ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bojovný vládyka Sparty, syn Átreův, znamenal dobře, kterak v líté bitvě byl Patroklos Trójany zabit. Vykročiv z první řady, jsa oděn v jiskřivý krunýř, obkročil mrtvolu jeho jak vylíhlé telátko kráva, 5 prvnička, bučící něžně, dřív nejsouc porodu znalá: rusý tak Átreův syn trup Patroklův obkročiv tenkrát, napřáhl před něj kopí a štít svůj veskrze stejný, dychtiv každého sklát, když přišel by naproti němu. Ale ni Panthoův syn, muž kopiník, nepustil z mysli 10 hrdiny Patrokla pád. Ten přistoupiv, u něho stanul, načež ku bojovnému se ozval Meneláovi: „Vladaři živený Diem, ty mocný vévodo lidu, ustup a mrtvoly nechej a zřekni se krvavé zbroje, neboť z Trójanů žádný ni ze slavných spojenců jejich 15 Patrokla neranil dřív svým kopím v zuřivé seči: proto mi přej, bych vzácnou tu čest měl v národě trójském, sice tě raním také a sladký život ti vezmu!“ Rusý tu spartský král, pln nevole, odvětil takto: „Není to slušná věc, věz Zeus, tak zpupně se chlubit! 20 Nemá zajisté pardál ni lev tak vzdorného ducha, nemá kanec ho vepř — tak záhubný, v jehožto hrudi nanejvýš vzdorné srdce se nadouvá nesmírnou silou, jako je Panthoův rod pln zpupnosti, oštěpem slavný. Vždyť přec ni Hyperénór, ten silák, statečný jezdec, 25 mladých neužil let, když vyčkal mě k boji a ztupil: řeklť, že z Danaů já jsem v zápase válečník ze všech nejhorší — ale já myslím, že na svých se nevrátil nohou k potěše milé ženy a rodičů vážnosti hodných. Podobně tvůj též pych teď rozdrtím, jestli mi přijdeš 30 k zápasu vstříc — však radím ti já, bys raději nazpět couvl a do davu šel — jen nestav se k zápasu se mnou, dřív než stihne tě zhouba! — Co stalo se, pozná i blázen!“ Řekl — však přemlouval marně. — On naopak v odpověď pravil: „Vladaři živený Diem, teď teprv mi najisto splatíš 35 za bratra, jehož jsi zabil — a ještě se nadutě chlubíš! V zákoutí ložnice nové jsi vdovou učinil ženu, nevýslovný smutek a pláč v mých rodičích vzbudils! Ó, jak stal bych se já těm nebohým úlevou v pláči, kdybych tuhle tvou hlavu a výzbroj přinésti mohl, 40 Panthou v ruce je dáti a Frontidě, vznešené matce! Ale ten úsilný boj již nebude nezkušen dlouho, nýbrž se rozhodne záhy — ať porazím tebe či couvnu.“ Ve štít veskrze stejný svým dlouhým dřevcem ho bodl, avšak neprojel kov — hrot kopí nazpět se ohnul 45 o jeho silný štít. Pak druhý se rozehnal kopím rusý Átreův syn, když k otci se pomodlil Diu. Právě když odpůrce couval, mu oštěp dospodu jícnu zabodl, přiraziv tělem, své těžké pravici věře: rázem měkkou šíj skrz naskrz proniklo ostří. 50 Padl, až duněla země, a brnění zařinklo na něm. Krví vlhl mu vlas, jenž krásou se Charitkám rovnal, prstence, které zlatem i stříbrem sepjaty byly. Jaký je olivy strůmek, jejž na místě ústranném pěstí sadař k bujnému vzrůstu, kde hojná voda se prýští, 55 krásný, rostoucí bujně, a vánek všelikých větrů s korunou jeho si hrá, jež bílým květem jen hýří — náhle se veliká bouř tam přivalí, puzená vichrem, rázem ho vytrhne z jamky a vyrvaný povalí na zem, podobně Panthoův syn, muž kopiník, Euforbos statný, 60 usmrcen od Meneláa, a ten pak svlékal mu krunýř. Jako když horský lev, své vlastní věřící síle, ze stáda uchvátí krávu, kdes na pastvě, nejlepší ze všech — nejdřív zlomí jí vaz, svým silným ji zahryznuv chrupem, potom vystřebe krev, pak veškery útroby z nitra, 65 na kusy trhaje tělo — kol psové a pastýřští muži křičí nesmírně naň, však zdaleka — nemajíť chuti lvovi se postavit k boji, a hrůzou tváře jim blednou, podobně žádný z Tróů v svých prsou smělosti neměl, vladaři proslavenému se naproti postavit k boji. 70 Tenkrát by skvostnou zbroj byl s lehkostí Euforbu odňal statný Átreův syn — však Foibos, závistí pojat, vznítil Hektora naň, jenž hbitý byl jako sám Arés; muži jsa podoben Mentu, jenž vojíny Kikonů vedl, takto se ozval k němu a pravil perutná slova: 75 „Ty teď takto se honíš, ó Hektore, za nedostižným, za koňmi Achillovými — jest velice nesnadno přece, aby je smrtelný muž chtěl při jízdě řídit a zkrotit — jiný než Achilleus sám, jejž božská zrodila matka. Zatím ti Átreův syn, muž bojovný, vládyka Sparty, 80 obkročiv Patroklův trup, všech Tróů prvního zabil, Euforba, z Panthoa rodem, a zbavil jej obrany rázné.“ Řekl a kvapem se bůh zas vrátil do boje mužů. Hektoru hrozný bol hned zachmuřil útroby temné: ihned řadami vojska se rozhlédnuv, v okamžik poznal, 85 jeden že skvostnou zbroj již svléká, druhý že leží na zemi — zející ranou že proudem krev se mu valí. Vykročil z prvních řad jak Héfaistův nezmarný plamen, v jiskřivý krunýř jsa oděn, a ostrý vyrazil výkřik. Statný Átreův syn, jak zaslechl výkřik ten ostrý 90 Hektorův, úzkosti pln děl ke své zmužilé duši: „Běda mi! Jestli se vzdám té krásné zbroje a vydám Patrokla všanc, jenž pro moji čest byl v boji tu zabit — — ať mi jen nezazlí pak, když někdo to z Danaů spatří!! Kdybych však já jen sám chtěl s Hektorem válčit a s Tróy, 95 studem jsa hnán, pak sevrou mě zas, jen jednoho mnozí! Hektór jiskřící přilbou sem přivádí Trójany všecky! Avšak načpak tu věc má milá rozjímá duše? Kdokoliv odvahu má vést zápas — navzdory bohům — s mužem, jejž povznáší bůh, pak velká mu přikvačí zhouba. 100 Nikdo mi nezazlí tedy, když někdo to z Danaů spatří, že jsem Hektoru couvl, vždyť válčí návodem božím. Kdybych tak Aiantův hlas teď zaslechl, statného reka! Šli bychom pospolu nazpět, a zápasu pomněli zase, třebas i navzdor bohu — zda nějak vyrveme tělo 105 pro reka Péléovce — tak nejlíp by v neštěstí bylo!“ Co on přemýšlel takto i ve svém srdci i v mysli, zatím Trójanů dav k nim přirazil — v čele byl Hektór. On však dozadu couval a nechával druhova těla, často však obracel zrak, jak s bradou mohutnou lvice, 110 kterou psové a muži chtí zaplašit od svého stáje křikem a oštěpy svými. Tu v prsou jí zmužilé srdce strachem pozbývá sil — jen s nechutí od dvora couvne, podobně spartský král jim couval a opouštěl druha. Stanul, k soudruhům přišed; pak obrátil oči a pátral, 115 kde se as Telamónovec teď nachází, veliký Aiás. Zhlédl ho za krátký čas, jak na levém bojiště křídle dodává druhům ducha a všecky je vzněcuje k boji, neboť nesmírný strach v nich způsobil Apollón Foibos. Pustil se v běh; pak přistoupiv blíž, děl k Aiantu takto: 120 „Aiante, sem, můj milý, ať o trup Patroklův svedem zápas a mrtvolu aspoň ať přinést Achillu můžem, holou, poněvadž zbroj má Hektór jiskřící přilbou!“ Řekl, a chrabrý rek byl ve svém pobouřen srdci: vykročil z první řady — s ním rusý vládyka Sparty. 125 Hektór už Patrokla vlekl, když skvostnou výzbroj mu svlékl, aby svým ostrým mečem mu od plecí odsekl hlavu, mrtvolu odvlékl s sebou a psům ji pak předhodil trójským. Vtom však přikvapil Aiás a štít měl podobný věži. Hektór v soudruhů dav zas krokem dozadu couval, 130 potom vyskočil na vůz. — Pak dával překrásné zbraně Tróům do města nésti, by velkou byly mu slávou. Aiás široký štít vtom nastaviv nad jeho tělem, stál jak nějaký lev, jenž nad svými mláďaty stojí, když se s ním lovecký sbor kdes na horách lesnatých setká, 135 an svá lvíčata vedl — lev silou se nadouvá v hrudi, celé obočí stáhne, a obě si zakryje oči, podobně nad padlým stál též Aiás, mrtvoly háje. Také bojovný rek stál nad ním na druhé straně, Átreův syn, jenž veliký bol v svých útrobách živil. 140 Glaukos, Hippolochovec a vévoda vojínů lyckých, k Hektoru posupně vzhlédl a prudkou ho pokáral výtkou: „Hektore, krásou jsi skvostný, však v bitvách zůstáváš vzadu! vzácnou oslavu máš, však neprávem — když jsi tak bázliv! Přemýšlej teď, jak zachránit chceš své město a obec, 145 jediný, toliko s lidmi, jimž Trója je kolébka rodná! Žádný, z Lyčanů aspoň, již nepůjde za město vaše s mužstvem danajským v boj, vždyť není patrně díků za to, že s odpůrcem lítým tu válčíme stále a stále! Jakpak by sprostší muž byl ve vřavě zachráněn tebou, 150 jestliže Sarpédonta, ty nestydo, za lup a kořist zanechals odpůrcům svým, ač tvým byl hostem a druhem!? — který ti na prospěch byl již tolikrát, obci i tobě, dokud byl živ — však zbavit ho psů, teď’s odvahy neměl! Pročež, bude-li lid chtět poslechnout, odejdem domů, 155 ale pak náhlý zmar tvé Ílion najisto stihne! Kdyby teď trójský lid měl statnost odvážnou v hrudi, bez bázně, jakou vždy lid jest pronikán, který se pustí do boje s odpůrci svými a v zápas za svoji zemi — — brzy by Patroklův trup byl přivlečen do města Tróje! 160 Kdyby však takový muž nám přišel, v zápase padlý, do města Priama vládce — a my jej vyrvali z bitvy, brzy by achajský lid nám královo brnění vydal, krásné, a my bychom též jej samého přivézti mohli! Takého hrdiny druh jest usmrcen, který je ze všech 165 Argeiův u lodí první i s průvodci, ráznými v boji! Ty jsi však odvahy neměl, bys Aiantu, chrabrému reku, k zápasu stál, bys tváří se v tvář s ním potýkal v půtce, abys s ním přímo se bil — jest Aiás nad tebe lepší!“ Posupně pohleděv naň, děl Hektór jiskřící přilbou: 170 „Pročpak, taký jsa muž, tak zpupné’s promluvil slovo? Aj, jáť mínění měl, žes rozumem nad jiné lepší ze všech, kdo v Lykii tvé jsou sídlem, v hrudnaté zemi. Takhle však pohanět musím tvůj nerozum! Cožes to řekl!? Pravíš, že Aianta já jsem nevyčkal obrovského?! 175 Bitev a dusotu koní se já přec neděsím nikdy — vždy však Diova vůle je mocnější, nežli je lidská: děsíť i silného muže a odnímá vítězství v boji, snadno, však jindy zas sám jej pobízí pustit se v zápas. Sem však, rozmilý, ke mně, a pohleď na moje činy, 180 budu-li po celý den tak zbabělý, jako jsi pravil, či spíš z Danaů mnohým, ač po rázné obraně prahnou, dovedu zarazit boj kol Patrokla padlého v bitvě!“ Pravil a pobídl v boj lid Trójanů, mohutně vzkřiknuv: „Trójané, Lyčané chrabří, i Dardani válčící zblízka, 185 přátelé, mužové buďte a pomněte obrany rázné, zatím co hrdinského si Achilla odění vezmu, krásné, které jsem vzal, když Patrokla reka jsem zabil!“ Hektór jiskřící přilbou se ihned po těchto slovech vzdálil z vražedné bitvy a pustiv se za druhy během, 190 vbrzku, ne daleko odtud, je křepkým doběhl klusem, k Íliu skvostnou zbroj již nesoucí — Achilleovu. Stanul pak opodál bojův a ihned si odění měnil Hektór a vlastní zbroj dal k svatému Íliu nésti Trójanům, chtivým války — a v božské se brnění oděl 195 Achilla Péléovce, jež bohové nebeští dali Péleu, milému otci, a ten je pak synovi svému, zestárnuv, dal, však nikterak syn v něm nedožil stáří. Kronovec, oblačný Zeus, když Hektora zdaleka viděl, kterak si obléká zbroj, již božský Achilleus nosil, 200 zakýval božskou hlavou a pravil k milému srdci: „Ubohý, docela nic své záhuby na mysli nemáš, která ti jest už blízká! — Ty božské si odění bereš hrdiny výborného, jenž budí hrůzu i v jiných. Soudruha jeho jsi zabil, vždy vlídného, silného reka, 205 zbroj pak s hlavy a s plecí’s mu neslušným způsobem odňal. Já ti však, aspoň nyní, chci velké vítězství dáti, v náhradu, neboť ti choť již nesejme odění skvostné Achilla Péléovce — vždyť z bitvy se nevrátíš více!“ Domluviv Kronův syn, svým tmavým obočím kývl. 210 K tělu mu přilehla zbroj kol dokola, vnikl v něj Arés, hrozný válečný bůh. Hned statná mysl a síla ve všech vzplály mu údech. Rek vykročil s velikým křikem ke svým spojencům slavným — i předstoupil na oči všechněch třpytě se září zbroje, již chrabrý Achilleus nosil. 215 Obcházel trójským vojskem a každého pobízel zvláště, Mesthla i Thersilocha i Medonta, Asteropaia, Glauka i Deisénora a Forkýna, Hippothoa Chromia, vévodu Mýsův, i Ennoma, znalého ptáků. Takto je pobízel všecky a pravil perutná slova: 220 „Nesčetné spojenců kmeny, mých sousedů, slyšte má slova! Proto jsem z vašich měst z vás každého do Tróje nezval, abych měl množství lidí a uznával potřebu jejich, nýbrž, byste nám ženy a malá robátka naše od soků, chtivých války, tu chránili s ochotnou myslí. 225 Z příčiny té vás živím a vybírám v národě dávky, avšak dodávám tím z vás každému srdnaté mysli. Proto teď čelem přímo buď každý obrácen k boji: buďto se zachraň neb zhyň — vždyť tak to je ve válce vždycky! Kdokoli Patrokla z vás, již mrtvého, ze vřavy vyrve, 230 k Trójanům, statným jezdcům, a Aiás ucouvne před ním, tomu dám kořisti půl, já druhou polovic zase nechám si sám — ten stejnou čest pak bude mít se mnou.“ Pravil, ti zprudka a přímo se na mužstvo achajské vrhli, zdvihnuvše oštěpy své, vždyť velmi jim doufalo srdce, 235 Aiantu Telamónovci že mrtvolu najisto vyrvou. Bláhoví — mnohému z nich byl nad ní utracen život! Tu tedy velký Aiás se ozval k Meneláovi: „Vládyko živený Diem, můj rozmilý, obavu chovám, velkou, že ze srážky té již nevyjdem ani my sami! 240 Věruže o druhův trup teď nemám takové bázně, který ptákům a psům již zakrátko pokrmem bude, jako spíš o svou hlavu, že něco ji hrozného stihne, o tvou též — jak válečný mrak již pokrývá všecko Hektór, a oběma nám jest patrna záhuba náhlá. 245 Nuž teď hrdiny hleď sem zavolat, budou-li slyšet!“ Pravil, a Átreův syn byl srozuměn, bojovník statný, vykřikl velkým hlasem a na lid danajský zvolal: „Poslyšte, přátelé milí, vy Danaů vůdci a rádci, kteří u Meneláa a vládyky Agamemnona 250 pijete nákladem obce a každý velí svým lidem, neboť sláva i čest jest všem vám od Dia dána! Těžké věru mi jest, bych pátral po každém vůdci: takový válečný žár jest kolkol roznícen hrozný! Přijď však každý sám, z vás každý v duši se zastyď, 255 kdyby se trójským psům měl Patroklos pochoutkou státi!“ Zvolal, a rychlý Aiás, syn Ojleův, jasně ho slyšel, první přišel mu vstříc, skrz vražednou vřavu se žena, po něm hned krétský vládce a průvodce krétského vládce, zrozený z Mola, jak Arés, bůh válečný, vražedník mužův. 260 Kdopak by z paměti své moh’ povědět ostatních jména, kolik vznítilo boj též jiných danajských reků. Hromadně trójský voj šel dopředu — v čele jim Hektór, Jaké je hučení vln, jež při ústí naproti proudům řeky, již živí nebe, se vzdouvají — vysoké břehy 265 mořské dokola řvou, jak z moře je bičují vlny — s takým hlukem jich lid šel do boje. Achajští reci kolem Patrokla stáli a svornou odvahu měli za hradbou kovaných štítů. A zároveň nad nimi všemi hustý rozestřel vzduch kol třpytných kovových přilbic 270 Kronovec Zeus — vždyť nebyl mu dřív rek Patroklos v záští, dokud naživě býval, a věrným byl Achillu druhem. Také si zošklivil v srdci, by psům byl za kořist trójským Patroklos — z příčiny této mu k ochraně povzbudil druhy. Achajce jasných zraků voj Trójanů vytiskl nejdřív: 275 uprchli, mrtvolu všanc tam nechavše — přece však Trójští neskláli, chrabří muži, z nich nikoho, jakkoli prahli, tělo však hleděli vzít. Však Danajci neměli dlouho od něho vzdáleni být, vždyť velmi je obrátil rychle Aiás, který krásou a hrdinstvím nejlepší vždycky 280 ze všech Danaů byl, krom hrdiny Péléovce. Rovnou skrz přední šik tam vyrazil, podoben silou kanci, jenž ohaře lovčí a za nimi jinochy jaré na horách rozptýlí snadno, když v úvale k útoku přejde, stejně i statný Aiás, jenž pocházel od Telamóna, 285 vniknuv do trójských šiků, je rozptýlil velice snadno, kteří kol Patrokla stáli a obzvlášť v úmyslu měli vléci ho do svého města a velké dobýti slávy. Statečný Pelasgů král, syn chrabrého hrdiny Létha, z boje skrz zuřivou seč již Patrokla za nohu vlekl, 290 když mu byl okolo žil, blíž kotníkův, uvázal řemen, Tróům a Hektoru vděk, však záhy ho zastihla zhouba, které nikdo mu z nich, byť toužili, nemohl zdržet. Jej tam Telamónovec, jenž vyrazil zástupem na něj, udeřil ranou zblízka skrz přilbici s bronzovým čelem. 295 Přilbice s chocholem hustým kol ostří oštěpu praskla, bodena velkým kopím a pádnou rekovou rukou. Rázem vystřikl mozek dle tuleje oštěpu z rány, krvavý — života běh byl přerušen — současně noha Patrokla, chrabrého reka, mu na zem vypadla z rukou. 300 On pak skácel se sám blíž mrtvého Patrokla na tvář, daleko hrudnaté země, své Lárísy, za vychování nemoha rodičům svým dát náhradu. — Zkrátilť mu život Aiás, hrdina chrabrý, jenž ostrým kopím ho zabil. Hektór po Aiantovi svým lesklým oštěpem mrštil, 305 on však hbitě se uhnul, jak ostří oštěpu zhlédl, jen tak-tak — však Schedios sklán, syn chrabrého reka, Ífita, nejlepší z Fóků, jenž ve městě, Panopeus jménem, obýval ve svém domě a četným panoval mužům. Pod střední klíční kost jej poranil — kované dřevce 310 rázem proniklo ostřím skrz naskrz při horním pleci. Padl, až duněla země, a brnění zařinklo na něm. Aiantem Fainopův syn byl poraněn, udatný Forkýs, boden do středu břicha, když stanul nad Hippothoem: proražen krunýře plát — hrot projel vnitřnostmi jeho. 315 Forkýs do prachu padl a zaryl do země prsty. Ucouvl přední šik, sám slavný ucouvl Hektór. Vzkřiknuv tu velkým hlasem šik Achaiů, mrtvé jim vyrval, Forkýna s Pelasgů králem a s plecí jim odění snímal. Již by byl trójský lid, jejž bojovní Achajci tiskli, 320 oddal se zbabělé mysli a nazpět do Tróje prchl, slávy by argejský lid pak dosáhl — přes Diův osud — silou a statností svou. Vtom podnítil Apollón Foibos osobně Aineia k boji, jsa podoben Perifantovi, héroldu z Épyta rodem, jenž u jeho starého otce 325 héroldem do stáří býval a mile a moudře mu radil. Jeho si podobu vzav, syn Diův, Apollón, pravil: „Jak byste obhájit chtěli — i naproti nepřízni božské — strmý Ília hrad? — Jak jiné muže jsem viděl, kteří v sílu a statnost i v zmužilost důvěru měli, 330 jakož i ve vlastní lid, byť počet jeho byl skrovný! Zeus nám o mnoho víc než Danaům vítězství přeje, vy však v nesmírný strach jen klesáte, nechtíce válčit.“ Domluvil bůh — vtom hledě mu v tvář hned s jistotou poznal Aineiás Jistého Střelce: I zvolal, mohutně vzkřiknuv: 335 „Hektore s druhými vůdci i spojenců našich i Tróů, tohle je přec jen hanba, když Achajci statní nás tisknou, oddat se zbabělé mysli a nazpět do Tróje prchnout! Pravil mi jakýsi bůh, jenž právě byl přistoupil ke mně, dosud že nejvyšší král, sám Zeus, nám pomáhá v bitvě. 340 Proto teď rovnou na ně, ať nemohou beze vší práce Patrokla, padlého druha, si ke svým dopravit lodím!“ Řekl a z prvních řad hned vykročiv, daleko stanul: rázem se obrátí vojsko a naproti Achaiům stane. Vyraziv na Leiókrita, svým ostrým ranil ho dřevcem, 345 Arisbantova to syna, jenž druhem byl Lykomédovým; tento pak, bojovný muž, byv rozželen nad jeho pádem, vykročil, stanul zblízka a lesklým oštěpem mrštil. Tehdáž Hippasův syn byl poraněn, vládyka lidu, do jater, pod blanou příční, a rázem byl života zbaven. 350 Z Paionska, hrudnaté země, ten hrdina do Tróje přišed, po reku Asteropaiu vždy býval nejlepší v boji. Bojovný Asteropaios se roztesknil nad jeho pádem, přímo se dopředu hnal, pln žádosti s Danay válčit. Avšak nebylo možná, vždyť zevšad kryly je štíty, 355 jak kol Patrokla stáli a oštěpy vzpřaženy měli. Aiás obcházel všecky a dával důtklivý rozkaz, aby se nižádný z nich již nevzdálil od těla nazad, ani zas neválčil vpředu, jsa od druhých Achaiů vzdálen, nýbrž kázal jim státi a válčit toliko zblízka. 360 Tyto jim obrovský rek dal rozkazy. Země se dole rudou máčela krví, a hustě druh za druhem padal, mrtev, vojíni trójští a spojenci nad jiné mužní, avšak Danajci také — ni jim boj bez krve nebyl — ovšemže o mnoho míň jich padalo: každý byl dbalý, 365 kterak by náhlé smrti se navzájem chránili v davu. Oni jak plamene žár tam válčili — nikdo by nebyl řekl, že posud slunce neb měsíc na nebi svítí: poněvadž onen prostor, kde kolem Menoitiovce přední šlechtici stáli, byl hustým zahalen vzduchem. 370 Ostatní trójské vojsko i Achajci holení krásných válčili pod jasnem klidně, vždyť kolkol rozlita byla ostrá sluneční záře a nebylo nikde ni mráčku po celé zemi ni v horách. Tam činili přestávky v boji, hledíce žalným střelám se po každé navzájem vyhnout, 375 stojíce daleko sebe. Ti ve středu snášeli strasti, bitvou a hustým vzduchem a tvrdým týráni kovem, kteří nejlepší byli. Dva bratrové neměli ještě potuchy: Antilochos a Thrasyméd, mužové slavní, že již hrdinský druh jim zahynul — mysliliť dosud, 380 že jest v popředí vřavy a živý s Trójany válčí. Válčiliť opodál něho a hleděli od druhů vlastních odvracet útěk i smrt, vždyť tak jim poručil otec, Nestór, když od lodí černých je posílal v zuřivý zápas. Jim tam po celý den byl prudkého rozbroje zápas 385 rozzuřen, námahou hroznou a potem stále a stále kolena každému z nich, též lýtka i odspodu nohy, ruce i oční víčka jim v prudkém se máčela boji o tělo chrabrého reka, jenž vzácný byl Achillův přítel. Jako když dělníkům svým dá koželuh napínat kůži 390 staženou s velkého býka a naskrz prosáklou tukem: dělníci vezmou kůži, pak utvoří kolo a táhnou: vlhkost vymizí z ní, však mastnota vsakuje do ní, neboť táhnou ji mnozí — a táhnou ji na všecky strany, podobně semo i tam tou mrtvolou na malém místě 395 vláčeli jedni i druzí, vždyť velmi jim doufalo srdce, Tróům, že k trójským zdem jej přivlekou, Achajci zase k dutým korábům svým — kol divý se rozzuřil zápas. Nemohla by jej Pallas ni Arés, buditel boje, pohanět, patříce naň, byť hněv v nich sebe víc kypěl. 400 Takový hrozný boj ten den, jak mužů tak koňů, před nimi rozestřel Zeus. Však dosud potuchy neměl slavný Achilleus o tom, že mrtev Patroklos leží, poněvadž zápas vojsk byl daleko od lodí rychlých, pod samou trójskou zdí. Však naprosto na mysli neměl, 405 že by byl přítel mrtev — než naopak, myslil, že přijde, jakmile dorazí k bráně, vždyť vůbec nemyslil na to, že by kdy zbořiti hrad moh’ bez něho — ale ni s ním ne. Slýchalť od matky své již mnohokrát v rozmluvě tajné zámysly velkého Zéva, jež matka mu zpravidla řekla — 410 tenkrát mu takový pád však neřekla, jenž se teď sběhl — že by mu zahynul druh, jenž nejvíc milý mu býval. Oni tam oštěpy své kol padlého držíce druha, pořád se sráželi v boji, a jeden druhého vraždil. Z Achaiův oděných kovem se leckdos vyslovil takto: 415 „Nechvalno bylo by nám, ó přátelé, z boje se vrátit k dutým korábům svým! — ať všecky nás na místě černá pohltí zem — toť bylo by líp být pohlcen ihned, než bychom Patroklův trup jim nechali, statečným jezdcům, odvléci do města Tróje a velkou slávu si získat!“ 420 Z Tróů, zmužilých v boji, zas leckdos promluvil takto: „Kdyby i los nám velel, tu padnout nad tělem tímto, společně všem — přec nižádný z nás ať necouvne z boje!“ Tak tam pravil ten onen a v každém odvahu budil. Tak tam sváděli zápas, a třeskot železných zbraní 425 vnikal v kovové nebe, skrz neklidné nadvzduší vzhůru. Koňové Achilleovi však stojíce opodál bitvy, propukli v pláč, když zaslechli zvěst, jak vozataj jejich mrtev do prachu kles, sklán Hektorem, záhubcem mužů. Ovšemže vozataj jejich, syn Díótův, hrdina silný, 430 často je šlehal sice, svým mrštným švihaje bičem, často i vlídnou řeč k nim promlouval, často i hrozil, přec však nechtěli jíti ni k rychlým korábům nazpět, k širému Helléspontu, ni do bitvy k Achaiům vpředu: nýbrž stáli jak sloup, jenž na místě nehnutě trčí, 435 na rově mrtvého muže neb nějaké ženy jsa vztyčen — tak tam nehnutě stáli a krásný drželi povoz, schýlivše leb své hlavy, až do prachu, slzy jim vřelé s víček kanuly na zem, jak v hořkém tonuli pláči, touhou po vozataji a bujná se třísnila hříva, 440 z podkladu, pode jhem z jařma, jim vypadši po obou stranách. Vida je, jak tam pláčí, syn Kronův, soucitem dojat, zakýval božskou hlavou a pravil k milému srdci: „Nač jen dali jsme vás, ó nebozí, Péleu vládci, jenž byl smrtelný člověk — vy nestárnoucí a věční? — 445 abyste mnohou strast tam snášeli s nešťastným lidem? Jistě tak bídného nic jak člověk na světě není, vůbec ze všeho tvorstva, jež na zemi dýše a chodí! Avšak nebude s vámi ni s vozem zdobeným krásně Hektór, Priamův syn, smět jezditi — nesvolím k tomu. 450 Není-li dost, když má již zbroj, jíž marně se chlubí! Vám já poskytnu sil, jak kolenům vašim tak mysli, abyste ze vřavy mohli též vyvézt Automedonta k achajským korábům dutým. Jim ještě dám vítězství v boji, takže až k lodím přijdou, jež kryty jsou palubou krásně, 455 v době, kdy zapadá slunce a soumrak posvátný přijde.“ Řekl a nadbytek sil těm koňům Kronovec vdechl: Prach hned setřásli s hřívy a všechen na zemi svrhli, bleskem pak rychlý vůz v střed Tróův i Achaiů vezli. V boj se dal vozataj jejich, ač truchlil pro druha svého, 460 tryskem, jak na husy sup, tak na Tróy s koni se vrhnuv: snadno, když Trójanů ryk naň dorážel, vždycky jim prchl, snadno zas do nich vpadal a hustým davem je stíhal. Mužů však nemohl klát, když vyrazil k útoku na ně: nebyloť nijak možno, by samoten na kvapném voze 465 dorážel na Tróy kopím a řídil zároveň koně. Konečně přec, byť pozdě, jej soudruh na vlastní oči uviděl statečný muž, syn Láerka, z Haimona rodem. Vzadu se postavil za vůz a oslovil Automedonta: „Kterýpak, Automedonte, ti bůh tak daremnou radu 470 položil do tvých prsou a zdravý rozum ti odňal? Jakpak tu s Trójany boj chceš svádět v popředí vřavy samoten?! vždyť tvůj druh jest usmrcen, v brnění Hektór oděn je na plecích sám, pln hrdosti — v Achilleovo!“ K němu zas Achillův druh, syn Diórův, promluvil takto: 475 „Kdopak ti, Alkimedonte, je z Achaiů podoben jiný v krocení nesmrtných koní a jejich bujaré síly, než jen Patroklos sám, jenž věhlasem roven byl bohům, dokud byl živ — teď krutá smrt jej stihla i osud. Ty tedy uchop se biče a koňských otěží lesklých, 480 já zase opustím vůz, bych válčil naproti Tróům!“ Pravil, a statečný rek hned na vůz válečný vstoupiv, opratě bez meškání a bičík do rukou chopil. Seskočil Achillův druh. Vtom statný Hektór ho zočiv, k Aineiu bez meškání se ozval, který byl blízko: 485 „Aineie, slavný rádce nás Trójanův oděných kovem, koně jsem zahlédl tamhle, již rychlému Achillu patří, kteří do bitvy přišli, a vozkové jejich jsou slabí. Ty bych troufal si vzít — jen ty-li jsi ochoten k tomu, oba-li útokem svým tam vrazíme, nebudou míti 490 odvahy naproti stanout a v urputný dáti se zápas.“ Pravil, a Anchísův syn byl srozuměn, hrdina statný. Oba pak kráčeli přímo, a plece jim kožené štíty, chránily, vyschlé, tuhé a tlustým pobité bronzem. Zároveň Chromios také a Árétos podobný bohům 495 kráčeli pospolu s nimi, vždyť velmi jim doufalo srdce koně že vysokých šíjí jim zaberou, muže pak skolí. Bláhoví! — neměliť ovšem se nazpět bez krve vrátit od boje s Automedontem. Ten k Diu se pomodliv otci, silou a statnou myslí si naplnil útroby temné, 500 načež k Alkimedontu se ozval, věrnému druhu: „Koňův, Alkimedonte, mi příliš daleko nedrž, nýbrž ať frkají raděj hned za zády — nemyslím totiž, že by se Priamův syn, rek Hektór, útoku zdržel, dokud by nevstoupil na vůz těch koňů půvabné hřívy, 505 kopím oba nás nesklál a nezahnal achajské řady — aneb naopak sám byl zabit v popředí boje.“ Pravil a vládyku Sparty i Aianty zavolal oba: „Aianti, Danaů vůdci, a statný vládyko Sparty, svěřte to mrtvé tělo teď mužům nejlepším ze všech, 510 ti ať stojí kol něho a řadám mužů se brání, raděj však záhuby den nám živým odvrátit hleďte! Zde totiž v slzné bitvě se na nás s prudkostí vrhli s Aineiem Hektór sám, již ze všech jsou nejlepší Tróů. Avšak tahleta věc jest ovšem v pravici boží: 515 mrštímť kopím i já, vždyť všecko je v Diově vůli.“ Řekl — pak napřáhl ruku a stinným oštěpem mrštiv, ve štít veskrze stejný jím udeřil Áréta reka: kopí nezdržel štít, skrz naskrz projelo ostří: odspodu, opaskem z kůže, mu do břicha zarazil oštěp. 520 Jako když bujarý muž svou ostrou sekyrou v ruce zadá polnímu býku, hned za rohy, do týla ránu, veskrz protne mu sval, býk vyskočiv, svalí se mrtev, podobně vyskočil on, pad’ naznak, a ve střevech jeho ostrý oštěp se třásl a rázem mu klesaly údy. 525 Naproti Automedontu zas Hektór oštěpem mrštil; on však hbitě se uhnul, jak ostří oštěpu zhlédl, dopředu schýliv hlavu, a dlouhé ratiště za ním v půdu se zarylo hrotem a horním oštěpu koncem chvělo, a teprve pak moc nárazu znenáhla slábla. 530 A již byli by zblízka se mečem na sebe vrhli, zatím však Aianti přišli a roztrhli zápasu chtivé, kteří, když volal je druh, tam davem vojínů přišli. Těchto se obadva lekli a opět dozadu couvli, Aineiás, rovněž Hektór i Chromios podobný bohům, 535 Áréta nechavše tam, jenž ležel, poraněn v život. Chrabrý tu Achillův druh, jenž hbitý byl jako sám Arés, svlekl mu krunýř s plecí a chlubná promluvil slova: „Zajisté, aspoň trochu, jsem nad smrtí Patrokla svého ulehčil zármutku srdce, ač horšího muže jsem zabil!“ 540 Pravil a krvavou zbroj hned vložil do vozu svého, sám pak vstupoval také, jsa krví potřísněn celý, na nohou, na rukou svrchu, jak lev, když nažral se býka. Opět hrozná seč kol Patrokla zuřila divě, slzná, nesmírně prudká, vždyť Pallas budila zápas, 545 sestoupši s nebes výše. Zeus vidoucí v dálku ji poslal podnítit Danaů voj, neb vůle se změnila jeho. Jako když pestrou duhu nám lidem smrtelným s nebes rozestře Zeus, syn Kronův, by znamením byla buď války, nebo i bouřných časův a mrazivých, kteréžto lidem 550 v pracích na poli vadí a nadmíru sužují stáda — nejinak v pestrý mrak svou postavu bohyně skryvši, vstoupila v Achaiů zástup a nutkala každého muže. Nejdříve k Átréovci se ozvala, budíc ho k boji, k silnému vladaři Sparty, jenž právě byl Athéně nejblíž, 555 Foiníku nezdolným hlasem a postavou těla jsouc rovna: „Najisto, Átréův synu, tě postihne výtka i hanba, kdyby snad od rychlých psů měl věrný přítel a soudruh statného Péléovce být vláčen pod hradbou trójskou. Nuž, teď statně se drž, též lid svůj povzbuzuj všechen!“ 560 Zase jí Átreův syn děl v odpověď, bojovník statný: „Tatíčku, staroušku starý, ó Foiníku, — kéž by mi Pallas Athénská dodala síly a chránila útoku kopí — potom bych — alespoň já — chtěl Patroklu k ochraně státi, neboť druhova smrt mé duše se bolestně dotkla. 565 Hroznou však plamene sílu má Hektór, ustati nechce v zuření oštěpem svým — syn Kronův dává mu slávu.“ Athénu jiskrných zraků ten výrok velice těšil, ježto se nejdříve k ní byl ze všech pomodlil bohů, pročež do jeho paží a do kolen vložila sílu, 570 také odvahu much v něm vzbudila, v útrobách jeho, které, ač s lidských těl jsou plašeny stále a stále, přec jen touží je píchnout, vždyť v lidské si libují krvi. Také takovou smělost v něm vzbudila, v útrobách temných. Ihned k Patroklu vstoupil a lesklým oštěpem mrštil. 575 Ve vojsku trójském byl Podés, jenž pocházel z Éetióna, zámožný, zdatný muž, jejž Hektór nejvíce ctíval, z lidu — bylť soudruh jeho a milý společník stolu. Rusý Átréův syn jej kopím v opasek bodnuv, když se byl na útěk dal — skrz naskrz hrotem ho prohnal. 580 Padl, až duněla země. Syn Átréův, vládyka Sparty, mrtvolu z trójských řad v střed vlastních soudruhů vyrval. Hektora Apollón Foibos zas povzbudil, přistoupiv zblízka, Fainopu, z Ásia rodem, jsa podoben, který mu ze všech hostí nejvíc byl milý a měl své v Abýdu sídlo. 585 Toho si podobu vzav, bůh Apollón svémocný pravil: „Hektore, kdožpak ještě se z Achaiů poleká tebe?! Kterak’s ty před Meneláem se poděsil, který přec dříve malátný kopiník býval — teď před tebou mrtvolu vleče, jediný sám! — Bylť od něho sklán tvůj důvěrný přítel, 590 Podés, syn Éetiónův, vždy v předních statečný radách!“ Pravil, a v okamžik ten jej zastřelo zármutku mračno. Vykročil z první řady, jsa oděn v jiskřivý krunýř. Kronovec ve chvíli této vzal aigidu zdobenou střapci, třpytnou, a v černý mrak kol dokola zahalil Ídu, 595 zablýskav hřímal strašně a pak svou aigidou zachvěl, vítězství dávaje Tróům — však Achajce na útěk zahnal. Nejprve Péneleós, muž Boióťan, počínal útěk, raněn do plece kopím, jsa kupředu obrácen stále, škrtem, povrchu jen — též kost mu jen povrchně škrábl 600 oštěp Púlydamantův, jenž ranil ho, přikročiv blízko. Léita bodl zas Hektór a do ruky v zápěstí ranil, rodem z Alektryona, a odňal mu bojovnou mysl. Uprchl, pohlédnuv kol, vždyť neměl naděje v duši, že by kdy s kopím v ruce zas válčil naproti Tróům. 605 Hektora krétský král svým kopím udeřil v krunýř, v hruď blíž bradavky prsní, když Léita stíhati počal. Prasklo však dlouhé kopí blíž násady. Hlasitě vzkřikli Trójané. Ídomenéa chtěl kopím zasáhnout Hektór, právě když na voze stál — jen maličko reka se chybil, 610 zato byl Koiranos sklán, druh Molova syna a vozka, jenž byl z výstavné Lykty a k svému se přidružil vládci. Po ránu krétský král sem z lodí prohnutých přišel, pěšky, a vítězství velké by býval Trójanům zjednal, kdyby mu nepřihnal v kvap druh Koiranos spřežení rychlé. 615 Jemu sic přišel k spáse a od něho zahnal den zhouby, sám však života pozbyl, sklán Hektorem, záhubcem mužů: bodl ho pod dáseň kopím, hned pod uchem, zuby mu všecky vyrazil oštěpu hrot, jenž jazyk přeřízl v středu. Rázem skácel se s vozu a opratě padly mu na zem. 620 Tyto pak Molův syn svou rukou milenou chopil, sehnuv se po nich k zemi, a pravil k Ídomenéu: „Švihej do koňů nyní, až k rychlým přijedeš lodím, vždyť přec sám již vidíš, že vítězství není už při nás!“ Řekl, a krétský král hnal spřežení půvabné hřívy 625 k dutým achajským lodím, zlá bázeň v duši mu padla. Nebylo spartskému králi ni Aiantu, chrabrému reku, tajno, že Trójanům Zeus již plné vítězství dává. Tehdáž Telamónovec se ozval, veliký Aiás: „Ejhle, teď pozná i muž, jenž velmi je bláhové mysli, 630 že již Kronovec Zeus svou pomocí k Trójanům stojí: žádná z trójských střel jim neselže, aťsi ji vyšle statný či zbabělý muž, Zeus přece je řídí všecky, nám však všem jen tak, jen naprázdno, padají na zem. My tedy, třebas sami, si smysleme nejlepší radu, 635 jak bychom mrtvé tělo jim vyrvali, ale i sami bychom se vrátili opět a druhům k radosti přišli, kteří hledíce sem, jsou truchliví, neboť se bojí, Hektór že záhubce mužů již stěží zadrží déle nezdolné ruce a sílu a na černé lodi se vrhne. 640 Kéž by tu byl kýs druh, jenž chtěl by co nejdříve o tom donést Achillu zvěst, vždyť, myslím, nezvěděl ani dosavad smutnou zprávu, že milý soudruh mu zhynul. Avšak není mi možno, bych takého z Achaiů spatřil: hustý je zakrývá vzduch, jak vojíny samy tak koně. 645 Vysvoboď, Zéve, náš otče, z té temnoty achajské syny, učiň jasno a dejž, ať vidíme na vlastní oči — v světle pak třeba nás znič, když takto se zlíbilo tobě!“ Volal a ronil slzy, a otec se smiloval nad ním: vzduch hned rozptýlil hustý a temnou zaplašil mlhu — 650 zasvitla sluneční záře a celá se zjasnila bitva. Tu tedy velký Aiás se ozval k Meneláovi: „Pohlédni, Átreův synu, zda nevidíš, živený Diem, zdali je dosavad živ syn Nestora, chrabrého reka, potom ho ihned vyzvi, by statnému Achillu řekl, 655 rychle, že zhynul mu druh, jenž nejvíc milý mu býval.“ Pravil, a Átréův syn byl srozuměn, bojovník statný, vykročil vpřed, jak nějaký lev, jenž od dvorce couvá, když se již nadráždil dost jak psů tak pastýřů stáda, kteří dopustit nechtí, by tučnou krávu jim vyrval, 660 celou probdíce noc. Lev po mase velice dychtě, útočí přec, však nesvede nic, vždyť přečetná dřevce ze smělých pastýřů rukou se jenjen sypají na něj, se svazky hořících loučí, jichž on, byť zuřiv, se děsí; když pak vrátí se jitro, zas odejde, truchlivý v duši. 665 Tak se i s padlým druhem syn Átreův, bojovník statný, loučil velice nerad, pln obavy, že by se mohli Achajci na útěk dáti a Tróům jej za kořist nechat. Pročež Molovu synu i Aiantům domlouval vřele: „Aianti, Danaů vůdci, a Molův statečný synu, 670 nyní ať každý tu z vás jest pamětliv laskavé mysli Patrokla nešťastného, jenž uměl ke všem být vlídný, dokud byl živ — však krutá ho smrt teď stihla i osud!“ Rusý Átréův syn pak vykročil po těchto slovech, kolem pátraje všude, jak orel, který má ze všech 675 nejbystřejší zrak, jak praví se, z nebeských ptáků, jemuž, byť sebe byl výše, ni rychlý neujde zajíc, přikrčen pod křovím hustým a listnatým, nýbrž se na něj vrhne, jej bleskem lapne a rázem mu odejme život — tak se ti točily tenkrát, ó vládyko živený Diem, 680 všude tvé zářící oči a hledaly, zdali by někde naživě Nestorův syn byl spatřen v zástupech druhů. Zhlédl ho za krátký čas, jak na levém bojiště křídle dodává druhům ducha a všecky je vzněcuje k boji. Rusý Átréův syn vtom přišel k němu a řekl: 685 „Sem pojď, Nestorův synu, bys uslyšel, živený Diem, ode mne truchlivou věc, jež nikdy se neměla státi! Jistě už sám, jak myslím, to vidíš na vlastní oči, kterak pohromu bůh nám Danaům posílá velkou, vítězství Trójanům dav. Jest nejlepší z Danaů zabit, 690 Patroklos sám — toť veliký stesk nám Achaiům nastal. Běž však k achajským lodím a kvapně to Achillu řekni, zdali by mrtvolu jeho co nejrychlej zachránil k lodi, holou, poněvadž zbroj má Hektór jiskřící přilbou!“ Pravil a Nestorův syn byl poděšen, slyše tu zprávu: 695 ztratil na dlouhý čas svou řeč, pak slzami rázem zalil se jinochu zrak, proud hlasu mu uvázl v hrdle. Ale i tak přec rozkazu dbal, jejž od Meneláa dostal: pustil se v běh, zbroj svěřil však hrdinskému druhovi Láodokovi, jenž nablízku obracel koně. 700 Horké proléval slzy, jak nohy jej s bojiště nesly, když tak truchlivou zvěst měl donést Achilleovi. Ovšemže, Átréův synu, jsi nemínil, živený Diem, druhům pomáhat v tísni, jimž odešel s bojiště právě Nestorův syn, čímž veliký stesk všem Pylanům nastal, 705 zato však rekova bratra jim podnítil k ochraně státi, sám však vrátil se k místu, kde hrdina Patroklos ležel. Zakrátko k Aiantům přišel a ihned toto jim pravil: „Jeho jsem poslal sice, by k hbitým doběhl lodím, k Achillu rychlému v běhu, však naděje nemám, že tento 710 přišel by teď, byť velkou zášť měl k Hektoru v srdci. Nemůžeť, nemaje zbroje, se pouštět s Trójany v zápas. My tedy, třebas sami, si smysleme nejlepší radu, jak bychom Patroklův trup jim vyrvali, ale i sami z hlučných Trójanů řad své smrti a záhubě ušli!“ 715 Na to zas Telamónovec děl v odpověď, veliký Aiás: „Přeslavný Átréův synu, to všecko’s po pravdě řekl, ty však a Molův syn jej zvedněte, na plece vložte, rychle, a s bojiště pryč s ním prchejte, ale my oba, za vámi budem se bít jak s Tróy tak s Hektorem slavným, 720 majíce stejné jméno i statečnost, jako kdy jindy, kdykoli, pospolu jsouce, jsme prudké čelili bitvě.“ Takto děl rek, hned se země trup v své náručí brali do velmi velké výše. I křičelo zezadu mužstvo trójské, jakmile zhlédlo, že Achajci zvedají tělo, 725 rovnou vrazili na ně, jak na kance lovečtí psové, když byl poraněn kopím, a mladé předběhnou lovce; ženou se nějakou chvíli a dychtí rozsápat kance, když však věře své síle, se kanec zas obrátí na ně, rázem se otočí nazpět a každý se rozprchne jinam, 730 podobně nějakou chvíli je Trójané stíhali v davu, prudce je bijíce meči a oštěpy o dvojím hrotu, ale jak naproti nim dvé Aiantů stanulo čelem, rázem zbledly jim tváře a žádný odvahy neměl kupředu vyrazit z řady a zápasit o tělo dále. 735 Oni tak bez přestání tu mrtvolu s bojiště nesli k dutým achajským lodím — a za nimi zuřila bitva, divá jak plamene žár, jenž přikvačiv, spaluje město, lidské, zdvihnuv se náhle, a obydlí řítí se na zem v hrozné plamenů záři — a ječí v to zuřivý vítr, 740 rovněž takový ryk jak válečníků tak koňů, šíře se bez přestání, je provázel postupem chůze. Tito jak tažní mezci, kdy s napětím mohutné síly kráčejí skalnatou cestou a vlekou s úsilím s hory velké lodní břevno či trám — v jich nitru tu duše 745 námahou spolu i potem se trudí v lopotné práci, právě tak bez přestání tu mrtvolu nesli a vzadu Aianti drželi útok, jak vodní zdržuje proudy lesní výběžek horský, jenž daleko do pláně sahá, který přívaly škodné, byť mocných, zdržuje toků, 750 rychle jim odráží proudy a potom je k rovině svádí, odrazem — jejich nával ho nemůže prolomit silou — podobně trójský shluk též Aianti dozadu tiskli, stále. Ti za nimi hnali, a dva z nich nejvíce ze všech, Aineiás z Anchísa rodem a statný hrdina Hektór. 755 Jako když kavek mračno neb špačkův ovzduším letíc, najednou hlasitě vzkřikne, když uzří jestřába letět, z dálky, jenž malým ptákům svým příchodem záhubu nese, podobně před Aineiem i Hektorem Achajci jaří prchali, hlasitě vzkřikli a zápas pustili z mysli. 760 Množství krásné zbroje kol dokola příkopu bylo Danaův utíkajících, klid zbraní však nenastal ještě.