ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[6]

Zkratky:

bř. = břeh, pobřeží

dc. = dcera

h. = hora

Í = Ílias, Í-dy = Íliady atd.

j. = jak, jako, jih, jižní, -ně

jm. = jméno

k. = krajina

kr. = král, kr-na = královna

m. = město

mo. = moře

n. = národ, neb, nebo

o. = ostrov

ph. = pohoří

ř. = řeka

s. = sever, -ní, -ně

z. = západ, -ní, -ně

ze. = země

zl. = záliv

Složky: sv., sz., jv., jz. = severovýchod, -ní, -ně atd.

A

Abanti, nejstarší obyvatelé o-a Euboie.

Abiové byli Skythové ve v. Evropě, básník je v XIII. 6 nazývá ctiteli práva.

Abýdos (2. pád -du), trójské m. nad Helléspontem.

Adréstos (2. pád -ta). 1. kr. v Argu. Vypuzen byv z Arga od Amfiaráa, prchl k sikyónskému kr. Polybovi, pojal jeho dc. za choť a stal se tak vladařem v Sikyóně. Později se smířil s Amfiaráem, dal mu za manželku svou sestru Erifýlu a vrátil se do Arga. V Í-dě čteme v II. 572, že A. byl dříve kr-em v Sikyóně, t. j. dříve, nežli se vrátil do Arga. Ostatek viz Týdeus! 2. syn perkótského Meropa, věštce II. 831 (Perkóté [2. pád -ty] = m. v Mýsu na Helléspontu). 3. Trójan přemožený od Meneláa a zabitý od Agamemnona (VI. 37 nn.). 4. Trójan zabitý od Patrokla (XVI. 694).

Adréstovna (2. pád -ny) v V. 412 byla mladší dc. Adréstova, Aigialeia, choť Diomédova. Poněvadž otec jeho, Týdeus, měl za ž. starší Adréstovu dc. Déipylu, byli otec se synem švagry.

Afrodíté (2. pád -ty) jest v Í-dě krásná dc. Diova a Diónina (Dióné), kdežto dle pozd. bájí vynořila se z pěny mořské. Jest bohyně krásy, smyslné lásky a manželství. Krásné ženy bývají k ní přirovnávány na př. XXIV. 699. Svou krásu zvyšovala skvostným rouchem, které jí tkaly Charitky, zlatými šperky (zlatá III. 64, XXII. 470, t j. zdobená zl. šperky) a voňavkami (růžovým olejem). Nikdo neodolal její moci, ani bohové. Tuto moc jí dával kouzelný řemen (XIV. 214/221). Komu přála, tomu dávala krásu a půvab (milosti A-iny, III. 54). — Ale ve válce byla slabá (viz, co jí praví Zeus v V. 428/30!). Dle V. 330/42 byla Diomédem raněna, když unášela s bojiště syna Aineia, kterého balvanem poranil Diomédés. — Pomáhala Trójanům, zvl. synu Aineiovi a Paridovi. Hlavním sídlem jejího kultu byl o. Kypros a zvl. m. Palos na z. bř. — Kypřanka — a o. Kythéra, z. od Épeiru — Kythéřanka. O jejím poměru k Heleně viz Helené! Manžel A-in není v Í-dě jmenován, jen se praví, že Anchísovi porodila Aineia (II. 820). (V Odyssei je manželkou Héfaistovou.) Byla původkyní války trójské (viz Paris!), ale v osnovu básně nezasáhla.

Agamemnón (2. pád -nona), syn mykénského kr. Átrea (proto Átréovec n. Átreovec), bratr Meneláův, vnuk Pelopův, nejvyšší vůdce achajského vojska. Postavy byl vznešené (viz II. 478/83, III. 166/7 a 178/9!), byl statečný (přihlásil se také k souboji s Hektorem). Proto jej básník nazývá bohatýrem, slavným, a sám Achilleus jej uznává za nejlepšího kopiníka (XXIII. 889/91). Ale v dobách zlých ztrácel hlavu (viz XIV. 74/81 a Odysseovu k tomu odpověď XIV. 82/102!). Byl nejmocnější a nejbohatší z achajských králů, vládna celému Argolsku a mnohým ostrovům (II. 108). K Tróji přivedl největší loďstvo (100 korábů) a nejčetnější vojsko (II. 576/7). Proto si jej Achajci zvolili za velitele. — Byl pánovitý, domýšlivý a sobecký, a na svou moc žárlivý (I. 287/9), což jej svádělo i k násilnostem. Ve sporu s Achilleem chování jeho bylo násilné a nanejvýš urážlivé. Viz úvod! Manželkou jeho byla Klytaiméstré, sestra Helenina (I. 113/114), syn Orestés, dc-y Chrýsothemis, Láodiké a Ífianassa. Později místo Láodiky jmenována Élektrá, místo Ífianassy Ífigeneia. O tom, že by Ífigeneia byla obětována bohyni Artemidě, Homéros výslovně nevypravuje, ale jeho slova ke Kalchantovi (I. 106/8) učenci v ten smysl si vykládají. — Agamemnonův spor s Achilleem byl základem a hlavním obsahem Íliady. Homérský Ag. je nám ze všech nejméně sympatický, ale básník ho tak potřeboval k plánu své básně. Šlechtí jej, že chybu svou uznal, litoval a všemožně ji hleděl napravit.

Achaia (2. pád -chaie), podlouhlá přímořská země v s. Peloponnésu podél Arkadie.

Achaiové, Achajci, nejmocnější kmen řecký, bydlící za doby hérojské v severním a středním Řecku, na Peloponnésu i na Krétě. U Homéra jsou jejich jménem označováni všichni Řekové před Trójou (srov. Argeiové a Danaové!).

Achilleus (2. pád -llea), první hrdina Íliady, která není než písní o jeho hněvu a strašných jeho následcích. A. je nejskvělejší zjev ze všeho, co vytvořila řecká literatura. Byl ideál hrdiny, poctivce a přítele, ale byl nešťastný, a ovšem, jako všichni lidé, podroben chybám. Byl syn zbožného Pélea, myrmidonského kr. v thessalské Fthíi, vnuk spravedlivého Aiaka, kr. aigínského, pravnuk Diův. Proto slove božský, potomek Diův, Diovi milý. Matkou jeho byla mořská bohyně, Néreovna Thetis. Vychovatelem jeho byl Foiníx, který jej vyučil válečnictví a řečnictví a Kentaur Cheirón, od něhož se naučil lékařství (XI. 831/2). Vedle Hérákléa byl největším bohatýrem starověku. Postavy byl obrovské, ze všech nejkrásnější, nejsilnější, nejstatečnější a nejrychlejší, hrůzou Trójanův i dalekého okolí, které svými výpravami ničil a plenil. Trójané po prvých porážkách se vůbec ani neodvažovali boje s A-em. Zeus sám praví v XX. 26/30, že Trójané, jak jen A-a zhlédli, již couvali. V XVI. 575 slove průlomem vojů, v VIII. 372, XXI. 550 bořitelem měst, v XXIV. 108 bořitelem hradů. — Přítelem byl oddaným a vroucím, zvláště Patrokla si zamiloval z celé duše a ze vší mysli své, a když přítel padl, div bolestí nezešílel. A jako bylo neomezené jeho přátelství k Patroklovi, tak strašná a nesmiřitelná byla jeho nenávist k Hektorovi, který Patrokla v boji zabil. — V A-ovi bylo vše veliké, neobyčejné, nade vší míru, do krajnosti. Stýkaly se v něm největší protivy. Strašlivá krutost, až nelidská (viz XX. 467/8, sr. XXIV. 40/1, 44/5!), a zase jemnost a měkkost citu. Na bojišti zuří j. démon zhouby, nelítostně vraždí bezbranného chlapce Lykáona, který ho prosil za slitování (XXI. 34/127) — a zase přijímá ve svém staně Priama, pláče s ním, hostí jej a nechává u sebe na noc. O jemnosti jeho povahy svědčí také to, že byl oddán zpěvu a hudbě. Smýšlení byl rytířského. Zabiv v boji krále Éetióna, nevzal mu zbroj, nýbrž dal reka spálit i se zbrojí (VI. 416/17). Ale nejvíc jej šlechtí cit pro právo, poctivost, nezištnost, přímost a pevnost povahy. A tento hrdina, vždy vítězný, jinoch krásný, slavný, ode všech ctěný, nadaný tolika skvělými dary, nebyl v životě šťasten. Jak málo měl šťastných, pokojných chvil! Byl štván z boje do boje. Viz pozn. k IX. 316/36! V bojích byl neúnavný, nanejvýš obětavý a nezištný. A za to se dočkal jen urážek a nevděku. Život měl krátký. Mohl si volit: buď život dlouhý, ale beze slávy, neb krátký, ale slavný. A. volil slávu (IX. 410/16). Viz i pozn. k I. 352! Brzká smrt mu byla častěji prorokována: od matky (XVIII. 94/6), od koně Xantha (XIX. 407/10) a od umírajícího Hektora (XXII. 358/60). A tento krátký život mu byl otravován lidskými špatnostmi, které tak nenáviděl. Věděl, že padne před Trójou ve květu mládí, a přece neustoupil od povinností, které vzal na sebe, ač mohl odplout do vlasti a žít tam šťastně a dlouho. — Bohů byl na slovo poslušen, a to hned, i v sebe větší rozvášněnosti (viz I. 215/22 a XXIV. 139/40!). Po této stránce byl vzorem Vergiliova Aenéa. Nemůžeme lépe skončit, nežli slovy jemnocitného Hanačíka (Achilleus, I. 23): Krásný jinoch, duše rekovná i zpěvná, vášnivá i něžná, trpící i vítězící, velká v hněvu i lásce, slavná v životě i smrti.^[7]

Aiakos (2. pád -ka), kr. aigínský, syn Diův, otec Péleův a Telamónův, děd Achilleův a Telamónovce Aianta.

Aiás (2. pád -anta), 1. syn salamínského kr. Telamóna, vnuk aigínského kr. Aiaka, syna Diova, proto slove potomek Diův. Byl po Achilleovi nejsilnější, nejstatečnější a nejkrásnější (viz XVII. 279/ 80!). Lišil se od něho tím, že byl nepřemožitelný v obraně, Achilleus v útoku. Byl veliké postavy a slul proto veliký, mohutný na rozdíl od Aianta, syna Oíleova, s nímž většinou bojoval pospolu. Byl vždy hrdinský, ale nejslavnější jeho činy byly tři: souboj s Hektorem, obrana lodí a mrtvoly Patroklovy. V boji kryl svým štítem nevlastního bratra Teukra, když střílel z luku. Proslulý byl jeho veliký, neprolomný štít, složený ze sedmi hovězích koží a pobitý bronzem. Jest postava naskrz důstojná, ale v osnovu básně nezasáhl. Rovný bohům X. 112.

2. Aiás (2. pád -anta), syn Oíleův, kr. Lokrů, byl postavy malé, ale statečný kopiník, velmi hbitý a rychlý. Měl brnění lněné, jeho lid však odění neměl a bojoval jen praky a šípy (XIII. 712/18). Povahy byl drsné a vzpurné, jak o tom svědčí jeho hádka s Ídomenéem při závodech koňských (XXIII. 473 nn.).

Aigaión (2. pád -óna), hrozný obr mořský, syn Poseidónův, od bohů nazývaný Briareós, zachránil na vyzvání Thetidino Dia (I. 396 až 406) od toho, že nebyl od bohů spoután.

Aigialeia, viz Adréstovna!

Aigína (2. pád -ny), o. mezi Attikou a Argolidou, j. od Salamíny. Viz Aiás 1.!

aigis (2. pád -gidy), zbraň zastrašující v rukou Diových i Foibových (XV. 229/30, 320/2). Její popis v V. 738/42. Nikdo nebyl s to, aby ji prorazil, ani Arés (XXI. 400/2), ba ani sám Zeus svým bleskem (XXI. 401). Nebyla to zbraň útočná, ani obranná, nýbrž jen zastrašující; původně to byl bouřný mrak, bouře s hromem a blesky. Později si ji představovali jako štít. Apollón aigidou chránil mrtvolu Hektorovu před zohyžděním (XXIV. 20/1). Zlatá (XXIV. 21).

Aigy (2. pád Aig), jméno několika sídel Poseidónových.

Aineiás (2. pád -neia), vůdce Dardanův, byl z nejstatečnějších bojovníků trójských vedle Hektora. Pocházel z téhož praotce, t. j. z Diova syna Dardana, kterého Zeus nejvíce miloval ze svých pozemských synů. Dardanos založil Dardanii na úpatí ph. Ídy, kdež on i syn jeho vládl až do založení Tróje, které se přičítá Ílovi, vnuku Dardanovu. Odtud se rod rozdělil: starší větev vládla v Dardanii, mladší v Tróji (rodokmen je v XX. 215/40!)

Pro tuto rodovou blízkost býval Aineiás jmenován také vůdcem trójským (V. 217). Matkou jeho byla bohyně Afrodíté. Ale zdá se, že oba rody žily v jistém napětí, aspoň na začátku se Aineiás války neúčastnil: byl v Dardanii a pásl klidně otcovská stáda na stráních Ídy. Teprv když Achilleus jej přepadl a zahnal do Lyrnésa (který pak zbořil), přivedl Aineiás Dardany do Tróje (viz XX. 90/6 a 187/194). Ale ani pak nežily oba rody v úplném souladu. Priamos dle XVIII. 459/61 Aineia nectil, ačkoli nad jiné hrdinou býval. Proto se Aineiás na Priama hněval a straníval se boje. Příčina není nám známa. Zato trójský lid si ho velice vážil dle básníkových slov „jako boha“, a Trójan Helenos mu do očí řekl, že na Hektorovi a na něm založen je všechen válečný trud (VI. 77/8). Určen byl, aby po Priamovi, jehož rod se už Diovi zprotivil, vládl nad lidem trójským a po něm i synové synů (XX. 307/8). Nikde se v starověku o tom nemluví, že by Aineiás a jeho rod panoval nad Trójany v nově zbudované Tróji, a už staří, a ovšem zvláště Římané a zejména rod Júlský slova ta si vykládali v ten smysl, že potomci Aineiovi založí Řím. Sr. Verg. Aen. III. 97. Vychován byl u svého švagra Alkathoa, muže nejstarší Aineiovy sestry Hippodameie. Alkathoos byl zabit od Ídomenéa (XIII. 427/33).

Aithiopové, t. j. lidé s opáleným obličejem, mouřenínové, negři, bydlili na konci země u Ókeanu. Byli velmi zbožní, takže i bohové se účastnili jejich obětních hodů (XXIII. 205/7).

Aithré (2. pád -thry), Pitthéovna, služka Helenina. Ale Aithré, dc. troizénského kr. Pitthéa, byla manželkou athénského kr. Aigea, tedy kr-na. Jak bylo možno, aby athénská kr-na byla Heleninou služkou? To se zakládá na báji, že Aigeův syn Théseus unesl Helenu, ale její bratři, Kastór a Polydeukés, ji vysvobodili a odvedli s sebou Aithru, matku Théseovu, do zajetí.

Aitólové, bojovný n. v z. Řecku. Hlavní jejich m-a byla Kalydón (Aitólové) a Pleurón (Kúréti). Později byli Kúréti od Aitólů vypuzeni.

Akarnánie (2. pád -nie), nejzápadnější země středního Řecka.

Akrisios (2. pád -sia), kr. v Argu, otec Danain, viz Danaé!

Alalkomeny (2. pád -men), m. v Boiótii s kultem Athéniným IV. 8, V. 908.

Alastór (2. pád -tora). Jsou tři: 1. Lyčan zabitý od Odyssea V. 677; 2. Pylan, vůdce jednoho sboru Nestorova IV. 295; 3. otec Tróa zabitého od Achillea XX. 463.

Aléjská pláň (Aléion pedion), vl. Bludná pláň (sloveso alaomai = bloudím). Bloudil po ní duševně chorý Bellerofontés.

Alexandros (2. pád -dra) jest druhé řecké jm. Paridovo.

Alfeios (2. pád -feiu) ř. a bůh ř-y v Élidě V. 544 (bůh má 2. pád -a).

Alkméné (2. pád -ny), manželka thébského kr. Amfitryóna, matka Hérákléova, jehož otcem byl Zeus.

Alkyoné (2. pád -ny), viz pozn. k IX. 562/3!

Altés (2. pád -ta) viz překlad XXI. 85/7, XXII. 51, ve slovn. viz Lelegové!

Amazonky, mužatky, n. bojovných žen starověkých. Hlavní jejich sídlo bylo u ř. Thermódontu (v Pontu), vtékajícího do Černého mo. Dělaly časté vpády do zemí okolních j. v III. 189 do Frygie. Bojoval s nimi i Bellerofontés v VI. 186. Mužatky (III. 189), mužatky chrabré (VI. 186).

Amfitryón (2. pád -óna), vnuk Perseův, manžel Alkmény, matky Hérákléovy. Viz Héráklés a Alkméné!

Amisódaros (2. pád -ra), kr. lycký, otec Atymniův a Mariův, vychoval Chimairu (XVI. 328/9).

Amydón (2. pád -dóna), paionské m. nad ř. Axiem (v Makedonii) (XVI. 288).

Amyntór (2. pád -tora), otec Achilleova vychovatele Foiníka.

Andraimón (2. pád -mona), kr. aitólský, otec Thoantův (Thoás). (Andraimonovec = Thoás).

Andromaché (2. pád -chy), dc. Éetióna, kr. v Thébě pod h. Plakem v Mýsii, výborná manželka Hektorova. K nejkrásnějším částem Í-dy patří její setkání s Hektorem a pak její nářek nad jeho smrtí.

Andromeda (2. pád -dy), dc. aigyptského kr. Kéfea a Kassiopeie, manželka Perseova.

Anchísés (2. pád -sa), otec Aineiův, manžel Afrodítin. Viz Aineiás! Jiný Anchísés byl kr. sikyónský, otec Echepólův.

Anténór (2. pád -nora), manžel trójské kněžky Theány (Theánó), otec Agénorův a jiných synů, náležel k předním Trójanům. Jest v Í-dě representantem citu práva u Trójanů. Po Hektorově souboji s Aiantem Telamónovcem (VII. 345/74) radil Trójanům, aby vydali Achaiům Helenu i s poklady, poněvadž Trójané porušili smlouvu a bojují tedy proti právu. Ale když Paris prohlásil, že vydá jen poklady, nikoliv Helenu, nikdo se k Anténorovi nepřidal, ani Priamos. A byl to přece návrh, který jedině vyhovoval citu práva mezinárodního. Kr. jen vzkázal Achaiům Paridovu nabídku. Snad jej k tomu vedla nepravá hrdost, snad strach, že by to bylo pokládáno za slabost a sebepokořování.

Antilochos (2. pád -cha), syn Nestorův, statečný bojovník a z jinochů nejrychlejší. Proto byl poslán k Achilleovi s rychlou zprávou o smrti Patroklově. Ale v zápase během nestačil nejlepším běžcům. Byl i rozumný: ve svém sporu s Meneláem zachoval se přímo rytířsky.

Apollón (2. pád -llóna), syn Diův a Létin (Létó), mocný bůh, který vydatně zasahoval do války, jak na bojišti, tak ve sboru bohů. Pomáhal Trójanům a chránil Tróje, v níž měl chrám. Dával slávu i vítězství. Byl bůh střelby z luku: Stříbrnoluký, Jistý, Nemylný střelec, slavný lučištník (IV, 101, 119) a dával lučištníkům úspěch (XXIII. 863/5 a 872/5). Svými šípy trestal každou urážku (Títya, Niobu, Achajce). Vedle luku a toulce nosil do bitvy i zlatý meč (V. 509, XV. 256). A. byl bůh věští. Věstil v Pýthě (Pýthó = Delfy). Byl i bůh hudby. Hrou na loutnu obveseloval bohy při hodech, o svatbě Péleově (XXIV. 62/3). Z lidského zpěvu se těšil, Achajci smiřovali ho zpěvem (I. 472/4). — Původně byl bůh světla, zvl. slunečního, čistého a jasného: Foibos = čistý, zářící, Světlorodý (IV. 101 a 119). Draka Pýthóna (démona temnoty?) hned po svém narození zabil, zasvětil svatyni v Pýthě (Delfech) a založil hry pýthické. Byl i bůh stád a pastvy. Sám pásal stáda Láomedontova (XXI. 448/9) a férského kr. Adméta v Thessalii a vypěstil mu koně nejlepší po Achilleových (II. 766/7), Eumélos, Admétův syn, přivedl je k Tróji. Byl hubitelem myší, Smintheus (sminthos = myš) (I. 39). Jeho šípy byly žhoucí paprsky sluneční, které působily mor (I. 43/53). Po této stránce byl A. bůh smrti. A. však také mor odvracel. Ctěn byl v Kille, Tenedu, Chrýse a v Tróji. Byl tedy bůh asijský. V XVI. 514 a 515 Glaukos ví jen o dvou A-ových sídlech, a ta jsou v Asii. Proto pomáhal Trójanům — i přes nevděčnost jejich krále. V osnovu Í-dy hluboko zasáhl, ba stal se bezděkým původcem všech jejích událostí. (I. 14 atd.)

Arés (2. pád -rea), syn Diův, byl bůh zuřivé vřavy válečné a pobíjel lidi napořád, zbytečně a proti právu (V. 757/9). Proto byl i samému Diovi protivný (V. 890/1). Proti tomu Athéné byla bohyně války, vedené rozvážně, a proto vždy vítězná (XXI. 392/415). O slavných recích se říkalo, že slouží Areu v bitvách, nebo že jsou Areovi druhové. V jeho průvodě byla Enýó, bohyně zuřivé války, vznešená a božská (V. 592), záhuba hradů (V. 333), bratr jeho Svár (IV. 440/1), synové Třas a Děs (Deimos a Fobos), (na př. IV. 440, XV. 119 a j.). K nim se družila Morana (Kér), bohyně smrti (XVIII. 535) a Ryk (Kydoimos) (XVIII. 535). — Pomáhal Trójanům. Báje, že Ótos a Epialtés, synové Alóeovi (Alóeus = sadař, štěpař), A-a svázali a po 13 měsíců věznili v bronzovém sudě (V. 385/391), je vykládána v ten smysl, že Ó. a E. byli ochránci rolnictví, jemuž ovšem válka nejvíce škodí. Areův tanec = různé pohyby v boji (viz VII. 237/41 a pozn. k v. 241!). Slovem A. označován také boj sám. Kterak jej oslovuje Athéné, viz V. 31! Štítonoš na př. XXII. 267. V osnovu básně nezasáhl.

Argeiové, Argejci, nejčetnější a nejmocnější kmen achajský na Peloponnésu. Původně to byli obyvatelé Argolidy, pak říše Agamemnonovy a konečně celého Peloponnésu. Básník tím jménem označoval všecky Řeky bojující před Trójou. Viz Achaiové a Danaové!

Argos (2. pád -ga) (někdy jsem v překladě užil množ. č. podle lat. názvu Argi), m. ve v. Peloponnésu. Někdy znamená nejen m., nýbrž i k-u, ze., t. j. Argolsko, jak je patrno z názvů: žíznívé (IV. 171 a j., t. j. pro nedostatek vody), pšenicí hojné (XV. 372), pastviště koní (II. 287, III. 74, IX. 246). Nazývá se i achajské A. (IX. 141, XIX. 115). V Argu bývala ctěna Héré (na př. IV. 8 a j.). Také Helené bývala nazývána „z Argu“ (na př. IV. 19 a j.), t. j. asi j. Řekyně, poněvadž se jménem A. označovalo také celé Řecko. Pelasgické Argos byla thessalská rovina u ř. Péneiu, někdy celé Thessalsko, viz Pelasgové!

Argovrah, t. j. vrah Argův, příjmí Hermovo, viz Hermés!

Ariadné (2. pád -dny), spanilá dc. krétského kr. Mínóa. Daidalos, stavitel krétského labyrinthu, vytvořil jí sborový tanec (XVIII. 590/2). Jak a z jaké látky, básník nepraví. Byl to asi tanec oslavující Théseovo vítězství nad Minótaurem. Tančil ho asi Théseus, Ariadné a osvobození mladíci a dívky athénské. Později ukazován v Knósu reliéf z bílého mramoru, na němž byl vytvořen řadový tanec — to prý byl ten Daidalův.

Arimové, viz Tyfóeus!

Arisbé (2. pád -by), trójské m. v. od Abýdu (II. 836 a 838).

Arkadové, obyvatelé Arkadie ve středním Peloponnésu. Arkadie byla se všech stran ohraničena vysokými, lesnatými h-mi.

Artemis (2. pád -midy), dc. Diova a Létina (Létó), sestra Apollónova, jemuž se v mnohém podobala. Též se o ní věřilo, že způsobuje náhlou smrt ženám j. Apollón mužům. Viz VI. 428! Proto jí v XXI. 483/4 Héré vytýká, že ji Zeus učinil lvicí ženám, t. j. že dáví ženy dle libosti, j. lvice dáví zvířata. A. byla krásná — nejkrásnější ženy byly k ní přirovnávány (Helené, Nausikaá v Odyssei). — Zachovávala přísnou čistotu a milovala čisté dívky a chránila jich. V Í-dě je hlavně bohyní lovu a zvěře. V XVI. 183 slove lovkyní s vřetenem zlatým, což někteří vykládají „se zlatým šípem“ (vřeteno bylo šípu podobno). O kanci kalydónském viz Meleagros! Bydlila v Apollónově chrámě v Tróji, kdež také léčila raněného Aineia (V. 447/8). V osnovu Í-dy nezasáhla. Svítící zlatem VI. 205.

Ásijská louka kolem ř. Kaystra v Lýdii, jz. od h. Tmólu (II. 461). Od této krajiny pochází název nynější Asie.

Ásios (2. pád -sia), 1. syn Dymantův (Dymás), bratr Hekabin z Frygie (XVI. 717/18), 2. syn Hyrtakův (Hyrtakos) z Arisby, spojenec Trójanů (II. 837, XIII. 384).

Askanié (2. pád -nie), dvě krajiny v Malé Asii, jedna v Mýsii, jiná ve Frygii.

Asklépios (2. pád -pia), výborný lékař, otec Macháonův a Podaleiriův; na př. IV. 193/4. Asklépiovče = Macháone! (IV. 203).

Ásópos (2. pád -pu i -pa), ř. a bůh ř-y v z. Boiótsku (IV. 383).

Asteropaios (2. pád -paia), vůdce Paionů, syn boha ř-y Axia v Paionii, viz ve slovn. Paioni! (XXI. 140/3 a 154/60). Jeho rodokmen je v XXI. 157/60.

Athéné (2. pád -ny), dc. Diova bez matky. Dle pozd. bájí (nejdřív u Hésioda) nar. se z hlavy Diovy. V Íliadě jest hlavně bohyní války, rozvážně vedené a proto vždy vítězné. Pomáhala Achaiům, hl. Achilleovi, Diomédovi, Odysseovi. Ale byla také bohyní umělých prací, hl. tkaní, ale i jiných umění, na př. stavby lodí. Tak soustřeďovala v sobě činnost válečnou i mírovou. Který byl její původní význam, není zjištěno. Že byla s Hérou bohyní nebes, k tomu by ukazovalo to, že tyto bohyně hřímaly (XI. 45). Athéňané ctili ji jakožto bohyni rolnictví. Sem hledí báj o Erechtheovi (Erichthoniovi), geniovi to úrodné půdy. E. narodil se ze země, ale A. jej vychovala ve svém chrámě na athénské akropoli (hradě, Vyšehradě) (II. 547/51). — A. byla vznešené, mocné božstvo, kadeří krásných a zraků jiskrných. Byla miláčkem Diovým, který jí ve všem polevoval a nikdy jí nekáral (V. 879/80). Také aigidu jí půjčoval (II. 446/52). Vykonávala rozkazy Diovy a Héřiny, ale někdy se přece vůli Diově vzepřela (VIII. 350/437. Viz i I. 396/406!). Příjmí Pallas vykládá Preller-Robert jako mávající sílu (palló = mávám), příjmí Trítogeneia bylo vykládáno různě. A. prý se narodila dle jedněch u jezera Trítonis v Libyi, dle jiných u potoka Trítón v Boiótii, jiní myslí, že Trítogeneia = zrozená z vody, t. j. ze šumícího Ókeana. Původní význam později potuchl, a básník ji nazývá Trítogeneiou a zároveň Diovou dcerou, a Zeus sám ji oslovuje „Trítogeneio, má dcero!“ (VIII. 39 a XXII. 183). Původ slova Athéné není dosud objasněn. Ctěna byla na mnohých místech, j. v. Tróji, v Alalkomenách u jezera Kópaiského v Boiótii, ale hl. v Athénách, proto slove Athénská Pallas. V Íliadě nemá ani stínu toho významu, jaký má v Odyssei. V osnovu básně nezasáhla — leda tím, že zabránila, by Achilleus nezabil Agamemnona, čímž by děj Í-dy byl býval znemožněn. Slove kořistná, viz pozn. k IV. 128!

Athós (2. pád Athou n. Athu), ph. na v. výběžku po. Chalkidiky (XIV. 229).

Átreus (2. pád -trea), syn Pelopův, otec Agamemnonův a Meneláův, bratr Thyestův, kr. mykénský. — Átreovec = syn Átreův, buď Agamemnón neb Meneláos.

Augeiás (2. pád -geia), kr. v Élidě, s nímž válčil Nestór. O jeho stycích s Hérákleem (Augeiův chlév) u Homéra nečteme.

Aulis (2. pád -lidy), boiótský přístav proti Chalkidě. V něm se shromažďovalo achajské loďstvo před výpravou do Tróje (II. 303 a 496).

Automedón (2. pád -donta), syn Diórův, vozataj Achilleův a Patroklův.

Axios (2. pád -xiu), ř. i bůh ř-y (2. pád -xia) v Paionsku (XVI. 288, XXI. 157/8, 185).

B

Bakchos (2. pád -cha) = Dionýsos!

Bellerofontés (2. pád -ta), syn Glaukův, vnuk Sísyfa, vládce v argejské Efyře, kdež prý zabil jakéhosi Bellera. Odtud název B., t. j. vrah Bellerův, jako Argeifontés, vrah Argův. Aby se očistil, uprchl k tírynthskému kr. Proitovi. Jeho činy vypravuje Glaukos Diomédovi (VI. 155/205).

Blud, t. j. zosobněný blud, bůh bludu, viz překlad XIX. 91/138, sr. IX. 502/12!

Boiótové, n. ve stř. Řecku, hraničící s Attikou, hl. m. = Théby.

Boreés (2. pád -ea), Borrés, prudký s. vítr, vanoucí z Thrákie. Bývá studený a rodí se z jasných nebes (XIX. 358 a j.). Ale bývá i mírný. V podobě hřebce s černou hřívou zplodil přerychlé koně s klisnou dardanského kr. Erichthonia, syna Dardanova XX. 224/9. Tato báje ukazuje, že si představovali Větry v podobě uhánějících koní. Sr. Zefyros!

Briareós (2. pád -rea), viz Aigaión!

Bríseovna, dc. lyrnésského kr. Bríséa, zajatkyně a milenka Achilleova. Zasáhla bezděky hluboko v osnovu Íliady.

D

Daidalos (2. pád -la), viz Ariadné! Byl mistr umění sochařského a stavitelského.

Danaé (2. pád Danay). Argejskému kr. Akrisiovi bylo věštěno, že syn jeho dc. Danay jej zabije. Proto ji A. uzavřel v podzemní sluji, ale Zeus v podobě zlatého deště vnikl do sluje a zplodil s ní Persea, hrdinu velmi slavného. Když se po dlouhých letech Perseus vrátil do Arga, Ak. před ním uprchl do Láríssy, kdež byl později od Persea náhodou zavražděn.

Danaové, potomci Egypťana Danaa (Danaos), který prchl do Arga, kdež vystavěl hrad. U Homéra je to souborné jméno Achaiů před Trójou. Viz Achaiové, Argeiové!

Dardanos (2. pád -na), 1. syn Diův, viz Aineiás! D. založil d-ý hrad, m. i stát na úpatí Ídy, ovšem dříve, než byla založena Tróia. Obyvatelé sluli Dardanové. V Í-dě je vůdcem jejich Aineiás. Byli spojenci Trójanů. 2. V XX. 460 je D. Trójan zabitý od Achillea.

Déifobos (2. pád -ba), syn Priamův, bratr Hektorův.

Déméter (2. pád -try), vládkyně pletenců krásných (XIV. 326), bohyně úrody zemské, choť Diova. — Démétřin pokrm, t. j. chléb z Démétřina obilí, jedli jen smrtelní lidé (XIII. 322). Kdo požil u někoho Démétřina zrna (chleba), stal se oprávněným jeho prosebníkem (XXI. 76 nn.). Zeus k ní vzplál láskou (XIV. 325). Že by Persefoneia byla dc. Démétřina a že by od Háda, boha podsvětí, byla unesena, v Íliadě nečteme.

Děs a Třas, viz Arés!

Deukalión (2. pád -óna), 1. syn Mínóův, kr. Krétský, 2. Trójan, zabitý od Achillea, XX. 478. Deukaliovče, synu Deukaliónův, t. j. Ídomenée!

Dia, Diovi, Diem… viz Zeus!

Diomédés (2. pád -da), syn Týdeův, rodem Aitólan, kr. v Argu, účastnil se trójské výpravy s 80 loďmi. Byl z nejstatečnějších rekův achajských. Básník věnoval mu celý pátý zpěv Íliady. Poranil i bohyni Afrodítu a s pomocí Athéninou i samého Area. V boji neznal bázně, ba ani když ho Zeus bleskem varoval, nechtěl upustit od boje s Hektorem. S Odysseem vydal se na noční výpravu do tábora trójského (X. 220 atd.). O zdaru války nikdy nepochyboval, a proto neschvaloval poselství k Achilleovi a káral kr-e, když radil k odchodu od Tróje. V osnovu Íliady nezasáhl. Rodokmen D-ův je v XIV. 115/24. Za choť měl Aigialeiu, dc. Adréstovu (V. 412).

Dióné (2. pád -ny), matka Afrodítina, viz Afrodíté!

Dionýsos (2. pád -sa), syn Diův a Semelin (Semelé), bůh vína. Jeho slavnosti byly od jeho pěstounek, bakchantek, hlučně slaveny. O králi Lykoorgovi viz VI. 130 nn.! Slul i Bakchos.

Dioskúrové = Kastór a Polydeukés, bratři Helenini.

Dolón (2. pád -óna), trójský vyzvědač. Viz X. 314 nn.

Dódóné (2. pád -ny), nejstarší řecká věštírna. Byla v Épeiru. Básník praví, že byla drsná zimou (XVI. 234). Kněží Sellové věstili ze šelestu listů posvátného dubu Diova. Žili asketicky, jak je patrno z v. 235, že spali na zemi a nemyli si nohou. Nejstarší představa byla asi ta, že Zeus v tom dubu bydlil a svou vůli dával najevo šuměním listů, kněží pak jeho vůli jen vykládali.

Dúlichion (2. pád -chia), o. jv. od Ithaky při z. bř. středního Řecka.

Dymás (2. pád -manta), otec Asiův a Hekaby, kr-ny trójské.

E

Éetión (2. pád -óna), 1. otec Hektorovy choti Andromachy, 2. pohostinný Priamův přítel na ostrově Imbru. Vykoupil Priamova syna Lykáona a poslal ho do Arisby, 3. Trójan, jehož syn byl Podés, přítel Hektorův.

Efyré (2. pád -ry), 1. m. v Argolsku, sídlo Sísyfovo (VI. 152), dle obyč. výkladu staré jm. m. Korinthu, 2. m. v Élidě na ř. Selléentu, sídlo kr. Augeia (XV. 531).

Echínské o-vy, Echíny, II. 625, proti ústí ř-y Achelóu.

Eileithýia (2. pád -thýie), dc. Héřina, někdy i v mn. čís. Eileithýie (2. pád -thyí), bohyně porodu, budící bolest, XI. 270/1, XIX. 119.

Élis (2. pád -lidy), k. v sz. Peloponnésu.

Émathié (2. pád -thie) = staré jm. Makedonie. Básník ji nazývá v XIV. 226 libým krajem.

Enýó (2. pád Enýy), viz Arés! Nosila s sebou do bitvy Ryk. Co tím básník myslil, nevíme. Snad byl tento Ryk nějaká zastrašující zbraň jako aigis v rukou Diových (v. 593).

Éós, Zora, červánky, bohyně jitřního světla. Ráno před východem slunce vstávala z proudův Ókeanových, neb s lože svého manžela Títhóna, nesouc světlo bohům i lidem. Slove bohyně růžových prstů, poněvadž v Řecku mívají červánky podobu ruky s roztaženými prsty. Krásnotrůnná, v rouše jak šafrán, atd.

Epeios (2. pád Epeia), syn Fóčana Panopéa, jinoch krásný a velký, výborný v pěstním zápase, ale slabý zápasník diskem. Dle Odysseie zbudoval s Athéninou pomocí dřevěného koně.

Épeiové, Epejci, obyvatelé z-ho Peloponnésu.

Épeiros (2. pád -ru), vl. pevnina (proti moři) = z. k. s-ho Řecka, v E-u byla věštírna Dódóna.

Epialtés (2. pád -ta), také Efialtés. E. a Ótos, synové Alóeovi (Alóeus = sadař, štěpař), svázali Area a věznili ho v kovovém sudě po 13 měsíců, až jej vysvobodil bratr Hermés, kterému jeho vězení prozradila nevlastní jejich matka Éeriboia (viz Arés!). Dle Odysseie prý vyhrožovali bohům, že učiní útok na Olympos.

Erebos (2. pád -bu), vlastně, tma, temnota, temno podsvětní, říše temnoty, podsvětí, viz Hádés! (IX. 571).

Erechtheus (2. pád -thea), viz Athéné!

Erínýs (2. pád -nye), též v množ. č., čs. Lítice. Byly to podsvětné (IX. 572 = chodící v temnu) bohyně kletby a pomsty za zločiny, zvl. za vraždu. Kdo proklínal, volal Lítice (IX. 454) a ony slyšely kletbu (IX. 571). Zakročovaly i proti bohům (XV. 204) a proti porušování přírodních zákonů. Tak v XIX. 418 vzaly Achilleovu koni mluvu, poněv. je proti přírodě, aby kůň mluvil. Lítice také k zločinu sváděly. Tak si stěžoval Agamemnón, že ho zaslepil Zeus, Osud a Erínye v den, kdy odňal Achilleovi dar (XIX. 87/90). Byly neviditelné, byly hrozné a tvrdého srdce. Básník neudává jmen a počtu jejich, později počítány byly tři: Alléktó, Tísifoné a Megaira.

Eteoklés (2. pád -klea), bratr Polyneikův, syn thébského kr. Oidipa a Iokasty.

Euaimón (2. pád -mona), otec Eurypylův, který je proto Euaimonovec, viz XI. 809, XVI. 28, XI. 822, II. 736, viz i XI. 575/80 a V. 79 atd.!

Euénos (2. pád -na), 1. otec Marpéssin, 2. kr. v Lyrnéssu.

Eumélos (2. pád -la), mocný kr. férský v Thessalii, syn krále Adméta a matky Alkéstidy, dcery Peliovy (Peliés), manžel Ifthímy, sestry Pénelopéiny, měl nejlepší koně po Achilleových. Byly to dvě klisny, které vychoval Admétovi sám Apollón. Letěly jak ptáci a Eumélos byl nejlepší jezdec.

Eunéos (2. pád -néa), syn Iésonův a Hypsipylin, kr. na Lémnu (VII. 468 a XXIII. 747).

Európé (2. pád -py), dle XIV. 321 dc. přeslavného Foiníka, dle obyčejné báje dc. foiníckého kr. Agénora. Někteří se domnívají, že slovo Foiníx znamená Foiníčan, nikoli vlastní jm. Foiníx. Pak by ovšem Foiníčan mohl označovat Agénora. V překladě pokládáme Foiníx za vlastní jm. Zeus prý se proměnil v býka a unesl Európu na Krétu. Synové její byli Mínós a Rhadamantys (XIV. 322). Viz o nich ve slovn.!

Euros [2. pád -ra (bůh), -ru (vítr)], bůh jv., často bouřlivého větru.

Eurvalos (2. pád -la), syn Mékisteův, jeden z vůdcův argejských (vedle Dioméda a Sthenela), byl v závodech, dávaných na počest Patroklovu, od Epeia přemožen.

Eurymedón (2. pád -donta), 1. vozataj Agamemnonův (IV. 227), 2. sluha a vozataj Nestorův (VIII. 114 a XI. 620).

Eurynomé (2. pád -my), dc. Ókeanova, zachránila s Thetidou Héfaista, když byl od Héry shozen s nebes, poněvadž byl chromý, XVIII. 394/405.

Eurypylos (2. pád -la), vzácný syn Euaimonův, thessalský velitel, náležel k předním bojovníkům achajským. Hlásil se také k souboji s Hektorem. Když, raněn od Parida šípem, se vracel z bitvy a potkal Patrokla, který spěchal k Achilleovi se zprávou o raněném Macháonovi, Patroklos jej zavedl do stanu a léčil jej. Této scény básník použil k tomu, aby za dlouhého trvání bojů zdržel Patroklovo zasažení do boje.

Eurystheus (2. pád -sthea), kr. mykénský, syn Sthenelův, vnuk Perseův, velitel Hérakléův XIX. 121/133, VIII. 362/3, XV. 639.

F

Fery (2. pád Fer), řc. Ferai, m. v Thessalii, sídlo Admétovo a Eumélovo (II. 711).

Féry (2. pád Fér), řc. Férai, m. v Messénii, které Agamemnón chtěl darovat Achilleovi (IX. 151).

Foibos (2. pád -ba), t. j. čistý, zářící, příjmí Apollónovo.

Foiníčané, n. kmene semitského na úzkém prímoří asijském, jz. od Kypru. V Í-dě je o nich zmínka jen jednou, jakožto o obchodnících v XXIII. 744. V Odyssei jsou líčeni jako prohnaní šejdíři a mořští loupežníci.

Foiníx (2. pád -níka), 1. syn Amyntorův, vychovatel Achilleův. O svých osudech vypravuje Achilleovi v IX. 447 nn. Byl vůdcem prosebného poselství k Achilleovi, 2. otec Európin, viz Európé!

forminx (2. pád -mingy), strunový nástroj, jímž doprovázeli zpěv (IX. 186).

Frygié (2. pád -gie), viz Frygové!

Frygové bydlili jednak u Helléspontu (Malá Frygie), jednak u řeky Sangaria, tekoucí Bithýnií do Černého moře (Velká Frygie).

Fthíé (2. pád Fthíe), m. a k. v j. Thessalsku, říše Péleova a pak Achilleova, země Myrmidonů. Hrudnatá, t. j. úrodná, I. 155, rodná IX. 253.

Fýleus (2. pád -lea), syn élidského kr. Augeia, otec Megétův.

G

Ganymédés (2. pád -da), syn trójského kr. Tróa, byl ze všech lidí nejkrásnější. Proto byl unesen na Olymp, aby tam byl číšníkem bohů. Dle ob. báje dal G-a unést Zeus svým orlem, ale u Homéra v XX. 232/5 se praví všeobecně, že ho pro jeho velkou krásu unesli bozi, aby Diovi naléval nektar a sídlil ve sboru bohů a v V. 265/7 se praví, že Zeus dal Tróovi v náhradu za G-a nejlepší koně, co pod zorou žijí a sluncem.

Gargaron (2. pád -ru) je vrchol ph. Ídy, vysoký 1800 m, s Diovou svatyní, viz VIII. 48, XIV. 292, 352 a XV. 152/3.

Glaukos (2. pád -ka), syn Sísyfův, otec Bellerofontův (VI. 154/5), 2. vnuk Bellerofontův, syn Hippolochův, vůdce Lyčanův zároveň se Sarpédontem VI. 119 nn. Poněvadž děd Diomédův pohostil Bellerofonta, děda Glaukova, byli Diomédés a Glaukos pohostní přátelé a slíbili si, že nebudou na sebe útočit.

Gorgó (2. pád -gony), děsná nestvůra podsvětní. Její hlava byla na Diově aigidě. Také vyplňovala puklu štítu Agamemnonova. Pohled na ni prý každého zkamenil. V VIII. 349 měl Hektór pohled Gorgony neb Area.

H

Hádés (2. pád -da), syn Kronův a Rhein, bratr Diův, Poseidónův a Héřin, neobměkčitelný, nesmiřitelný bůh podsvětní. Co jednou vešlo do jeho říše, nikdy se nevrátilo. Proto byl protivný lidem i bohům (sr. IX. 158/9!). U Hom. slove vl. Aidés (čti A-i-dés!), t. j. neviditelný. Jeho přilba činila neviditelným (V. 844/5). — Slul i podzemní Zeus. Stejně hrozná byla jeho choť Persefoneia. Oba byli vykonavatelé kletby (IX. 456/7). Hádův přívlastek „slavný koňmi“ V. 654 ukazuje na obvyklou představu Řeků, že H. jezdí na rychlém voze a kořist náhle uchvacuje. Zaživa do Hádu nikdo nevstoupil. Jen někteří vynikající muži, j. Héráklés, z donucení, byv od Eurysthea poslán pro podsvětního psa Kerbera. Podsvětí bylo dusné, tmavé a smutné místo duší zemřelých (XX. 65), Erebos. Umřít bylo tolik, jako „vejít do Hádova domu“ se širokou branou, kterou duše zemřelých musily projít. Někdy se branou Hádovou myslí podsvětí samo. Proto byl H. zván silným vrátným, dozorcem brány XIII. 415, aby nikdo nemohl z podsvětí odejít. Později zobrazován byl s klíčem v ruce. V podsvětní braně Héráklés postřelil Háda šípem do ramene, patrně když chtěl odvléci podsvětního psa Kerbera (V. 395/402). — Duše zemřelých, jen vzdušné obrazy nebožtíků (XXIII. 72), bez života (XXIII. 104), těkají po louce asfodelové, mihotajíce se jako sen (XXIII. 100/1 a 104). Asfodelos, česky kopíčko, sázeli Řekové na hrobech, majíce za to, že duše zemřelých živí se jeho hlízami. — V Í-dě je podsvětí přímo pod zemí. V Odyssei jsou představy jiné. Různé jsou v obou básních také představy o podsvětních ř-ách. Nejstarší a zprvu jediná ř. podsvětní byla dravá Styx. Héráklés jen s pomocí Athéninou vyvázl z jejích proudů (VIII. 369). O převozníku Charontovi u Homéra nečteme, třebaže o tom Vergil v Aenéidě píše, že Ch. převážel Hérákléa (VI. 392/6). V Odyssei se mluví ještě o jiných ř-ách podsvětních, jsou to Acherón, Kókýtos, Pyriflegethón. U Vergilia je ještě ř. Léthé (VI. 705) a Éridanus (VI. 659). V Í-dě se také nemluví o nivách Élysijských. V osnovu básně nezasáhl. Duše padlých bojovníků, Achaiův i Trójanů, vcházejí do podsvětí hned po své smrti; jen z XXIII. 72/4 zvídáme, že duše podsvětní nechtějí Patrokla pustit do podsvětí, dokud nebude pohřben.

Harpýia (2. pád -pýie), vichřice. O Harpýi Podargé viz Zefyros!

Hébé (2. pád -by), dcera Diova a Héřina, nalévá bohům víno a koná i jiné práce (viz IV. 2, V. 722/31, 905!). V Odyssei je manželkou Hérákleovou na Olympu.

Héfaistos (2. pád -ta), syn Diův a Héřin, bůh ohně, pův. oheň sám. Jeho boj s řekou Xanthem je vlastně boj ohně s vodou. Byl statný a silný, ale nohy měl tenké a slabé. Proto nosil hůl a byl podpírán služkami, které si sám vyrobil ze zlata; měly rozum a hlas a znaly umělé práce (XVIII. 417/21). Ale i tak se jen belhal. Tyto viklavé, vrávoravé nohy byly asi obrazem kmitavého plápolavého ohně. H. narodil se chromý. Matka Héré se za něj styděla a svrhla ho s nebes (XVIII. 394/405). Dle I. 590/4 shodil ho Zeus, poněv. se proti němu zastával matky. — H. byl bůh umělých prací, vyráběných ohněm, na př. Achilleova zbroj v XVIII. 478/614, Diova aigis XV. 308/10, Agamemnonovo žezlo II. 101/8, zlaté služky XVIII. 417/20, dvacet samočinných trojnožek XVIII. 372/7, dvacet samočinných měchů XVIII. 470/3. Také vyráběl šperky (XVIII. 400/1) atd. Na Olympu vystavěl každému bohovi krásný dům (I. 607/8). Jeho vlastní dům byl bronzový, hvězdnatý a ze všech domů božských byl nejvznešenější (XVIII. 369/71). Také dílnu si tam vystavěl. Diovi vystavěl ložnici a hlazené loubí a Héře ložnici s tajným zámkem (XIV. 166/8). Dílna H-ova byla záhy přenášena do sopek (na Lémnu a na Sicilii). U Vergilia je v dutinách jednoho z Liparských o-ů a pracovali mu tam Kyklópové. Přál Achaiům XV. 214, XX. 36 a 73, XXI. 342 nn., ale přece zachránil od smrti Trójana Ídaia, poněvadž byl syn jeho kněze Daréta (Darés, viz V. 9 nn. a 20/4!). — V Íliadě je manželkou jeho Charis, v Odyssei Afrodíté. Komickou scénu v Íliadě viz v. I. 571/99. V osnovu básně zasáhl výrobou zbroje Achilleovy. Byl důvtipný XXI. 355, přeslavný XVIII. 587, 590, dovedný mistr XVIII. 587, 590.

Hekabé (2. pád -by), řádná manželka Priamova, kr-na trójská.

Hektór (2. pád -tora), nejstarší syn Priamův, manžel ušlechtilé Andromachy, otec Astyanaktův (Skamandriův). Byl nejsilnější a nejstatečnější ze všech Trójanův, a jen Aineiás blížil se mu chrabrostí. Postavy byl veliké, podobou krásný. Zápasil vždy v prvních řadách a odmítal proto ženinu radu, aby hájil města za hradbami. Chrabrost jeho uznal sám Achilleus, který v XXI. 225/6 a 279 vyznává, že by mohl být od Hektora zabit. Trójský lid ho ctil j. boha (XXIV. 258/9), neboť H. byl jediný, který jim Ília chránil (viz VI. 403, XXII. 507 a XXIV. 499). Viz i XXIV. 729/30! Byl zbožný a bohům horlivě obětoval, viz XXIV. 430/3. Proto byl milý Diovi, který mu rád dopřával slávy, viz XVII. 206. Svou vlast miloval nade všecko a rád za ni nasazoval život. H. je nejsympatičtější postava Íliady, jak povahou a vlastnostmi, tak činy. Povahy byl mírné a laskavé, třebaže byl někdy prudký a činil výtky i nespravedlivé. Ani Heleně neubližoval. Manželem a otcem byl vzorným. Nejkrásnější scény Íliady týkají se jeho. Setkání jeho s Andromachou a Priamos u Achillea náleží k nejvzácnějším perlám světové poesie. S Achilleem a Patroklem je nejpřednější osobou Íliady.

Helené (2. pád -ny), dc. Diova, manželka spartského kr. Meneláa, matka jediné dc. Hermiony. Byla nejkrásnější z achajských žen, podobná krásou bohyni Artemidě. — O tom, jak přišla s Paridem do Tróje, jsou dvě verse. Dle obyčejné báje šla z návodu Afrodítina s Paridem dobrovolně a vzala s sebou také poklady. Ale dle verse starší byla od Parida unesena násilím. Sem hledí Nestorova slova (II. 396 a jinde!), aby nikdo z Achaiů nepomýšlel na návrat, dokud by nesplatil vzdechy a trýzeň Heleninu. To byl asi původní smysl báje i války: vysvobodit Helenu, která byla násilím odvlečena a v Tróji se trápila. Ale básník přidržuje se leckde i verse prvé, jak je to patrno z několika míst, kde se H. sama obviňuje. Tak v III. 173/6 praví sama, že měla raději volit strašnou smrt, nežli s Paridem plout do Tróje a zradit manžela, dcerušku, příbuzné a přítelkyně. V VI. 344/8 praví dokonce, že v den jejího zrození ji měl vichr zanést do pustých hor neb do mo., a že by nebyla nastala válka s Trójany. V III. 180 nazývá se nestoudnou, v III. 404 ohavnou, v VI. 344 hroznou a drzou. — Zvláštní byl její poměr k Afrodítě. Bohyně ji slíbila Paridovi, uzná-li ji za nejkrásnější, a pak přiměla Helenu k odplutí do Tróje. Ale nastala válka, dlouhá a krutá, a Trójané nenáviděli původkyni tolika strastí; přáli si, aby raději z Tróje odplula. Viz III. 159/60. Vidouc kolem sebe samou nepřízeň a neustále poslouchajíc výčitky (XXIV. 768/72), litovala svého činu. Ze své lásky k Paridovi brzo vystřízlivěla. Byl sice krásný, ano i statečný, ale dokonce nebyl ideálem hrdiny, po jakém prahla, a jakým byl na př. Hektór. Zprotivil se jí. Toužila po dřívějším choti, po jehož boku byla mocnou královnou, všude milovanou a váženou. Nebyla tedy Afrodítě vděčna, naopak viděla v ní původkyni svých nynějších strastí a činila jí trpké výčitky (III. 399/412). Patrno je to také ze scény mezi ní a Paridem po jeho souboji s Meneláem (III. 428/36). Básník tedy líčí Helenu celkem sympaticky, a čtenářovi nejeví se jako lehkomyslná záletnice, jak bývala později líčena. Památné a od dob Lessingových známé místo je III. 154/60. Básník tu nepopisuje krásu Heleninu, nýbrž ji kreslí podivem trójských starců. O H-ě v Sídóně viz pozn. k VI. 290!

Helenos (2. pád -na), syn Priamův, věštec a udatný bojovník. Znal řeči a zámysly bohů, jak je vidět ze VII. 47/53. Když byli Trójané tištěni Diomédem, poslal Hektora do Tróje vybídnout manželky knížat, aby se k Athéně v jejím chrámě modlily za pomoc proti Diomédovi. To byl poetický motiv toho, že se mohl Hektór vzdálit s bojiště a setkat se s Andromachou. Když se Hektór z m. vrátil, vybídl jej Helenos k souboji s nejchrabřejším rekem achajským, a ujistil jej, že v souboji nepadne (VI. 86/101 a VII. 44/53).

Helikónský vladař = Poseidón (ke konci!).

Hélios (2. pád. -lia), v textu homérském Éelios, bůh slunce, Jasoň. Rodiče jeho nejsou v Í-dě udáni. Dle hymnu na Démétru 26 byl otcem jeho Títén Hyperíón. Ale i sám bývá zván Hyp. (zvl. v Odyssei). Ráno vycházel z Ókeanu a kráčel vytrvale celý den oblohou a večer se opět ponořoval do Ókeanu. H. tedy kráčel nebem pěšky (VIII. 68 a XVI. 777), ale už v hom. hymnu na Herma 69 a Démétru 88 je zmínka o slunečním voze. H. svými paprsky vše vidí a také vše slyší; a proto býval brán za svědka přísah a smluv. V oběť dávali mu bílou ovci n. vepře. Jménem hélios n. éelios označováno i slunce samo.

Helléspontos (2. pád -tu), = Dardanelly. Proudný II. 845, XII. 30, bez hranic XXIV. 545, širý VII. 86.

Héráklés (2. pád -kléa), národní rek řecký, nejsilnější z nejsilnějších, ideál hrdiny doby hérojské. Báje o něm jsou velmi četné a rozmanité, ale v Í-dě je zmínka jen o některých. Byl syn Alkménin a Diův, ale básník jej také nazývá synem Amfitryóna (V. 392), muže Alkménina, kr. tírynthského, který však pro vraždu tchána svého prchl do Théb, kdež narodil se Héráklés (XIX. 98). Ač byl syn Diův, byl podroben Eurystheovi, svému příbuznému (z rodu Perseova), kr. mykénskému, který mu ukládal přetěžké práce. Básník o tom vypravuje ve zp. XIX. 95/124. Na Hérákléovu výpravu proti Tróji naráží básník na několika místech. Báje o tom je stručně tato: Když Bůh Poseidón vystavěl králi Láomedontovi zeď kolem Tróje, kr. mu odepřel smluvenou mzdu a ještě jej urazil. Poseidón mu poslal do země mořskou obludu, která hubila k-u i lidi. Héráklés ujednal s Láomedontem, že obludu zabije, když mu dá nesmrtelné koně, které kdysi dal Zeus Tróovi za Ganyméda (V. 265/7). Tehdy prý Athéné s Trójany vystavěla vysoký násyp, aby se naň Héráklés mohl uchýlit, kdyby v boji s obludou byl nucen couvnout (XX. 144/8). H. obludu zabil, ale L. mu koně odepřel a ještě jej potupil (V. 648/51). Proto H. připlul se 6 loďmi, Tróju vyvrátil a zpustošil (V. 640/2). Když pak plul domů, Héré jej zahnala mořskou bouří na o. Kós. Tehdy se Zeus tak rozlítil, že přivázal Héru k nebi zlatými řetězy a na každou nohu jí přivázal kovadlinu. Hérákléa pak přivedl domů (XV. 18/21, 26/30, XIV. 249/255 nn). Z Íliady také zvídáme o Hérákléově výpravě proti kr. Néléovi (XI. 689/91). Tam prý H. poranil také Héru, která Néléovi pomáhala (V. 392/4). Z 12 jeho prací je v Í-dě zmínka jen o podsvětním psu (Kerberovi), kterého mu Eurystheus velel přivést. Athéné mu pomohla přejít dravé proudy ř. Stygy (VIII. 366/9), dle Odysseie (str. 232 dole) pomáhal mu také Hermés. — Z Astyocheie měl syna Tlépolema, kr. rhodského (II. 657/8), kterého zabil Sarpédón (V. 628/59). Jiný jeho syn byl Thessalos (II. 679).

Héré (2. pád -ry), dc. Kronova a Rheina (Rheié), choť a sestra Diova, matka Héfaistova, Areova a Eileithyí. Sedíc na zlatém trůně (zlatotrůnná, zp. I. 611 a j.) vedle Dia, byla zároveň s ním královnou nebes a jejich přírodních zjevů, jimž velí jako Zeus. Ale měla i povahy nestálých zjevů přírodních na nebi: odtud báje o jejích svárech s Diem. Mimoto Zeus, který deštěm oplozuje zemi, byl otcem mnohých bytostí, na př. nymf. Když pak na tento význam bylo zapomenuto, učiněn z Dia záletník, jenž měl milostné styky s bohyněmi i lidskými ženami. Tato představa je už v Íliadě (XIV. 312/27), kde sám Zeus vypočítává Héře řadu svých milenek. Z toho pocházely ovšem mnohé sváry mezi nimi. Básník o H-ině svárlivosti mnoho vypravuje, a Zeus musí leckdy přísně zakročit, ano i Héru trestat. H. tedy bojíc se hněvu Diova, uchylovala se ke lsti. Byla krásná, měla výrazný pohled, bělostnou pleť a kadeře krásné. V životě byla hlavně bohyní manželství a žen. Kult její byl v Řecku prastarý, hl. v Argu — proto „Argejská, ctívaná v Argu“, ale i ve Spartě a v Mykénách. Raněna byla od Hérákléa V. 392/4. — V osnovu Í-dy zasahovala, jak mohla. Tak na př. způsobila porušení smlouvy mezi Achajci a Trójany a zmařila tak mír, jímž by zamezeno bylo zničení Tróje (IV. 64/104). Ve zp. XIV. 159/522 uspala Dia a způsobila Trójanům porážku.

Hermés (2. pád -ma) n. Hermeiás (2. pád -meia), milý syn Diův a Máin (Máia), otec Eudórův z Polymély (XVI. 179/86). V Í-dě je H. chytrý, bystrý bůh a provádí snadno i nejtěžší úkoly. Vyvedl Area tajně z vězení, zavedl Priama z rozkazu Diova do stanu Achillova a ze své vůle zpět, aniž kdo co pozoroval. Byl rychlý posel a nadmíru silný. Rád se družil k lidem (XXIV. 339/40) a provázel je. Nosil kouzelný prut, jímž lidi uspával i budil (XXIV. 348/9). Dával lidem bohatství, hl. stáda, jejichž byl ochráncem. Byl spasný bůh XVI. 185. Pomáhal Achaiům proti Trójanům. Slul také Argovrah, poněv. usmrtil stookého Arga, který hlídal Diovu milenku Íu (Íó), již Zeus ze strachu před Hérou proměnil v krávu. V osnovu básně nezasáhl, leda tím, že zavedl Priama k Achilleovi.

Hésioné (2. pád -ny), dc. trójského kr. Láomedonta. Když Láomedón nevyplatil Poseidónovi smluvenou mzdu za vystavění trójských hradeb, poslal Pos. obludu mořskou, která měla pohltit Láom-ovu dc. Hésionu. Ale Héráklés slíbil, že obludu zabije, když mu Láom. dá nesmrtelné koně, které Trós od Dia dostal za Ganyméda. Hér. obludu zabil, ale Láom. mu koní nedal a ještě jej urazil. Hér. Tróje dobyl, Hésionu zajal a dal ji za manželku salamínskému kr. Telamónovi, který mu v této válce pomáhal. Syn Hésionin byl pak Teukros, nevlastní bratr Aianta Telamónovce. Hésioné byla jen vedlejší chotí Telamónovou.

Hippémolgové, t. j. lid dojící koně, živící se koňským mlékem, severně od Istru.

Hóry (2. pád Hór), byly vrátné u brány nebeské, odmykajíce a zamykajíce husté mračno, které zavíralo vchod do nebes. Héře odpřahaly koně. Jejich jmen a počtu básník neudává. Sr. VIII. 394 a 433/5!

Hyady (2. pád -ad), souhvězdí v býku. S jejich východem nastávaly deště.

Hyperíón (2. pád -íona), viz Hélios!

CH

Charitky (2. pád -tek), řc. Charites, lat. Gratiae, čes. Milostky, byly bohyně půvabu a krásy. Bez nich by zmizela veškera vnada z přírody i z lidského života. Počtu a jmen básník neudává, jmenuje toliko Pásitheu (XIV. 267 a 275). V XVIII. 382 je Charis manželkou Héfaistovou. Teprv básník Hésiodos jmenuje tři Ch-y. Jsou to Aglaia, t. j. Skvělá, Eufrosyné, t. j. Dobromyslná, a Thaleia, t. j. Kvetoucí. Afrodítě utkaly božský háv (V. 338). Byly krásné, zvláště půvabné byly jejich vlasy, s nimiž básník srovnává vlasy Euforbovy (XVII. 51/2).

Cheirón (2. pád -róna), nejvzdělanější z Kentaurů, viz Kentaurové! Achillea (XI. 831/2) a Asklépia (IV. 218/19) naučil umění lékařskému. Péleovi daroval o jeho svatbě s Thetidou obrovské kopí z jasanu, který uřízl na h. Péliu (XVI. 143/4, XIX. 390/1).

Chimaira (2. pád -ry), báječná obluda, kterou zabil Bellerofontés (VI. 179/83). Vychoval ji lycký kr. Amisódaros k pohromě lidstva (XVI. 328/9).

Chrýsé (2. pád -sy), viz pozn. k I. 37 a 38!

Chrýseovna, dc. Chrýsa, kněze Apollónova. Viz Kilikové!

Chrýsés (2. pád -sa), Apollónův kněz, bezděčný původce Achilleova sporu s Agamemnonem. Dc.: Chrýseovna.

Í

Íapetos (2. pád -ta), Títén, vězněný s Kronem v Tartaru (VIII. 479).

Ídaios (2. pád -daia) 1. trójský hlasatel, 2. Trójan zabitý od Dioméda (V. 11 a 20).

Ídé (2. pád -dy), vysoké, táhlé ph. v sz. Malé Asii. Bylo bohaté zdroji, plné lesů, roklin a zvěře. Nejvyšší vrchol slul Gargaron. Předhoří sbíhající až do mo. slulo Lekton. Tam byl výstup od mo. Na stráních Ídy Trójané pásli svůj skot. S jejího vrcholu Zeus řídil bitvu a slul vládnoucí s Ídy.

Ídés (2. pád -da), v IX. 558 viz Marpéssa a pozn. k IX. 562/3!

Ídomeneus (2. pád -néa), syn Deukaliónův, vnuk Mínóův, udatný vůdce krétský, druh Mérionův. Ačkoliv už šedivěl, byl přece nad jiné statečný. Přihlásil se i k souboji s Hektorem. Agamemnón si ho nadmíru vážil. V osnovu Íliady nezasáhl. Deukaliovec (XIII. 307.)

Íkarské moře, viz pozn. k II. 145!

Ílion n. Ílios (2. pád Ília) = Trója.

Ílos (2. pád -la), viz Aineiás!

Imbros (2. pád -bru), o. s. m. téhož jm. v Thráckém mo. nedaleko Helléspontu (XIII. 33, XIV. 281). Skalnatý (XIII. 33).

Íris (2. pád -ridy), v Íl. poselkyně bohů, zvl. Diova a Héřina, proniká všude, i do hlubin mořských (XXIV. 77/82). Byla rychlá v běhu, poněvadž na svých cestách skutečně běžela (XXIII. 201/2). Byla rychlá j. vítr, j. vichr (II. 786, VIII. 409, XXIV. 77 a 159). Dle VIII. 398 a XI. 185 měla zlatá křídla. Poselství vyřizovala do slova a hned se vracela. Thetidě oznámila vzkaz Diův jediným veršem (XXIV. 88). Ale někdy byla poselkyní o své vůli, bez vyzvání, j. III. 121/138, XXIII. 198/212. Byla i rádkyní: Poseidónovi radila k povolnosti (XV. 201/4, viz i odpověď Poseidónovu XV. 205/11!), i pomocnicí (viz V. 353/4!). Účastnila se i slavnostních žertev u Aithiopů (XXIII. 205/7). V osnovu Íliady nezasáhla.

Ithaké (2. pád -ky), o. v Iónském mo. s m. téhož jm., rodiště a sídlo Odysseovo. Leží na z. od Akarnánie, nyní Ithaki, Thiaki (II. 632). Skalný ostrov (III. 201).

Ixíonská manželka, t. j. Ixíonova, Dié, matka Peirithoova (XIV. 317).

Ixíón (2. pád -ona) byl mýthický kr. thessalských Lapithů, vrah a nepolepšitelný zločinec. Zeus ho potrestal tím, že ho za ruce a nohy připevnil na kolo, které se věčně s prudkostí otáčelo.

J

Jasoň = Slunce, Hélios.

K

Kadmos (2. pád -ma), otec Ínin (Ínó), zakladatel Théb.

Kadmovci, Thébané, viz Kadmos! (IV. 386).

Kalchás (2. pád -chanta), syn Thestorův, nejlepší věštec achajský, způsobil svou věštbou týkající se Apollónova moru roztržku mezi Achilleem a kr. Agamemnonem. — Neklamný věštec (I. 68/101).

Kalikolóné (2. pád -ny), „krásný pahorek“ u Tróje nad Simoentem (XX. 53 a 151).

Kalydón (2. pád -dónu, -dóna), staré m. v Aitólii na ř. Euénu. Skalnatý II. 640, strmý XIII. 217, XIV. 116, rozkošné m. IX. 531. O kanci k-ském IX. 533 nn.

Kapaneus (2. pád -néa), otec Sthenelův, jeden z vůdců sedmi proti Thébám.

Kárie (neb Kársko IV. 141), k. v jz. Malé Asii, obyvatelé byli Kárové, mluvící drsně (II. 867).

Kassandré (2. pád -dry), nejkrásnější dc. Priamova a Hekabina, podobná zlaté Afrodítě. Othryoneus rodem z Kabésa v Lykii ucházel se o ni bez darů věnných, ale slíbil Priamovi, že Achajce z Tróje vyžene. Byl však zabit od Ídomenéa XIII. 361/9.

Kastór (2. pád -tora), syn Tyndareův a Lédin, bratr Polydeukův, Helenin a Klytaiméstřin III. 236/8. Dle Íliady oba zemřeli III. 243/4. Statný v jízdě III. 237.

Kayster (2. pád -tru), řc. Kaystrios (2. pád -triu), ř. v j. Lýdii vlévající se do mo. u m. Efesa. Viz Ásijská louka! (II. 461).

Kéfísos (2. pád -su), ř. prýštící na s. str. h. Parnésu a tekoucí Fókidou a Boiótií do jez. Kópského (II. 522 a 523).

Kentaurové, divocí a suroví obyvatelé hornaté Thessalie. Dle Í-dy bydlili na hoře Péliu (Pélion), odkudž je Peirithoos s Lapithy zahnal k n-u Aithíků na v. straně Pindu (viz Peirithoos!). Básník je nazývá horskými divochy, t. j. polozvířaty, obludami (I. 268) a na jiném místě, ve zp. II. 743/4, zarostlými, kostnatými divochy. Nebyli to tedy lidé, nýbrž jacísi horští démoni, zarostlí lesní muži. O podobě Kentaurů se z Íliady nedovídáme. Později si je představovali jako lidi, k jejichžto zádům bylo přirostlé tělo koňské. Kentauři měli tedy zadní nohy koňské, ale přední lidské. Ještě později si je představovali jako koně s lidským poprsím a lidskou hlavou, takže pak měli všecky čtyři nohy koňské. Možná, že básník měl na mysli některou z těchto podob, ale nelze říci nic určitého.

Kikonové, thrácký n., spojenci Trójanů, dobří kopiníci. Jejich vůdcem byl Mentés (2. pád -ta) XVII. 73.

Kilikové, fryžský n. v jv. Trójsku. Měli dva kr.: v Thébě pod h. Plakem (Plakos) vládl Éetión, v Lyrnéssu Mynés (2. pád -néta), syn Euénův. Achilleus vyvrátil obě města. V Thébě zabil Éetióna i jeho sedm synů a zajal tam Chrýseovnu (která tam byla snad na návštěvě), v Lyrnéssu zabil Mynéta a zajal jeho manželku Bríseovnu, kterou mu pak odňal Agamemnón.

Killa (2. pád -lly), viz pozn. k I. 37 a 38!

Kinyrés (2. pád -ra), bohatý první kr. na o. Kypru a první kněz Afrodítin (XI. 20).

Kleopatré (2. pád -try), viz Marpéssa a Meleagros!

Knósos (2. pád -sa i -su), krétské m. na s. bř., sídlo kr. Mínóa. Rozlehlý (XVIII. 591).

král krétský = Ídomeneus, král Achaiů = Agamemnón, král spartský = Meneláos.

Kúréti viz Aitólové!

Kypřanka viz Afrodíté!

L

Lakedaimón (2. pád -monu), v. k. j-ho Peloponnésu, říše Meneláova, kotlina v II. 581.

Láomedón (2. p. -donta), syn Ílův, otec Priamův, kr. trójský, viz Héráklés a Poseidón!

Lapithové, n. ve v. Thessalii. Byli nadmíru silní a bojovní. Kentaury porazili a vyhnali s hory Pélia, na níž bydlili. Dva Lapithové, Leonteus, vnuk Kainea (Kaineus), krále Lapithův, a Polypoités, syn Peirithoův, v boji o hradbu achajskou hájili brány podobni horským dubům (XII. 127/35).

Lárísa (2. pád -sy), m. maloasijských Pelasgů (II. 841, XVII. 301).

Látóna (2. pád -ny), lat. jm. Létino (Létó).

Lekton (2. pád -tu), mys v jz. Trójsku, výběžek Ídy (XIV. 284).

Lelegové, bojovný, pobřežní n. v jz. Trójsku j. od ph. Ídy proti Lesbu u ř. Satnioentu s hl. m. Pédasem, kdež vládl Aktés, otec Láothoy, vedlejší manželky Priamovy. Byli spojenci Trójanův a proto jim Achilleus vyvrátil město Pédasos.

Lémnos (2. pád -nu), o. s m-em téhož jm. v s. mo. Aigajském jz. od Helléspontu. Byl sopečný, plný dýmu (XXIV. 753), a proto Héfaistovi, bohu ohně, milý, už také proto, že když Zeus Héfaista shodil s nebe, dopadl na o. Lémnos, kde se ho ujali Sintiové (I. 590/4). Svatý (II. 722). Na L-u také pobýval Filoktétés, zanechaný na tomto o., poněv. byl uštknut jedovatým hadem, a tou ranou strašně trpěl (II. 721/4). V m. Lémnu vládl Thoás (XIV. 230). Na Lémnu se také Héré potkala s bohem spánku (XIV. 231).

Lesbos (2. pád -bu), veliký o. j. od Tróady (IX. 129). Achilleus jej podmanil. Vzdělaný (IX. 129).

Létó (2. pád -ty), manž. Diova (XIV. 327). Dítky její byly Apollón a Artemis. O trestu Niobině viz zp. XXIV. 602/12. Raněného Aineia léčila s Artemidou v Apollónově chrámu v Tróji (V. 447/8).

Lítice, viz Erínýs!

Lokrové, obyvatelé kolem města Opoenta ve středním Řecku. Později zváni Opúnští Lokrové. Jejich vůdce byl menší Aiás, syn Oíleův. Viz Aiás 2! Viz na př. XIII. 686, 712, 721!

Lyčané. Lykie byla dvojí: 1. severní čili trójská při ř. Aisépu, s. od Ídy s m-em Zeleiou, rodištěm Pandarovým. Tito Lyčané zváni též Trójané. 2. Lykié jižní přímořská, na j. bř. Malé Asie s hl. ř. Xanthem. Vůdcové těchto L-ů byli Sarpédón a Glaukos. Tam byl také poslán Bellerofontés, děd Sarpédontův.

Lýdié (2. pád -die), k. v Malé Asii mezi Mýsií a Kárií, s ř. Hermem a ph. Tmólem, pozd. bylo hl. m. Sardy. Dřív slula Méonie.

Lykáón (2. pád -káona), 1. kr. v s. Lykii, otec Pandarův. Proto Pandaros = Lykáonovec. 2. syn Priamův a Láothoin. O jeho osudech viz XXI. 34/127!

Lykoorgos (2. pád -ga) n. Lykúrgos (2. pád -ga), 1. Arkaďan, viz VII. 142/9! 2. syn Dryantův, kr. thrácký, pronásledoval bakchantky. Viz Dionýsos!

Lyrnéssos (2. pád -ssa, -ssu), m. v j. Trójsku u Théby Podplacké, nedaleko Chrýsy, sídlo Mynétovo. V něm byla Chrýseovna od Achillea ukořistěna (Lepař).

M

Macháón (2. pád -chaona) a Podaleirios, synové výborného lékaře Asklépia, velitelé vojínů thessalské Trikky a Ithómy. Přijeli s 30 loďmi. Oba byli stateční bojovníci a výborní lékaři (viz IV. 193/4!) Macháón = Asklépiovec (XIV. 2).

Máia (2. pád Máie), řc. tvar Maias (2. pád -ady), dcera Atlantova, matka Hermova. Atlás (2. pád -tlanta) je mořský obr, který drží svým tělem veliké sloupy, které oddělují nebe a zemi (Odysseia I. 52).

Makar (2. pád -kara), kr. lesbický (Lesbos). Viz XXIV. 544!

Marpéssa (2. pád -ssy), dcera Euéna, kr. aitólského (proto Euénovna), byla unesena od Messéňana Ída (Ídés). Otec její Euénos pronásledoval únosce, ale když ho nemohl dostihnout, vrhl se do aitólské řeky, která pak od něho dostala název (Euénos). Avšak u élidského města Árény Apollón Ídovi nevěstu vzal. Ídés, ohromný silák, aby jí dobyl nazpět, namířil na Apollóna luk. Ostatek viz v pozn. k IX. 562/3!

Medúsa (2. pád -sy), viz Gorgó!

Megés (2. pád -géta), syn Fýleův a sestry Odysseovy, kr. na Dúlichiu a o-ech Echínských před ústím Achelóovým. Areu rovný (II. 627).

Medvěd v XVIII. 487, je souhvězdí Velkého Medvěda.

Mékisteus (2. pád -téa), viz Euryalos!

Meleagros (2. pád -gra), syn Oinea, kr. v aitólském Kalydóně a matky Althaie, bratr Týdeův. Artemis pohněvána, že jí jediné z bohův Oineus nevzdal prvotiny žertev, poslala mu do země divokého kance, který hubil k-u i lidi. Meleagros pomocí předních hrdin z okolních měst kance usmrtil. Ale Artemis, pořád ještě rozhněvána, vznítila mezi Aitóly a Kúréty (t. j. obyvateli města Pleuróna) spor o kančí hlavu a kůži. Z toho válka. Kúréti poraženi a Aitólové oblehli jejich město Pleurón. Ale v boji byl od Meleagra zabit bratr Althain. Dle antických představ byl bratr bližší než vlastní syn. Matka tedy proklínala syna a volala naň smrt. M. byl tím uražen a vzdal se dalšího boje. Ihned se obrátilo štěstí válečné. Kúréti nejenže zahnali Aitóly od Pleurónu, nýbrž oblehli i jejich město Kalydón. Básník překrásně líčí úzkosti a prosby Aitólů (zp. IX. 574 nn). Meleagros nedbal. Teprv choť jeho Kleopatré přiměla ho k boji, a M. Kúréty zahnal. Tak v Í-dě. Báje však vyprávěla jinak: když se M. narodil, Sudičky (Moiry) přinesly do matčiny komnaty poleno, vložily ho do plamene a prohlásily, že dítě bude tak dlouho živo, dokud poleno neshoří. Matka však poleno z ohně vzala, uhasila a schovala. Když Meleagros usmrtil jejího bratra, vhodila poleno do plamene, a Meleagros umřel. Za války trójské nebyl už M. naživě.

Meneláos (2. pád -láa), syn Átreův (Átreovec), bratr Agamemnonův, král Lakedaimona, s hl. m. Spartou. Když Paris mu za jeho nepřítomnosti odvezl manželku Helenu i s poklady, vydal se s Odysseem do Tróje žádat za vydání Heleny i pokladů. Byli hosty Anténorovými. Trójané odepřeli a vypukla válka. M. připlul se 60 loďmi. — Byl udatný a smělý bojovník: Porazil v souboji Parida a chtěl dokonce podstoupit souboj s Hektorem, hájil statečně mrtvoly Patroklovy a nakonec ji s Mérionem odnesl s bojiště. Postavy byl statné, vlasy měl rusé — proto slul rusý. Řeči jeho bývaly stručné a jadrné, hlas měl zvučný. Povahou nebyl samostatný, čekaje na pokyn bratrův, jehož vládu uznával. Pyšnil se tím, že je bratr nejvyššího vojevůdce, a pokládal se za vznešenějšího než byli ostatní vůdci, ale byl smířlivý, jak ukázal ve svém sporu s Antilochem (XXIII. 566/613). Zván bývá též potomkem Diovým, poněvadž jeho praděd Tantalos byl syn Diův. Slove i „živený Diem“ jako všichni králové. V osnovu Íliady zasáhl tím, že zachránil mrtvolu Patroklovu, čímž umožnil všecky scény pozdější. V překladě bývá často označován jako vládyka Sparty, vladař Sparty, spartský kr., bojovný Átreův syn, rusý Átreův syn atd.

Menestheus (2. pád -sthea), syn Peteóův, vůdce Athéňanův.

Menoitios (2. pád -tia), syn Aktorův, otec Patroklův. Bydlil v Opoentě, městě lokerském. V XVI. 14 je označen j. syn Aktorův. Menoitiovec = Patroklos I. 307.

Méonié (2. pád -nie), Méonsko = pozdější Lýdie. Luzná (III. 401 a XVIII. 291).

Méonové, obyvatelé Méonie II. 865/7.

Mérionés (2. pád -na), syn Molův, velitel Kréťanů, soudruh Ídomenéův, po jehož boku skoro neustále bojoval. Byl velmi statečný, rozumný a bdělý, znamenitý lučištník a výborný v hodu kopím. V překladě bývá označován slovy „Molův syn“.

Mínós (2. pád -nóa), syn Diův, kr. krétský v m. Knósu, bratr Rhadamantyův, otec Ariadnin a Deukaliónův, děd Ídomenéův (viz XIII. 450/3!). Ochránce Kréty (XIII. 450), rovný bohům (XIV. 322).

Minyjský byl Orchomenos, m. v Boiótii a sídlo vlády n-a Minyů (před Thébany). Také v Élidě byla jakási minyjská řeka, zvaná Minyéios XI. 722.

Minyové, t. j. Achaiové boiótští s hl. m. Orchomenem. Později byla jejich vláda překonána od Thébanů.

Molos (2. pád -la), Kréťan, syn Deukaliónův, otec Mérionův.

Morana, bohyně smrti, smrt. Černá v. III. 454, hrozná a zhoubná v. XVIII. 533.

Músy, n. v jedn. č. Músa, dcera Diova. Matku básník neudává. Teprv později jmenována Mnémosyné. Músy byly bohyně zpěvu a bydlely na Olympu, kdež bohům zpívaly při hostinách. Básníci pěli své písne jen z vnuknutí Mús. Bez nich by náš básník nemohl vyčíst počtu lodí a vojska (II. 484/92). Ale také dar zpěvu odnímaly (viz Thamyris ve zp. II. 596/600!) Počet Mús v Í-dě udán není, teprve v Odyssei na str. 461 ř. 11 sh. je udán počet devíti Mús.

Mykény (2. pád -kén), n. i v jedn. č. Mykéné (2. pád -ny), starobylé m. v Argolidě, sídlo Agamemnonovo. Bohaté zlatem (VII. 180 a XI. 46).

Mynés (2. pád -néta), viz Kilikové!

Myrmidoni, obyvatelé Hellady (Hellas) a Fthíe v Thessalii, poddaní Péleovi a Achilleovi.

Mýsové, n. v Malé Asii (asi od ř. Aisépu k maloasijskému ph. Olympu), spojenci Trójanů (II. 858, X. 430, XXIV. 278). Mužní (X. 430). — Jiní M-ové bydlili v Thrákii, j. od ř. Istru (= Dunaj), v Moesii, nynějším Bulharsku. Rázní v boji (XIII. 5).

N

Néleus (2. pád -léa), syn Poseidónův a Týřin (Týró, dc. Salmónea, vládce v Thessalii, později v Élidě), otec Nestorův. Od svého bratra Pelia (Peliés) byl vyhnán z Iaólku v Thessalii a odstěhoval se do Messénie, kdež založil m. Pylos. Ve válce s Hérákléem ztratil 11 synů.

Nemylný střelec jest Apollón.

Néréovny, dc-y mořského boha Néréa. Bylo jich prý 50, dle pozd. bájí 100. Některé jsou jmenovány v Í-dě (XVIII. 38/49). Nejdůležitější z nich je v Í-dě Thetis, Achilleova matka, Amfitríté, choť Poseidónova, je jmenována teprve v Odyssei.

Nestór (2. pád -tora), kr. pylský, syn Néléův (Néléovec). Ze synů N-ových nejznámější jest Antilochos a Thrasymédés. Ač byl velmi stár [vládl již třetímu pokolení (I. 250/2)], přece účastnil se bojů, ale ovšem se už nevyrovnal mladým bojovníkům. Zato za svého mládí vykonal mnoho rekovných činů, o kterých mluví s pýchou (VII. 132 nn., XI. 670, XXIII. 629 nn.). Byl muž chrabrý a slavný, a Achajci ho nazývali velkou Danaů pýchou. Byl postavy velké a neobyčejně silen (XI. 636/7). Nestór byl výborný jezdec a uměl obratně pořádat šiky. Gerénský slul nejspíš po Gerénii, m. u zátoky messénské. Největší zásluhy měl svou moudrostí a výbornými radami. Měl velikou vážnost, ale přece se mu nepodařilo smířit rozvaděné náčelníky, Achillea s Agamemnonem. Nestór to byl, který radil poslat k Achilleovi prosebné poselství, Patroklovi pak radil, aby přiměl Achillea k boji, neb aby aspoň jeho (Patrokla) vyslal do boje ve vlastní zbroji. Tím Nestor hluboko zasáhl v osnovu Í-dy, způsobiv obrat událostí. Básník popisuje skvostný jeho pohár (XI. 632/5) a štít (VIII. 192/3). Rodu Nestorova chránil Poseidón (XIII. 554/5), viz Néleus!

Niobé (2. pád -by), dc.Tantalova, sestra Pelopova, choť Amfíona, kr-e thébského. Viz XXIV. 602/617!

Noc, t. j. bohyně noci. Svým příchodem všecko uklidňuje, lidstvo i přírodu, a každý jí ustoupí, i Zeus. Krotitelka bohův i lidí. Slove kvapná (na př. XIV. 261, poněv. na jihu nastupuje náhle, bez večerního šera).

Notos (2. pád -ta [bůh], -tu [vítr]), j. a jz. vítr přinášející prudké deště. Rozestírá po horách mlhu (III. 10). Vedle Zefyra byl z nejnebezpečnějších větrův, ale býval i jasný, t. j. rozjasňující, přinášející jasné počasí.

Nymfy (2. pád Nymf), dc. Diovy, jsou démonické bytosti pramenův, hor a stromů. N. pramenův a řek sluly Néiady, horské Oready, ve stromech žily Dryady. Byly to překrásné dívky, které se rády zdobily květy a věnci. Bývaly také zvány do schůzí bohů. Lidem nebyly nepřátelské, naopak někteří hrdinové, zvl. sliční, bývali i manžely nymf a měli z nich dívky. Slavné reky ctívaly též po smrti, tak kol rovu Éetiónova nymfy horské nasázely jilmů (VI. 419/20).

O

Óarión (2. pád -óna), viz Óríón!

Odysseus (2. pád -ssea), syn Láertův (Láertovec), kr. ithacký, není v Íliadě první osobou jako v Odyssei, ale má tytéž vlastnosti. Byl statečný, nadmíru smělý, velice silný. Ani Aiás, syn Telamónův, nejsilnější po Achilleovi, nemohl ho v zápolení přemoci (XXIII. 708/39). Byl neobyčejně chytrý, ano lstivý, a neztrácel hlavu ani v nejhorších chvílích. Býval oslovován: „Slavený Odyssee, ty velká Danaů pýcho!“ Přihlásil se i k souboji s Hektorem (VII. 168), a nebál se pustit samojediný do boje s velikou přesilou Trójanů (XI. 401/486). Neméně vynikal důmyslem a rozvahou (noční výprava X. 241/579). Ale byl i rázný a pohotový: rázně zamezil útěk od Tróje a ještě rázněji zkrotil Thersíta (II. 185/335). Byl vynikající řečník (III. 221/4). Proto byl poslán s prosebným poselstvím k Achilleovi (IX. 168/657). Bývá i zván potomkem Diovým, protože prý jeho praděd pocházel od Dia. Proto také bývá nazýván božský, Diovi milý. K Tróji se vypravil s 12 loďmi. V osnovu Íliady zasáhl tím, že rázně zamezil útěk Achaiův od Tróje a tím umožnil další průběh básně, dále že se důrazně vzepřel zbabělé radě králově, který ve chvíli, kdy se Hektór s Trójany nezadržitelně blížil k achajskému táboru, navrhoval, aby Achaiové spustili lodi na moře a vstoupili na ně. Tím odvrátil nevyhnutelné zničení Achaiů (XIV. 74/106); konečně svým účastenstvím v prosebném poselství, jehož nezdar byl v plánu básně. Odysseova noční výprava, kterou s Diomédem podnikl do tábora trójského, neměla nejmenšího účinku na další průběh událostí. Účel její byl ten, aby i na tomto poli byla prokázána převaha Achaiů, t. j. v chytrosti a energii, které se vždy potkávají s úspěchem. Postava jeho popsána v III. 191/4. Způsob řečnění v III. 216/24.

Oidipodés (2. pád -poda), obyčejně Oidipús (2. pád -pa). V Í-dě jest o něm zmínka jen jednou, že totiž Mékisteus v závodech na počest zemřelého Oidipa porazil všecky Thébany (Kadmovce) (XXIII. 649/50). Dle tohoto místa Oidipús zemřel v Thébách, ne ve vyhnanství. O tom, že by byl Oidipús nevědomky zabil otce a pojal matku za manželku, u Homéra se nedočítáme.

Oíleovec, viz Aiás, 2!

Oineus (2. pád -néa), otec Meleagrův, pohostný přítel Bellerofontův.

Ókeanos [2. pád -na (bůh), -nu (živel)], byl nesmírný, veliký a hluboký, ale klidný proud (XIV. 245), který obtékal zemi a opět sám do sebe vtékal, jsa takto hranicí země. Zlidštěný bůh tohoto proudu slul též Ó., manželka slula Téthys. Bydlil až za hranicemi země, daleko všeho života bohův i lidí. Proto také Rheié svěřila dceru svou Héru Ókeanovi a jeho choti Téthyi (Téthys) po dobu Diova boje s Títény. — Ó. je prapůvod všech věcí, i bohů (XIV. 201 a 246). Z něho vytéká moře (— mořem je starým mo. Středozemní), všecky řeky, prameny i hluboké studnice, které jsou s Ókeanem spojeny podzemím (viz XXI. 195/7!). Z Ó-u vycházejí a zase do něho zapadají hvězdy (krom souhvězdí velkého Medvěda XVIII. 487/9), Hélios i Zora. U Ó-u bydlili Aithiopové. Jak vidět, Ó. nebyl mo. — básník činí mezi nimi přísný rozdíl. Ó. byl bytost nad jiné vznešená, ale blesků Diových se bál (XXI. 198).

Olympos (2. pád -pu), 1. je táhlé, vysoké a strmé ph. mezi Thessalií a Makedonií, plné vrcholův a rozsedlin. Jeho nejvyšší vrchol je bezmála 3000 m vysoký a jest i v létě pokryt sněhem. Staří myslili, že tímto vrcholem sahá do aitheru, do nebes, pročež Olympos býval s nebem ztotožňován. Byl sídlem bohů, kteří tam měli své domy, vystavěné od Héfaista. Viz i Zeus! S Olympu na zem sjížděli bohové vzduchem ve voze taženém koňmi, nebo se s něho prostě spouštěli. Týmiž dvěma způsoby také na Olympos vystupovali. 2. Je ještě jiné ph. O. v maloasijské Mýsii.

Opús (2. pád Opúnta), u Homéra Opoeis (2. pád Opoenta), lokerské m. u zl. eubojského. Kraloval tam Aiás menší. O. byl rodištěm Patroklovým (XVIII. 325 nn., XXIII. 85).

Orchomenos (2. pád -na n. -nu), 1. boiótské m. při ústí ř-y Kéfísu do jez. Kópského; bylo to bohaté m. mocné říše Minyů (II. 511). — 2. m. v Arkadii.

Óríón neb Óarión (2. pád -óna), nejkrásnější souhvězdí naší oblohy. Staří viděli v něm obrovského lovce. Viz Achilleův štít ve zp. XVIII. 486 a 488! Ve zpěvu XXII. 29 básník nazývá hvězdu Seiria Óríónovým psem. V zimě byl věštcem mořských bouří.

Ótos (2. pád -ta), 1. viz Epialtés! 2. achajský bojovník (XV. 518).

P

Paflagoni, n. v přímořské k. u Černého mo. (na v. je hranicí ř. Halys, na z. ř. Parthenios).

Paiéón (2. pád -ona), božský lékař na Olympu (V. 401).

Paioni, obyvatelé Paionie, t. j. pozdější Makedonie a Thrákie u ř. Axia a Strýmónu, spojenci Trójanů. M-em jejich byl Amydón u ř. Axia. Jejich kr. Pyraichmés zabit od Patrokla, jiný jejich vůdce, Asteropaios, byl usmrcen od Achillea. Bojovali kopím i lukem. — Váleční jezdci XVI. 287, s dlouhými dřevci XXI. 155, s křivými luky II. 848 a X. 428.

Pallas (2. pád -llady), příjmí Athénino (mávající síla), viz Athéné!

Pandaros (2. pád -ra), syn lyckého Lykáona, vůdce trójských Lyčanů, výborný lučištník. Z Athénina návodu postřelil Meneláa, čímž porušil smlouvu, kterou Trójané učinili s Achajci před Paridovým soubojem (IV. 93/140). V boji postřelil i Dioméda, ale ještě téhož dne byl od něho zabit. V osnovu básně zasáhl tím, že zamezil smír a umožnil tím další vývoj událostí.

Panopeus (2. pád -péa), 1. otec pěstního zápasníka Epeia, 2. fócké m. na ř. Kéfísu.

Panthoos (2. pád -thoa), otec Púlydamantův, přední šlechtic trójský, obecní starší a průvodce Priamův. Jiní dva jeho synové byli Euforbos, který první ranil Patrokla, a Hyperénór (2. pád -nora), Panthoovci. Oba byli zabiti od Meneláa (XVII. 24/52).

Paris (2. pád Parida), jinak též Alexandros, syn Priamův, bratr Hektorův, původce války trójské. Ve sporu tří bohyň o krásu (Afrodíty, Athény a Héry) přiřkl cenu krásy Afrodítě, když mu slíbila nejkrásnější ženu. Pohaněné bohyně (Athéné a Héré) zanevřely prudkým záštím nejen na něj, nýbrž vůbec na všecky Trójany. O únosu Heleny viz Helené! — Přímo do Tróje s Helenou se nevrátil, nýbrž asi bloudil, jak soudíme z toho, že s ní byl v Sídóně. Viz VI. 290/2! Viz i pozn. k VI. 290! — Ve válce choval se nestále. Byl statečný bojovník, hlavně měl úspěchy šípem. Ale rád si hověl a nechtíval bojovat, hledě si raději milostných pletek, fintění a loutny. Pro tyto vlastnosti, ale ovšem hlavně proto, že na ně uvalil krutou válku, byl v nenávisti u Trójanů, kteří se smýšlením svým netajili (viz III. 320/3 a zvl. 451/4!), ale netroufali si veřejně proti němu vystoupit (viz III. 56/7!). Ani bratr Hektór o něm nesmýšlel příznivě, ba přál si i jeho smrti (VI. 280/5). Paris o té nepřízni věděl, a snad proto po souboji s Meneláem nechtěl jít do boje. Tak si to také vykládal Hektór (VI. 325/6). Ale Paris vykládá své jednání žalostí (VI. 335/6). Také Heleně se zprotivil. Ale pro smyslný požitek zapomínal na hrdost muže. Po porážce v souboji s Meneláem přivítala ho s posměchem a nenávistně jej odpuzovala — a P. ji ještě žebral o lásku. — A přece byl od osob rozhodujících chráněn. Viz Anténór! Jest vedle Agamemnona ze všech osob Íliady nejnesympatičtější. V osnovu básně zasáhl negativně tím, že zamítl návrh Anténorův a zamezil tak ukončení války.

Pásitheé (2. pád -they), Charitka (viz XIV. 267 a 275!).

Patroklos (2. pád -kla), syn Menoitiův z lokerského Opoenta (Menoitiovec). Zabiv z chlapecké prchlivosti při kostkách syna jakéhosi Amfidamanta (XXIII. 85/8), byl od otce přiveden do Fthíe k Péleovi, který jej vlídně přijal a dal Achilleovi za soudruha. Záhy se mezi oběma hochy vyvinulo nejvřelejší přátelství, bezpochyby pro různost povahy. Ach. byl nanejvýš prudký, kdežto Pat. mírný, povolný a vlídný. Ach. P-a miloval víc než otce a syna (XIX. 321/33). K splynutí obou přispívalo také to, že Ach. byl před Trójou osamocen. Vynikalť po každé stránce nade všecky reky. Ale taková převaha tísní; vede snad k úctě a podivu, ale ne k přátelství a lásce. Mimoto byl A. prudký, přímý, až bezohledný. To neláká, spíš odpuzuje. Neměl tedy nikoho krom Patrokla, k němuž tím více přilnul. A přece byl P. jaksi v pozadí. Když odjížděli do války, otec Menoitios kladl P-ovi na srdce, aby jakožto starší byl A-ovi rádcem a vůdcem; Achilleus, že ho bude poslušen. Ale v Íliadě je to naopak. P. je na slovo a mlčky poslušen rozkazův A-ových a nikdy se neodvažuje říci mu odlišné mínění. Bojí se jeho prudkosti. Až když Trójané zapalovali lodi, tu teprv — a to ještě na popud Nestorův — odvážil se prosit za pomoc Achaiům. — P. byl ke každému vlídný, a proto ho měl každý rád. I ta cizí zajatkyně, Bríseovna, vrhla se na mrtvolu jeho, nazývajíc ho drahým a nade vše milým. I koní Achilleových si hleděl s láskou, takže tito koňové nad smrtí jeho plakali. Odtud ta nesmírná láska k němu, proto všecky ty pocty! Byl statečný — zbabělce by si byl A. nezvolil za přítele. Slove i potomkem Diovým, poněv. prý pocházel z rodu Aiaka, syna Diova. Byl i dobrým vozatajem a válečným jezdcem. Od Achillea se naučil lékařství. P. jest vedle Hektora z nejsympatičtějších postav Í-dy. Hluboko zasáhl v osnovu básně, způsobiv svou smrtí obrat událostí. Je s Achilleem a Hektorem hlavní osobou básně. Bez těchto tří nelze s Í-dy myslit.

Pédasos (2. p. -sa), 1. výborný, ale smrtelný kůň Achilleův, 2. strmé m. Lelegův u ř. Satnioentu, sídlo Alta, otce Láóthoy, vedlejší manželky Priamovy. Zbořil je Achilleus, 3. m., které Agamemnón sliboval Achilleovi, upustí-li od hněvu, 4. syn víly Abarbarey a Búkolióna, nejstaršího syna Láomedontova.

Peirithoos (2. pád -thoa), syn Diův a Die (Dié), dc. Ixíonovy, manžel Hippodamein (XIV. 317/18), otec Polypoitův, kr. Lapithů, zahnal Kentaury s Pélia k Aithíkům, když jeden z nich, Eurytión, o svatbě Peirithoově chtěl unést jeho choť.

Peirithoovec, syn P-ův XII. 182 = Polypoités.

Pelasgové, prastarý n., který dle udání Í-dy bydlil v Épeiru v okolí Dódóny (XVI. 233), v Thessalii (II. 681), kde Pelasgické Argos je thessalská rovina podle ř. Péneia, n. i celé Thessalsko, pak n. v Malé Asii, pobřežní k. j-í Tróady podél zl. Adramytského (II. 830/3).

Pélegón (2. pád -gona), syn boha ř-y Axia a Periboie, otec Asteropáiův (XXI. 140/2). Proto Pélegonovec (XXI. 152) je Asteropaios.

Péleus (2. pád -lea), otec Achilleův. Byl syn Aiaka, kr. aigínského, syna a kněze Diova, ale sám byl kr. Myrmidonů v thessalské Fthíi. To si vysvětlíme z báje zachované od pozdějších spisovatelů. Zabil prý nevlastního bratra Fóka a proto prchl do Fthíe ke králi Eurytiónovi, který jej očistil a dal mu za choť svou dc. Antigonu, z níž měl dceru Polydóru. Teprv po smrti prvé manželky pojal za choť Néréovnu Thetidu — člověk bohyni (viz Thetis!). P. byl pro svou zbožnost hostům obzvlášť milý, a proto se účastnili jeho svatby s bohyní a dali mu vzácné dary: pélijské kopí (viz Cheirón!), nesmrtelné koně, Xantha a Balia, a krásnou obrovskou zbroj, kterou potom nosil syn Achilleus. Z toho vysvítá, že Péleus byl také tak veliký jako byl Achilleus, a rovněž tak silný, poněvadž jemu dal Cheirón obrovské kopí, kterým z Achaiů nikdo nemohl mávat kromě Achillea (XVI. 140/4). P. byl velmi statečný, jak je patrno z VII. 125/31. — Trójské války se pro stáří neúčastnil.

Pélion (2. pád -lia), lesnaté ph. (proto „chvějící listím“) (II. 757) v Thessalii (v Magnésii), sídlo Kentaurů, hl. Cheirónovo.

Pelops (2. pád -pa), otec Átreův a Thyestův.

Péneios [2. pád -neiu, (ř.) -neia (bůh)], největší ř. thessalská, tekoucí údolím Tempským do mo. Aigajského.

Pergamos (2. pád -mu), je trójský hrad (IV. 508).

Perseus (2. pád -sea), syn Diův a Danain, otec Sthenelův, ze kterého pocházel Eurystheus (XIV. 319/20).

Persefoneia (2. pád -neie), viz Hádés!

Pídimužíci, Pygmaiové, národ trpaslíků na nejzazším jihu při Ókeaně. O jejich válkách s jeřáby viz ve zp. III. 3/7!

Píerié (2. pád -rie), k. s. od Olympu (XIV. 226).

Pindos (2. pád -du), ph. mezi Thessalií a Épeirem.

Pléiady, souhvězdí kuřátek, skupina sedmi drobných hvězd v souhvězdí býka. S jejich východem počíná léto a plavba, s jejich západem zima a konec plavby.

Pleurón (2. pád -na, -nu), m. v j. Aitólsku, z. od Kalydóna, zprvu sídlo Kúrétů, později však byli od Aitólů vypuzeni a v Pleuróně usadili se Aitólové (II. 638/9, XIV. 116). K-a = Pleurónsko (XIII. 217).

Podargé (2. pád -gy), Harpýia, matka koňův Achilleových z otce Zefyra (XVI. 150/2).

Polydeukés (2. pád -ka), lat. jm. Pollux (2. pád -lluka), viz Aithré! Byl výborný zápasník pěstní (III. 237).

Poyneikés (2. pád -ka), známý z výpravy „Sedmi proti Thébám“. Viz Týdeus!

Polypoités (2. pád -ta), Lapith, syn Peirithoův (II. 740/7). Viz Lapithové! Hájil s Leonteem brány do achajské hradby (XII. 127/37). Při hrách ku poctě Patroklově zvítězil v hodu diskem (XXIII. 844/9).

Poseidón (2. pád -dona), neb Poseidáón (2. pád -dáóna), syn Kronův a Rhein, bratr Diův, Hádův a Héřin, pán moře, nikoli veškerého vodstva ostatního. Jeho zbraní byl trojzubec (triaina), trojhroté kopí, podobné poněkud našim vidlím. Jím pobuřoval moře, lámal skály a otřásal zemí (XX. 57/65). Proto slov Zemětřas, chvějící zemí. Ale posílá i příznivé větry a dává lidem šťastnou plavbu. Posílá i mořské obludy na lidi, kteří ho rozhněvali, na př. na Láomedonta, viz Héráklés! — Sídlil v hlubinách mořských, kdež měl nádherný palác u Aig (Aigai), které jsou v Í-dě asi na jihu Euboie, v Odyssei na s. bř. Achaie. Mezi Imbrem a Tenedem měl v hlubinách mořských sluj. Byl též tvůrcem a krotitelem koní. Koňmi jsou míněny mořské vlny, zvl. bouřlivé, neboť se podobají pohybům koní v běhu. Pozd. na tento symbolický význam zapomněli, a P. pokládán za tvůrce skutečného koně [Aríón, kůň Adréstův i koně Achilleovi (XXIII. 276/8) byli jeho dary]. Učil také lidi jezdectví, na př. Antilocha. — Dia byl poslušen a někdy k němu až okázale ochotný, ale přec se mu jednou opřel (XV. 174/219). Byl nepřítelem Trójanů, poněv. jej kr. Láomedón urazil, viz Héráklés! Ale přece zachránil Aineia (XX. 292/339). Zato pomáhal Achaiům, jak jen mohl. Pod zvláštní ochranou jeho byl rod Nestorův, viz Néleus! — Zasvěcen mu kůň, delfín (symbol klidného mo.) a býk (symbol řvoucích, burácejících vln). Býk mu býval obětován. Ctěn v Aigách a v Helice [Heliké (2. pád -ky), m. v Achai v s. Peloponnésu (VIII. 203)].

Priamos (2. pád -ma), syn Láomedontův, kr. trójský, náčelník mladší větve rodu Dardanova. Viz Aineiás! Vládl nad Tróadou, mnohými n-y asijskými, thráckými i nad některými ostrovany — říši jeho viz v XXIV. 544/6! Měl několik manželek, ale kr-nou byla Hekabé, dc. Dymantova, sestra Ásiova, z níž měl 19 synů. Celkem měl 50 synů a 12 dcer (VI. 242/50). Na trójské akropoli měl rozsáhlý palác. Byl statečný, slavný a zbožný a proto Diovi milý. Ale přece čteme, že Zeus už pojal v nenávist rod Priamův, a že nad lidem trójským povládne Aineiás (viz Aineiás!). Chování Priamovo bylo vznešené a vlídné. I k Heleně byl laskav. Jeho výpad proti synům před odjezdem do stanu Achilleova byl jen výraz zoufalého bolu. — Zdá se, že Priamos nebyl absolutním panovníkem, poněvadž se účastnil sněmů. Někdy nemůžeme jeho jednání ani dobře pochopit. Viz Anténór! Války se pro stáří neúčastnil. — V osnovu básně zasáhl jen negativně, jednak tím, že neprovedl návrhu Anténorova, čímž umožněna další válka, jednak tím, že nemohl přimět Hektora k tomu, aby vešel do města, čímž umožněn Hektorův souboj s Achilleem a jeho pád. Nevyrovnatelné jest jeho setkání s Achilleem, jež patří k nejskvostnějším perlám všech literatur. Priamos je z nejsympatičtějších zjevův Í-dy. Podobný bohům (XXIV. 377).

Proitos (2. pád -ta), viz Bellerofontés!

Púlydamás (2. pád -manta), syn Panthoa, kněze Apollónova, bratr Euforbův, Hyperénorův, druh Hektorův. Byl prozíravý a často radil Hektorovi v bojích. Hektór ho rád poslechl, pokud neradil k couvnutí. Tu se pak naň zle osopil. Jest v Í-dě representantem rozumu a prozíravosti u Trójanů.

Pygmaiové, viz Pídimužíci!

Pylaimenés (2. pád -mena), vůdce Paflagonů (II. 851), hrdina zmužilé duše. Prvního dne bitevního jej usmrtil Meneláos (V. 576/9), ale třetího bitevního dne provázel padlého syna Harpalióna, když ho Paflagoni odváželi s bojiště (XIII. 658/9). Rozpor tento a jiné byly hlavním důvodem tvrzení, že Ílias pochází od různých básníků. Ale takové omyly jsou časté i u básníků novověkých, ale nejsou a nemohou být důkazem různosti autorů.

Pylos (2. pád -lu), 1. m. Néléovo a Nestorovo v Messénii (nyní Navarino), 2. k., t. j. říše Néléova a Nestorova (j. a stř. Élis a Messénsko) na z. od spartské říše Meneláovy. Písečný (XI. 712).

Pýthó (2. pád -thy), Apollónova věštírna j. pod Parnésem = pozdější Delfy. Skalnatá (II. 519, IX. 404).

R

Rhadamanthys (2. pád -thya). V Í-dě jest jen zmínka, že byl syn Diův a dc. Foiníkovy (XIV. 321/2) (Európy). V Odyssei čteme, že žil na rovině Élysijské, kde žili jen lidé spravedliví.

Rheié (2. pád Rheiy), dc. Úranova (Nebes) a manželka Kronova (XIV. 203).

Ryk viz Enýó!

S

Salamis (2. pád -míny), o. u z. břehu Attiky, vlast Aianta Telamónovce.

Salmóneus (2. pád -néa), otec Týřin (Týró), vládce v Thessalii, později v Élidě.

Samos (2. pád -mu), 1. = Samé (2. pád -my), o. na z. od Ithaky (II. 634). — 2. o. v. s. mo. Aigajském, zvaný thrécký, pozdější Samothráké (XIII. 11/12). — Ostrov, později zvaný Samos, není homérský. Tento Samos leží u z. bř. Malé Asie (Kárie mezi m. Mílétem a Efesem).

Sangarios (2. pád -riu), ř. v Malé Asii, v Bithýnii, tekoucí do Pontu Eux., nyní Sakaria (III. 187, XVI. 719).

Sarpédón (2. pád -dona i -donta), syn Diův a Láodameie, dc. Bellerofontovy, kr. a vůdce Lyčanů s Glaukem, host a druh Hektorův. Byl slavný bojovník, rovný bohům. První srazil cimbuří s achajské hradby. Hektora, jejž balvanem omráčil Aiás, ještě s jinými zachránil. Zeus ho velmi miloval, nazývaje ho nejdražším z mužů a rozpakoval se, má-li dopustit jeho pád, a když byl od Patrokla zabit, kázal Spánku a Smrti, aby jej zanesli do rodné Lykie.

Satnioeis (2. pád -oentu), prudká bystřina v j. Trójsku, tekoucí do mo. Aigajského (VI. 34, XIV. 445).

Selléeis (2. pád -éentu), ř. 1. v Élidě, přítok ř-y Péneiu (II. 659, XV. 531), 2. v Tróadě (II. 839, XII. 97).

Sellové, Diovi kněží v Dódóně (XVI. 234), viz Dódóné!

Semelé (2. pád -ly), dc. Kadmova, matka Dionýsova z Dia (XIV. 323).

Sídón (2. pád -dónu, -na), m. foinícké, viz pozn. k VI. 290!

Sikyón (2. pád -óna), m. v s. Argolidě, sv. od Korintha, kdysi sídlo Adréstovo.

Simoeis (2. pád -moentu), přítok ř-y Skamandru, pramenící se na Ídě. Simoeisios (2. pád -sia), Trójan, který se narodil na bř. ř-y Simoentu (IV. 474/5).

Sipylské hory, ph. v Lýdii, nedaleko m. Magnésie. Niobé žalostí nad ztrátou svých dětí v těchto horách zkameněla, ale i tak cítí bolest a prolévá slzy (XXIV. 614/17).

Sírius (2. pád -ria), u Hésioda Seirios, hvězda 1. velikosti, nejjasnější na naší obloze v souhvězdí psa. Ostatek viz v překladě XXII. 26/31 a 317/18!

Sísyfos (2. pád -fa), syn Aiolův, zakladatel Efyry (VI. 152/4). O jeho trestu v podsvětí viz pozn. k VI. 153/4! V Íliadě se o trestu tom nemluví.

Skajská brána, vl. levá, západní, kudy Trójané vycházeli do boje. U této brány padl Patroklos, Hektór a později Achilleus.

Skamandros [2. pád -dra (bůh), -dru (řeka)], hlavní ř. trójská, nyní Mendere. Bohové ji nazývali Xanthos. Byla veliká, krásná a hlubokých vírů. Pochází od Dia, a proto „božské Skamandru proudy“. O jeho zdroji nevyslovuje se básník stejně. Tak dle XII. 19/21 vytékal s jinými řekami z Ídy, ale dle XXII. 147/56 vytékal nedaleko Tróje ze dvou pramenů, z nichž jeden byl teplý, druhý studený. Bůh Skamandros stál při Trójanech a bojoval proti Achilleovi a Héfaistovi. Trójané mu obětovali koně a býky. Měl i zvláštního obětníka.

Skýros (2. pád -ru), o. v Aigajském mo. v. od Euboie s m-em téhož jm. (IX. 668), jehož dobyl Achilleus. Na S-u měl Achilleus svého syna (XIX. 326 a 332). Strmý (IX. 668).

Smintheus (2. pád -thea), hubitel myší, příjmí Apollónovo (I. 39). Viz Apollón!

Solymové, n. v Lykii (VI. 184).

Spánek, t. j. bůh spánku (viz XIV. 231 nn.!).

Sparté (2. pád -ty), hl. m. Lakónie, sídlo Meneláovo. Ze Sparty Paris unesl Helenu.

Spercheios (2. pád -cheiu), ř. vlévající se do Malijského zl. (XXIII. 142 nn.).

Stentór (2. pád -tora), viz pozn. k V. 785.

Sthenelos (2. pád -la), 1. syn Andromédin a Perseův, otec Eurysthea, kr. v Argu a v Mykénách, 2. syn Kapanéův, soudruh Diomédův. O výpravě proti Thébám viz Týdeus!

Stříbrnoluký, příjmí Apollónovo.

Styx (2. pád -gy, -gu), ř. v podsvětí, při níž přisahali bohové. Taková přísaha byla nezrušitelná (II. 755, XV. 37/8). Styx byla prudká a nebezpečná ř. Héráklés jen s pomocí Athéninou vyvázl z jejích proudů (VIII 366/9).

Sudičky, bohyně osudu, zosobnění osudu, člověku při narození přisouzeného, jakoby upředeného. Homéros mluví obyč. o jedné Sudičce (Moira), teprv básník Hésiodos jmenuje tři Moiry, Klóthó, Lachesis a Atropos, které člověku při narození osud upřádaly: Klóthó jej rozpřádá, Lachesis dále rozvíjí, Atropos nit osudu přestřihuje. Viz XX. 127/8, XXIV. 209/10!

Svár, zosobnění sváru, bůh sváru, na př. IV. 440 a j.

Svémocný, příjmí Apollónovo.

T

Talthybios (2. pád -bia), hlasatel Agamemnonův.

Tantalos (2. pád -la), syn Diův, otec Pelopův a Niobin, děd Átreův a Thysteův, kr. v Sipylu v Lýdii. Zeus jej velmi miloval, zval jej na Olymp na hody a svěřoval mu své zámysly. Tantalos však tajemství Diova prozrazoval, ano kradl ambrosii a nektar a dával je lidem. Za to jej Zeus potrestal věčným hladem a žízní. Viz Odysseiu str. 23, ř. 5 sh. — 15.

Tartaros (2. pád -ru), u Homéra zcela se liší od podsvětí, Hádu. Hádés je sídlo duší zemřelých uvnitř země, Tartaros je vězení Títénů tak hluboko pod Hádem, jako je nebe vysoko nad zemí (VIII. 13/16), na samých končinách země a moře (VIII. 478/80). Nevnikne tam ani světlo sluneční, ani vítr. Tartaros není tedy v nitru zemském, nýbrž hluboko pod ní i pod mořem, tedy mimo zemi (Preller). Teprv později byl umístěn do nitra země.

Tenedos (2. pád -du), o. v sv. mo. Aigajském na z. od Tróady s kultem Apollónovým (I. 38 a XIII. 33).

Téthys (2. pád -thyie), manželka Ókeanova, viz Ókeanos!

Teukros (2. pád -kra), syn Telamóna, kr. salamínského, a Hésionin, nevlastní bratr Aiantův, mistr ve střelbě z luku, ale i výborný bojovník kopím (XV. 472/7).

Thamyris, thrácký pěvec (II. 595).

Theánó (2. pád -ny), kněžka trójské Athény, dc. thráckého kr. Kissa, choť Anténorova. Jasná v V. 70, sličná v VI. 298.

Thébé (2. pád -by) i v množ. č. Théby (2. pád Théb), m. V Íliadě je troje: 1. Théby, přebohaté, stobranné m. aigyptské (IX. 381), 2. slavná, svatá, vysokobranná Thébé v jv. Trójsku pod h. Plakem nad zl. Adramyttským, sídlo kr-e Kilikův Éetióna, otce Hektorovy manželky Andromachy (VI. 395/8). Achilleus tuto Thébu (VI. 413/17) zbořil. 3. Thébé a Théby, m. v Boiótii, mohutné, hrazené m., proti kterému byla výprava „Sedmi proti Thébám“, t. j. sedmi vůdců proti Thébám, a po jejich porážce výprava jejich synů, mezi nimiž byl i Diomédés a Sthenelos (IV. 405/8).

Themis (2. pád -misty). O podstatě této bohyně v Í-dě se nedovídáme. Byla to bohyně zákonitého pořádku v přírodě i v životě lidském, zvl. ve sněmích a při hostinách. V Í-dě z rozkazu Diova svolávala bohy do shromáždění (XX. 4).

Thersítés (2, pád -ta), vl. Drzoun, démagóg v táboře achajském. Básník ho mistrně karakterisuje ve zp. II. 212 nn.

Thessalie (2. pád -lie), v. polovice s-ho Řecka, na v. od Épeiru, na j. od Makedonie. Hl. m. Lárísa, hl. ř. Péneios s údolím Tempé, hl. dvě hory = Ossa a Pélion. Na sv. hranicích je ph. Olympos.

Théseus (2. pád -sea), syn athénského kr. Aigea, národní hrdina kmene iónského, vrah krétského Mínótaura, přítel Peirithoův. Z hojných jeho skutkův uvádí náš básník jen to, že pomáhal Peirithoovi v boji s Kentaury. Muž rovný nesmrtným bohům (I. 265).

Thestór (2. pád -tora), 1. otec věštce Kalchanta, 2. otec Alkmáona, zabitého od Sarpédonta, 3. Trójan zabitý od Patrokla.

Thetis (2. pád -tidy), dc. Néréova, bohyně mořská. Proto slula bohyní třpytivých nohou: vystoupí-li někdo z vody, tělo jeho září na slunci jako třpytné stříbro. U Thetidy, která byla vždy oděna, bylo vidět jen třpytné nohy. V Í-dě jest manželkou Péleovou. Proč si vzala Pélea — bohyně člověka — není v Íl. udáno, ale dočítáme se, že si ho vzala velmi, velmi nerada (XVIII. 433/4). Podrobila se patrně vyšší vůli bohů. Ale tu je v Íl. neshoda: dle XVIII. 85 se to stalo z rozkazu bohů, dle XVIII. 431/3 to přikázal Zeus, dle XXIV. 59/60 Héré. Žila-li s Péleem ve Fthíi, či ne, nelze dobře z Íliady rozhodnout. Z některých míst je zřejmo, že žila, ale kdykoliv ji Achilleus u Tróje zavolal, vždy ho hned slyšela a vystoupila z mo. Byla tedy v mo. u Tróady. Snad tam byla jen potud, pokud tam dlel Achilleus. Byla pečlivou a cituplnou matkou, a pomáhala i jiným: zachránila Dia ve zp. I. 396 — 406, přijala v ochranu Dionýsa, když ho pronásledoval Lykoorgos (VI. 130/40), a Héfaista, když ho matka shodila s Olympu (viz Héfaistos!). Proto ji měli všichni rádi a vzdávali jí všemožnou poctu. Byla krásná. V osnově Íliady má předůležitý úkol. Bez jejího zakročení u Dia nebyla by vůbec Ílias možná, t. j. nebylo by vítězství Trójanů, a bez nové zbroje by nebylo Hektorova pádu.

Thoás (2. pád -anta), 1. syn aitólského krále Andraimona. Po smrti synův Oinéových stal se vládcem Aitólů v Kalydóně i Pleuróně, 2. Trójan zabitý od Meneláa, 3. božský Thoás, kr. v městě Lémnu na ostrově téhož jm. Jeho vnuk Eunéos, Iésonův syn, dodával Achaiům k Tróji víno.

Thrasymédés (2. pád -da), syn Nestorův (vedle Antilocha) (IX. 81, XVI. 321).

Thyestés (2 .pád -ta), syn Pelopův, bratr Átreův, otec Aigisthův.

thyrsos (2. pád -su), „tyč ovinutá révovím a břečťanem a zákončená nahoře píniovou šiškou, symbol orgiastických slavností Dionýsových“.

Tíryns (2. pád -ryntha), pevně hrazené m. v Argolsku.

Títéni, bohové, kteří vládli nad světem před bohy olympskými. Kronos, syn Úrana (Úranos = nebe) a Gaie (Gaia = Země), byl jejich náčelníkem. Jako svrhl Kronos otce svého Úrana, tak svrhl Zeus otce Krona a Títény do Tartaru (XIV. 203/4 a 279). V Í-dě jsou jmenováni jen dva Títéni, Kronos a Íapetos (VIII. 479/80). Héré volala je za svědky své přísahy, že dá bohu Spánkovi Pásitheu (XIV. 278/9).

Títhónos (2. pád -na), syn Láomedontův, bratr Priamův, manžel Zořin.

Tlépolemos (2. pád -ma), 1. Trójan, syn Damastorův, zabitý od Patrokla, 2. syn Hérákleův zabitý od Sarpédonta. Viz Héráklés ke konci!

Tmólos (2. pád -lu), ph. v Lýdii u m. Sard (II. 866 a XX. 385).

Triké n. Trikké (2. pád -ky), m. v Thessalii (II. 729 a IV. 202), viz pozn. k IV. 202!

Trítogeneia (2. pád -neie), příjmí Athénino, viz Athéné!

Troizén (2. pád -zény, čs. Troizéna), pobřežní m. ve v. Argolsku (II. 561).

Trós (2. pád Tróa), 1. viz Aineiás a Ganymédés! 2. Trójan zabitý od Achillea (XX. 468).

Třas (2. pád -sa), průvodčí a sluha Areův (XV. 119, IV. 440).

Týdeus (2. pád -dea), syn Oinéa, kr. aitólského v Kalydóně, otec Diomédův, bratr Meleagrův. Pro vraždu příbuzných uprchl z rodného Kalydónu do Arga ke králi Adréstovi. Ten jej očistil a dal mu svou dceru Déipylu za choť. Současně přišel k Adréstovi Polyneikés, hledaje pomoci proti Eteoklovi, který ho vyhnal z Théb. Adréstos přijal i jeho, slíbil mu pomoc a dal mu druhou svou dceru za manželku. Polyneikovi pomáhal shánět pomoc i Týdeus. Jak čteme v Í-dě (IV. 376 nn.), byl s ním i v Mykénách žádat za spojenectví. Konečně došlo k slavné výpravě „Sedmi proti Thébám“, t. j. sedmi vůdců proti Thébám. Když přitáhli k řece Ásópu, byl Týdeus poslán do Théb se zprostředkujícím návrhem. Tam vyzval Kadmovce (Thébany) k zápasu a všecky je s Athéninou pomocí přemohl (IV. 384/398). Ale vojsko bylo poraženo a všichni vůdcové padli, i Týdeus. Jen Adrésta zachránil přerychlý jeho kůň Aríón (viz XXIII. 346/7!). Po 10 letech Adréstos povzbudil syny padlých reků k nové výpravě proti Thébám, jíž se účastnil také Diomédés, syn Týdeův, a Sthenelos, syn Kapanéův. Tentokrát byli Thébané poraženi a město zbořeno. — T. byl postavy malé, ale srdnatý.

Tyfócus (2. pád -fóea) byl démon podzemních žhavých výparů sopečných, které způsobují násilné výbuchy a převraty. Byl to nestvůrný obr chrlící oheň. Homérovi byl znám jeho boj s Diem (II. 782/4). Básník praví, že Zeus, kdykoli se hněvá, šlehá svými blesky zemi kol Tyfóea v Arimech, kdež prý má T. lože (viz II. 781/3!) Kde to je, se neudává. Později hledali je na různých místech, hl. v Kilikii. Zeus prý jej po strašném boji přemohl a svalil na něj horu. Kdykoli T. se hledí své tíže zbavit, nastává zemětřesení a Zeus šlehá blesky okolní půdu. Jiné jméno je Tyfáón.

Týró (2. pád -ry), viz Néleus!

U

Úranos (2. pád -na), otec Títénů, viz Títéni!

X

Xanthos (2. pád -tha [kůň], -thu [řeka]), 1. jm. Hektorova (VIII. 185) i Achilleova (XVI. 150 a XIX. 400) koně. Achilleův Xanthos s druhým koněm Baliem byli synové Zefyrovi a Podargini. X-os věstil lidskou řečí Achilleovi brzkou smrt (XIX. 405/18). — 2. jm. dvou řek: a) ř-y trójské, kterou lidé nazývali Skamandrem (VI. 4), bohové Xanthem (viz Skamandros!), b) ř-y v Lykii (II. 877), 3. Trójan, syn Fainopův, usmrcený od Dioméda (V. 152).

Z

Zefyros (2. pád -ra [bůh], -ru [vítr]), bouřlivý vítr, dující ostře a hučící. S Harpýí Podargou zplodil Achilleovy koně Xantha a Balia. Sr. Boreés!

Zeleia (2. pád -leie), m. na úpatí Ídy, rodiště Pandarovo (II. 824/7). Svatá (IV. 103 a 121), sr. pozn. k VII. 429!

Zemětřas, příjmí boha Poseidóna, který trojzubcem i chůzí otřásal zemí (IX. 183, XX. 57/65, XIII. 17/18).

Zeus (2. pád Dia a Zéva), nejvyšší bůh řecký, syn Kronův a Rhein, bratr Poseidónův a Hádův, manžel (a bratr) Héřin. Měl mnoho synův a dcer z různých manželek. Viz i Kronos! Při dělbě o vládu světa dostalo se mu nebes, t. j. zářící, nadvzdušné oblasti světla, aitheru. Bydlil na temenech vysokých hor, které svými vrcholy sahají do aitheru, zvl. na Olympu a Ídě, ale i na jiných. Na Olympu mu Héfaistos vystavěl nádherný palác, ve kterém se shromáždili bohové. Jest nejvyšším vládcem přírody, bohův i lidí. 1. Jakožto bůh nebes je původcem všech zjevů atmosférických, tepelných i světelných změn. Od něho pochází hrom, blesk, mračna, déšť, sníh, větry, bouře, ano i duha. Rozžíhá jitro, posílá noc, roky a střídání počasí. Přívlastek oblačný, sběratel mraků pochází odtud, že kolem vrcholů vysokých hor mračna nejdřív „se sbírají“, shromažďují. Vládna bleskem, je nejmocnější z bohů, svrchovaný pán všeho, co jest. I fysicky je nejsilnější (VIII. 18/27). Pokynem brv a chůzí otřásá Olympem. 2. jest králem bohů, po výtce „bůh“, otec, nejvyšší vládce. Bohové se bojí blesku i jeho síly a poslouchají ho, ale jen ze strachu — také ukazují vždy jen na to, že Z. je nejsilnější. Kde mohou, hlavně za zády, jej klamou, zvl. Héré. Ale vystoupí-li proti němu veřejně, dovede si poslušnost vynutit. 3. Diova vláda nad lidmi jeví se nejrozmanitějším způsobem a po každé stránce. — Svou vůli projevoval bleskem a hromem neb letem orla, ale i jinými znameními (vrabčata II. 308/19). Nejstarší a vedle delfské nejslavnější byla věštírna v Dódóně v Épeiru, kde zkoumali jeho vůli ze šumění posvátného dubu. Kněží, Sellové, nemyli si nohou a spali na zemi. Z. sesílal sny, i klamné, vidění ve snách, i tajemnou pověst náhle vznikající (Ossa, Omfé). Zkrátka Z. rozhoduje o všem v životě bohův i lidí, v rodinách a ve státech: vše závisí na něm, on je všeho počátek i konec, A — Ž. — A přece není moc jeho neomezená: Je nejmocnější a nejsilnější nade všecky bohy, a přece dle I. 396/406 stačili tři bohové, Athéné, Poseidón a Héré, aby ho svázali, a jen Thetis ho zachránila. — Je nejmoudřejší, všecko ví, ale každou chvíli ho některý bůh oklame, i on podléhá Bludu, svému synovi (XIX. 91/133). Leckdy je na rozpacích, jak se má rozhodnout, a tu mu radívají jiní bohové; tak ve zp. XVI. 431/458 stran Sarpédonta. Známy jsou Diovy váhy, viz na př. XXII. 208/13! Povahou byl mírumilovný, dobrý a laskavý, ale prchlivý. Kde mohl, vyhnul se sporu a raději ustoupil, hlavně Héře.

Zora (2. pád -ry), viz Éós!