ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kolem čtvrté hodiny odpolední vstoupil do místnosti kavárny ,Sevilla‘ pán v nejlepších letech s černým kartáčkem pod nosem. Vešel půvabným tanečním krokem, který jasně mluvil: Zkusil jsem ve světě dost, ale nyní mám, chválabohu, vystaráno.

U jednoho z kulatých mramorových stolků seděl vychrtlý mužík a četl pozorně seznam dražeb v ,Úředním listě‘. Hryzl vyhaslý doutník a uzel kravaty měl pod pravým uchem. Spatřiv pána v nejlepších letech, odložil list, zdvihl ruku, jako když strážník zastavuje auto, a vzkřikl jásavě: „Á!“

Pán v nejlepších letech se zastavil před kulatým stolkem, zastrčil palec do kapsy kalhot, zrudl zlostí a pohlížel přísně několik vteřin vychrtlému muži do obličeje.

Mužík zavrtěl se nepokojně na židli, naklonil hlavu jako husa, která se dívá za odjíždějícím kočárem, a pravil: „No… co je?… Co se tak díváte?“

Pán v nejlepších letech drsně odchrchlal, objal palcem a ukazováčkem bradu a promluvil zlověstně tiše: „Pane… ehm… Oplatku… já, prosím, nechápu…“

„Totiž…“ zabrebtal vychrtlý mužík, „já vám nerozumím, pane Bendo…“

„Aha, tak vy nerozumíte?“ protahoval posměšně pan Benda. „Prosím, řekněte mi laskavě, kdo já jsem, co jsem a jak se jmenuji…“

„To jsou otázky, pane Bendo… Nevím, co je s vámi. Kdo jste? No, kdo jste: Pan Arnold Benda, majitel elektrotechnického závodu… co vám mám ještě říci?“

„A teď dovolte,“ pronesl pan Benda s neskonalým opovržením, „kdo jste vy?“

„Já? Já jsem Richard Oplatek — jako byste mě neznal.“

„A co jste, pane… jakpak… Oplatku?“

Vychrtlý mužík zapadal do sebe a pravil: „Já, toť se ví… nechci se k vám rovnat… Živím se, jak bůh poručí…“

„Tak tedy,“ vybuchl pán v nejlepších letech, chvěje se nevolí, „jak se opovažujete na mě křičet přes celou místnost Á!? Jsem já nějaké vaše Á!? To je urážka, ctěný pane! Měl byste vědět, co se patří!“

„Prosím, pane Bendo, abyste odpustil,“ omlouval se vychrtlý mužík, „já měl jenom radost, že vás vidím…“

„Mějte si radost,“ přerušil jej přísně pan Benda, „když uvidíte někoho, komu jste roven. Já na takové manýry zvyklý nejsem. Á! křičí. Copak jsem s vámi chodil do školy? Byl jsem vám za kmotra na svatbě? Tak jaképak tady Á!? To jsou podivné zásady, pane… ééé… Oplatku!“

„Když já ale tím nic nemyslel…“

„Máte ale myslit. Máte se nejprve podívat na sebe a pak na toho, na koho chcete křičet Á! Když uvidíte, kdo vchází, pak si rozmyslete, je-li vhodno křičet Á! Já, pane… tento… Oplatku, nejsem, jak se říká, domýšlivý, abyste si myslil. Vždyť já byl také malý člověk. Já vím, co vím, co to je, o jé! Mně nemusí nikdo nic vypravovat. Také jsem běhal s kufříčkem a kolikrát člověku ani dva krejcary v kapse nezvonily. Ba áno… Když si na to vzpomenu, tak tomu kolikrát ani věřit nechci. A lidi se na jednoho utrhovali. Ovšem když je člověk chudý, tak nikde zastání nemá. Tak jest… No, a podívejte se: Mnohý z těch, kteří se mnou tenkrát pohrdali, přišel ke zničení. To má z toho naparování. Proto říkám: Člověk musí myslet vždycky na ty konce.“

„Tak jest,“ přisvědčil vychrtlý mužík.

„A podívejte se na mě dnes,“ pokračoval vítězně pán v nejlepších letech, přisedaje ke kulatému stolku. (Pan Oplatek mu ochotně udělal místo.) „Dnes mám závod první v městě. Kdybyste přišel ke mně do krámu, uviděl byste čestné uznání, kterého se mně dostalo na výstavě. Mám je zarámované a visí nad mým psacím stolkem. Zeptejte se, kdo je firma Benda, a každý vám řekne: Kdepak, copak o to! Jojo… Já, pane Oplatku, dělám půl druhého milionu obratu ročně. To jest co říct!“

„Daleko jste to přivedl, pane Bendo, jen co je pravda. Můžete mít radost.“

„Co se toho týče, pane Oplatku, ono to také není jen tak. Na mně, pane, všecko leží, nemáte ponětí. Počítejte si režii, počítejte domácnost, tři děti, dvě služky, kdopak to má vydržet? Artur je na obchodní akademii, to stojí dnes horentní sumy. Mám na krku nemocnou sestru, švagra musím podporovat. Ono se řekne: Pan Benda, ale dělat ty věci s sebou… Pak přijde ten spolek se subskripční listinou, pak zase jiný spolek: ,Pane Bendo, vaše dobročinnost je široko daleko známa…‘ — jo, páni, to nejde! Co můžu, dám, copak o to. Ale aby si někdo myslil, že jsem na roztrhání, to se mýlíte…“

„Rozdáš všecko a nebudeš mít nic,“ poznamenal pan Oplatek aforisticky.

„Nebo tyhle daně. Co se dnes děje, to už není k vydržení… Ovšem, daně se platit musejí, to se benevolentně uznává. Ale napařit jednomu padesát tisíc, to je slovo! Padesát tisíc se nechá dneska vydělat… A počkejme, počkejme, kdopak to přišel? Není to pan doktor Baumann? A bodejť, že je to pan doktor Baumann!“

Do místnosti vstoupil tlustý advokát, supě samou důstojností jako sentinel.

Pan Benda zdvihl dlaň, jako když strážník zastavuje automobil, a zvolal radostně: „Á!“

Tlustý advokát podíval se přísně směrem, odkud zazněl zvuk, zdvihl obočí, pokrčil rameny a odebral se k šatně.

„Nonono,“ zahučel pan Benda, „pan doktor Baumann. To je toho! Jen neračte ze sebe dělat velkého, pane doktore Baumanne! Známe vás moc dobře. Padnu před vámi na kolena! Tři roky likvidoval zkrachovanou banku, pomohl si, namazal si kapsy, pan doktor Baumann, a teď dělá velkého. Co si teď lidi o sobě myslí, to už není ani hezké…“