ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tak tam sváděli boj kol korábů palubou krytých. Patroklos k příteli svému tu přistoupiv, k vladaři lidu, vřelé proléval slzy jak pramen ztemnělé vody, který se strmých skal svou temnou vylévá vodu. 5 Slavný Achilleus rychlý naň pohleděv, pocítil soustrast, proto se ozval takto a pravil perutná slova: „Copakže, Patrokle můj, ses rozplakal, podoben dívce, malé, jež běží s matkou a žebroní, aby ji vzala, škubajíc za její roucho, a v rychlé ji zdržuje chůzi, 10 s očima plnýma slz k ní vzhlédajíc, aby ji nesla: podoben, Patrokle, jí teď drobnou proléváš slzu. Chceš snad vojínům mým cos povědět — nebo snad mně jen? či snad nějakou zvěst, sám jediný, z Fthíe jsi slyšel? Přece je živ tvůj otec, syn Aktorův, jak je nám známo, 15 živ jest u Myrmidonů syn Aiakův, hrdina Péleus… ti kdyby ztratili život, tu velká by jala nás žalost… — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Či snad ty by ses rmoutil, že Achajci napořád hynou u dutých korábů svých? — však pro svůj přestupek vlastní! Povídej, netaj to v mysli, ať oběma nám je to známo!“ 20 Na tos, Patrokle jezdče, zas odvětil, vzdychaje z hloubi: „Achille Péléovče, ty z Achaiů nad jiné přední, nezlob se jen! — — vždyť taková strast lid danajský tísní! — neboť nyní už každý, kdo býval nejlepší dříve, u svých korábů leží, jsa oštěpem boden neb střelen. 25 Střelen je statečný rek, syn Týdeův, mohutný silák, boden je vládyka mužstva, i Odysseus oštěpem slavný, rovněž i Euaimonovec jest postřelen do stehna šípem. Lékaři, zběhlí v lécích, je nyní ošetřit hledí, léčíce jejich rány. — — — Ty, Achille, smířit se nedáš!! 30 Ó kéž takový hněv bych nepojal, jaký je v tobě!! Reku ty zlý — má z tebe kdo teď neb později prospěch, jestliže achajský lid teď bídné nezbavíš zhouby?! Bezcitný! jezdec Péleus, jak patrno, nebyl tvým otcem, nebyla matkou Thetis!! — — Ty zrodil ses v jiskřivém moři, 35 zrodil ze strmých skal, vždyť tvrdou mysl máš v hrudi! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Pakli však ve hrudi své máš obavu z nějaké věštby, jestliže vznešená máť snad něco ti od Dia řekla — mne aspoň honem pošli a vyprav zároveň se mnou do boje ostatní lid, bych Danaům přinesl spásu. 40 Dej též vlastní mi zbroj, bych na svá plece ji oděl, zdali by podobou tvou snad zmýleni, přestali Trójští válčit, a danajský lid zas pookřál, chrabré to mužstvo, z velkých nesnází svých — byť nakrátko, oddech to přece! S lehkostí, nejsouce mdlí, lid Trójanů, zemdlených bitvou, 45 od svých lodí a stanů zas nazpět zaženem k městu.“ Těmito prosil slovy, ó bláhový, poněvadž takto zhoubu a strašnou smrt měl vyprosit — samému sobě! Achilleus rychlý v běhu, pln nevole, odvětil takto: „Patrokle, potomku Diův, ó přeběda, co jsi to řekl!? 50 Věšteb si ani já sám přec nevšímám, ať je to co chce, ani mi od Dia nic má vznešená neřekla matka — ten však strašlivý bol mé srdce i mysl mi svírá, muž když rovného sobě si troufá o jeho podíl obrat a dar mu zas vyrvat — že mocí nad něho předčí!! — 55 Hrozný pro mne to bol — vždyť v duši jsem trampoty snášel! Dívky, již v čestný mi dar přec danajští synové dali, dobyl jsem oštěpem svým, když hrazené město jsem zbořil — tu mi zas achajský král v své přemoci uchvátil z rukou, Átreův syn — tak jako bych byl kýs bezectný cizák!! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — 60 Co však stalo se dřív, již nechejme! Není přec možná pořád ve hrudi své být rozhněván! — vždyť jsem já tehdy mínil, že ten svůj hněv dřív neskončím — leda až tenkrát, až by se válečný ryk k mým vlastním korábům dostal. Ty teď na plece své mou skvostnou výzbroj si oblec, 65 potom však vojíny mé veď do boje, dychtivé války! Temný-li Trójanů mrak již veškery koráby naše obklopil přesilou mocnou — a lid jest na břehu sevřen, poněvadž malá jen část již zbývá ze suché země — Argeiům! — Celá Trója se nyní přihnala na ně!! — 70 Smělí teď jsou — vždyť nevidí již mé přilbice vpředu, jak jim do očí plá — — Ó rázem by prchli a rýhy plnily mrtvými těly — jen král měl, vládyka mocný, ke mně se přátelsky mít — teď válčí u samých lodí! — — Nezuří Týdeův syn v své pravici, mohutný silák, 75 ostrým oštěpem svým, jímž odvracel Achaiům zhoubu — není už vládcův hlas sem slyšeti, který by volal z těch svých protivných úst! — jen Hektora, záhubce mužstva, hlas, jak Trójanům velí, se rozléhá! S jásotem tito plní rovinu celou a Danajce zmáhají bitvou! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — 80 Ale i tak chraň, Patrokle můj, nám od zhouby loďstvo! Silou mezi ně vraz, sic záhy nám planoucím ohněm spálí veškery lodi a milý nám odejmou návrat! Poslyš však hlavní věc, již na tvé srdce ti kladu, abys mi velkou poctu a vzácnou oslavu opět 85 u všech Danaů získal, a tito mi překrásnou dívku nazpět poslali zase a skvostné přidali dary: zažeň je od lodí nazpět a navrať se! — — třeba ti dával dobýt slávy i pak choť Héřin mohutně hřmící! Ne abys — beze mne sám — pak zatoužil válčiti dále 90 s Trójany chtivými války! — Tím čest by mi snížena byla! Také v zápalu boje a hrozné vražedné bitvy, hubě tam trójský lid, mých vojů k Íliu nevoď! Některý z věčných bohů by s Olympu přijíti mohl: — Apollón, svémocný bůh, k nim chová velikou lásku! — 95 nýbrž vrátit se hleď, jak zjednáš ochranu loďstvu! avšak potom jich nechej, ať válčí na pláni sami! Kéž by jen neušel, Zéve, i Athéno, kéž by jen, Foibe, žádný z Trójanů muž své záhubě, co jich je živo, žádný z Argeiů též, jen my nechť uniknem zkáze, 100 abychom strhnout mohli, my jediní, ílijské hradby!“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě.

Aiás nemohl dél již vytrvat, střelami tísněn: zmáhalť ho Zeus svou vůlí a statní vojíni trójští útokem svým — kol skrání mu přilbice řinčela hrozně, 105 lesklá, tepána jsouc — vždyť pořád tepána byla po puklách zrobených krásně. — A levice slábla, když pořád s napětím točil sem tam svým štítem — nemohl nikdo na těle otřást mu jím, ač dřevci ho bodali stále. Hrdina sotvaže dech již popadal, s údů mu zevšad 110 proudem valil se pot — již nebylo možno mu ani vydechnout — se všech stran jen tíseň stíhala tíseň. Nyní mi povězte, Músy, jež bydlíte v olympských domech, kterak plamenů žár byl po prvé do lodí vržen: Hektór přistoupiv blíž, svým ohromným udeřiv mečem 115 v Aiantův z jasanu oštěp, blíž násady, za hrotem právě, veskrz přerazil dřevce. I zamával oštěpem kusým Aiás v pravici své, jen naplano — opodál něho upadlo bronzové ostří, a řinkot se po zemi ozval. Poznal božský vliv v své hrdinské mysli a ztrnul, 120 neboť zámysly bitvy, jak patrno, nadobro mařil svysoka hřmící Zeus, jenž Tróům vítězství chystal — — Couval z dosahu střel. Vtom vržen nezmarný oheň v rychlou loď — jen mžik — již nezhasným plamenem plála. Tak tam po kormě žár již plápolal. Achilleus rychlý 125 udeřil do obou stehen a takto se k Patroklu ozval: „Vzhůru již, potomku Diův, ó Patrokle, válečný jezdče! Zřím, jak plamene žár již plápolá na lodích našich! Ať se jen nezmocní lodí a není nám zamezen návrat!! Rychle si vezmi mou zbroj — já shromáždím vojíny naše! 130 Řekl a chrabrý rek bral na sebe odění třpytné: holeně ze všeho nejdřív si položil okolo lýtek, krásné, kteréžto k nohám mu vázaly stříbrné spony, potom těžký krunýř si připínal okolo prsou, hvězdnatý, zdobený pestře, jejž nosíval Achilleus rychlý. 135 Stříbrem zdobený meč pak na svá pověsil plece, bronzový, potom si štít vzal do ruky, velký a pevný, potom si na hlavu silnou dal přilbici kovanou pevně, na které chochol z žíní se s vrcholu strašlivě kýval. Vzal dvé oštěpů silných, jež v dlaň se mu hodily dobře. 140 Jediný oštěp nevzal, jímž hrdinský Achilleus válčil, těžký, velký, pevný. Jím nemohl z Achaiů nikdo mávat — jen Achilleus sám jím jediný mávnouti uměl: pélijský jasan to byl, jejž Cheirón s vrcholu hory Pélia daroval otci, by rekům přinášel zhoubu. 145 Velel pak Automedontu, by nakvap zapřahal koně, kterého po Achillovi ctil nejvíce, průlomci vojů: bývalť spolehliv nejvíc a v boji vždy rozkazu vyčkal. Ihned mu hrdinův druh dvé rychlých přiváděl koňů, pode jho, Balia s Xanthem, již běhali o závod s větrem, 150 které Zefyru větru kdys Podargé zrodila matka, Harpýia, v louce se pasouc dle proudův Ókeanových. Pédasa výborného jim po bok připřahal volně, kterého Achilleus z Théb, jichž dobyl, přivedl kdysi; ten sic smrtelný byl, však stačil nesmrtným koňům. 155 Achilleus obcházel vojsko a po všech poroučel stanech, aby se každý muž již vyzbrojil. Oni jak vlci, hltaví, jejichžto duch jest naplněn nesmírnou silou, velký když paroháč jelen byl na horách usmrcen od nich: teď jej rvou — jim všechněm tvář jest od krve rudá, 160 pak se zas hromadně ženou, by ze zdroje ztemnělé vody štíhlým jazykem svým ten temný chlemtali nápoj, povrchu, krvavý lup tam dávíce, uvnitř jim srdce v prsou bez bázně jest — ač břich se jim, přeplněn, svírá, tak se i vůdci a rádci, již veleli vojínům jeho, 165 hrnuli kolem reka, jenž vzácný byl Achillův přítel. Ve středu vojínů svých sám bojovný Achilleus stoje, pobízel vojíny jízdné i oděnce chráněné štíty. Padesát rychlých lodí měl Achilleus Diovi milý, s nimiž se v trójskou zem kdys vypravil, na každé lodi 170 padesát soudruhů měl, již při svých seděli veslech. Pět jim stanovil vůdců rek Achilleus; těmto pak svěřil velení, ovšemže sám byl vrchní velitel všechněch. Velitel první řady byl Menestheus s brněním třpytným, vlastní to Spercheia syn, té nebem živené řeky. 175 Krásná jej Polydóré kdys zrodila, z Pélea dcera, Spercheiu nezmarných sil jsouc manželkou, bohovi žena, Bórovi jenom dle jména. Ten syn byl Periéreův, její to veřejný muž, jenž nesmírné dary dal za ni. Druhý vojínů díl pak bojovný Eudóros vedl, 180 zrozený od Polymély, jež krásná bývala v tanci, dcery to Fýlantovy. K ní zahořel Argovrah silný, spatřiv ji na vlastní oči, jak tančí uprostřed dívek, ve sboru Artemidině, té lovkyně s vřetenem zlatým: vstoupilť do horní síně, kdež potajmu v lásce ji objal 185 Hermeiás, spasný bůh. Z ní bohovi zrodil se slavný Eudóros syn, jenž nejlepší byl jak v běhu tak v boji. Ale když Eileithýia jej konečně vyvedla na svět, bohyně budící bol, když paprsky sluneční spatřil, tehdáž mohutný silák, rek Echeklés, z Aktora rodem, 190 dívku si přivedl v dům, když bez počtu darů dal za ni. Chlapce pak stařec Fýlás vždy upřímnou miloval láskou, pěstil s péčí a živil, jak vlastního milého syna. Třetí vojínů díl zas bojovný Peisandros vedl, Maimalův syn, jenž sváděti boj znal nejlépe kopím 195 ze všech krajanů svých krom Patrokla, rekova druha. Čtvrtý Foiníkem díl byl spravován, starým tím jezdcem, pátý Alkimedontem, jenž z Láerka, hrdina, vzešel. Když pak veškero vojsko i s vůdci již sestavil k boji, všecky je roztřídiv dobře, tu mluvil k nim důtklivá slova: 200 „Nikdo ať, soudruzi, z vás svých vyhrůžek nepustí z mysli, kterými u lodí rychlých jste hrozili národu Tróů po celé trvání hněvu a každý takto mě vinil: ,Krutý Péleův synu — toť žlučí tě kojila matka! — bezcitný, zdržuješ druhy, zde u lodí, proti jich vůli! 205 Domů na lodích mořských se raděj vydejme nazpět, jestliže hněv tak zlý v tvé srdce ti zapadl takto!‘ Toto jste ve schůzích svých kdys mluvili — nyní však přišla hrozná válečná seč, jež dřív vám bývala touhou. Nuže, ať zmužilým srdcem teď každý s Trójany válčí!“ 210 Řekl a každému z nich tím vzbudil bojovnou smělost: hustě se srazily řady, když vládyku slyšely svého. Jako když z kamenů hustých si člověk buduje stěnu k stavení velké výšky, by vyhnul se návalu větrů, tak se i zhustily přilby i vprostředku vypouklé štíty: 215 ke štítu přiléhal štít, muž k mužovi, k přilbici přilba, které, s chocholy z žíní, se stýkaly hřebenem lesklým, muži jak kývali hlavou — tak sraženě při sobe stáli. V čele pak oděnců všech dvé reků se strojilo k boji, Patroklos s Automedontem, a svornou odvahu měli, 220 v popředí vojínů svých jít do boje. — Achilleus zatím pospíšil ve svůj stan, v němž úpravné, velice krásné truhlice otvíral víko. Tu Thetis třpytivých nohou dala mu na cestu v loď, když do ní mu nakladla sukní, plášťů bránících větrům a pokrývek zrobených z vlny. 225 Číše tam, skvostné dílo, mu ležela — dosavad nikdy žádný smrtelný muž z ní nepíval jiskrné víno, též, krom Diovi otci, z ní nekropil žádnému z bohů. Tu tedy z truhlice vyňal a nejdřív vyčistil sírou, potom ji vypláchl vodou, již v krásných naléval proudech, 230 sám též umyl si ruce, a nalil v ni jiskrné víno. Stanul ve středu dvora a modle se, uléval vína, v nebeskou pohleděv báň — Zeus, vladař blesků, ho viděl: „Zéve, ty Dódóny vládce a Pelasgů, bydlící v dáli, Dódóny drsné zimou, kde v okolí Sellové bydlí, 235 věštcové tví, jimž lůžkem je zem, svých nemyjí nohou — jako jsi vyslyšel dřív mou modlitbu, když jsem tě prosil, opět vrátils mi čest, lid danajský navštívils krutě, stejně mi splniti rač též nyní toto mé přání: Já totiž míním tu sám sic zůstat v táboře lodním, 240 zato však s vojíny svými chci poslat přítele svého s Trójany v boj, nuž propůjč mu čest, ó Vidoucí v dálku, posilň v hrudi mu srdce, by také statečný Hektór poznal, zdali náš druh, též sám, jest — beze mne — schopen ve válce sváděti boj, či mu nezdolné ruce jen tehdy 245 zuří, kdykoliv já s ním vcházím do vřavy války. Avšak až bitvu a ryk již zažene od lodí našich, kéž by se úrazu prost zas k lodím navrátil rychlým se svou veškerou zbrojí i soudruhy ráznými v boji!“ Těmito prosil slovy, a Zeus jej všemoudrý slyšel: 250 v jednom mu po vůli byl, však druhou zamítl žádost: svolil, by bitky a boj jim z lodí odrazil zpátky, avšak zamítl prosbu, by živý z bitvy se vrátil. Když se už pomodlil k Diu a ulil mu k oběti vína, vrátil se ve svůj stan, kdež pohár do truhly vložil, 255 potom vyšel však ven, v svém srdci jsa žádostiv ještě spatřit strašlivý boj, jejž Achajci s Trójany svedou. S Patroklem, chrabrým rekem, šli vojíni s bujarou myslí, oděni ve svou výzbroj, by na voj trójský se vrhli. Rázem, podobni vosám, se rojili vojíni jeho, 260 vosám, jež u cesty hnízdí, a chlapci je ze zvyku dráždí — škádlí je každý den — vždyť hnízdí u samé cesty — z chlapectví — společnou strast však mnohým připraví lidem: kráčí-li nějaký muž tou cestou, pocestný člověk, vzruší je, nevěda o tom — tu pojednou zmužilým srdcem 265 celý vyletí roj, svých mláďat brániti chtěje. Takto i Patroklův lid, jich smělost a srdnatost maje, od svých lodí se rojil, a hrozný se ozýval lomoz. Patroklos soudruhy své pak pobídl, mohutně vzkřiknuv: „Achilla Péléovce vy soudruzi, Myrmidonové, 270 přátelé, mužové buďte a pomněte obrany rázné, aby byl poznovu ctěn syn Péléův, který je ze všech Argeiův u lodí první i s průvodci ráznými v boji, aby též vládyka mužstva, syn Átreův, přemocný vládce, poznal svůj blud — vždyť muž, všech nejlepší, od něho znectěn!“ 275 Řekl a každému z nich tím vzbudil bojovnou smělost. Hromadně na trójský voj pak vrazili — bouřlivý ohlas z lodí ozval se kol, když Danajci válečně vzkřikli. Sotvaže trójský lid jej zahlédl, silného reka, jeho i Automedonta, jak ve své zářili zbroji, 280 všechněm zachvěl se duch — jich řady se počaly viklat, neboť se domníval každý, že Achilleus ve běhu rychlý u lodí hněv svůj složil a přátelské smýšlení přijal: každý se ohlédal kol, jak náhlé záhubě ujít. Patroklos ze všech první svým lesklým oštěpem mrštil 285 rovnou do jejich středu, kde nejvíc se tísnili v zmatku, tam, kdež měla svou záď loď chrabrého Prótesiláa: Pýraichma zasáhl hrot, jenž Paiony, válečné jezdce, přivedl od Amydóna, kde širý Axios teče: ranil ho v pravé plece — ten naznak do prachu padl, 290 vydav zoufalý křik — kol něho se rozprchli druzí Paioni, velkýť strach v nich ve všech Patroklos vzbudil, když jim povalil vůdce, jenž býval nejlepší v boji. Takto je od lodí zahnal a zhasil planoucí oheň. Napolo spálená loď tam zůstala. S náramnou vřavou 295 rozehnán trójský lid, však danajské vojsko se rázem rozlilo po dutých lodích, a strhl se bez konce lomoz. Jestliže s velkých hor kdys zaplaší, s vrcholů jejich, blesků sběratel Zeus, syn Kronův, oblaky husté, rázem veškery hlídky a vrcholy horské se zjeví, 300 s úvaly — nesmírný jas v té chvíli se provalí s nebes, tak si i danajský voj, když planoucí odvrátil požár, oddechl krátký čas — klid zbraní však nenastal ještě; poněvadž trójský lid tou chvílí od lodí ještě před jejich bojovným vojskem se úprkem na útěk nedal, 305 nýbrž k obraně stál — jen z nutnosti od lodí couval. Když pak se vůdců seč již rozmohla, druh tu klál druha: silný Menoitiovec tu ze všech poranil nejdřív do stehna Aréilyka, když právě se obrátil v útěk, ostrým oštěpem svým, skrz naskrz hrotem ho prohnal: 310 oštěp rozdrtil kost — on tváří na zemi padl. Bojovný spartský král pak Thoanta nad štítem ranil, do prsou, v nekryté místo, a rázem ho života zbavil. Zahlédnuv Fýleův syn, jak žene se Amfiklos na něj, nahoře do stehna dřív jej zasáhl, kdežto má právě 315 člověk nejtužší sval. Kol břitké oštěpu špice rázem se roztrhly svazy, a temno mu zastřelo oči. Útoče oštěpem svým syn Nestorův na Atymnia, bodl ho do jeho slabin a bronzovým hrotem je prohnal: raněný skácel se vpřed. Vtom Maris na Antilocha 320 kopím, pro bratra hněviv, se obořil docela zblízka, před jeho tělem stanuv. Tu Thrasyméd podobný bohům Maria zasáhl dřív svým oštěpem, aniž se chybil, do plece — odřízl v ráz hrot kopí hořejší paže úplně ode všech svalů a kost v něm nadobro zdrtil. 325 Padl, až duněla země, a temno mu zastřelo oči. Takto tam ode dvou bratrů dva bratrové zbaveni žití, sestoupli v temnoty říš. Jim Sarpédón soudruhem býval, znalcům zápasu kopím. Jich otec byl Amisódaros, který Chimairu lítou kdys vychoval k pohromě lidstva. 330 Vyraziv na Kleobúla, jenž ve zmatku boje byl zdržen, Ojleův syn, jej živého jal, však rázem ho zbavil sil, jej do šíje ťav svým mečem se zdobným jilcem. Krví zahřál se meč kol dokola — krvavou smrtí oči mu zastřeny byly a životním osudem mocným. 335 Lykón pak s Péneleem se srazili, dřevci však svými jeden se druhého chybil a naprázdno hodili oba. Znova se, chopivše meč, pak srazili — tehdy rek Lykón do přilby s chocholem z žíní jej udeřil — meč se však zlomil okolo násady své — vtom raněn byl od Pénelea 340 pod uchem v týl — meč celý tam vjel — jen zůstala kůže, hlava se svěsila stranou, a rázem byl života zbaven. Akamás rychlým během byv dostižen od Mériona, v pravé plece byl boden, když na vůz právě chtěl skočit: rázem skácel se s vozu, a chmura mu zastřela oči. 345 Erymás Ídomenéem byl tvrdým poraněn kopím, do úst, a bronzový hrot skrz naskrz proniknuv hlavou odspodu pod mozkem ven, když bílé rozštípl kosti, zuby mu vyrazil z úst — proud krve mu naplnil oči, obě — a nozdrami dolů a hrdlem vyrazil vzhůru 350 otvorem úst — vtom mrákotná smrt jej pokryla temnem. Tak tedy z danajských vůdců tam každý usmrtil muže. Jako se na ovce kdys neb kůzlata lupiči vlci, vrhnou a ze středu stáda je rvou, jež po horách všude, nedbá-li pastucha o ně, se rozejde — vlci to spatří, 355 přijdou a kvapně je dáví — jsouť kůzlata bázlivé mysli, tak se i achajský lid hnal za Tróy — na útěk oni myslili burácející a nechali obrany rázné. Tehdáž Aiás, ten velký, chtěl Hektora krytého kovem kopím bodnouti svým, však Hektór ve válce zběhlý, 360 štítem z býčí kůže jsa pokryt na širých plecích, chránil se sykotu šípů a fičení metaných kopí, neboť poznával již, jak vítězství Achaiům svědčí, ale i tak tam zůstal, chtě chránit soudruhů věrných. Jako když s Olympu mrak v báň nebes rychle se zvedá, 365 z jasných nadvzduší sfér, když Kronovec rozestře bouři, podobně Trójanům též byl rozvířen lomozný útěk od lodí, ústupu řád byl porušen. Odvezli v zbroji koňové rychlých noh též Hektora: opouštělť Tróy, které zející příkop tam zadržel — proti jich vůli. 370 Koňové, tahouni vozů, tam nechali namnoze ležet v příkopě povozy pánů, když zlomili na předku oje. Patroklos za nimi hnal, pln prudkosti, Danaům vele, Trójanům smýšleje zmar. Lid Trójanů naplnil cesty lomozným útěkem svým, byv rozptýlen. Vzhůru až k mrakům 375 šířil se prachový vír, v němž koňové jednokopytní cvalem z lodí a stanů se nazpět k Íliu hnali. Patroklos tam, kdež nejhustší dav zřel v zmatku se motat, mířil, strašlivě vzkřiknuv. Tu pod osy padali s vozů mužové na své tváře a s třeskem se zvracely korby. 380 Rovnou tu rychlí koně mu přes příkop skočili chvatem, nesmrtní — za skvostný dar kdys Péleus je od bohů dostal — letíce vpřed — vždyť duch jej pobízel Hektora stihnout, neboť dychtil ho sklát — však rychlí jej odvezli koně. Jako když černá zem jest tížena celá bouří 385 v podzimní den, když chrlívá Zeus své nejprudší deště, kdykoliv totiž zuří, jsa na lid rozpálen hněvem, poněvadž násilně soudí a křivé rozsudky činí, veškeré vyhnal právo a nedbá božího oka: řeky se vodami plní a valí se kupředu prudce. 390 Tehdáž přemnohý vrch jest obklopen bystřiny proudem, která bouřlivě hučí a v kypící tůni se vlévá, s horstev střemhlav se řítíc — i zmizejí vzdělaná pole — podobně, řičíce strašně, se trójští koňové hnali. Pak jim prorazil šiky a přední zaskočiv řady, 395 k lodím zpátky je zas chtěl zahnati, ježto si nepřál, aby mu do města prchli, ač toužili, nýbrž je vraždil v prostoru prostřed lodí a vysoké hradby a řeky, bouřlivě útoče na ně, a za mnohé zjednal si pomstu: Tehdáž Pronoa nejdřív svým kopím nad štítem ranil 400 do prsou, v nekryté místo, a rázem ho života zbavil. Padl, až duněla zem. Pak Thestora, z Énopa syna, opět vyraziv vpřed — ten na korbě hlazené krásně zděšením skrčen seděl, a již mu i opratě lesklé vypadly z bezvládných rukou — svým oštěpem, přistoupiv k němu, 405 do pravé čelisti ranil a všecky mu prorazil zuby. Potom za kopí vzav, jej přes okraj táhl, jak rybář na skále vyčnělé sedí a mořskou střelhbitou rybu lesklým udice kovem a provázkem z prohlubně táhne: taktéž oštěpem lesklým byl tažen — dokořán ústa — 410 rek pak na tvář jím mrštil, i opustil padlého život. Potom po Eryláu, když útočil, balvanem hodil, rovnou do středu hlavy, ta ve dví se rozštípla celá, v těžké přilbici jsouc — on rázem na zemi padl na tvář, a černá smrt jej zastřela, hubící život. 415 Potom byl Amfoteros i Erymás, Epaltés zabit, Echios, Tlépolemos, syn Damastorův, i Pyris, Euippos, Polymélos, syn Argeův, jakož i Ífeus vesměs sraženi byli, druh za druhem, na zemi živnou.

Sarpédón, jakmile zřel, jak družině nekryté pásem, 420 rukama Patroklovýma je napořád odnímán život, na Lyky, rovné bohům, se obrátil káravou řečí: „Hanba to Lyčané jest! Kam prcháte? Do boje rychle! Hodlám utkat se sám s tím člověkem, zvěděti chtěje, kdo to tu řádí takto a mnoho již natropil zlého 425 Tróům — vždyť mnohé muže — a vzácné — života zbavil.“ Řekl a s povozu svého, i se zbrojí, seskočil na zem, Patroklos s druhé strany, když viděl ho, seskočil s korby. Jako se na skále perou a přitom divoce křičí supové křivých drápů a zahnutých zobanů silných, 430 taký spustili křik, jak zprudka se na sebe vrhli. Zeus, syn lstivého Krona, je zahlédl: soucit ho pojal, načež promluvil k Héře, své sestře a zároveň choti: „Běda, že osudem má můj Sarpédón, nejdražší z mužů, rukama Patroklovýma být zbaven života svého! 435 Srdce se rozpáčí mé, když ve své přemýšlím duši, zdali bych vytrhnout měl jej živého ze slzné bitvy, potom v Lykii rodnou jej postavit, v úrodnou zemi, či již nyní ho mám dat usmrtit Menoitiovcem.“ Bohyně výrazných zraků mu pravila, vznešená Héré: 440 „Jaké’s to pravil slovo, ty Kronův přehrozný synu? Muže, jenž smrtelný jest, jenž propadl osudu dávno, ze smrti plné smutku bys nazpět vyrvati mínil?! Pro mne! — však ostatní bozi ti čin ten neschválí všichni! Jinou ti věc však povím, ty na mysli přemýšlej o ní: 445 Bude-li do vlasti své tvůj Sarpédón zaživa vyrván, uvaž, že jiný z bohů se též pak snažiti bude, aby mu milý syn byl vyrván ze seče kruté: vždyť přec svádějí boj kol hradeb Priama vládce mnozí synové bohů — a ty je tím popudíš hrozně. 450 Pakli ti jest však milý a ve svém srdci ho želíš, nuže, pak dopusť, Zéve, by nyní v zuřivé seči rukama Patroklovýma byl zbaven života svého, ale až Sarpédonta již opustí duše a život, poruč, ať sílivý Spánek jej se Smrtí odnesou z bitvy, 455 pak v kraj Lykie širé ať mrtvé dopraví tělo, kdežto jej pohřbí bratři a příbuzní, nad hrobem jeho mohylu zřídí a sloup, jak bývá ku poctě mrtvým.“ Otec bohů a králů byl srozuměn s Héřinou radou, avšak krvavým kapkám dal padat na zemi živnou, 460 milému synovi v čest, jejž Patroklos Menoitiovec v Tróadě, hrudnaté zemi, měl zhubit — daleko vlasti. Když tak na sebe jdouce již docela nablízku byli, Patroklos po Thrasymélu svým dlouhým oštěpem mrštil, vládyky Sarpédonta to nad jiné statečném druhu: 465 vespod ho do břicha bodl a rázem ho života zbavil. Potom se oštěpem svým zas rozpřáhl Sarpédón po něm: hrdiny minul se hrot — jen ranil Pédasa koně oštěpem v pravé plece. Kůň zařičel, pouštěje ducha: zachroptěv do prachu padl, a z těla mu vyletěl život. 470 Odlétli od sebe koně, jho zlámali, spletla se otěž, jakmile boční kůň byl do prachu povalen na zem. Vozataj věděl však hned, jak pomoci, oštěpem slavný: uchopil břitký meč, jejž vytasil od statné kyčle, neváhal, přiskočil k vozu a odřízl bočního koně. 475 Opět se srovnali hřebci a v opratích napjali k běhu. Reci se srazili zas — byl zápas to hubící život: Sarpédón opět se chybil, když lesklým oštěpem mrštil: rekovi oštěpu hrot byl vržen přes levé plece, neraniv jej, pak Patroklos zas své vymrštil kopí — 480 tenkrát oštěpu hod však nevyšel z pravice marně, nýbrž ranil ho v místě, kde svírá bránice srdce. Skácel se rek, jak nějaký dub neb topol se skácí, nebo i štíhlá jedle, již sekyrou broušenou nově vytnou tesaři v horách, by lodním trámem jim byla — 485 podobně před svým vozem a před koňmi natažen ležel, chroptě, a v krvavý prach své zaryl zoufale prsty. Podobně zadáví lev, když na stádo skotu se vrhne, hnědého hrdého býka, jenž loudavým kravám je v čele: bučí zuřivě býk, an pode lví čelistí hyne, 490 nejinak pod Patroklem i lyckých štítníků vůdce padaje soptil hněvem a oslovil milého druha: „Glauku ty můj, tys hrdiny vzor — teď zvláště ti třeba, válčit hrdinsky kopím a rekem být smělosti plným! Nyní ti strašný boj buď žádoucí, ačli jsi statný: 495 nejprve dodej ducha všem lyckým velícím mužům pochůzkou po všem vojsku, by válčili za Sarpédonta, avšak pak se i sám dej do boje oštěpem za mne! Vždyť bych já byl tobě i v budoucnu výtkou a hanbou, pořád, po všechny časy, až na věky, kdyby mě měli 500 Achajci ze zbroje svléci, zde padlého v táboře lodním. Nuž, teď statně se drž, též lid svůj povzbuzuj všechen!“ Sotvaže dokonal řeč, vtom smrt mu již zastřela náhle zároveň oči a nos. Rek na hruď patou mu stoupnuv, z těla mu vytáhl hrot, s nímž také bránice vyšla. 505 Takto mu vyrval duši a zároveň oštěpu ostří. Koně, již frkali bujně, hned na místě chyceni byli, chtíce se na útěk dáti, když uprchli od vozů pánů. Glauka jal hrozný bol, jak volání bratrovo slyšel, v hrudi se vzbouřilo srdce, že nemohl pomocí přispět. 510 Rukou uchopil rámě a tiskl je — hnětlať ho rána, kterou mu Teukrův šíp byl zasadil, právě když Glaukos na zeď se vysokou dral, svým druhům chtě odvrátit zhoubu. K Foibovi, Jistému Střelci, tu počal takto se modlit: „Pane můj, slyš, jenž v Tróadě kdes neb v úrodné zemi 515 Lykie dlíš — vždyť možno ti jest, bys vyslyšel všude člověka v zármutku jeho — jak mne teď zármutek tíží, neboť tuhle mám ránu — a strašlivou — okolo všude proniká bolesti hrot mou pravici, nemohu ani usušit proudící krev — má ruka je od rány zchromlá, 520 nemohu oštěpu již v ní udržet, nemohu k boji vejít v nepřátel dav… Teď největší hrdina zhynul, Sarpédón, zrozený z Dia — ni vlastního nechrání syna! Avšak ty aspoň, pane, mi zahoj bolnou tu ránu, utiš bolesti mé, dej posilu, neboť chci lycké 525 povzbudit soudruhy svoje a zase je pobídnout k boji, dejž, ať mohu i já kol padlého hrdiny válčit!“ Těmito prosil slovy, i slyšel ho Apollón Foibos: ihned bolesti ztišil a ze strašné zející rány temnou vysušil krev, cit síly mu do ducha vložil. 530 Glaukos poznal to v mysli a velkou pocítil radost, kterak veliký bůh tak rychle mu vyslyšel prosbu. Nejprve dodal ducha všem lyckým velícím mužům pochůzkou po všem vojsku, by válčili za Sarpédonta, pak šel kročejem dlouhým a k trójským se odebral vůdcům, 535 k rekovi Púlydamantu a k slavnému Agénorovi, potom k Aineiu přišel, pak k Hektoru krytému kovem kvapným přistoupil krokem a pravil perutná slova: „Hektore, spojence své teď pustils nadobro z mysli, kteří od vlastních přátel a od své otcovské země 540 vzdáleni, pro tebe hynou, však ty jim pomáhat nechceš! Mrtev Sarpédón jest, jenž velel štítníkům lyckým, který Lykie chránil svou ochranou práva i mocí. Tohoto kovový Arés teď Patroklem usmrtil právě! Nuže, ó přátelé, pojďte a srdce si naplňte hněvem, 545 aby mu nesvlekl zbroj lid Patroklův, ani mu těla nehyzdil, nevole pln, když tolik tu Danaů padlo, které u lodí rychlých jsme pobili oštěpy svými!“ Řekl a trójský lid byl smutkem naplněn v srdci, nezkrotným, nepoddajným — vždyť býval záštitou městu, 550 ačkoli cizinec byl, neb velkou branného lidu družinu měl, však nad jiné sám byl nejlepší v boji. Rovnou, zápasu chtiví, šli do boje, v čele jim kráčel Hektór, pro Sarpédonta jsa rozlícen. Achajce opět pobídl Menoitiovec, rek Patroklos zmužilé mysli. 555 Nejdřív k Aiantům děl, již po boji samoděk prahli: „Nyní na mysli mějte, ó Aianti, obranu ráznou, jako jste nad jiné dřív jí pomněli — ano i více; mrtev je muž, jenž achajskou zeď nám prolomil první, Sarpédón rek — kéž možno je nám jej vyrvat a znectít, 560 s plecí mu odění vzít a mnohého soudruha jeho, kdo by ho brániti chtěl, svým tvrdým oštěpem zabít!“ Pravil, lid od sebe sám byl dychtiv statně se bránit. Oni když s obou stran již pevněji zřídili řady, Argejci, Myrmidonové i trójské voje a lycké, 565 k boji se srazili v ráz kol mrtvoly padlého reka, spustivše hrozný křik — zbroj mužů zařinkla hlasně. Kronovec zhoubnou noc pak rozestřel nad hroznou sečí, aby byl zhoubný boj, jejž o syna milého vedli. Achajce jasných zraků voj Trójanů vytiskl nejdřív, 570 neboť byl Myrmidón sklán, jenž nebyl nejhorší z mužů, Epeigeus, hrdina slavný, syn Agakla, chrabrého reka, který v Búdeiu dřív měl vladařství, v lidnatém městě, avšak tenkráte právě, když chrabrého bratrovce zabil, k Péleu utekl s prosbou a k Thetidě třpytivých nohou. 575 Oni mu rozkaz dali, jít s Achillem, průlomcem vojů, do Tróje, bohaté koňmi, by válčil s národem trójským. Tohoto statný Hektór, když mrtvolu chopiti hleděl, kamenem do hlavy praštil, jež ve dví se rozštípla celá, v těžké přilbici jsouc, on rázem k mrtvole padl, 580 na tvář, a černá smrt jej zastřela, hubící život. Patrokla pronikl bol, když viděl soudruha hynout: rovnou skrz přední šik pak vyrazil, jestřábu roven, rychlému, kterýžto v ráz dav kavek zahnal a špačků, podobně ve voj lycký a trójský, válečný jezdče, 585 rovnou’s, Patrokle, vrazil, jsa pro druha rozlícen v srdci. Balvanem po Stheneláu, jenž zrodil se z Ithaimenea, mrštil a v týl jej ranil a serval svaly mu s něho. Ucouvl přední šik, sám slavný ucouvl Hektór. Pokud až táhlý oštěp by vrhem doletět mohl, 590 kterým, zkoušeje sílu, by mrštil nějaký člověk v závodních hrách neb v boji, v dav nepřátel hubících život, potud Trójané couvli, a Danajci hnali je nazpět. Nejdříve ze všech Glaukos, jenž velel štítníkům lyckým, opět se obrátiv v boj, sklál Bathykla, chrabrého reka. 595 Ten byl Chalkónův syn, jenž obydlí v Helladě maje, štěstím a bohatstvím svým byl vyvýšen nad Myrmidony. Tomuto v hruď, v sám střed, svůj oštěp zarazil Glaukos, náhle se obrátiv naň, když Bathyklés byl mu již v patách. Padl, až duněla zem — lid Danaů nesmírně zalkal, 600 chrabrý že hrdina sklán, však Trójané zplesali velmi. Hromadně shrnul se lid kol mrtvoly — ovšem že také Achajci pomněli síly a s hněvem na ně se vrhli. Tehdy zas od Mériona syn Onétorův byl zabit, válečník Láogonos, muž odvážný. Onétór tehdy 605 Ídského Dia byl kněz, jak božstvo jsa u lidu v úctě. Bodl ho pod dáseň hrot, hned pod uchem, rázem mu z jeho údů vyprchal život, a hrůzné jej objalo temno. Aineiás po Mérionu svým kopím bronzovým mrštil: doufalť, že protkne ho hrot, byť kráčel za štítem ukryt, 610 on však hbitě se uhnul, jak ostří oštěpu zhlédl, dopředu schýliv hlavu, a dlouhé ratiště za ním v půdu se zarylo hrotem, a horním oštěpu koncem chvělo, a teprve pak moc nárazu znenáhla slábla. Tak tedy Aineiův hrot byl s chvěním zaražen v půdu, 615 neboť z pevné ruky byl vymrštěn docela marně. Aineiás takto se ozval, jsa ovšem rozhněván v srdci: „Hned bych byl, Molův ty synu, ač ovšem jsi tanečník svižný, uklidnil kopím tě svým, až navěky, kdybych byl trefil.“ Hrdina oštěpem slavný mu na to dal odpověď tuto: 620 „Aineie, těžko ti jest, ač nad jiné’s hrdina silný, udusit životy všech, když někdo by naproti tobě vyšel k obraně své — vždyť též jsi jen smrtelný člověk. Kdybych tě bodl i já v střed prsou oštěpem ostrým, ačkolis hrdina silný a ve své spoléháš ruce, 625 mně bys dal čest, svou duši však Hádovi, slavnému koňmi.“ Silný Menoitiovec jej počal plísniti takto: „K čemupak, Molův ty synu, ty hrdino, hovoříš tolik? Necouvnou Trójané přec, můj rozmilý, od toho těla účinkem hanlivých slov, spíš leckoho pokryje země: 630 ruce tu rozhodnou boj, však hovory do rady patří, pročež šířiti řeč jest zbytečné — bojovat sluší!“ Řekl a v čele se bral, s ním rek šel podobný bohům. Jako se rozléhá zvuk, když dřevaři kácejí dříví v lesních úvalech horských, a každý je zdaleka slyší, 635 takový zdvíhal se hřmot z jich výzbroje z kovu a kůže od země širokých cest, též ze štítů zdělaných pevně, jak se tam tepali meči a oštěpy o dvojím hrotu. Tenkrát ni pozorný člověk by slavného Sarpédonta nebyl poznati mohl, jak střelami, krví a prachem 640 od hlavy zahalen byl skrz naskrz ke konci nohou. Rojil stále se dav kol mrtvoly, jako když v stáji bzučí zástupy much kol dojaček do vrchu plných v jarní čas, když nádoby jsou zas plněny mlékem, takto se rojil jich dav kol mrtvoly. — Od seče kruté 645 nespustil Zeus, syn Kronův, ni okamžik zářících očí, nýbrž na mužů boj jen zíraje, mnoho a mnoho o smrti Patroklově se rozmýšlel, v úvahu bera, měl-li by slavný Hektór, hned na místě, nad Sarpédontem podobným bohu, též jej, již nyní, v zuřivé seči 650 ostrým oštěpem zabít a odnít s plecí mu výzbroj, či by snad prudký boj měl ještě jim Patroklos zvětšit. Když tak přemýšlel o tom, tu uznal vhodnějším toto: aby teď poznovu zas druh chrabrého Péléovce, statečný, trójské vojsko i Hektora krytého kovem 655 nazpátek zahnal k městu a život mnohému odňal. Nejdřív Hektoru v hruď dal Kronovec bázlivou mysl: ten hned vystoupil na vůz a obrátiv, vyzval i druhé Trójany v útěk se dát, znalť mocné Diovy váhy. Nedleli Lyčané též, byť stateční — dali se všichni 660 na útěk, vidouce krále, jak na zemi, života zbaven, leží v hromadě mrtvol, vždyť nad ním přemnoho lidí zabito, jakmile Zeus jim prudkou rozestřel půtku. Achajci Sarpédontu hned s plecí brnění vzali, bronzové, samý lesk, jež silný Menoitiovec 665 kázal soudruhům dáti, by k dutým nesli je lodím. Kronovec, oblačný Zeus, děl tehdáž k Foibovi takto: „Jdi teď, milený Foibe, a odnes mi milého syna z dosahu střel, pak temnou mu krev spěš setříti s těla, odnes jej do značné dálky a v říčních proudech ho umyj, 670 natři ho božskou mastí a v nebeská oděj ho roucha, potom průvodcům rychlým jej odevzdej, aby ho nesli, blížencům, Spánku a Smrti, a tito pak za krátkou dobu daleko, v úrodný kraj, jej složí, v Lykii širé, kdežto jej pohřbí bratři a příbuzní, nad hrobem jeho 675 mohylu zřídí a sloup, jak bývá ku poctě mrtvým!“ Řekl, a otcových slov byl poslušen Apollón Foibos: s vrcholu ídských hor bůh sestoupil do strašné půtky, slavného Sarpédonta tam z dosahu oštěpů zvedl, odnesl do značné dálky a v říčních proudech ho umyl, 680 natřel ho božskou mastí a v nebeská oděl ho roucha, potom průvodcům rychlým jej odevzdal, aby ho nesli, blížencům, Spánku a Smrti, a tito pak za krátkou dobu daleko, v úrodný kraj, jej složili, v Lykii širé.

Patroklos pobídnuv koně i soudruha Automedonta, 685 trójský i lycký lid hnal dál — však velice zbloudil, ubohý! — — Šetřiti měl slov zákazu přítele svého — — záhubné černé smrti by býval jistě se vyhnul! Vždy však Diova vůle je mocnější, nežli je lidská — děsíť i silného muže a odnímá vítězství v boji, 690 snadno, však jindy zas sám jej pobízí, pustit se v zápas. Tehdy to též byl Zeus, jenž chrabrost v hrudi mu vzbudil. Koho’s tam ze všech nejdřív a koho jsi naposled zabil, Patrokle, když sám Zeus již záhy tě povolal na smrt? Nejdřív se na Autonoa, pak Adrésta, Echekla vrhl, 695 potom i Melanippos i Epistór, Elasos padl, Perimos, Megalův syn, pak Pylartés, Múlios klesl. Tyto tam sklál — pak všechen už lid měl na mysli útěk. Ília vysokých bran lid Danaů býval by dobyl, rukama Patroklovýma, jenž kolem i dopředu zuřil — 700 nebýt Apolla Foiba, jenž na věži stavěné pevně stanul na pomoc Tróům — a Patroklu smýšleje zhoubu. Na spodek vysoké hradby se třikrát pokusil vstoupit Patroklos sám, však třikráte zpět jej sestrčil Foibos, rukama nesmrtnýma mu do štítu lesklého bije. 705 Když se však po čtvrté již chtěl rozehnat, podoben bohu, hrozným vykřikl hlasem a zvolal perutná slova: „Ustup, potomku Diův, ó Patrokle — není ti dáno, aby tu pod kopím tvým hrad mužných Trójanů padl, ani přec pod Achillovým, jenž mnohem je nad tebe lepší!“ 710 Daleko po slovech těch rek Patroklos dozadu couval, Apolla, Jistého Střelce, se vyhnuv hroznému hněvu. Hektór s jednokopytným byl spřežením u Skajské brány, váhaje, má-li zas válčit a do davu zahnati koně, či by měl hlasitě vzkřiknout, by vojsko již za hradby prchlo. 715 Když tak přemýšlel o tom, tu přistoupil Apollón Foibos, podobu jarého muže a silného na sebe přijav, Ásia — Hekabin bratr to byl, syn Dymanta vládce, Hektora, statného jezdce, to vlastní po matce ujec. Při proudech Sangariových byl sídlem ve fryžské zemi. 720 Jeho si podobu vzav syn Diův, Apollón, pravil: „Copakžes nechal boje, ty Hektore?! — Vždyť je to hanba! Kdybych tak oč jsem slabší, byl o tolik silnější tebe, brzy bych zajisté já tvou liknavost šeredně ztrestal! Naproti Patroklu žeň své spřežení mohutných kopyt, 725 zda bys ho nějak skolil, a popřál ti Apollón slávy!“ Řekl a kvapem se bůh zas vrátil do boje mužů. Hektór, slavný rek, dal povel chrabrému bratru, pobídnout koňskou spřež zas do bitvy. — Apollón zatím kráčeje vmísil se v zástup a zhoubnou Achaiům seslal 730 zmatenost, avšak Tróům a Hektoru přinášel slávu. Hektór si ostatních všech teď nevšímal, ani jich neklál, nýbrž k Patroklu hnal své spřežení mohutných kopyt. S vozu tu, Hektoru vstříc, rek Patroklos seskočil na zem, oštěp v levici maje, však pravicí hranatý balvan, 735 lesklý, se země bral, jak rukou jej obsáhnout mohl. Neváhal, napřáhl ruku a mrštil s rozmachem mocným — nebyl nadarmo hod — bylť vozataj Hektorův raněn, hrdinský muž, jejž Priamos král měl z vedlejší choti, do čela balvanem ostrým, když koňské opratě řídil. 740 Obočí rozbito v ráz tím balvanem — nekladly kosti odporu — vypadly oči a na zem do prachu klesly na místě, před nohy přímo, a on jak potápěč sletěl dolů s úpravné korby — a z kostí mu vyletěl život. Posměch z něho si tropě, jsi pravil, Patrokle jezdče: 745 „Aj, jak mrštný to muž! Jak lehce tu po hlavě skáče! Aby tak dokonce snad též na moři rybném se octl! Leckoho, hledaje ústřic, by nasytil tuhleten chlapík, s korábu skákaje v tůň — byť třebas i bouřlivá byla, jak teď na pláni, s vozu, tak dovedně po hlavě skáče! 750 Vida, i v národě trójském se vyskytne potápěč mnohý!“ Patroklos, skončiv tu řeč, hned na reka padlého vpadl, přihnav se s prudkostí lví, jenž pustoše dobytčí stáje, do srdce poraněn jest — tak vlastní síla ho zhubí — taktéž k padlému reku jsi, Patrokle, přiskočil bleskem. 755 S vozu tu s druhé strany též Hektór seskočil na zem. Ti tedy o Kebriona jak lvové se potkali bojem, kteří o padlou laň kdes na vrchu vysoké hory, hladem týráni oba, se utkají zuřivou myslí, podobně o Kebriona dva chrabří v zápase mistři, 760 Patroklos Menoitiovec a slavný hrdina Hektór, prahli, by tvrdým kovem druh druhovi prorazil tělo. Hektór, když za hlavu jej již popadl, pustit ho nechtěl, Patroklos Hektoru vstříc zas za nohu — všude tu kolem strhla se strašlivá seč jak danajských mužů tak trójských. 765 Jako když jižní vítr, a východní, o závod dují v lesních úvalech horských a hlubokým zmítají lesem, jasanem, dubovým stromem a svídou s napjatou kůrou: dlouhými větvemi svými se navzájem divoce bijí, hukot nesmírný ječí a praskot lámaných větví — 770 podobně achajské mužstvo i trójské se na sebe vrhlo, zuříce, nižádný z nich však nevzpomněl na zhoubný útěk. Četné oštěpy ostré kol padlého utkvěly v tělech, utkvěly perutné střely, když vylétly s tětivy luku. Velkých balvanů dešť jim v rukou otřásal štíty, 775 válčícím o jeho tělo — on v hustých kotoučích prachu ležel, velikán velký, a neměl už na mysli jízdu. Pokud Hélios bůh byl rozkročen nad středem nebes, rány se s obou stran jen sypaly, padalo mužstvo, ale když jasné slunce se chýlilo k výpřeži býků, 780 tehdáž achajský voj byl vítězem — naproti sudbě, který z dosahu střel pak vyrval padlého reka, z válečné Tróů vřavy a krunýř svlékl mu s plecí. Patroklos, na mysli zhoubu, se do řad Trójanů vrhl, třikrát mezi ně vrazil, jsa hbitý jako sám Arés, 785 strašlivým hlasem křiče, a třikrát devět jich zabil. Když se však po čtvrté již chtěl rozehnat, podoben bohu, tenkrát života tvého, ó Patrokle, zjevil se konec, neboť kráčel ti vstříc bůh Foibos v zuřivé seči, hrozný — on neviděl jej, jak kráčí ve vřavě boje, 790 neboť mu naproti vyšel, jsa ve vzduch zahalen hustý. Přistoupil odzadu k němu a shora jej udeřil dlaní do zad a širokých plecí — a jemu se stočily oči. Srazil ranou mu svou bůh Apollón přilbici s hlavy, která, hlasitě řinčíc, se koulela pod nohy koňské, 795 přilbice s otvory v hledí, a celý se krví a prachem potřísnil její chochol — dřív ovšem nebylo možná, aby se třísnila prachem ta přilbice s chocholem z žíní, poněvadž božský muž jí hlavu a spanilé čelo, Achilleus, kryl — však tenkráte Zeus jí Hektoru popřál, 800 na své hlavě ji nést, vždyť zhouba mu nablízku byla. Také stinný oštěp byl v ruce mu nadobro zlomen, těžký, velký, pevný a kovaný, s ramenou jeho štít též s okrajem zdobným i s řemenem, svezl se na zem, také se uvolnil krunýř, jak Apollón udeřil reka. 805 Patrokla pojala závrať, a statné údy mu klesly. Stanul tu úžasu pln — vtom zezadu ostřeným kopím, nablízku, dardanský muž jej ranil do středu plecí, Euforbos, Panthoův syn, jenž souvěké jinošstvo všecko předčil kopím i jízdou i nohama rychlýma v běhu: 810 vždyť hned tenkráte již, když po prvé s povozem přijel, dvacet srazil jich s vozu, ač teprv válčit se učil. Tento tě ranil nejdřív svým oštěpem, Patrokle jezdče, avšak tě nezabil přec, než couvnuv, schoval se v zástup, z rány svůj z jasanu oštěp dřív vytrhnuv: odvahy neměl 815 podstoupit s Patroklem boj, byť zbroje i zbraně byl zbaven. Patroklos bohovou ranou a kopím zbavený síly, kvapem v soudruhů dav zas couval, prchaje smrti. Hektór, jakmile zhlédl, jak Patroklos, hrdina chrabrý, hledí se uchýlit nazpět, jsa ostrým oštěpem raněn, 820 prošel řadami vojska, a přiskočiv, oštěpem ostrým bodl ho do hloubi slabin a naskrz hrotem je prohnal. Padl, až duněla země — i zarmoutil Achajce velmi. Nejinak nezmarný vepř jest ode lva přemožen bojem, kteří na vrchu horském se utkají zuřivou myslí 825 o malý praménku zdroj, vždyť chtějí se napíti oba — konečně silou lví jest přemožen, zuřivě chroptě — podobně Menoitiovce, jenž mnohé usmrtil muže, Hektór, Priamův syn, svým kopím zahubil zblízka. Vítěz zajásal nad ním a pravil perutná slova: 830 „Patrokle, ty sis myslil, že naše nám vyvrátíš město, že též trójským ženám den svobody odejmeš všechněm, potom že na svých lodích je odvezeš do milé vlasti… Bláhový! — K ochraně jich má Hektór spřežení rychlé, které vždy na skoku jest jet do boje — já zase kopím 835 z Trójanů chtivých války jsem nejlepší — který jim vždycky odvracím poroby den — však tebe tu supové snědí. Ubohý! Achilleus sám, ač hrdina, neprospěl tobě, který asi, kdys šels — sám zůstav — přísně ti velel: ,Dříve mi nazpět nechoď, ó Patrokle, válečný jezdče, 840 k dutým korábům mým, než Hektoru záhubci mužů, krví zbrocený háv kol prsou roztrhneš kopím!‘ Tak ti as Achilleus pravil a svedl tvou nemoudrou mysl.“ Jemu, již ztráceje sílu, jsi pravil, Patrokle jezdče: „Teď se jen vychloubej zpupně, ó Hektore, udělilť tobě 845 Kronovec vítězství toto i Apollón, kteří mě zmohli. Bez práce byls — vždyť zbroj s mých plecí sňali mi oni. Kdyby i třebas dvacet mi takých do cesty přišlo, všichni by na místě zašli a pod mým oštěpem padli. Mne však zhoubný osud a Foibos zrozený z Léty, 850 z lidí Euforbos zabil — ty vraždíš mě teprve třetí. Jinou ti věc však povím — ty na mysli přemýšlej o ní: nebudeš dlouho ni sám již naživě, nýbrž ti blízko stojí už smrt — jest po boku tvém — s ní přemocný osud — neboť tě hrdinský muž, syn Péleův, Achilleus, skosí.“ 855 Sotvaže dokonal řeč, cíl smrti jej obestřel náhle, duše mu vylétla z údů a sestoupla v Hádovu říši, lkající nad svým losem, že opouští mládí a mužnost. K němu, ač mrtev už byl, zas Hektór promluvil slavný: „Pročpak jenom mi věstíš, ó Patrokle, záhubu náhlou? 860 Kdož ví, zda Achilleus sám, syn Thetidy kadeří krásných, proboden oštěpem mým, svůj život neztratí dříve?“ Takto se ozval k němu a oštěp bronzový z rány vytrhl, přišlápnuv patou, a naznak jej odstrčil s kopí. Hned pak s oštěpem svým šel dohonit Automedonta, 865 rychlého Péléovce to soudruha, rovného bohům, neboť dychtil ho sklát, však rychlí jej odvezli koně, nesmrtní — za skvostný dar kdys Péleus je od bohů dostal.