ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tak tam válečný lid, pln zděšení, kolouchům roven, o krásné cimbuří zdí byl podepřen, pil jen a žízeň hasil a vysoušel pot. Tou dobou danajské mužstvo k plecím přitisklo štíty a k hradbám přistouplo blíže. 5 Hektór osudem zlým byv zadržen, na místě zůstal, před Trójou, jediný sám, blíž Skajské vysoké brány. Tehdáž Apollón Foibos se ozval k Achillu takto: „Proč jen, Péleův synu, mě rychlýma nohama honíš, boha mě nesmrtného, sám smrtelný? — Copak’s mě ještě 10 nepoznal, že jsem božstvo — že dorážíš na mne tak prudce? Copak ti s Trójany boj jest lhostejný, které jsi zahnal? Vždyť ti už do města prchli — ty zatím zašels až semhle! Mne přec nemůžeš sklát, vždyť nejsem smrtelný člověk!“ Achilleus rychlý v běhu, pln nevole, odvětil takto: 15 „Zklamals mě, svémocný Foibe, ty ze všech nejkrutší bohů, sem až mě od městských zdí teď vylákav — sice by mnozí do země zaryli nehty, než do města byli by vešli! O velkou ty jsi mě čest teď připravil, Trójany spasil! Snadná to věc! vždyť budoucí bát ses nemusil pomsty! 20 Však bych pomstil se rád, jen možnost kdybych měl k tomu!“ Pravil a k městu se dal zas na pochod s bujarou myslí: pustil se v běh, jak s povozem kůň, když vítězoslavně během lehounkým pádí a tryskem rovinou cválá — podobně zdvíhal nohy a ohýbal kolena hbitá. 25 První Priamos kmet jej spatřil na vlastní oči, kterak září jak hvězda a plání kupředu běží. Hvězda ta vychází v podzim a její přejasná záře prostřed nesčetných hvězd plá na nebi v temnotě noční; Óariónův pes též příjmím nazýván bývá: 30 hvězda to nejjasnější — však bývá znamením zhoubným, neboť nebohým lidem jest nejednou původem zimnic; podobně jemu, jak běžel, se jiskřil na hrudi krunýř. Stařec Priamos zalkal a pěstmi se do hlavy bušil, vysoko pozdvihl ruce, a zaúpěv, milého syna 35 prosil, hlasitě vzkřiknuv. — Ten stál tam před branou městskou, vroucí chovaje touhu, by pustil se s Achillem v zápas. Stařec tu vzpínaje ruce, pln žalosti, takto mu pravil: „Hektore, milý synu, ó nečekej na toho muže, jediný, vzdálen druhých, ať záhy tě nestihne zhouba, 40 kdybys byl od něho sklán — jest mnohem silnější tebe! Strašný to muž! — Kéž od bohů všech jest milován stejně, jako je mnou!! — Pak psy by byl žrán neb dravými supy — bez pohřbu!! — — Hrozná bolest by spadla mi se srdce mého! — Vždyť mě již tolika synů — tak zdatných — sirého zbavil, 45 zabiv neb na výspy dálné je na prodej zavézti kázav. Teď zas dvé mých synů zde ve vojsku do města prchlém, Lykáón s Polydórem se nikde mi nejeví očím, zrození od Láodiky, mé manželky, vládkyně služek. Přec-li je v táboře svém má naživě, potom je oba 50 za hojné zlato a měď zas koupíme, dost je ho v domě: Altés slavného jména dal hojný majetek dceři. Pakli však jsou již mrtvi a do domu Hádova sešli — jaký to bol mé duši, i matčině pro syny naše! Ostatní trójský lid jen krátko se rmoutiti bude, 55 ty-li jen nezemřeš též, sklán rukou Achilleovou. Pročež za hradby pojď, ať trójské ženy a muže zachráníš, milý synu, a nedáš velikou slávu Péléovci a sám ať milý neztratíš život! — Také nade mnou bídným se slituj, nebohým mužem, 60 dokud jsem při smyslech ještě! Mě Kronovec na prahu stáří zahubí osudem zlým, až mnohé zažiju strasti: kterak vražděni jsou nám synové, vláčeny dcery, jak jest drancován dům, jak nebohá robátka malá v strašné válečné řeži jsou zuřivě vrhána na zem, 65 vražedná Achaiů pěst jak smýká snachami mými! Já pak konečně sám kdes v předsíni paláce budu od psů hltavých rván — až někdo mě oštěpem ostrým bodne neb zpodálí raní a z údův odejme život — od psů, jež v komnatách svých jsem krmíval, hlídače dveří, 70 ti se mou napojí krví, a potom zmámeni v duši, ležet v předsíni budou. — — Jest krásné pri mládci všecko, jestliže sklán jest v boji a kopím usmrcen ostrým leží — vše krásné je na něm i po smrti, cokoli vidíš. Když však zabit je kmet, když šedé na hlavě vlasy, 75 šedé na bradě vousy i hanbu mu zohyzdí psové, není žalnější los, než takový, nebohým lidem.“ Takto mu pravil stařec a rval své šedivé vlasy, s hlavy je škubaje své — však nehnul Hektoru srdcem. S druhé strany zas máť tam kvílila, ronící slzy: 80 Rukou odkryla ňadra a prs svůj vyňala druhou, potom však, roníc slzy, mu pravila perutná slova: „V úctě ho chovej, synu, můj Hektore, soucit měj se mnou, jestliže prs jsem ti já kdys podala, tišící žalost, na to si vzpomeň, dítě, a uvnitř ílijských hradeb 85 lítému muži se braň — však sám s ním nevcházej v souboj! Strašný to muž!! — — Vždyť kdyby tě sklál, již nebudu nad tvým lůžkem plakati já, tvá rodička, poupátko milé, nebude zámožná choť — než daleko, daleko od nás u lodí achajských tamhle tě rychlí sežerou psové!“ 90 Tak tam plakali oba a mluvili ke svému synu, prosíce vřelým hlasem — však Hektoru nehnuli srdcem: čekalť obrovského tam Achilla; jenž se už blížil. Nejinak horský had v svém doupěti na muže čeká, nažrav se zhoubných bylin — a hrozná ho naplní vzteklost: 95 strašné pohledy vrhá a doupětem v kruhy se svíjí; podobně necouval Hektór, jsa naplněn nesmírnou silou, složiv třpytivý štít, jejž podepřel o pokraj věže. Potom však, rozpaků pln, děl ke své zmužilé duši: „Běda mi, jestliže já teď za bránu vejdu a hradby, 100 obzvlášť Púlydamantem mi budou činěny výtky, který mi dával radu, bych do města zavedl vojsko za té zhoubné noci, kdy slavný Achilleus povstal. Já však nedbal těch slov, což mnohem by bývalo lépe! — — Teď když zpupností svou jsem zbavil života mužstvo, 105 velmi se Tróů stydím i Trójanek s vlečnými rouchy, aby snad leckterý z nich, byť sprostší, neřekl o mně: ,Hektór zahubil lid, svou vlastní přeceniv sílu!‘ Takto as budou mluvit — mně mnohem lépe by bylo, v souboji Achilla zabít a potom teprv se vrátit, 110 neb být od něho sklán — však se slávou — před samým městem. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Jakpak — — kdybych tu štít teď položil vypouklý v středu, těžkou přilbici sňal, svůj oštěp podepřel o zeď, sám pak naproti vyšel a Achillu, chrabrému reku, slíbil, že Helenu vydám a s ní též poklady její, 115 veškery bez výjimky, jež Paris na dutých lodích do Tróje přivezl kdys, což příčinou rozbroje bylo, odevzdám Átréovcům, a zároveň Achaiům zvláště jiné rozdělit hodlám, jež chová toto zde město — — v Tróji pak ještě že dám všem kmetům přísahu složit, 120 oni že neskryjí nic, než na dvé rozdělí jmění, všecko, co ve svém nitru to rozkošné ukrývá město. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Avšak načpak tu věc má milá rozjímá duše!? K němu přec nemohu já jít s prosbami — nebude jistě se mnou soucitu míti ni ostychu, nýbrž mě rázem 125 zabije bezbranného jak ženštinu — svléknu-li výzbroj. Teď již naprosto nelze s ním dlouhé hovory vésti o starých známých věcech, jak jinoši činí a dívky, jinoši činí a dívky, když důvěrně hovoří spolu. Budeť zajisté lépe co nejdřív srazit se bojem; 130 uzříme, kterému z nás bůh Olympský propůjčí slávu.“ Přemýšlel takto a čekal — — Tu Achilleus přišel až k němu, jako by Arés to byl, ten bojovník třesoucí přilbou. Pélijský jasan se chvěl, jejž na pravém rameni nesl, hrozný — krunýř mu plál kol dokola, jako když někdy 135 září plamene žár, neb jako když vychází slunce. Hektór, sotva ho zhlédl, jat zděšením, odvahy neměl zůstat — i opustil bránu a uprchl, úzkosti plný. Achilleus vrhl se za ním a v křepké spoléhal nohy. Tak jak na horách jestřáb se lehounce rozletí v útok, 140 nade vše rychlý pták, když plachého holuba stíhá — holub tu ulétá stranou, ten s ostrým v zápětí skřekem, útočí zase a zas, vždyť touha jej nutí ho chytit — tak hnal zpříma se za ním, pln chtivosti — Hektór pak prchal dolů pod trójské hradby a ohýbal kolena hbitá. 145 Potom minuvše hlídku a smokvoň šlehanou větry, pořád od hradeb dále a po stezce pádili oba. Ke zdrojům krásných proudů již kvapili, ze kterých prýští na povrch pramenů dvé, z nichž vytéká Skamandros vírný; jeden z pramenů těch má teplou vodu, a vůkol 150 stoupá ze zdroje dým, jak kdyby tam plápolal oheň — druhý však studený jest — též za léta — jako jsou kroupy, nebo jak mrazný sníh, neb led, jenž utuhl z vody. Poblíž pramenů těch jsou prostorné nádrže k prádlu, krásné, z kamenů zděné, kde lesklé oděvy často 155 právaly trójské ženy a krásné dcerušky jejich, dřív, když ještě byl mír, než synové achajští přišli. Tam tedy běželi oba — ten vzadu ho stíhal, ten prchal: prchal statečný muž, však stíhal jej o mnoho lepší — šílený běh — vždyť nebyl to býk neb hovězí kůže, 160 kterých by dobýt chtěli — jak bývají odměnou běhu —: o život Hektora vládce ten běh byl, statného jezdce. Nejinak jednokopytní se ženou vítězní koně úprkem okolo sloupu, když na počest padlého muže velká je odměna v sázce, buď trojnohý kotel neb žena, 165 podobně rychlým během kol hradeb Priama vládce třikrát oběhli kolem — a bozi se dívali všichni. Otec tu bohů a králů k nim počal mluviti takto: „Nastojte! Milený muž, jak vidím na vlastní oči, honěn je okolo zdí! Já ve svém srdci ho želím, 170 neboť mi hojné maso, jež vyřízl ze stehen býčích, na Ídě, plné roklin, vždy pálíval, jindy však zase na samém temeni hradu — a teď ho tam Achilleus slavný rychlýma nohama honí kol hradeb Priama vládce! Pročež rozvažte, bozi, a poradu vezměte o tom, 175 máme-li od smrti jej snad zachovat, či ho již máme Achillu Péléovci dát zahubit, třeba byl zdatný!“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas pravila toto: „Cožes to pravil, Zéve, ty vladaři blesků a mraků? Muže, jenž smrtelný jest, jenž propadl osudu dávno, 180 ze smrti plné smutku bys nazpět vyrvati mínil?! Pro mne, však ostatní bozi ti čin ten neschválí všichni!“ Kronovec, oblačný Zeus, zas těmito odvětil slovy: „Trítogeneio, má dcero, buď pokojná, vždyť já to přece nedím tak docela přísně a hodlám ti po vůli býti! 185 Dělej, co milý tvůj duch má v úmyslu, neváhej déle!“ Takto ji povzbudil Zeus — ač touhou plála už dříve. Sestoupla s olympských výšin a na zem se spustila skokem. Hektora rychlý rek však s prudkostí honil a stíhal. Jako když laňčí mládě, kdes na horách, před sebou žene, 190 vyhnav je z doupěte pes, skrz rokle a úvaly lesní — kdyby mu na krátký čas snad zmizelo, v houští se schoulíc, pes přec běhá stále, a čenichá, až je zas najde, stejně se nemohl skrýt též rychlému Achillu Hektór. Neboť kdykoli rek chtěl zahnout k dardanské bráně, 195 pod hradby, stavěné pevně, se hodlaje útěkem spasit, zdali by střelami svými ho Trójané chránili svrchu, vždycky ho předběhl z boku a nazpět zahnal ho zpředu, k rovině — Achilleus sám však běžel po straně města. Ve snách je nemožno muži, by běžel za tím, kdo prchá: 200 nemůže jeden prchat, a druhý ho nemůže stíhat, podobně dohonit jeden, ni prchnout nemohl druhý. Kterak by osudu smrti byl Hektór uniknout mohl, kdyby mu v poslední mžik, již naposled, pomocen nebyl Apollón sám? — ten dodal mu sil, dal kolenům hbitost. 205 Achaiům Achilleus slavný však bránil, kývaje hlavou, nechtěje svolení dáti, by ostré naň stříleli šípy, aby mu nevzali slávu, a sám aby nepřišel pozdě. Když však po čtvrté již k těm zdrojům rekové přišli, zlaté osudu váhy tu rozpínal nebeský otec, 210 smrti pak osudů dvé tam vkládal, zármutku plné: hrdiny Péléovce a Hektora, statného jezdce, v středu je chopil a zdvíhal — den osudu Hektoru klesal, dolů, k Hádově říši — bůh Apollón opustil reka. Pallas jiskrných zraků v ten okamžik k Achillu přišla, 215 kvapem přistoupla k němu a pravila perutná slova: „Konečně, miláčku Diův, jak doufám, Achille slavný, k dutým achajským lodím si přinesem velikou slávu, Hektora zbavíce žití, jenž vždycky je dychtivý války. Teď mu již nemožno jest nám oběma uniknout ještě, 220 kdyby i nad svou sílu se namáhal svémocný Foibos, kdyby i před bouřným Diem se po svých kolenou plazil! Ty však si oddechni nyní a zastav se, k Hektoru já zas půjdu a přiměju jej, jít s tebou v urputný zápas.“ Takto mu pravila Pallas — i stanul, plesaje v srdci, 225 opřen jsa o kopí své, jež bronzovým končilo hrotem. Pallas ho nechala státi a dostihla slavného reka, postavou Déifobovi i hlasem nezdolným rovná. Přistoupla k Hektoru blíže a pravila perutná slova: „Příliš tě, bratříčku můj, již kruší Achilleus rychlý, 230 honě tě rychlým během kol hradeb Priama vládce. Teď však zastavme útěk a braňme se, stojíce pevně!“ Hrdina jiskřící přilbou jí pravil, veliký Hektór: „Vždycky’s mi, bratříčku můj, již dřív byl nejvíce milý ze všech, jimž Priamos vládce a Hekabé životy dali, 235 nyní ještě však více tě zamýšlím v srdci svém ctíti, který ses odvážil sám, když lítostným zrakem’s mě viděl, za mnou za hradby vyjít — ti druzí zůstali uvnitř.“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas pravila toto: „Prosil mne, bratříčku můj, náš otec i vznešená matka, 240 jeden za druhým vroucně, i ostatní druhové kolem, zůstati uvnitř, vždyť takový strach tam pojímá všecky, mně však ve hrudi duch byl týrán zármutkem trapným. Nyní naň udeřme přímo a bojujme, nebudiž kopí šetřeno docela nic, chcem viděti, zdali nás oba 245 usmrtí Achilleus slavný a odnese krvavou výzbroj k dutým achajským lodím, či pod tvým oštěpem padne!“ Řekla a se lstí chytrou šla napřed bohyně Pallas. Když tak na sebe jdouce již docela nablízku byli, velký, jiskřící přilbou jej první oslovil Hektór: 250 „Nebudu, Péléovče, již utíkat, jako jsem právě třikrát okolo zdí teď prchaje, odvahy neměl čekat na útok tvůj — teď naopak pudí mě srdce tobě se postavit v zápas — ať zahynu, nebo tě skolím. Nejdříve bohy si sem však přiberme, poněvadž oni 255 budou nejlepší svědci a strážcové úmluvy naší: nehodlám zohavit příliš tvé mrtvoly, Zeus-li mi ráčí popřát vítězství v boji, a tvůj-li ti odejmu život, nýbrž skvostnou zbroj bych s těla ti, Achille, svlekl, Achaiům mrtvolu tvou však navrátil — učiň to také!“ 260 Posupně pohleděv naň, syn Péleův odvětil rychlý: „Hektore, proklatý vrahu, jen o smlouvách déle mi nemluv! Tak jak lidem a lvům jsou nemožny úmluvy svaté, tak jak s beránkem vlk mít nemůže smýšlení svorné, nýbrž si vzájemně zmar jen chystají, stále a stále, 265 podobně láska i nám jest nemožná — nemohou vůbec nikdy nám úmluvy být, než jeden padne a jeho krví se nasytí Arés, ten štítonoš, bojovník statný. Každé zdatnosti své buď pamětliv — teď je ti zvláště třeba být válečníkem a hrdinou smělosti plným! 270 Teď již vyhnutí není — a rázem tě bohyně Pallas zabije oštěpem mým — teď najednou odpykáš všecky útrapy soudruhů mých, jež zabil’s, oštěpem zuře!“ Řekl — pak napřáhl ruku a stinným oštěpem mrštil: on však hbitě se uhnul, jak ostří oštěpu zhlédl: 275 skrčilť se, uzřev je vpředu — i přelítlo bronzové kopí, za ním pak zatklo se v půdu. Je vytrhši Achillu dala Pallas, však neviděl nic rek Hektór, vládyka lidu. K Achillu hrdinskému tu Hektór takto se ozval: „Chybil’s! Nikterak tedy, ó Achille podobný bohům, 280 od Dia o losu mém tys nevěděl — vždyť’s to přec tvrdil! — avšak byls jen mluvkou a ve svých poťouchlých řečech, abych tebe se zděsil a síly a chrabrosti pozbyl. Ó, já neprchnu již — své kopí mi nevrazíš do zad! Do mých prsou je vraz, jak přímo se na tebe vrhám, 285 jestliže bůh ti to dal — teď mému se oštěpu vyhni! Kéž bys ve svém těle ten oštěp si odnesl celý! Ó, pak mnohem lehčí by nastala Trójanům válka, kdybys zahuben byl — vždyť tys jim největší zkázou!“ Řekl — pak napřáhl ruku a stinným oštěpem mrštiv, 290 Achillu do štítu, v střed, jím udeřil, aniž se chybil — v dálku se odrazil oň hrot Hektorův. — Hrdina vzplanul hněvem, že rychlý ten hrot tak marně mu vyletěl z ruky. Stanul, na mysli sklíčen — však neměl jiného kopí. Vzkřikl a po bratru volal, jenž bělavým štítem byl chráněn, 295 žádaje za dlouhé kopí — však nebyl nablízku nikdo. Hektór to poznal v mysli a těmito slovy se ozval: „Běda! Již pochyby není, že bozi mě vyzvali na smrt! Já jsem s jistotou mínil, že hrdinský bratr je se mnou — ten je však uvnitř města — mě přelstila bohyně Pallas. 300 Teď mi je strašná smrt již nablízku, nikoli v dáli — není vyhnutí již — toť Zeus as rozhodl takto, dávno, i Jistý Střelec, syn Diův, kteří mě vždycky ochotně chránili dřív — však nyní mi nastává konec. — — Ale ať bez boje aspoň a bez slávy nezhynu bídně! 305 Velký vykonám čin — nechť o mně i potomci zvědí!“ Takovou promluvil řeč. Pak meč svůj vytasil ostrý, který, velký a pevný, mu dolů od slabin visel: skrčiv se učinil útok jak orel vysokoletý, který, slétaje v pláň, skrz temná mračna se řítí, 310 chtěje buď útlé jehně, neb plachého zajíce lapit; podobně vyrazil Hektór a mával přeostrým mečem. Vyrazil Achilleus též — vír vzteku mu naplnil duši: divý to hněv, rek před svou hruď k své ochraně zdvihl krásný, úpravný štít, svou přilbou s hřebeny čtyřmi 315 kývaje, skvoucí se leskem, a kolem vlásiny vlály ze zlata, které v hřeben bůh Héfaistos zasadil hustě. Nejinak Sírius plá, když vychází v temnotě noční, na večer — nejkrásnější to ze všech na nebi hvězda, podobně ostrý hrot plál do dálky, kterýmžto statný 320 Achilleus v pravici mával a chystal Hektoru zhoubu, po místě na těle slídě, kde ostří by nejlépe vniklo. Tělo mu bronzová zbroj kol dokola úplně kryla, krásná, kterou si vzal, když Patrokla silného zabil. Vidět bylo jen krk, jenž od plecí dělí se klíčem, 325 jícen, kde život lidský je rychlé záhubě vydán. Tam, jak na něj se hnal, jej probodl Achilleus slavný: rázem měkkou šíjí skrz naskrz proniklo ostří. Jasan kováním těžký však neproťal průdušnou rouru, pročež promluvit mohl a ještě mu odvětil slovy. 330 Hektór skácel se v prach, rek zajásal, Achilleus slavný: „Hektore, ty sis myslil, když svlékal’s Patrokla mého, že jsi už jist — však na mne jsi nehleděl, když jsem byl vzdálen! Bláhový! — za druhem svým jsem já byl při dutých lodích zůstaven podál něho, jsa mstitelem nad tebe lepším, 335 který tě zbavil žití. Teď tebe tu psové a ptáci hanebně vláčet budou — jej Achajci pohrobí slavně!“ K Achillu, ztráceje sílu, děl Hektór jiskřící přilbou: „Prosím tě při duši tvé, tvých kolenou, rodičích vlastních, jenom rozsápat psům mé mrtvoly u lodí nedej, 340 nýbrž hojnost bronzu i nadbytek vzácného zlata přijmiž v dar, jejž otec ti dá s mou vznešenou matkou, avšak mrtvolu mou vrať do města, aby tak mohli Trójané, muži i ženy, mě spálit po smrti ohněm!“ Posupně pohleděv naň, syn Péleův odvětil rychlý: 345 „Jenom mne u mých kolen, ni rodičů, drzoune, nepros! Ó kéž vztekem a mstou já sám jsem pobídnut k tomu, abych maso tvé krájel a pojídal — co jsi mi spáchal! Jakože nežije muž, jenž psy by ti od hlavy zdržel, kdyby i desetkráte, ba dvacetkrát výkupné větší 350 přinést a zvážiti dali a ještě mi slíbili jiné, kdyby i mrtvolu tvou chtěl ryzím vyvážit zlatem Priamos z Dardana rodem — ni takto tě nebude moci na lůžko položit matka a truchliti — vlastní své dítě, nýbrž psové a ptáci tě nadobro rozsápou tady!“ 355 Tehdy, již na prahu smrti, děl Hektór jiskřící přilbou: „Dobře tě, hledě ti v tvář, teď poznávám — však jsem tě neměl prosit — vždyť ve hrudi tvé jest ukryto železné srdce! Hleď však, ať nejsem ti já pak příčinou božího hněvu, v onen zajisté den, v němž Paris i Apollón Foibos, 360 jakkoli’s hrdina statný, tě skolí u Skajské brány!“ Sotvaže dokonal řeč, již smrt jej zastřela náhle, duše mu vylítla z údův a sestoupla v Hádovu říši, lkající nad svým losem, že opouští mládí a mužnost. K němu, ač mrtev už byl, zas promluvil Achilleus slavný: 365 „Mrtev tu lež — svou smrt já podstoupím, kdykoliv ráčí Kronovec na mne ji seslat i druzí bohové věční!“ Řekl a z mrtvoly ven své bronzové vytáhl kopí, potom je položil stranou a s plecí svlékal mu krunýř, krvavý. Se všech stran kol něho se Achajci sběhli, 370 s podivem hledíce na vzrůst i postavu na podiv sličnou, rekovu — nižádný z nich však nepřišel, aniž ho bodl. Takto tam pravil ten onen a na svého pohlédl druha: „Pohleďte, kterak Hektór je na dotyk o mnoho měkčí, než když koráby dřív nám žhoucím zapálil ohněm!“ 375 Tak tam pravil ten onen, a přistoupiv, vždycky ho bodl. Slavný Achilleus rychlý, když nadobro Hektora svlekl, ve středu Achaiů stanul a pravil perutná slova: „Poslyšte, přátelé milí, vy Danaů vůdci a rádci, když mi již popřáli bozi, bych zabil tohoto muže, 380 jenž nám uškodil víc než druzí Trójané všichni, my se tu ve zbroji své teď pokusme o městské hradby, abychom zvěděli ještě jich smýšlení, které as mají, zdali snad opustit chtí svůj hrad, když tento jim padl, či chtí setrvat dále, ač Hektór naživě není! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — 385 Avšak načpak tu věc má milá rozjímá duše? Mrtvola u lodí mých jest složena, bez pláče, pohřbu, Patroklos můj, jenž po všechen čas v mé zůstane mysli, pokud s živými budu a kolena hýbat se budou. Jestliže těch, kdož v Hádu již jsou, lid nepomní více — 390 ó já hodlám i tam být pamětliv drahého druha! Krásný vítězný zpěv teď pějíce, Achajci jaří, k dutým korábům svým již pospěšme, Hektora vlecme. Velké jsme dobyli slávy: jest Hektór usmrcen slavný, kterého ve městě svém lid trójský ctíval jak boha!!“ 395 Řekl a s Hektorem slavným se chystal potupně jednat: u obou nohou jeho mu od paty po kotník vzadu nožem prořízl svazy a řemeny protáhl volské, pak jej přivázal k vozu a hlavu mu na zemi nechal. Skvostné odění zvedl a sám pak vystoupiv na vůz, 400 bičem do koní švihl — ne neradi pádili tito. Prach, jak Hektór byl vlečen, se pozvedal, okolo hlavy tmavé kadeře vlály a celá hlava mu v prachu ležela, dřív tak krásná, však tehdáž odpůrcům jeho dal jej hyzditi Zeus — v jeho vlastní otcovské zemi. 405 Celou mu hlavu kryl prach kol dokola. Matka pak jeho s hlavy si škubala vlasy a lesklou odvrhla roušku, daleko, spatřivši jej, pak vykřikla v zoufalém bolu. Zaúpěl milý otec, pln žalosti, okolo všude po městě kvílily ženy a žalostně úpěli muži. 410 Nejiný byl tam vzhled, než jako by veškero město, na svazích stavěnou Tróju, až k základům, stravoval plamen. Starce, jenž úpěl bolem, jen stěží zdrželi lidé, neboť z dardanské brány se úsilně namáhal vyjít, všechněch horoucně prosil a v nečistém prachu se svíjel, 415 výslovně jmenoval jménem a volal každého zvláště: „Přátelé, ustaňte přece a nechtě mě, ač je vám těžko, abych vystoupil z města a sám šel k danajským lodím, poprosit člověka toho, tak zpupného, zločinů strůjce! — On by se nad věkem mým snad slitoval, chovaje v úctě 420 stáří, vždyť otec jeho je také tohoto věku, Péleus, který ho zplodil a vychoval, aby byl zkázou Trójanům, mně však zvlášť byl pohromou nade vše lidi, neboť tolik mi sklál mých synů ve květu mládí! — — Přec však nad nimi já tak netruchlím, jakkoli smuten, 425 jako teď nad tím jedním — svým Hektorem — — zármutek ostrý svrhne mě v Hádův dům. — — Kéž v náručí byl by mi zemřel! Jak bychom pláčem a nářkem se dosyta nalkati mohli, matka, jež zrodila jej, tak nešťastná, společně se mnou!“ Tak tam promluvil s pláčem, a měšťané vzdychali k tomu. 430 Hekabé uprostřed žen pak počala hlasitý nářek: „Synu, nač ještě mám žít, já ubohá — po také ztrátě!? tebe-li postihla smrt, jenž bývals mi ve dne i v noci chloubou po celém městě a všechněm býval jsi spásou, ženám i mužům trójským. Ti všichni jak boha tě v městě 435 vítali — vždyť tys vždycky i jim byl velikou pýchou, dokud’s byl živ, teď krutá tě smrt však stihla i osud!“ Tak tam pravila s pláčem. — Však potuchy neměla dosud o muži choť, vždyť jistotnou zvěst jí neřekl nikdo, kterak milený muž jí stojí před branou města, 440 nýbrž v komnatě tkala, jsouc v zadní paláce části, dvojité nachové roucho a pestrá všívala kvítka. Kázala po domě právě svým služkám pletenců krásných, trojnohý velký kotel dát na oheň, aby měl Hektór po ruce teplou lázeň, až domů z bitvy se vrátí — — 445 ubohá — nemělať zdání, že Pallas jiskrných zraků pravicí Achilleovou jej zabila — daleko lázní — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Vtom však zaslechla nářek a úpění se strany hradeb — údy ji pojalo chvění, a paprsek padl jí na zem — — K dívkám tu pletenců krásných se ozvala těmito slovy: 450 „Dvě z vás půjdete se mnou, chci spatřit, co se tam stalo: tchynin žalostný hlas jsem slyšela — v nitru mých prsou srdce mi divoce skáče, až po hrdlo, kolena vespod tuhnou — jistě kýs zmar jest nablízku královým synům. Zpráva ta od uší mých buď vzdálena! — Já se však hrozně 455 bojím, že smělý Hektór, byv nejspíš Achillem slavným zaskočen — jediný sám jest na pláň od města stíhán — — Že ho snad zbavil navždy té nešťastné mužnosti jeho! — které vždycky byl pln — vždyť nikdy se nedržel v davu, nýbrž vybíhal vpřed, svou silou za nikým nejsa!“ 460 Řekla a komnatou ven, jak šílená, vyběhla kvapně s divoce tlukoucím srdcem — s ní zároveň kvapily služky. Když již k hradební věži a k zástupu vojínů přišla, stanula — pohlédla kol — vtom spatřila Hektora svého, kterak před městskou zdí byl smýkán — koňové rychlí 465 k dutým achajským lodím jej bez citu po zemi vlekli — — Rázem černé temno se prostřelo po jejích očích, naznak se skácela na zem a bez sebe vydechla duši. Lesklá úprava vlasů jí sletěla daleko s hlavy: čelenka, vysoký čepec i pásek pletený krásně, 470 rouška, již od Afrodíty kdys dostala, bohyně zlaté, v den, když jiskřící přilbou ji za choť si odváděl Hektór z Éetiónova domu, když bez počtu darů dal za ni. Vůkol mužovy sestry i švegruše stanuly četné, které ve svých loktech ji držely, zděšenou na smrt. 475 Když však přišla zas k sobě a v hruď se jí sebrala síla, zaštkala, lkajíc prudce, a k Trójankám pravila toto: „Hektore, ach já bídná! — tož k témuž jsme zrozeni losu, oba, ty v trójském městě a v paláci Priama krále, já zas ve slavných Thébách, jež pod Plakem lesnatým byly, 480 v paláci Éetióna, jenž pěstil mě, maličké dítě, nešťastnou, nebohý sám. — Ó, kéž by mě nebýval zplodil!! Ty teď v Hádův dům nám odcházíš, do hlubin země, mne však necháváš tady a v trpkém opouštíš smutku ve svém paláci — vdovu — a syn — tak maličký ještě, 485 jemuž dali jsme život, my ubozí! — — Nebudeš nikdy, Hektore, synovi spásou, když umřel’s, ani on tobě! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Kdyby i achajské válce, tak slzavé, unikl jednou, vždy přec dítěti tomu jen v budoucnu nářek a hoře vzejdou, vždyť cizí lidé mu budou pozemky bráti, 490 neboť siroby dnem všech druhů pozbývá dítě. Sirotek věsí hlavu, a líce mu smáčejí slzy. — A když nouzí je týrán, tu obchází otcovy druhy, jednoho tahá za plášť a jiného za jeho sukni. — Snad se z nich slituje někdo a číšku mu přidrží chvilku, 495 avšak mu svlaží jen ret — však patro mu nesvlaží v ústech! Živých rodičů hoch jej vystrčí od stolu kvasu, pěstí do něho buší a hanlivou řečí ho tupí: ,Táhni mi od stolu pryč, tvůj otec už nejídá s námi!‘ — Sirotek plný pláče se vrací k mateři — vdově — — 500 „Ília hrad“, jenž na klíně kdys byl tatíčka svého, jídaje jenom morek a tučné beránčí sádlo. Když pak jej objal spánek, a přestal si po dětsku hráti, spával na svém lůžku, a chůva ho mívala v loktech, na jeho postýlce měkké, když mlsky se pokochal v srdci. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — 505 Mnoho však zakusí teď, když pozbyl milého otce, „Ília hrad“, jak trójský lid jej nazývá příjmím. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Vždyť’s jim bráníval sám jich dlouhé hradby a brány! — Teď budeš u lodí křivých, jsa rodičů daleko vzdálen, od červů hemživých žrán, až psové se nasytí tebou, 510 nahým — — a v komnatě tvé jsou složena pro tebe roucha, jemná a plná krásy, jež ruce mi utkaly ženské. Já však vezmu je všechna a spálím na ohni žhoucím — — nejsouť platna ti nic, když nikdy v nich nebudeš ležet — aspoň však u trójských mužů i u žen sláva ti vzejde!“ 515 Tak tam pravila s pláčem a Trójanky kvílily k tomu.