ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ostatní vůdcové spali, všech Danaů velmoži přední, u lodí po celou noc, dar libého spánku je poutal, zato však Átreův syn, král Achaiů, vládyka mužstva, nespal lahodným spánkem a přemnoho přemýšlel v duši. 5 Jako když blýská Zeus, choť bohyně kadeří krásných, chystaje příval krup neb dlouhý bez konce liják, nebo i vánice sněžné, když pole se pokrývá sněhem, nebo když jícen války nám otvírá, záhuby plné, podobně vzdychal i král v svých prsou, stále a stále, 10 hluboko ze svých ňader, a uvnitř chvělo se srdce. Kdykoli na trójskou pláň král Achaiův obrátil oči, četným divil se ohňům, co všude jich před Trójou plálo, šalmají zvukům a píšťal a hlučné vojínů vřavě, když však na lodi duté a na mužstvo achajské hleděl, 15 celé chumáče vlasů, i s kořeny, s hlavy si škubal, vzhlížeje k Diovi v nebi, a sténal v zmužilém srdci. Konečně záměr tento se jevil mu nejlepším ze všech: k Nestoru Nélejskému se odebrat nejprve z knížat, zdali by pospolu s ním kýs chytrý vymyslil záměr, 20 kterým by pohromu zlou všem Danaům odvrátit mohl. Ihned se na loži vzpřímil a přes hruď si oblekl sukni, potom na nohy lesklé si přivázal opánky krásné, ryšavou přehodil kůži, až na paty, staženou se lva, plavého, postavy velké, a chopil do ruky dřevce. 25 Stejně i spartský král byl v úzkostech, aniž mu spánek na jeho oční víčka chtěl usednout — aby snad něco nestihlo argejský lid, jenž pro něj dalekým mořem připlul do země trójské a zamýšlel odvážnou válku. Nejdřív pardalí koží si pokryl široká záda, 30 strakatou, potom zvedl a na svou hlavu si vložil přilbici tepanou z bronzu a pádnou rukou vzal kopí. Vyšel za bratrem svým, jej probudit, kterýžto mocným Achaiů vladařem byl, jak božstvo jsa u lidu v úctě. Zastihl jej, jak krásnou zbroj kol plecí si klade 35 u zádi korábu svého — a ten jej s radostí viděl. — První oslovil jej král spartský, bojovník statný: „Copak ses, bratříčku můj, tak vyzbrojil — chceš-li snad poslat někoho v trójský tábor, by vyzvídal? — Já se však hrozně bojím, že nikomu vůbec se nebude do toho chtíti, 40 aby tak jediný sám šel v tábor nepřátel slídit, za doby božské noci — toť muž by byl smělého srdce!“ Jemu zas Átreův syn děl v odpověď, přemocný vládce: „Mně jest třeba i tobě, ó vladaři živený Diem, prospěšné nějaké rady, jež ochrání opět a spasí 45 achajské lodi a lid, když Zeus své smýšlení změnil: k žertvám hektorským spíš, jak vidět, nachýlil srdce — Jakživ jsem neviděl přece, a neslyšel vyprávět nikdy, že by kdy jediný muž tak strašné dokázal činy, za den, co Diovi milý jich Achaiům napáchal Hektór, 50 sám, ač není z boha ni ze žádné bohyně zrozen, neboť dokázal skutky, jichž Argejci vzpomínat budou dlouhý, ach dlouhý čas — vždyť tolik nám způsobil zhouby! Nyní však Ídomenéa i Aianta zavolat pospěš, kvapem spěchaje k lodím, já k slavnému Nestoru zase 55 pospíším, abych ho vyzval, by povstal, chtěl-li by jíti k silnému oddílu strážcův a dát jim rozkazy řádné: jeho by nejspíše lid byl poslušen: syn jeho totiž velí oddílu strážcův a průvodce Ídomenéův, Molův to hrdinský syn — těm ze všech jsme svěřili nejvíc.“ 60 Na to mu spartský král děl v odpověď, bojovník statný: „Jakpak rozkazům tvým mám rozumět — jak si to přeješ? Mám snad zůstati s nimi, a čekati, až by ses vrátil, či mám za tebou jít, až všecko jim uložím správně?“ K němu tu Átreův syn zas promluvil, vládyka mužstva: 65 „Zůstaň jen tam, sic mohl by druh pak minouti druha, neboť je přemnoho cest, jež vedou táborem naším, volej všude, kde půjdeš, a vyzvi je, ať jsou již vzhůru; po rodu volej vůdce a po otci, každého zvláště, všem tak vzdávaje čest — sám nijak se nepyšni v srdci! 70 My však se přičiňme též, vždyť tak nám posílal asi pořád pohromy Zeus hned po našem příchodu na svět.“ Řekl a propouštěl bratra, když všecko mu uložil řádně, potom, vykročiv chvatně, šel k Nestoru, vladaři lidu. Nalezl jej, jak před stanem svým, hned při lodi černé, 75 ležel na loži měkkém, a výzbroj zdobená vedle: byl tam štít, dvé oštěpů též, pak přilbice lesklá, vedle pak třpytný pás byl položen, kterým se stařec pásal, kdykoli zbroj bral do boje, zhoubného mužům, v čele jsa vojínům svým — on nehověl smutnému stáří! 80 Opřev se o svůj loket a zdvihnuv poněkud hlavu, promluvil k Átréovci a takto se otázal nahlas: „Kdopak to řadami lodí, sám jediný, táborem chodí, za doby temné noci, kdy jiní spávají lidé? Sháníš někoho z druhů, či někoho ze strážců hledáš? 85 Promluv — a nebliž se sem tak potichu! — Čeho si žádáš?“ Jemu zas Átreův syn děl v odpověď, vládyka mužstva: „Nestore, Néleův synu, ty velká Danaů pýcho! Zajisté Agamemnona již poznáváš, kterého nejvíc vrhá v trampoty Zeus, den za dnem, dokavad ještě 90 dech budu ve hrudi míti, a kolena hýbat se budou — Chodím — sílivý spánek mi sednout na víčka nechce: mámť já na srdci válku a četné Achaiů strasti: hroznou o tábor náš mám obavu — mysl mi v nitru neklidná jest, můj duch jest vyděšen, srdce mi hrozí 95 z prsou vyskočit ven, mé statné údy se chvějí. Něco-li podniknout chceš — vždyť nepoutá spánek ni tebe — honem, ke strážím svým teď zajděme, abychom zhlédli, zdali snad mdlí už spánkem i námahou, nešli si lehnout, aby pak povinnost hlídky jim docela nevyšla z mysli —. 100 Mužové nepřátelští jsou nablízku! — Nemůžem vědět, zda se jim v nočních tmách snad nezachce pustit se v zápas.“ Nestór, Gerénský jezdec, mu odvětil těmito slovy: „Slavný Átreův synu, ty mocný vládyko mužstva, stěží všemoudrý Zeus as Hektoru vyplní plány, 105 veškery, ve které má teď naději — ještě se, myslím, většími natrudí strastmi — až hrdinský Achilleus jednou od hněvu urputného své milé odvrátí srdce. S tebou s radostí půjdu. — Však buďtež zbuzeni ještě jiní: Odysseus statný, syn Týdeův, oštěpem slavný, 110 Aiás rychlý v běhu a Megés, hrdina silný. Kdyby tak došel někdo a pozval vládyky tyto: Aianta rovného bohům a vladaře Ídomenéa, neboť koráby jim jsou nejdále, nikoli blízko. Proto i vládyku Sparty, ač velmi je milý a ctěný, 115 vyplísním, kdybys i sám byl pohoršen — nemohu smlčet, sám že si spí — však trud — ten nechává samému tobě. Nyní právě by měl všech knížat s úsilím prosit, poněvadž svízelů tlak již nastává nesnesitelný.“ K němu tu Átreův syn zas promluvil, vládyka mužstva: 120 „Jindy tě vybízím sám, bys bratra mi pokáral, kmete, poněvadž váhá často a nemůže k práci se dostat — nikoli z pohodlí snad, neb z duševní nevšímavosti, nýbrž pohlíží na mne a čeká popudu mého — teď se však probudil dříve a sám se i dostavil ke mně, 125 já ho pak vybídl sám, jít pro reky, po nichž se tážeš. Avšak pojďme už teď! Jich dostihnem před branou hradeb, u stráží, — tak jsem kázal, by u nich sešli se všichni.“ Nestór, Gerénský jezdec, mu odvětil těmito slovy: „Takto mu nezazlí nikdo, a ochotně poslechne každý 130 z Achaiů, bude-li pozván a od něho vybídnut k tomu.“ Sotvaže dokončil řeč, kol hrudi si oblekl sukni, potom na nohy lesklé si přivázal opánky krásné, plášť pak nachové barvy si přišpendlil okolo plecí, dvojitý, velké šířky, a hustým pokrytý vlasem; 135 chopiv pak silný oštěp, jenž ostrým hrotem se končil, vykročil rychlým krokem a kvapil danajským loďstvem. Statného Láertovce, jenž Diu byl důmyslem roven, Nestór, Gerénský kmet, hned prvního ze spánku vzbudil, hlasitě zavolav naň. Hlas pronikl rekovi k sluchu, 140 vyšel ze svého stanu a tato k nim promluvil slova: „Copak tak řadami lodí se táborem touláte sami, za doby božské noci — což taká již doléhá nouze?!“ Nestór, Gerénský jezdec, mu odvětil těmito slovy: „Zchytralý Odyssee, ty z Láerta potomku Diův! 145 Nezlob se jen! — vždyť taková strast již Danajce tísní! Pojď však, ať jiného zas jdem probudit, komu se sluší konat poradu s námi, zda válčit dále či prchnout!“ Důvtipný Laértův syn šel do stanu, přes plece svoje přehodil zdobný štít, pak za svými soudruhy kráčel. 150 Přišli pak k Diomédovi, z nich nejdříve. Tohoto našli, jak tam před stanem spal, blíž výzbroje, okolo něho leželi druhové jeho, štít pod hlavou, oštěpy v zemi, vbodeny dolním koncem, jim trčely, z hrotů pak jejich tryskala zář jak Zévův blesk. Sám hrdina silný 155 dřímal; z polního býka měl pod sebou prostřenu kůži, avšak pod jeho hlavou byl podestřen koberec lesklý. Nestór, Gerénský jezdec, jej probudil, přistoupiv k němu, patou se hrdiny dotkl, jej volal a do očí káral: „Vstávej, Týdeův synu, nač chrápeš s večera k ránu? 160 Copak ti neznámo jest, jak Trójané na vršku pláně leží opodál lodí, jen v malé mezeře od nich?“ Takto mu pravil Nestór — on procitl velice kvapně, potom se ozval takto a pravil perutná slova: „Neznáš únavy, starče, a nikdy si pokoje nedáš! 165 Copak tu nejsou jiní — a mladší — z achajských synů, kteří by každého z nás pak ze spaní probudit mohli pochůzkou po všem vojsku? — Ty, starče, jsi nezdolatelný!“ Nestór, Gerénský jezdec, mu na to dal odpověď tuto: „Všecko to pravdivé jest, cos pravil, milený synu! 170 Ovšemže mám já syny, a hrdinské, rovněž i mužstvo — dost jich jest, z nich mnohý by vás moh’ pochůzkou svolat — avšak přílišná strast teď tísní achajský národ, poněvadž v okamžik ten nám stojí na ostří břitvy žalný Achaiů zmar neb záchrana jejich a život. 175 Jdi tedy Megéta zbudit i Aianta, rychlého reka, neboť jsi mladší než já — když cítíš útrpnost se mnou!“ Jinoch si přehodil kůži, až na paty, staženou se lva, plavého, postavy velké, a chopiv do ruky dřevce vykročil, oba je zbudil a potom je odváděl s sebou. 180 Když pak v hromadě strážců se rekové konečně octli, shledali také vskutku, že nespali vůdcové hlídek, nýbrž seděli bdíce a ve zbroji hlídali všichni. Nejinak psové v dvorci se chystají k obraně ovcí, nesnadné — smělou šelmu když uslyší, která se horstvem 185 po lese plíží k dvorci, a pro ni se veliký lomoz pastýřů strhne i psů — tuť spánek zmizí jim s víček, podobně sílivý spánek i hlídačům vymizel s víček, bdícím po celou noc, tak strašlivou. — Stále a stále hleděli do pláně trójské, zda Tróův uslyší kroky. 190 Vida je, Nestór zplesal a ve své se zradoval mysli, potom se ozval takto a pravil perutná slova: „Dál jen, synové milí, tu hlídejte! Nikdo se spánkem nedej přemoci z vás — ať k radosti odpůrcům nejsme!“ Řekl a přešel příkop, a zároveň kvapili za ním 195 argejští králové všichni, již k poradě pozváni byli, s nimi i Molův byl syn, též Nestorův potomek slavný — vládci je pozvali sami, by k společné poradě přišli. Když pak hluboký příkop již přestoupli, sedli si k radě na volném roviny místě, kde prostor prázden byl mrtvol, 200 odkud i obrovský Hektór se nazpět navrátil včera od vraždy argejských vojsk, když noc již pokryla zemi. Na tom místě si sedli a vespolek spřádali hovor. Nestór, Gerénský jezdec, k nim počal mluviti takto: „Nechtěl by některý z vás, ó přátelé, který by věřil 205 vlastní odvaze své, jít k Trójanům, zmužilým v boji, zdali by někoho z nich snad chytil na kraji vojska, aneb nějakou řeč tam vypátral, v táboře jejich, o čem by, na schůzi jsouce, se radili — zdali tu chtějí zůstati podál města, až u lodí, či snad už míní 210 odejít do města zpět, když potřeli achajské mužstvo? To by moh’ zvědět všecko a opět mezi nás přijít, každého úrazu prost… Ten velkou pod nebem slávu po všem lidstvu by měl… Též dostane odměnu vzácnou: kolik tu šlechticů jest, již vládnou na našich lodích, 215 jistěže každý mu z nich dá po jedné ovečce černé, bahnici s jehňátkem, v dar — jí rovného majetku není; vždycky i v hostinách bude a při všech slavnostních hodech.“ Řekl, i umlkli všichni, a mrtvé nastalo ticho. Potom však Týdeův syn k nim promluvil, bojovník statný: 220 „Nestore, milé srdce a mužná mysl mě nutká Trójanům, když jsou tak blízko, se v tábor potajmu vloudit — kdyby však jeden ještě se se mnou odhodlal jíti! Bylo by důvěry více a větší odvaha ducha. Dva když pospolu jdou, tuť jeden spíše než druhý 225 pozná, jak lépe co jest, však jeden — — když to i pozná — náhlejší jeho je záměr, a tím jest rozvaha slabší.“ Řekl, a nejeden z nich chtěl s rekem se na cestu vydat: chtěli dva Aianti jít, již sloužili Areu v bitvách, byl by i Molův šel syn, syn Nestorův byl by šel také, 230 byl by šel vládyka Sparty, syn Átreův oštěpem slavný, chtěl též Odysseus smělý se vloudit za noci v tábor, poněvadž v prsou srdce mu smělé bývalo vždycky. Tehdy i Átreův syn k nim promluvil, vládyka mužstva: „Chrabrý Týdeův synu, jenž nad jiné milý’s mi v srdci, 235 onoho, koho si přeješ, si vyvolíš — nejlepšího, z těch, kdož chtěli by jít — vždyť mnozí plni jsou touhy. — Abys jen ohledů pln snad nepřešel lepšího reka, — muže si slabších sil však přidružil — ohledy veden — hledě jen na jeho rod, jen protože větším je králem!“ 240 Ze strachu o Meneláa tak hovořil, rusého bratra. Na to zas Týdeův syn k nim promluvil, bojovník statný: „Jestliže velíte tedy, bych sám směl druha si vybrat, jak bych na Odyssea moh’ božského zapomenouti? — jehož je odvážné srdce a duch jest nadmíru mužný 245 ve všech podnicích těžkých, a Pallas chová ho v lásce. Tento-li se mnou půjde, pak věru i z plápolu ohně oba se vrátíme zas, vždyť vždycky si poradit umí.“ Jemu zas Odysseus děl, ten nezdolný hrdina slavný: „Jenom, Týdeův synu, mne nechval mnoho ni nehaň, 250 neboť co nyní jsi děl, jest všecko už Achaiům známo. Pojďme však už! Jest nasklonku noc, již blíží se Zora, hvězdy se k západu chýlí, již minula většina noci: dvě jsou třetiny pryč, jen třetí třetina zbývá.“ Řekli a v strašnou výzbroj se oděli mužové oba: 255 Udatný Nestorův syn dal rekovi Diomédovi vlastní dvojsečný meč, ten jeho mu při lodi zůstal, potom podal mu štít, pak na hlavu přilbu mu vsadil, býčí, jež hřebene nemá, ni chocholu. Přilba ta slove šišák a k ochraně hlavy ji nosí jinoši jaří. 260 Odysseus od Mériona pak dostal lučiště s toulcem, dostal i ostrý meč, pak pevnou na hlavu přilbu, zrobenou z hovězí kůže, jež spletí z řemenů vyschlých uvnitř ztužena byla, a navrchu, po obou stranách kančí bělostné zuby tam řadou, za sebou hustě, 265 vsazeny krásně a zručně, a plst byla vložena v středu. Přilba ta v boiótské zemi kdys zabrána od Autolyka, který dobyl se v hrad, v němž Amyntór Órmenův vládl, pak ji však v Skandei město dal do Kythér Amfidamantu, ten ji pak v hostinný dar zas věnoval Molovi z Kréty, 270 který ji Mérionovi pak daroval, aby ji nosil. Tenkráte Laértovce však chránila, na hlavu dána. Když tedy v strašnou výzbroj se oděli mužové oba, kvapným kročejem vyšli a všechnu tam nechali šlechtu. Tehdáž Athénská Pallas jim seslala po pravé straně 275 volavku poblíž cesty. Sic nemohli vidět ji zrakem, za doby černé noci — však slyšeli volání její. Odysseus nad ptákem zplesal a počal se k Athéně modlit: „Kronovce bouřného dcero, ó vyslyš mě, vždyť jsi ty vždycky ve všech podnicích těžkých mi pomocna, aniž ti ujde, 280 kdykoliv někam vyjdu — teď zvlášť svou milost mi prokaž — dejž, ať k achajským lodím se opět vrátíme slavně, skončíce velký čin — jenž Trójanům způsobí starost!“ Po něm se Týdeův syn jal modliti, bojovník statný: „Mne též, Nezmožitelná, rač vyslyšet, Diova dcero! 285 Nyní mne veď, jak do svatých Théb kdys mého jsi otce slavného Týdea vedla, kdy s poselstvím Achaiů přišel. Achajce, oděné kovem, rek při řece Ásópu nechal, sám však do města Théb nes’ Kadmovcům návrhy smírné. Avšak, když se už vracel, tam provedl strašlivé skutky, 290 s tebou, bohyně jasná, když při něm’s ochotně stála. Takto mi v milosti své stůj po boku, mocně mne chráníc! Zato ti tučnou krávu dám za oběť, širokočelou, divokou — nižádný muž jí dosud pode jho nevzal. Tu ti chci za oběť dáti a zlatem jí obložím rohy.“ 295 Těmito prosili slovy, i slyšela Athénská Pallas. Když pak modlitbu svou již přednesli Diově dceři, pospolu černou tmou jak lvové z porady vyšli, bojištěm, padlými těly, skrz výzbroj a kaluže krve. Ale ni trójský lid rek Hektór nenechal spáti, 300 nýbrž v hromadný sněm dal svolat šlechtice trójské, všecky, kdo vůdcové byli a rádcové trójského lidu. Tyto si Hektór svolal a chytrý jim rozkládal záměr: „Kdo mi chce na sebe vzíti — a provést tuhleten podnik? ovšem za velký dar — má slušnou odměnu míti. 305 Dostane s krásným vozem dvé koňů vysokých šíjí, nejkrásnější ze všech, co u lodí achajských budou — kdo by se odvážil k tomu a velké slávy chtěl dobýt: k rychlým korábům jíti, co nejblíže, aby tam zvěděl, dosud-li, jako kdy jindy, jsou rychlé hlídány lodi, 310 či, když pravicí naší již nadobro potřeni byli, konají vespolek radu, jak utéci, nechtíce ani, hroznou námahou mdlí, již nočních konati hlídek?“ Řekl, i umlkli všichni, a mrtvé nastalo ticho. V Íliu jakýs Dolón měl obydlí, Eumédem zplozen, 315 božským héroldem v městě, a bohat byl zlatem a bronzem. Ten sic postavou svou byl nehezký, zato však rychlý, sám byl jediný syn, však pět měl v rodině sester. Ten tedy mluvil k Tróům a k Hektoru těmito slovy: „Hektore, milé srdce a mužná mysl mě nutká 320 k rychlým korábům jíti, co nejblíže, abych tam zvídal. Ty však zdvihni to žezlo a pevně mi přísahou potvrď, že mi pak onen pár koní, i povoz zdobený bronzem, vskutku a s jistotou dáš, v němž bezvadný Achilleus jezdí. Nebudu marným ti zvědem a nezklamu důvěry ve mne, 325 neboť chci napořád jít jich táborem, až bych se dostal před loď samého krále, kde nejspíš šlechtici jejich konají poradu právě, zda válčit dále či prchnout.“ Řekl, rek chopil žezlo a přísahal těmito slovy: „Svědkem mi buď sám Zeus, choť Héřin mohutně hřmící, 330 nikdo že s oněmi koňmi se vozit nebude jiný z Tróů, a vždycky jen tobě — to slibuji — ke chloubě budou.“ Řekl a přísahal planě — však Dolón byl pobídnut k činu: Ihned lučiště křivé si na svá zavěsil plece, potom z šedého vlka si přes šat přehodil kůži, 335 pak si vzal lasičí přilbu, a ostrý uchopil oštěp. Pospíchal k achajským lodím, jda z tábora — neměl už arci od lodí přijít nazpět a přinést Hektoru zprávu. Ale když trójských koní a mužův opustil zástup, dychtiv se na cestu vydal — vtom Odysseus potomek Diův, 340 postřehl, kterak se blíží, a takto se k příteli ozval: „Tadyhle jakýsi muž sem přichází z tábora Tróů, nevím, zda k našim lodím, by po něčem ve vojsku slídil — či by snad z padlých mrtvých měl úmysl někoho obrat? Avšak nechme ho nyní, ať plání přeběhne dříve, 345 kousek, pak vyrazme na něj, a budeme moci ho chvatně zajmout; kdyby však přec nás rychlým předhonil během, pak jen k achajským lodím jej od jejich tábora tiskni, s dřevcem žena se za ním, ať nějak nám neprchne k městu!“ Sotvaže domluvil rek, hned k padlým si u cesty lehli. 350 Dolón pak rychlým krokem je ve své hlouposti přešel. Když byl vzdálen as tak, jak daleko sahají brázdy, které zorají mezci — neb tito jsou schopnější býků tahati pevný pluh skrz dalekou v rovině nivu — rychle se rozběhli za ním. On zastavil, uslyšev dupot — 355 myslil si ve své duši, že druhové od Tróů běží, aby ho odvedli nazpět, že Hektór jej odvolat kázal. Když však na dohod kopí již přiběhli, nebo snad méně, poznav, že odpůrci jsou, hned kolena ohýbal hbitá k útěku — rychlým během se rekové pustili za ním. 360 Jako když ohařů dvé, psů lovčích přeostrých zubů, stíhá koloucha někdy neb jelena, stále a stále, na místě porostlém lesy — ten běží úprkem, vřeště, tak jej bořitel měst, syn Laértův, s Týdéovcem odřízli od jeho lidu a stíhali, stále a stále. 365 Když však doběhnout měl již k hlídačům, prchaje k lodím, Athéné Týdéovci tu vštípila sílu, by nikdo z Achaiů oděných kovem se potom nemohl chlubit, že jej poranil první — a sám aby nepřišel pozdě. Mohutný Týdéův syn vtom vykřikl, žena se za ním: 370 „Stůj, sic po tobě hodím svým oštěpem — nemyslím věru, ty že bys náhlé zhoubě z mé pravice uniknout mohl!“ Řekl a mrštil kopím, však naschvál muže se chybil, pročež hlazené dřevce mu přes jeho rameno pravé hrotem zatklo se v zem. Ten strachem se zachvěl a stanul, 375 třesa se na celém těle a v ústech drkotal zuby, hlasitě, hrůzou bledý. Ti doběhše bez dechu téměř, Dolóna za ruce chytli. On zaslzev, toto jim pravil: „Živte mě, rád bych se já vám vykoupil, neboť je v domě hojné zlato a bronz, též železo kované pracně; 380 z toho by rád můj otec vám nesmírné výkupné za mne vyplatil, kdyby jen zvěděl, že u lodí achajských žiju.“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Vzmuž se a docela nic své záhuby na mysli neměj! Avšak tohle mi pověz a poctivou pravdu mi vylož: 385 Copakže’s takhle až k lodím, sám jediný, z tábora přišel, za doby temné noci, kdy jiní spávají lidé? Či snad z padlých mrtvých měls úmysl někoho obrat? — nebo tě poslal Hektór, bys podrobně vypátral všecko u našich dutých lodí? — či vlastní tě pobídla vůle?“ 390 Jemu zas odvětil Dolón — a pod ním třásly se údy: „Mnohým mámivým slibem mi Hektór pomátl rozum, který mi přikývl hlavou, že statného Achilla koně přiřkne mi jednokopytné i povoz zdobený bronzem. On též povel mi dal, bych černou kvapivou nocí 395 vloudil se k odpůrcům našim, co nejblíže, abych tam zvěděl, dosud-li, jako kdy jindy, jsou rychlé hlídány lodi, či, když pravicí naší jste nadobro potřeni byli, konáte vespolek radu, jak utéci, nechtíce ani hroznou námahou mdlí, již nočních konati hlídek.“ 400 Důvtipný Láertův syn zas pravil s úsměvem na rtech: „Inu, toť věru tvůj duch měl zálusk na velké dary, chrabrého Achilla koně! — Jest velice nesnadno přece, aby je smrtelný muž chtěl při jízdě řídit a zkrotit, jiný než Achilleus sám, jejž božská zrodila matka. 405 Avšak tohle mi pověz a poctivou pravdu mi vylož: Kdepak’s Hektora nechal, jda sem teď, vládyku lidu, kdepak válečnou zbroj má složenu, kdepak jsou koně? Jakpak to s hlídkami jest, jak s táborem Trójanů druhých? O čem na schůzi jsouce, se radili — zdali tu chtějí 410 zůstati podál města — až u lodí, či snad už míní odejít do města zpět, když potřeli achajské mužstvo?“ Dolón Eumédův syn, zas takto mu odvětil na to: „Já ti to povím tedy a vyložím poctivou pravdu: Hektór uprostřed těch, již slovou rádcové lidu, 415 koná porady své kol mohyly božského Íla, podál od vřavy vojska. Co ptal ses po hlídkách, reku, žádná nehlídá zvlášť nám tábora, aniž ho střeže. U ohňů jsou jen Trójští, jimž dáno je za úkol hlídat, nespíce po celou noc, druh druha tam pobízí k bdění, 420 avšak spojenci jich, již zevšad svoláni byli, spí, vždyť noční hlídky jen Trójanům svěřují vždycky, poněvadž jejich dítky ni ženy tu nebydlí blízko.“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: „Jakpak — spojenci spí snad s Trójany, statnými jezdci, 425 smíšeni — či snad zvlášť? Mluv podrobně, rád bych to zvěděl!“ Dolón, Eumédův syn, zas pravil těmito slovy: „Já ti to povím tedy a vyložím poctivou pravdu: U moře Kárové leží a Paioni s křivými luky, Lelegů, Kaukónů kmeny a slavný Pelasgů národ, 430 u Thymbry ležení má kmen Lyčanů, Mýsové mužní, Frygové, vojíni jízdní, a Méoni, váleční jezdci. Avšak proč se mne ptáš tak podrobně, na všecko zvláště? Jestliže úmysl máte se v tábor vlouditi trójský, Thrékové tuhle jsou zvlášť, teď přibylí, nejdále druhých, 435 s nimi syn Éionéův, král Rhésos, vládyka jejich. Koně má nejkrásnější a největší, co jsem kdy viděl: bělejší jsou než sníh, svým během podobni větrům, vůz pak zlatem a stříbrem jest vesměs vyzdoben umně, výzbroj jeho je zlatá a obrovská — hotový zázrak, 440 ve kterou oděn přišel — a věru se smrtnému muži nesluší, aby ji nosil, jen věčným bohům se sluší. Mne však konečně již k svým rychlým zaveďte lodím, nebo mně ukrutně svažte a v poutech zanechte tady, než sem přijdete nazpět, až výroky zkusíte moje, 445 zdali, co já jsem vám děl, jest pravdivé, nebo je lživé!“ Posupně pohleděv naň, děl silný Dioméd toto: „Ani si nemysli na to, že vyvázneš, Dolóne, odsud! Vzácnou dal jsi nám zvěst, když přišels do našich rukou! Když tě teď pustíme totiž, neb nazpět vydáme za plat, 450 ó však později zas bys k lodím achajským přišel, abys tu opět slídil neb urputně bojoval s námi: pakli však pravicí mou teď sklán, svůj život tu ztratíš, potom nikdy už víc nám Achaiům nebudeš zkázou!“ Pravil. Ten za milost chtěl jej prositi, brady se dotkna, 455 pádnou pravicí svou; rek do středu hrdla ho sekl, přiskočiv, ostrým mečem, a oba mu prosekl svazy. Poslední vyrazil skřek, pak hlava mu do prachu padla. Sňali mu lasičí přilbu, a potom vzali mu dlouhé kopí a pružný luk, pak vlčí svlékli mu kůži. 460 Všecko to Odysseus slavný dal kořistné Athéně darem, rukou zdvihnuv to vzhůru, a promluvil prosebná slova: „Z toho se bohyně těš, vždyť nejdřív v Olympu tebe ze všech nesmrtných bohů chcem obdařit, nyní však zase k thréckým koňům a stanům nás bohyně provodit račiž!“ 465 Tak tedy Odysseus děl, pak kořist do výše zdvihnuv, položil na tamaryšek a přidal znamení zjevné, nalámav bujných větví a sítiny, aby to mohli poznat, až půjdou zas zpět v čas černé kvapivé noci. Potom vyšli zas dál skrz výzbroj a kaluže krve, 470 záhy pak, pospolu jdouce, již k thréckým vojínům přišli. Spali tam, námahou mdlí, jich krásná válečná výzbroj na zemi složena byla, jim po boku, v pořádku pěkně, v trojřadí, při každém z nich pak koňské dvojspřeží stálo. Uprostřed nich spal Rhésos a rychlí u něho koně 475 ke kraji okruhu korby mu řemením připjati byli. Odysseus spatřil ho dříve a ihned naň ukázal druhu: „To je ten muž, můj druhu, a tuhle ti koňové jeho, o nichž mluvil nám Dolón, jenž od nás právě byl zabit; nyní mohutnost sil dej najevo — nebudeš přece 480 u toho nečinně stát v své výzbroji: vypřahej koně, aneb zabíjej muže a mně dej na starost koně!“ Pallas jiskrných zraků tu vštípila rekovi sílu: napořád vůkol je bodal, a hrozný se ozýval stenot mužů vražděných mečem a krví rděla se půda. 485 Jako se vyřítí lev, když pastýř někde je vzdálen, na stádo ovcí neb koz, jim hroznou záhubu nesa, nejinak Týdeův syn tam thrécké napadal muže, až jich povraždil dvanáct — však důvtipný Odysseus slavný, koho z nich Týdeův syn svým mečem, přistoupiv, zabil, 490 po každé vzadu jej chopil a za nohu odvlekl s místa, poněvadž pomýšlel v duchu, by koňové půvabné hřívy snadněji projít mohli a ve své se nechvěli mysli, šlapouce po mrtvých tělech, jimž dosud nebyli zvyklí. Když pak Týdeův syn již přišel k samému králi, 495 tehdy, již třináctého, jej oloupil o sladký život. Rhésos tam dýchal ztěžka, zlý sen se mu postavil k hlavě za noci té: sám Týdeův syn, jak velela Pallas. Zatím Odysseus smělý již odpoutal jednokopytné koně, je řemením svázal a poté je vyháněl z davu, 500 přičemž lukem je švihal, vždyť nebyl pomyslil na to, aby si lesklý bič vzal z uměle zdobené korby, potom hrdina pískl a druhovi znamení dával. Ten však přemýšlel stoje, co hodně by smělého spáchal, měl-li by vůz ten vzít, v němž výzbroj ležela zdobná, 505 za voj jej odtáhnout s místa, či vynést, do výše zvedna, či snad ještě by víc měl Thrékům životů vzíti. — Zatím co na mysli své tak přemýšlel, Athénská Pallas pojednou přistoupla zblízka a slavnému rekovi řekla: „Na návrat pomýšlej přec — již k dutým odejdi lodím, 510 chrabrého Týdea synu, sic potom tě spasí jen útěk: mohlť by některý bůh též Trójany ze spánku zbudit!“ Řekla, on postřehl zvuk, jak Pallas mluvila k němu: na koně vyskočil mžikem, a zároveň oba je švihl Odysseus lučištěm svým — již pádili k achajským lodím. 515 Apollón Stříbrnoluký však nebyl na stráži marně, jakmile Athénu zhlédl, jak kráčí za Týdeovcem. Vzplanul proti ní hněvem a v trójské zástupy vstoupiv, probudil Hippokoónta, jenž thréckého lidu byl rádcem, vzácný příbuzný Rhésův. Ten procitl ze spánku náhle: 520 spatřiv prázdné místo, kde rychlí koňové stáli, vojíny v strašné vraždě, jak trhají naposled údy, hrůzou zaúpěl žalně a zavolal milého druha. Zděšený Trójanů pokřik a nesmírný strhl se poplach, lid jak v hromadu pádil a divil se strašlivým činům, 525 které nepřítel spáchal a k dutým lodím se vrátil. Když však přišli až k místu, kde trójského zabili zvěda, zastavil rychlé koně rek Odysseus Diovi milý, seskočil Týdéovec a krví zbrocenou výzbroj milému druhovi svému dal do rukou. — Vyskočiv na kůň 530 nakvap do koní švihl — ne neradi pádili tito k achajským dutým lodím, kamž milé jim toužilo srdce. Nejdřív uslyšel dusot a takto se vyjádřil Nestór: „Poslyšte, přátelé milí, vy Danaů vůdci a rádci, pravdu-li řeknu či klam? — však srdce mě nutí to říci: 535 dusot rychlých koní jsem oběma ušima slyšel. — Kéž by to Odysseus sám, kéž Dioméd, hrdina silný, jednokopytné koně tak zakrátko od Tróů hnali! Já však veliký strach mám na duši, že je tam něco, argejské šlechtice přední, snad potkalo od vřavy Tróů!“ 540 Nebyla skončena řeč, když rekové přijeli sami. Ihned sestoupli s koní, a všichni jim radosti plni podali k pozdravu ruce a vítali vlídnými slovy, avšak první se ptal kmet Nestór, Gerénský jezdec: „Slavený Láertovče, ty velká Danaů pýcho, 545 pověz, jak vnikli jste v tábor a těchto se zmocnili koní! Či je vám nějaký bůh snad daroval, potkav se s vámi? Divná to věc! — vždyť září jich lesk jak paprsky slunce!! Stále přec válčím s Tróy, a nemohu říci, že někdy nečinně u lodí dlím — ač starým jsem válečníkem, 550 avšak takových koní jsem neviděl, aniž je poznal! Vám je však nějaký bůh as daroval, sešed se s vámi: Kronovec, oblačný Zeus, vás obadva miluje stejně, Pallas též jiskrných zraků, jež bouřného Dia je dcera.“ Důvtipný Láertův syn zas těmito odvětil slovy: 555 „Nestore, Néleův synu, ty velká Danaů pýcho, bohové snadno, když chtí, též lepší, nežli jsou tito, koně by darovat mohli, vždyť mnohem jsou mocnější nad nás; koně však, na něž se ptáš, ó staroušku, právě sem přišli z Thrékie — jejich pána jim výborný Dioméd zabil, 560 s ním též soudruhů dvanáct jim usmrtil, šlechtice vesměs, tento zde třináctý byl, jejž chytli jsme poblíže lodí, vvzvědač, kterého Hektór i druzí Trójané statní poslali za této noci, by zvídal v táboře našem.“ Pravil a příkopem prohnal to spřežení jednokopytné, 565 jásotu pln, s ním Achaiů sbor, v svém potěšen srdci. Ve stan když Týdéovcův již přibyli, stavěný pevně, řemením, krojeným vkusně, šli uvázat krásné ty koně do stáje, k jeslím koňským, kde byli již Diomédovi koňové rychlých noh, již chutnou pšenici žrali. 570 V zadní korábu část dal krvavou z Dolóna výzbroj zatím Odysseus slavný, než připraví Palladě oběť. Potom do moře vešli a pot svůj smývali hojný, se stehen po obou stranách a s lýtek, nahoře s krku. Ale když hojný pot jim mořská konečně vlna 575 opláchla s celého těla a v milém okřáli srdci, do krásných hlazených van pak vstoupili, aby se myli. Když pak se umyli oba a natřeli olejem mastným, potom si usedli k jídlu a z plného měsidla víno, sladké, čerpali stále a Palladě k oběti lili.