ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Rozpuštěn Achaiů sbor, lid k rychlým se rozešel lodím, po kmenech, každý k svým. Tam jednak se hleděli jídlem, jednak i sladkým spánkem zas zotavit. Achilleus zatím v mysli měl milého druha a želel ho — spánek ho míjel, 5 krotitel všechněch tvorů — i válel se vpravo i vlevo, po síle přítele svého i jaré mužnosti touže: všecko, co vykonal s ním, též kolik vytrpěl strastí, zápasy sváděje s muži a brodě se hrůzami moře — všecko si uváděl v paměť a proudem proléval slzy, 10 chvílemi na boku svém, zas chvílemi naznaku leže, chvílemi na tváři zas — však někdy se pozdvihl zpříma, chodil po břehu mořském, pln bolesti, aniž mu ušlo, kdykoli nad mořskou plání a nad břehem vzcházela Zora. Vždycky tu k povozu svému si rychlé zapřahal koně, 15 Hektora vázal za vůz a pak jím po zemi smýkal. Když s ním třikráte objel kol mohyly mrtvého druha, pak zas ve stanu svém byl klidnější — Hektora v prachu, k zemi jej obrátiv tváří, vždy nechával… Foibos však bránil každému zhyždění těla — mělť velkou s hrdinou soustrast, 20 ačkoli mrtev už byl — jej celého aigidou zakryv, zlatou, aby mu rek, jím smýkaje, neodřel tělo. On tak ve hněvu svém tam slavného Hektora hyzdil. Blažení bozi co den naň hledíce, soucitem jati, Hermeia bystrých očí vždy nutili, tajně ho vzíti. 25 Každý s návrhem tím byl srozuměn, jenom ne Héré, nikdy též Poseidáón a Pallas jiskrných zraků, nýbrž trvali na svém, jak jednou svatá v nich Trója vzbudila zášť, jak král, tak lid, skrz Paridův zločin, kterým bohyně zlehčil, když přišly mu v pastýřskou chýši — 30 vzdal však pochvalu té, jež dala mu záhubnou rozkoš. Ale když od té chvíle již dvanáctá nastala zora, tehdáž Apollón Foibos se ozval ve sboru bohů: „Jak jste, vy bohové, zlí, jak záhubní! — Nikdy-li Hektór z bezvadných býků a koz vám nespálil ze stehen maso — 35 že jste se k ochraně jeho, byť mrtvého, nemohli vzchopit — aby ho viděla matka i vlastní žena i dítě, národ a rodiny otec, král Priamos? — Ti by mu rychle ohněm spálili tělo a pohřební vzdali mu oběť. Lítému Achillu spíš, ó bohyně, pomáhat chcete, 40 jemuž citlivý duch jest neznámý, povolné srdce nemá ve hrudi své — jak lev má divokou mysl, který velikou silou a zmužilým duchem jsa puzen, napadá pastýřům stádo, by sehnal potravu hojnou. Tak cit srdce i v něm byl potlačen, stud se v něm žádný 45 neozve — který lidem buď prospívá, nebo jim škodí. — Vždyť přec i jiným lidem kdos zahyne, milejší ještě, ať již rodný bratr to jest, ať syn je to vlastní — když se však dost už nalká a napláče, ustane zase: osudem duch byl člověku dán, jenž dovede snášet — 50 on však za povoz váže, když milý život mu vyrval, Hektora, slavného reka, a kolem druhova rovu vláčí — to není hezké a ovšem nikterak správné! — — Ale, ač výborný jest, ať my ho pak nepojmem v záští, neboť ve hněvu svém tam hyzdí bezcitné tělo!“ 55 Héré bělostných loktů tu vzplanula hněvem a řekla: „Mohla by, Stříbrnoluký, i tato tvá slova být správná, stejnou-li Péléovci i Hektoru přiřknete hodnost: Hektór z člověka jest, jej lidská kojila matka, Achilleus vsak jest bohynin syn, již kdysi jsem sama 60 živila, chovala já — však člověku za ženu dala, Péleu, který se stal všem bohům obzvláště milým. — Všichni jste na svatbě byli — a tys tam hodoval také, hraje nám na svou loutnu — ty nevěrný, soudruhu špatných!“ Kronovec, oblačný Zeus, jí těmito odvětil slovy: 65 „Nemusíš docela nic být na bohy hněvivá, Héro! Oběma stejná čest jim nebude — — ale i Hektór ze všech, co v Íliu jsou, byl bohům nanejvýš milý, mně však zvlášť, vždyť líbezný dar jsem dostával stále: hostiny příslušný díl byl na mém oltáři vždycky, 70 zápalná oběť i víno, jichž k poctě se dostává bohům. — Aby však smělý Hektór byl unesen — — nechejme toho! Za zády Achillovými to nepůjde, poněvadž matka pořád, ve dne i v noci, mu na pomoc po boku stojí. — Kdyby však některý z vás chtěl Thetidu zavolat ke mně, 75 abych rozumný návrh jí pověděl, kterak by výkup Achilleus od otce přijal a zase mu Hektora vrátil!“ Řekl, a rychlá jak vichr se s poselstvím vzdálila Íris: mezi skalnatým Imbrem a Samem, ve středu obou, v tmavou vrhla se tůni — i zašplíchlo v zátoce moře. 80 Ona jak z olova kulka se v mořskou hlubinu vrhla, která na rource tkvíc, jež z rohu je polního býka, k záhubě žravým rybám se noří do mořské hloubi. Našla ji v prostorné sluji, a ostatní bohyně mořské hromadně okolo ní tam seděly — ona v jich středu 85 truchlila nad synem svým, tím hrdinou, který jí záhy v Tróadě, hrudnaté zemi, měl zhynout — daleko vlasti. Íris rychlá v běhu k ní přistoupla blíže a řekla: „Thetido, volá tě Zeus, jenž nezmarné úmysly chová!“ Thetis třpytivých nohou jí dala zas odpověď tuto: 90 „Proč mě ten velký bůh dal zavolat? — Ostych mě jímá k bohům nebeským jít — mám velký zármutek v duši. Půjdu však přec, ne nadarmo Zeus své rozkazy dává!“ Dořekla bohyně jasná a vzala si na hlavu roušku, tmavou — a nebylo šatu, jenž tmavší nad ni by býval. 95 Vyšla, a před ní Íris, ta bohyně rychlá jak vítr, spěchajíc — s obou stran jim mořské couvaly vlny. Potom vystouply na břeh a ihned k nebi se vznesly. Kronovec vidoucí v dálku a ostatní okolo něho hromadně seděli bozi, již žijí věčně a blaze. 100 Sedla si k Diovi otci, a ihned jí ustoupla Pallas. Krásnou ze zlata číš jí do ruky vložila Héré, vlídnou ji vítajíc řečí — ta vypivši vrátila pohár. Otec tu bohů a králů k ní počal mluviti takto: „Přišlas na Olymp k nám, ó bohyně, jakkoli truchlíš, 105 neboť stále jen žal máš na srdci — sám to vím dobře. Já však ti řeknu i tak, proč kázal jsem zavolat tebe. Devět se dní již bohové prou: jest předmětem sporu mrtvola Hektora vládce a syn tvůj, bořitel hradů. Chtějí, by tajně ho vzal bůh Hermés bystrého zraku, 110 já však tuto bych čest chtěl popřát Achillu tvému, abych tvou přízeň a vážnost si zachoval k budoucím časům: pospěš a do vojska vejdi a vyřiď synovi svému: řekni, že bozi se naň již hněvají — já však nejvíc ze všech bohů se horším, že Hektora u lodí křivých 115 zdržuje, na mysli své pln vzteklosti, nechtě ho vydat — zdali se nějak mne lekne a vydá Hektora nazpět! Íridu já zas pošlu, by chrabrému Priamu řekla, aby šel k achajským lodím a vykoupil milého syna, Achillu zanesa dary, jež mohly by srdce mu smířit.“ 120 Thetis třpytivých nohou slov Diových poslušna byla: sestoupla s olympských výšin a na zem se spustivši skokem, vstoupila v Achillův stan, v němž viděla milého syna, jak tam hlasitě vzdychá, a milí druzi kol něho kvapem si hledí práce a strojí k snídani jídlo: 125 velký huňatý beran tam zabit ve stanu ležel. Ona tu, vznešená máti, si usedne synovi po bok, měkce ho pohladí rukou, dí slovo a promluví takto: „Synáčku můj, jak dlouhý čas, pln stesku a nářku, srdce své hlodati chceš? — Vždyť nedbáš jídla ni lůžka 130 docela nic — jest dobrá věc též obejmout dívku. Nebudeš dlouhý čas již naživě, nýbrž ti blízko stojí už smrt — — jest po boku tvém — s ní přemocný osud. Pročež rychle mě slyš, vždyť přicházím s Diovým vzkazem: bozi se na tě, jak děl, již hněvají — sám však nejvíc 135 ze všech bohů se horší, že Hektora u lodí křivých zdržuješ, na mysli své pln vzteklosti, nechtě ho vydat. Pročež Hektora vydej a za tělo výkupné přijmi!“ Achilleus rychlý v běhu jí odvětil těmito slovy: „Takto se staň! — Když výkupné dá, nechť vezme si tělo — 140 jestliže Olympan sám tak s vážnou poroučí myslí!“ Tak tam v táboře lodním i matka i rozenec její množství perutných slov druh ke druhu mluvili ještě. Íridu Kronovec Zeus zas posílal do svaté Tróje: „Pospěš si, Írido rychlá, a opusť olympské sídlo, 145 Priamu, chrabrému reku, jdi oznámit do města Tróje, aby šel k achajským lodím a vykoupil milého syna, Achillu donesa dary, jež mohly by srdce mu smířit, sám — ať žádný muž s ním z Trójanů nechodí jiný! Starší jen jakýs vozka ho provázejž, aby mu řídil 150 povoz s krásnými koly a zase mu přivezl nazpět do města padlého syna, jejž usmrtil Achilleus slavný — — aby se neděsil smrti a vůbec se ničeho nebál: bude mu Argův vrah dán od nás k ochraně jeho, který ho provodí cestou a zavede Achillu před tvář. 155 Ale až v Achillův stan pak konečně přiveden bude, ani ho neskolí sám — spíš jiné od toho zdrží — vždyť přec nemoudrý není a lehké mysli a rouhač, k tobě, když přijdeš s prosbou, se šetrně chovati bude.“ Řekl, a rychlá jak vichr se s poselstvím vzdálila Íris, 160 vstoupila v Priamův hrad; tam slyšela pokřik a nářek, vidouc, jak rozenců dav kol Priama ve dvoře sedí, slzami kropíce šat, sám stařec ve středu jejich těsně je zahalen v plášť — kol dokola chumáče prachu leží po hlavě všade a po šíji tohoto starce, 165 kterým se posypal sám, když v prachu se bolestí svíjel. Dcery i manželky synů v svých komnatách tonuly v pláči, v myšlenkách želíce těch, jichž tolik, četných i vzácných, rukama danajských vojsk svůj život ztratilo v boji. Vtom již poslice božská se po boku Priama krále 170 tichým ozvala hlasem — a jemu se zachvěly údy: „Osměl se ve svém srdci, ó Priame — nijak se neboj! — není přec vidět mi z očí, že se zlou přicházím zprávou, nýbrž s úmyslem dobrým, jduť s poselstvím samého Dia, který, ač daleko jest, má soucit a útrpnost s tebou. 175 Káže ti Olympan Zeus, bys vykoupil slavného syna, Achillu zanesa dary, jež mohly by srdce mu smířit, sám — ať žádný muž prý z Trójanů nechodí s tebou — starší jen jakýs vozka tě provázejž, aby ti řídil povoz s krásnými koly, a zase ti přivezl nazpět 180 do města padlého syna, jejž usmrtil Achilleus slavný. Nemáš se děsit smrti a vůbec se ničeho báti: bude ti Argův vrah dán od Dia k ochraně tvojí, který tě provodí cestou a zavede Achillu před tvář. Ale až v Achillův stan pak konečně přiveden budeš, 185 ani tě neskolí sám — spíš jiné od toho zdrží — vždyť přec nemoudrý není a lehké mysli a rouhač, k tobě, když přijdeš s prosbou, se šetrně chovati bude.“ Íris, rychlá v běhu, se vzdálila po těchto slovech. Ihned poručil král svým synům přichystat povoz, 190 mezčí, s krásnými koly, a korbu dal přivázat na něj. Sám však v pokladní síň šel Priamos, klenutou pevně, cedrovou, s vysokým stropem, jež mnohé chovala skvosty, tam pak manželku svou dav zavolat, toto jí pravil: „Ubohá, olympský posel mi od Dia samého přišel, 195 abych šel k achajským lodím a vykoupil milého syna, Achillu zanesa dary, jež mohly by srdce mu smířit; pročež tohle mi pověz, co soudíš o věci této! Nesmírně srdce i touha mě samého ponouká k tomu, abych se vydal k lodím a v širý achajský tábor.“ 200 Řekl, i zalkala žena a tuto mu odpověď dala: „Ó, kam rozvaha tvá jen zmizela, kterou’s byl dříve proslulý u lidí cizích, i u těch, nad nimiž vládneš?! Jakže!? — ty opravdu chceš — sám jediný — k achajským lodím přijít na oči muže, jenž tolik, četných a vzácných, 205 synů zhubil ti již — toť železné srdce máš v hrudi!! Jestliže totiž tě chytí a na své oči tě zhlédne — on — ten zákeřný člověk — — ten surovec — — nebude jistě s tebou soucitu míti ni ostychu!! — — Plačme jen v dáli, sedíce v paláci svém! — — Tak zajisté přemocný osud 210 nití mu upředl v den, v němž já jej zrodila sama, aby pak rychlých psů byl pokrmem — rodičů vzdálen — před zrakem krutého muže. — — Ó kéž se mu do středu jater zakousnout mohu a jíst! — Ó — to by pak odvetu řádnou měl můj syn!! — — Což zbabělce sklál? Tím dokonce nebyl, 215 nýbrž k ochraně Tróů a Trójanek štíhlého boku k zápasu stál — strach v boji, i útěk, vždy mu byl cizí!“ Na to zas Priamos kmet jí odvětil, podobný bohům: „Nikterak, když tam chci jíti, mne nezdržuj! — Nebuď mi přece ptákem zlověstným sama — zde v paláci! — Nedám se zviklat! — 220 Kdyby mě k tomuhle měl kdos jiný z pozemských lidí, z oněch, kdo věštcové jsou neb dozorci žertev neb kněží, nazvali bychom ho lhářem, a tím se ho chránili spíše, ale to tváří v tvář jsem bohyni viděl a slyšel! Půjdu! — ať rozkaz její jest vyplněn! Pakliže přece 225 losem dáno mi jest, bych při lodích achajských zhynul, dobrá!! — ať na místě, hned, jsem raději Achillem skolen, jenom když obejmu syna a kvílením ulehčím srdci!“ Řekl a krásná víka šel u truhel otevřít vladař, v kterých dvanácte rouch proň vyhledal krásného díla, 230 dvanácte prostých plášťů a tolikéž pokrývek vybral, tolikéž plášťů skvostných a přidal tolikéž suknic. Deset talentů zlata pak odvážil Priamos celkem, lesklých trojnožek dvé, pak vytáhl kotlíky čtyři, vyňal i překrásný pohár, jejž kdysi mu Thrékové dali, 235 když k nim jak vyslanec přišel — ni tohoto vzácného skvostu nenechal v pokladech svých, vždyť toužil z celého srdce vykoupit milého syna. Pak vyháněl Trójany všecky z předsíně paláce svého a hanlivou řečí je tupil: „Ihned, ničemná chásko, mi táhněte! — Copak vy doma 240 nemáte zármutku nazbyt, že sem jste mě soužit přišli? Není vám dost, když zoufalstvím já byl zahrnut Diem!? — že mi byl zahuben syn — můj nejlepší!? Sami to záhy poznáte též, vždyť daleko snáz teď Danaům bude, když jest utracen on, vás porazit — já bych však raděj 245 vešel v Hádovu říš, než vidět na vlastní oči, kterak bořeno jest — jak pleněno — toto mé město!“ Pravil a rozháněl lid svým žezlem. Z paláce prchli, ježto byl rozhněván kmet. Pak s výtkou syny své volal: ihned Helenos přišel i Agathón slavný i Paris, 250 Pammón i Antifonos a Polítés, bojovník statný, Déifobos a Díos a statečný Hippothoos. Stařec těm devíti synům dal rozkaz, mohutně vzkřiknuv: „Honem, synové špatní, vy sketové! — Měli jste všichni namísto Hektora mého být zabiti u lodí rychlých! 255 Ach, já nešťastný muž, jenž ze všech nejlepší syny zplodil jsem v širé Tróji! — Z těch bohužel nikdo mi nezbyl: Méstór podobný bohům a Tróilos, bujarý jezdec, Hektór, který jak bůh byl v národě — jako by nebyl smrtného člověka syn — spíš jako by pocházel z boha. 260 Tyto mi zahubil Arés — a zbabělci zbyli mi všichni! Lháři a rekové v tanci, a mistrové v kolovém reji, lupiči jehňat a kůzlat, jež berete vlastním lidem! Copakže nejdete už, můj povoz mi připravit rychle! Tohle tam naložte všecko, ať můžem se na cestu vydat!“ 265 Takto se rozkřikl na ně, ti otcovy výtky se lekli, mezčí, s krásnými koly, šli ihned vynésti povoz, krásný, zrobený nově, a na něj vázali korbu, potom mezčí jařmo, jež na hřebu viselo, sňali, bukové, s hlavicí v středu a s pevnými navrchu kruhy. 270 Vynesli zároveň s jařmem i řemen devíti loket, na oj hlazenou krásně pak vložili pozorně jařmo, na jeho předním konci, a na svorník navlékli prsten, třikrát obvili křížem kol hlavice jařmový řemen, svázali po řadě vespod a zahnuli pod zobec oje. 275 Potom nesmírné skvosty, jež Hektora vykoupit měly, snášeli z pokladní síně a na vůz hlazený kladli, mezky pak silných kopyt mu zapřáhli, tahouny břemen, které za skvostný dar kdys Priamos od Mýsů dostal. Pro vládce komoňů dvé jest vedeno, které ten stařec 280 při žlabu hlazeném krásně si sám byl choval a krmil. Když tak vozka i král, dvé mužů rozumné mysli, tahouny zapřáhnout dali a v hrdém paláci stáli, pojednou Hekabé choť k nim přistoupla, truchlivá v duši, krásný ze zlata pohár, v němž chutné se perlilo víno, 285 ve své pravici nesouc, by před cestou ulili bohům. Zastaví před vozem s koňmi, dí slovo a promluví takto: „Tu máš, Diovi ulej a modli se za návrat domů z rukou nepřátel svých, když tebe již pobízí duše, k lodím odejít přece, ač já jsem naproti tomu! 290 Ty tedy modli se sám teď k Diovi, vladaři mraků, Ídskému, který Tróju i s veškerým okolím vidí; za ptáka, rychlého posla, ho požádej, který jest jemu z ptákův obzvláště milý, a ze všech má největší sílu, napravo, abys ty sám jej spatřil na vlastní oči! 295 K Danaům, rychlým jezdcům, pak odejdi, důvěry plný! Zeus-li však vidoucí v dálku ti odepře vlastního posla, potom bych nemohla ovšem ti dávat důtklivou radu, k lodím achajským jít, ač velmi již odejít dychtíš.“ Priamos podobný bohům jí na to dal odpověď tuto: 300 „Chci tedy pobídky tvé být poslušen, milená ženo, dobře je zvednout ruce, zda Zeus by chtěl milostiv býti.“ Ihned poručil kmet své klíčnici, aby mu čisté nalila na ruce vody. Ta přistoupla na jeho rozkaz, v rukou na mytí misku a s vodou konvici nesouc. 305 Když pak ruce si umyl, ten pohár od choti přijal, stanul ve středu dvora a modle se uléval víno, v nebeskou pohleděv báň — pak hlasitě promluvil takto: „Veliký, slavný Zéve, náš ochránce, vládnoucí s Ídy, popřej, až k Achillu přijdu, ať zbudím v něm soucit a lásku! 310 Ptáka mi, rychlého posla, rač poslati, který je tobě z ptákův obzvláště milý a ze všech má největší sílu, napravo, abych já sám jej zahlédna na vlastní oči, k Danaům, rychlým jezdcům, pak odešel důvěry plný!“ Těmito prosil slovy, a Zeus jej všemoudrý slyšel. 315 Ihned poslal mu orla, jenž nejjistší znamení dává, onoho tmavého lovce, jejž také strakáčem zovou. Jak jsou široké dveře, jež v komnatě s vysokým stropem člověk zámožný mívá, a závorou přilehlé pevně, takové s obou stran měl perutě. — Zhlédli, jak vpravo 320 nad městem letí ten pták. Jak mužové spatřili orla, radostně zplesali v hrudi a všechněm se rozhřálo srdce. Stařec už nemeškal déle a vstoupiv na hladký povoz, vyjel z průjezdu domu a z ozvučné podsíně dvorní. Napřed čtyřkolý vůz byl vlečen tažnými mezky, 325 které mu Ídaios hnal, muž zkušený, za nimi koně kráčeli, které ten kmet svým bičem pobízel k běhu, pospěšně městem dolů, a celá rodina za ním kráčela s hlasným lkáním, jak kdyby se ubíral na smrt. Oni když sestoupli z města a na širou rovinu přišli, 330 zeťové jeho a děti zas nazpět kráčeli k Tróji. Priama zahlédl Zeus, jak na pláň s Ídaiem vyjel, Kronovec, vidoucí v dálku, a soucit pocítiv s kmetem, bez dlení oslovil Herma a milému synovi řekl: „Herme, vždyť obzvlášť tobě to dělá největší radost, 335 družit se k někomu z lidí — i vyslyšíš, koho ti libo; také Priama provoď a k dutým zaveď ho lodím, tajně, by žádný muž jej neviděl, aniž co tušil z druhých Danaů všech, než k samému Achillu přijde!“ Domluvil, Argův vrah byl poslušen, průvodce Hermés: 340 ihned na své nohy si uvázal opánky krásné, božské, ze zlata celé, jež nosí ho po mořských drahách, jakož i nesmírnou zemí — i lítá s vanutím větru. Pak vzal kouzelný prut, jímž lidem, podle své vůle, bdícím uspává oči a jiné ze spánku budí. 345 Prut ten tedy měl v rukou a vznášel se Argovrah silný. Zakrátko k Helléspontu a k trójské přiletěv zemi, kráčel a podobou svou byl královským jinochům roven s prvním na bradě chmýřím, kdy mládí nejkrásněj kvete. Ale když přejeli již kol velkého Ílova rovu, 350 stanuli s koňmi a mezky, by mohli se napíti v řece — avšak vtom již také se po zemi prostřelo temno. Najednou pohleděl před se a spatřiv nablízku Herma vozataj, takto se ozval a pravil vladaři svému: „Pozor, Dardanův vnuku, jest potřeba pozorné mysli! 355 Tamhle je muž — ten, mním, nás na kusy rozsápe záhy!! Pročež na voze svém teď honem se zachránit hleďme, nebo se kolenou chopme a prosme ho za slitování!“ Řekl, a starcův duch byl pomaten, jala ho hrůza: vlasy se zježily zpříma a na těle shrbeném stály, 360 stanul tu úžasu pln — — — Vtom rychlý přistoupil posel, zblízka, vzal za ruku starce a tázal se těmito slovy: „Kampak ženeš ty koně, ty tatíčku — ano i mezky, za doby božské noci, kdy jiní spávají lidé?! Copak se nebojíš nic vojsk Danaů, soptících hněvem, 365 úhlavních nepřátel svých, již nejsou daleko odsud?! Kdyby tě někdo z nich zhlédl, jak v černé kvapivé noci odvážíš tolik skvostů — jak u srdce potom ti bude? Sám přec nejsi už mlád — též tuhle tě provází stařec — jakpak se ubráníš muži, jenž prvý by křivdu ti spáchal?! 370 Já však násilí žádné ti nespášu — spíše bych jiné od tebe zapudit chtěl — vždyť mému jsi podoben otci!“ Stařec podobný bohům zas pravil Hermovi toto: „Všecko to, milý synu, je skutečně, jako jsi pravil — — přec jen některý z bohů i nade mnou pravici vztáhl, 375 který s pocestným takým mi dopřál cestou se potkat, vhod, jak ty svým vzrůstem a postavou těla jsi sličný, duch tvůj rozumný jest — tyť z blažených rodičů vzešels!“ Na to mu Argův vrah zas pravil, průvodce Hermés: „Všecko to pravdivé jest, cos pravil, milený starče; 380 avšak tohle mi pověz a poctivou pravdu mi vylož: někam snad odklidit chceš své poklady, četné a vzácné, k mužům cizího kmene, by u nich ti bezpečny byly? — Či již ze svaté Tróje se dáváte na útěk všichni, strachem, když takový muž, váš největší hrdina, zhynul, 385 syn tvůj? — vždyť v bitvách nikdy a za nikým pozadu nebyl.“ Stařec podobný bohům zas pravil Hermovi toto: „Kdopak jsi, rozmilý muži, a z kterých ses rodičů zrodil? Kteraks o synu mém — tak nešťastném — šlechetně mluvil!“ Na to mu Argův vrah zas pravil, průvodce Hermés: 390 „Ty mě tu zkoumáš, starče, když po slavném synu se tážeš. Já jsem ho v zápase často, ó přečasto, zdobě to mužů, viděl na vlastní oči, a zvlášť když Danajce zahnal k lodím a tam je pak klál svým strašným oštěpem ostrým. My tam s podivem stáli a hleděli, neboť nám nedal 395 Achilleus do boje jíti, jsa rozhněván na Átreovce. Jeho jsem druh, nás úpravná loď sem přivezla tatáž, já jsem Myrmidón rodem, a Polyktór slove můj otec. Ten jest zámožný muž, však stařec, jako jsi ty teď; synů ještě má šest, já sedmý z něho se zrodil. 400 Když jsem pak losoval s nimi, tu já byl vyvolen jíti. Nyní od lodí v pláň sem přicházím, neboť hned zrána Achajci jasných zraků chtí počít o město bitvu, vždyť jim nečinnost jest už protivná — achajští vládci nijak nemohou již jich horlivost od války zdržet.“ 405 Stařec podobný bohům zas pravil Hermovi toto: „Jestliže Péléovce jsi opravdu Achilla druhem, potom tedy mi pověz a vylož skutečnou pravdu, dosud-li ještě můj syn jest u lodí, či ho tvůj vladař za údem úd již zkrájel a psům jej předhodil k žrádlu?“ 410 Na to mu Argův vrah zas pravil, průvodce Hermés: „Dosud, milený starče, ho nesnědli psové ni ptáci: u lodi Achilla vládce ti dosud před stanem leží, nezměněn, jak byl dřív. Ač dvanáctá minula zora, co tam položen jest, pleť netlí, aniž ho žerou 415 červi, již hlodají muže, když pozbudou života v boji. On sic každý den jim bez citu smýká kol rovu milého přítele svého, když jasná Zora se zjeví, avšak ho nemůže zhyzdit. — Ty užasneš, osobně přijda, kterak leží tam čerstvý a krev jest omyta s těla. 420 Není poskvrněn nikde a všecky se zavřely rány, kterými pobodán byl, vždyť kopím ho zbodali mnozí. Tak tvůj milený syn jest na péči blaženým bohům, ačkoli mrtev už jest, vždyť býval v srdci jim milý.“ Řekl, i zplesal stařec a odvětil těmito slovy: 425 „Jak jest dobře, mé dítě, vždy dávat příslušné dary bohům, jak v každý čas můj Hektór — ačli kdy býval — v paláci vzpomínal bohů, již v Olympu obydlí mají! — Toho mu vzpomněli tedy i v zhoubném osudu smrti. Ty však tuhletu číš, dar krásný, ode mne přijmi, 430 mne pak v ochranu vezmi a provoď s pomocí boží, abych konečně přišel až do stanu vladaře tvého!“ Na to mu Argův vrah zas pravil, průvodce Hermés: „Ty mě tu zkoumáš, kmete, mě mladého — je to však marné — za zády Achillovými mě lákaje přijímat dary, 435 neboť velmi se bojím a ve svém ostýchám srdci obírat jej — sic mohlo by pak cos zlého mě stihnout. Avšak tebe bych chtěl též v Argos dovésti slavné s péčí na lodi rychlé, ba po suchu putuje s tebou: nikdo by průvodcem zhrdnout a na tebe útočit nesměl.“ 440 Domluvil rychlý posel a vskočiv na koňský povoz, bez dlení lesklý bičík a opratě do ruky chopil, koňům pak křepkou sílu, i mezkům, do hrudi vdechl. Ale když k příkopu přišli a za ním k ohradě lodí, v místě, kde hlídačů sbor svou večeři právě si chystal, 445 bez dlení Argův vrah jim rozlil po víčkách spánek, všechněm, pak odemkl bránu a odsunul závory obě, branou Priama vpustil i skvostné na voze dary. Když pak konečně přišli až ke stanu Achilla vládce, který, vysoký velmi, kdys Achillu vojíni jeho 450 zrobili z jedlových prken a svrchu jej pokryli stropem z rákosí vlásinatého, jež požali na vlhkých lukách — kolkolem veliký plot tam zřídili vladaři svému z kolů vtlučených hustě, a vrata jen závora jedna držela — Achaiů tré však vždycky ji musilo vsunout, 455 vysunout rovněž tré — vždyť závora ohromná byla, avšak Péleův syn sám jediný vsunout ji stačil. — Tu tedy rychlý posel, bůh Hermés, otevřel starci, vzácné tam zavezl dary, jež určeny Achillu byly, na zem sestoupil s vozu a takto se ke starci ozval: 460 „Věziž, že já jsem nesmrtný bůh, jenž k tobě jsem přišel, Hermés, neboť můj otec mě určil za vůdce tobě. Avšak nyní se já již navrátím, nechtěje ovšem Achillu na oči jít, vždyť jistě by nebylo slušno, aby byl věčný bůh tak veřejně nakloněn lidem! 465 Ty však do stanu vejdi a obejmi kolena jeho, popros ho při otci milém a při matce kadeří krásných, jakož i při jeho dítku, bys srdcem jeho tak pohnul!“ Tak tedy promluvil Hermés a odešel na širý Olymp, vladař Priamos sám pak na zem seskočiv s vozu, 470 Ídaia, svého to vozku, tam zanechal, aby mu zatím držel koně a mezky. Sám kráčel do stanu přímo, v němž rek Diovi milý vždy sedával. Tam ho i zastal. Druhové seděli zvlášť, však dva tam toliko byli, hrdina Automedón i Alkimos, Areův soudruh: 475 spěchali přisluhujíce, an skončil večeři právě, jídla i nápoje syt — stůl ještě byl postaven před ním. Neviděn vznešený kmet tam vkročiv, přistoupil blíže, objal kolena jeho a líbal rekovy ruce, hrozné ty vražedné ruce, jež tolik synů mu sklály! 480 Jako když velkým bludem je zaslepen někdo a doma o život připraví muže a uteče do cizí země, k člověku zámožnému — i žasnou, kteří ho vidí, nejinak Achilleus žasl, zře Priama rovného bohům. Užasli také druzí a vzájemně na sebe hledli. 485 Priamos jal se ho prosit a tato mu promluvil slova: „Vzpomeň si na svého otce, ó Achille podobný bohům, starého, jako jsem já, již na prahu krušného stáří! — Možná, že také jej tam sousedé, bydlící kolem, souží, a nikoho není, kdo bránil by zhoubě a zkáze. — 490 Avšak přec, když slyší, že ty jsi mu naživě dosud, ve svém se raduje srdci a doufá potom den ze dne, spatřit milého syna, až od Tróje vracet se bude. Já však nešťastný muž! — vždyť ze všech nejlepší syny zplodil jsem v šíré Tróji — však bohužel nikdo mi nezbyl! 495 Padesát jsem jich měl, když synové achajští přišli: synů devatenácte mi z jedné se zrodilo ženy, ostatní v paláci mém jsou zrozeni z vedlejších chotí. Z těchto mi prudký Arés již mnohé života zbavil. Jediný, který mi zbýval a sám nám Ília chránil — 500 ty jsi ho nedávno sklál, když rodné otčiny hájil — Hektora. Pro toho já sem přicházím, k achajským lodím, chtěje si vykoupit syna, a nesmírné výkupné nesu. — Proto se obávej bohův, ó Achille, soucit měj se mnou! Vzpomeň si na otce svého! — — — — — — — — — — — Však já jsem bídnější mnohem, 505 neboť jsem podnikl čin, jak žádný pozemčan jiný: k ústům synova vraha jsem pravici prosebně vztáhl!“ Řekl a pro otce tím v něm vznítil po nářku touhu. Achilleus ruky se chopil a odstrčil stařečka jemně. Takto se rozpomenuvše — ten nad synem, záhubcem mužů, 510 Hektorem, hlasitě vzlykal, jsa u nohou rekových schoulen, onen zas nad svým otcem a nad milým přítelem plakal, Patroklem svým — jich dvou tam pláč zněl žalostně stanem. Ale když kvílením krutým se nasytil Achilleus slavný, a když z údů a srdce mu zmizela po nářku touha, 515 s rychlostí povstal s křesla a zvedal za ruku kmeta, z lítosti nad šedou hlavou a nad šedým na bradě vousem. Potom se ozval takto a pravil perutná slova: „Mnoho již, ubohý muži, jsi útrap vytrpěl v duši! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Jakpak sis troufati moh’, sám jediný, k achajským lodím 520 přijít na oči muže, jenž tolik, četných a vzácných, synů zhubil ti již?! — toť železné srdce máš v hrudi! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Teď si však na křeslo sedni — a veškery útrapy svoje v poklidu ve svých srdcích již nechejme, ač je nám krušno, poněvadž hrozný žal nám vůbec není nic platen: 525 vždyť přec nesmrtný bůh nám určil, nebohým lidem, pořád v trampotách žít — však sám jest zármutku zbaven. Džbánů zajisté dvé jest u prahu Kronovce Dia, s dary, jež rozdává Zeus, zlé v jednom, ve druhém dobré. Komu by vladař blesků dal údělem smíšené dary, 530 ten pak se štěstím někdy, a jindy se s neštěstím potká, komu jen ze strastí dá, ten zcela je potupě vydán, strašná hladovost zlá jej honí po zemi božské, světem pak bloudě sem tam, jest u bohů v necti i lidí. — — Taktéž od bohů Péleus, již ode dne zrození svého, 535 obdržel skvostné dary a předčil veškery lidi štěstím a bohatstvím svým, byl vládcem nad Myrmidony, ano, ač smrtelný byl, přec bohyni za choť mu dali — — ale i jemu dal bůh též neštěstí: odepřelť jemu, aby měl v paláci svém rod synů, dědiců vlády — 540 nýbrž zrozen mu syn jen jediný, propadlý smrti. Nemohuť já jej v stáří ni ošetřit, neboť tu v Tróji sedím daleko vlasti a tebe a dítky tvé soužím. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — O tobě slýcháme též, jak šťasten dříve jsi býval: kolika na sever zemím jest hranicí Makarův Lesbos, 545 kolika na východ Fryžsko, a bez hranic Helléspontos, nad těmi všemi, ó starče, jsi vynikal jměním i syny. Ale když tuhletu svízel ti přivedli nebeští bozi, pořád ti kolem města je rubání mužů a bitvy. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Vzmuž se a ve své duši už bez konce neteskni déle, 550 neboť nad synem smutek ti nijak nebude platen, vždyť jej nevzkřísíš víc — spíš sám bys zahynul dříve!“ Priamos podobný bohům zas odvětil Achillu takto: „Nechtěj, živený Diem, bych usedl, dokud mi Hektór bez pohřbu na dvoře tvém jest položen, nýbrž už rychle 555 vydej mi jej, bych viděl ho sám — rač výkupné přijmout, hojné, které ti vezu — ty užij ho dobře a vrať se ve svou otcovskou zem — vždyť dříve jsi přivolil k tomu, abych naživě zůstal a viděl sluneční světlo!“ Posupně pohleděv naň syn Péleův odvětil rychlý: 560 „Teď mě už nedráždi, starče, já sám přec v úmyslu chovám, vydat ti synovo tělo, vždyť od Dia s poselstvím přišla Thetis, matka to má, jež mořského starce je dcera. Však to i poznávám sám, ó Priame, aniž mi ušlo, někdo že z věčných bohů tě k rychlým korábům vedl: 565 neměl by odvahy muž sem přijíti, sebe jsa mladší, táborem, ježto by stráž jej viděla — také by ovšem závoru našich dveří as nemohl odsunout snadno. Pročež ještě mi víc, v mé bolesti, nejitři srdce, sic bych ti samému, starče, zde ve staně, ublížit mohl, 570 třebaže s prosbou’s přišel — a porušit Diovu vůli!“ Řekl — i zhrozil se stařec a poslechl rozkazu jeho. Péleův syn jak lev pak vyšel ze dveří stanu, nikoli sám, vždyť soudruhů dvé s ním kráčelo cestou, hrdina Automedón i Alkimos, kteréžto z druhův 575 nejvíc Achilleus ctil, když přítel Patroklos padl. Tito mu vypřáhli mezky i koňské spřežení ze jha, vozku mu zavedli dovnitř, jenž hlasatel toho byl starce, kdežto mu kázali sednout. Pak s povozu loukotí pevných nesmírné snášeli skvosty, jež Hektora vykoupit měly; 580 dvé tam jen nechali rouch, též suknici, utkanou krásně, do nichž by oděl reka a dal jej zavézti domů. Potom zavolal služky a kázal jej umýt a natřít, ale pak odnésti stranou, by Priamos neviděl syna, sice by z bolesti srdce pak nemohl zdržeti hněvu 585 pohledem na syna svého a rozjitřil Achillu srdce, jenž by ho pak snad zabil a porušil Diovu vůli. Když ho pak omyly služky a natřely olejem lesklým, a když v krásný rubáš a v sukni mu oděly tělo, tehdáž Achilleus sám jej na lůžko zdvihl a složil, 590 druzi pak zároveň s ním jej na vůz hlazený zvedli. Hned pak zaúpěl žalně a zavolal milého druha: „Milý Patrokle můj, jen nezlob se, jestli se dovíš, třebažes v Hádově domě, že Hektora, slavného reka, dal jsem milému otci, když hojné výkupné složil, 595 o které s tebou se já pak podělím, jako se sluší!“ Pravil a ve svůj stan zas slavný Achilleus kráčel, na židli, zdobenou krásně, si usedl, s které byl povstal, podál, u druhé stěny, a k Priamu promluvil takto: „Syn již tvůj, ó starče, je vydán, jak jsi mne žádal, 600 venku již na lůžku leží; jej za jitra, s úsvitem Zory, spatříš a povezeš sám — však nyní pomněme jídla! Vždyť přec pomněla jídla i Niobé kadeří krásných, ačkoli dvanáct dítek jí zhynulo v paláci jejím, náhle, šest dcer, šest synů, již bujeli v rozkvětu mládí — 605 které ze stříbrného jí Foibos lučiště zabil, chovaje k Niobě záští, a Artemis, střelkyně šípů, dcery, vždyť krásné Létě se naroveň stavěti chtěla: řeklať, že matka je dvou, však sama že zrodila mnohé: proto, ač dva jen byli, jí zhubili veškery dítky. 610 Leželi po devět dní tam pobiti, nikdo jich pohřbít nemohl — veškeren lid syn Kronův proměnil v kámen; proto je desátý den pak pohřbili nebeští bozi. Přec však pomněla jídla, když dost již prolila slzí. Avšak teď prý ve skalách jest — kdes v samotách pustých 615 sipylských hor, kdež jest, jak pověst vypráví lidská, bydliště nymf, jež provodí rej kdes při Achelóu. Tamo, ač kamenem jest, přec snáší od bohů strasti. Pročež, kmete ty slavný, i my teď pomněme jídla! — vždyť přec nad synem svým též pozděj plakati můžeš, 620 až jej přivezeš domů, kdež mnoho proň plakati budou.“ Domluvil Achilleus rychlý; pak povstav, bělostnou ovci zařízl, druzi ji stáhli a chystali, po řadě hezky: krájeli na drobno zručně a nabodli na rožně kusy, pozorně upekli všecky a potom stáhli je s rožňů. 625 Chleba vzal Achillův přítel a po stole v košících krásných oběma rozdělil jej, však maso zas Achilleus dělil. Oni tu zvedali ruce a se stolu brali si jídla. Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali oba, tehdáž na Achillea se s podivem Priamos díval, 630 jak jest velký a krásný a zcela se podobá bohům, ale i na Dardanovce se s podivem Achilleus díval, na jeho vznešené tváře, a starcův rozhovor slyše. Ale když dost už dlouho si navzájem hleděli v líce, první se Priamos kmet jal mluviti, podobný bohům: 635 „Rychle mě, živený Diem, dej na lůžko, bychom už také konečně sladkým spánkem se na loži občerstvit mohli! Neboť pod mými víčky se dosud nezamkly oči od té chvíle, co syn tvou pravicí života pozbyl, nýbrž pořád jen vzdychám a snáším bez počtu žalů, 640 ležím v ohradě dvora a svíjím se v nečistém prachu. Pokrm jsem teprve teď zas pojedl, po prvé v hrdlo jiskrné víno jsem vlil — však nic jsem nepožil dříve.“ Řekl, tu Péleův syn dal rozkaz druhům i služkám, v předsíni postavit lůžka a prostřít podušky na ně, 645 krásné, nachové barvy, a rozestřít koberce přes ně, vlněné pokrývky navrch, by mohli se přikrýti jimi. Služebné z komnaty vyšly a v rukou pochodeň nesly, rychle pak postelí dvé tam prostřely, pílíce kvapně. Potom žertuje s ním zas rychlý Achilleus pravil: 650 „V předsíni, milý starče, si ulehni, ježto by mohl některý z achajských rádců sem vstoupiti, kteří tu vždycky sedají po mém boku a radí se, jako to bývá! Kdyby tě někdo tu zhlédl, v čas černé kvapivé noci, hned by šel k Agamemnonu a řekl to vladaři lidu, 655 pak by však možná nastal stran vydání mrtvoly průtah. Avšak tohle mi pověz a poctivou pravdu mi vylož, za kolik celkem dní chceš Hektora slavného pohřbít — já bych zatím tu počkal a zadržel ostatní mužstvo.“ Stařec podobný bohům zas odvětil Achillu takto: 660 „Jestliže svolíš tedy, bych slavného Hektora pohřbil, pak bys prokázal nám tím skutkem velikou milost. Víš, jak v městě náš lid jest obklíčen — daleko máme dříví svážeti s hor, však Trójané velmi se bojí. Chci, aby po devět dní lid kvílil v paláci nad ním, 665 v desátý byl by pak pohřeb a národ by hostinu slavil, ale v den jedenáctý chcem nad ním zříditi hrobku; zápasit v dvanáctý den zas počneme, když je to nutno.“ Slavný Achilleus rychlý mu odvětil těmito slovy: „Stane se také tohle, ó Priame, jak si to přeješ: 670 zdržím po tento čas běs válčení, jak jsi mě vyzval.“ Takto se Achilleus ozval a v zápěstí uchopil starce, u jeho pravé ruky, by nijak se nelekl v duši. Tam tedy, v předsíni stanu, si na lože ulehli k spánku pospolu vozka i král, dvé mužů rozumné mysli. 675 Uvnitř Achilleus sám spal ve staně, stavěném pevně, v lůžko pak vstoupila s ním též sličná Brísova dcera. Ostatní bohové spali i mužové, váleční jezdci, tehdáž po celou noc dar libého spánku je poutal, Hermeia, rychlého posla, však sladký nejímal spánek, 680 neboť přemítal v mysli, jak nejlíp Priama krále provést by od lodí měl, však neviděn od silných strážců. Stanul nad jeho hlavou a důtklivé slovo mu řekl: „Copak ti bezpečí tvé jest lhostejno — že jsi tak klidně prostřed nepřátel usnul, když Achilleus ušetřil tebe? 685 Jestliže mnoho jsi dal, bys vykoupil milého syna, za tebe, ježto jsi živ, snad třikrát výkupné větší synové, již jsou v městě, by vydali, kdyby tě tady spatřil vládyka lidu a spatřili Achajci druzí.“ Řekl, i zhrozil se stařec a také probudil vozku. 690 Hermés tu bez meškání jim zapřáhl koně i mezky, sám jel táborem rychle — a z vojska jich neviděl nikdo. Když však přišli až k místu, kdež brod jest v půvabných proudech Skamandru, vírné řeky, již věčný Kronovec zplodil, tu se již Hermés vrátil a odešel na širý Olymp. 695 Zora vtom v rouše jak šafrán se prostřela po celé zemi, oni pak k městským zdem své spřežení s pláčem a nářkem řídili — Hektorův trup byl přivážen od mezků vzadu. Nikdo jich neviděl z mužů ni ze žen s krásnými pásy, jenom Kassandré sama. Ta zlaté Kypřance rovná 700 vystoupla na hrad trójský — a poznala milého otce, kterak na voze stojí, též Ídaios, hlasatel města — bratra pak na voze mezčím, jak v rouchách zahalen leží. Ihned zalkala hlasně a volala po celém městě: „Pojďte, ó Trójané všickni, i Trójanky, Hektora spatřit, 705 ačli jste plesali dřív, když domů se vracíval z bitvy, živ, vždyť rozkoší býval i národu všemu i městu!“ Řekla, a vůbec nikdo již uvnitř nezůstal v městě, žena ni muž, vždyť nezkrotný žal v nich probuzen všechněch. Před branou sešli se s ním, an přivážel mrtvého reka. 710 Nejdřív manželka milá i vznešená matka se vrhly na vůz s krásnými koly a zoufale rvaly si vlasy, hlavy se dotýkajíce — a lid stál okolo s pláčem. Tehdáž po celý den, snad k samému západu slunce, byli by nad ním lkali a kvílili před branou města, 715 kdyby byl s povozu svého se stařec neozval k lidu: „S cesty, teď ustupte mezkům, ať projedu, můžete potom horkým se nasytit pláčem, až mrtvolu přivezu domů!“ Řekl, a všechen se lid hned rozstoupil, uhnuv se vozu. Ale když ve skvostný dům jej zavezli, ihned ho dali 720 na lůžko zdobené řezbou a zpěváky pozvali k němu k předzpěvu žalných písní. Ti zpěvem stenotu plným zpívali truchlým hlasem, a ženštiny kvílily k tomu. Manželka bělostných loktů tu počala hlasitý nářek, Hektora, záhubce mužů, v svých rukou chovajíc hlavu: 725 „O život, manžele můj, byls oloupen, mne pak tu vdovou opouštíš ve svém domě — a syn — tak maličký ještě! — jemuž dali jsme život — my ubozí! — — Beztoho ani nedočká jinošských let — dřív zbořena v základech bude Trója — ty ochránce její jsi zahynul, který’s jí vždycky 730 hájíval, milých chotí a malých dítek jsa strážcem. Všecky je za krátký čas již povezou na dutých lodích — — mne též ve středu jejich — — a ty zas, dítě, buď se mnou půjdeš, kde otrocké práce pak konat donucen budeš, pro pána bezcitného, a možná že také tě někdo 735 z Achaiů za ručku chytne a svrhne tě v záhubu bídnou s městských zdí, pln hněvu, že bratr mu Hektorem zabit, nebo snad otec neb syn — vždyť Danaů veliké množství rukama Hektorovýma tu do půdy zarylo nehty, neboť milosti neznal tvůj otec v zápase krutém. 740 Proto i veškeren lid teď nad ním po městě kvílí. Nevýslovný smutek a pláč v svých rodičích vzbudils, Hektore, mně však zvlášť teď zůstanou útrapy žalné. Nevztáhls se svého lůžka, když umírals, po mně své ruce, neřekls útěšných slov, jež já bych po celý život 745 chovala, ve dne i v noci, a nad tebou ronila slzy!“ Tak tam pravila s pláčem, a ženštiny kvílily k tomu. Hekabé uprostřed žen pak počala hlasitý nářek: „Hektore, ze všech synů ty nejvíc v srdci mi drahý, zajisté, dokud’s byl živ, tys býval miláčkem bohů, 750 již tě pak na péči měli i v zhoubném osudu smrti, neboť jiné mé syny rek Achilleus ve běhu rychlý prodával, koho kdy zajal, až za mořskou vlnivou tůni, na Samos, na ostrov Imbros i do Lémna plného dýmu; ty, když břitkým dřevcem byls od něho života zbaven, 755 mnoho sic tebou smýkal kol mohyly přítele svého, Patrokla, jehož jsi sklál — — však proto ho nevzkřísil přece — — nyní takto mi čerstvý, jak živý, v komnatě naší ležíš, jak by tě teď bůh Apollón Stříbrnoluký jednou z líbezných střel byl zahubil, střeliv tě náhle.“ 760 Tak tam pravila s pláčem a sten v nich vzbudila prudký. Helené ve středu jich pak třetí počala nářek: „Hektore, ze všech švagrů ty nejvíc v srdci mi drahý! Ovšem manželem mým jest Paris podobný bohům, který mě přivedl v Tróju — ó kéž jsem zhynula dříve! — 765 neboť dvacátý rok již míjí od oné doby, co jsem z domova vyšla a pryč jsem z rodiště svého, ale ni slovíčka zlého ni příkrého nikdy’s mi neděl, naopak, někdo-li jiný mi v paláci výčitky dělal z mužových bratrů neb sester neb z manželek mužových bratrů, 770 nebo i mužova máť — tchán vždycky je vlídný jak otec — ty jsi je po každé dobřil a snažně ses přimlouval za mne srdcem dobroty plným a mluvě k nim vlídnou svou řečí. Pročež nad tebou pláču, i nad sebou, s bolestí v duši, nebohá — — v širé Tróji už není mi docela nikdo 775 jiný přízniv a vlídný — a všichni se přede mnou děsí!“ Tak tam pravila s pláčem — i vzdychal nesčetný zastup. Potom už Priamos kmet dal rozkaz ve středu lidu: „Nyní do města dříví už přivezte! Nemějte strachu, silný že v záloze šik vás přepadne — takto mě totiž 780 ujistil Péleův syn, když pouštěl mě od lodí černých, dříve že nezačne boj, než dvanáctá přikvapí zora.“ Tak jim Priamos děl. Hned zapřáhli býky i mezky s rychlostí do svých vozů a potom se před městem sešli. Po celých devět dní pak sváželi nesčetné dříví; 785 když pak se zjevila zora již desátá, pochodeň lidstva, tehdáž, roníce slzy, už smělého Hektora nesli, mrtvolu na vrchol dřev pak složivše, vznítili oheň. Zora když růžových prstů se zjevila, s jitrem se rodíc, tehdy se shromáždil lid kol hranice slavného reka. 790 Avšak když se už sešli a všichni se v hromadu shlukli, nejdřív jiskrným vínem tu hranici zhasili zcela, všecku, kam plamene žár až zasáhl, dokola, všude. Bratři a druhové jeho pak bílé sbírali kosti, ve zraku pláč — proud slz jim s tváří na zem se řinul. 795 Když pak sebrali kosti a do zlaté truhly je dali, v jemná nachová roucha je pečlivě sbalivše dříve, konečně v hlubinu hrobky je vložili rychle a potom hustými kameny svrchu, a velkými, přikryli hrobku. Rychle pak zřídili rov. — Kol dokola hlídači byli, 800 aby tam nevpadl dřív lid Danaů holení krásných. Když pak zřídili hrobku, zas odešli, ale pak zase všichni se v hromadu sešli a skvostné slavili hody v paláci Priama vládce, jenž král byl živený Diem. Tak tam Hektora pohřeb byl slaven, statného jezdce.