ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zora se zdvíhala s lůžka a vstávala od vznešeného Títhóna, nesouc světlo i věčným bohům i lidem. Tehdáž Kronovec Zeus již posílal k achajským lodím strašlivý Svár, jenž válečný znak v své pravici nesl. 5 Stanul při lodi černé a prostorné, Odysseově, vprostřed celého vojska, že slyšeli na obě strany: ke stanům Aiantovým, jenž pocházel od Telamóna, jakož i k Achilleovým — ti vytáhli souměrné lodi na krajích, rukou síle a mužnosti důvěřujíce. 10 Stanul při této lodi a vykřikl, mocně a hrozně, ostře, a nadbytek sil z nich každému do srdce vložil, aby tak válčil stále a s Trójany zápasy sváděl. Rázem každému boj byl milejší, nežli se vrátit do milé otcovské země a odplout na dutých lodích. 15 Vzkřikl i vládyka mužstva a kázal k boji se zbrojit, avšak potom i sám vzal na sebe odění třpytné: Holeně ze všeho nejdřív si položil okolo lýtek, krásné, které k nohám mu vázaly stříbrné spony, potom těžký krunýř si připínal okolo prsou, 20 který mu v hostinný dar král Kinyrés daroval kdysi: zaslechlť velikou zvěst až na Kypru, kterak prý chtějí Achajci s koráby svými se plavit do trójské země: proto mu dal ten krunýř, by takto se zavděčil králi. Deset z oceli temné měl krunýř na sobě pruhů, 25 dvanáct jich ze zlata bylo a dvacet bylo jich z cínu. Hadové z oceli modré se vzpínali, nahoru k šíji, po třech na každé straně jak duhové pruhy, jež občas v oblacích vztyčuje Zeus, když lidstvu chce znamení dáti. Na své plece si meč pak pověsil, na jehož jilci 30 zlaté se třpytily nýtky, a mečová stříbrná pochva krásné řemeny měla, jež zlatem zdobeny byly. Štít vzal kryjící muže a útočný, umělé dílo, krásný: okolo středu měl deset bronzových kruhů, dvacet vypuklin z cínu se třpytilo na vrchu štítu, 35 bílých, prostřední z nich však z tmavé oceli byla. Gorgó děsivé tváře ji celou plnila kruhem, hledící hrozným zrakem — a obrazy Děsu a Třasu. Řemen, pobitý stříbrem, byl u štítu, na němž se vinul zrobený z oceli had, jenž tři měl na sobě hlavy, 40 vyrostlé z jedné šíje, dvě stočené na obě strany. Přilbu si hřebenů dvou, čtyř lícní, na hlavu vložil, na které chochol z žíní se s vrcholu strašlivě kýval. Vzal dvé oštěpů silných, jež končily bronzovým hrotem, ostré, do dálky lesk z jich hrotů k nebesům zářil. 45 Bohyně Athénská Pallas i Héré hřímaly k tomu, aby byl vévoda ctěn, král Mykény bohaté zlatem. Každý pak achajský rek dal rozkaz vozkovi svému, u kraje příkopu zůstat a držet v pořádku koně, sami však jenom pěšky, než úplně oděni ve zbroj, 50 kvapili — nesmírný ryk hned s ranním úsvitem nastal. Příkop přestoupli dříve a za ním se sřadili v šiky, po nich šli za krátký čas pak jezdcové. Zhoubný však zmatek vznítil Kronovec v nich, jenž kapkám s nadhvězdných výšin rosným, prolnutým krví, dal pršeti, poněvadž tehdy 55 množství chrabrých hlav chtěl Hádovi předhodit v kořist. Trójští se naproti nim zas chystali, na vršku pláně, vedeni Hektorem velkým a hrdinským Púlydamantem s Aineiem, který v Tróji jak božstvo byl u lidu v úctě; tré též Anténorovců jim velelo: Agénór slavný, 60 Polybos, Akamás jun, jenž věčným bohům byl roven; Hektór byl v prvních řadách a štít měl veskrze stejný. Jako když ze shluku mračen se zhoubná objeví hvězda, zářící kol, však za stinný mrak zas najednou zajde, podobně hrdina Hektór hned v předních jevil se řadách, 65 hned zas rozkazy dával až v pozadí — ze zbroje jeho tryskala zář, jak Zévův blesk, když zablýská někdy. Jako když na poli ženci, již se stran protivných sekou, obilí kladou v řádky, ať pšeničná stébla či ječná, u muže zámožného — a hustě hrst za hrstí padá, 70 podobně achajské mužstvo i trójské se na sebe vrhlo, zuříc, nižádný z nich však nevzpomněl na zhoubný útěk. U obou zápasu zdar byl nejistý — oni jak vlci zuřili — žalostný Svár měl radost, na bitvu patře, neboť ten jediný bůh byl přítomen při jejich půtce; 75 žádné jiné božstvo tam nebylo, nýbrž si vesměs bohové v palácích svých jen hověli, v místě, kde každý v olympských roklinách četných měl krásný vystavěn palác. Diu však, vladaři mraků, to každý vykládal ve zlé, že teď v úmyslu má dát oslavu trójskému vojsku. 80 Otec nedbal jich nic, než stranou od druhých bohů usedl docela zvlášť, kdes vpodáli, skvěje se silou, zíralť na trójské město i danajské koráby duté, leskem jak třpytí se zbraň, jak mužové vraždí a hynou. Dokud trvalo jitro a svaté se jasnilo světlo, 85 rány se s obou stran jen sypaly, padalo mužstvo, když však drvoštěp muž již k obědu jídlo si chystá v lesních úvalech horských, když dost si už unavil ruce, káceje vysoké stromy, a nechuť ho pojímá k práci, avšak po chutném jídle kol srdce mu obchází touha, 90 prorazil danajský voj svou chrabrostí zástupy trójské, pobídnuv po řadách všech své soudruhy. Vládyka mužstva první tu vyrazil vpřed: kles’ Biénór, velitel lidu, sám, pak soudruh jeho, rek Oíleus, statný to jezdec. Ten totiž skočil s vozu a stanul mu naproti k boji. 95 Jej, jak zpříma naň hnal, svým ostrým oštěpem bodl, v čelo, a okraj přilby ho nezdržel, kováním těžký: přilbu a lebeční kost hrot prorazil, v hlavě mu mozek celý zalila krev — tak zabil ho, jak se naň řítil. Padlých Átreův syn tam zanechal, vládyka mužstva, 100 svítících holou hrudí, vždyť svlékl jim veškeru výzbroj. Potom se na Ísa vrhl i Antifa, chtěje je zabít, syny to Priama krále — ten pravý, onen byl lichý — obadva na jednom voze: syn lichý řídíval koně, Antifos, přeslavný rek, pak válčíval. Achilleus kdysi 105 lapil je na stráních Ídy, kde stihl je, pasoucí ovce, svázal je mladým proutím a opět je za výkup pustil. Tehdy však vládyka mužstva, syn Átreův, přemocný vládce, poranil jednoho v hruď svým oštěpem, nad samým prsem, druhého srazil s vozu, svým mečem ho za uchem seknuv. 110 Rychle pak, neboť je znal, jim svlékal brnění krásné, poněvadž u lodí rychlých už dřív byl jednou je spatřil, tenkrát, když rychlý v běhu je Achilleus přivedl s Ídy. Jako když přepadne laňku a snadno jí mláďata malá rozdrtí mohutný lev, když silným chrupem je chopí, 115 do jejich brlohu vraziv — a něžný život jim vezme — I když přítomna jest, jim nablízku, nemůže laňka pomoci — hrozný děs jí samé podchytí údy. Rychle tu uskočí pryč skrz chrastinu hustou a stromy, pádíc, zalita potem — vpád silného dravce ji zděsil, — 120 podobně také z Tróů ni jediný nemohl od nich tehdáž odvrátit smrt — vždyť prchali Achaiům všichni. Pak byl Peisandros zabit a Hippoloch, statečný v boji, synové Antimachovi — ten úskočník nejvíce ze všech zrážel, Meneláovi zas vrátit Helenu krásnou, 125 ježto mu Priamův syn dal skvostné ze zlata dary. Synové tohoto muže tam mocným vládykou skláni, obadva na jednom voze, když rychlé krotili koně, protože z rukou jejich se vysmekly otěže lesklé, čímž se jim splašila spřež. Jim naproti, podoben lvovi, 130 vyrazil Átreův syn. Jej prosili s povozu snažně: „Živ nás, Átreův synu, a důstojné výkupné přijmi: V paláci Antimachově nám četné poklady leží, hojné zlato i bronz, též železo kované pracně, z těchto by rád náš otec ti nesmírné výkupné za nás 135 vyplatil, kdyby jen zvěděl, že u lodí achajských žijem!“ Takto ho prosili s pláčem a mluvili k vladaři lidu lahodou lichotných slov — však tvrdý slyšeli výrok: „Když tedy Antimachos, ten úskočník, vaším je otcem, který na sněmu trójském se jednou přimlouval za to, 140 usmrtit vládyku Sparty a nepouštět k Achaiům zpátky, když tam s poselstvím byl — s ním Odysseus podobný bohům — proto ten bídný čin teď splatíte za otce svého.“ Řekl a oštěpem svým hned Peisandra do hrudi bodnuv, dolů s vozu ho srazil — on naznak skácel se na zem. 145 Seskočil Hippoloch s vozu — a toho zas na zemi zabil, uťav mu mečem ruce a potom mu odsekl šíji. Pak však do něho kopl, že kulil se davem jak válec. Nechav jich, vrhl se tam, kdež nejvíc se tísnily šiky, v čele, a zároveň s ním dav Danaů holení krásných. 150 Pěší tam hubili pěší, již z nutnosti prchali z boje, jezdci pak hubili jezdce. — Mrak prachu se odspodu zdvihl, s roviny — koňské nohy jej zvířily dupotem mocným, bijíce kopyty v zem. Však mocný vládyka lidu stále je stíhal a vraždil a pobízel achajské mužstvo. 155 Vpadne-li zhoubný žár kdys do lesa hojného dřívím, vítr jím v kotoučích zmítá a dále a dále jej pudí, křoviny klesají na zem, i s kořeny vyrvány vichrem, podobně pod Átreovcem tak mnohé padaly hlavy Tróů, pádících zpět, jichž koňové vysokých šíjí 160 s rachotem po drahách bitvy své prázdné vláčeli vozy, hrdinských řidičů svých teď zbaveni — leželiť tito na zemi — pohled na ně byl milejší supům než ženám. Hektora Kronovec Zeus však vzdaloval od střel a prachu, od vřavy, proudů krve a hrozného vraždění mužů. 165 Král však za nimi hnal, pln prudkosti, Danaům vele, Trójští dle Ílova rovu, jenž dávný byl z Dardana předek, středem roviny trójské dle planého běželi fíku, cílíce rovnou k městu; syn Átreův stále je stíhal s křikem, a krví a kalem si třísnil nezdolné ruce. 170 Ale když ke Skajské bráně a k dubu již Trójané přišli, tu teprv stavili útěk a na své čekali druhy: rovinou Trójanů část k nim běžela, plaše jak krávy, které rozplaší lev, jenž v noční temnotě přijde; jenom jediné z nich však náhlá zhouba se zjeví: 175 nejdřív zlomí jí vaz, svým silným chopiv ji chrupem, potom vystřebe krev, pak veškery útroby z nitra. Takto je Átreův syn hnal před sebou, vládyka mocný, zadní vojíny vraždě — a všichni již prchali před ním. Mnozí na tvář i naznak se se svých káceli vozů 180 pod rukou Átréovce, jenž kolem a dopředu zuřil. Když však přijíti měl, již zakrátko, k samému městu, k strmým Ília hradbám, tu otec bohů a králů, na Ídě, prameny hojné, se posadil, na samém vrchu, sestoupiv s nebes výše a blesk měl v pravici mocné. 185 Íridu zlatých křídel tu poslal s poselstvím tímto: „Pospěš si, Írido rychlá, a tento dej Hektoru rozkaz: Pokud viděti bude, jak vladař danajských vojů zuří v popředí vojsk, jak hubí vojínů šiky, dotud ať ustoupá sám, však druhé ať pobízí mužstvo, 190 aby šlo do tuhé seče a s odpůrci svádělo boje, ale až boden kopím neb šípem postřelen ostrým, vystoupí na svůj vůz, pak jemu dám vítězství v boji, takže až k lodím přijde, jež kryty jsou palubou krásně, v době, kdy zapadá slunce a soumrak posvátný přijde.“ 195 Íris rychlá jak vítr slov Diových poslušna byla: sestoupla s ídských vrchů a spěchala do svaté Tróje: zhlédla, jak slavný Hektór, syn Priama, chrabrého reka, stojí na voze svém, jenž velmi byl důkladně stavěn. Íris rychlá v běhu tu přistoupla k němu a řekla: 200 „Hektore, Priamův synu, jenž Diu jsi důmyslem roven, poslal mě Kronovec Zeus, bych poselství toto ti řekla: Pokud viděti budeš, jak vladař danajských vojů zuří v popředí vojsk, jak hubí vojínů šiky, dotud couvati máš, však druhé pobízet mužstvo, 205 aby šlo do tuhé seče a s odpůrci svádělo boje, ale až boden kopím neb šípem postřelen ostrým, vystoupí na svůj vůz, pak tobě dá vítězství v boji, takže až k lodím přijdeš, jež kryty jsou palubou krásně, v době, kdy zapadá slunce a soumrak posvátný přijde.“ 210 Íris rychlá v běhu, se vzdálila po těchto slovech. Hektór s povozu svého, i se zbrojí, seskočil na zem, mávaje ostrými dřevci, a chodil táborem všude, nutil je do boje jíti a budil strašlivou půtku. Rázem se obrátí vojsko a naproti Achaiům stane; 215 Také argejský lid své řady si pevněji zřídil. Obnoven boj, již stáli si vstříc, vtom vládyka mužstva první vyrazil vpřed — chtělť válčit nejvíce vpředu. Nyní mi povězte, Músy, jež bydlíte v olympských domech, který Agamemnonu se první postavil k boji, 220 ať již ze samých Tróů či slavných spojenců jejich: Veliký Ífidamás, muž krásný, Anténorovec: v Thrékii, hrudnaté zemi, byl vychován, matce to bravu, Kissés v paláci svém jej vypěstil, malého chlapce, otec Theány sličné a vlastní dědeček jeho. 225 Když pak skvělého již byl dospěl jinošství míry, zdržel ho ve svém domě a vlastní dceru mu dával. Sotva se oženil s ní, jak zaslechl o válce, přišel s dvanácti křivými loďmi, jež s rekem zároveň pluly. Pak však v Perkótě městě své souměrné koráby nechav, 230 vydal se na cestu pěšky, až do města Ília přišel. Ten tedy Agamemnonu se naproti postavil k boji. Když tak na sebe jdouce již docela nablízku byli, chybil se Átreův syn, hrot kopí mu zaletěl stranou, oštěp pak Anténorovec mu vrazil v brnění vespod, 235 v opasek, přiraziv tělem, své těžké pravici věře: neprojel opaskem třpytným mu hrot, neb mnohem se dříve, ohnul jak olovo zpět, když vrazil na stříbro pásu. Vladař, přemocný vládce, však chopiv rukou ten oštěp, prudce jak lev jej táhl a odpůrci z ruky jej vyrvav, 240 ťal jej do týla mečem a rázem ho života zbavil. Tak ten rek tam padl a usnul kovovým spánkem — ubohý, měšťanů bráně — jsa vzdálen manželky z mládí, řádné, a její vděk již nedočkal — za velké dary: sto dal nejdříve krav, pak tisíc přislíbil ještě 245 ovcí a zároveň koz, jichž nesčetný dav se mu pásl. Tehdy mu Átreův syn vzal brnění, vládyka mužstva, které danajským vojskem si odnášel, krásnou tu výzbroj. Jakmile spatřil ho Koón, rek nad muže veškery slavný, nejstarší Anténorovec, tu rázem strašlivá žalost 250 zakryla rekovi zrak, vždyť vlastní bratr mu zabit. Stanul s oštěpem stranou, jsa neviděn vládykou slavným, odtud do ruky, v střed, jej poranil, pod loktem právě: lesklého oštěpu hrot skrz naskrz pronikl rukou. Rázem vládyka mužstva se tehdáž nadmíru zděsil — 255 avšak nenechal přec ten hrdina bitek a boje, nýbrž s oštěpem svým naň vyrazil, ztuženým větry, právě když Ífidamanta, jenž bratr byl z jednoho otce, horlivě za nohu táhl a na všecky hrdiny volal: když tak zástupem vojska ho pod štítem, vypouklým v středu, 260 táhl, tu bodl jej kopím a rázem ho života zbavil, hlavu pak, přiskočiv k němu, mu uťal — nad jeho bratrem. Synové Anténorovi tak pod rukou vládyky lidu splnili života osud a sestoupli v Hádovo sídlo. Na řady jiných mužů pak dorážel útokem prudkým 265 mečem a silným kopím a balvany veliké tíže, dokavad teplá krev se mu prýštila z bodené rány. Když krev přestala téci a rána mu znenáhla zaschla, silný Átreův syn byl proniknut bolestí ostrou. Jako se rodička svíjí, jsouc raněna bolesti šípem, 270 ostrým, jejž Eileithýie jí seslaly, budíce bolest, bohyně Héry to dcery, jež trpké bolesti nosí, taktéž Átreův syn byl proniknut bolestí ostrou. Ihned vyskočil na vůz a kázal vozkovi svému, aby se vrátil k lodím, a velmi byl mrzutý v srdci: 275 vzkřikl však velkým hlasem a na lid danajský zvolal: „Poslyšte, přátelé milí, vy Danaů vůdci a rádci, vy teď trudnou tu seč nám zatím odvrátit hleďte od našich korábů mořských, vždyť mně Zeus všemoudrý nechtěl dopřát po celý den vést zápas naproti Tróům!“ 280 Řekl a vozka mu hned hnal spřežení půvabné hřívy k achajským dutým lodím, ne neradi pádili tito, zpěněni na hrudi potem a vespod pokryti prachem, vezouce vladaře z boje, jenž ranou velmi byl týrán. Sotvaže Hektór zhlédl, že vladař se vzdaluje z boje, 285 trójský a lycký lid hned pobídl, mohutně vzkřiknuv: „Trójané, Lyčané chrabří, i Dardani válčící zblízka, přátelé, mužové buďte a pomněte obrany rázné! Pryč jest největší rek — teď mně dal Kronovec slávu! — pročež žeňte teď vpřed svá spřežení jednokopytná 290 silným Danaům vstříc, ať slávu si získáte vzácnou!“ Řekl a každému z nich tím vzbudil bojovnou smělost. Jako štve lovecký muž své ohaře, cenící zuby, naproti divému kanci neb naproti silnému lvovi, taktéž Achaiům vstříc hnal Trójany zmužilé v boji 295 z Priama zrozený Hektór — jak Arés, záhubce mužstva, sám pak s bujarou myslí se postavil do první řady: Vrhl se v strašnou seč jak vichřice dující prudce, která přiletí shůry a modré zvlňuje moře. Koho tam ze všech nejdřív a koho zas naposled zabil 300 Hektór, Priamův syn, když Kronovec skytl mu slávu? Vrhl se na Autonoa, pak Ásaia, na Ofeltia, na Óra, Opíta též, pak Dolopa, z Klytia rodem, Aisymna, na Ageláa a statného na Hipponoa. To byli Danaů vůdci, jež usmrtil, avšak i množství 305 lidu, jak Zefyros bouřný, když vrazí do mraků černých, jasný jež sehnal Notos, a prudkou je vichřicí tepe. Vlna se za vlnou vzdouvá a kutálí — do výše pěna stříká, hučícím větrem jsouc tříštěna, dujícím všude. Tolik danajských hlav též Hektorem hubeno bylo. 310 Byla by nastala zhouba a neblahé skutky se staly: již by se danajský voj byl klopotně do lodí vrhl, kdyby vtom na Týdeovce byl nezvolal Odysseus takto: „Copakže, Týdeův synu, teď nedbáme obrany rázné!? Sem tedy, rozmilý, ke mně — vždyť bude to nesmírná hanba, 315 Hektór-li jiskřící přilbou se zmocní korábů našich!“ Mohutný Týdeův syn zas těmito odvětil slovy: „Já ovšem zůstanu v boji, a vytrvám — ale jen krátce potrvá užitek z nás, vždyť Kronovec oblačný hodlá patrně Trójanům spíš než nám dát vítěznou sílu.“ 320 Řekl a oštěpem svým hned do prsu levého bodnuv Thymbraia, s vozu ho srazil. — Pak Molíón od Odyssea, soudruh Thymbraia vládce, byl usmrcen, podobný bohům. Oba je nechali tam, když skončili zápasy jejich, oba pak chodili davem a zuřili, jako když někdy 325 kancové, zuříce v mysli, se do psů loveckých dají, tak svým útokem zpětným je hubili. Rád si tu zase oddechl achajský lid, jenž před slavným Hektorem prchal. Tehdáž dostihli vůz dvou mužů nejlepších z lidu, Meropa perkótského to potomků, kterýžto ze všech 330 nejlíp věstiti uměl a nechtěl dovolit synům, do války záhubné jít — však nechtěli poslušni býti: sudičky mrákotné smrti je totiž v záhubu vedly. Těm tam Týdeův syn, rek Dioméd oštěpem slavný, odňal duši a život a skvostnou výzbroj jim svlekl. 335 Odysseus na Hippodama a na Hypeirocha se vrhl. Boj tak Kronovec Zeus jim rovnou rozestřel měrou, zíraje s pohoří Ídy, jak jeden druhého vraždil. Probodl Agastrofovi, jenž pocházel z Paiona rodem, kyčel Týdeův syn svým oštěpem. Raněný neměl 340 poblíž k útěku vůz — on velice na mysli zbloudil: povoz měl soudruh jeho, kdes opodál, hrdina sám však zuřil v popředí řady, až milého života pozbyl. Hektór je spatřil v řadách a zpříma se vyřítil na ně, spustiv veliký křik — s ním trójské se hrnuly šiky. 345 Spatřiv je Týdeův syn, byl zaražen, bojovník statný, přistoupil k Láertovci a zblízka jej oslovil rychle: „Na nás žene se sem teď pohroma, obrovský Hektór, pročež nechoďme s místa a braňme se, stojíce pevně!“ Řekl, pak napřáhl ruku, a přímo mu na hlavu míře, 350 stinným oštěpem mrštil, a bodl ho, aniž se chybil, do vrchu přilbice jeho — kov od kovu odletěl nazpět aniž pronikl k tělu — kov přilby mu odrazil ránu trojvrstvé, s otvory v hledí, již obdržel od boha Foiba. Honem couvl tu značně a v zástup schoval se Hektór, 355 jenom do kolen klesl a pádnou rukou se opřel o zem, a černé temno se prostřelo po jeho očích. Zatím co Týdéovec se rozběhl za letem kopí, daleko z předních řad, když kopí mu sletělo na zem, Hektór přišel zas k sobě a opět vyskočiv na vůz, 360 odjel do davu vojska a černé unikl smrti. Mohutný Týdeův syn pak vykřikl, žena se za ním: „Opět jsi ušel smrti, ty pse! Již docela blízko přišel ti zmar, však Foibos ti sám tvůj odvrátil osud, k němuž vždycky se modlíš, když vcházíš v oštěpů praskot. 365 Však já tě sprovodím přec, byť později, s tebou se sraze, jestliže na pomoc mám též já snad někoho z bohů! Teď si však na jiný lid zas pospíším, koho tu stihnu.“ Řekl a reka, jejž sklál, šel vysvléknout, slavného kopím. Paris však v okamžik ten, choť Heleny kadeří krásných, 370 na Dioméda svůj luk již napínal, vladaře lidu. Na rovu, zřízeném lidmi, byl o sloup náhrobní opřen, Ílův, jenž, z Dardana rodem, byl dávný národa vladař. Zatím co Týdeův syn bral s hrudi mu třpytivý krunýř, silnému padlému reku, a štít též s plecí mu snímal, 375 jakož i těžkou přilbu — on napjav lučiště v oblouk, střelil — broušená šipka mu z rukou nevyšla marně — v chodidlo pravé nohy. Skrz naskrz projela střela, že až do země vnikla. Tu Paris se od srdce zasmáv, vyskočil z úkrytu svého a chlubná promluvil slova: 380 „Poraněn’s! — Nevyšel šíp teď nadarmo! Kéž bych tě býval ranil do hloubi slabin a život takto ti odňal! Potom by trójský národ si konečně oddechl z útrap, vždyť má před tebou strach, jak přede lvem mekavé kozy!“ Silný se Týdeův syn však nelekl, nýbrž mu pravil: 385 „Hrdino lukem — ty hubo — s tou frisúrou — mámile děvčat!! Pojď jen — a tváří v tvář dej se mnou se ve zbroji v zápas!! To by ti ten tvůj luk pak neprospěl, četné tvé šípy! Tím, žes chodidlo mé teď poškrábl — — takhle se chlubíš!? Hloupost — jako by ženská neb dětinský chlapec mě bodl! 390 Ovšem, tupý je šíp, když ničema zbabělý střelí! Ode mne naprosto jináč — byť zavadil docela málo, ostrým se ukáže šíp — ten naráz života zbaví. Potom milená choť své tváře si rozdrásá obě, dítky pak siroty jsou — sám krví zbrocuje půdu, 395 hnije, a ptáků pak víc než žen kol něho se hemží.“ Odysseus oštěpem slavný tu zblízka se postavil před něj, rek pak sedl si za ním a rychlou šipku si z nohy táhl — a bolestná trýzeň mu celým projela tělem. Potom vyskočil na vůz a kázal vozkovi svému, 400 aby se vrátil k lodím — a velmi byl mrzutý v srdci. Odysseus oštěpem slavný tam osaměl — nezůstal při něm žádný achajský rek — strach z nepřátel rozehnal všecky. Tu tedy úzkosti pln děl ke své zmužilé duši: „Běda, co vytrpět mám? — Jest ostuda, jestliže prchnu 405 před množstvím, strachem jsa jat — jest horší, budu-li zabit, docela sám — vždyť Zeus již Danajce ostatní zahnal. Avšak načpak tu věc má milá rozjímá duše? Vždyť jen zbabělý muž, jak známo mi, utíká z boje; jestliže muž však hrdina jest, má povinnost svatou 410 statečně v zápase stát, ať zraňuje jiné, ať raněn.“ Co on přemýšlel takto i ve svém srdci i v mysli, vtom již Trójanů šik tam přitrhl, pokrytých štíty, ve svůj pojal ho střed, však vlastní záhubu svíral. Jako když lovčí psové a za nimi jinoši jaří 415 hemží se kolem kance, jenž běží z hlubokých houštin, brouse si bílý kel v svých strašných čelistech křivých, lovci naň útočí v kruhu — a skřípot zubů je slyšet; avšak lovcové přec jej čekají, ačkoliv zuří — takto se na reka též tam sápali, milého Diu. 420 On však nejdříve všech sklál hrdinu Déiopíta: přiskočil s ostrým kopím a ranil ho nahoře v plece. Potom Thoóna též, pak statného Ennoma zabil, potom Chersidamantu, jak skočil s povozu svého, vrazil do pupku hrot, hned pod štítem vypouklým v středu: 425 raněný do prachu padl a zaryl do země prsty. Nechav jich, zarazil hrot zas v Charopa, z Hippasa rodem, který byl bratrem Sóka, jenž velmi byl zámožný jměním. Jemu však na pomoc šel rek Sókos podobný bohům: kráčeje stanul zblízka a pravil důrazné slovo: 430 „Slavený Láertovče, jenž beze lsti nejsi a práce, buď se dnes budeš chlubit, žes dvojici z Hippasa synů usmrtil, takové reky, a výzbroj s těla jim svlékl, anebo mým spíš oštěpem sklán, svůj život tu ztratíš.“ Ve štít veskrze stejný svým kopím bodl ho Sókos: 435 naskrze lesklým štítem mu projelo obrovské dřevce, pronikl oštěpu hrot též krunýřem, zdobeným krásně: se žeber veškeru kůži mu ostré sedřelo kopí, přec však nedala Pallas, by v rekovy útroby vniklo. Odysseus ihned poznal, že není smrtelná rána, 440 ustoupil poněkud nazpět a důrazně takto mu pravil: „Teď ale, nešťastníče, tě náhlá záhuba stihne! Ovšem’s mě zadržel teď, bych nemohl s Trójany válčit, tobě však já zas pravím, že nyní stihne tě tady zhouba a černá smrt, vždyť mým teď povalen dřevcem, 445 mně tu dáš čest, svou duši však Hádovi, slavnému koňmi!“ Sókos se obrátil zády a utíkal, slyše ta slova; jemu, jak otočil hřbet, svůj oštěp zarazil do zad, doprostřed obou plecí, a ostřím prsa mu prohnal. Padl, až duněla zem. Rek zajásal, Odysseus slavný: 450 „Zrozený z Hippasa Sóku, jenž chrabrý byl válečný jezdec, smrtí dříve než já byls postižen — neušels tomu! Ubohý, vznešená matka ni otec nebude moci synovi zatlačit oči, již mrtvému, nýbrž tu budeš od ptáků hltavých rván, již nad tebou kroužiti budou, 455 mne však, jestliže zemru, lid slavných Achaiů poctí.“ Řekl a vytáhl hrot, jímž statný Sókos ho ranil, ze štítu vypouklého a ze svého vlastního těla — krev, jak vytáhl kopí, mu vytryskla, ducha mu děsíc. Trójané, udatný lid, když viděli krvácet reka, 460 všichni tu vykřikli davem a vesměs na něj se vrhli. On však dozadu couval a volal na svoje druhy: třikrát za sebou zvolal, co muž jen vykřiknout může, třikrát bojovný rek jej zaslechl, vládyka Sparty. K Aiantu bez meškání se ozval, který byl blízko: 465 „Aiante Telamónovče, ty vladaři, potomku Diův, oběma ušima slyším, jak nezdolný Odysseus volá, podobně, jako by jej tam zmáhali, jednoho všichni, trójský lid, jenž zaskočil jej kdes v zuřivé seči. Pročež pojďme tam davem — jest nejlíp pomocí přispět! 470 Bojím se, že ho cos potká, když sám jest ve shluku Tróů — zdatný to rek, toť velký by stesk nám Danaům nastal!“ Řekl a v čele se bral — s ním rek šel podobný bohům. Milý Diovi rek byl nalezen, kterak kol něho hemží se Trójanů dav, jak kolem jelena s ranou 475 ryšavých šakalů shluk, kdes na horách. — Střelilť ho lovec šípem s tětivy své — ten vyvázne sice a prchne, dokavad krev má teplou a kolena mohou se hýbat; když však rychlý šíp vší síly ho konečně zbaví, šakali, žeroucí maso, jej na horách hltavě sápou, 480 v hlubinách stinného háje. Tu lva tam přivede božstvo, lupiče — šakalů dav jest rozehnán, lev pak ho žere — takto, kde Odysseus stál, rek statný, důvtipu plný, Trójané, četní a silní, se hemžili — hrdina kopím útočil na ně sem tam, den záhuby odvrátit hledě. 485 Vtom však přikvapil Aiás a štít měl podobný věži: stanul mu v bok — hned Trójanů dav byl rozehnán všechen. Bojovný Átreův syn jej potom vyvedl z davu, chopiv za ruku reka, až soudruh koně mu přihnal. Aiás se na Tróy vrhl a dřevcem Dorykla zabil, 490 levého z Priama syna, pak také Pandoka proklál, proklál Lýsandra též, pak Pýrasa, Pylarta také. Jako se rozvodní řeka a na pláň s hory se řítí, sněhem to vzkypělý proud, an Diův liják ho pudí: mnoho tu vyschlých dubů a množství smrkových kmenů 495 unáší v mořskou tůň, též přemnoho náplavu valí, takto se řítil i Aiás, jak Trójany rovinou honil, vraždě jim koně i muže. A dosud nezvěděl o tom Hektór jiskřící přilbou, jenž na levém bojiště křídle bojoval u řeky Xanthu, kde nadmíru veliké množství 500 padalo mužských hlav, kdež hrozný se ozýval lomoz — vůdcem byl velký Nestór a bojovný vládyka krétský. Hektór ve shluku jich tam bojoval, strašlivé činy konaje kopím i jízdou a kácel jinochů řady. Tehdáž Achajci slavní by nijak necouvli s cesty, 505 kdyby vtom Macháona choť Heleny kadeří krásných, slavného vladaře lidu, byl nevzdálil z chrabrého boje, ostrým trojhrotým šípem ho v pravé postřeliv plece. O něho veliký strach jal Danay dýšící silou, kdyby se zvrátil zápas, by nějak ho nepřítel nesklál. 510 Z příčiny té král krétský se k slavnému Nestoru ozval: „Nestore, Néleův synu, ty velká Danaů pýcho, pospěš a vystup na vůz, a raněný Macháón k tobě, k lodím pak úprkem žeň své spřežení jednokopytné, neboť lékařský muž jest cenou za mnoho jiných: 515 umíť vyříznout šíp a přiložit hojivé léky!“ Řekl, a bez dlení kmet byl srozuměn, Gerénský jezdec, ihned vystoupil na vůz, a raněný Macháón k němu, zrozený z Asklépia, jenž výborným lékařem býval. Nakvap do koní švihl — ne neradi pádili tito 520 k achajským dutým lodím, kamž milé jim toužilo srdce. S povozu vozataj zhlédl, jak Trójané prchají v zmatku, Hektoru po boku stoje, a důtklivé slovo mu řekl: „Hektore, co jsme my tady a s Danay na kraji bitvy zápasy, plné smutku, tu svádíme, ostatní mužstvo 525 trójské utíká tamhle, a smíchaně, koně i lidé. Aiás je, Telamónovec, tam poráží — dobře ho vidím, neboť veliký štít má na plecích — my tedy také koně i vůz teď požeňme tam, kdež nejvíce právě jezdci a vojíni pěší se v zhoubný pustili rozbroj, 530 jeden druhého hubí, a hrozný se ozývá lomoz!“ Toto mu vozataj řekl a do koní půvabné hřívy bičem svištícím švihl, a koňové slyšíce bičík, bleskem letící vůz v střed Tróů i Achaiů vezli, šlapouce po mrtvých tělech i po štítech — náprava vozu 535 krví zbrocena byla i okraje okolo korby, na něž padaly kapky, jež od koňských stříkaly kopyt, jiné s loukotí kol. Rek toužil do davu mužů vniknout, do něho vskočit a prorazit. — V danajských řadách zhoubnou zmatenost vzbudil, a málo dal poklidu dřevci. 540 Na řady jiných mužů však útokem dorážel Hektór mečem a silným kopím a balvany veliké tíže — s Aiantem Telamónovcem se Hektór vyhýbal boji, neboť horšil se Zeus, když s mužem chrabřejším válčil. V Aiantu vznítil strach syn Kronův vládnoucí s výše: 545 stanul tu úžasu pln, pak vzdálil se, pohlédnuv kolem, štít svůj ze sedmi koží dav na záda, podoben lvovi, často pak obracel oči a malými kročeji kráčel. Nejinak plavý lev, když ze dvorce, v kterém jsou krávy, od psů zaplašen bývá i od lovců, venkovských mužů, 550 kteří dopustit nechtí, by tučnou krávu jim vyrval, celou probdíce noc. Lev po mase velice dychtě, útočí přec, však nesvede nic, vždyť přečetná dřevce ze smělých pastýřů rukou se jenjen sypají na něj, se svazky hořících loučí, jichž on, byť zuřiv, se děsí, 555 konečně odejde přec, když svítá, truchlivý v srdci — podobně Aiás tenkrát se od Tróů, smuten jsa v srdci, vzdaloval, velice nerad, mělť velkou o lodi bázeň. Jako se chlapcům vzepře, jda podél osení, osel, vzpurný, o jehož hřbet již mnoho se zlámalo holí: 560 v osení vysoké vkročí a škube je, nadarmo chlapci holemi do něho buší — vždyť jejich síla je dětská; stěží ho vyženou přec, když dost se už napásl píce: podobně statečný rek byl tenkrát, veliký Aiás, od Tróů, chrabrých mužův, a četných spojenců bodán 565 oštěpy do středu štítu a od nich trvale stíhán. Jednak tu hrdinský Aiás, jsa pamětliv obrany rázné, zpátky se obracel na ně, a po každé zastavil šiky Trójanů, statných jezdcův, a jindy se na ústup dával, avšak zdržoval všecky a nedal přístupu k lodím. 570 Uprostřed obou těch vojsk, sám jediný, oštěpem řádě, stavěl se naproti v boj: dešť oštěpů ze smělých rukou, jednak se ve velký štít, jak letěly, zabodly hrotem, jiné však, cestou ještě, než dolétly k bílému tělu, v černou se zabodly zem, byť toužily těla se napást. 575 Vzácný Euiamonovec, jak znamenal, hrdina statný, kterak veliký Aiás je tísněn hustými dřevci, stanul rekovi po bok a lesklým oštěpem mrštil. Raněn byl Apisáón, syn Fausiův, vládyka lidu, do jater, pod blánu příční, a rázem byl života zbaven. 580 Vítěz přiskočil k němu a počal snímat mu výzbroj. Jakmile podobný bohům jej spatřil před sebou Paris, zbroj jak padlému vzít má v úmyslu, napínal ihned lučiště na Eurypyla a střelil ho do stehna šípem, pravého, rákos se zlomil a tížil raněné stehno: 585 nazpět tu v soudruhů dav rek couval, prchaje smrti, vzkřikl však velkým hlasem a na lid danajský zvolal: „Poslyšte, přátelé milí, vy Danaů vůdci a rádci, obraťte, stůjte jim vstříc, den záhuby odvrátit hleďte Aiantu: oštěpy již jest přemáhán — myslím, že sotva 590 unikne z hlučné vřavy — než vy se jim postavte směle v místě, kde statečný rek teď bojuje, veliký Aiás!“ Takto jim hrdina děl, byv postřelen, Achajci ihned těsně se srazili k sobě a k plecím přitiskli štíty, zdvihnuvše oštěpy své — jim přišed v ústrety Aiás, 595 stanul a obrátil tvář, když přišel k zástupu druhů. Tak tam sváděli boj jak plamen plápolající. Nestór odjížděl z bitvy, a vezly ho nélejské klisny, zpocené: vezen byl též rek Macháón, vládyka lidu. Slavný Achilleus rychlý naň pohleděv, rázem ho poznal, 600 neboť za doby té stál na zádi prostrané lodi zíraje na prudký zápas a slznou válečnou vřavu. Ihned s Patroklem svým chtěl promluvit, mileným druhem: vykřikl se své lodi, on vystoupil, Areu roven, když jej ve staně slyšel — a ten mu byl počátek zkázy. 605 Patroklos, hrdina silný, jej první oslovil takto: „Copak mě, Achille, voláš, a čeho si ode mne přeješ?“ Achilleus rychlý v běhu mu odvětil těmito slovy: „Slavný Patrokle můj, jenž nad jiné milý’s mi v srdci, nyní Danajci mním má kolena obejmou s prosbou, 610 neboť teď již tíseň jim nastala nesnesitelná. Ty se však, Diovi milý ó Patrokle, Nestora zeptej, kdo je ten raněný tamhle, jejž na voze přiváží z boje — — není to Macháón snad? — bylť zezadu ve všem mu roven, Asklépiův to syn — však v oči mu nebylo vidět, 615 koně se jenjen mihli, jak kupředu pádili letmo.“ Řekl a Patroklos povstal, jsa poslušen přítele svého: vykročil podél stanův a podél achajských lodí. Reky když přivezl vůz už ke stanu Nestora vládce, ihned sestoupli oba a stanuli na zemi živné. 620 Koně hned Eurymedontem jsou puštěni, kmetovým sluhou, od vozu — hojný pot pak ze šatů sušili muži na břehu mořské tůně, kdež naproti větrům si stoupli. Potom vstoupili v stan, v němž všickni si na židle sedli; dívčina pletenců krásných jim strojila smíšený nápoj, 625 rozená Arsinoovna, jež Hekamédé se zvala. Nestór ji z Tenedu dostal, když Achilleus poplenil ostrov; lid mu ji vyvolil v dar, vždyť v radách předčíval všecky. Tato pak ze všeho nejdřív jim krásný stavěla stolek s nohami tmavé barvy a hlazený, na ten pak dala 630 košík tepaný z bronzu a cibuli, příkrm to k pití. K tomu i žlutavý med, pak posvátnou z ječmene mouku, také překrásnou číš, již přivezl z domova stařec, pobitou zlatými nýtky kol dokola, držadla na ní čtyři, a holubic dvé kol každého zobalo zrní, 635 zrobených z ryzího zlata, a vespod dva podstavce byly. Stěží jiný by muž ten pohár se stolu zdvihl, kdykoli naplněn byl, kmet Nestór snadno jej zvedal. Dívčina bohyním rovná v něm chystala smíšený nápoj: dala tam pramenské víno, a struhadlem, zrobeným z bronzu, 640 kozí strouhala sýr, pak ječnou mísila mouku. Potom je vybídla pít, když hotova s nápojem byla. Když se již napili tedy a palčivou zahnali žízeň, tehdy se bavili řečmi a vzájemně mluvili k sobě. Vtom však už ve dveřích stál rek Patroklos podobný bohům. 645 Jakmile spatřil ho kmet, hned povstal s lesklého křesla, vedl ho za ruku dovnitř a vybídl, aby si sedl. Patroklos nechtěl sednout a řekl mu důtklivá slova: „Nesednu, živený Diem ó Nestore, nedám si říci. Úcty a bázně je hoden, kdo poslal mě, abych se optal, 650 kdo je ten raněný tuhle, jejž přivážíš — ale já sám jej poznávám — již jej vidím — toť Macháón, vládyka lidu. Zpět pak půjdu zas teď, bych pověděl Achillu zprávu. Dobře ti, živený Diem, jest vědomo, jaký je strašný Achilleus muž, jenž ve zvyku má též nevinné vinit.“ 655 Nestór, Gerénský jezdec, mu odvětil těmito slovy: „Copakže Achilleus tvůj tak lituje achajských synů, kolik jich oštěpu hrot již poranil? — Copak on neví, jaký táborem žal jest rozšířen? Kdejaký přední hrdina u lodí leží, jsa oštěpem boden neb střelen. 660 Střelen je statečný rek, syn Týdeův, mohutný silák, boden je vládyka mužstva i Odysseus oštěpem slavný, rovněž i Euiamonovec jest postřelen do stehna šípem, tohohle zas jsem já teď přivezl s bojiště právě, neboť s tětivy šíp jej postřelil. Achilleus s námi, 665 ač jest šlechetný jinak, ni útrpnost nemá ni soucit. Čeká, až rychlé lodi blíž mořské hladiny budou přes mocný Achaiů vzdor nám ohněm planoucím hořet, až budem sami tu padat druh za druhem? Nemámť už sílu, jaká ovšem dřív v mých svižných bývala údech. 670 Kéž jsem dosud tak mlád, ó kéž má síla je pevná! — jako když velký svár nám povstal pro loupež skotu naproti élejským mužům, kdy zabil jsem Ítymonéa, chrabrého Hypeirochovce, jenž míval v Élidě sídlo, když jsem chtěl odehnat skot. Ten háje si dobytka svého, 675 oštěpem z pravice mé byl zabit v popředí boje. Padl, a venkovský lid pln strachu se rozprchl vůkol. Potom s polností plen jsem sehnal, nesmírně četný: padesát hovězích stád jsem zabral, tolikéž ovčích, tolikéž vepřů a koz, jež kolem se porůznu pásly, 680 také hnědáky koně, jichž bylo sto padesát celkem, byly to vesměs klisny, a některé hříbata měly. Do Pylska nélejského jsem zahnal všecku tu kořist, do města v noční čas, kmet Néleus těšil se v srdci, takou kořist že mám, ač mlád jsem do boje vyšel. 685 Héroldi hlásali zvučně, hned za jitra, s úsvitem Zory, komu měl z Élidy dluh být zaplacen, aby se sešli. Pylští velící muži se do schůze sebravše tedy, dělili — epejský lid byl mnohým náhradu dlužen. V Pylu nás bylo jen málo, vždyť byli jsme vybiti válkou: 690 přišelť Héráklés silný a mnoho nás ve válce vybil, před lety — pozbyli žití, kdo nejlepší rekové byli. Dvanácte totiž synů měl celkem hrdinský Néleus, zbyl jsem jediný já, však druzí zhynuli všichni: proto byl nadmíru zpupný lid epejský oděný kovem, 695 dělal nám svévolně křivdy a páchal zločinné skutky. Vybral tedy si krav, též ovcí veliké množství Néleus, na tři sta kusů, a pastýře vyvolil k tomu, neboť mu velký měl dluh být zaplacen z Élidy skvělé za čtyři vítězné koně i s krásným povozem jejich, 700 kteří k závodům přišli a o trojnož běžeti měli. Těch si však Augeiás král tam ponechal, vládyka lidu, domů však poslal vozku, jenž pro koně nesmírně truchlil. Pro tyto řeči a skutky ten stařec, naplněn hněvem, vybral si nesmírnou částku, vše ostatní k dělení vydal 705 lidu, by o stejný díl v nich žádný ošizen nebyl. Toto jsme konali všechno a vůkol po celém městě vzdávali oběti bohům. Dne třetího Epejci všichni přitrhli velikým počtem, i koňové jednokopytní, kvapem. Dva Molíonové šli také do boje s nimi, 710 ačkoliv teprv chlapci a neznalí obrany rázné. Osada Thryoessa se rozkládá, výšina strmá, daleko, při Alfeiu, a sousedí s písečným Pylem. Epejci leželi kolem a chtěli ji se zemí srovnat. Když byli veškeru pláň již protáhli, s poselstvím Pallas 715 s chvatem s Olympu přišla, ať honem do boje jdeme, v noci, a sbírala lid, jenž nijak vzpírat se nechtěl, naopak, radosti pln šel do boje. Mne ale Néleus nechtěl do boje pustit a ukryl přede mnou koně, ježto prý nejsem znalý až dosud válečných činů. 720 Avšak přece i tak jsem vynikal nad naše jezdce, ač jsem bojoval pěšky — vždyť boj tak řídila Pallas. Jest tam minyjský proud, jenž vtéká do tůně mořské, poblíž Árény města, kde jasné jsme dočkali Zory, pylské to jízdní vojsko, a ještě se valili pěší. 725 V největším pospěchu pak, své brnění na sebe vzavše, k svatému Alfeia proudu jsme v pravé poledne přišli. Tam hned mocnému Diu jsme krásné oběti vzdali, Alfeiu dali jsme býka a býka i Poseidónovi, Athéně jiskrných zraků jsme spálili jalůvku stádní, 730 potom jsme v táboře vojska, vždy po četách, večeři snědli, pak jsme si ulehli k spánku, však ve svém brnění každý, podél říčních proudů. Však Epejci zmužilí v boji stáli již kolem města a chtěli je se zemí srovnat — avšak veliká dřív jim nastala válečná práce. 735 Neboť když zářící slunce již úplně nad zemi vyšlo, tehdy jsme sváděli bitvu a vzývali Athénu s Diem. Když pak nastal už boj nám Pylanům s epejským mužstvem, první jsem Múlia zabil a koně vzal jednokopytné. Múlios vynikal kopím a chotěm byl královy dcery, 740 nejstarší, zlatých vlasů:, jež Agamédé se zvala, znalá tolika bylin, co širá země jich rodí. Toho jsem usmrtil já, když dorážel, kovaným dřevcem. Raněn skácel se v prach. Než já vtom vyskočiv na vůz, stanul jsem v popředí vojska: tu Epejci zmužilí v boji, 745 každý se rozprchl jinam, když klesnout viděli muže, který byl vůdcem jezdcův a býval nejlepší v bitvách. Já však vyrazil na ně, jsa chmurné vichřici roven: padesát vozů jsem vzal — dvé mužů po každé straně pod mým oštěpem padlo a do půdy zarylo nehty. 750 Sklál bych byl Molíóny, ty mladistvé z Aktora syny, kdyby jich vlastní otec, bůh Poseidón, přemocný vládce, nezakryl hustým vzduchem a takto jich nespasil z bitvy. Tehdáž Pylanům Zeus dal velké vítězství v boji: daleko prostrannou plání jsme Epejce před sebou hnali, 755 vraždili jejich muže a výzbroj sbírali krásnou, až pak jsme ku Búprasiu, kde hojná pšenice roste, kdež jest Ólenská skála a mohyla Aleisiova, přihnali spřežení svá, zkad zpět nás poslala Pallas. Poslední zabitý muž tam zanechán, Achajci potom 760 do Pylska od Búprasia své rychlé řídili koně. Z bohů tenkráte Zeus byl vzýván, z hrdinů Nestór. Takový kdys jsem býval, ač byl-li jsem. Pro sebe chce jen Achilleus z mužnosti své mít užitek! — Ale já myslím, hořce že plakat bude, až vyhyne veškero mužstvo! — 765 Tobě přec roditel tvůj, můj rozmilý, na srdce kladl, v den, když ze země fthíjské tě posílal k vladaři Mykén — Odysseus slavný a já tou dobou v paláci jsouce všecko, co ukládal tobě, jsme v komnatě slyšeli dobře. My totiž přišli v ten čas v dům Péleův, k bydlení vhodný, 770 abychom sbírali lid kol po živné achajské zemi. Chrabrý i roditel tvůj byl přítomen, našli jsme také tebe i Achilla též. — Rek Péleus, starý ten jezdec, tučné ze stehen maso tam pálil v ohradě dvora Diovi, vladaři blesku, a ze zlaté v pravici číše 775 na žertvu, planoucí ohněm, mu uléval jiskrné víno. Vy jste tam krájeli maso. — Tou dobou my jsme se náhle ocitli v průjezdu dvora. — Pln podivu Achilleus skočil, vedl nás za ruku dovnitř a vybídl, bychom si sedli, hojné pak předložil jídlo, jak bývá ve zvyku hostům. 780 Když jsme již okřáli dost jak hojným jídlem tak pitím, tu jsem se ujal slova a zval vás táhnouti s námi. Oba jste svolili rádi — ti hojné vám dávali rady: Achillu, synovi svému, kmet Péleus na srdce kladl: aby vždy hrdinou býval a výtečným nad jiné všecky, 785 tobě zas Aktorův syn, tvůj roditel, na srdce kladl: ,Achilleus, milý synu, je přednější nad tebe rodem, tys však nad něho starší — však on jest chrabřejší mnohem; proto mu rozumný návrh vždy patřičně řekni a poraď, budiž mu také vůdcem — on poslechne ke svému dobru!‘ 790 Takto ti radil ten kmet — tys zapomněl! Ale i nyní měl bys, dá-li si říci, to povědět chrabrému druhu; kdopak to ví, když přispěje bůh, zdaž myslí mu pohneš, domluvou svou — když domluví druh, jest vždycky to dobře. Jestli však ve své mysli se obává nějaké věštby — 795 jestliže vznešená máť snad něco mu od Dia řekla — tebe ať aspoň pošle, a všecko ať druhovo vojsko zároveň vytáhne v boj — snad staneš se Danaům spásou! Ať ti svou krásnou zbroj též dovolí na sebe vzíti, zdali by podobou jeho snad zmýleni, přestali Trójští 800 válčit — a danajský lid zas pookřál, chrabré to mužstvo, z velkých nesnází svých — byť na krátko, oddech to přece. S lehkostí, nejsouce mdlí, lid trójský, zemdlený bitvou, od svých lodí a stanů zas nazpět srazíte k městu.“ Toto mu Nestór řekl a v hrudi mu podnítil srdce. 805 Vykročil podél lodí a pospíchal k příteli svému. Když však rychlým během se Patroklos přiblížil k lodím božského Láertovce, kdež bývaly schůze a soudy, kde jim zřízeny stály i obětní oltáře bohů, tam se mu Euaimonovec, jenž do stehna střelen byl šípem, 810 namanul, Eurypylos, muž udatný, potomek Diův; kulhaje kráčel z bitvy a vlhký pot se mu proudil s plecí jeho i s hlavy, a ze strašné zející rány temná mu crčela krev, však vědomí dosud měl jasné. Silný Menoitiovec, naň pohleděv, pocítil soustrast, 815 potom žalostně kvíle, mu pravil perutná slova: „Ubozí druhové moji, ó Danaů vůdci a rádci, tak tedy vy byste měli, svých přátel a otcovské země vzdáleni, rychlým psům být potravou bělostným sádlem! Avšak tohle mi pověz, ó hrdino živený Diem, 820 může-li obrovský Hektór být Achajci zadržen ještě, či již pod jeho kopím snad vyhynou, pobiti všichni?“ Raněný Euaimonovec mu na to dal odpověď tuto: „Patrokle, potomku Diův, již nebude záchrany žádné Achaiům — veškeren lid nám zahyne u lodí černých, 825 neboť nyní už každý, kdo býval nejlepší dříve, u svých korábů leží, jsa oštěpem boden neb střelen rukama trójských mužů — jest pořád větší jich síla. Ty však nyní mě zachraň a k černé lodi mé zaveď, ze stehna vyřízni šipku a krev hleď vymýti temnou 830 na ráně teplou vodou a přikládej hojivé léky, účinné, jakým právě ses naučil od Achillea, jehož vyučil Cheirón, všech Kentaurů nejvzdělanější — neboť lékaři naši, rek Macháón, Podaleirios — — Macháón ve stanu jest, jak myslím, stižen jsa ranou, 835 pročež lékaře sám jest potřeben výborného, druhý na pláni trójské zas prudkému zápasu čelí.“ Silný Menoitiovec mu odvětil těmito slovy: „Jak jen tohle je možné, ó hrdino, copak si počnem? Měl bych už jít, bych chrabrému vzkaz již vyřídil reku, 840 který Gerénský Nestór mi uložil, Achaiů strážce — avšak nemohu přec jít od tebe, když se tak trápíš.“ Pak jej podpaždí chopil a odvedl, vládyku lidu, v stan, kdež zhlédl ho druh. — Ten prostřel hovězí kůže. Položiv jej, vzal nůž, jímž vyřízl ze stehna šipku, 845 ostrou, velice ostrou — a krev pak vymýval temnou na ráně teplou vodou, a hořký přiložil kořen hojící bol, dřív rozemnuv jej. Ten kořen pak všecku nadobro ztišil trýzeň, krev ustala, rána pak zaschla.