ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tehdáž Athénská Pallas zas poskytla Diomédovi velkou smělost a sílu, by nade vše Argejce druhé zazářil statností jarou a vzácné slávy si dobyl, nítíc nezmarnou zář jak ze štítu jeho tak z přilby, 5 podobnou jasné hvězdě, jež na podzim nejvíce ze všech, ve vodách Ókeanových jsouc umyta, přejasně září. Takou mu bohyně zář tam nítila z hlavy a plecí, pak jej pobídla v střed, kdež nejvíc se tísnili v zmatku. Bydlil v národě trójském kýs Darés, zámožný, chrabrý, 10 obětní Héfaistův kněz. — Dvé synů mu zrozeno bylo, Ídaios sluli a Fégeus a v každé se vyznali bitvě. Vyjeli z trójských šikův a naproti němu se vrhli obadva s povozu svého — on se země útočil pěšky. Když tak na sebe jdouce, již docela nablízku byli, 15 Fégeus dříve než on svým stinným oštěpem mršil: Rekovi oštěpu hrot však přeletěl přes levé plece, neraniv jej, pak Týdeův syn své vymrštil kopí: tenkráte oštěpu hrot však nevyšel z pravice marně, do hrudi, v prsní žlábek, ho poraniv, srazil ho s vozu. 20 Ídaios skočil na zem a opustil překrásný povoz, avšak smělosti neměl, by chránil padlého bratra. Sotva však, sotva by sám byl černé unikl smrti, kdyby ho Héfaistos bůh byl nechránil, zakryv ho nocí, aby ten starý otec tak nesmírně zarmoucen nebyl. 25 Avšak koně si vzal syn Týdea, chrabrého reka, které pak vydal druhům, by k dutým lodím je vedli. Trójané, zmužilí v boji, když viděli Dárétovce, jeden že ušel smrti a druhý je u vozu zabit, všechněm zachvěl se duch. Vtom Pallas jiskrných zraků 30 Area za ruku vzala a k prudkému bohovi řekla: „Aree, záhubce mužstva, ty krvavý, průlomce hradeb, nemohli bychom nechat lid achajský s Trójany válčit, komu by otec náš Zeus chtěl propůjčit válečnou slávu? My ale ustupme stranou a střežme se Diova hněvu!“ 35 Takto mu pravila Pallas a vyvedši prudkého boha na xanthský travnatý břeh, jej vyzvala, aby si sedl. Achajci zahnali Tróy. Sklál každý velitel muže: nejdříve Agamemnonem byl tehdáž, vládykou mužstva, velitel nad Halizóny, rek Odios, s povozu sražen; 40 jemu, jak otočil hřbet, svůj oštěp zarazil do zad, doprostřed obou plecí a ostřím prsa mu prohnal: padl, až duněla země, a brnění zařinklo na něm. Povalen Ídomenéem syn Bórův, Méoňan Faistos, který z hrudnaté Tarny kdys přišel do trójské země. 45 Toho svým dlouhým kopím král krétský, oštěpem slavný, udeřil v pravé plece, když na vůz právě chtěl skočit; rázem skácel se s vozu, a hrůzné jej objalo temno: druhové krétského krále mu hned pak svlékali výzbroj. Zároveň od Meneláa byl tehdáž oštěpem ostrým 50 zabit rek Skamanderský, syn Strofiův, zkušený v honbě, nad jiné výborný lovec: jej učila Artemis sama střílet všelikou zvěř, již horské chovají hvozdy. Nic však mu nebyla platná ni Artemis, střelkyně šípů, tehdáž ni daleká střelba, jíž nad jiné vynikal dříve, 55 nýbrž jej Átreův syn, král spartský oštěpem slavný, právě když před ním prchal, svým dřevcem poranil do zad, doprostřed obou plecí, a ostřím prsa mu prohnal: ihned skácel se na tvář, a brnění zařinklo na něm. Od Mériona byl sklán rek Fereklos, z Tektona rodem, 60 kterého Harmón zplodil. — Ten všeliká umělá díla rukama hotovit znal, vždyť Pallas ho pojala v lásku; jenž kdys Paridu též byl vystavěl souměrné lodi, pohromy zdroj: všem Trójanům z nich jen pohroma vzešla, jemu však samému zvlášť, vždyť božských výroků neznal. 65 Molův statečný syn, když honě ho, byl mu již v patách, do pravé hýždě ho bodl a prudkého oštěpu ostří veskrz měchýřem prošlo a proniklo do kostí přímo: zalkal a do kolen klesl, a smrtí se zastřely oči. Megétem Pédaios sklán, jenž pocházel od Anténora. 70 Byl sic vedlejší syn, však přec jej Theánó jasná s péčí, manželu kvůli, jak vlastní chovala dítky. Tohoto na hlavě v týl syn Fýleův oštěpem slavný, zblízka se vyřítiv naň, svým ostrým poranil kopím. Odspodu řadou zubů mu jazyk proťalo dřevce: 75 Pédaios skácel se v prach — vzav do zubů studené ostří. Také od Eurypyla byl raněn Hypsénór slavný, chrabrého Dolopíona to syn — měl za obětníka Skamandros Dolopíona, a ten jak božstvo byl v úctě. Toho ten statečný rek, jejž slavný Euaimón zplodil, 80 právě když před ním prchal, jsa v patách, do plece sekl, přiskočiv, ostrým mečem, a těžkou ruku mu uťal. Ruka mu, samá krev, jest uťata, krvavou smrtí oči mu zastřeny byly a životním osudem mocným. Tak tam na obou stranách se pachtili v zuřivé seči. 85 Tehdy bys nebyl poznal, v čí řadách syn Týdeův válčí, zdaliž v achajském vojsku či v trójském zápasí právě, neboť po pláni zuřil jak záplava zvodněné řeky, vzkypělý proud, jenž poboří hráz svým zuřivým tokem — nemůže zdržet ho hráz, jež podél řeky se táhne, 90 nemůže zdržeti zeď kol zahrad rostoucích bujně, jestliže přikvapí náhle, když Diův lijavec spadne: nejedno osení krásné pak pod ním rolníkům lehne — podobně trójské šiky se před ním plašily husté, ježto, ač četné byly, mu nemohly odporu klásti. 95 Slavný Lykáonovec jak hrdinu před sebou spatřil, jak tam po pláni zuří a honí před sebou šiky, ihned na Dioméda svým křivým zaměřil lukem, jak se tak kupředu řítil, a v pravé plece ho ranil, zasáhnuv krunýře plát — jím ostrá prolétla střela: 100 pronikl hrot skrz naskrz, a krunýř barvil se krví. Slavný Lykáonovec tu nad ním hlasitě zkřikl: „Vzmužte se, obratní jezdci, ó Trójané zmužilí v boji, nejlepší achajský rek jest poraněn, najisto myslím, dlouho že silný šíp už nesnese, ačli mě vskutku 105 Apollón, Diův syn, sem vybídl z Lykie vyjít!“ Tak tam s jásotem mluvil — však šíp jej nezabil rychlý; hrdina za své koně a za vůz ustoupiv rychle, stanul a k Sthenelu děl, jenž pocházel od Kapanéa: „Honem, Sthenele můj, teď sestup se svého vozu, 110 abys z ramene mého mi ostrou vytáhl střelu!“ Takto mu raněný pravil, a Sthenelos seskočil s vozu: přišel a rychlou střelu mu celou vytáhl z plece, krev pak stříkala ven skrz pletenou rekovu sukni. Tenkrát se Týdeův syn jal modliti, bojovník statný: 115 „Kronovce bouřného dcero, ó vyslyš mě, Nezmožitelná, mně-lis někdy a otci v své milosti k pomoci stála ve vřavě vražedné bitvy, teď opět milost mi prokaž: popřej, ať sklán je ten muž — nechť přijde mi na ránu dřevce, který mě ranil dříve a s chloubou troufá si tvrdit, 120 jasnou sluneční záři že nebudu viděti dlouho!“ Těmito prosil slovy, a Pallas ho slyšela božská: dodala mrštnosti údům, i odshora rukám, i nohám, zároveň přistoupla k němu a pravila perutná slova: „Vzmuž se jen, Týdeův synu, a bojuj s Trójany směle, 125 neboť do prsou tvých jsem vložila bez bázně sílu, otcovskou, jakou míval ten jezdec, bojovník štítem. Mrákotu, kterou’s měl dřív, jsem nyní sňala ti s očí, abys měl takový zrak, bys rozeznal od muže boha. Pročež kdyby snad bůh sem přišel zkoušeti tebe, 130 ne abys s věčným božstvem se odvážil bojovat přímo! — s ostatním — přijde-li v boj však velkého Kronovce dcera, bohyně Afrodíté, tu ostrým oštěpem bodni!“ Pallas jiskrných zraků se vzdálila po těchto slovech. Týdeův syn však vyšel a v přední řady se vmísil. 135 Ačkoli v duchu již dřív byl dychtiv s Trójany válčit, tehdy však třikráte víc, jak lev, byl žádostiv boje — když jej ve dvorci pastýř, chtě hájit vlnatých ovcí, poraní sic, jak přeskočí plot, však neskolí zcela, jen v něm roznítí vztek, však sám se už netroufá bránit, 140 nýbrž do stáje prchne, a brav se pak bez něho plaší. Ovce jsou na jedné kupě a leží na sobě mrtvé — lev pak vzteklosti pln zas vyskočí z hlubiny dvora. Takto se Týdeův syn, pln chtivosti, na Tróy vrhl: zabit tu Astynoos a Hypeirón, vládyka lidu: 145 nad prsem jednoho z nich svým dřevcem kovaným ranil, druhého v klíční kost blíž ramene udeřil mečem, velkým, a celé rámě mu oddělil od zad a krku. Nechav jich, na Polyída i Abanta učinil útok, zrozené z Eurydamanta, snů hadače, starého muže. 150 Když však do války táhli, jim stařec nevěstil ze snů, nýbrž je mohutný rek, syn Týdeův, života zbavil. Potom se na Xantha vrhl a Thoóna, z Fainopa rodem, otcovy miláčky srdce. Ten vetchý starobou smutnou, neměl už jiného syna, by nastoupil v dědictví po něm. 155 Ty tam zabíjel tedy a milý jim odnímal život, oběma — otci pak nářek a trpký zármutek v srdci nechával: nikdy už víc jich nemohl přivítat živých, z války, a příbuzných dav pak celé jmění si dělil. Echemmón byl pak zabit a Chromios na jednom voze, 160 synové Priama vládce, jenž pocházel z Dardana rodem. Nejinak vrhne se lev v dav skotu a překousne šíji krávě i jalůvce mladé, když v hustém pasou se lese, tak těch Trójanů dvé syn Týdeův s povozu srazil, zuřivě, přes jejich odpor, a potom svlékal jim výzbroj, 165 koně pak odevzdal druhům, by v lodní je zahnali tábor. Sotva ho Aineiás spatřil, jak poráží vojínů řady, kvapem bitvou kráčel a zmateným oštěpů kláním, Pandara, rovného bohům, tam sháněje, zda ho kde spatří. Spatřiv Lykáonovce, jenž muž byl chrabrý a silný, 170 Aineiás, předstoupil před něj a pravil, hledě mu v oči: „Pandare, kamže se poděl tvůj luk, tvé perutné střely — sláva to tvá? — vždy není tu sok, jenž byl by ti roven, aniž kdo v Lykii širé se pyšniti nad tebe může! Pozdvihni k Diovi ruce a vystřel na muže toho — 175 který tu řádí takto a mnoho již natropil zlého Tróům, vždyť mnohé muže, a vzácné, života zbavil — ledaže bůh by to byl, jenž na trójský zanevřel národ, pojav pro oběť hněv — jest bohův strašlivé záští!“ Slavný Lykáonovec mu na to zas odvětil takto: 180 „Aineie, slavný rádce nás Trójanův oděných kovem, k chrabrému Týdéovci bych já jej přirovnal ve všem, po přilbě s otvory v hledí a štítě ho poznávám jasně, také když na koně zřím — však nevím, je-li to božstvo — avšak je-li ten muž, jak mním, syn Týdeův chrabrý, 185 jistěže bez vůle bohů tak nezuří, nýbrž mu blízko stojí některý bůh, jenž mlhou je na plecích zakryt; ten pak rychlý mu šíp, když letěl naň, obrátil jinam: Vždyť jsem na něho šíp již vystřelil, který ho také v pravé poranil plece, skrz naskrz, pancíře plátem: 190 už jsem najisto myslil, že vrhnu jej za kořist Hádu, přec však jsem jej nesklál — toť bůh kýs nevraží na mne. Nejsou tu koně a vůz však po ruce, na nějž bych vstoupil, poněvadž jedenáct vozů jsem nechal v otcově domě, nových, zrobených právě, a překrásných, na nich jsou plachty 195 prostřeny, při každém z nich pak koňské dvojspřeží stojí, kteréžto bílý ječmen a chutnou pšenici žere. Ovšem v úpravném domě mi dával důtklivou radu, když jsem do války šel, kmet Lykáón, kopiník statný: tenkrát radil mi kmet, bych na voze taženém koňmi 200 stával a vojům trójským byl vůdcem v zuřivé seči. Já však nedbal těch slov, což mnohem by bývalo lépe — byloť mi koňů líto, by neměli o píci nouzi, až bude obležen lid, když zvyklí jsou dosyta žráti. Tak jsem je nechal doma a přišel do Tróje pěšky, 205 důvěru chovaje v luk, jenž neměl tedy mi prospět: vždyť již po recích dvou jsem střelil perutnou šipkou: Týdeův syn byl střelen i Átreův, oběma z rány patrně vystřikla krev — však víc jsem je podráždil ještě. Nešťastná hodina ona, kdy s hřebíku lučiště křivé 210 v onen sundal jsem den, když vedl jsem v Ílion luzné do války zelejský lid, vděk Hektoru, slavnému reku. Jestli se vrátím domů a uzřím na vlastní oči otčinu milou a ženu a palác s vysokým krytem, pak nechť na místě hned muž cizí srubne mi hlavu, 215 kdybych v zářící oheň to lučiště vrhnouti nechtěl, rukou je roztříště dřív, vždyť věru mě provází marně.“ Jemu zas trójský vůdce, rek Aineiás, odvětil takto: „Jenom mi nemluv takto, vždyť dříve to nebude lepší, dokavad tváří v tvář s tím mužem nevejdem v zápas, 220 oděni ve svou výzbroj a na voze taženém koňmi. Proto si na můj vůz teď vystoupni — uvidíš brzy, jací jsou Tróovi koně, jak dovedou po pláni širé střelhbitě semo i tam buď stíhat, nebo zas prchat. Koně ti spasí i nás zas do města, kdyby i znova 225 od Dia Týdeův syn měl velké dosíci slávy. Ty tedy uchop se biče a koňských otěží lesklých, já zas vystoupím na vůz, bych válčil naproti němu, nebo ty sám s ním bojuj, a mně dej na starost koně!“ Slavný Lykáonovec mu na to zas odvětil takto: 230 „Aineie, jenom ty sám řiď vlastní koně a otěž: raději křivý ten vůz, když známý je požene vozka, potáhnou, kdyby snad nás syn Týdeův na útěk zahnal: mohli by snadno se splašit a zpouzeti, nechtíce potom s bojiště unésti nás, když hlas tvůj koňům by chyběl: 235 on by pak učinil útok, syn Týdea, chrabrého reka, sklál nás a jednokopytné by odsud si odehnal koně. Ty jen poháněj sám své vlastní koně a povoz, já pak, až učiní útok, jej přivítám oštěpem ostrým.“ Jakmile skončili hovor a na vůz ozdobný vstoupli, 240 zuřivě na Týdeovce své rychlé spřežení hnali. Slavný Kapanéovec, rek Sthenelos, hrdiny spatřiv, rychle se k druhovi ozval a pravil perutná slova: „Hrdinský Týdeův synu, jenž nad jiné milý’s mi v srdci, vidím dva silné reky, jak ženou se k zápasu s tebou, 245 muže to nesmírných sil, z nichž jeden je ve střelbě mistr, Pandaros, který se pyšní, že pochází od Lykáona, Aineiás pyšnit se může, že pochází z chrabrého reka, Anchísa, jeho pak máť jest bohyně Afrodíté. Pročež na voze svém teď couvněme, ani již takto 250 z první neútoč řady, bys milého nepozbyl žití!“ Posupně pohleděv naň, děl silný hrdina toto: „Nemluv mi o tom, bych prchl, vždyť sotva mě přemluvíš k tomu! Není mi vrozeno přec, bych couval zbaběle z boje, nebo se choulil bázní — mám dosud mohutnou sílu! 255 Na svůj vystoupit povoz se ostýchám — naopak pěšky vykročím naproti nim, vždyť Pallas nedá mi prchnout. Je však koňové rychlí as stěží odvezou nazpět, od nás, alespoň oba — byť jeden snad unikl zhoubě. Jinou ti věc však povím — ty na mysli přemítej o ní!: 260 Jestliže rozvahy plná mi Pallas poskytne slávu, abych je usmrtil oba, ty rychlé spřežení naše na místě zdržeti hleď, jich řemeny k okraji přivaž, nakvap k Aineiu přiskoč, a zvláště jsa pamětliv koňů, vyžeň je z trójského vojska v dav Achaiů holení krásných! 265 Neboť z onoho prý jsou plemene, z něhož dal Tróu náhradu za Ganyméda syn Kronův vidoucí v dálku: ze všech jsou nejlepší koní, co pod zorou žijí a sluncem. Anchísés, vládyka lidu, si kradmo z nich opatřil plémě, za zády Láomedontu své kobyly přidržev hřebcům, 270 ze kterých pak šest hříbat se v paláci k chovu mu zlíhlo. Sám si z nich nechal čtyři a s péči je u žlabu choval, avšak tuhle ten pár dal synovi, útěku strůjci. Kdybychom dobyli těch — toť vzácná byla by sláva!“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. 275 Ženouce rychlé koně, k nim rekové přibyli vbrzku. První Lykáonovec jej oslovil, hrdina slavný: „Silný, chrabrý reku, ty statného Týdea synu, rychlým tedy mým šípem jsi nepadl, ostřenou střelou, nyní se oštěpem svým zas pokusím, zdali tě raním.“ 280 Řekl, pak napřáhl ruku a stinným oštěpem mrštiv, do štítu Týdéovci jej zabodl — veskrze štítem kovový hrot, jak letěl, až k samému krunýři vnikl. Slavný Lykáonovec tu nad ním mohutně vzkřikl: „Do slabin poraněn byls, skrz naskrze, nemyslím, že bys 285 ještě to vydržel déle, mně velkou’s poskytl slávu!“ Mohutný Týdéovec se nelekl, nýbrž mu pravil: „Chybils, netrefils nic! — Však myslím dříve z vás žádný přestat nebude chtít, než jeden padne a jeho krví se nasytí Arés, ten štítonoš, bojovník statný.“ 290 Řekl a mrštil kopím — to řídila bohyně Pallas na nos poblíže očí — hrot projel bílými zuby: Rázem nezlomným kovem byl odříznut jazyka kořen, vzadu, a oštěpu ostří mu vyjelo u konce brady. Pandaros skácel se s vozu, a brnění zařinklo na něm, 295 třpytné, zářící jasně — a koně mu skočili stranou, rychlí, on pustil ducha a veškeru životní sílu. Aineiás seskočil s vozu i s dlouhým kopím a štítem, strachem, že argejské mužstvo mu druhovu mrtvolu vyrve. Obkročil mrtvolu jeho jak lev své věřící síle, 300 napřáhnuv nad ním kopí a štít svůj veskrze stejný, dychtiv každého zabít, kdo přišel by naproti němu, strašlivým hlasem křiče. Syn Týdeův uchopil rukou balvan veliké tíže — dva muži by sotva ho nesli, jaký nyní je lid — syn Týdeův snadno jím mával. 305 Do kyčle balvanem tím jej zasáhl, v které se stehno člověku točí v kyčli, již lidé jmenují číškou. Balvan rozdrtil číšku a přetrhl obadva svazy, kůže pak balvanem drsným se odřela, ale ten statný rek jen do kolen klesl a pádnou rukou se opřel 310 o zem a černé temno se prostřelo po jeho očích. Byl by tam býval zhynul rek Aineiás, vládyka mužstva, bystře však Afrodíté jej zahlédla, Diova dcera, matka, jež Anchísu kdys jej počala na pastvě skotu. Kolem milého syna své bílé ovila lokty, 315 záhyb pak lesklého roucha mu s přední prostřela strany k záštitě naproti střelám, by v hruď jej nebodl někdo z Danaů, rychlých jezdcův, a takto mu neodňal život. Bohyně se synem svým již kráčela ze vřavy boje. Zatím Sthenelos chrabrý měl úkol bedlivě v mysli, 320 který mu Týdeův syn byl přikázal, bojovník statný: ihned zadržel tam své spřežení jednokopytné, podál od vřavy vojska, a řemeny k okraji napjal, potom přiskočil chvatně a odebrav Aineiu koně, k Achaiům holení krásných je přihnal z trójského vojska. 325 Druhu pak, Déipylovi, je odevzdal, kterého nejvíc ze všech soudruhů ctil, vždyť býval mu ze srdce oddán, chtěje, by k dutým lodím je odehnal. Ale on sám pak na svůj vyskočil vůz, pak lesklé opratě chopiv, spřežení silných kopyt hnal kvapem za Diomédem. 330 Avšak Kypřanku rek svým tvrdým napadl kopím, vida, že málo je sil v té bohyni, poněvadž není z těch, jež ve válkách mužů jsou hlavní vládkyně bojů, jako je Athénská Pallas a Enýó, záhuba hradů. Když však blížil se k ní, jak hustým davem ji stíhal, 335 napřáhl pravici svou syn Týdea, chrabrého reka, přiskočil s ostrým kopím a v povrch ruky ji ranil, útlé, a ostrý hrot jí vrazil do jemné kůže, probodnuv božský háv, jejž utkaly Charitky samy, nad spodním koncem dlaně — krev nesmrtná bohyni tekla, 340 íchór, jaká právě jen v bozích blažených proudí, neboť nejedí chléb, též nepijí jiskrné víno, pročež nemají krve a věční bohové slovou. Ona tu zoufale vzkřikla a odvrhla od sebe syna, jej však rukama svýma zas ochránil Apollón Foibos 345 v závoji tmavé mlhy, by v hruď jej nebodl někdo z Danaů, rychlých jezdcův, a takto mu neodňal život. Dioméd, bojovník statný, tu nad ní hlasitě vzkřikl: „Ustup, Diova dcero, a zanech vražedných bitev! Cožpak není už dost, když slabé ženštiny mámíš? 350 ty-li se v bojovný ryk chceš míchati — budeš, jak myslím, odteďka války se bát, byť zdaleka o ní jen slyšíc!“ Bohyně odešla v kvap, jsouc bez sebe, trápena hrozně, Íris však, rychlá jak vítr, ji chopivši, vyvedla z davu, souženou hrozným bolem a třísněnou na pleti krví. 355 Zhlédla pak na levé straně, jak prudký Arés tam sedě, oštěp a rychlé koně má hustým zakryty vzduchem. Bohyně před ním klekla a žádala milého bratra za koně s náčelkem zlatým, a vřelým ho prosila hlasem: „Ochraň mě, milý bratře, a rychlé koně mi propůjč, 360 abych na Olymp přišla, kde sídlo je nebeských bohů! Příliš mě souží rána, již zadal mi smrtelný člověk, Týdeův syn — ten válčil by teď snad se samým Diem!“ Řekla, i půjčil jí bůh své spřežení s náčelkem zlatým, ona pak vstoupila na vůz, jsouc v milém teskliva srdci; 365 s ní též vstoupila Íris a opratě do rukou vzavši, hned pak pobídla koně — ne neradi pádili tito. Přijely do sídla bohů, již zakrátko, na strmý Olymp: Íris, rychlá jak vítr, tam stanula se svými koňmi, rychle je vypřáhla z vozu a božskou píci jim dala. 370 Jasná tu Afrodíté se na klín Dióně vrhne, vlastní mateři své, jež milenou obejme dceru, měkce ji pohladí rukou, dí slovo a promluví takto: „Kdopak ti, milé dítě, tak ublížil z nebeských bohů, drzostně, jako bys snad kýs zločin spáchala zjevný?“ 375 Úsměvná Afrodíté jí dala zas odpověď tuto: „Ranil mě oštěpem svým syn Týdeův, hrdina chrabrý, poněvadž milého syna jsem z dosahu zápasu nesla, Aineia, kterýžto přec jest nejvíc milý mi ze všech. Toť již není Tróův a Danaů strašlivá půtka, 380 vždyť již Danajci válčí i naproti nesmrtným bohům!“ Dióné, bohyně jasná, jí dala zas odpověď tuto: „Trp jen v zármutku svém, má dceruško, hleď se však vzchopit! Mnozí jsme trpěli z nás, kdož bydlíme v olympských domech, od lidí již, vždyť spolu si strast jen strojíme těžkou. 385 Trpěl mohutný Arés, byv od synův Alóeových, od Epialta a Óta, kdys svázán tuhými pouty: Ve velkém bronzovém sudě byl třináct měsíců svázán! Byl by tam býval zhynul bůh Arés dychtivý války, nebýt macechy jejich, jež o tom Hermovi řekla, 390 překrásná Éeriboia. Ten vyvedl Area tajně, jenž již pozbýval sil, vždyť těžká ho mořila pouta. Héré trpěla též, když silný syn Amfitryónův, Héráklés, pravý prs jí z lučiště trojrohým šípem poranil — nesnesitelná ji tenkrát pojala bolest. 395 Trpěl dokonce Hádés, bůh obrovský, střelhbitou šipkou, kterou ho týž muž ranil, syn Kronovce, bouřného Dia, u brány vprostřed duší a velkou mu způsobil bolest. On však v Kronovcův palác a k výšinám Olympu přišel, na srdci žal, vždyť bolesti hrot jej pronikal prudce, 400 poněvadž v rámě mu šíp byl zatažen, trýzně mu srdce. Avšak hojivý lék bůh Paiéon na ránu dával, kterým vyhojil jej, vždyť nebyl ke smrti zrozen. — Smělec a zločinec ten, jenž nebál se zločiny páchat, zraňovat střelami bohy, již v Olympu obydlí mají!! 405 Pallas jiskrných zraků jej na tebe poštvala k boji. Bláhový! Týdeův syn v své mysli ni tušení nemá, dlouho že naživu není, kdo válčí s věčnými bohy! Nebudou milé dítky ho na klíne tatíčkem zváti, ježto se nevrátí z války a ze strašné vražedné seče. 410 Proto ať Týdeův syn, byť sebe byl silnější člověk, pozor si dá, ať neválčí s ním kdos silnější tebe! Ať pak jen Adréstovna, vždy moudrá Aigialeia, ze spánku nebudí nářkem svých milých domácích lidí, ztratíc manžela z mládí, jenž nejlepší z Achaiů býval, 415 šlechetná Týdéovce to manželka, statného jezdce!“ Řekla a obojí dlaní jí íchór stírala s ruky: ihned se hojila ruka a těžká se mírnila bolest. Patříce na toto všecko dvě bohyně, Athéné s Hérou, jaly se Kronovce Dia svým jizlivým hovorem škádlit; 420 Pallas jiskrných zraků tu počala mluviti takto: „Nebudeš, otče ty Zéve, mi zazlívat, když ti cos řeknu? Jistěže z achajských žen zas některou Kypřanka tuhle lákala jít s ní k Tróům, jež miluje nyní tak strašně! A když hladila něžně tu Achajku oděnou krásně, 425 o její zlatou sponku si poškrábla ručičku útlou.“ Otec bohův a králů se usmál výroku tomu, zlatou pak Afrodítu si zavolav, toto jí pravil: „Nejsou válečné činy, ó milé dítě, ti dány, ty však raději hleď, bys libé řídila sňatky, 430 tohle však rychlý Arés i Athéné obstará všecko.“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. Vyrazil na Aineia syn Týdeův, bojovník statný, ačkoli viděl Foiba, jak nad ním pravici držel. On však nejevil úcty ni před bohem, nýbrž se pořád 435 pokoušel Aineia skláti a skvostnou výzbroj mu svléci. Třikrát za sebou rek naň vyrazil, chtěje ho zabít, třikrát mu lesklý štít bůh Apollón odstrčil mocně. Když se však po čtvrté již chtěl rozehnat, podoben bohu, hrozným vykřikl hlasem a zvolal svémocný Foibos: 440 „Pozor, Týdeův synu! — ty ucouvni, nechtěj se přece bohům za rovna mít, vždyť nijak totožný není původ nesmrtných bohů a po zemi chodících lidí!“ Řekl, a Týdeův syn jen maličko dozadu couval, Apolla, Jistého Střelce, se vyhnuv hroznému hněvu. 445 Ainea odnesl z davu a položil Apollón Foibos na svatém Pergamu trójském, kde chrám byl bohovi zřízen. Tam jej bohyně Létó i Artemis, střelkyně šípů, léčily v svatyni velké a opět mu vracely sílu. Apollón Stříbrnoluký však zatím vytvořil přízrak, 450 který byl Aineiu roven a zbroj měl na sobě stejnou. Kolem přízraku toho i achajské mužstvo i trójské bodalo druhovi druh kol prsou v kožené štíty, zdobené krásnými kruhy, i v malé, lehounké terče. Tehdáž Apollón Foibos se k prudkému Areu ozval: 455 „Aree, záhubce mužstva, ty krvavý, průlomce hradeb, nechtěl bys do bitvy jíti a odrazit tohohle muže, Týdéovce? — Ten válčil by teď snad se samým Diem! Kypřanku udeřil zblízka a do ruky v zápěstí ranil, potom však, podoben bohu, se rozehnal dokonce po mně.“ 460 Takto mu pravil Foibos a na vrchu Pergamu sedl. K Tróům záhubný Arés pak přistoupiv, pobízel řady, rychlému Akamantovi jsa podoben, vůdcovi Thréků. Na syny Priama krále tu volal, živené Diem: „Synové Priama vládce, jenž král jest živený Diem, 465 dlouho-li strpíte ještě, by Achajci vraždili mužstvo, až snad bojovat budou hned u brány zrobené krásně? Mrtev je muž, jenž rovně byl ctěn jak slavený Hektór, Aineiás, velký rek, syn chrabrého Anchísa vládce! Vzhůru! — ať zdatný náš druh jest vyrván ze vřavy boje!“ 470 Řekl a každému z nich tím vzbudil bojovnou smělost. Zprudka tu slavný Hektór byl pokárán od Sarpédonta: „Hektore, kamže se poděl tvůj duch, jejž dříve jsi míval!? Řekls, že uhájíš město i bez vojsk spojenců vašich, jediný, se svými švagry a se svými vlastními bratry. — 475 Nelze však nikoho z nich teď nalézti, ani ho spatřit! Ovšem! — choulí se bázní jak psové přede lvem v kruhu — my však vedeme boj — jen pouzí ,spojenci‘ vaši! Vždyť jsem přišel i já, váš ,spojenec‘, z veliké dálky, přišed z Lykie dálné, jíž vírný protéká Xanthos. 480 Tam jsem manželku milou a malého zanechal syna, zanechal hojné statky, jichž přál by si chudobný člověk. Já však nutkám i tak své Lyčany, ano i sám chci s mužem v souboj se dáti — a nic přec s sebou tu nemám, co by si odehnat mohli neb odnést Achajci s sebou. 485 Ty však stojíš tu jen — již nevelíš dokonce ani jiným, by trvali v bitvě a hájili ženušek milých! Jenom ať ve smyčkách sítě, jež každou zahrne kořist, lapeni, odpůrcům svým pak za lup a za kořist nejste! Oni pak zboří záhy to lidnaté Ílion vaše! 490 Tohle to všecko bys měl mít na mysli, ve dne i v noci, vůdců spojenců svých bys zvlášť měl horoucně prosit, aby tu zůstali stále — a od sebe odvracet výtku!“ Takto mu Sarpédón děl, řeč ranila Hektora v srdci. Ihned s povozu svého, i se zbrojí, seskočil na zem, 495 mávaje ostrými dřevci, a chodil táborem všude, nutě je do boje jíti, a budil strašlivou půtku. Rázem se obrátí vojsko a naproti Argeiům stane. Hromadně argejský voj jich vyčkával, aniž se lekl. Podobně unáší vítr, když rolníci obilí vějí, 500 po svatých humnech plevy, a Démétér kadeří zlatých obilí od plev dělí, an fouká úsilně vítr: humna tu vrstvou plev jsou zbělena — podobně tehdy odshora danajský lid byl poprášen, poněvadž hustý k obloze kovové prach byl zvířen nohami koní, 505 když zas do boje jeli a vozkové hnali je nazpět. Na sebe silnou pěst zas pozdvihli, ale tu prudký Arés rozestřel temno, jsa Tróům pomocen v bitvě, bojištěm kráčeje všude: mělť úmysl plniti výzvu Apolla se zlatým mečem — vždyť právě ho pobídl Foibos — 510 dodat Trójanům sil, když Palladu Athénu spatřil, kterak se vzdaluje z bitvy — jež Danaům pomocna byla. Aineia Apollón sám zas poslal, vladaře lidu, z bohaté svatyně chrámu, když prsa mu naplnil silou. Aineiás u svých druhů se objevil. — Radosti plni 515 viděli jej, jak živý a zdráv k nim přichází opět, jak má jadrnou sílu — však na nic se neptali ještě, nedalať jiná práce, již vzbudil Stříbrnoluký s Areem, záhubcem mužstva, a Svárem trvale činným. Hrdinský Týdeův syn, s ním Odysseus, Aianti oba 520 do boje achajský lid zas nutili — vojsko však samo nijak se neleklo Tróů, jich návalu, ani jich vřavy: čekalo tam jak ztemnělý mrak, jejž Kronovec mocný postavil za klidu větrů kdes na horách strmících k výši, nehnutě, dokavad spí dech Boreův, jakož i druhých 525 větrů vanoucích prudce, jež stinná na nebi mračna, jakmile počnou vát, svým ostrým rozptýlí váním; taktéž Trójanům čelil voj Achaiů, neprchal nikdo. Zatím zástupem chodil syn Átreův, důtklivě vele: „Přátelé, mužové buďte a zmužilé probuďte srdce, 530 druh nechť druha se stydí, když válčíte v zuřivé seči! Druha-li stydí se druh, jest víc jich živo než padne, když však prchají z boje, tu slávy ni obrany není.“ Řekl a mrštil kopím: byl poraněn bojovník přední, Aineia, chrabrého reka, to společník, Déikoón, 535 Pergasův syn, jenž stejně byl ctěn jak synové krále Priama: mrštný býval, když v předních se potýkal řadách. Do štítu Átreův syn jej zasáhl, vládyka mocný: kopí nezdržel štít — skrz naskrz projelo ostří: odspodu, opaskem z kůže, mu do břicha zarazil oštěp. 540 Padl, až duněla země, a brnění zařinklo na něm. Z Danaů nejpřednější zas Aineiás usmrtil muže, syny to Diokléovy, již Kréthón a Orsiloch sluli. Dioklés, otec jejich, měl ve Féře, výstavném městě, sídlo, byl zámožný jměním a pocházel z Alfeia řeky, 545 jejíž široký tok skrz krajinu Pylanů teče. Syn jeho, Orsiloch statný, byl mnohých vladařem mužů; z něho zas chrabrý rek byl narozen, Dioklés jménem, z Diokla Orsiloch opět a také Kréthón se zrodil, synů to blíženců dvé, již v každé se vyznali bitvě. 550 Ale když dospěli věkem, tu na svých korábech černých do Tróje, bohaté koňmi, se vydali s argejským vojskem, aby tam Agamemnonu a vladaři Meneláovi vymohli čest — však padli, a smrt jim zastřela oči. Vyrostli jak dvé lvů, již mateřským živeni mlékem, 555 vyrostou na vrších horských a v hlubinách houštiny lesní; brzy pak lidem krávy a tučné sžírají ovce, potom i kdejaký stáj jim pustoší, ale pak sami pádnýma rukama mužů jsou zabiti oštěpem ostrým. Takto ti jinoši též, když rukama Aineiovýma 560 zhynuli, na zem padli jak vysoké jedlové kmeny. Bojovný vládyka Sparty se roztesknil nad jejich pádem, vykročil z první řady, jsa oděn v jiskřivý krunýř, mávaje oštěpem svým. V něm vzbudil bojovnost Arés, aby ho rukama svýma rek Aineiás v zápase zabil. 565 Spatřiv jej udatný rek, syn Nestora, chrabrého v boji, vykročil z první řady, pln obavy, že by tam padl statný vládyka mužstva, a s cíle je daleko zahnal. Oni již pravice své, svá silná ostřená kopí drželi naproti sobě a dychtili bojem se utkat — 570 vtom se však Nestorův syn již postavil k vladaři lidu. Aineiás nevyčkal boje, ač mrštným byl válečníkem, spatřiv hrdinů dvé, jak pospolu u sebe stojí. Ti když hrdiny padlé v střed achajských odvlekli šiků, ihned do rukou druhů ty ubohé vložili muže, 575 potom se vrátili nazpět a v předních válčili řadách. Pylaimenés tu sklán, jenž bohu byl Areu roven, štítníků paflagonských to velitel, zmužilých v boji. Jej tam vládyka Sparty, syn Átreův oštěpem slavný, zasáhl, jak tam stál, svým dřevcem do klíční kosti. 580 Mydóna Nestorův syn zas poranil, soudruha vozku, chrabrého Atymniovce, když obracel spřežení právě, do lokte balvanem velkým jej zasáhnuv — z rukou tu rázem otěže, bílé sloní, mu na zem do prachu padly. Přiskočil Nestorův syn, jenž mečem ho do spánku sekl, 585 ten pak, pouštěje ducha, se skácel s úpravné korby střemhlav na své témě a na plece do prachu země. Mydón dlouho tak stál — bylť zaryt do písku hlavou, až v něj vrazili koně a srazili do prachu na zem. Švihlť je Nestorův syn, jenž zahnal je v achajské vojsko. 590 Hektór je spatřil v řadách a zpříma se vyřítil na ne, spustiv veliký křik — s ním trójské se hrnuly šiky, silné, v čele jim Arés a vznešená Enýó božská, majíc ukrutný Ryk, jak v zápase vražedném bývá. Arés obrovským dřevcem v své silné pravici mával, 595 chvílemi před tím rekem a chvílemi kráčeje za ním. Spatřiv jej Týdeův syn, byl poděšen, bojovník statný. Jako když v rozpacích muž, jenž kráčí po širé pláni, u řeky, proudící prudce, se zastaví, tekoucí v moře, vida, jak pění a šumí, tu honem nazpátek chvátá, 600 podobně couvaje též syn Týdeův, promluvil k lidu: „Přátelé, jak z nás každý se slavnému Hektoru diví, jaký to kopiník jest, jak bojuje smělosti plný! Ovšem — vždyť stále kýs bůh jest u něho, chráně ho zhouby. Tak teď tamhle je Arés, jsa podoben lidskému muži. 605 Pročež couvejte zpět, však tváří k trójskému vojsku, stále — než se samým božstvem se nesnažte bojovat silou!“ Řekl; tu trójský voj k nim přišel docela blízko. Tehdáž Hektór sklál dvé hrdin zápasu znalých, Menestha s Anchialem, již na jednom povoze byli. 610 Aiás Telamónovec se roztesknil nad jejich pádem; kráčeje stanul zblízka a lesklým oštěpem mrštil: Amfios poraněn byl, syn Selagův, kterýžto v Paisu, bohatý stády i poli, měl obydlí — avšak jej osud nutkal, by Priamu králi a synům na pomoc přišel. 615 Jej tam Telamónovec svým kopím v opasek bodl: odspodu stinný oštěp se do břicha zabodl hrotem. Padl, až duněla zem. Vtom statný přiskočil Aiás, chtěje mu svléknouti zbroj — lid trójský ho zasypal dřevci, ostrými, zářícími, z nichž mnohé uvázly v štítě. 620 Aiás, přišlápnuv patou, mu kopí vytrhl z těla, avšak překrásnou zbroj již nijak nebylo možná s plecí mu vzít, vždyť množství střel jej tísnilo zevšad. Lekl se obrany silné, k níž Trójané mužní se shlukli, kteří, četní a vzácní, mu s kopími naproti stáli: 625 ti jej, třeba byl velký, a hrdého ducha i silný, odtiskli od svých řad — rek zaražen vrávoral z bitvy. Takto tam obojí vojsko se pachtilo v zuřivé seči. Osudem Tlépolemos, syn Héráklův, krásný a velký, mocným, na Sarpédonta byl pobídnut, rovného bohům. 630 Když tak na sebe jdouce již docela nablízku byli — Diovi potomci oba: ten vnuk, ten syn jeho vlastní, první tu Tlépolemos mu pravil důrazné slovo: „Copak jen, Sarpédonte, tě nutí, Lyčanů rádce, tady se choulit, v Tróji, jak člověk neznalý války? 635 Toť tedy lžou, kdož dí, žes narozen z bouřného Dia! Mnoho a mnoho ti chybí, bys oněm rekům se rovnal, kterým za starých dob byl velký Kronovec otcem. Ale jen jaká síla prý bývala Hérákléova, který otec je můj, lví hrdina, srdnaté mysli! 640 Rek ten přišel kdys sem stran Láomedontových koní se šesti toliko loďmi a s mužstvem na počet skrovným, přec však vyvrátil město a zpustošil ulice všecky. Tys však zbabělý člověk, a proto ti vojíni hynou! Ani tvůj z Lykie příchod, jak myslím, nebude nijak 645 Tróům ochranou mocnou, ač sílu máš nad jiné velkou. Mnou však nyní tu zhyneš a do bran Hádových vejdeš!“ Jemu zas Lyčanů král, rek Sarpédón, odvětil takto: „Ovšem, pravda to jest, on svaté Ílion zničil, pro drzost Láomedonta jsa rozhněván, statného muže, 650 který za dobrý čin jej hanlivým urazil slovem, aniž mu vydal koně, ač přišel zdaleka pro ně. Tobě však já zas pravím, že ode mne stihne tě tady zhouba a černá smrt — vždyť mým teď povalen dřevcem mně tu dáš čest, svou duši však Hádovi, slavnému koňmi.“ 655 Když tak Sarpédón děl, již pozdvihl z jasanu kopí, hrdinův sok: vtom na jeden ráz jim vylítla z rukou oběma dlouhá dřevce. Jej Sarpédón do středu hrdla bodl, a bolestný hrot skrz naskrz prolítl krkem. Rázem černé temno se prostřelo po jeho očích. 660 Odpůrce zároveň s ním své dlouhé vymrštiv dřevce, v pravé stehno jej ranil: hrot veskrz proletěl chtivě, o kost mu zavadiv jen — Zeus ještě mu odvrátil zhoubu. Sarpédón, rovný bohům, byl od svých soudruhů slavných veden z dosahu bitvy, však tížil ho vlečený oštěp, 665 dlouhý — aniž kdo z nich jej postřehl, ani ho nikdo nehleděl vytáhnout z rány, by hrdina kráčeti mohl, — ve chvatu, poněvadž boj jim překážel v starosti o něj. Padlého hrdinu svého zas Achajci holení krásných vláčeli z dosahu bitvy. To postřehnuv Odysseus slavný, 670 odvahou hnán byl v duši a milé srdce mu vzplálo. Ihned přemýšlet počal i ve svém srdci i v mysli, syna-li hřmícího Dia by dál měl stíhati ještě, či snad ještě by víc měl Lyčanům životů vzíti. Avšak, ač chrabrý byl rek, přec nebylo dáno mu losem, 675 silného Diova syna svým ostrým oštěpem zabít, protož na lycké mužstvo mu Pallas zavedla mysl. Tehdáž Koiranos padl a Chromios, Alastór statný, Alkandros, Halios též, pak Noémón, Prytanis klesl. Ještě by Lyčanů více byl pohubil Odysseus slavný, 680 bystře však velký Hektór to postřehl, jiskřící přilbou, vykročil z první řady, jsa oděn v jiskřivý krunýř, Danaům působě strach. Hned zplesal z příchodu jeho Sarpédón zrozený z Dia a smutné promluvil slovo: „Jenom, Priamův synu, mne Danaům za kořist nenech 685 ležeti, nýbrž pomoz — a potom ať prchne mi třebas život ve vašem městě, když já jsem neměl, jak vidím, opět vrátit se domů a do milé otcovské země k potěše milé ženy a malého synáčka svého!“ Hektór jiskřící přílbou mu neřekl na to ni slova, 690 nýbrž mimo se hnal, pln chtivosti, aby co nejdřív zahnal danajské vojsko a život mnohému odňal. Sarpédón, rovný bohům, byl od svých soudruhů slavných posazen pod krásný dub, strom posvátný bouřnému Diu, tam pak z jasanu kopí mu vytáhl ze stehna rychle 695 Pelagón, silný muž, jenž milým druhem mu býval. Hrdina pozbyl smyslů a chmura mu zastřela oči, potom přišel zas k sobe, an vánek Boreův kolem foukaje, zas jej křísil, an pouštěl už slabého ducha. Argejci Areem hnáni a Hektorem, pokrytým kovem, 700 přece jen k černým lodím se nechtěli na útěk dáti, ale ni v boj jít nechtěli vpřed, než dozadu pořád couvali, zaslechše zprávu, že v trójském vojsku je Arés. Koho tam ze všech nejdřív a koho zas naposled tehdy zabil kovový Arés a Hektór z Priama rodem? 705 Oresta, statného jezdce, a Teuthranta rovného bohům, sklán byl i Oinomaos i aitólský kopiník Tréchos, Helenos, Oinopův syn, též Oresbos s třpytivým pásem, který bydlíval v Hyle a velmi byl bohatství chtivý, nad samým Kéfísským plesem jsa usídlen, okolo něhož 710 bydlil boiótský lid, jenž kraj měl nadmíru plodný. Héré bělostných loktů jak Area s Hektorem zhlédne, kterak danajský lid tam hubí v zuřivé seči, ihned se k Athéně ozve a praví perutná slova: „Hrůza, ó Nezmožitelná, ty Kronovce bouřného dcero! 715 Tak tedy Meneláovi jsme slib svůj nadarmo daly, on že se vrátí z války, až hrazené Ílion zboří, jestliže dopustit chceme, by zhoubný Arés tak zuřil! — Pročež vzhůru! — my též teď pomněme obrany rázné!“ Pallas jiskrných zraků slov Héřiných poslušna byla: 720 koně hned s náčelkem zlatým šla přistrojit, povstavši rychle, vznešená bohyně Héré, jež pochází z velkého Krona. Hébé po stranách vozu dvě kruhová navlékla kola, bronzová, s paprsky osmi, kol nápravy z železa kuté. Ze zlata loukotě kol jsou nezlomné, okolo kterých 725 bronzové, přilehlé pevně, jsou obruče — hotový zázrak; ze stříbra náboje jsou, jež točí se po obou stranách. Z krásných řemenů zlatých i stříbrných vozová korba uměle pletena jest, dvé okrajův obíhá kolem. Odspodu vůz měl stříbrnou oj, k níž vázala Hébé 730 u kraje zlaté jařmo a překrásné, řemeny prsní, zlaté, připjala k němu. Tu pod jařmo přivedla Héré komoně rychlých noh, jsouc dychtiva sváru a vřavy. Avšak bohyně Pallas, jež bouřného Dia je dcera, odešla v Diovu síň, kdež přilehlou, zdobenou řízu 735 svlekla, již tkala si sama a vlastní zdobila rukou, Kronovce oblačného pak oblekši na tělo sukni, oděla ve zbroj tělo a do bitvy slzavé vyšla: aigidu na plece své pak vložila, zdobenou střapci, hroznou, okolo níž jest útěk rozestřen všude, 740 na ní je svár, jest síla, jest na ní přehrozný úprk, na ní je Gorgony hlava, té nestvůry hrůzostrašné — hrozná, strašná to tvář, zlé znamení bouřného Dia. Přilbici s prsteny dvěma a s hřebeny čtyřmi si vzala, zlatou, boje sta měst v ní vyryty byly i s reky. 745 Nohama v lesklý vůz pak vstoupila, chopila oštěp, těžký, velký, pevný. — Jím rozráží Olbřímorodá branný hrdinů řad, když záštím proti nim vzplane. Potom ve kvapu Héré svým bičem švihala koně. S třeskem nebeská brána se bohyním odemkla sama, 750 kterou hlídaly Hóry, jimž nebe a Olymp je svěřen, aby tam husté mračno buď odemkly, nebo zas zamkly. Tou tedy řídila branou své spřežení, švihajíc bičem. Spatřily Kronova syna, jak sedí opodál druhých na hoře vrcholů plné, kde strmělo nejvyšší témě. 755 Héré bělostných loktů, když se svými stanula koňmi, Kronovce nejvyššího se tázala těmito slovy: „Nemáš to řádění drzé, ó Kronovče, Areu za zlé? Jaké to množství lidu, a jakého, Achaiům pobil, zbytečně, naproti řádu, mně k zármutku! — Zato však klidně 760 Kypřanka z toho se těší i Apollón Stříbrnoluký, poštvavše zběsilce toho, jenž nezná práva ni řádu! Nebudeš, otče ty Zéve, mi zazlívat, jestliže půjdu potupně Area ztepat a tak jej zaženu z bitvy?“ Kronovec, oblačný Zeus, zas těmito odvětil slovy: 765 „I jen honem si pospěš a kořistnou Athénu pošli; ta totiž ve zvyku má jej přivádět v bolesti trpké!“ Héré bělostných loktů slov Diových poslušna byla: bičem pobídla koně — ne neradi pádili tito 770 mezi hvězdnatým nebem a zeměmi, uprostřed obou. Kamo až dohlédne muž svým zrakem do dálky vzduchem, vysoko na hlídce sedě a zíraje na třpytné moře, takový byl též skok těch koní ržajících k výši. Ale když do Tróje přišly a k oběma proudícím řekám, 775 k místu, kde Simoeis proudný a Skamandros spojují vody, Héré bělostných loktů tam stanula se svými koňmi, rychle je vypřáhla z vozu a vzduch kol rozlila hustý. Ihned nebeskou píci jim Simoeis vytvořil k pastvě. Podobny holubům plachým svou chůzí, bohyně vyšly, vroucí planouce touhou, by Achaiům přinesly pomoc. 780 Když pak přišly až k místu, kde okolo Týdéovce nejlepší, nejčetnější, se skupili, statného jezdce, sevřeně, podobni lvům, již žerou syrové maso, nebo i vepřům kancům, jichž síla je nezmožitelná, Héré bělostných loktů, jak dojela, mohutně vzkřikla, 785 Stentoru kovovým hlasem jsouc podobna, chrabrému reku, který vykřikne tak, jak jiných padesát lidí: „Hanba, vy bídné skety, ó Achajci, podobou sliční! Dokud chodíval v boj syn Péleův, hrdina slavný, nikdy tu z městských bran lid trójský odvahy neměl 790 vyjíti ven, vždyť děsil ho rek svým obrovským kopím, nyní daleko města, až u dutých korábů válčí!“ Řekla a každému z nich tím vzbudila bojovnou smělost. Pallas jiskrných zraků pak spěchala k Týdéovci, zahlédla tohoto vládce, jak u svých koní a vozu 795 krutou chladí si ránu, jíž zadal mu Pandaros šípem, neboť byl týrán potem, an tlačil ho široký řemen u štítu s krásnými kruhy, a námahou ruka mu slábla. Proto si nadzdvihl řemen a krev svou stíral si temnou. Koňského jařma se dotkla a takto mu bohyně řekla: 800 „Aj, toť Týdeův syn jest pramálo podoben otci! Týdeus postavou svou byl nevelký, ale byl rekem. Dokonce když jsem i já jej nechtěla do boje pustit, aby se blýskal silou — když od vojův achajských vzdálen s poselstvím přišel do Théb, kde množství Kadmovců bylo, 805 tu jsem mu dávala radu, by v paláci hodoval klidně — on však, jaký byl rek, ten srdnatý, jako kdy jindy, vyzýval kadmovskou mládež s ním zápasit, ale on ve všem s lehkostí vítězem byl — tak mocně jsem přispěla jemu. Ale i tobě jsem já přec po boku, vždycky tě chráním, 810 ano i k tomu tě mám, bys válčil s Trójany s chutí, ale buď únava z bojů ti nyní do údů vnikla — — či by tě zbabělý strach snad skličoval? — Ale pak nejsi pravý Týdeův syn — toho statného Oinéovce!“ Mohutný Týdeův syn jí na to dal odpověď tuto: 815 „Dobře tě bohyně znám, ó Kronovce bouřného dcero! Proto ti vpravdě tu věc teď vyložím, neskryju pranic. Neváže zbabělý strach mé chrabrosti, nijaká lenost, ještě však v paměti mám tvé rozkazy, které’s mi dala: Naproti blahým bohům s’ mi nechtěla dovolit válčit, 820 ostatním — přijde-li v boj však velkého Kronovce dcera, bohyně Afrodíté, tu kázalas raniti kopím. Proto jsem sám teď couvl, a také jsem ostatním všechněm kázal danajským mužům, by shlukli se na tomto místě: poznávámť Area dobře, jak rozkazy bojištěm dává.“ 825 Pallas jiskrných zraků mu dala zas odpověď tuto: „Hrdinský Týdeův synu, jenž nad jiné milý’s mi v srdci, ani se Area již teď nestrachuj, ani těch druhých bohů nesmrtných všech — tak mocně ti přispěti hodlám. Na něj nejprve řiď své spřežení jednokopytné, 830 jednu mu zasaď zblízka a neboj se prudkosti jeho! — Vzteklivec ten, ten hotový mor, ten ramenář zrádný, který se Héře a mně přec zaříkal, nedávno tomu, s Tróy že povede boj, však Danaům pomáhat bude — nyní se s Trójany druží, a oněch zapomněl zcela!“ 835 Sotva to bohyně řekla, hned Sthenela s povozu stáhla, rukou strhši ho zpět — ten kvapem seskočil s vozu, sama pak vstoupila na vůz a přistoupla k Diomédovi, bohyně, po boji prahnouc. I zapraskla dubová osa pod tíhou bohyně hrozné a předního válečníka. 840 Potom chopivši bičík a otěže Athénská Pallas, řídila Areu vstříc své spřežení jednokopytné. Právě byl obrovský muž, rek Perifás, od něho svlékán, z Aitólů nad jiné přední, jenž pocházel od Ochésia. Tomu tam krvavý bůh bral brnění. Athéné zatím 845 Hádovu vzala si přilbu, by nezřel jí obrovský Arés. Arés, záhubce mužů, jak slavného hrdinu spatřil, nechav muže, jejž sklál, tam ležeti, obrovského, v místě, kde prve ho zabil a milý život mu odňal, na reka, statného jezdce, se útokem rozehnal přímo. 850 Když tak na sebe jdouce již docela nablízku byli, přes jho a otěže lesklé se nejdřív rozpřáhl Arés kovovým oštěpem svým, pln chtivosti, život mu vzíti, Pallas jiskrných zraků však oštěp zachytla rukou, strhla jej pod vůz rekův, že zalítl úplně marně. 855 Po něm se Týdeův syn zas rozpřáhl, bojovník statný, kovovým oštěpem svým — ten vehnala Athénská Pallas spodem mu do hloubi slabin, kde Arés pásem byl chráněn. Tam jej bodl a ranil a krásné tělo mu proťal, dřevce však vytáhl nazpět. I zařval kovový Arés, 860 jako by devět tisíc neb deset tisíců mužů ve válce vydalo křik, když vedou Areův zápas. Všechněch zmocnil se děs, jak danajských mužů tak trójských, hrůzou, jak mohutně bůh tam vykřikl, dychtivý války. Vzduch jak pod shlukem mraků je na pohled úplně temný, 865 kdykoli po dusném vedru se zdvíhá bouřlivý vítr, takovým Týdeovci se tenkrát kovový Arés jevil, když zahalen v mraky, se ubíral na širé nebe. Přiletěv do sídla bohů, již za krátko, na strmý Olymp, sedl si Diovi v bok, v svém srdci se velice rmoutě, 870 ukázal božskou krev, jak proudem z rány se prýští, potom žalostně kvíle mu pravil perutná slova: „Nemáš to, Kronovče, za zlé, když vidíš to řádění drzé? Vždy jen snášeti jest nám bohům největší strasti, ježto se na sebe štveme, a lidem činíme libost. 875 S tebou všichni se přeme, vždyť zběsilou dívku jsi zrodil, zhoubnou, jež v každý čas jen na skutky zločinné myslí; ostatní totiž vesměs, co vůbec je v Olympu bohů, rádi jsme poslušni tebe, a každý tobě je poddán — jí však netrestáš nikdy, ni slovíčkem, neřku-li skutkem — 880 necháš ji tak, vždyť život’s dal sám té záhubné dívce. Právě byl od ní poštván syn Týdeův, člověk to zpupný, v zběsilý pustit se boj též naproti nesmrtným bohům: Kypřanku udeřil zblízka a do ruky v zápěstí ranil, potom, podoben bohům, se rozehnal dokonce na mne, 885 rychlým však útěkem svým jsem vyvázl, sice bych býval dlouhé útrapy měl v těch strašných hromadách mrtvol, nebo bych bez síly byl, byť zaživa, z úderů kopí. Kronovec, oblačný Zeus, naň posupně pohleděv řekl: „Nic mi, ty přebíhavče, tu nekňourej, po boku sedě, 890 z bohů, již v Olympu jsou, tys věru mi protivný nejvíc: vždycky ti rozkoší jsou jen sváry a války a půtky! Matčinu povahu máš, tak nezkrotnou, nepoddajnou, Héřinu, kteroužto já jen stěží ukrotím slovy! Pročež tohle jak mním jen z jejího návodu snášíš. 895 Avšak déle tě přec již nenechám bolesti trpět, vždyť tys po rodu můj — tvá matka tě zrodila ze mne. Kdyby tě jiný bůh byl zplodil zhoubného takto, však bys dávný už čas byl níž než Títénů plémě!“ Řekl a Paiéonovi dal rozkaz, ránu mu zhojit. 900 Jemu tu hojivý lék bůh Paiéón na ránu dával, kterým vyhojil jej, vždyť nebyl ke smrti zrozen. Jako as bílé mléko se sráží fíkovou šťávou, kvapem, tekuté dříve, a mícháno, rychle se ssedá, podobně za krátký čas byl prudký vyhojen Arés. 905 Když pak ho umyla Hébé a v lepá jej oděla roucha, Arés se Diovi v bok zas posadil, skvěje se silou. V palác velkého Dia se bohyně vracely také, Héré ctívaná v Argu i Pallas v Alalkomenách, když byl zapuzen z vražd bůh Arés, záhubce mužů.