ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když pak přišli až k místu, kde brod jest v půvabných proudech Skamandru, vírné řeky, již věčný Kronovec zplodil, tam jim roztrhl vojsko a hnal z nich rovinou jedny směrem k Íliu zpět, jímž prchali, zděšeni hrozně, 5 Danajci včerejší den, když řádil slavený Hektór. Tudy se valili v zmatku, a Héré, chtějíc je zdržet, před oči hustý vzduch jim prostřela. Druhý pak oddíl do řeky, v hluboký proud, byl zatlačen, v stříbrné víry. S lomozem divým tam padli — a dravé zašplíchly proudy, 10 ječel strašlivě břeh kol dokola — s úpěním mužstvo plavalo semo i tamo a ve vírech točeno bylo. Jako když před žárem ohně dav kobylek vzduchem se vznáší, do řeky slétnout chtěje, když nezmarný oheň je pálí, který vyšlehl náhle, a ony se pod vodu choulí, 15 podobně hučící proud byl plněn v hlubokých vírech, zmíchaně, koni i lidmi, jak Achilleus útočil prudce. Potom však potomek Diův svůj oštěp na břehu nechal, opřev jej o tamaryšek, a seskočil, podobný bohu, v pravici maje jen meč, jim pohromu smýšleje v duši. 20 Napořád vůkol je bodal a hrozný se ozýval stenot mužů vražděných mečem, a krví rděla se voda. Nejinak prchají ryby, když blíží se obrovský delfín, plníce každý kout, jejž v příhodné zátoce najdou, ze strachu: chtivosti pln, když chytne je, sežere každou, 25 podobně trójský lid pln hrůzy se pod břehy choulil, v proudech té hrozné řeky. Když ruce mu zemdlely vraždou, dvanáct mladíků živých si k oběti ze řeky vybral, za to, že milený druh byl zabit, Menoitiovec. Potom je zmámené strachem, jak kolouchy, vyvedl z řeky, 30 řemenem, krojeným vkusně, jim na záda uvázal ruce, jaký nosíval každý kol pletené na těle sukně, načež je vydal druhům, by k dutým lodím je vedli. Sám však poznovu zas tam vyrazil, vraždit je chtěje. Tehdy mu Lykáón též, syn Priamův, do rukou padl, 35 právě když prchal z vody. Sám Achilleus kdysi už dříve chytil ho v otcově sadě a odvlekl, třeba se bránil, v noční se vypraviv čas. Ten řezal z planého fíku proutí ostřeným nožem, by okraje korby měl z něho, vtom se mu slavný rek tam zjevil k záhubě náhlé. 40 Do Lémna výstavného jej tenkrát v lodi dal zavézt, kdež jej prodati kázal. Dal Eunéos výkupní cenu, od něhož hostinným mužem byl vykoupen za velké dary, imberským Éetiónem, jenž poslal ho v Arisbu skvělou. Odtud však uprchl tajně a do domu otcova přišel. 45 Teprv jedenáct dní byl v milém kruhu svých přátel po svém návratu z Lémnu, v den dvanáctý poté ho božstvo do rukou Achilleových zas uvrhlo, kterýž ho tenkrát do Hádu poslati měl — byť nesmírně nerad tam vcházel. Slavný Achilleus rychlý jak jinocha před sebou spatřil, 50 bez zbraně — nemělť štítu ni přilbice, neměl ni kopí, nýbrž všecku tu zbroj již zahodil, neboť ho týral pot, když ze řeky prchal a kolena zmáhala mdloba. Potom, podivu pln, děl ke své zmužilé duši: „Nastojte, veliký div teď vidím na vlastní oči! 55 Aj, toť Trójané chrabří, i takoví, které jsem zabil, z temných podzemních chmur zas na svět vstávati budou! — jako se vrátil i tento, dni záhuby uniknuv šťastně, do Lémnu posvátného byv zaprodán — nebyl však zdržen hloubkou pěnivých vln, jež násilím zdržuje mnohé! 60 Nechať tedy ten muž též ostří našeho kopí zakusí, abych viděl a ve své mysli to poznal, zdali se odtamtud též zas navrátí, čili ho země zadrží, dárkyně plodů, jež muže i silného zdrží. Přemýšlel takto a čekal. On vyděšen přišel až k němu, 65 chtěje se chopit kolen, vždyť snažil se z celého srdce, jak by své strašné zhoubě a černé unikl smrti. Tehdáž Achilleus slavný své dlouhé pozdvihl kopí, dychtiv zabíti jej. Ten podběhnuv nohy mu objal, schouliv se — oštěpu hrot však přeletěv přes jeho záda, 70 za ním vbodl se v půdu, chtě lidským se nasytit tělem. Lykáón jednou rukou se kolenou chopil a prosil, druhou však ostrého kopí, a nijak pustit ho nechtěl, potom se ozval takto a pravil perutná slova: „Živ mě, ó snažně tě prosím, a slituj se nade mnou, vládce, 75 neboť, živený Diem, jsem prosebník vážnosti hodný: vždyť jsem Démétřin chléb já u tebe prvního jedl v onen tenkráte den, když v úpravném sadě mě zajav, daleko otce a přátel měs odvézt kázal a prodat do Lémnu posvátného — sta krav jsem cenu ti získal. 80 Teď jsem vykoupen byl, dav třikrát tolik, a právě dnes jest dvanácté jitro, co přišel jsem, vytrpěv mnoho, do Tróje zas, teď do rukou tvých jsem dostal se opět osudem zlým — toť Diovi v zášť jsem patrně padl, jenž mě ti opět vydal. — Jen pro život nadmíru krátký 85 zrozen jsem od Láothoy, jež vladaře Alta je dcera, Alta, jenž věkem je stařec a bydlí v Pédasu strmém, u řeky Satnioentu a bojovným Lelegům vládne. Altovu dceru měl král, měl mnohé ženy i jiné. Dva jsme z ní zrozeni byli — ty oběma životy vezmeš! 90 Život jsi Polydórovi, jenž s prvními pěšáky válčil, odňal, rovnému bohům, svým ostrým kopím ho bodnuv. Mně teď pohromu zlou zas přinášíš — naděje nemám uniknout pravici tvé, když k tobě mě přivedlo božstvo. Jinou ti věc však povím, ty na mysli přemítej o ní: 95 Nechtěj mě sklát! — Vždyť rodičku touž já s Hektorem nemám, který ti přítele zabil, jenž býval vlídný i silný!“ Tak tedy Lykáón slavný, syn Priamův, k Achillu mluvil, vroucími slovy ho prose — však tvrdý uslyšel výrok: „Nemluv mi o výkupném, ty bláhový, nech si svých řečí! 100 Pokud Patrokla mého den osudu nestihl ještě, potud ještě můj duch byl nakloněn poněkud šetřit Tróů, a také mnohé jsem zaživa zajal a prodal. Teď však záhubě své již neujde, koho by božstvo uvrhlo do mých rukou zde poblíž ílijských hradeb — 105 žádný z Trójanů všech — však především z Priama rodem. Nuž, jen zemři ty též, můj rozmilý — k čemu ten nářek? — zemřel i Patroklos můj, jenž mnohem byl nad tebe lepší! Nevidíš sám, jak postavou já jsem krásný a velký, z vzácného pocházím otce a božská mě zrodila matka, 110 avšak přemocný osud a smrt mám souzeny také! Nastane jednou jitro neb polední doba neb večer, ve které můj též život mi odejme v zápase někdo, buď že mě zraní kopím neb zdaleka s tětivy šípem.“ Jinochu po těch slovech i kolena klesla i srdce, 115 oštěp pustil z ruky a sedl si, roztáhnuv ruce, obě. Tu ostřený meč syn Péleův vytasiv z pochvy, do krku, u klíční kosti, jej zabodl. — Celý se dovnitř ponořil dvojsečný meč. Ten tváří na zemi ležel, natažen — temná krev svým proudem máčela zemi. 120 Pak jej za nohu chopil a hodil do proudu řeky, přitom zajásal nad ním a pravil perutná slova: „Tam si jen odteďka lež! — Buď s rybami, které ti budou bez citu hltati krev z tvé rány — a nebude moci složit tě na lůžko matka a truchliti — zato tě záhy 125 v mořský širý klín svým vírem zanese Xanthos. Tu pak leckterá z ryb, jež k temnému čeření vzletí, poskočí mořskou vlnou, by tuk tvůj pojedla bílý! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Hyňte zas dál, než posvátný hrad nám do rukou padne, trójský — vy utíkajíce, já za vámi, stále vás vraždě, 130 řeka pak krásných proudů vás nespasí, stříbrných vírů, které množství býkův už od dávna dáváte v oběť, koně též jednokopytné jí do víru vrháte živé! Stihne však přec zlá záhuba vás, až splatíte všichni za smrt Patrokla mého a strašnou Danaů zhoubu, 135 které, když jsem byl vzdálen, jste pobili u lodí rychlých!“ Řekl — tu o mnoho víc v svém srdci se rozlítiv Xanthos, počal přemýšlet v srdci, jak další zamezit boje slavnému Péléovci a od Tróův odvrátit zhoubu. Zatím Péleův syn svým stinným oštěpem dlouhým 140 na reka Asteropaia se hnal, jej zabíti chtěje, na syna Pélegonova, jenž Axiu širokých proudů zrozen byl od Periboie. — Ta z Akessamenových byla nejstarší dcer, již za choť si vzal proud hlubokých vírů. Na něj se Achilleus vrhl — Ten z řeky mu naproti povstal 145 v rukou maje dvě kopí — a sílu mu do duše vložil Xanthos, jsa rozhněván v duchu, že tolik jinochů padlo, pobitých v proudech jeho — a soucitu Achilleus neměl. Když tak na sebe jdouce už docela nablízku byli, slavný Achilleus rychlý jej první oslovil takto: 150 „Kdopak a odkud jsi rodem, že smělost máš se mnou se utkat: synové nešťastníků s mou silou se dávají v zápas!“ Statný Pélegonovec mu odvětil těmito slovy: „Achille, chrabrý reku, nač po mém rodě se tážeš? Paionsko, hrudnatá země, mě zrodilo, v končinách dálných, 155 Paionů s dlouhými dřevci jsem velitel — dnes je to jiter jedenáct od té doby, co do města Tróje jsem přišel. Já však původem svým jsem z Axia širého proudu, z Axia, nejhezčí z řek, jež tekou po půdě zemské, z kterého kopím slavný jest Pélegón — z toho jsem já se 160 narodil prý, — však teď již bojujme, Achille statný!“ Tak děl s hrozivou tváří. Tu Achilleus pozvedl kopí, slavný to z Pélia jasan. Vtom najednou Asteropaios oběma mrštil dřevci — bylť oběma rukama stejně zručný, a do štítu jedním jej udeřil, aniž ho mohl 165 prorazit — zlatá vrstva, dar bohův, zdržela kopí. Druhým oštěpem svým jej jenom v pravici škrábl, po lokti — temná krev z ní vyhrkla, kopí se, vedle letíc, zabodlo v zem, jak toužilo těla se napást. Poté Achilleus zas svým kopím letícím zpříma 170 po reku Asteropaiu se hnal, jej zabíti chtěje. Jeho se Achilleus chybil a do břehu, do vysokého, zarazil po samý střed své těžké z jasanu kopí. Potom broušený meč však vytasiv od statné kyčle divoce vyrazil naň. Ten nemohl z příkrého břehu 175 Achillův z jasanu oštěp svou pádnou vytrhnout rukou. Třikrát sice jím hnul, jak dychtil z břehu jej vyrvat, třikrát klesla mu síla. Tu po čtvrté s horlivou myslí Achillův z jasanu oštěp měl úmysl ohnout a zlámat — mečem však Achilleus dřív jej zbavil života zblízka, 180 do břicha, poblíž pupku, ho poraniv. Vnitřnosti všecky rázem mu vypadly na zem, a temno mu zastřelo oči, chroptícímu. Tu na jeho hruď syn Péleův stoupnuv, svlekl mu výzbroj s plecí a chlubná promluvil slova: „Tady teď lež — jest těžká to věc chtít sváděti půtku 185 se syny silného Dia — i kdyby kdo z řeky se zrodil. Z široko tekoucí řeky, jak pravil’s, pocházíš rodem, já však mohu se chlubit, že pocházím z velkého Dia, život mi dal pak muž, jenž vladaří nad Myrmidony, z Aiaka zrozený Péleus, však Aiakos pocházel z Dia. 190 Proto oč silnější Zeus než do moře hučící řeky, o to též Diův rod jest silnější nad řeky všecky. — Vždyť přec veliký proud jest u tebe — ačli ti může pomocen být — však sváděti boj jest nemožno s Diem. Ani přec Achelóios, ten mocný, není mu roveň, 195 není veliký proud, sám Ókean hlubokých toků, z něhož veškeré řeky a celé bez konce moře, z něhož i prameny všecky a hluboké studnice tekou — ale i ten má strach jak z blesku tak strašného hromu, kdykoli velký Zeus jím zahřmí s nebeských výšin.“ 200 Řekl a ze břehu ven své bronzové vytáhl kopí. Jeho však nechával tam, když milý život mu odňal, ležet na říčním písku — a temná ho máčela voda. Úhoři kolem něho a četné se hemžily ryby, bělavé z ledvin sádlo mu po kouskách ožírajíce. 205 Paiony, válečné jezdce, pak napadl Achilleus slavný, kteří prchali ještě dle pobřeží vírného proudu, Skamandru, jakmile zhlédli, že náčelník v zuřivé seči rukama Achillovýma byl silou zahuben mečem. Tehdy se na Thersilocha a Mydóna, Thrasia vrhl, 210 Ainia, na Ofelesta i na Mnésa, na Astypyla.

Ještě by Paionů víc byl pohubil Achilleus rychlý, proud však hlubokých vírů mu pravil, rozhněván na něj, přijav podobu muže, a z hlubin víru se ozval: „Achille, příliš řádíš a příliš zločinů pášeš, 215 nad jiné: v každý čas jsou s tebou bohové sami. Dal-li ti Kronovec sám, bys veškery Trójany zničil, ze mne je vyžeň na pláň a páchej strašlivá díla! Vždyť již zabitých těl mé libé proudy jsou plny, nemohu ani svůj tok již v jasné vylévat moře, 220 přeplněn mrtvými těly, a ty jen zuřivě vraždíš. Avšak přestaň už jednou — jsem překvapen, záštito lidu!“ Achilleus rychlý v běhu mu odvětil těmito slovy: „Stane se, živený Diem, ó Skamandre, jak si to přeješ, vraždit Trójany zpupné však nemíním přestati dříve, 225 než bych je do města zahnal a s Hektorem v boji se zkusil tváří v tvář — ať zahynu já, ať zahubím jeho.“ Řekl a na trójský lid zas vyrazil, podoben bohu. Xanthos hlubokých vírů děl tehdáž k Foibovi takto: „Podivno, Stříbrnoluký! — tys nesplnil, zrozený z Dia, 230 rozkazu Kronova syna, jenž velmi ti důrazně velel, Tróům k ochraně stát, než soumrak večerní přijde, pozdě, a nežli by stín zas pokryl hrudnatou zemi!“ Řekl, i seskočil v ráz syn Péleův oštěpem slavný s pobřeží v říční střed. — Bůh vyrazil, vzdouval se, zuřil 235 vzbouřiv veškery proudy, a rozvlněn odplavil těla, četná, byloť jich mnoho, jimž Achilleus životy odňal. S řevem podobným býku je vyvrhl ze svého vodstva, na souš — kdo ještě byl živ, těch ve svých půvabných proudech chránil, a v hlubokých vírech, a velkých, všecky je skrýval. 240 Vlny se zdvíhaly strašně a vířily, svrchu mu prudký vrážel do štítu proud, již nebylo možno mu ani pevně se nohama opřít. Tu oběma rukama chopil velký ztepilý jilm, jenž ze samých kořenů vyrván, celé pobřeží strhl a krásné zalehl proudy 245 hustými větvemi svými a veškeru překlenul řeku, celý skácev se v proud. Syn Péleův, vyraziv z víru, křepkýma nohama svýma se plání rozběhl zděšen. Neustal velký bůh, než prudce se na reka vrhl, kale se povrchem vody, by další mu zamezil boje, 250 slavnému Péléovci, a od Tróův odvrátil zhoubu. Uskočil Péléovec, co hozené dolítne kopí, prudkost v náběhu maje jak orel, tmavý ten lovec, jenž má největší sílu a z ptáků nejrychlej lítá. Tomu jsa roven pádil, a krunýř na jeho prsou 255 řinčel strašným zvukem. Rek stranou proudu se vyhnuv, prchal — ten s hukotem velkým ho stíhal, vale se za ním. Jako když kope kdo strouhu, chtě od zdroje ztemnělé vody určiti odtoku směr, k svým sadům jej veda a sadbě: v rukou pracuje rýčem a nános ze strouhy hází: 260 voda se z pramene valí a veškery křeménky na dně valem hrnou se vpřed — proud zprudka se žene a hrčí na místě srázného sklonu a předstihne dokonce muže — podobně zvlněný proud též Achilla dostihl vždycky, ať byl sebevíc rychlý — jsouť bohové mocnější mužů. 265 Kdykoliv slavný rek měl v úmyslu, Achilleus rychlý, stanout naproti proudu a poznati, zdali ho všichni věční bohové štvou, již bydlí na nebi širém — po každé přívaly vln té nebem živené řeky shora mu do plecí bily. — On do výše nohama skákal, 270 úzkosti pln v své duši, a vespod mu kolena zmáhal hrozný, prudký proud, jenž pod ním podrýval písek. Zalkal tu Péléovec a pohlédl k širému nebi: „Že pak, ó otče ty Zéve, mě chudáka nikdo si z bohů netroufal zachránit z řeky! — A potom ať zahynu třebas!! 275 Žádný z nebeských bohů však není tolik mi vinen, jako má milená máť, jež řečí mě šálila lživou, pravíc, že pod městskou zdí kdys Trójanův oděných v krunýř střelami Apolla Foiba mám zahynout, prudkými v letu. Kéž by mě Hektór byl sklál, jenž nejlepší vyrostl tady!! 280 Muž by mě statný zhubil, mně statnému svlekl by výzbroj! Takhle mi souzeno jest, bych zhynul žalostnou smrtí, sevřen velikou řekou, jak chlapec, pastucha vepřů, kterého zachvátí proud, když za bouře přechází řeku!“ Řekl, tu Athénská Pallas a Poseidón velice rychle 285 přistoupli nablízko k němu, svým tvarem podobni mužům, rukou ho za ruku vzali a důvěru vzbudili slovy. Zemětřas Poseidáón tu počal mluviti takto: „Příliš, Péleův synu, se nelekej, ani se nechvěj! — neboť takoví bozi jsme obadva ochránci tvoji, 290 Athénská Pallas a já — dal Zeus nám svolení k tomu. Nijak ti souzeno není, bys zahynul — od řeky aspoň, neboť ta povolí záhy — však sám již brzy to poznáš. Avšak, dáš-li si říci, ti povíme rozumnou radu: od boje společné války svým rukám ustati nedej, 295 dokavad trójský lid bys v slavné ílijské hradby nesevřel — ačli kdo prchne. Pak Hektoru odejma život, nazpět k lodím se vrať, vždyť přejem ti dosíci slávy!“ Taká řekli mu slova a k věčným odešli bohům. Hrdina šel, vždyť božský vzkaz jej naplnil silou, 300 na pláň, kteroužto proud již zaplavil, vystouplý z břehů. Množství krásné zbroje a mrtvol po vodě plulo jinochů padlých v bitvě. On naproti proudu se řítil, zvedaje do výše přímo svá kolena, aniž ho zdržel široký říční proud, vždyť Pallas vdechla mu sílu. 305 Nezdržel útoku svého ni Skamandros, naopak ještě hněvem se roznítil více a prudké nadouval vlny zvedaje peřeje své. Pak zavolal na Simoenta: „Ty můj milený bratře, teď oba tu rekovu sílu zdržme, sic velké město by vyvrátil Priamu vládci, 310 vbrzku, vždyť trójský lid jej nemůže ve vřavě zdolat. Nuž, buď pomocen rychle a tok svůj rozvodni mocně vodami ze svých zdrojův a veškery bystřiny vzedmi, do výše pozvedni vlny a hrozný rozpoutej lomoz kamenů velkých a klád, ať zkrotíme divého muže, 315 který tady teď zuří, ba dychtí bohům se rovnat: neboť nebude, mním, nic platna mu síla ni sličnost, ani ta krásná zbroj, jež v močále, docela na dně, bahnem zakryta bude — a odvrchu mrtvolu jeho pískem zavalím celou a kamení nakupím hojně, 320 bez počtu! Achajský lid pak nebude moci už kosti sebrat — v takový kal jej celého zahalím svrchu. Na místě bude mu rov tím zařízen, nebude třeba pak již mohylu sypat, až pohřeb slavit mu budou.“ Pravil a napadl reka, jsa rozvlněn, do výše kypě, 325 šuměje pěnou i krví a mrtvých vojínů těly. Rázem vzduly se vlny té nebem živené řeky, rostly a stoupaly vzhůru a hrozily hrdinu strhnout.

Héré se nesmírně lekla a hlasitě vykřikla strachem, aby ten velký proud jej nestrhl do hloubi víru; 330 pročež k synovi svému se bez dlení ozvala takto: „Povstaň, chromý můj synu — vždyť toho jsme mínění byli, Xanthu že vírný proud jest rovným ti v zápase sokem! Nuž, buď pomocen rychle a žhoucí zaněcuj plamen! Já ale k Zefyru půjdu a k Notovi, jasnému větru, 335 abych vám s mořské strany sem prudký poslala vichr, který by padlým Tróům i výzbroj spálil i těla, záhubný požár šíře. Ty po celém pobřeží Xanthu stromoví pal, jej rozpaluj též — však nijak se nedej lichotným slovem jeho ni hrozbami od boje zvrátit, 340 nýbrž nezdržuj dřív své prudkosti, dokud já sama hlučným nevzkřiknu hlasem — pak zadrž nezměrný požár!“ Řekla, a ohnivý žár hned chystal, planoucí hrozně: nejdřív plápolal žár kol v rovině, mrtvoly pále, četné — byloť jich mnoho, jimž Achilleus životy odňal. 345 Všecka tu vyprahla pláň — hned zdržena třpytivá voda. Jako když severní vítr, v čas podzimu, vysuší rychle nedávno rozmoklý sad, čímž těší se pěstitel jeho, podobně vyschla i pláň, bůh spálil mrtvoly všecky. Vůkol zářící žár pak zamířil do samé řeky: 350 hořely tamaryškové i jilmové stromy i vrby, hořely šáchory též, plál lótos, hořelo sítí, kterým kol krásných proudů se u řeky dařilo hojně. Žárem týrány ryby a úhoři ve vírech vodních, které v půvabných proudech se mrskaly vzhůru i dolů, 355 vedrem trýzněny jsouce, jímž důvtipný Héfaistos dýchal. Silný Xanthos, jsa pálen, děl slovo a promluvil takto: „Héfaiste, žádný z bohů se s tebou nemůže měřit, nemohu s tebou ni já vést zápasu, soptíš-li oheň. Ukonči svár! Ať třebas i hned syn Péleův slavný 360 Trójany vyžene z města! — Co z pomoci mám teď a boje!?“ Pravil, pálen jsa ohněm, a krásné kloktaly proudy. Jako vře uvnitř kotel, jsa prudkým plamenem zhříván, v kterém se rozpouští tuk, jenž z vepře je vykrmeného, klokotem se všech stran, když dříví odspodu hoří, 365 nejinak krásný proud byl zažíhán, voda v něm vřela. Nechtěl prouditi dále a zastavil — týralť ho plamen chytrého Héfaista silou. Tu Xanthos bohyni Héru prosil žalostným hlasem a pravil perutná slova: „Proč tvůj syn můj proud teď napadl, aby ho soužil 370 nad jiné zvlášť? Vždyť nejsem ti já tak mnoho přec vinen, jako jsou ostatní všichni, kdo Tróům k pomoci stojí. Nuž, já opravdu rád již přestanu, ty-li tak velíš, avšak přestaň i on! — Já ještě ti přisáhnu k tomu, od žádného že z Tróů dne záhuby odvracet nechci, 375 kdyby i celá Trója se hltavým rozplála ohněm, planouc, a danajský voj, lid bojovný, Ílion pálil!“ Héré bělostných loktů, jak slyšela výpověď tuto, k Héfaistu, synovi svému, se bez dlení ozvala takto: „Héfaiste, přeslavný synu, již dost! — jest nehodno přece, 380 aby byl věčný bůh tak trýzněn — pro lidi smrtné.“ Řekla, a ohnivý žár hned zhasil, planoucí hrozně, hned se pak vrátily vlny a opět proudily krásně. Když tak Xanthova moc již potřena, přestali bozi, oba, když bohyně Héré, ač hněvivá, zdržela syna. 385 Zatím obtížný svár byl vznícen v ostatních bozích, hrozný to boj, duch ve dvojí směr jim v srdcí se dělil. S lomozem divým se střetli, a širá duněla země, nebeská báň pak zahřměla kol. Zeus uslyšel lomoz, na vrchu Olympu sedě, a v milém srdci se zasmál, 390 neboť zábavu měl, když viděl v zápase bohy. Bez boje dlouhý čas již nebyli: průlomce štítů Arés započal zápas a Palladu napadl první, bronzový oštěp maje, a hanlivá slova jí řekl: „Copakže, ty psí moucho, zas bohy tu do boje svádíš, 395 drzou odvahu majíc? — toť velká tě ponukla vášeň! Nevíš-li již, jak Týdeův syn byl pobídnut tebou, ránu mi dát — jak vzala jsi hrot, všem docela zřejmě, do mne’s jej vrazila přímo a krásné’s mi proťala tělo? Za to mi teď, jak myslím, zas odpykáš, čím jsi mi vinna!“ 400 V aigidu zdobenou střapci ji kopím udeřil Arés, v strašnou to zbroj, vždyť Zévův blesk jí nemůže zmařit! Do té ji udeřil Arés, bůh krvavý, oštěpem dlouhým. Ona však ucouvla trochu a pádnou chopila rukou kámen ležící v pláni — byl černý, drsný a velký, 405 který mužové dávní tam vložili za mezník pole. V šíj jím poraněn Arés, a rázem klesly mu údy: zalehl jiter sedm a prachem se pokryly vlasy, zařinkla zbroj kol těla a Pallas se zasmála božská, radostí plesajíc nad ním, a pravila perutná slova: 410 „Bloudečku — v úvahu nevzals, ni za málo, já že se pyšním lepší o mnoho býti — že silou se se mnou chceš měřit! Tím bys spláceti moh’ své vlastní mateře kletby, která v hněvu tvůj zmar má na mysli, poněvadž ty jsi opustil achajské mužstvo a zpupných Trójanů bráníš.“ 415 Takto mu praví Pallas a zářící odvrátí oči. Za ruku od Afrodíty byl odváděn, Diovy dcery, vzdychaje často a prudce, a zvolna jen nabýval síly. Héré bělostných loktů, jak úsměvnou bohyni zhlédne, ihned se k Athéně ozve a praví perutná slova: 420 „Pohleď, Nezmožitelná, ty Kronovce bouřného dcero, zase už ta psí moucha tu vřavou z vražedné bitvy Area, záhubce mužstva, chce vyvésti! — Dohoň ji rychle!“ Pallas, plesajíc v srdci, se ihned pustila za ní, potom, jak přiběhla k ní, svou pádnou ji praštila rukou, 425 do hrudi — na tom místě jí kolena klesla i srdce. Tak tam na zemi živné ti bohové leželi oba. Athéné zplesala nad ní a pravila perutná slova: „Takto ať děje se všem, kdož Tróům k pomoci stojí, válkou-li stíhati chtí lid Danaův oděných v krunýř, 430 svéhlaví takto a drzí — jak přišla teď Afrodíté pomáhat Areu tuhle, s mou silou se dávajíc v zápas! Vždyť bychom dlouhý čas již byli se zbavili války, neboť výstavná Trója by bývala zbořena dávno!“ Héré bělostných loktů se usmála výroku tomu. 435 Poseidón, Zemětřas mocný, tu pravil k Foibovi takto: „Copakže, bez boje takto, tu stojíme — není to ani slušno, když začali druzí — toť ostuda, kdybychom přišli bez boje na Olymp zpět, v dům Diův s kovovým prahem. Začni, tys rodem mladší, vždyť mně by to nebylo čestné, 440 neboť jsem zrozen dříve a mnohem mám znalostí více. Bloudečku! — nemoudrý byl tvůj duch, vždyť nechováš ani ve své paměti toho, co trudů jsme snesli kol Tróje, jediní ze všech bohů, když zpupnému Láomedontu, od Dia přišedše k němu, jsme na rok vstoupili v službu 445 za plat smluvený s ním. — On velel a ukládal práce. Tehdáž Trójanům já kol města jsem vystavěl hradby, široké, nadmíru krásné, by žádný nedobyl města; ty zas lesklé krávy a loudavé, Foibe, jsi pásal na stráních pohoří Ídy, jež plna je lesů a roklin. 450 Ale když výplaty čas nám přinesly útěšné Hóry, tehdáž veškeren plat nám oběma násilně odňat strašným Láomedontem, jenž s hrozbou oba nás vyhnal, hroze, že oběma nám dá nohy a odshora ruce svázat a na výspy dálné nás rozkáže na prodej zavézt, 455 potom že ostrým nožem nám oběma uřeže uši. Takto jsme z Ília zpět zas chvátali, zuřiví hněvem, pro plat hněviví naň, jejž přislíbil, ale pak nedal. Národu jeho ty sám teď pomáháš, s námi pak nechceš zkusit, jak Trójane zpupní by se světa shlazeni byli 460 náhlým pádem i s dětmi i se svými ženami ctnými!“ K němu pak svémocný bůh zas promluvil, Apollón vládce: „Jistěže ani ty sám bys nenazval jednáním moudrým, kdybych s tebou se já chtěl potýkat — pro lidi smrtné, ubohé, kteří listům jsou podobni: vyrostou sice, 465 plní životní síly, a jedí plodiny zemské, ale pak pozbudou žití a zahynou. — Nuže co nejdřív zanechme veškerých půtek, a lidé ať zápasí sami!“ Takto mu pravil Foibos a odešel — přec jen se styděl s otcovým rodným bratrem se v zápas pustiti pěstmi. 470 Sestra však, vládkyně zvěře, mu prudkou činila výtku, Artemis, bohyně lovčí, a hanlivá slova mu řekla: „Prcháš, svémocný bože? — Což nechal bys vítězství všecko vladaři Poseidónovi? — Toť lacinou dal jsi mu slávu! Bloudečku! — lučiště své jen naprázdno na pleci nosíš? 475 Ať tě pak neslyším zas, jak v otcovském domě se chlubíš, jako’s to činíval dříve, jsa ve sboru nesmrtných bohů, ty že chceš s Poseidónem se pustit v urputný zápas!“ Řekla, a svémocný bůh jí neřekl na to ni slova. Ctihodná Diova choť však velkým vzplanula hněvem, 480 kárala střelkyni šípů a řekla jí hanlivá slova: „Jakže? ty drzá psino, si troufáš naproti Héře stavět se v boj? — Jest těžká to věc, chtít zápasit se mnou, třebaže nosíš luk! — vždyť lvicí tě učinil ženám Zeus, jenž svěřil ti moc, bys vraždila, kterou bys chtěla! 485 Věru by bylo ti líp kdes po horách zvířata střílet — plaché jeleny takhle — než s mocnějším bojovat silou! Jestli však chceš, nuž zápasu zkus, bys věděla dobře, oč jsem silnější tebe — že se mnou se měřiti hodláš!“ Řekla a chytla ji v mžik svou levicí za obě ruce, 490 v zápěstí — pravicí svou jí s plecí lučiště strhla, v uši ji s obou stran jím bušila — kroutící sebou, s posměšným úsměškem na rtech — a rychlé padaly střely. Plačíc Artemis prchla, jsouc plachému holoubku rovna, kterýžto před jestřábem se v puklou uchýlil skálu, 495 v štěrbinu — neurčilť osud, by nyní právě byl chycen. Podobně uprchla plačíc a lučiště nechala ležet. Létě tu Argův vrah zas pravil, průvodce Hermés: „S tebou se nebudu já přec potýkat! — S ženami věru Kronovce oblačného jest obtížno sváděti boje! 500 Ve sboru věčných bohů se můžeš chlubiti směle, že svou mohutnou sílou jsi nade mnou vyhrála v boji.“ Domluvil; bohyně Létó šla sebrat lučiště křivé, s šípy, z nichž v prachový vír jí každý zaletěl jinam: ale když dceřin luk již sebrala, kráčela nazpět. 505 Ta již na Olymp přišla, v dům Diův s kovovým prahem, u kolen milého otce si plačíc usedla dcera: na těle božský se háv jí tetelil. Dcerušku otec na hruď přivinul Zeus, pak tázal se s úsměvem vlídným: „Kdopak ti, milé dítě, tak ublížil z nebeských bohů, 510 drzostně, jako bys snad kýs zločin spáchala zjevný?“ Lovkyně s čelenkou krásnou mu na to zas odvece takto: „Tatínku, takhle mě ztloukla tvá Héré bělostných loktů, od níž hádka a svár jen pochází nesmrtným bohům!“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. 515 Zatím se odebral zpět bůh Apollón do svaté Tróje, poněvadž o městskou zeď měl starosti, stavěnou pevně, aby v ten Achajci den jí nestrhli — naproti sudbě. Ostatní bohové věční zas na Olymp odešli všichni, jedněmi lomcoval hněv, však druzí s velikou slávou; 520 k Diu pak, vladaři mraků, si usedli.

Achilleus zatím hubil tam trójské vojsko i spřežení jednokopytná. Jako se valívá kouř, až k nebesům stoupaje širým, město když požárem vzplá, jenž božím hněvem byl vznícen: z požáru všechněm nářek a mnohým nastane hoře — 525 podobně připravil rek též Trójanům nářek a hoře. Stařec, Priamos král, v ten čas stál na božské věži: Achilla obrovského a před ním Trójany spatřil, viděl jich zmatený běh, jak prchali — nebylo nikde obrany, — zalkal vládce a na zem sestoupiv s věže, 530 proslulým hlídačům brány dal rozkaz, stojícím u zdi: „Dokořán veřeje brány teď otevřte, dokud by trójský do města nevešel lid, pln zděšení — neboť je tamhle Achilleus nablízku žene! — — — — — — — — — — — — — — Teď nastane záhuba, myslím! Až však do města prchnou a opět nabudou dechu, 535 veřeje přilehlé těsně pak ihned přirazte zase! Strach mám, že zhoubný ten muž nám skočí do hradeb města.“ Řekl, ti odemkli bránu a odtáhli závory obě. Ochrany volný vchod jim poskytl. Apollón zatím s hradeb mu naproti skočil, by od Tróův odvrátil zhoubu. 540 Trójané do města přímo a do jeho vysokých hradeb prchali, vyprahlí žízní a celí pokrytí prachem, s pláně — on kopím je hnal, pln prudkosti, vzteklost mu divá pořád pudila srdce, an dychtil dobýti slávy. Ília vysokých bran lid Danaů býval by dobyl, 545 nebýt Apolla Foiba, jímž Agénór slavný byl vyzván, hrdinský Anténorovec, muž bez hany, nadmíru silný: Velký smělosti cit v něj položil, sám se mu po bok postavil, osud smrti chtě od něho odvrátit těžký, podepřen o dub Diův a ve vzduch zahalen hustý. 550 Když však byl bořitel měst, syn Péleův, hrdinou spatřen, stanul tento a čekal a v hrudi mu bouřilo srdce, potom rozpaků pln děl ke své zmužilé duši: „Běda mi! Budu-li já teď před silným Achillem prchat, cestou, jíž ženou se druzí a prchají ve zmatku hrozném, 555 dohoní on mě i takto a zbabělce života zbaví; nechám-li krajanů svých pak prchat ve zmatku divém, před synem Péléovým a jinam se od hradeb městských poženu trójskou plání a poběžím, až bych se dostal na stráně pohoří Ídy a někde se v křovinách ukryl, 560 potom večerní čas bych mohl se vykoupat v řece, pot svůj osušit hojný a opět se do Tróje vrátit — Avšak načpak tu věc má milá rozjímá duše?! Copak, kdyby mě zhlédl, jak po pláni od města prchám!? Ať se jen nepustí za mnou a rychlým mě nechytí během! 565 Potom nebude možno se vyhnout smrti a zhoubě, neboť nad lidi všecky je Achilleus nejvýš silen. Avšak jestli mu přímo, zde před městem, naproti vyjdu, přece snad ostrým hrotem též jemu lze poranit tělo! Jediný má jen život, a lidé ho smrtelným zovou — 570 ovšemže Zeus, syn Kronův, mu dává velikou slávu!“ Čekal na Achillea, jsa přikrčen, zmužilé srdce v prsou nutkalo reka, by zápas svedl a válčil. Podobně z hlubin houště se vrhá divoký pardál naproti člověku lovci a ve svém nikterak srdci 575 netrne, aniž se bojí, jak uslyší ohařů štěkot, neboť kdyby i dřív jej lovec bodl neb sekl, i když hluboko hrot jej probodne, nenechá přece obrany, než buď zhyne neb napadne odpůrce svého. Stejně i Agénór slavný, syn statného Anténora, 580 nechtěl se na útěk dát, než zápasem Achilla zkusí, nýbrž nastavil štít k své ochraně, veskrze stejný, kopím na něho mířil a hlasem velikým volal: „Zajisté, Achille slavný, měls jistou naději v srdci, ty že tu v dnešní den hrad mužných Trojanů zboříš! — 585 Bloudečku! — mnohé strasti to město ti připraví ještě, neboť dosud je nás tam mužů mnoho — a silných, kteří k ochraně žen, svých rodičů milých a dítek hájíme trójského města — ty dojdeš tu osudu svého, třebaže takto jsi strašný a hrdina smělosti plný!“ 590 Pravil a ostré kopí svou těžkou pravicí hodiv, udeřil v holení kost, blíž kolena, aniž se chybil. Holeň však okolo ní, jsouc dělána z čerstvého cínu, strašný vydala zvuk — hrot kopí, do kovu vraziv, odletěl, nevniknuv v něj — dar Héfaistův zadržel oštěp. 595 Na soka rovného bohům pak Achilleus vyrazil zprudka; tehdy však Apollón Foibos mu nedal dobýti slávy, nýbrž zachránil jej, kol hustým vzduchem ho zakryv, potom rekovi velel, by s klidem z boje se vrátil. Achilla úskočnou léčkou však od lidu odvrátit hleděl: 600 samému Anténorovci jsa ve všem podobou roven, před ním nablízku stanul. Rek vyraziv, honil ho během. — Zatím co pšeničným polem jej Achilleus hrdinský stíhal, podél hlubokých vírů jej obrátiv Xanthovy řeky — Apollón totiž ho šálil a běžel maličko před ním, 605 aby měl naději stále, že jižjiž ho dostihne během — ostatní trójský lid již v zděšeném útěku přišel do města, radosti pln, jež celé se hemžilo davem. Ovšemť odvahy neměl z nich nižádný, před městskou hradbou jeden druhého čekat a zvědět, kdo z nich as prchl, 610 nebo kdo zhynul v bitvě — i vrazili s velikou chutí do města, koho jen nohy a kolena zachránit mohly.