ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

O hněvu Péléovce, ó bohyně, Achilla zpívej, příčině běd, jenž bez počtu ztrát byl Danaům zdrojem, množství chrabrých duší jim za kořist předhodil Hádu — reků — a na pospas psům neb dravým k hostině ptákům 5 pohodil jejich těla — toť Diova dála se vůle od té neblahé chvíle, kdy prudkým se rozešli svárem vládyka Agamemnón i Achilleus, hrdina slavný! Kdopak z bohů to byl, jenž svedl je k zápasu svárem? Létin a Diův syn. Ten na krále zanevřev hněvem, 10 po vojsku mor jim roznítil zlý — lid napořád hynul, neboť milého Chrýsa mu zneuctil, božího kněze, Átreův syn: kněz přišel, chtě v achajském táboře lodním milou vykoupit dceru, a nesmírné výkupné nesl. Chrýsés v pravici své měl vínek na zlatém žezle 15 Apolla, Jistého Střelce, a prosil Danaů všechněch, Átréovců dvou však především, vévodů vojska: „Átréovci a druzí, ó Achajci holení krásných, bozi ať popřejí vám, již bydlí v olympských domech, trójské vyvrátit město a domů šťastně se vrátit, 20 avšak dceru mou milou mi vydejte, přijmete výkup, Apolla, Jistého Střelce, se bojíce, Diova syna!“ Tehdáž ostatní mužstvo to schválilo, Achajci všichni, božího kněze mít v úctě a skvostné výkupné přijmout, jedině Átréovci se hlas ten nelíbil v srdci, 25 nýbrž ho vyháněl drsně a příkrou přidával hrozbu: „Starče, ty hleď, bych v loďstvu tě já již nestihl tady, buďže bys nyní tu dlel, neb po druhé opět sem přišel — sic pak božský vínek a žezlo ti prospěje málo! Nevydám dívčiny té! — spíš dříve ji postihne stáří, 30 u nás, v paláci mém — až v Argách, daleko vlasti, chodící kolem stavu a ke mně se družící v lůžku. Odejdi! Nezlob mne už! — sic ve zdraví nevyjdeš odsud!“ Řekl, i zhrozil se stařec a poslechl rozkazu jeho, pak šel po břehu tiše — a hučící šumělo moře. — 35 Potom popošel stranou a vroucně se k Apollu Foibu, Látóny kadeří krásných to synovi, modlil ten stařec: „Vyslyš mě, Stříbrnoluký, ty mocná záštito Chrýsy, ochránce přesvaté Killy a mohutný Tenedu vládce, Sminthee, jestliže chrám jsem někdy ti k libosti zřídil, 40 nebo jsem tučné někdy ti spálil ze stehen maso z obětních býků a koz — rač toto mi splniti přání: Odpykej za slzy mé lid danajský střelami tvými!“ Těmito prosil slovy — i slyšel ho Apollón Foibos: S olympských povstal výšin a kráčel, rozhněván v srdci, 45 lučiště na pleci maje a toulec zamčený kolkol. Rázem řinkot šípů se rozzvučel, jak se dal v pochod, s plecí rozhněvaného. — I kráčel podoben noci. Konečně opodál lodí si usednuv, vystřelil šipku: hrozný zazněl zvuk, jak lukem stříbrným střelil. 50 Nejprve jejich mezky a ohaře napadal rychlé, ale pak po lidech též své hrotité metaje šípy, bil je a bil: jim hranice těl den ze dne tam plály. Lítaly po devět dní vším táborem bohovy střely — v desátý konečně den dal svolati Achilleus vojsko: 55 Héré bělostných loktů to vštípila do jeho mysli, o lid se achajský bojíc, když viděla umírat mužstvo. Avšak když se už sešli a všichni se v hromadu shlukli, Achilleus rychlý v běhu tu povstav, promluvil takto: „Myslím, Átréův synu, že nazpět zahnáni odsud, 60 domů se vrátíme zas — — jen jestliže uniknem smrti! — vskutku-li válka i mor nás Achajce hubiti bude. Pročež jakéhos věštce neb kněze se optejme na to, nebo i hadače snů — též sen má od Dia původ — aby nám děl, proč takový hněv bůh Apollón pojal: 65 zdaž je to slib, proč rozhněván jest, neb slavnostní žertva — chtěl-li by snad, když bezvadných koz neb beránků mladých obdrží obětní dým, nám hroznou odvrátit zhoubu!“ Tak tedy Achilleus pravil a usedl. V středu jich povstal Kalchás, Thestorův syn, všech věštců daleko první, 70 znalý všeho co jest, kdys bývalo, všeho co bude. Vždyť též achajským lodím byl vůdcem do země trójské vlastním uměním věštím, jež obdržel od boha Foiba. Tento, muž moudré mysli, se ujal slova a pravil: „Achille, Diovi milý, ty velíš příčinu říci, 75 pročže se Apollón vládce tak rozhněval, Nemylný Střelec. Dobrá, povím to tedy — však rozvaž a přísahou potvrď, že se mne od srdce rád chceš zastati, rukou i slovem: Jistěže muž, jak myslím, se rozhněvá, který je mocným všechněch Danaů vládcem — a všechno ho poslouchá mužstvo. 80 Příliš mocný je král, když k slabším zahoří hněvem: kdyby i tentýž den snad potlačil vzplanutí hněvu, přece jen ve své hrudi i pozděj podrží záští, dokud nesplní pomstu — ty uvaž, chceš-li mne chránit!“ Achilleus rychlý v běhu mu odvětil těmito slovy: 85 „Směle jen božský soud nám vypověz, ať je to co chce! Apollón Diovi milý buď svědkem, kterého vzýváš, kdykoli božské soudy nám Danaům zjevovat hodláš, nikdo že, dokud žiju, a dokavad očima vidím, na tebe u dutých lodí svou těžkou nevztáhne ruku 90 z Danaů, jak jsou tady, byť mínils i Agamemnona, který z Danaů všech jest nejvíc zajisté mocný!“ Tehdáž odvahy nabyl a pravil neklamný věštec: „Není to slib, proč rozhněván jest, též není to žertva, nýbrž — božský kněz, jejž zneuctil Agamemnón: 95 nevydalť milou dceru a nechtěl přijmouti výkup. Proto nám seslal strasti — a ještě jich Apollón sešle! Také Danaům dřív on bídnou nevzdálí zhoubu, dokud nevrátí otci té dívčiny jasného zraku, bez výkupu, a darmo, a nepošlou slavnostní žertvu 100 do Chrýsy — tak bychom snad jej získat mohli a smířit.“ Tak tedy Kalchás pravil a usedl. V středu jich povstal bohatýr Agamemnón, syn Átreův, přemocný vládce, nevole pln, mrak zalil mu hruď, jež hněvem se mocně plnila — strašný žár, jak plamen, z očí mu sálal. — 105 Kalchanta ze všech nejdřív pak oslovil — se zhoubou v očích: „Proroku zlý! — jak živ jsi mi libé neřekl věštby! Vždy je ti milé v srdci jen trýzeň člověku věstit! Šťastného nic však dosud jsi nevyřkl, aniž kdy splnil! Zas teď takovou věštbu tu Danaům veřejně hlásáš, 110 jim že prý Nemylný Střelec jen proto teď působí strasti, já že jsem skvostný výkup prý přijmout od otce nechtěl za dívku, Chrýsovu dceru — chciť mnohem raděj ji samu v domově mít — vždyť výš než Klytaiméstru ji kladu, vlastní manželku z mládí, jíž nezadá ani dost málo 115 postavou těla ni vzrůstem, ni rozumem, umělou prací. Ale i tak jsem hotov ji vydati — když to tak lépe — já přec národa zdar mám na mysli, nikoli zhoubu! — hned však čestný podíl mi připravte, abych tu nebyl bez daru z Achaiů sám — toť věru by nebylo slušno: 120 neboť vidíte všichni, že dar můj uchází jinam!“ Slavný Achilleus rychlý mu na to dal odpověď tuto: „Átreův synu, tys slavný, však sobecký nad lidi všecky!! Jakpak ti má dát dar lid danajský v zápase chrabrý!? Nevímeť, že by kde plen, všem společný, v hojnosti ležel! 125 Kořist, jež z dobytých měst nám připadla, rozdána všecka, od lidu nelze však žádat, by opět ji sbíral a snášel — Ty však pro tuto chvíli ji vydej — bohovi kvůli! Třikrát a čtyřikráte ti splatíme, jestliže bohdá trójské hrazené město nám Zeus dá vyvrátit jednou!“ 130 Přemocný Agamemnón mu odvětil těmito slovy: „Jenom se tak — vždyť přímý jsi muž, rek podobný bohům, Achille, přetvářet nechtěj! — Mne nepřelstíš, aniž mne zklameš! Či snad bys chtěl, bys dar měl sám, však já abych takto s prázdnýma rukama seděl — že dívku mi vydati radíš?! 135 Ovšem — dá-li mi dar lid danajský v zápase chrabrý — vybraný, po mé chuti, a důstojný, v náhradu za můj — — Kdyby však nechtěl ho dát — pak já as sám si ho vezmu — možná že tvůj, snad i Aiantův dar, neb Láertovcův, vezmu si sám — ten jistě se rozlítí, ke komu přijdu. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — 140 Ovšemže o věci této si promluvit můžem i jindy… Avšak černou loď teď stáhněm na jasné moře, veslaře pečlivě do ní si opatřme, slavnostní žertvu naložme, Chrýsovu dceru tam zaveďme, dívčinu sličnou; výpravy některý z vás buď vůdcem, z poradců lidu, 145 Aiás či Ídomeneus neb Odysseus, hrdina slavný, nebo snad Achille ty, jenž nejstrašnější jsi z mužů, abys nám Svémocného zas usmířil obětí svatou.“ Rychlý Péleův syn, naň posupně pohleděv, pravil: „Nastojte! Nestoudnost jest tvůj plášť, ó sobecká duše! 150 Jakpak tě s ochotou má kdos poslouchat, z Achaiů tady, buďto se na cestu dát neb s mužstvem bojovat silou!? Já přec Trójanům kvůli jsem nepřišel, kopiníkům, válčit naproti nim — vždyť ničím vinni mi nejsou: neboť nikdo mi skot z nich nezabral, ani mé koně, 155 nikdo mi v hrudnaté Fthíi, té pěstounce statečných mužů, nezničil úrody mé, vždyť velký dělí nás prostor: množství stinných horstev a dálné hučící moře — — s tebou, ty nestydo velká, jsme vytáhli, abys měl radost — bychom pomohli tobě — i bratrovi — peská ty hlavo, 160 navrátit čest — však na to ty nehledíš, na to ty nedbáš! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Teď mi tu dokonce hrozíš, že podíl mi osobně vezmeš, pro nějž mnoho jsem zkusil — a pak mi jej Achajci dali! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Beztoho stejného s tebou tu jakživ podílu nemám, kdykoliv lidnaté město lid achajský Trojanům zboří, 165 ač má pravice tuhle vám vykoná nejtěžší práce ve válce divé vřavou, však kdykoli k dělení dojde, tvůj dar mnohem je větší — já malý, přece však milý, ke svým si odnáším lodím, jsa zemdlen námahou války. Teď vlak do Fthíe půjdu, vždyť mnohem bude mi lépe 170 domů na křivých lodích se navrátit — nemám už chuti, když mám zneuctěn být, jen jmění a statky ti shánět.“ Jemu zas Agamemnón dal odpověď vládyka mužstva: „Utíkej, když tvá mysl tě pobádá, nebudu já tě prosit, bys pro mne tu byl — vždyť jiní budou tu se mnou, 175 kteří budou mě ctít — sám Zeus však všemoudrý zvláště. Z králů živených Diem jsi nejvíc mi protivný ze všech: vždycky ti rozkoší jsou jen sváry a války a půtky! — Sílu-li velikou máš — vždyť bůh mním tobě ji skytl. Domů jdi se svým loďstvem a se svými vlastními druhy, 180 vládni si nad Myrmidony — mně na tobě záleží málo! Lhostejná je mi tvá zlost — má hrozba je naopak tato: Jako mi Apollón Foibos teď odnímá Chrýsovu dceru, kteroužto na své lodi a se svými vlastními druhy odešlu — takto si já zas sličnou Brísovu dceru 185 odvedu ze stanu sám, dar tvůj, bys dobře to věděl, oč jsem mocnější tebe, a zhrozil se příště i jiný, za rovna se mnou se míti a ke mně se veřejně rovnat.“ Řekl, a Péléovec se rozlítil — uvnitř mu srdce v zmužilých prsou jeho se na dvé rozmýšlet jalo, 190 zdali by břitký meč měl vytasit od statné kyčle, ostatní zaplašit všecky a probodnout Agamemnona, či by měl potlačit vášeň a zlost svou vzkypělou zdržet. Co on přemýšlel takto i ve svém srdci i v mysli, právě když velký meč již tasil — Pallas v tom přišla: 195 Héré bělostných loktů ji poslala s nebeských výšin, oba je milujíc stejně a v srdci je na péči majíc. — — Přistoupla odzadu k němu a vzala ho za rusé vlasy, jemu jen patrná jsouc — z těch druhých jí neviděl nikdo. Užasl rek — pak chvatně se obrátiv, ve mžiku poznal, 200 že to je Athénská Pallas, neb strašně jí zableskly oči — pak se k ní ozval takto a pravil perutná slova: „Copakžes opět přišla, ó rozenko bouřného Dia?! zpupnost snad Agamemnona chtíc viděti, Átréovce? Avšak tohle ti řeknu, a také to splněno bude, 205 záhy že za svůj pych svým vlastním životem splatí.“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas pravila toto. „Utišit přišla jsem já tvou vášnivost, dáš-li si říci — Héré bělostných loktů mě poslala s nebeských výšin, oba vás miluje stejně a v srdci vás na péči majíc. 210 Pročež zanechej boje a netas pravicí meče, zato však můžeš slovy jej pohanět — jak se i stane! Neboť tohle ti řeknu, a také to splněno bude: třikráte tolik darů se jednou ti dostane skvostných za tento dnešní pych — teď kroť se a spravuj se námi!“ 215 Achilleus rychlý v běhu jí odvětil těmito slovy: „Rozkaz zajisté váš, ó bohyně, splniti dlužno, kdyby i sebe kdo víc byl rozezlen — vždyť to tak lépe: kdokoli božských rad jest poslušen, rádi ho slyší.“ Řekl, a pravici těžkou hned na jilci stříbrném zdržev, 220 zarazil velký meč zas do pochvy, ochotně dbaje Athénské Pallady slov, jež na Olymp odešla nazpět, v palác bouřného Dia a do středu ostatních bohů. Znova pak Péléovec se obořil na Átreovce výpadem hrubých slov, neb dosud nemírnil hněvu. 225 „Opilec tys! — Tvé oči jsou psí, však zaječí srdce! Ani kdy do války jíti a s lidem v krunýř se odít, ani se v zálohu ukrýt, jda s předními Achajů reky, jakživs odvahy neměl — toť smrtí zdá se ti býti! — Inu, toť vynáší víc, nám v achajském táboře širém 230 každému podíly brát, když promluví naproti tobě! Z národa tyjící král! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Však lidem nicotným vládneš — — sic bys byl, Átréovče, teď naposled potupu spáchal! Avšak tohle ti řeknu a ztvrdím přísahou velkou: Přisahám pri tomto žezle — to nikdy už listí a větví 235 nevydá, když již jednou svůj pahýl nechalo v horách, ani již nezkvete nikdy, vždyť nožem sloupáno s něho veškero listí a kůra — teď synové achajští zase nosí je v pravicích svých, když soudí — neboť jim řády Diovy chrániti jest — toť velká ti přísaha bude: 240 Ó však po Achillovi lid achajský zatouží jednou, jak tady jest — však nebudeš pak, byť truchliv, mu moci pomocen být, až četný lid vám pobíjen bude Hektorem, zhoubcem mužstva — ty uvnitř se užírat budeš, nevole pln — vždyť muž, všech nejlepší, od tebe znectěn.“ 245 Domluvil Péléovec a berlou o zemi mrštil, pobitou zlatými nýtky kol dokola, sám ale sedl. Átreův syn byl rozzuřen též. V jich středu tu povstal Nestór mluvící libě a zvučný Pylanů řečník, neboť se nad med sladší mu s jazyka linula mluva. 250 Také vymřelo dvé již rodů smrtelných lidí, kteří zároveň s ním kdys zrozeni byli a vzrostli, před časy, v posvátném Pylu — teď vládl už třetímu rodu. Tento, muž moudré mysli, se ujal slova a pravil: „Běda! Toť velké hoře se na zemi achajskou valí! 255 Ó, jak Priamos vládce by zajásal se syny svými, s ním též Trójané druzí by radostí zplesali v srdci, kdyby tak dostali zvěst, jak vy se tu sváříte spolu, kteří předčíte v radě a také předčíte v boji! Pročež dejte si říci, vždyť věkem mladší jste oba! — 260 Já přec ve styku byl, již před časy, s lepšími reky, nežli jste teď, však nižádný z nich mnou nezhrdl nikdy. Dosud takových mužů jsem nespatřil, aniž kdy spatřím, jako byl Peirithoos a Dryás, vládyka lidu, Kaineus a Exadios a Polyfém podobný bohům, 265 Théseus, Aigeův syn, muž rovný nesmrtným bohům — muži to nejsilnější, již vyrostli z pozemských lidí! Silní to mužové byli a válčili naproti silným, naproti divochům horským a strašně je potřeli všechny. Přec však byl jsem i já jich spojencem, z Pylu k nim přišed, 270 z ciziny, z dálné země — a sami mě pozvali k sobě. S Kentaury v boj jsem pustil se sám. Ó, s těmi by nikdo nemohl bojovat z těch, kdož nyní na zemí žijí! Přec však dbali mé rady a poslechli, když jsem co řekl. Vy též poslušni buďte, vždyť líp jest poslušen býti! 275 Nechtěj, vládyko lidu, ač mocný’s, bráti mu dívku! Nech mu ji, když mu ji jednou lid achajský za poctu přiřkl! Ty však, Péleův synu, se nechtěj hádati s králem, urputně — větší má čest než veškeří ostatní lidé žezlem vládnoucí král, jenž od Dia důstojnost dostal! 280 Ty-li máš velkou sílu — vždyť božská tě zrodila matka, on zas mocnější jest, neb většímu vladaří počtu. Átreův synu, ty zvlášť kroť vášnivost! — Já tě však také prosím, bys na Achillea se nezlobil, který tu přece mocnou záštitou jest nám Danaům od zhouby války!“ 285 Přemocný Agamemnón mu odvětil těmito slovy: „Všecko to pravdivé jest, cos pravil, milený starče! Avšak tuhle ten člověk chce nad nás všecky tu býti, všech nás tady být pánem, a všechněm chtěl by tu vládnout, všechněm rozkazy dávat — a tomu se sotva kdo poddá! 290 Jestliže kopím házet mu věční bohové dali, proto mu dávají právo, by na nás urážky chrlil?!“ Jemu tu do řeči skočil a odvětil Achilleus slavný: „Toť bych zbabělcem věru a ničemou zváti se musil, kdybych v každé věci ti ustoupil, cokoli řekneš! 295 Jiným zajisté tohle si předpisuj — mně tu však nekaž, neboť nebudu já, jak doufám, poslouchat tebe! Jinou ti věc však povím — ty na mysli přemítej o ní!: rukama nebudu já boj začínat — pro pouhou dívku — s tebou ani s kým jiným — vždyť vzali jste, co jste mi dali, 300 avšak z ostatních věcí, jež u lodí rychlých mi leží, z těchto mi docela nic bys neodňal proti mé vůli. Zkus to jen, je-li ti libo, ať také to poznají tito: rázem ti temná krev kol kopí vytryskne mého!“ Když tak vzdornou řečí se dost již napřeli spolu, 305 povstali, čímž též sněm byl rozpuštěn u lodí rychlých. Ke stanům Péléovec a ke svým souměrným lodím kráčel s Menoitiovcem a se svými vlastními lidmi. Do moře Átreův syn dal rychlý stáhnouti koráb, dvacet veslařů vybral; pak naloživ slavnostní žertvu 310 pro boha, Chrýsovu dceru tam posadil, dívčinu sličnou, Odysseus, důvtipný rek, pak za vůdce výpravy vstoupil. Oni tu do lodi vešli a vlhkou se plavili drahou. Lidu pak Átreův syn dal rozkaz poskvrnu smýti: oni ji smývali tedy, a poskvrna stékala v moře. 315 Oběti býků a koz pak vzdávali Apollu Foibu, slavné to bezvadné žertvy, a na břehu vlnivé tůně dým až k nebesům stoupal a v kouři se do kruhu točil. Tím teď v táboře lid byl zaměstnán. — Vládyka lidu nemínil odložit čin, jímž v rozbroji Achillu hrozil, 320 nýbrž k Talthybiovi a k Eurybatovi se ozval, kteří héroldi jeho a obratní druhové byli. „Do stanu Achillea se vydejte, Péléovce, za ruku Brísovu dceru mi přiveďte, dívčinu sličnou! Kdyby však nechtěl jí dát — pak já as sám si ji vezmu, 325 s velkou přesilou přijda — a to mu pak hroznější bude.“ S těmito slovy je poslal a příkrou přidával hrozbu. — Po břehu vlnivé tůně se na cestu vydali tiše. K stanům když Myrmidonů a k jejich korábům přišli, nalezli jej, jak před stanem svým, hned při lodi černé, 330 seděl. — On nikterak rád jich neviděl, Achilleus slavný. Poslové ztrnuli strachem a před králem v uctivé bázni stanuli, aniž co řekli — a také se neptali na nic. On však to poznal v mysli a těmito slovy se ozval: „Héroldi, vítáni buďte, vy poslové Dia a lidí, 335 přistupte! — Vy přec nejste mi vinníky, nýbrž jen vládce, který posílá vás sem pro dívku, Brísovu dceru. Patrokle, potomku Diův, jdi přivést dívčinu onu, dej jim ji — ať si ji vezmou — však sami nám za svědky buďtež u všech blažených bohův a u všech smrtelných lidí, 340 také před samým králem, tím surovcem, jestliže jednou mne bude potřeba zas, bych zapudil od lidu jeho bídný zmar — vždyť zuřivý jest jen na škodu jiným: neboť není schopen, by zpředu i zezadu poznal, jak by mu achajský lid moh’ bezpečně u lodí válčit.“ 345 Řekl, a Patroklos povstav, jsa poslušen přítele svého, ze stanu Brísovu dceru jim přivedl, dívčinu sličnou, tu pak héroldům vydal. Ti odešli k achajským lodím, dívčina s nechutí velkou šla s průvodci. Thetis Ale pak rázem Achillu vytryskly slzy; — i sedl si od druhů stranou 350 na břehu zpěněné tůně — a na třpytnou hladinu hledě, horoucně k milé matce se modlil, vzpínaje ruce: „Když jsi mě zrodila, matko, jen k velice krátkému žití, čest přec také mi měl bůh Olympský alespoň dáti, svysoka hřmící Zeus, však nyní mne nepoctil vůbec, 355 neboť mi Agamemnón, syn Átreův, přemocný vládce, poskvrnil čest — vždyť můj má dar, jejž sám mi byl odňal.“ Tak k ní promluvil s pláčem. Jej slyšela vznešená matka v hlubinách mořských vod, jsouc u svého starého otce. Kvapem z pěnivé tůně se vynoří, podobna mlze, 360 naproti synovi svému si usedne, plačícímu, měkce ho pohladí rukou, dí slovo a promluví takto: „Copakže pláčeš, dítě? Ký smutek vnikl ti v duši? Povídej, netaj to v mysli, ať oběma nám je to známo!“ Achilleus rychlý v běhu jí odvětil, vzdychaje z hloubi: 365 „Vždyť ty to víš! Nač vykládat věc, jež dobře ti známa? K Éetiónovu městu jsme přitrhli, ke svaté Thébě, město jsme zbořili z kořen a v tábor jsme přivezli všecko. Kořist si danajský lid hned rozdělil vespolek správně, vladaři Chrýsovu dceru však vybrali, dívčinu sličnou. 370 Přišel zakrátko Chrýsés, kněz Apolla, Jistého Střelce, k Achaiům oděným kovem, chtě v jejich táboře lodním milou vykoupit dceru, a nesmírné výkupné nesl. Chrýsés v pravici své měl vínek na zlatém žezle Apolla, Jistého Střelce, a prosil Danaů všechněch, 375 Átréovců dvou však především, vévodů vojska. Tehdáž ostatní mužstvo to schválilo, Achajci všickni, božího kněze mít v úctě a skvostné výkupné přijmout, jedině Átréovci se hlas ten nelíbil v srdci, nýbrž ho vyháněl drsně a příkrou přidával hrozbu. 380 Kněz pak, roznícen hněvem, šel nazpátek. Modlitbu jeho vyslyšel Apollón Foibos, bylť v srdci mu nadmíru milý. Vystřelil zhoubný šíp v lid danajský: padalo mužstvo, hustě druh za druhem zmíral. I lítaly bohovy střely širým táborem všude. Tu Kalchás, výborný věštec, 385 vykládal božské soudy, jež vnukl mu Nemylný Střelec. Hned jsem prvý byl já, jenž radil smířiti boha. Hněvem tu Átreův syn byl zachvácen: zvednuv se rychle, řečí mi pohrozil zlou — jež skutkem stala se právě: Achajci jasného zraku s ní kvapem na lodi rychlé 390 plují do města Chrýsy a vezou bohovi oběť — mně však, ze stanu mého, teď královi poslové právě odvedli Brísovu dceru, již Danajci dali mi darem. Ty tedy, můžeš-li ovšem, se zastaň chrabrého syna, na Olymp vystup k Diu a popros ho, jestliže v srdci 395 Kronovec slovem kdy tvým byl potěšen, nebo snad skutkem. Vždyť přec v otcově domě jsem každou chvíli tě slyšel s chloubou vyprávět nám, jak Kronovce, vladaře mraků, jediná z věčných bohů jsi bídné zbavila zhouby, tenkrát, když bohové druzí jej svázat v Olympu chtěli, 400 Zemětřas Poseidáón i Athénská Pallas i Héré. Tys však, bohyně, přišla a Dia jsi zbavila vazby, neboť na velký Olymp byl od tebe storuký pozván Briareós, jak bozi jej zvou, však lidmi je všemi Aigaión nazýván jménem a sílu má větší než otec: 405 Po bok Kronova Dia se posadil, vznešený v tváři; jeho se bohové lekli a Dia už nemohli svázat. Toto mu uveď v paměť a přisednouc, uchop se kolen, zda by se odhodlat chtěl svou pomocí Trójanům přispět, aby byl achajský voj kol zátoky zatlačen k lodím, 410 stále jsa klán — ať veškeren lid má krále až po krk, aby též Agamemnón, syn Átreův, přemocný vládce, poznal svůj blud, bylť muž, všech nejlepší, od něho znectěn.“ Thetis pak, roníc slzy, mu dala zas odpověď tuto: „Proč jsem tě zrodila k strastem a chovala, milené dítě? 415 Kéž by ti bývalo dáno dlít u lodí v bezpečí, bez slz, poněvadž ten tvůj věk jest kratičký, nevalně dlouhý! Takhle však život máš krátký a ze všech nejvíce strastí — ano, jen k osudům zlým jsem v paláci zrodila tebe! Já však na Olymp sněžný se vypravím, k vladaři blesků, 420 abych tuto tvou žádost mu přednesla, dá-li si říci. Ty pak prodlévej zatím zde u lodí, střelhbitých v plavbě, na lid hněvej se dále a války se úplně zdržuj! Zeus totiž k Ókeanu se odebral na hody včera k hrdinským Aithiopům — a všichni s ním odešli bozi; 425 teprv dvanáctý den zas nazpět na Olymp přijde. Tehdáž vydám se já v dům Diův s kovovým prahem, obejmu kolena jeho, a doufám, že si dá říci.“ Takto se ozvala k němu a odešla. Syna tam svého nechala s hněvem v srdci, že násilím, naproti vůli, 430 dívčina s krásným pásem mu odňata. Odysseus zatím se svatou slavnostní žertvou se blížil s korábem k Chrýse. Když pak konečně s lodí se v hluboké zátoce octli, ihned svinuli plachty a složili do lodi černé, stěžeň sklonili lany a konec do vidlí dali, 435 chvatně, pak na stanoviště svůj koráb přihnali vesly, potom spustili kotvu a spěchali uvázat lana, sami pak vystoupli z lodi, a vyšedše na mořský příboj, Foibovi, Jistému Střelci, pak vyvedli slavnostní žertvu. Potom z mořské lodi též Chrýsova vystoupla dcera, 440 kterou důvtipný rek, král Odysseus, k oltáři vedl, otci ji do rukou dával a tato mu promluvil slova: „Chrýse, mne Achaiů král sem posílá, vládyka mužstva, abych ti vrátil dceru, a svatou slavnostní žertvu za lid Foibovi vzdal — snad vladař smíří se opět, 445 který žalostnou strast teď na mužstvo achajské poslal.“ Řekl a vydal mu dívku, a stařec s radostí přijal nazpět milenou dceru. Ti svatou slavnostní žertvu bohovi stavěli v řad kol pevného oltáře jeho, potom si umyli ruce a ječného nabrali zrní. 450 Hlasitě tehdáž Chrýsés se modlil, pozdvihnuv ruce: „Vyslyš mě Stříbrnoluký, ty mocná záštito Chrýsy, ochránce přesvaté Killy a mohutný Tenedu vládce: jako jsi vyslyšel dřív mou modlitbu, když jsem tě prosil, opět zjednals mi čest, lid danajský navštívils krutě, 455 tak rač, prosím, i nyní mi splnit toto mé přání: od lidu dardanského už mrzkou záhubu odvrať!“ Těmito prosil slovy — i slyšel ho Apollón Foibos. Když pak skončili prosbu a na čela nasypán ječmen, zvířatům nadzdvihli hlavy, je skláli a kůže jim stáhli, 460 vyřízli ze stehen maso a kolem je pokryli lojem, v dvojí jej složivše vrstvu, a čerstvé maso naň dali. Pálil to na dříví kmet, jenž přiléval jiskrné víno, u něho jinoši stáli a v rukou vidlice měli. Když pak ze stehen maso již spálili, předkrmí snědli, 465 krájeli ostatní části a na rožně nabodše kusy, pozorně upekli všecky a potom stáhli je s rožňů. Jakmile skončena práce a jídlo již hotovo bylo, jedli, a z hostiny duch měl radost, dělené stejně. Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, 470 víno až po samý kraj jim jinoši v měsidlo vlivše, dali je po řadě všem, když bohům ulili z číší. Zpěvem po celý den pak hleděli Achajci jaří usmířit Apollóna a zpívali chvalozpěv krásný, chválíce Svémocného; ten slyše to, těšil se v duši. 475 Když pak zapadlo slunce a nastal večerní soumrak, tehdy si u lodních lan již ke spánku ulehli všichni. Zora když růžových prstů se zjevila s úsvitem jitra, v širý achajský tábor se vydali na cestu opět. Apollón, svémocný bůh, jim poslal příznivý vítr, 480 oni pak vztyčili stěžeň a bílé napjali plachty. Zadul do středu placht jim Zefyros, po obou stranách vlna, jak letěla loď, kol boků šuměla bouříc. Po vlnách koráb se hnal, svou dráhu si kupředu klestě. Avšak když již potom se v tábor vrátili širý, 485 nejprve černý koráb si na souš vytáhli z vody vysoko na břežní písek, a podpěry opřeli o něj, sami pak po svých stanech a lodích se rozešli zase. On však hněval se dále, jsa u lodí střelhbitých v plavbě, Achilleus rychlý v běhu, syn Péléův, potomek Diův, 490 nikdy však do schůze lidu již nechodil, zdoby to mužů, nikdy též do války nešel — a v milém srdci se trápil, v stanu jsa sám, však na mysli měl jen válečnou vřavu. Ale když od doby té již dvanáctá zasvitla zora, tehdy se bohové věční zas vrátili na Olymp strmý, 495 všichni a v čele jich Zeus. Však Thetidě nevyšlo z mysli, co jí byl uložil syn. Hned vznesla se nad vlny mořské, zrána, a k velkému nebi a k vrcholům Olympu stoupla. Kronovec vidoucí v dálku tam seděl, vzdálen jsa druhých, na hoře vrcholů plné, kde strmělo nejvyšší témě. 500 Thetis si naproti sedla a objala kolena jeho, levicí, pravou rukou se dotekla Diovy brady, prosíc Kronovce Dia, a pravila k vladaři takto: „Jestliže, otče ty Zéve, jsem z bohů ti prospěšna byla slovem někdy neb skutkem, rač toto mi splniti přání: 505 Navrať mi synovi čest, jenž dostal nejkratší život ze všech: král Agamemnón mu nyní, vládyka mužstva, poskvrnil čest — vždyť jeho má dar, jejž sám mu byl odňal. Pročež ty ho teď pocti, ó všemoudrý Olympský Zéve: potud vítězství Tróům rač dávati, až by mi opět 510 poctili Achajci syna a s úctou k němu se měli!“ Kronovec, oblačný Zeus, jí neřekl na to ni slova: sedělť a dlouho byl tich. Však Thetis těsněji ještě přitiskla kolena jeho a řekla mu po druhé zase: „Určité přec dej slovo — a přisvědč — nebo mě odbuď: 515 žádný strach přec nemusíš mít! — — bych věděla takto, kterak ve sboru bohů jsem bohyně nejméně ctěná!“ Kronovec, oblačný Zeus, pln nevole, odvětil takto: „Neblahá bude to věc! — vždyť ve zlou mě doženeš vůli s Hérou, až hanlivou řečí mě potom drážditi bude, 520 neboť beztoho pořád mě ve sboru nesmrtných bohů kárá a do očí tvrdí, že Tróům ve válce straním. Ty však nyní si pospěš a odejdi, sice tě spatří Héré — toto pak mou jest péčí, abych to splnil. Pohleď! Hlavou ti svou teď přikývnu — v záruku jistou: 525 taká, ode mne aspoň, je u bohů největší ze všech záruka: nemohuť potom již odvolat, nemohu zklamat, nemohu nesplnit též, když k něčemu přikývnu hlavou.“ Domluviv Kronův syn, svým tmavým obočím kývl. Ihned kadeře božské se shrnuly do čela vládci 530 s božské nesmrtné hlavy — a velký Olymp se zachvěl. Oba se po radě té zas rozešli — bohyně Thetis v hlubokou mořskou tůni se s jasného Olympu vrhla, Zeus šel v obydlí své. Hned povstali bohové všichni s křesel před otcem svým — z nich žádný odvahy neměl 535 nevstat, když přicházel on, než každý zdvihl se před ním. Tak tam na své křeslo se posadil. Dobře však Héré viděla na vlastní oči, že Thetis s ním poradu měla, bohyně třpytivých nohou, jež mořského starce je dcera. Ihned k Diovi vládci se ozvala jizlivou řečí: 540 „Kdo to zas, úskočníku, měl z bohů poradu s tebou?! Vždy jen milé ti jest, když můžeš se ode mne vzdálit, tajné vymýšlet plány a stanovit — nikdy ses ještě nemohl odhodlat k tomu, bys řekl mi záměry svoje!“ Otec bohů a králů jí na to zas odvětil takto: 545 „Ani si nemysli, Héro, že veškery myšlenky moje zvíš, ač žena jsi má: toť náramně ztěžka ti půjde! Co však slušno ti jest, bys slyšela, zajisté nikdy žádný z bohů a lidí se o tom nedoví dříve. Ale co já bych sám chtěl stanovit, opodál bohů, 550 po tom, po každém zvlášť, pak nepátrej, ani se neptej!“ Bohyně výrazných zraků mu pravila, vznešená Héré: „Jaké’s to pravil slovo, ty Kronův přehrozný synu! Vždyť přec dávný čas již nepátrám, ani se neptám, nýbrž docela volně si přemítáš, o čem ti libo, 555 teď však hrozně se bojím, že řečí ti změnila mysl Thetis třpytivých nohou, jež mořského starce je dcera: ráno si naproti sedla a objala kolena tvoje, té’s as v záruku kývl, že Achilla, jejího syna, poctíš, a četný lid chceš Danaům u lodí zhubit.“ 560 Kronovec, oblačný Zeus, zas těmito odvětil slovy: „Stále jen, nezkrotitelná, máš domněnky, po mně jen slídíc. Přec však docela nic tím nesvedeš — naopak spíše vypadneš ze srdce mého — a to ti pak hroznější bude. Když však to takové jest — pak patrně jest mi to milé — 565 ty však sedni a mlč — buď poslušna rozkazu mého! Co jest v Olympu bohů, ti všichni ti prospějí málo, přijdu-li blíž, bych na tebe vztáh’ své nezdolné ruce!“ Bohyně výrazných zraků se zhrozila, vznešená Héré; ihned mlčky si sedla a milé přemohla srdce. 570 Hněvem tu v Diově domě se zjitřili nebeští bozi. První počal pak řeč bůh Héfaistos, umělec slavný, Héře se bělostných loktů chtě lichotit, milené matce: „Neblahá bude to věc, nám bohům nesnesitelná, vy když do takých sporů se dáváte — pro lidi smrtné, 575 pokřik ve sboru bohů tu tropíce! — Ani už rozkoš nebude z hostiny skvělé — a nízkost nabývá vrchu. Mateři já bych radil, ač sama je velice moudrá, k Diovi, milému otci, být povolná, aby se opět otec nepouštěl v hádku, a takto nám nezkazil hody! 580 Neboť kdyby tak chtěl král Olympu, velitel blesků, s křesel sraziti nás! — máť ze všech největší sílu!! Ty však k němu se právě hleď lichotit něžnými slovy: hned pak bude i k nám král Olympu laskavé mysli!“ Takto jí děl. Pak povstal a krásný dvouuchý pohár 585 mateři do ruky dával a tato k ní promluvil slova: „Trp jen v zármutku svém, má matičko — hleď se však vzchopit, abych se nemusil dívat, jak máť, již miluji z duše, trýzněna jest — pak já, byť truchliv, nebudu moci pomocen být — jest těžká věc chtít zápasit s Diem. 590 Vždyť mě už jednou Zeus, když chtěl jsem pomáhat tobě, v Olympu za nohu chytil a shodil s božského prahu. Po celý den jsem letěl, a teprv k západu slunce spadl jsem na ostrov Lémnos — když měl jsem už dušičku malou. Tam pak Sintijští muži mě padlého pozvedli rychle.“ 595 Héré bělostných loktů se usmála ke slovům těmto, s úsměvem pravicí svou pak přijala od syna pohár. Ale pak pravým směrem i druhým veškerým bohům naléval sladký nektar, jejž čerpal z měsidla v číše: Bouřný smích v tom vybuchl z úst všem blaženým bohům, 600 jakmile Héfaista zhlédli, jak po síni supá ztěžka. Takto pak po celý den tam tehdy až k západu slunce jedli, a z hostiny duch měl radost, dělené stejně, z krásné se těšíce loutny, již v rukou měl Apollón Foibos, ze zpěvu Mús, jež pěly a krásným se střídaly hlasem. 605 Když pak sluneční zář již večer zapadla jasná, všichni se rozešli k spánku a každý k obydlí spěchal, tam, kdež přeslavný bůh jim každému, dovedný mistr Héfaistos, krásný dům byl zbudoval umělou myslí. Zeus šel ke svému lůžku, král Olympu, velitel blesků, 610 na němž i jindy si léhal, kdy sladký ho pojímal spánek. Na ně si vstoupil a spal — s ním zlatotrůnná i Héré.