ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Osaměl strašný boj jak danajských šiků tak trójských. Pronikl na dál a na šíř, až do pláně, vojínů zápas, kteří kovaná dřevce, druh na druha, metali přímo, uprostřed obou řek, jež Xanthos a Simoeis slovou. 5 První Telamónovec, rek Aiás, Achaiů hradba, prorazil trójskou řadu a druhům vítězství zjednal, kopím usmrtiv muže, jenž býval nejlepší z Thréků, zrozený z Eyssóra, rek Akamás, krásný a velký. Do přilby s chocholem hustým jej první udeřil v hřeben: 10 do čela kopí mu vbodl, i proniklo do nitra kosti bronzové oštěpu ostří, a temno mu zastřelo oči. Axýla Týdeův syn pak zahubil, bojovník statný: zrodil se z Teuthranta otce a v Arisbě výstavné bydlil, zámožný hojným jměním, a býval krajanům milý, 15 hostilť každého vlídně, jsa usídlen u samé cesty; bohužel žalnou smrt z nich nikdo mu nepřišel zdržet, před něj se postaviv v boj; tak život byl oběma odňat, jemu i Kalésiovi, jenž tehdáž jeho byl druhem, poddaným vozkou vozu — ti obadva sestoupli pod zem. 20 Drésos i Ofeltios byl usmrcen od Euryala. Vrazil pak na Aisépa a Pédasa, kteří se z víly rusalky Abarbarey kdys zrodili Búkoliónu. Hrdinský Búkolión byl statného Láomedonta rodem nejstarší syn — však tajně ho zrodila matka: 25 Jednou na pastvě ovcí s ním v milostné vstoupila styky, potom stala se matkou a zrodila blížence syny. Avšak i tak jim sílu a statné ochromil údy chrabrý syn Mékistéův a s plecí svlékal jim krunýř. Udatný Peirithoovec vzal žití Astyalovi, 30 Pídýta Perkóťana pak slavný Odysseus zabil bronzovým oštěpem svým, rek Teukros pak Aretáona. Abléra Nestorův syn svým lesklým oštěpem zabil, Elata Achaiů král pak porazil, vládyka mužstva. Na břehu Satnioentu měl obydlí při krásných proudech, 35 v Pédasu, strmém městě. Byl Fylakos Léitem zabit, prchaje; Euaimonovec vzal žití Melanthiovi. Adrésta spartský král pak zajal, bojovník statný, živého: koňové jeho s ním splašeně letíce plání do větve tamaryškové se zapletli: zlomili oje 40 u vozu křivého vpředu a sami pak od něho prchli směrem k Íliu zpět, jímž ostatní prchali v zmatku, sám pak s povozu svého dle kola se na zemi skuliv na tvář upadl v prach — v tom u něho samého stanul bojovný vládyka Sparty i se svým oštěpem stinným. 45 Adréstos chopil se kolen a prosil těmito slovy: „Živ me, ó Átreův synu, a důstojné výkupné přijmi: v zámožném otcově domě nám četné poklady leží, hojné zlato i bronz, též železo kované pracně. — Z toho by rád můj otec ti nesmírné výkupné za mne 50 vyplatil, kdyby jen zvěděl, že u lodí achajských žiju.“ Toto mu Adréstos řekl a jeho už získával srdce; již též úmysl měl dát rozkaz soudruhu svému k rychlým achajským lodím jej odvésti — vtom mu však přišel naproti vládyka mužstva a vzkřiknuv, takto naň volal: 55 „Copakže, živený Diem, můj rozmilý, takto se staráš o ně — zda také k tobě tak krásně se chovali v domě Trójané kdys — z těch žádný ať neujde záhubě náhlé, neujde rukám našim — ni chlapec, kterého matka v životě má — též ten nechť zahyne — nadobro všichni 60 bez pohřbu, beze všech stop, nechť z Ília vyhynou zcela!“ Domluvil vládyka mužův a zvrátil bratrovo srdce, včasnou domluvou svou — ten rukou odstrčil prudce Adrésta, Achaiů král pak přiskočiv, vládyka mocný, kopím ho do slabin bodl — ten skácel se na znak, a vládce 65 na hruď patou mu stoupl a vytrhl z jasanu kopí. Nestór argejský lid pak pobídl, mohutně vzkřiknuv: „Přatelé, danajští reci, již Areu sloužíte v bitvách, nikdo ať pozadu z vás teď nemešká, na plen se vrhna, aby co nejvíc možná si k lodím odnésti mohl, 70 nýbrž muže teď bijme! — však potom můžete klidně mrtvolám padlých mužův zde v rovině odění bráti.“ Řekl a každému z nich tím vzbudil bojovnou smělost. Již by byl trójský lid, jejž bojovní Achajci tiskli, oddal se zbabělé mysli a nazpět do Tróje prchl, 75 kdyby byl k Aineiu neděl a k Hektoru, přistoupiv blíže, Helenos, Priamův syn, všech věštců daleko první: „Aineie, Hektore slavný, teď z Tróů a Lykiů nejvíc na vás válečný trud jest položen, poněvadž ze všech v každém podniku našem jste nejlepší, v boji i v radě, 80 zarazte tady již ústup a vojíny před branou zdržte pochůzkou po všem vojsku, než prchajíc vrhne se opět v náručí manželek svých — což k radosti odpůrcům bude. Ale až veškeren lid zas k novému vznítíte boji, my již necouvnem s místa a budeme s Danay válčit, 85 třebas i ve velké tísni — vždyť nutnost k tomu nás vede. Ty se však, Hektore, sám dej do města, abys dal rozkaz mateři svojí a mé, ať k Palladě jiskrných zraků do chrámu, na výši hradu, dá svolat manželky knížat: klíčem ať otevřít dá té svaté místnosti dveře, 90 v ní pak největší háv, jenž zdá se jí nejkrásnějším v její komnatě ze všech, jí samé nade vše milý, ten nechť položí v klín té bohyni kadeří krásných, nechať také jí slíbí, že před chrámem jalovic dvanáct, ročních, nezapřažených dá zabíti, zdali by chtěla 95 Ílion na milost vzít, jak robátka malá tak ženy, zdali by od svaté Tróje teď zdržela Týdéovce, lítého válečníka a silného útěku strůjce, který je nejchrabřejší, jak myslím, z Achaiů všechněch. Tak jsme se nebáli dříve ni Achilla, záštity mužů, 100 který přec z bohyně prý jest narozen — tento však příliš zuří, a nikoho není, kdo silou byl by mu roven.“ Řekl, a slavný Hektór byl úplně srozuměn s bratrem: Ihned s povozu svého, i se zbrojí, seskočil na zem, mávaje ostrými dřevci, a chodil táborem všude, 105 nutě je obnovit bitvu, a budil strašlivou půtku. Rázem se obrátí vojsko a naproti Achaiům stane. Argejci poněkud couvli a nechali vražedné bitvy, neboť myslili jistě, že bůh kýs s hvězdného nebe sestoupil, hodlaje Tróům být pomocen — taký byl obrat. 110 Hektór trójský lid pak pobídl, mohutně vzkřiknuv: „Trójané, chrabří muži, a přeslavní spojenci naši, přátelé, mužové buďte a pomněte obrany rázné, abych se do Tróje já teď vypravil! Chci totiž dáti kmetům, obecním rádcům, a našim manželkám rozkaz, 115 modlitbou vzývat bohy a slavné žertvy jim slíbit.“ Hektór jiskřící přilbou se vzdálil po těchto slovech. Kůže ho do šíje bila i do kůtků, shora i zdola, černá, jíž dokola štít byl lemován, vypouklý v středu. Glaukos a Diomédés Glaukos, Hippolochovec, a hrdina z Týdea vzešlý, 120 obadva, zápasu chtiví, se scházeli do středu vojů. Když tak na sebe jdouce již docela nablízku byli, první jej statný rek, syn Týdeův, oslovil takto: „Kdopak jsi, milý muži, a z kterých pocházíš lidí? Vždyť jsem tě neviděl dosud zde v zápase, zdobě to mužů, 125 avšak teď, jak vidím, jsi vykročil daleko z řady, směle — že odvahu máš mé stinné vyčkati kopí! Synové nešťastníků s mou silou se dávají v zápas! Jsi-li však nějaký bůh, jenž sešel s nebeských výšin, věru že já bych nechtěl se potýkat s nebeským božstvem! 130 Nebylť, věru že nebyl syn Dryantův, Lykúrgos silný, naživě dlouhý čas, vždyť svářil se s nebeským božstvem: Bakchu kdys rozjařenému on rozplašil pěstounky milé po horstvu svaté Nýsy; tu Bakchantky najednou všecky pustily na zem thyrsy, jak Lykúrgos, záhubce mužů, 135 bodcem prudce je tepal, a Bakchos vrhl se zlekán do vln, kde v mořský klín jej přijala, plného strachu, Thetis, vždyť mocný děs jej zachvátil z mužovy hrozby. Proto naň bohové hněv pak pojali, žijící blaze. Slepotou Kronovec Zeus jej potrestal, ani též dlouho 140 nežil, vždyť věčným bohům se nadobro zprotivil všechněm. Proto naň bohové hněv pak pojali, žijící blaze. Jsi-li však některý z lidí, co jedí plodiny zemské, tož pojď blíž, ať konečný zmar v té chvíli tě stihne!“ Statný Hippolochovec mu na to zas odvětil takto: 145 „Hrdino nad jiné chrabrý, nač po mém rodě se tážeš? Jako se rodí listí, tak podobně rodí se lidé: listí — to sráží vítr — však nové vyráží zase v lesích rostoucích bujně, když jarní doba se blíží; podobně lidský rod — ten vzniká, jiný zas mizí. 150 Jestli i o rodě mém chceš slyšeti, abys to věděl — o rodu rodiny naší, jejž lidé přemnozí znají: v Argolsku, pastvišti koní, hrad Efyré v zákoutí leží, v kterém Sísyfos býval, jenž největší chytrák byl z lidí, Sísyfos, Aiolův syn. Rek Glaukos z něho se zrodil, 155 hrdinský Bellerofontés se opět narodil z Glauka. Bozi mu poskytli krásu a vítanou zmužilost ducha, avšak ve své mysli mu Proitos vymyslil zhoubu: ten jej vypudil z Arga; bylť mnohem mocnější nad něj, neboť Kronovec Zeus jej podřídil pod jeho žezlo. 160 Anteia, vznešená paní, choť Proitova, šíleně vzplála tajně s ním v milostný styk chtíc vejíti — svést se však nedal chrabrý Bellerofontés, jenž choval smýšlení ctnostné, Zato si smyslila lež, pak ke králi Proitovi řekla: ,Buďto se života zbav, neb zabij Bellerofonta, 165 který mne, přes můj odpor, chtěl pojmout v náručí lásky!‘ Řekla, a nesmírný hněv jej zachvátil nad tím, co slyšel, avšak váhal ho sklát — vždyť toho se zalekl v srdci. Do Lycka však jej poslal a zhoubné mu odevzdal značky, neblahá znaménka mnohá, jež načrtal v složené desky, 170 ta měl tchánovi dát, jak rozkázal — aby tam zhynul. Šel tedy do země lycké, jsa bezpečně provázen bohy. Ale když do Lycka přišel a k proudným Xanthovým vodám, vladař Lykie širé jej uctíval ochotnou myslí: po devět dní jej hostil a devět zabil mu býků. 175 Zora když růžových prstů se zjevila v desáté jitro, tehdáž teprv se tázal, jsa dychtiv znamení spatřit, co to as od zetě Proita mu z Tíryntha přináší s sebou. Ale když znamení zhoubná již obdržel od zetě svého, ze všeho nejdřív mu kázal, by usmrtil potvoru lítou, 180 Chimairu, jejížto rod byl božský, nikoli z lidí: v popředí lev, svým pozadím saň, však ve středu koza, soptící strašný žár, jenž sálal planoucím ohněm. Avšak přece ji sklál, byv poslušen znamení božích. Po druhé s proslavenými se potýkal Solymů vojsky: 185 boj to prý nejtužší všech, jež kdykoli podstoupil s muži. Třetí jsou Amazonky, jež pohubil, mužatky chrabré. Když pak se vracel domů, tu silný úklad mu chystal: vybrav nejlepší mužstvo, jež v širé Lykii bylo, v léčku je skryl, však nižádný z nich již nepřišel domů, 190 neboť všecky je sklál muž hrdinský, Bellerofontés. Když již poznával vládce, že statný to potomek bohů, zdržel ho ve svém domě a vlastní dceru mu dával, k tomu mu udělil též půl veškeré královské pocty. Úděl nad jiné vzácný mu lycký přidělil národ: 195 krásnou štěpnici plodnou i ornici, aby je pěstil. Chrabrému Bellerofontu se tré pak zrodilo dítek: Ísandros, Hippolochos a krásná Láodameia. K této se všemoudrý Zeus, syn Kronův, přidružil v lásce: Sarpédón, krytý kovem, z ní pochází, podobný bohům. 200 Avšak když se i on pak bohům zprotivil všechněm, tehdáž aléjskou plání se toulával, samoten zcela, ve své duši se trápě a lidským prchaje krokům. Ísandra, milého syna, mu Arés dychtivý války sklál, když s proslavenými se potýkal Solymů vojsky. 205 Artemis svítící zlatem mu manželku zabila z hněvu. Pocházím od Hippolocha, a ten je, jak pravím, můj otec, který mě do Tróje poslal a velmi mi důrazně velel, abych vždy hrdinou býval a výtečným nad jiné všecky, nechci-li předkův rod nám zneuctit: bývaliť vždycky 210 v Efyře nejlepší ze všech a v celé Lykii širé. Z takého původu tedy a z také pocházím krve.“ Řekl, a Týdeův syn byl potěšen, bojovník statný: v okamžik v živnou zem svůj ostrý zabodl oštěp, načež vlídnými slovy se ozval k vladaři lidu: 215 „Aj, tys hostinný přítel, již po otcích, od doby dávné, neboť slavený Oineus kdys hrdinu Bellerofonta pohostil ve svém domě a dní si ho podržel dvacet. Krásné hostinné dary si přátelé navzájem dali: opasek červení lesklý dal děd můj hostovi darem, 220 zlatou mu dvojuchou číš zas daroval Bellerofontés; tu jsem zanechal já v svém paláci, do války táhna. Týdea v paměti nemám, neb v útlém mě opustil mládí, tehdy, když achajský lid byl ve válce pohuben u Théb. Pročež nyní ti já jsem přítelem ve středu Arga, 225 milým, ty v Lykii zas, když do vaší země bych přišel. Chraňme se oštěpy své, též ve vřavě, na sebe házet: mohu přec hojnost Tróů i slavných spojenců jejich pobíjet, koho dá božstvo, a koho bych dostihl během, hojně i Achaiů jest, bys pobíjel, koho bys mohl! 230 Teď však si výzbroj změňme, ať také poznají tito, my že již po svých otcích jsme hostinní přátelé spolu!“ Takovou mluvili řeč, pak se svých skočili vozů, ruce si navzájem stiskli a ztvrdili přátelství věrné. Tehdáž Kronovec Zeus vzal nadobro Glaukovi rozum, 235 protože s Týdéovcem se nezdráhal změniti výzbroj, za zlatou bronzovou dostal — vzal za devět krav — dal za sto. Hektór ke Skajské bráně se zatím blížil a k dubu. Ihned se trójské dcery i manželky sbíhaly k němu, s dotazy po svých synech i příbuzných, po rodných bratrech, 240 avšak po mužích zvlášť — však rek jim k modlitbě radil, po řadě všem, vždyť přemnohým z nich byl zármutek určen. Když pak v Priamův dům již přicházel, v překrásný palác — hladkými podloubími byl ozdoben, ve vnitřku jeho komnaty z kamenů hladkých se řadily, padesát celkem, 245 stavěné poblíž sebe. V nich synové Priama krále u svých manželských chotí se ke spánku na lože kladli, pro dcery naproti nim, vnitř dvořiště, s opačné strany, komnaty z kamenů hladkých a pokryté, dvanácte celkem, stavěné poblíž sebe, kde zeťové Priama krále 250 u svých ctihodných chotí se ke spánku na lože kladli — matka tu vlídné mysli mu dvorem naproti přijde, vedoucí Láodiku, jež z dcer byla nejhezčí ze všech, vřele mu pravici stiskne, dí slovo a promluví takto: „Copakže přicházíš, synu — proč opustils odvážnou válku? 255 Že zas týrají vás těch Danaů synové kletí, válčíce kolem města, a tebe sem pobídlo srdce vyjít na vrchol hradu a k Diovi pozvednout ruce! Avšak počkej tu mžik, bych sladké přinesla víno, abys Diovi ulil a druhým nesmrtným bohům, 260 nejdřív, a potom se sám též občerstvil, chceš-li se napít, neboť mužovi mdlému se vínem zvětšuje síla, jako i tys teď mdlý, když chránils občanů vlastních!“ Hrdina jiskřící přilbou jí pravil, veliký Hektór: „Nenos, vznešená máti, mi nyní chutného vína, 265 mohla bys síly mě zbavit, a já bych chrabrosti pozbyl. Také se ostýchám z úcty, bych Diovi jiskrné víno ulíval nemytou dlaní, vždyť Kronovce, vladaře mraků, modlitbou nemohu vzývat, jsa potřísněn krví a kalem. Svolej však manželky knížat, a vonné kadidlo vezmouc, 270 vejdiž v Palladin chrám, té kořistné bohyně mocné, vyber největší háv, jenž zdá se ti nejkrásnějším ve tvé komnatě ze všech, a tobě je nade vše milý, ten pak polož jí v klín, té bohyni kadeří krásných, potom také jí přislib, že před chrámem jalovic dvanáct, 275 ročních, nezapřažených, dáš zabíti, zdali by chtěla Ílion na milost vzít, jak robátka malá tak ženy, zdali by od svaté Tróje teď zdržela Týdéovce, lítého válečníka a silného útěku strůjce. Jdi tedy v Palladin chrám, té kořistné bohyně mocné, 280 já však k Paridu zajdu a opět ho zavolám k boji, chtěl-li by, vyzván jsa mnou, být poslušen — Kéž ho tu raděj pohltí zem — jen k pohromě nám jej Kronovec živil, Priamu, chrabrému reku, i dětem jeho i Tróům. Přál bych si spatřiti jej, jak vstoupil v Hádovo sídlo! — 285 pak bych mohl si říci, že duch můj zapomněl strastí!“ Matka zas do domu vešla a kázala služebným ženám, aby se rozešly městem a volaly manželky knížat. Potom v pokladní síň však sestoupla, klenutou pevně, ve které pestrá roucha jí ležela, práce to ženštin, 290 sídonských — Paris je sám kdys přivezl, podobný bohům, z dálné sídonské země, kamž plavil se po širém moři, cestou, jíž vysokorodou si Helenu do Tróje vezl. Z rouch těch vybrala jedno a nesla je Athéně za dar, to, jež největší bylo a nejkrásněj vyšito ze všech, 295 záříc jak na nebi hvězda, a leželo poslední vespod. Potom narychlo vyšla, i četné manželky knížat. Když pak přišly už k chrámu, jejž Pallas na hradě měla, ihned Theánó sličná jim odemkla chrámové dveře — otec její byl Kissés, choť Anténór, statečný jezdec — 300 neboť ji trójský lid byl za kněžku Athéně zvolil. Ony tu zavýskly všecky a k Athéně pozdvihly ruce, kněžka pak, Theánó sličná, se chopila krásného roucha, které vložila v klín té bohyni kadeří krásných, potom vroucí prosbou se modlila k Diově dceři: 305 „Athéno, záštito města, ó vznešená bohyně jasná, zlom přec Týdéovci už jednou v pravici oštěp, dej též, aby on sám pad’ na tvář před branou Skajskou, abychom ihned nyní, zde před chrámem, jalovic dvanáct, ročních, nezapřažených, ti zabily, zdali bys chtěla 310 Ílion na milost vzít, jak robátka malá tak ženy!“ Těmito prosila slovy — však odřekla Athénská Pallas. Tak tam k Palladě lkaly, jež velkého Dia je dcera. Hektór k Paridu kráčel a krásnému paláci jeho. Dům ten s muži si sám kdys vystavěl, které on tenkrát 315 v Ílijsku, hrudnaté zemi, měl nejlepší umělce staveb. Tito mu stavěli dvůr, též komnatu mužskou a ženskou poblíž Priama krále i Hektora, na výši hradu. Hektór Diovi milý tam vstoupil s oštěpem v ruce, dlouhým jedenáct loket, a na něm, na konci vpředu, 320 svítil bronzový hrot — kol zlatý obíhal kroužek. Zastal ho v ženské síni, jak krásnou se obíral zbrojí, štítem a krunýřem svým, jak zkoušel lučiště křivé. Uprostřed služebných žen tam krásná Helené z Argu dlela a dávala tkát svým služkám tkaniny vzácné. 325 Když ho tam Hektór spatřil, tu káral jej hanlivou řečí: „Nemoudrý! Nehezké jest, tak zprudka se rozhněvat v srdci! U strmých Ília zdí tak četné zástupy hynou, ve válce! — Pro tebe jen kol našeho rodného města vzplál ten válečný ryk! — vždyť sám bys domluvil jiným, 330 když bys někoho spatřil, jak hrůzné bitvy se straní. Vzhůru! sic trójský hrad nám ohněm planoucím shoří!“ Paris podobný bohům mu na to dal odpověď tuto: „Po právu, Hektore můj, mě’s pokáral, nikoli křivě. Pročež něco ti řeknu, ty dobře to uvaž a poslyš! 335 Ne tak nevolí puzen ni hněvem naproti Tróům, teď jsem v komnatě dlel — jen žalosti chtěl jsem se oddat. Nyní mě manželka má zas přiměla domluvou vlídnou, abych do boje šel — já sám již poznávám také, že by to bylo tak líp, vždyť vítězství v boji se střídá. 340 Nuž, buď počkej tu na mne, co válečnou výzbroj si vezmu, nebo jdi sám, já přijdu, a doufám tě dohonit brzy!“ Hektór jiskřící přilbou mu neřekl na to ni slova. Vtom však Helené z Argu mu pravila vlídnými slovy: „Ó můj milený švagře, mne zlostrůjné nestydy hrozné, 345 kéž by mě právě ten den, v němž moje mě zrodila matka, prudký vichřice vztek byl s sebou odnesl náhle do pustých hor neb vln, jež na moři hučícím bouří! Byl by mě pohltil vír, než pohromy tyto se staly. — Ale když takovou strast již bohové určili jednou, 350 lepší nějaký muž měl za svou ženu mě pojmout, který by cítil hanu a četné výčitky lidí! On však rozumný není a nebude asi ni příště, pročež jednou tu věc, jak myslím, odnese trpce. Ty však, Hektore, vejdi a posaď se na toto křeslo, 355 švagře, vždyť válečný trud jest nejvíc na péči tobě, pro mne, tu nestoudnou ženu a zločinný Paridův skutek — Za to nám neblahý los jest od Dia uložen navždy: bychom i příštím lidem se v písních pověstni stali.“ Hrdina jiskřící přilbou jí pravil, veliký Hektór: 360 „Nenuť, ač dobře to myslíš, mě usednout — není to možno, poněvadž již můj duch jest roztoužen, abych šel přispět Tróům, již s velkou touhou mne čekají, když jsem teď vzdálen. Jej však pobídnout hleď, též sám ať s odchodem kvapí, aby mě dohonil ještě, co uvnitř Ília budu. 365 Dřív bych se podíval rád v své obydlí, neboť chci vidět čeládku, milou ženu i malého synáčka svého. Vždyť přec není mi známo, zda nazpět ještě jim přijdu, čili mě bozi již teď chtí rukama Danaů skolit.“ Hektór jiskřící přilbou se vzdálil po těchto slovech. 370 Zakrátko v knížecí dům již vstupoval, k bydlení vhodný. Manželku bělostných loktů však nenašel v komnatě ženské, poněvadž se svým synem a se služkou oděnou krásně na věži hradební stála a tonula v nářku a slzách. Když tedy nezastal rek svou vzornou manželku v domě, 375 vyšel, na prahu stanul a takto se vyjádřil k služkám: „Poslyšte, služebné ženy, a rcete mi pravdivou zprávu, kampak šla z komnaty své má manželka bělostných loktů? Odešla snad k mým sestrám — či k ženám zašla mých bratrů? Či by se v Athénin chrám snad vydala, v kterém se snaží 380 Trójanky pletenců krásných, by smířily bohyni hroznou?“ Na to zas klíčnice čilá mu pravila v odpověď toto: „Ježto jsi důtklivě chtěl, bych řekla ti pravdivou zprávu, nezašla ke tvým sestrám, ni k ženám nešla tvých bratrů, aniž se v Athénin chrám teď vydala, v kterém se snaží 385 Trójanky pletenců krásných, by smířily bohyni hroznou, na městskou velikou věž však vystoupla — zaslechlať právě že jsou Trójané v tísni a Danajci v převaze velké. Ona již k městským zdím as dochází kročejem chvatným, jako by bez smyslů byla, a chůva jí chlapečka nese.“ 390 Takto mu klíčnice řekla; i odkvapil z paláce Hektór, třídami výstavnými se toutéž vraceje cestou. Právě se blížil k bráně, jda trójským velikým městem, ke Skajské, kteroužto chtěl zas projít na širou pláni — choť vtom přišla mu vstříc, jdouc chvatným kročejem k němu, 395 zrozená z Éetióna a zámožná manželka jeho, z chrabrého Éetióna, jenž pod Plakem lesnatým bydlil, v slavné podplacké Thébě a národu Kiliků vládl, dceru pak za svou choť měl Hektór pokrytý kovem. Tam se s ním potkala tedy; s ní zároveň kvapila služka, 400 synáčka majíc v loktech — tak malého, nevinné mysli, miláčka Hektora vládce — byl krásně podoben hvězdě. Hektór Skamanderským jej nazýval — „Ília hradbou“ ostatní lid, vždyť Hektór sám byl záchranou Tróje. Otec se usměje mlčky, když pohlédne na milé robě, 405 k Hektoru milená choť pak přistoupne se slzou v očích, vřele mu pravici stiskne, dí slovo a promluví takto: „Bláhový, ta tvá chrabrost tě zahubí! — Soucitu nemáš s dítětem nemluvňátkem ni se mnou, nebohou ženou, neboť tě ztratím záhy — vždyť brzy tě Achajci skosí 410 společným útokem svým. Ó kdybych ztratila tebe, potom by bylo mi líp, být pod zemí — vždyť mi pak žádná útěcha nezbude víc, až dojdeš života cíle, než jen žal — vždyť pozbyla jsem již matky i otce, neboť našeho otce mi slavný Achilleus zabil, 415 z kořen Kiliků hrad nám vyvrátiv, k bydlení vhodný, vysokobrannou to Thébu. Tam usmrtil Éetióna, avšak nevzal mu zbroj — vždyť toho se zalekl v srdci — nýbrž kázal ho spálit i s brněním zdobeným krásně, potom mu nasypal rov, kol něhož vysoké jilmy 420 vsadily horské nymfy, jež bouřného Dia jsou dcery. Sedm i rodných bratrů jsem mívala v otcově domě, všichni však v jediný den v dům Hádův posláni byli: slavný Achilleus rychlý je totiž pohubil všecky u ovcí bělostné vlny a u stád loudavých býků. 425 Milou matku pak mou, jež pod Plakem lesnatým vládla — když si ji přivedl k Tróji i s ostatní kořistí svojí, zase ji propustil zpět, když nesmírné výkupné přijal — Artemis, střelkyně šípů, mi zabila v otcově domě. Hektore, tys můj otec a tys má vznešená máti, 430 tys i můj rodný bratr, a tys můj bujarý manžel. Proto se nyní slituj a zůstaň na věži tady, nechceš-li sirotkem dítě a vdovou učinit ženu: postav bojovný lid blíž smokvoně, kdežto je nejvíc útoku vydáno město a nejspíš dobytná hradba. 435 Třikrát už rekové přední v těch místech zkoušeli útok, přitrhše s Aianty dvěma a slavným Ídomenéem, s oběma Átréovci a se silným Týdéovcem: buďže jim dal kdos návod, kdo věšteb dobře je znalý, nebo je vlastní duch snad pobízí k tomu a pudí.“ 440 Hrdina jiskřící přilbou jí odvětil, veliký Hektór: „Všecko to, ženo, i já mám na mysli, avšak se velmi velice Tróů stydím i Trójanek s vlečnými rouchy, kdybych jak zbabělý muž chtěl z dálky se vyhýbat válce. Také nedá mi duch, jsemť zvyklý hrdinou býti, 445 vždycky, a sváděti boj jen v předních Trójanů řadách, otcovu velkou slávu i vlastní zachovat chtěje, neboť dobře to vím jak ve svém srdci tak v mysli: nastane jednou den, v němž svatá Ílios klesne, kopiník Priamos padne, i všecken Priamův národ. — — 450 Avšak na srdci mém tak neleží budoucí osud Tróů ni Hekaby samé ni osud Priama vládce, ani mých rodných bratrů, již počtem četní a vzácní, rukou nepřátel skláni, as klesnou do prachu země, jak los tvůj, až volnosti den pak někdo ti vezme 455 z Achaiův oděných kovem a odsud tě povleče v slzách — Potom, poddána jiné, bys tkávat musila v Argu, anebo z Hypereie neb Messéjdy nosívat vodu — — ach jak nerada velmi, však silná sevře tě nutnost. Tu kdos propoví leckdy, až ronit slzy tě spatří: 460 ,Aj, toť Hektora choť, jenž býval nejlepší v boji z Trójanů, statných jezdců, když válčili okolo Tróje.‘ Tak kdos propoví leckdy, a novou pocítíš bolest, vědouc, že nežije ten, jenž poroby té by tě zbavil. Nechť však násyp hlíny mě mrtvého pokryje dříve, 465 než bych slyšel tě lkát, až násilně vlečena budeš!“ Domluvil slavný Hektór a po svém synovi sáhl. Ten však chvatně se uhnul a s křikem se přitulil k ňadrům pěstounky s krásným pásem, jsa polekán otcovým vzhledem: zděsilť se bronzové přilby a na ní chocholu z žíní, 470 zhlédnuv, jak na jejím vrchu se strašným pohybem kývá. Usmál se milý otec a s ním též vznešená matka. Ihned s hlavy si sňal svou přilbici slavený Hektór, vedle ji vložil na zem — ta jasným zářila třpytem. A když robátko své již pohýčkal v rukou a zlíbal, 475 takto se modlil k Zévu i veškerým ostatním bohům: „Zéve i ostatní bozi, ó dovolte, aby i tento syn můj stejně jak já byl hvězdou v národě trójském, stejně byl mocný silou a mohutně v Íliu vládl, ať kdos propoví leckdy: ,Ten mnohem je lepší než otec‘, 480 až bude kráčet z války a ponese krvavou výzbroj, usmrtě odpůrce v bitvě — a nad ním zaplesá matka!“ Tak tam promluvil Hektór a drahé to robátko vložil do rukou manželky milé. — Ta k vonným je přitiskla ňadrům slzíc, s úsměvem na rtech. I pojal manžela soucit, 485 rukou pohladil choť, děl slovo a promluvil takto: „Nesmíš se přec tak příliš, ty bláhová, v srdci mi rmoutit: žádný naproti sudbě mne Hádovi nevrhne v kořist, osudu svému, jak mním, však žádný neujde člověk, ať jest vzácný či nízký, jak jednou zrodí se na svět. 490 Ty však se navrať domů a vlastní spravuj si práce, kužel a stav, kaž služebným svým, ať bedlivě všechny prací hledí si svých — boj mužů starostí bude, všechněch, a nejvíc mou, jimž Trója je kolébka rodná!“ Domluvil slavný Hektór a přilbici s chocholem z žíní 495 pozvedl zas. Však milená choť již kráčela domů, ohlédala se stále a proudem ronila slzy. Zakrátko v knížecí dům zas vstoupila k bydlení vhodný Hektora, záhubce mužů, a uvnitř zastala služky, mnohé, a žalostný pláč v nich vzbudila slzami svými. 500 Tak tam zaživa Hektór byl želen ve vlastním domě, neboť nemyslil nikdo, že Achaiů síle a rukám prchne a z kruté bitvy se vrátí do domu svého. Ale ni Alexandros se nezdržel v paláci hrdém, nýbrž jak skvostnou zbroj vzal na sebe, zdobenou kovem, 505 ihned se rozběhl městem a v křepké spoléhal nohy. Nejinak stájní kůň, jenž nažrav se u žlabu hojně, přetrhne ohlávky pouto a dupotem po pláni pádí, v krásných proudech říčních jsa zvyklý denně se koupat, jarosti pln, svou hlavu pne do výše, po plecích hříva 510 po obou stranách mu vlá, on krásou těla se pyšní: rychle ho kolena nesou, kde zvyklá je pastvina koní. Tak šel jarosti pln též Paris s Pergama výšin, třpytě se výzbrojí svou jak zářící na nebi Jasoň. Křepké nohy ho nesly, a Paris za malou chvíli 515 Hektora, slavného reka, již dohonil, právě když hodlal opět se obrátit s místa, kde s chotí důvěrně mluvil. Paris podobný bohům ho první oslovil takto: „Příliš, bratříčku milý, tě zdržuji, ačkoli spěcháš, váháním svým: já nepřišel včas, jak ty jsi mi velel.“ 520 Hektór jiskřící přilbou mu odvětil těmito slovy: „Bláhový nižádný muž, jenž moudrým chtěl by se zváti, nesmí udatnost tvou brát v pochybnost, neboť jsi statný. Ty si však z úmyslu hovíš — a nechtíváš, moje však srdce velmi se uvnitř rmoutí, když Trójany hanět tě slyším, 525 kteří tolik tu trampot, jen pro tebe, musejí snášet. Pojďme však už! — vždyť pozděj to spravíme, jestliže Zeus kdy ráčí popřáti nám zas měsidlo svobody bohům nebeským, žijícím věčně, kdys postavit v paláci našem, až bychom vyhnali z Tróje lid achajský holení krásných.“