ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zora když v rouše jak šafrán se prostřela po celé zemi, Kronovec, vladař blesků, dal svolat do schůze bohy na Olymp vrcholů plný, kde strmělo nejvyšší témě. Sám k nim hovořil takto — a každý poslouchal z bohů: 5 „Poslyšte veškeří bozi a rovněž bohyně všecky, abych promluvil k vám, jak duch v mé hrudi mi velí, ať tedy žádná z bohyň ni žádný nezkouší z bohů rozkaz zmařiti můj — nuž všichni mi pospolu svorně přisvědčte, abych svůj záměr co nejdřív provésti mohl! 10 Koho bych uviděl z vás, jak hledí ze sboru bohů vyjít a pomocen být buď Danaů vojsku neb Tróů, ten bude zasažen bleskem a s hanbou se na Olymp vrátí, nebo jej chopím rukou a v chmurný Tartar ho svrhnu, v nesmírnou hloub, kdež propasti tůň jest nejhlubší ze všech. 15 Tam jest bronzový práh, tam zavřená železná brána, v také pod Hádem hloubi, jak vysoko nad zemí nebe — pozná potom, oč já mám z bohů největší sílu. Jenom to, bohové, zkuste, ať dobře to poznáte všichni: Vezměte zlatý řetěz a přivalte k nebeské báni, 20 sami se zavěste naň, jak bohyně všecky tak bozi — přec však s nebeských výšin by nebyl na zemi stažen Kronovec, nejvyšší vládce — i kdybyste sebe víc táhli — avšak kdybych pak já chtěl zatáhnout opravdu vážně, vytáhl bych vás všecky i se samou zemí a mořem, 25 k vrcholu olympskému bych potom zlatý ten řetěz uvázal, takže by všecko pak viselo ve vzduchu volně: o tolik nad bohy všecky i nad lidi vynikám silou.“ Pravil, i umlkli všichni, a mrtvé nastalo ticho, s podivem slyšíce řeč, vždyť s velkým důrazem mluvil. 30 Pallas jiskrných zraků mu po chvíli pravila toto: „Kronovče, všech nás otče, ty nejvyšší vladaři vládců, dobře je známo i nám, tvá síla že nezdolatelná — přece však jest nám líto, když Achajci oštěpem slavní mají zahynout takto a krutý naplnit osud. 35 My ovšem, ty-li tak velíš, se každé zdržíme bitvy, jenom radu jim dáme, jež přinese Danaům prospěch, aby tak nezašli všichni, když takto ses rozhněval na ně.“ Kronovec, oblačný Zeus, jí pravil s úsměvem na rtech: „Trítogeneio, má dcero, buď pokojná, vždyť já to přece 40 nedím tak docela přísně a hodlám ti po vůli býti.“ Řekl a zapřahal bůh své spřežení kovových kopyt, letící v kvap, kol šíjí jim zlatá splývala hříva. Sám pak ze zlata krunýř si oblekl, uchopil bičík, zlatý, zrobený krásně, a potom vystoupiv na vůz, 45 bičíkem do koní švihl — ne neradi pádili tito mezi hvězdnatým nebem a zeměmi, uprostřed obou. K Ídě pak, bohaté zdroji, se blížil, mateři zvěře, Gargaru, kdež má háj, má oltář obětí plný. Otec bohův a králů tam stanul se svými koňmi, 50 rychle je vypřáhl z vozu a vzduch kol rozestřel hustý, sám pak, skvěje se silou, se posadil na samém vrchu, zíraje na trójské město i achajské koráby duté. Achajci kadeří dlouhých svou snídani pojedli právě kvapem ve stanech svých, však potom se zbrojili rychle; 55 Trójané s druhé strany se po městě zbrojili také — bylo jich míň, však chtěli i tak svést rozhodnou bitvu, nutnou potřebou hnáni, by chránili dítek a chotí. Dokořán odemkli bránu, a vojsko se hrnulo z města, pěšky i na svých vozech, a velký se ozýval lomoz. 60 Ti když, na sebe jdouce, už dospěli na jedno místo, srazili kožené štíty i kopí i vojínů síly oděných v kovovou zbroj. Jim v prostředku vypouklé štíty na sebe vrazily prudce, a velký se ozýval lomoz: radostný jásot i nářek, jak vítězil někdo neb hynul, 65 zevšad najednou zněl, krev proudem po zemi tekla. Dokud trvalo jitro a svaté se jasnilo světlo, rány se s obou stran jen sypaly, padalo mužstvo, když však už Hélios bůh byl rozkročen nad středem nebes, zlaté osudu váhy tu rozpínal nebeský otec, 70 smrti pak osudů dvé tam vkládal, zármutku plné, Trójanů, statných jezdcův, i Danaův oděných kovem, v středu je chopil a zvedal, den osudu Danaům klesal: tehdáž Achaiův osud až k živné zemi se nížil, zato však osud Tróů se zvedal k širému nebi. 75 Sám hřměl strašlivě s Ídy a zároveň pravicí mrštil planoucí blesk v střed danajských vojsk — lid zděšením ztrnul, jakmile blesk ten spatřil, a hrůzou zbledly mu tváře. Nezůstal vladař Krétů ni statný vládyka mužstva, ani již Aiantů dvé, již sloužili Areu v bitvách. 80 Jediný Gerénský kmet tam zůstával, Achaiů strážce, ne však rád — bylť kůň již malátný: zranilť ho šípem slavený Priamův syn, choť Heleny kadeří krásných, do hlavy, v samé témě, kde koňské v popředí žíně na lebce vyrostlé jsou — kdež nejvíc je smrtelné místo. 85 Vzepjal se bolestí kůň, vždyť střela mu do mozku vnikla, potom, se šípem v hlavě, se váleje, spřežení zmátl. Zatím co přiskočil stařec a koňovo řemení bočné mečem přetíti chtěl, v tom přiběhli koňové rychlí, kteří skrz bitevní ryk tam přivezli smělého jezdce, 90 Hektora. Tehdy by kmet byl pozbyl života jistě — bystře to Týdeův syn však zahlédl, bojovník statný; strašný tu pozdvihl pokřik a zavolal na Odyssea: „Zchytralý Odyssee, ty z Láerta potomku Diův, kampak to prcháš v davu, jak zbabělec, obrátiv záda? 95 Jen ať někdo ti hrot, jak prcháš, nevrazí do zad! Počkej, ať divý ten muž jest od kmeta Nestora zahnán!“ Odysseus nechtěl slyšet, ten nezdolný hrdina slavný, nýbrž pádil mimo a k dutým korábům spěchal. Hrdina, ač byl sám, přec v přední řady se vmísil, 100 stanul před koněm kmeta, jenž pocházel z Nélea otce, potom se ozval takto a pravil perutná slova: „Zajisté, milý kmete, tě bojovní mladíci tísní, zeslábla síla již tvá, jíž těžké stáří tě svírá — slaboch je mním ten vozataj tvůj, jsou zdlouhaví koně. 105 Proto si na můj vůz teď vystoupni — uvidíš brzy, jací jsou Tróovi koně, jak dovedou po pláni širé střelhbitě sem neb tam buď stíhat, nebo zas prchat, jež jsem, nedávno tomu, vzal Aineiu, útěku strůjci. Koně ať soudruhům tvým jsou na péči — s těmito mými 110 na Tróy, statné jezdce, teď zaměřme, aby i Hektór poznal, zda můj též oštěp mi v pravici zuřiti umí.“ Řekl, a hned ten kmet byl srozuměn, Gerénský jezdec, koňové Nestora vládce však soudruhům na péči byli, mužnému Eurymedontu a Sthenelu, silnému reku. 115 Na vůz pak Týdéovcův si vystoupli mužové oba. Nestór, Gerénský jezdec, vzav do rukou opratě lesklé ihned do koní švihl — a k Hektoru přijeli záhy. Po něm, jak zpříma naň hnal, syn Týdeův oštěpem mrštil, Hektora neranil sic, však zasáhl soudruha vozku, 120 hrdinu Éniopéa, jejž chrabrý Thébaios zplodil, v hruď, blíž bradavky prsní, an koňské opratě řídil: rázem skácel se s vozu, a koně mu skočili nazpět, raněný pustil ducha i veškeru životní sílu. Hrozným Hektorův duch byl pro vozku zahalen bolem, 125 přec však nechal ho tam, byť truchlil pro druha svého. Po jiném vozkovi, smělém, se rozhlížel — nechyběl koňům vozataj dlouhý čas — rek zahlédl Archeptolema smělého, z Ífita rodem, jejž na povoz s rychlými koňmi postavil slavný Hektór a v ruce mu opratě vložil. 130 Byla by nastala zhouba a neblahé skutky se staly, mužstvo by v trójských zdech jak jehňata sevřeno bylo, otec však bohů a králů to ihned postřehl bystře, pročež zahřměl strašně a mrštiv zářivým bleskem, před koně Diomédovy jím udeřil do země prudce: 135 rázem strašný plamen se vznítil z hořící síry. Lekli se koňové oba a hrůzou pod povoz klesli, leknutím vládyka sám své otěže vypustil z rukou, neboť se zhrozil v duši, a pravil k rekovi toto: „Obrať na útěk zas své spřežení jednokopytné! 140 Copak nevidíš přec, jak Zeus ti teď odpírá sílu? Neboť Kronovec sám teď dává Hektoru slávu, pro dnes — jindy zas nám jí popřeje, bude-li chtíti, vždyť přec Diově vůli se člověk nemůže opřít, byť byl i statečný muž, jest mnohem silnější nad něj.“ 145 Na to mu odvětil zas syn Týdeův, bojovník statný: „Všecko to pravdivé jest, cos pravil, milený starče, ten však strašlivý žal mé srdce i mysl mi svírá, že by pak ve sboru Tróů as Hektór promluvil takto: ,Utekl k dutým lodím syn Týdeův, ode mne zahnán.‘ 150 Tak se as chlubit bude — to raděj pohlť mě země.“ Nestór, Gerénský jezdec, mu odvětil těmito slovy: „Chrabrého Týdea synu, ó probůh, co jsi to řekl?! Kdyby i nakrásně Hektór tě slabým a zbabělým nazval, ó však nebude věřit ni dardanský národ ni trójský!! — 155 zvlášť však Trójanů ženy, těch štítníků zmužilých v boji, jejichžto jaré muže jsi v bitvách do prachu skácel.“ Řekl a jednokopytné zase na útěk obrátil koně nazpět bitevní vřavou — a za ním s Trójany Hektór, nesmírný činíce křik, svá bolestná házeli dřevce. 160 Hektór jiskřící přilbou tu za ním mohutně vzkřikl: „Danajci, rychlí jezdci, tě ctívali, Týdeův synu, čestným místem i masem i poháry plnými vína — teď tě už nebudou ctít — vždyť byls, jak poznávám, baba. Běž jen, zbabělá loutko, však já již necouvnu bohdá, 165 ty pak na naši zeď již nevstoupíš, aniž nám ženy odvezeš na lodích svých — spíš já dřív k ďasu tě pošlu!“ Řekl, a Týdeův syn v své duši se rozmýšlet počal, měl-li by obrátit koně a pustit se v urputný zápas: třikrát přemýšlet počal i ve svém srdci i v mysli, 170 třikrát všemoudrý Zeus naň s ídských zahřímal vrchů, dávaje znamení Tróům a rozhodné vítězství v bitvě. Hektór trójský lid v tom pobídl, mohutně vzkřiknuv: „Trójané, Lyčané chrabří i Dardani válčící zblízka, přátelé, mužové buďte a pomněte obrany rázné! 175 Poznávámť já, jak Kronův mi syn v své milosti slíbil vítězství s velkou slávou, však Danaům pohromu hroznou. Tuhle si stavěli ,hradbu‘ — ó bláhovci — s takovou prací, slabou — k ničemu není! — Ta nezdrží útoku mého!! Přeskočíť každý náš kůň ten příkop docela snadno. 180 Avšak jakmile přijdu až k dutým achajským lodím, potom některý z vás ať přinese planoucí oheň, abych jim spálil lodi a u samých korábů jejich pobil danajský lid, jenž dýmem děsit se bude.“ Řekl a na koně své zas vzkřiknuv, takto se ozval: 185 „Podargu, Aithóne, Xanthe, a ty též, statečný Lampe, nyní mi oplaťte péči, již choť má mívala o vás, která z Éetióna se zrodila, chrabrého reka: neboť nejdříve vám choť dávala pšenici chutnou, mísila k napití vína, co po každé ráčilo srdce, 190 pak teprv jedl jsem já, ač její jsem bujarý manžel! Pročež za nimi běžte a spěchejte, abychom mohli zabrat nestorský štít, jenž slávou do nebe sahá, celý je ze zlata prý, jak sám tak držadla jeho, s plecí pak Diomédových ať sejmeme, statného jezdce, 195 krunýř zdobený krásně, jejž Héfaistos uměle zrobil! Kdybychom dobyli těchto, tu doufám, za této noci veškeren achajský lid již vstoupí na lodi rychlé.“ Tak tam prohlásil s chloubou. I vzkypěla vznešená Héré, na křesle sebou trhla — a vysoký Olymp se zachvěl. 200 Velkému Poseidónu tu pravila, v oči mu patříc: „Podivno, Zemětřase, ty přemocný, copak ni tobě není Danaů líto, když nyní takto tu hynou? Vždyť přec v Heliku tvou, vždyť do Aig ti oběti vodí, hojné, velice libé — i ty zas jim vítězství popřej! 205 Kdybychom totiž všichni, kdo Danaům k pomoci stojí, Trójany odrazit chtěli a vzepřít se Kronovci Diu — ó — pak seděl by sám tam na Ídě, zarmoucen v srdci!“ Jí zas Zemětřas mocný, pln nevole, odvětil takto: „Héro, ty drzá mluvko — že hovoříš!! — Jaké to slovo!! 210 Já bych si aspoň nepřál, by veškeří ostatní bozi s Diem se pouštěli v boj — jest mnohem silnější nad nás!“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. Celý se hemžil prostor, jenž od zdi se k příkopu táhl, hojnými povozy s koňmi a vojíny se štíty v ruce 215 v tísni — a tísnil je rek, jenž hbitý byl jako sám Arés, Hektór, Priamův syn, když Zeus byl slávu mu skytl. Tenkrát by souměrné lodi byl žhoucím zapálil ohněm, nebýt vznešené Héry, jež vštípila Agamemnonu, který i sám měl naspěch, by povzbudil achajské mužstvo: 220 Vykročil podél stanův a podél achajských lodí, velký nachový plášť v své pádné pravici nesa. Stanul při lodi černé a prostorné, Odysseově, vprostřed celého loďstva, že slyšeli na obě strany: ke stanům Aiantovým, jenž pocházel od Telamóna, 225 jakož i k Achilleovým — ti vytáhli souměrné lodi na krajích, rukou síle a mužnosti důvěřujíce. Vzkřikl pak velkým hlasem a na lid danajský zvolal: „Hanba, vy bídné skety, ó Achajci podobou sliční! Kdepak jsou chlubné řeči, když k prvním se řadíce rekům, 230 na Lémnu s marnou chloubou jste veřejně hlásali tenkrát, ze skotu přímých rohů se sytíce spoustami masa — při čemž měsidla vína jste vypili, po okraj plná: kterak každý by z vás prý se stem, s dvěma sty Tróů ve válce bíti se chtěl — teď jednoho nemůžem zmoci, 235 Hektora, který co nejdřív nám spálí plamenem loďstvo. Zdalis, Zéve ty otče, kdy někoho z přemocných králů takým omámil mamem a velkou slávu mu odňal? Vždyť, jak tvrditi smím, jsem žádný tvůj překrásný oltář, na lodi, s četnými vesly, sem vesluje, neminul nikde, 240 nýbrž maso a tuk jsem na všech pálíval vždycky, trójské hrazené město jsa dychtiv vyvrátit z kořen. Pročež vyplň mi aspoň, ó Kronovče, toto mé přání: popřejž alespoň nám, ať uniknem odsud a prchnem, nedej, by achajský lid byl takto nám od Tróů ničen!“ 245 Volal a ronil slzy, a otec se slitoval nad ním: kývnuv, že nezhyne lid, než nadál zachován bude, ihned poslal mu orla, jenž nejjistší znamení dává, který měl kolouška v drápech, jenž z rychlé laňky se zrodil. Tohoto orel pustil, kde Zeus měl překrásný oltář, 250 tam, kdež věštnému Diu lid achajský oběti vzdával. Jakmile spatřilo mužstvo, že od Dia přiletěl orel, zhurta se na Tróy vrhlo a v prudší dalo se bitvu. Nikdo se nemohl chlubit, ač přemnoho Danaů bylo, že by byl dřív než Týdeův syn své zadržel koně, 255 přejel přes příkop s vozem a pustil se v urputný zápas. Tehdáž Fradmonův syn byl nejdřív od něho zabit, přední válečný rek, když na útěk obrátil koně: jemu, jak otočil hřbet, svůj oštěp zarazil do zad, doprostřed obou plecí, a ostřím prsa mu prohnal: 260 rázem skácel se s vozu a brnění zařinklo na něm. Po něm pak Átréovci, sám král, s ním vládyka Sparty, za nimi Aianti oba, vždy odění v obranu ráznou, za nimi krétský král, též průvodce krétského krále, Molův to syn, jak válečný bůh, ten vražedník mužů, 265 vzácný pak Euaimonovec hned za nimi, Eurypylos. Devátý přišel Teukros a napínal lučiště pružné, stoupnuv si za velký štít, jejž nosil Telamónovec. Aiás vždy odsunul štít, jen na chvilku, zatím se Teukros rozhlédl, vystřelil šipku a někoho v zástupu mužstva 270 ranil — ten na místě padl a mrtev vypustil ducha. Potom, jak k mateři dítě, se opět po každé stulil v ochranu Aianta bratra, jenž lesklým vždy štítem ho zakryl. Kterýpak nejdřív z Tróů byl Teukrem hrdinským zabit? Vystřelil na Orsilocha i Ormena, na Ofelesta, 275 Chromia, na Melanippa a chrabrého na Lykofonta, Daitora, Amopáona, jenž pocházel od Pylaimena: vesměs za druhem druh jsou sraženi na zemi živnou. Vida to, velice zplesal syn Átreův, vládyka mužstva, kterak tam trójský lid svým silným lučištěm hubí, 280 stanul Teukrovi po bok a pravil mu důvěrné slovo: „Teukře, ty Telamónovče, ó vladaři, milená hlavo, střílej takto jen dál, ať staneš se Danaům spásou, slávou milému otci, jenž pěstil tě, malého chlapce, který, ač manželský nebyls, tě ve vlastním vychoval domě, 285 toho, ač daleko jest, hleď povznést ke cti a slávě! Tobě pak povím toto, a také to splněno bude: Dá-li mi bouřný Zeus, bůh Poseidón, Athénská Pallas, z kořen vyvrátit Tróju, to krásné, výstavné město, tobě chci do ruky dát, hned po sobě, odměnu čestnou: 290 buďto ti trojnožku dám neb spřežení koňů i s vozem, aneb dívčinu krásnou, jež bude ti vcházeti v lůžko.“ Na to zas hrdinský Teukros mu odvětil těmito slovy: „Proč, když sám přec chvátám, mě slavný Átreův synu, pobízíš, nejsemť líný, co ovšem stačí mi síla, 295 nýbrž, co trójské mužstvo jsme zatiskli k Íliu nazpět, číhám a lučištěm svým jen pořád ubíjím muže: osm již hrotitých střel jsem vystřílel na ně a všecky do těl bojovných junů se dosud zaryly šmahem — tamhleten vzteklý pes však nemůže zastřelen býti.“ 300 Řekl a jiný zas šíp chtěl vystřelit s tětivy luku, Hektoru vstříc — duch touhy byl pln, jej zasáhnout střelou; Hektora neranil sic, však hrdinu Gorgythióna, statného, z Priama rodem, svým šípem do prsou střelil. Tohoto zrodila máť, jež vdala se z Aisymny thrécké, 305 sličná Kastianeira, svou krásou bohyním rovná. Stranou naklonil hlavu — jak mák, jenž v zahradě roste, plody jsa obtížen svými a jarními přívaly deště, podobně sklonil hlavu i raněný pod tíhou přilby. Teukros jiný zas šíp chtěl vystřelit s tětivy luku, 310 Hektoru vstříc, duch touhy byl pln, jej zasáhnout střelou, avšak i tehdy se chybil, vždyť střelu mu odchýlil Foibos, šíp ale Archetolemu, jenž smělým byl Hektoru vozkou, právě když pospíchal v boj, vjel v hruď, blíž bradavky prsní. Rázem skácel se s vozu, a koně mu skočili nazpět, 315 raněný pustil ducha i veškeru životní sílu. Hrozným Hektorův duch byl pro vozku zahalen bolem, přec však nechal ho tam, byť truchlil pro druha svého, bratru však, Kebrionovi, dal rozkaz, neboť byl blízko, aby se opratí chopil; ten slyše to, poslechl ihned. 320 Na zemi hrdina sám pak seskočil s třpytného vozu, strašlivým hlasem křiče, pak chopiv do ruky balvan, přímo se na Teukra hnal, jejž udeřit srdce mu prahlo. Právě si ostrý šíp zas Teukros vytáhl z toulu, právě ho na strunu dal — když Hektór jiskřící přilbou 325 v chvíli, kdy tětivu táhl, jej do plece, tamo kde hrdlo dělí od hrudi klíč, kdež nejvíc je smrtelné místo, tam, jak na něho mířil, jej hranatým balvanem praštil. Rázem mu přetrhl strunu a zchromil v zápěstí ruku; ale jen do kolen klesl, a lučiště padlo mu z ruky. 330 Avšak padlého bratra rek Aiás nepustil s mysli, přiskočil, obkročil tělo a obestřel k ochraně štítem, věrných pak soudruhů dvé jej na svá vložilo bedra, Mékisteus, z Echia rodem, a Alastór, hrdina slavný, potom, an z hluboka vzdychal, jej k dutým korábům nesli. 335 Poznovu olympský bůh zas vznítil v Trójanech sílu, kteří achajský lid zas zahnali k příkopu přímo, v prvních pak řadách se hnal rek Hektór bezuzdný silou. Jako když lovecký pes buď divého kance neb lvici rychlýma nohama honí a snaží se vzadu je lapnout 340 za kyčle jejich neb kýty, a po jejich obratech pase, podobně též rek Hektór hnal Achajce kadeří dlouhých, zadní vojíny vraždě — a všichni už prchali před ním. Ale když útěkem hnáni, již příkopem prošli a koly, a když přemnozí z nich též rukou Trojanů padli, 345 teprv při lodích svých zas čekali, zdrževše útek, druh tam pobízel druha a ke všem v Olympu bohům zvedali prosebně ruce a každý vroucně se modlil. Hektór honil sem tam své spřežení půvabné hřívy, pohled Gorgony maje neb Area, záhubce mužů. 350 Héré bělostných loktů je zahlédne; soucitem jata, rychle se k Athéně ozve a praví perutná slova: „Kronovce bouřného dcero — toť hrozné! Copak my obě Danaů, když tak hynou, se neujmem — k posledu aspoň?! Mají zahynout takto a krutý naplnit osud 355 útokem jednoho muže, jenž řádí nesnesitelně, Hektór, Priamův syn? Ten mnoho už natropil zlého!“ Pallas jiskrných zraků jí na to zas pravila toto: „Ovšem, kéž by ten muž svůj život ztratil a sílu rukama danajských reků jsa zabít v otcovské zemi — 360 avšak vlastní můj otec teď řádí v záhubné mysli, ukrutník, ohledů nemá a maří všechna mi přání. Zapomněl, jak jsem mu často, ó přečasto, chránila syna, když byl zápasy štván, jež kázal mu Eurystheus konat: tenkrát hledíval k nebi a plakával, mne ale vždycky 365 s nebes posílal Zeus, bych synovi pomocná byla. Kdyby můj bystrý duch již tenkrát býval to tušil, tehdy, když k Hádovi rek byl posílán, k dozorci brány! — psa měl z podsvětí vyvést, jenž náležel hroznému Hádu — ó však ze styžských proudů by nebyl vyvázl dravých! 370 Nyní pohrdá mnou — teď Thetidě vyplnil přání! zlíbalať kolena jeho a rukou brady se dotkla, prosíc, by bořitel měst byl povznesen, Achilleus její! Přijde však čas, v němž ,milou‘, kdy ,Jiskmozrakou‘ mě nazve! Ty však už jednokopytné nám oběma přistrojuj koně, 375 abych mezitím já v dům bouřného Kronovce Dia vešla a vzala si v boj své brnění, neboť chci vidět, zdali se Priamův syn, rek Hektór jiskřící přilbou, potěší, až nás spatří, tak najednou, na drahách bitvy, či spíš ptákům a psům z nich mnohý pokrmem bude 380 vlastním sádlem a masem, až u lodí achajských padne.“ Héré bělostných loktů slov jejích poslušná byla: spřežení s náčelkem zlatým šla přistrojit, povstavši rychle, vznešená bohyně Héré, jež pochází z velkého Krona. Avšak bohyně Pallas, jež bouřného Dia je dcera, 385 odešla v Diovu síň, kdež přilehlou, zdobenou řízu svlekla, již tkala si sama a vlastní zrobila rukou, Kronovce oblačného pak oblekši na sebe sukni, oděla ve zbroj tělo a do bitvy slzavé vyšla. Nohama v lesklý vůz pak vstoupila, chopila oštěp, 390 těžký, velký, pevný. — Jím rozráží Olbřímorodá branný hrdinů řád, když záštím proti nim vzplane. Potom ve kvapu Héré svým bičem švihala koně. S třeskem nebeská brána se bohyním odemkla sama, kterou hlídaly Hóry, jimž nebe i Olymp je svěřen, 395 aby tam husté mračno buď odemkly, nebo zas zamkly. Tou tedy řídila branou své spřežení, švihajíc bičem. Zeus, jak s ídských je hor tam zahlédl, rozhněván strašně, Íridu zlatých křídel jim poslal s poselstvím tímto: „Pospěš si Írido rychlá, je obrať zpátky a vyjít 400 nedej jim naproti nám — sic nedobře sejdem se v půtce! Neboť tohle jim řeknu a také to splněno bude: zchromím jim u vozu já svým bleskem kvapící koně, obě je srazím s korby a vůz jim rozbiju celý, že ani za deset let, jak za sebou obíhat budou, 405 jejich se nezhojí rány, jež hromová střela jim zadá, zví pak Jiskrnozraká, co znamená válčiti s otcem! Héře to nemám tak za zlé a tolik se nezlobím na ni: pořád totiž a pořád mi maří, cokoliv řeknu!“ Domluvil, odešla Íris, jdouc s poselstvím, rychle jak vichr, 410 sestoupla s ídských vrchů a k výšinám Olympu spěla. V Olympu, plném roklin, je potkala, před samou branou, ihned je hleděla zdržet a Diovu hrozbu jim řekla: „Kampak, kam? Což v hrudi se duch vám oběma zbláznil? Naprosto nesvolí Zeus jít na pomoc achajským vojskům!! 415 Tuto pak pohrůžku sám vám vzkazuje, kterou i splní: zchromí u vozu vám svým bleskem kvapící koně, obě vás srazí s korby a vůz vám rozbije celý, že ani za deset let, jak za sebou obíhat budou, vaše se nezhojí rány, jež hromová střela vám zadá. 420 Zvíš pak, Jiskrnozraká, co znamená válčiti s otcem! Héře to nemá tak za zlé a tolik se nezlobí na ni, pořád totiž a pořád mu maří, cokoliv řekne. Ty však, ty nestydo drzá, ty zloduchu, jestli se vskutku odvážíš Diovi vstříc své kopí obrovské zvednout!“ — — 425 Íris, rychlá v běhu, se vzdálila po těchto slovech. Zvolá tu k Athéně Héré a důtklivé slovo jí řekne: „Kronovce bouřného dcero, toť strašlivé! — nesvolím já již, bychom s Diem se v boj teď pouštěly — pro lidi smrtné! Ať si tu kdokoliv zhyne — a jiný ať naživě zbude, 430 jak se to dá! — Ať rozhodne sám, jak zamýšlí v duši, Tróů i Achaiů spor! — nechť udělá, jak se mu hodí!“ Řekla a jednokopytné zas nazpět řídila koně. Spřežení půvabné hřívy jim od vozu odpřáhly Hóry, načež k božským žlabům je chvátaly uvázat v stáji, 435 konečně chopily povoz a opřely o stěnu třpytnou, potom si na křesla sedly, jež ze zlata zrobena byla, společně s druhým božstvem, a velmi se rmoutily v srdci. Zeus hnal spřežení s Ídy i s vozem s krásnými koly nazpět v olympská sídla a přišel do schůze bohů. 440 Ihned Zemětřas slavný mu od vozu odpřáhl koně, na podstavce dal vůz, jejž přikryl pečlivě plachtou. Sám však na zlatý trůn syn Kronův vidoucí v dálku sedl a pod jeho krokem se Olymp veliký třásl. Ony však, Athéné s Hérou, si usedly opodál Dia, 445 pospolu, aniž co řekly, a také se neptaly na nic. On však to poznal v mysli a těmito slovy se ozval: „Aj aj! kterýpak žal vás kormoutí, Athéno s Hérou? Vždyť přec sotva as boj vás unavil, zdoba to mužů, hubící trójský lid, jejž tolik jste pojaly v záští!? — — — 450 Jakou já mám sílu a jaké nezdolné ruce, nemohou zvrátit mou vůli, co vůbec je v Olympu bohů! Vaše však rozkošné údy se hrůzou zachvěly dříve, nežli jste viděly bitvu a strašné válečné činy. Neboť tohle vám řeknu, a to by se bylo i stalo, 455 že byste na voze svém — mým bleskem raněny jsouce, nebyly na Olymp přišly, kde věčných bohů je sídlo.“ Tak k nim Kronovec pravil — i reptaly Athéné s Hérou, které si seděly blízko a Trójanům smýšlely zhoubu. Mlčela Athénská Pallas a neřekla na to ni slova, 460 mrzíc se na Dia otce a hněv v ní divoký hořel. Zlost však vzkypěla v Héře, i pravila k Diovi toto: „Jaké’s to pravil slovo, ty Kronův přehrozný synu? Dobře je známo i nám, tvá síla že nezdolatelná — přece však jest nám líto, když Achajci oštěpem slavní 465 mají zahynout takto a krutý naplnit osud. My ovšem, ty-li tak velíš, se každé zdržíme bitvy, jenom radu jim dáme, jež přinese Achaiům prospěch, aby tak nezašli všichni, když takto ses rozhněval na ně.“ Kronovec, oblačný Zeus zas těmito odvětil slovy: 470 „Bohyně výrazných zraků, ó vznešená, zítřejším jitrem uzříš, budeš-li chtít, jak Kronovec v převaze moci hubí ještě zas víc voj Danaů oštěpem slavných. Dřív totiž obrovský Hektór se kruté nezdrží války, dokavad u lodí zas syn Péleův nevstane rychlý, 475 v den, když při zádích lodních se vzájemně potýkat budou v hrozné zápasu tísni kol Patrokla padlého v boji, neboť to velí osud. Mně záleží náramně málo na tom, ty-li máš zlost, bys prchla i k nejzazším koncům země a mořské tůně, kde Íapetos a Kronos 480 navěky vězněni jsou. Jich neblaží vánek ni záře Hélia Hyperíona — jsouť kol jen Tartaru hloubky. Kdybys chtěla až tam snad zabloudit — málo mi sejde na tom, ty-li se mračíš — vždyť není nestydy větší.“ Héré bělostných loktů mu neřekla na to ni slova. 485 Jasná sluneční zář již zapadla do Ókeanu, vlekouc za sebou noc, jež živnou přikryla zemi. Trójané nebyli rádi, že zapadla, zato noc temná Achaiům k radosti velké a dychtivě žádaná přišla. Tehdy zas Trójanů sněm dal svolat slavený Hektór 490 opodál achajských lodí, až k vírné proudící řece na volném roviny místě, kde prostor prázden byl mrtvol. Na zem sestoupli s vozů, by slyšeli, co jim as Hektór, hrdina, Diovi milý, chce povědět. — V ruce měl kopí dlouhé jedenáct loket, a na něm, na konci vpředu, 495 svítil bronzový hrot — kol zlatý obíhal kroužek. O ně se Hektór opřel a mluvil k Trójanům takto: „Trójané, slyšte má slova, i Dardani, spojenci všichni, teď jsem jistě už doufal, že teprv tehdy se vrátím do Tróje šlehané větry, až loďstvo a Danajce zničím. 500 Noc však nastala dřív, jež nyní ze všeho nejvíc duté lodi a lid jim spasila na břehu mořském. Teď už je černá noc — nuž poslechněm! Ať si však každý připraví k večeři jídlo — též spřežení půvabné hřívy z vozů vypřáhnout jděte a dejte jim obroku k žrádlu. 505 Potom přiveďte krávy a tučné z Ília ovce, za krátký čas! — Též z obydlí svých sem přineste každý chutné víno a chléb. Pak hojnost sbírejte dříví, aby tu po celou noc nám četné hořely ohně, do rána, k východu Zory, a zář ať plane až k nebi, 510 aby snad v tmavé noci voj Achajů kadeří dlouhých po širém mořském hřbetě se nedal na útěk náhle, sic nám bez boje potom a s pohodlím na lodi vstoupí! Spíš bude leckterý z nich svou ránu i v domově cítit, střelen z lučiště šípem neb ostrým oštěpem boden, 515 skákaje na svůj koráb — by zhrozil se příště i jiný Trójanům, statným jezdcům, chtít přinášet slzavou válku. Poslové, Diovi milí, ať zvěstují po celém městě, hoši ať v prvním mládí a starcové se šedou skrání na hradbách, od bohů zděných, si ulehnou, dokola všude, 520 avšak ženštiny útlé ať každá v komnatě doma veliký pálí oheň, ať hlídka je úplně jistá, aby, když není tam mužstvo, nám záloha nevnikla v město! Takto se staň, jak dím, ó Trójané zmužilí v boji! Tím jest vyřízen rozkaz, jenž prospívá pro tuto chvíli, 525 jiný ráno zas dám všem Tróům, statečným jezdcům. S důvěrou prosím Dia i veškerých ostatních bohů, psy tyto odsud vyhnat, svým osudem přihnané k smrti, které na lodích černých sem přivedly Sudičky jejich. Zatím za doby noční se budeme hlídati sami, 530 zrána pak, za svítání, až brnění na sebe vezmem, u jejich dutých lodí se v prudkou pustíme bitvu, uzřím, zda Týdeův syn, rek Dioméd, hrdina silný, od lodí, k trójským hradbám, mě odrazí, nebo já jeho usmrtím ostrým kopím a odnesu krvavou výzbroj. 535 Zítra tu statečnost svou nám ukáže, ačli snad vyčká útoku oštěpu mého — však myslím v popředí voje proboden ležet bude, i četní druzi kol něho, až bude vycházet slunce, hned za jitra. Kéž bych tak jistě já byl nesmrtný člověk a na věky nestárnoucí, 540 stejným způsobem ctěn, jak bohyně Pallas a Foibos, jakože příští den všem Danaům přinese zhoubu.“ Takto k nim Hektór mluvil, a Trójané k pochvale vzkřikli. Vojíni zpode jha spřež pak vypřáhli, zpocenou během, načež je k povozům svým jich řemením uvázal každý. 545 Potom přivedli krávy a tučné z Ília ovce, za krátký čas — též z obydlí svých tam přinesl každý chutné víno a chléb. Pak hojnost sbírali dříví. Bezvadné slavnostní žertvy pak věčným vzdávali bohům Trójané — z obětí dým až k nebesům větrové nesli, 550 libý, však docela nic z ní nechtěli blažení bozi — odmítli — hroznou zášť v nich vzbudila Ílios svatá, Priamos, oštěpem slavný, i všecken Priamův národ. Avšak trójský lid pln hrdosti po drahách bitvy meškal po celou noc — kol četné hořely ohně. 555 Nejinak na nebes báni kol zářného měsíce hvězdy skvoucím jasem se skví, když na nebi ustanou větry: rázem veškery hlídky a vrcholy horské se zjeví, s úvaly — nesmírný jas v té chvíli se provalí s nebes, všecky je vidět hvězdy a v srdci se raduje pastýř, 560 podobně uprostřed lodí a vírných Xanthových proudů četné zářily ohně, jež před městem pálili Trójští. Na tisíc plamenů plálo jich táborem, padesát mužů sedělo při každém z nich — zář ohně jim planula v tvářích. Koňové u vozů svých pak čekali na krásnotrůnnou 565 Zoru a bílý ječmen a chutnou pšenici žrali.