ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zora když v rouše jak šafrán se od proudův Ókeanových zdvíhala, nesouc světlo i věčným bohům i lidem, Thetis se blížila k lodím a božské nesla tam dary. Zhlédla, jak milený syn v svém objetí Patrokla maje, 5 hlasitě nad ním pláče, a četní druzi kol něho slzeli s ním. V jich střed vtom vstoupí bohyně jasná, vřele mu pravici stiskne, dí slovo a promluví takto: „Jeho tu, milé dítě, již nechejme, ač je nám krušno, ležet, když po vůli boží již jednou života pozbyl! 10 Ty však skvostnou tu výzbroj, a překrásnou, od boha přijmi, jakou žádný člověk až dosud na plecích neměl!“ Tak tedy bohyně řekla a od boha Héfaista výzbroj složila před synem svým — zbroj zařinkla, lepé to dílo. Všechen tu Achillův lid jat zděšením, odvahy neměl 15 žádný pohledět na ni — a ucouvli. Sotva ji zhlédl Achilleus, prudký vztek v něm zahořel, v hlavě mu oči z víček hrozným žárem jak ohnivou zableskly září; z bohatých skvostných darů se těšil, drže je v rukou. Ale když dost již dlouho se nadíval na skvostné dílo, 20 ozval se ke své matce a pravil perutná slova: „Zbroj tu mi, matko, dal bůh, vždyť taková může jen býti dílem nesmrtných bohů — to nesvede smrtelný člověk! Nyní ovšem se já již vyzbrojím, avšak se hrozně bojím, že po čas boje mi statnému Menoitiovci 25 do ran vbodených kopím se zatím usadí mouchy, uvnitř se zlíhnou larvy a mrtvé zohyzdí tělo, z něhož je zahlazen život, a celé tělo že zetlí.“ Thetis třpytivých nohou mu na to zas pravila toto: „Synáčku, o tuto věc v svých prsou starostí neměj! 30 O to se pokusím já, bych zahnala plaché ty roje, mouchy, jež hlodají muže, když pozbudou života v boji. Neboť kdyby tu ležel až do konce plného roku, bude mu po všechen čas pleť netknuta, ano i lepší. Ty však v poradní sněm teď svolej danajské vůdce, 35 hněvu, jejž na krále máš, dej výhost, na vládce lidu, potom se do boje chystej, co nejrychlej, v sílu se oděj!“ Takto mu pravila Thetis a odvážnou statnost mu vdechla, potom však božský balsám a rudý Patroklu nektar do nosních dírek kápla, by porucha těla se netkla.

40 On však, hrdina slavný, se ubíral po břehu mořském, strašlivým hlasem křiče, a vyvolal achajské vůdce. Tenkrát i tací muži, co dlívali v táboře vždycky: veškeří řidiči lodní, již kormidla na péči měli, také správcové jídel a třidiči obecních zásob, 45 napořád, tehdáž aspoň, šli do sněmu, neboť se zjevil Achilleus — dlouhý čas byl trudného válčení vzdálen. Dva se též belhali na sněm, již Areu sloužili v bitvách, udatný Týdéovec a Odysseus, hrdina slavný, opřeni o kopí svá, vždyť dosud je bolely rány; 50 z příčiny té, jak přišli, si ihned dopředu sedli. Avšak Danaů král šel poslední, vládyka mužstva, jenž byl poraněn též — jej v zuřivé válečné seči Koón Anténorovec svým kopím kovaným bodl. Když pak danajský lid již vesměs do sněmu přišel, 55 rychlý Achilleus povstal a promluvil těmito slovy: „Vidíš, Átreův synu, zda tohle kdy na prospěch bylo oběma nám, jak tobě tak mně — když s bolestí v duši svárem, hubícím život, jsme vzplanuli — pro pouhou dívku! Měla ji Artemis ctná svým šípem na lodích zabít, 60 v den, když Lyrnéssos zbořiv, jsem sám si ji z kořisti vybral — nebylo tolik by mužů zde do půdy zarylo nehty rukou nepřátel našich, když já byl zachvácen hněvem! Tróům to dopadlo lépe, i Hektoru — Achajci, myslím, hněv tvůj budou i můj mít v paměti po dlouhou dobu! 65 Co však stalo se dřív, již nechejme, ač je nám krušno, vášeň pak ve hrudi své již potlačme — vždyť je to nutné! Nyní od hněvu svého již upouštím — nesluší přece, urputně po všechen čas být rozhněván. Ty ale, králi, Achajce kadeří dlouhých co nejdřív pobídni k boji, 70 abych, vyjda jim vstříc, zas jednou Trójanů zkusil, budou-li ještě mít chuť spát u lodí, ale já myslím, leckdo že bude pak rád, když sedne si, jestliže jenom unikne z vražedné bitvy, jsa naším oštěpem puzen!“ S radostí slyšel tu řeč lid Danaů holení krásných, 75 poněvadž chrabrý rek, syn Péleův, zřekl se hněvu. Tehdy se ujal slova a pravil vládyka mužstva, rovnou se svého místa — a nešel do středu jejich: „Přátelé, danajští reci, již Areu sloužíte v bitvách, poslouchat toho, kdo vstal, jest příslušné, aniž se sluší 80 skákat mu v řeč, toť překážkou jest též řečníkům zběhlým: jakpak může kdo mluvit neb poslouchat ve velkém hluku!? Můžeť přehlušen být, byť sebe byl zvučnější řečník. Péléovci tu věc já vysvětlím — ale i druzí Argejci seberte rozum a řeč mou pochopit hleďte! 85 Dělal mi danajský lid již mnohokrát výčitku tuto, haně mě každou chvíli — a já přec vinníkem nejsem, nýbrž Zeus, zlý osud a Erínýs chodící v temnu, kteří divoký pych v mou duši mi na sněmu vrhli, ve dni, kdy Achillu dar já sám jsem svémocně odňal. — 90 Avšak co jsem měl dělat? — svou vůli si provede božstvo. — Vznešený Zévův syn jest Blud, jenž obloudí všecky, zhoubný — chodidla svá má měkkounká, neboť se nikdy nohou nedotkne půdy, jen lidem nad hlavou chodí, mámí veškery lidi, a jednoho alespoň spoutá. 95 Vždyť byl kdys sám Zeus jím oblouzen, který je přece ze všech lidí a bohů prý nejlepší — ale i jeho Héré zmámila přec svou lstivostí, ač je jen žena, v onen zajisté den, když v mohutné, hrazené Thébě Heráklés, silný rek, měl z Alkmény zrodit se na svět. 100 Tehdy se pochlubil Zeus, všem bohům pověděv toto: ,Poslyšte, veškeří bozi a rovněž bohyně všecky, abych promluvil k vám, jak duch v mé hrudi mi velí: na svět hrdinu dnes nám přivede Eileithýia, bohyně budící bol. — Ten povládne sousedům všechněm, 105 rodem z oněch jsa mužů, již z vlastní krve mé vzešli.‘ Jemu pak smýšlejíc lest, zas pravila vznešená Héré: ,Ty to jen lžeš, však přivésti v čin svou přípověď nechceš! Nuže mi, Olympský Zéve, teď mocnou přísahu vyřkni, že je to jistá pravda, že povládne sousedům všechněm, 110 ten, jenž dnešní den by se na svět ze ženy zrodil z plemene oněch mužů, již z vlastní krve tvé vzešli!‘ Řekla a docela nic bůh nepoznal ženinu léčku, přísahal přísahu velkou — a tím pak velice zbloudil. Héré kvapně se zvedla a odešla s olympských vrchů 115 kvapem v achajské Argos, kdež věděla, právě že nosí statná Sthenela choť, jenž rodem z Persea vzešel, v životě milého syna — a sedmý právě byl měsíc. Tohoto vyvedla na svět, ač nebyl donošen ještě, Alkménin zdržela porod a vzdálila Eileithýie. 120 Sama pak k Diovi přišla a toto mu poselství řekla: ,Otče, ty vladaři blesků, chci něco ti k úvaze říci: zrozen je vzácný ten muž, jenž Achaiům vládnouti bude, Eurystheus, Sthenela syn, jenž pochází z Persea rodem — potomek tvůj — toť důstojný muž vlást Achaiům bude!‘ 125 Řekla, a zármutku hrot jej ranil do hloubi duše: ihned popadl Blud, jak ve svém srdci se vzlítil, za hlavu kadeří lesklých a mocnou přísahu vyřkl, nikdy že v olympská sídla a na nebes hvězdnatou báni nesmí přijíti Blud, jímž každý oblouzen bývá. 130 Potom Kronovec Zeus jím mrštil s hvězdného nebe, rukou zakrouživ jím — ten na pole vzdělaná padl. Vždy jej proklínal Zeus, když vídal milého syna konat potupnou práci, vždyť Eurystheus jeho byl pánem. Tak jsem i já, když danajský lid nám opět a opět 135 Hektór jiskřící přilbou, tu hubíval u zádí lodních, pořád na mysli měl svůj blud, jímž dříve jsem zbloudil. Avšak když jsem už zbloudil, a Zeus můj rozum mi odňal, opět napravit hodlám, a nesmírnou náhradu dáti. Nuž již k boji se zvedni a druhé povzbuzuj mužstvo! 140 Dary, jež včerejší den v tvém staně ti Odysseus slavný přislíbil, přišed k tobě, jsem hotov všecky ti vydat. Chceš-li však, počkej ještě, ač velice do boje spěcháš! Druzi ti přinesou dary, jež vezmou z korábu mého, abys je uviděl sám — jak velké jich dostaneš množství!“ 145 Achilleus rychlý v běhu mu odvětil těmito slovy: „Slavný Átreův synu, ty mocný vládyko mužstva, chceš-li mi dary ty dát, jak záhodno, či si jich necháš, toť jest na vůli tvé, však teď se už do boje dejme, honem, a hned, vždyť nebudem chtít přec hovořit dlouho, 150 aniž mařiti čas — mám skončit veliké dílo! — aby již uzřel každý, jak v předních Achilleus řadách poznovu trójský šik svým dřevcem bronzovým hubí; toho buď pamětliv každý a se svým odpůrcem bojuj!“ Důvtipný Láertův syn zas těmito promluvil slovy: 155 „Achille rovný bohům, tys udatný, ale jen nechtěj bez jídla danajský lid teď posílat naproti městu, aby tam s Trójany válčil, vždyť nebude trvati krátce zápas, jakmile jednou se bojem vojínů řady srazí, a když pak i bůh jim zuřivost oběma vštípí. 160 Naopak! Argeiům přikaž, ať požijí u lodí rychlých vína a pokrmů dřív, vždyť v nich jest mužnost a síla! Vojín po celý den přec nemůže, nemá-li jídla, bojovat tváří v tvář až k samému západu slunce, neboť kdyby mu duch byl sebe víc dychtivý boje, 165 přece mu zemdlejí údy, byť znenáhla, vojín je těžce týrán hladem a žízní, a kolena klesají v chůzi. Ale když každý muž jest nasycen vínem a jídlem, třeba by po celý den pak bojoval s odpůrci svými, srdce pak ve hrudi své má odvážné, aniž mu údy 170 klesnou, než veškero vojsko by konečně ustalo v boji. Proto dej rozkaz lidu, ať odejde chystat si jídlo, spolu ať Achaiů král dá přinést, vládyka mužstva, do středu schůze své dary, ať mohou Danajci všichni na své oči je spatřit, a tobě ať okřeje srdce! 175 Potom ať povstane vládce a přísahou potvrdí tobě, že k ní nevešel v lůžko a milostných styků s ní neměl, jako to ve zvyku jest, ó vladaři, u žen i mužů! Avšak tobě buď též v tvých prsou smířlivá mysl! Potom ve staně svém ať vladař tě hostinou smíří, 180 hojnou, by povinné úcty se plnou ti dostalo měrou! Ty ale, Átreův synu, pak budeš i u jiných platit za muže dbalého práv — vždyť vladaři neslušné není nadobro smířit muže, když prvý křivdu mu spáchal!“ Jemu zas Achaiů král děl v odpověď, vládyka mužstva: 185 „Těším se, Láertův synu, že od tebe slyším to slovo, neboť probral jsi všecko a vyložil, jako je slušno. Přísahou ztvrdit tu věc jsem připraven — srdce mě nutí, aniž přisáhnu křivě, zde před bohem, — Achilleus ovšem zatím ať zdrží se též, ač velice do boje spěchá. 190 Ostatní zdržte se také, zde hromadně, nežli ty dary přinesou ze stanu mého, a svatou sjednáme smlouvu! Tobě pak samému já teď stanovím, ano i velím: nyní si junáky vyber, všech Danaů velmože přední, dary jim od lodi mé kaž přinésti, které jsme včera 195 Achillu slíbili dáti a potom přiveď sem ženy. Vepře ať hlasatel náš nám opatří v táboře širém, bychom ho velkému Diu a Héliu zabili v oběť!“ Achilleus rychlý v běhu mu odvětil těmito slovy: „Slavný Átreův synu, ty mocný vládyko mužstva, 200 jindy a třebas i více by mělo být starostí o to, až snad nastal by čas, v němž vojska by přestala válčit, až též nebudu plát tak prudkou po boji touhou! Dosud leží tu přec dav zabitých, které byl skosil Hektór, Priamův syn, když Kronovec skytl mu slávu. 205 Vy pak nutkáte vojsko, by pojedlo! Já však bych ovšem raděj danajský lid teď vyzýval do boje vyjít bez jídla, bez pití též, však jakmile zapadne slunce, připravit večeři velkou, až pomstíme potupu vlastní — Mně aspoň neprojde dřív mým milým do nitra hrdlem 210 žádné jídlo ni nápoj, když mrtev milený soudruh leží tu ve stanu mém, byv kopím usmrcen ostrým, nohama ke vchodu stanu, a kolem druhové jeho pláčí — a proto můj duch té starosti o jídlo nemá, nýbrž jen vraždu a krev, jen žalné sténání mužů.“ 215 Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Achille Péléovče, ty z Achaiů nad jiné přední, silnější tys než já, tys nemálo oštěpem lepší, avšak zato zas já bych rozvahou předstihl tebe, značně: jsemť zrozen dříve a mnohem mám znalostí více; 220 utiš se tedy tvé srdce a spokoj se výroky mými: neboť za krátký čas jest člověk nasycen boje, v němž sic nesčetná stébla jsou mečem skácena na zem, výnos však skrovničký jest, když Kronovec ukončí zápas, Zeus, jenž lidských bojů jest vrchním stanoven správcem. 225 Achajci nemohou přec svých mrtvých želeti hladem, neboť padá co den druh za druhem, nadmíru četně, napořád — kdypak tedy si od hladu oddechne vojín? Vojína, který padne, přec ihned musíme pohřbít, pevnou majíce mysl a den jen plačíce pro nej. 230 Kdo však z hrozné války až dosud naživě zůstal, ten ať se dosyta nají a napije, abychom mohli s odpůrci ještě i víc vést zápasy, stále a stále, oděni v nezlomný krunýř. — A nyní ať nižádný z mužů nečeká na jinou výzvu a zbytečně nemešká tady! 235 Tahle je pobídka totiž: kdo zůstane u lodí tady, tomu se povede špatně — nuž vyrazme v davu a všichni s Trójany, statnými jezdci, se v prudkou vrhněme bitvu!“ Se syny Nestorovými a se slavným Lykomédeem, který byl Kreiontův syn, pak s Megétem z Fýlea vzešlým, 240 s Thoantem, s Molovým synem a s hrdinským Melanippem Odysseus do stanu šel, jenž náležel Agamemnonu; hned, jak rozkaz byl dán, byl zároveň vykonán úkol: Oněch trojnoží sedm, jež přislíbil, ze stanu vzali, dvacet lesklých kotlů a dvanáct mimo to koňův, 245 sedm mu vyvedli žen, jež vzácné uměly práce, sličnou Brísovu dceru, již poslední, přivedli osmou. Deset talentů zlata pak Odysseus odváživ celkem, v čele jim šel — s ním jinochů sbor, jenž nesl ty dary. Ve schůzi, ve středu lidu, je složili. Nato pak vladař 250 povstal, hlasatel jeho, jenž hlasem roven byl bohům, držel rukama vepře a přistoupil k vladaři lidu. Vytasiv od boku svého syn Átreův pobočný mečík, který mu visel vždycky dle velké mečové pochvy, uřezal štětiny v oběť, a k Diovi pozvednuv ruce, 255 modlil se, — na svých místech pak ostatní seděli mlčky, Argejci, jak je to zvykem, a slyšeli králova slova. Ten pak počal se modlit a pohlédl k širému nebi: „Svědkem mi zvlášť buď Zeus, bůh nejvyšší, nejlepší ze všech, Země a Hélios jasný a Lítice, kteréžto lidí 260 pod zemí stíhají mstou, když křivou přísahu vyřknou! Na dívku, Brísovu dceru, jsem rukou nesáhl nikdy, žadostiv její lásky či jiné některé věci, nýbrž ve stanech mých, mnou netknuta, obydlí měla. Křivě-li něco jsem děl, nechť bozi mi útrapy dají, 265 hojné, jež dávají lidem, již křivou je přísahou znectí!“ Pravil a tvrdý vzav meč, král Achaiů podřízl vepře, kterého hlasatel chopil a do mořské propasti hodil, zpěněné, zakrouživ jím, v lup rybám. Achilleus potom k Achaiům chtivým války se ozval, zdvihnuv se s místa: 270 „Velký ukládáš blud nám mužům, otče ty Zéve! Nebyl by nikdy, jak mním, v mých prsou pobouřil srdce statný Átreův syn tak divoce, ani by nevzal dívku mi naproti vůli tak svévolně — ale to asi mínil způsobit smrt syn Kronův Achaiům četným. — 275 Nyní jděte však jíst, ať můžem počíti bitvu!“ Tak k nim promluvil tedy a skončil narychlo schůzi, načež se rozcházel sněm, k své lodi se ubíral každý. O dary Achillův lid měl starost, zmužilý v boji, který nesl je k lodi, jež patřila božskému reku, 280 potom je složili v stane a ženám kázali sednout, načež druhové statní mu ke stádu zahnali koně. Jakmile Bríséovna, jsouc zlaté Kypřance rovna, spatřila Patrokla v staně, jak kopím je usmrcen ostrým, s hlasitým nářkem naň padla a oběma rukama svýma 285 škrábala krásné tváře, i jemnou šíji a prsa. Dívčina, bohyním rovná, pak pravila, žalostně plačíc: „Ty můj Patrokle drahý, mne ubohé nejvíce milý, ještě’s naživě byl, když já jsem kráčela odsud, nyní však, záštito lidu, se s tebou shledávám mrtvým, 290 zpět sem jdouc — tak za bolem bol jen stále mě stíhá. Manžela, kterého otec i vznešená matka mi dali, zřela jsem před naším městem, jak kopím je usmrcen ostrým, rovněž i bratrů tré, jež jedna mi zrodila matka, předrahých — tito již také dne záhuby dospěli všichni. 295 Nikdy však, nikdy’s nechtěl, bych plakala, když mi byl muže rychlý Achilleus zabil a božského Mynéta město rozbořil, nýbrž jsi říkal, že Achilla, božského reka, řádnou mě učiníš chotí a do Fthíe odvezeš s sebou, s loďmi, a u Myrmidonů mi slavnou vystrojíš svatbu! 300 Pročež, příteli vlídný, tvé záhuby trvale želím.“ Tak tam pravila s pláčem, a ženštiny kvílily k tomu, na oko nad Patroklem — však každá nad svými strastmi. K němu pak samému v stan sbor danajských rádců se sešel, chtíce, by požil jídla — on odpíral, vzdychaje žalně: 305 „Chce-li kdo z milých druhů mi splnit nějaké přání, prosím, neměj mě k tomu, bych jídlem a nápojem dříve milé občerstvil srdce, vždyť hrozná bolest mě mučí; počkám k západu slunce a úplně zdržím se jídla.“ Takto jim Achilleus pravil a ostatní propustil vůdce, 310 dva tam jen Átréovci a slavný Odysseus zbyli, Nestór a krétský král, též Foiníx, starý ten jezdec, v zármutku těšíce jej — rek necítil útěchy žádné, leda až v jícen války, ten krvavý, opět se vrhne. Vzpomněl si na druha svého a pravil, zhluboka vzdychnuv: 315 „Zajisté mnohdy ty sám, ó nešťastný, nejdražší z druhů, také ve stanu tomto mi chutné předkládals jídlo, rychle a mrštnou rukou, když Achajci kvapili někdy na Tróy, statné jezdce, se vrhnout slzavou bitvou — nyní tu ležíš takto, jsa usmrcen, ale mé srdce 320 zříká se jídla i pití, ač dost jest potravy v staně, týráno po tobě touhou. Mne nemohlo potkati horší neštěstí, kdybych i zvěděl, že vlastní otec je mrtev! — Ten teď ve Fthíi jest, kdež drobnou prolévá slzu touhou po takém synu; já tady jsem, v národě cizím, 325 hrozné Heleně kvůli a válčím naproti Tróům — — kdyby mi zemřel i syn, jenž na Skýru nyní je chován, žije-li, rovný bohům, můj milený Neoptolemos — — — Vždyť můj ve hrudi duch dřív choval mínění jisté, sám že tu zničen budu, jsa od Arga, pastviště koní, 330 vzdálen, v trójské zemi, a ty že se do Fthíe vrátíš, abys milého syna mi na rychlém korábu černém odvezl s ostrova Skýru a doma mu okázal všecko, majetek můj, mou čeleď i palác s vysokým krytem. Vždyť se již domnívám věru, že Péleus buď nadobro zemřel, 335 neb snad ještě je živ — však nakrátko — rmoutě se v duši odporným velkým stářím, a pořad čekaje o mně truchlivou zvěst — až konečně zví, jak smrtí jsem zhynul.“ Takto tam mluvil s pláčem, a vůdcové kvílili k tomu, neboť si uvedli v paměť, co každý zanechal doma. 340 Vida je, jak tam pláčí, syn Kronův, soucitem dojat, rychle se k Athéně ozval a pravil perutná slova: „Ty teď, milené dítě, se vzdaluješ chrabrého reka! Což ti už docela nic syn Péleův na mysli není?! U lodí zahnutých vzhůru ti nyní prodlévá tamhle, 345 vpředu, a nad druhem svým tam naříká. Ostatní všichni odešli požít jídla — on zcela je žízniv a hladov. Pročež nektaru honem a líbezné ambrosie nakapej do jeho hrudi, by hlad jej nemohl týrat!“ Takto ji povzbudil Zeus, ač touhou plála už dříve. 350 Ona tu nadvzduším nebes, jak sokol širokých křídel, ostrého hlasu to dravec, se spustila. Achajci ihned po jídle, nemeškajíce, se zbrojili. Achillu v prsa Pallas nektaru kápla a líbezné ambrosie, aby mu trýznivý hlad pak z údů neodňal sílu. 355 Sama se vrátila v dům, jenž mocnému náležel otci.

Od rychlých korábů svých voj Danaů valem se hrnul: nejinak mrazný sníh k nám lítá s oblohy hustě, nárazem Borea hnán, jenž v jasném nebi se rodí, stejně se tehdáž přilby, jež leskem se blyštěly skvělým, 360 z lodí hrnuly hustě, i uprostřed vypouklé štíty, krunýře pevných plátů a dlouhá z jasanu kopí. K obloze dorážel třpyt, kol celá zaplála země od lesku kovových zbraní, a dupot se ozýval nohou; Achilleus, slavný rek, v jich středu si oblékal výzbroj. 365 Ozval se skřípot zubů a z očí mu plameny plály, které jak ohnivá zář z nich sršely — v srdce mu vnikal nesnesitelný bol — rek hněvem na Tróy soptě, božské dary si bral, jež Héfaistos mistrně zrobil: Holeně ze všeho nejdřív si položil okolo lýtek, 370 krásné, které k nohám mu vázaly stříbrné spony, potom těžký krunýř si připínal okolo prsou. Stříbrem zdobený meč pak na svá pověsil plece, bronzový, potom si štít vzal do ruky, velký a pevný, z kterého jasný lesk, jak z měsíce, do dálky zářil. 375 Podobně na moři jest, když lodníkům zjeví se záře z plamene rozhořelého, jenž vysoko na horách hoří, v samotě, v ohradě stád, však lodníky proti jich vůli vichřice na rybné moře a daleko od přátel ženou — nejinak sálala zář až k nebesům z rekova štítu, 380 krásného, úpravného. — Pak pevnou na hlavu přilbu vložil, zdvihnuv ji rukou. Jak na nebi hvězda se leskla přilbice s chocholem z žíní a kolem vlásiny vlály, ze zlata, které v hřeben bůh Héfaistos zasadil hustě. Potom zkusil se sám v té výzbroji Achilleus slavný, 385 zdali mu přiléhá dobře a sličné údy jsou volné: výzbroj byla jak křídla a zdvíhala vládyku mužstva. Nato pak otcův oštěp si Achilleus vytáhl z pouzdra, těžký, velký, pevný. Jím nemohl z Achaiů nikdo mávat — jen Achilleus sám jím jediný mávnouti uměl. 390 Pélijský jasan to byl, jejž Cheirón s vrcholu hory Pélia daroval otci, by rekům přinášel zhoubu. Koně mu Alkimos rek pak zapřahal s Automedontem, horlivě: řemeny prsní jim připjali krásné a vtiskli udidla do jejich tlamy a otěže vázali vzadu 395 ke korbě důkladně sbité. Pak bičík uchopil rukou lesklý, do dlaně vhodný, a vyskočil Automedón na vůz, pak oděn jsa v zbroj, též Achilleus odzadu vstoupil, třpytě se výzbrojí svou jak zářící na nebi Jasoň. Hrdina strašlivě vzkřikl a na koně otcovy zvolal: 400 „Xanthe a Balie moji, vy z Podargy synové slavní, líp teď myslete na to, jak spasit řidiče svého opět v Danaů mužstvo, až zápasu budem už syti, ne jak Patrokla mého jste nechali mrtvého ležet!“ Rychle mu zpode jha kůň zas pravil, střelhbitý v běhu, 405 Xanthos, nakloniv hlavu, i vypadla koňovi hříva z podkladu pode jhem z jařma, až k samé splývajíc půdě — Héré bělostných loktů mu schopnost poskytla řeči —: „Ovšemže, aspoň nyní, tě spasíme, obrovský reku, je ti však záhuby den již nablízku, vinni však nejsme, 410 nýbrž veliké božstvo a mocný života osud. Nevzali pro naši lenost a pro naši váhavost v běhu Trójané Patroklův krunýř a jemu ho nesňali s plecí, nýbrž přemocný bůh, syn Látóny kadeří krásných, zabil ho v předních řadách a Hektoru oslavu zjednal. 415 My bychom s Zefyrem samým i o závod běžeti mohli, který přec nejrychlejším jest nazýván — tvůj je však osud, abys tu, Achille, sám byl skosen bohem a mužem.“ Tak tam promluvil kůň — pak Lítice vzaly mu mluvu. Achilleus rychlý v běhu, pln nevole, odvětil takto: 420 „Xanthe, nač věstíš mi smrt? Toť nijak potřeba není! Vímť já dobře i sám, jak tady mi souzeno zemřít, daleko otce i matky — než přestat nechci ni takto, dokavad trójský lid bych dosyta neprohnal v bitvě.“ S křikem pak do předních řad hnal spřežení jednokopytné.