ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tak se tam Achajci v boj již chystali u lodí křivých, s tebou, Péleův synu, jenž bojů vždycky byls dychtiv. Trójští se naproti nim zas chystali na vršku pláně.

S Olympu, plného roklin, dal Kronovec Themistě rozkaz, 5 svolat do schůze bohy. I chodila bohyně všude, velíc veškerým bohům, by do domu Diova přišli. Nikdo, až na Ókeana, tam nechyběl z říčního božstva, také žádná z nymf, jež bydlí v půvabných hájích, v horských pramenech řek neb v luzích porostlých travou. 10 Když již sešli se v dům, v němž oblačný Kronovec bydlil, v loubích, hlazených krásně, si usedli, kterážto kdysi umělým rozumem svým bůh Héfaistos zbudoval otci. U Dia božský sbor byl shromážděn — Themisty rovněž poslechl Zemětřas vládce a přišel mezi ně z moře, 15 sedl si do jejich středu a zkoumal Diovu vůli: „Copakžes, vladaři blesků, zas povolal do schůze bohy? Máš stran trójských vojsk neb danajských nějaký záměr? Jejich bitky a boj již za malý okamžik vzplanou.“ Kronovec, oblačný Zeus, zas těmito odvětil slovy: 20 „Výborně, Zemětřase, můj úmysl v hrudi jsi poznal, proč jsem povolal vás: jest líto mi záhuby lidu. Ovšem budu já sám dlít v roklině olympské hory, sedě, a budu se dívat a bavit se. — Ostatní všichni jděte, ať do středu Tróův i Danaů přijdete rychle 25 na pomoc oběma jim, jak každého náklonnost pudí! Kdyby se Achilleus sám měl s Trójany potýkat bojem, rychlého Péléovce ni na krátkou nezdrží chvíli — vždyť již dřív, jak zhlédli ho jen, hned couvali hrůzou, nyní, když hrdinův duch jest pro druha rozhněván strašně, 30 strach mám, že trójskou zeď, byť naproti osudu, zboří.“ Takto jim Kronovec pravil a roznítil urputnou bitvu. Bohové, smýšlením různí, se do boje vydali všichni: Athénská Pallas a Héré šly v achajské ležení lodní, Hermeiás, rychlý posel, jenž proslul nad jiné všecky 35 nadmíru bystrou myslí, a Poseidón chvějící zemí. Héfaistos, bezuzdný silou, se ubíral zároveň s nimi, kulhaje, tenká lýtka jen stěží se viklala pod ním. Arés, jiskřící přilbou, šel k Trójanům, s Areem kráčel Foibos s dlouhými vlasy, a Artemis, střelkyně šípů, 40 úsměvná Afrodíté a také Xanthos a Létó. Dokavad božský sbor byl vzdálen smrtelných mužů, vítězství achajský lid měl za jisté, neboť se zjevil Achilleus — dlouhý čas byl trudného válčení vzdálen. Trójanům hrozný strach vjel do údů, každému zvláště, 45 hrůzou, když na očích měli, jak září zbraněmi svými Achilleus rychlý v běhu, jak Arés, záhubce mužstva. Když pak v bojiště střed již bohové olympští vešli, budivoj, prudký Svár byl roznícen, křičela Pallas, jednak se k příkopu stavíc, jenž podél hradby se táhl, 50 jednak na šumný břeh, kdež hlasem volala zvučným. S protějška Arés křičel, jsa chmurné vichřici roven; volal s temene hradu a pobádal Trójany všecky, nebo zas při Simoentu dle Kallikolóny se žena. Takto je s obou stran tam jítřili blažení bozi, 55 v krutý je vedouce boj, v nich těžký budíce rozpor. Otec tu bohů a králů, syn Kronův, zahřímal strašně, shůry — a odspodu zas bůh Poseidón zatřásl hrozně zemí bez konce velkou, a strmými horskými vrchy. Pod Ídou, bohatou zdroji, se veškero podhoří třáslo, 60 třásly se vrcholy též, hrad trójský a danajské lodi. Zhrozil se Aidóneus, bůh podsvětí, v útrobách zemských, s hrůzou seskočil s trůnu a zaúpěl, že by snad mohl Zemětřas Poseidáón mu nad hlavou roztrhnout zemi, jeho pak obydlí odkrýt i věčným bohům i lidem, 65 strašná, dusná to místa, jichž hrozí se bohové sami. Takový zdvihl se ryk, když bozi se blížili k bitvě. Vladaři Poseidónovi se tehdáž naproti stavěl k zápasu Apollón Foibos a v ruce měl perutné šípy, Pallas jiskrných zraků pak naproti bohovi války, 70 naproti bohyni Héře pak lovkyně s vřetenem zlatým, Artemis, střelkyně šípů, jež sestra je Jistého Střelce, Létě pak Hermeiás silný a rychlý posel se stavěl, velká, hlubokých vírů, šla naproti Héfaistu řeka: Xanthos bozi ji zvou, však lidem Skamandros slove. 75 Bozi tak bohům se vstříc tam stavěli.

Achilleus zatím s Hektorem, z Priama rodem, si ze všech nejvíce žádal srazit se v boj, vždyť prahl, by obzvlášť jeho se krví v zápase nasytil Arés, ten štítonoš, bojovník statný. Apollón, buditel boje, však popudil Aineia k půtce 80 naproti Achillu přímo a vdechl mu odvahu mužnou, maje hlas Lykáona, jenž syn byl Priama vládce. Jeho si podobu vzav, syn Diův, Apollón, pravil: „Aineie, slavný rádce nás Trójanů, kde jsou tvé chlouby, kterými trójským králům ses chlubíval, při víně sedě, 85 ty že chceš s Péléovcem se pustit v urputný zápas!?“ Aineiás na tuto řeč zas toto mu v odpověď pravil: „Pročpak, Priamův synu, mě vybízíš, ačkoli nechci, abych se s Achillem v boj teď vydával, hrdinou chrabrým? Však bych se Achillu já, dnes po prvé, rychlému reku, 90 nestavěl v boj, vždyť kopím mě svým již jedenkrát zahnal, s Ídy, když dobytek náš svým útokem přepadl náhle, potom Lyrnéssos zbořil a Pédasos — mne ale spasil Kronovec Zeus, jenž dodal mi sil, dal kolenům hbitost, sic bych pod rukou jeho i Athény jistě byl padl, 95 která kráčela před ním a hrdinu k vítězství vedla, velíc, by bronzovým kopím i Lelegy hubil i Tróy. Pročež není jen tak, když člověk s Achillem válčí: stále mu některý bůh jest po boku, chráně ho zhouby; hrot mu i jinak jde k cíli a ve svém nestane letu, 100 dokavad lidským tělem by neprojel. Kdyby však volně bůh dal rozhodnout bitvu, tu věru mu nebude snadno zvítězit, byť se i chlubil, že naskrz celý je z kovu.“ Na to mu Apollón vládce, syn Diův, odvětil takto: „K bohům žijícím věčně ty také s prosbou se obrať, 105 hrdino, neboť ty též máš původ z Diovy dcery, z Afrodíty, však on — jen z nižší je bohyně zrozen. Máť tvá pochází z Dia — a ona jen z mořského starce. Chutě jen nezlomný hrot nes kupředu — nijak se nedej děsivým slovem jeho ni hrozbami od boje zvrátit!“ 110 Řekl a nadbytek sil v něm vznítil, vladaři lidu: vykročil z první řady, jsa oděn v jiskřivý krunýř. Héře však bělostných loktů syn Anchísův neušel statný, kterak vojínů shlukem se naproti Achillu béře; pročež svolala bohy a v jejich pravila středu: 115 „Oba teď, Poseidóne i Athéno, uvažte sami, bedlivě na mysli své, jak dále si počínat máme: Aineiás vyšel tamhle, jsa oděn v jiskřivý krunýř, naproti Péléovci — a poslal ho Apollón Foibos. Nuže, teď my zas hleďme jej nazpátek odvrátit z boje, 120 z těchto zde míst, neb některý z nás nechť Achillu stane po bok a sílu mu dá, ať nijak potřeben není ničeho ve své mysli a zví, jak nejlepší z bohů milují jej, však bezmocni jsou, kdož dávnou už dobu od Tróů odvrátit válku a líté vraždění hledí! 125 S Olympu všichni jsme sem přec sestoupli, chtějíce míti účast tohoto boje, by nic ho tu nestihlo zlého, dnes — však v pozdější čas nechť utrpí, cokoliv Osud nití mu upředl v den, v němž máť jej zrodila na svět. Nezví-li o věci té syn Péleův vnuknutím božím, 130 pojme ho strach, když některý bůh s ním v boji se utká, neboť hrozná je věc, když bohové zřejmě se zjeví.“ Zemětřas Poseidáón jí na to zas odvětil takto: „Jen se tak nedurdi, Héro — toť nerozum! — Nač je to třeba? Nechtěl bych — alespoň já — nás druhé sváděti bohy, 135 bychom se pouštěli v boj — jsmeť mnohem silnější nad ně. Z příčiny té radš pojďme a tuhle si sedněme všichni, na hlídku, stranou stezky — boj mužů starostí bude. Kdyby však Apollón Foibos neb Arés bojovat počal, buďže by Achillu bránil, neb nechtěl nechat ho válčit, 140 ihned potom i nám spor zápasu rozvinut bude naproti nim — pak myslím, že zakrátko zahnáni z boje, odejdou na Olymp nazpět a do schůze ostatních bohů, zdoláni rukou naší a velkou převahou síly.“ Poseidón tmavých vlasů šel napřed po těchto slovech 145 na násyp Hérákléův, jenž s dvojí byl nasypán strany, vysoký, který Pallas i Trójané stavěli kdysi, aby se zachránit mohl a vyhnout obludě mořské, kdyby se za rekem v pláň snad pustila od kraje břehu. Tam tedy Poseidáón i druzí si bohové sedli, 150 neprůzračnou mhou však dříve si pokryli plece. Na čele Kallikolóny zas bohové trójští si sedli s Areem, zhoubcem měst, též s tebou, zářící Foibe. Oni tak s obou stran tam sedíce, v úvahu brali záměry své, však začíti boj — jak jedni tak druzí — 155 bohové váhali přec — Zeus ve výši seděl a velel. Vojskem se celá pláň jen hemžila, třpytíc se kovem mužů i jejich koní. I duněla pod kroky země vojínů kvapících v boj. Dvé reků se nad jiné předních scházelo do středu šikův, a po boji dychtili oba, 160 Aineiás z Anchísa rodem, i Achilleus, hrdina slavný. První Aineiás byl, jenž přišel s hrozivou tváří, těžkou kývaje přilbou, a nastavil k ochraně prsou velký útočný štít, svým bronzovým mávaje dřevcem. Vyrazil s druhé strany zas Achilleus, podoben lvovi, 165 lupiči, jejž dav mužů se snaží života zbavit, shluklých, veškera ves — lev nejdřív nedbaje na ně kráčí, ale když kdos jej z bojovných jinochů raní kopím, tu otevře tlamu a shrbí se, pěna kol zubů vstává, a mužný se duch v něm svírá, v útrobách jeho, 170 ohonem s obou stran své mohutné boky a žebra šlehá zprava i zleva a sám se tak pobízí k boji. Vztekem žene se přímo, žár ve zraku, zdali by mohl zardousit někoho z nich neb zhynout v popředí vřavy — podobně mužným duchem a hněvem byl Achilleus nutkán, 175 Aineiu, chrabrému reku, se naproti postavit k boji. Když tak na sebe jdouce již docela nablízku byli, slavný Achilleus rychlý jej první oslovil takto: „Copakžes takový kus teď vykročil, daleko z řady? Či by tě vlastní duch snad pobízel bojovat se mnou? 180 Trójanů, statných jezdců, si troufáš státi se vládcem, jako je Priamos sám? — Ó kdybys mě třeba i zabil, proto ti Priamos přec té hodnosti do rukou nedá! Vždyť přec syny má sám — jest rozumný — není přec blázen! Či ti snad trójský národ dal úděl nad jiné vzácný, 185 krásnou štěpnici plodnou a ornici, abys je pěstil, kdybys mě života zbavil? Však stěží to vykonáš asi! Však jsem tebe, jak mním, už jednou zapudil kopím — Nevíš-li již, jak já kdys rychlýma nohama svýma od skotu s ídských tě hor kdys zahnal, když jsi tam sám byl, 190 úprkem? — Tehdy ni jednou ses neohléd’, prchaje, po mně. Odtud pak prchl jsi v dál, až v Lyrnéssos. — Já však to město, za tebou pustiv se tam, jsem s Athénou zbořil a s Diem. Mnoho jsem zajatých žen, když svobody den jsem jim odňal, odvedl — tebe však Zeus vzal v ochranu s ostatním božstvem. 195 Avšak teď, jak myslím, tě nechrání, jako snad v duši za jisté máš. — Než radím ti já, bys raději nazpět couvl a do davu šel — jen nestav se k zápasu se mnou, dřív než stihne tě zhouba! — Co stalo se, pozná i blázen!“ Na to se Aineiás ozval a odvětil těmito slovy: 200 „Jenom, Péleův synu, si nemysli, mne že snad slovy zděsíš jak malého chlapce! — Vždyť já přec dovedu také pronést hanlivé řeči a chlubná promluvit slova. Vzájemně známe svůj rod, své rodiče vzájemně známe, slyšíce proslulou zvěst, jež koluje u smrtných lidí — 205 očitě neviděls mých — já tvých jsem neviděl rovněž. Péleus je roditel tvůj, muž hrdinský, jakož se praví, Thetis kadeří krásných tvá rodička, zrozená v moři. Já však pyšnit se mohu, že pocházím z chrabrého reka, Anchísa, — moje pak máť jest bohyně Afrodíté. 210 Jedni se z rodičů těch teď rozpláčí nad milým synem, dnes, vždyť nemohu myslit, že pouhými dětskými slovy takto se rozejdem zase a z bitvy se vrátíme ke svým. Jestli však o tom bys chtěl též slyšeti, abys to věděl, o rodu rodiny naší, jejž lidé přemnozí znají: 215 Diovi oblačnému se zrodil Dardanos nejdřív, založil dardanský hrad — vždyť nebylo Ília ještě, města to smrtných lidí, tou dobou na pláni trójské: na Ídě, bohaté zdroji, lid sídlil, na jejích svazích. Vládyka Erichthonios se potom z Dardana zrodil, 220 který z pozemských lidí měl na světě bohatství nejvíc. Jemu tři tisíce klisen se na travných lučinách páslo, plodných, a hříbata bujná v nich budila radost a pýchu. K některým Boreés sám vzplál láskou, jak se tam pásly: změnil se v černého hřebce a takto pak s nimi se sblížil; 225 ony pak staly se březí a dvanáct zrodily hříbat. Jestliže skákali někdy ti koníci po zemi živné, přes vršky klasů se nesli, a žádný nezlomil stýblo; když pak skákali někdy též po širém hladiny hřbetu, po vršcích zpěněných vln jen lítali příbojem moře. 230 Trós byl z Erichthonia a zrodil se za vládce Tróům. Synů se hrdinských tré pak zrodilo z vladaře Tróa: Assarakos a Ílos a Ganyméd podobný bohům, který z pozemských lidí byl na světě nejkrásnější: však ho též unesli bozi, by Diovi naléval nektar, 235 pro jeho velkou krásu, by sídlil ve sboru bohů. Chrabrému Láomedontu dal život vládyka Ílos, Títhónos z Láomedonta a Priamos synové vzešli, Klytios, Hiketáón, druh Areův, statečný Lampos. Z otce pak Assaraka se Kapys a Anchísés zrodil, 240 z Anchísa pocházím já, však z Priama slavený Hektór. Z takého původu tedy a z také pocházím krve. Mužům statečnost Zeus buď zvětšuje, nebo ji menší, jak si kdy umíní sám — jest mocný nad jiné všecky. O věci té však nemluvme již jak dětinští hoši, 245 stojíce naproti sobě, ač kol jest zuřivá bitva. Mnoho je po ruce han nám oběma, které lze říci, tolik, že stoveslý koráb by nemohl unést jich tíže. Mrštný je lidem jazyk a na něm hovorů mnoho, všelikých — rejiště slov jest rozsáhlé na dél i na šíř. 250 Jaké promluvíš slovo, ne jinaké uslyšíš nazpět. Avšak nač je nám třeba se hádkou a různicí nyní navzájem do očí přít, jak pro svár hubící život občas dělají ženy, když velkou se rozlítí zlostí, do středu ulice vyjdou a jedna tam vyčítá druhé, 255 ať je to pravda či není — i k tomu jsou puzeny hněvem. Od boje, po němž prahnu, mne pouhou nezvrátíš řečí, dokavad nesvedeš boj svým oštěpem. Nuže teď rychle kovaným oštěpem svým již jeden druhého zkusme!“ Řekl a v děsný štít, ten hrozný, zarazil kopí, 260 obrovské — příšerný zvuk kol hrotu se ze štítu ozval. Štít však Péleův syn svou pravicí od těla zdvihl, zděsiv se, neboť myslil, že Aineiás, hrdina chrabrý, stinným oštěpem svým jej prorazí docela snadno. Bláhový! — nepomnělť rek jak ve svém srdci tak v mysli, 265 nijak že není snadno, by skvostné od bohů dary mohly kdy zničeny býti a podlehnout smrtelným mužům. Pročež nemohl tenkrát ni Aineiův obrovský oštěp proniknout — zlatá vrstva, dar bohův, zdržela kopí. Přece však vrstev dvé hrot prorazil — ještě jich zbylo 270 tré, vždyť vrstev pět v něj chromý položil mistr: dvé bylo vrstev z bronzu a dvé zas zespodu z cínu, jediná ve středu zlatá, jež zdržela z jasanu kopí. Druhý Achilleus zas svým stinným oštěpem mrštiv, ve štít veskrze stejný jím udeřil Anchísovce 275 poblíž krajního lemu, kde nejtenčí běžel pruh kovu, nejtenčí kožený pruh jej pokrýval. — Pélijský jasan veskrz pronikl štítem, jenž pod jeho úderem praskl. Aineiás ale se skrčil a štít svůj nad sebe zvedl, hrůzou — oštěpu hrot však přeletěv přes jeho záda, 280 za ním vbodl se v zem, když prorazil obojí vrstvu štítu, jenž tělo mu kryl. — Rek vyhnuv se dlouhému kopí stanul, a nesmírná úzkost se rozlila po očích jeho: ztrnul, když utkvěl mu hrot hned za zády. Achilleus zatím meč svůj vytasil ostrý a zuřivě vyrazil na něj, 285 strašlivým hlasem křiče. Vtom pozdvihl Aineiás rukou balvan veliké tíže — dva muži by sotva ho nesli, jací nyní jsou lidé — on jediný snadno jím mával. Byl by ho býval ještě, jak útočil, balvanem praštil v přilbu neb veliký štít — však ten by mu odvrátil zhoubu —: 290 mečem však Péléovec by býval zblízka ho zabil — bystře však Poseidáón jej zahlédl, Zemětřas slavný. Bez dlení k nesmrtným bohům se ozval těmito slovy: „Žel, jest velmi mi líto, že Aineiás, hrdina chrabrý, má být Achillem zabit a sejít v Hádovo sídlo, 295 Apolla, Jistého Střelce, jsa poslušen vybídky k boji, bláhový — žalnou zhoubu mu odvrátit nebude moci! Avšak nač má onen, jsa bez viny, snášeti strasti, zbůhdarma, pro cizí žal, vždyť libé oběti vždycky Aineiás dává bohům, již bydlí ná nebi širém. 300 Nuže, teď my zas hleďme jej vyvést z dosahu smrti, aby se Kronův syn pak nehněval, kdyby mu zabil Achilleus tohoto muže — vždyť uniknout dáno mu losem, aby tak bez dítek nebyl a beze stop nezmizel zcela Dardanův rod, jejž nejvíce Zeus měl ze synů v lásce, 305 kteří se zrodili z něho a ze žen smrtelných rodem; neboť Priamův rod již Kronovec v nenávist pojal: pročež nad lidem trójským teď Aineiás povládne mocně, po něm i synové synů, již v příštích dobách se zrodí.“ Bohyně výrazných zraků mu pravila, vznešená Héré: 310 „Zemětřase, ty sám stran hrdiny rozhodni v mysli, měl-li bys od smrti teď jej zachovat, či ho již nyní Achillu Péléovci dát zahubit — třeba byl zdatný! Vždyť přec my jsme to byly, jež mnohé jsme přísahy vyřkly před tváří všechněch bohů, já sama i Athénská Pallas, 315 od žádného že z Tróů den záhuby odvracet nechcem, kdyby i celá Trója se hltavým rozplála ohněm, planouc, a danajský voj, lid bojovný, Ílion pálil.“ Zemětřas Poseidáón, jak uslyšel výpověď tuto, kvapem bitvou kráčel a zmateným oštěpů kláním 320 přišel, kde Aineiás právě a slavný Achilleus byli, hned pak jednomu z nich kol zraků rozestřel chmuru, Achillu Péléovci — pak jasan kovaný krásně, který Aineiás chrabrý měl ve štítě, vytrhl chvatně, načež Péléovci jej nakvap položil k nohám. 325 Aineia od země zvedl a pak jej do výše hodil: mnohé tu hrdin řady a mnohé koňů a vozů vzduchem přeletěl rek, byv vymrštěn z bohovy ruky, načež dopadl na zem, až za bojem, divokým vřavou, v místě, kde Kaukónů lid již chystal se do boje jíti. 330 Zemětřas Poseídáón pak přistoupiv docela blízko, takto se ozval k němu a pravil perutná slova: „Kdopak tě vybízí z bohův, ó Aineie — takého blouda, ty abys s Péléovcem se pouštěl do boje chrabrým, který je silnější tebe a milejší nesmrtným bohům?! 335 Pročež, kdyby ses s ním měl sraziti, raděj se vyhni! abys přes osud svůj pak nevešel v Hádovo sídlo! Ale až Péleův syn své smrti a osudu dojde, tehdy si odvahy dodej a v předních se potýkej řadách! Žádný z Achaiů jiný ti nevezme života tvého!“ 340 Pravil a nechav ho tam, když všecko mu zevrubně řekl, rychle se k Achillu vrátil a s očí mu rozptýlil chmuru, božskou — Péleův syn, pln podivu, vyvalil oči, potom nevole pln děl ke své zmužilé duši: „Nastojte! Veliký div teď vidím na vlastní oči, 345 na zemi oštěp tu můj jest položen, nikde však muže nevidím, po kterém hrot jsem vymrštil, chtěje ho zabít. Vskutku, i hrdina ten jest milý nesmrtným bohům! — já jsem už opravdu myslil, že naprázdno chlubí se jenom. Tedy si běž! — Však zajde ho chuť zas jindy mě zkoušet — 350 ježto’s mi jen tak tak teď vyvázl, uniknuv smrti! Já ale achajský lid zas povzbudím, dychtivý války, abych, vyjda jim vstříc, též druhých Trójanů zkusil.“

Řekl a řadami kvapil a pobízel každého muže: „Opodál trójských vojsk již nestůjte, Achajci slavní, 355 nýbrž se vrhněte v boj, muž na muže, bojujte s chutí! Těžké věru mi jest, ač muž jsem nad jiné silný, na tolik lidí se vrhnout a se všemi samoten válčit — neboť ni nesmrtný Arés ni bohyně Athénská Pallas jícnem takové seče by nemohli projít a válčit! 360 Pokud však rukama svýma i nohama zmohu a silou, doufám, že docela nic já nezmeškám, ani dost málo, nýbrž prorazím šik, skrz naskrze — z Trójanů nikdo nebude radosti mít, jak nablízko dřevce mi přijde.“ Takto jim dodával síly. Též na Tróy slavený Hektór 365 hlasem mohutným vzkřikl a slíbil se s Achillem bíti: „Trójané, chrabří muži, jen Achilla nikdo se neboj! Slovy též já bych válčil — i naproti nesmrtným bohům — kopím šlo by to hůř, vždyť mnohem jsou mocnější nad nás. Ani však Achilleus sám všech řečí nesplní vždycky, 370 nýbrž vyplní jedno, a druhé přetrhne v půli! S ním já pustím se v boj, byť ruce měl podobny ohni, ruce měl podobny ohni a žhavému železu mysl!“ Takto jim dodával síly, ti naproti pozdvihli kopí, Trójané, srážka dvou vojsk již nastala, vřava se strhla. 375 Tehdy se přiblížil Foibos a takto se k Hektoru ozval: „Nijak se nepouštěj ještě, ó Hektore, s Achillem v souboj, nýbrž v zástupu mužů a z válečné vřavy s ním bojuj, aby tě nebodl kopím neb na blízku nesekl mečem!“ Pravil, a ve shluk mužů se Hektór uchýlil nazpět, 380 zděšen, když postřehl zvuk, jak Foibos promluvil k němu. Achilleus na Tróy vrazil, jsa oděn v obranu ráznou, strašlivým hlasem křiče. I usmrtil Ífitióna, chrabrého Othryntovce, jenž velel četnému lidu. Othrynteus, bořitel měst, jej zplodil z rusalky víly, 385 pod Tmólem krytým sněhem a v úrodné krajině hydské. Jej, jak zpříma naň hnal, svým kopím Achilleus bodl, rovnou do středu hlavy, jež ve dví se rozštípla celá; padl, až duněla zem. Rek zajásal, Achilleus slavný: „Ležíš tu, Othryntovče, jenž nejstrašnější jsi z mužů! 390 Tady tě postihla smrt — však rodná kolébka tvoje při plese Gýgajském jest, kdež leží ti otcovský úděl, při toku rybného Hyllu a u vod vírného Hermu.“ Tak tam s jásotem mluvil — tma zastřela padlému oči. Obruče achajských vozů tam drtily mrtvolu jeho 395 v prvém pořadí seče. Pak hrdinu Démoleonta, syna to Anténorova a zdatného obránce v bitvě, oštěpem poranil v skráň skrz přilbici s bronzovým čelem, aniž přilbice bronz jej zadržel: do hlavy vnikl oštěpu hrot, v ní prorazil kost, až v hlavě mu mozek 400 celý zalila krev — tak zabil ho, jak se naň řítil. Potom však Hippodamanta, jak skočiv se svého vozu, před ním utéci chtěl, svým dřevcem poranil do zad. Zařičel, pouštěje ducha, jak býk, jenž zařičí hrozně, vladaři Poseidónovi jsa k oltáři za oběť vlečen, 405 ani ho jinoši vlekou, a má z nich Zemětřas radost. Taktéž zařičel padlý, a život mu opustil kosti. Potom zas na Polydóra, jenž roven byl bohům, se vrhl s kopím, na Priamovce. Jej nechtíval do boje pustit otec, vždyť hrdina ten byl z potomstva nejmladší dítě, 410 býval miláčkem jeho a ze všech v běhu byl první. Tenkrát z hlouposti dětské, chtě ukázat obratnost nohou, vyběhl z první řady — a milého života pozbyl: slavný Achilleus rychlý, když přebíhal, do středu hřbetu bodl jej oštěpem svým, kdež zlaté opasku spony 415 do sebe zapjaty byly a dvojí sbíhal se krunýř: pronikl oštěpu hrot skrz naskrze, u pupku právě. Zalkal a do kolen klesl a mlha mu zastřela oči, temná — a vnitřnosti své, jak padal, přitáhl k sobě. Jakmile spatřil Hektór, jak bratr se na zemi kácí, 420 raněn byv ostrým kopím, a v rukou vnitřnosti drží, rázem mu tmou byl zahalen zrak — již nesnesl déle, opodál obcházet dlouho, než vyskočil, podoben ohni, naproti Péléovci a ostrým oštěpem mával. Achilleus, jak jej zhlédl, hned vyraziv, s jásotem zvolal: 425 „Tady je muž, jenž duše se mé tak bolestně dotkl, od něhož milený druh byl zavražděn! Dlouho teď asi nebudem druhu se druh již vyhýbat po drahách bitvy!“ Posupně pohleděv naň, děl slavnému Hektoru toto: „Pojď sem blíž, ať konečný zmar v té chvíli tě stihne!“ 430 Hektór jiskřící přilbou se nelekl, nýbrž mu pravil: „Jenom, Péleův synu, si nemysli, mne že snad slovy zděsíš jak malého chlapce! Vždyť já přec dovedu také pronést hanlivé řeči a chlubná promluvit slova: vím, žes hrdina chrabrý, a já že jsem o mnoho slabší — 435 avšak tahleta věc jest ovšem v pravici boží, zdali bych, ač jsem slabší, tě o tvůj připravil život, oštěpem svým, vždyť hrot můj též jest ostřený vpředu.“ Mrštil, napřáhnuv ruku, svým oštěpem — který však Pallas od reka proslaveného svým dechem zvrátila nazpět, 440 dýchnuvši docela mírně — že k slavnému Hektoru zase sletěl a k nohám se zpět zas položil. Achilleus potom zuřivé chtivosti pln, naň vyrazil, chtěje ho zabít, strašlivým hlasem křiče — Jej zachránil Apollón Foibos, s lehkostí, jakožto bůh, kol hustým vzduchem ho zakryv. 445 Třikráte za sebou rek naň vyrazil, Achilleus rychlý, třikráte v hustý vzduch svým dřevcem bronzovým bodl: když se však po čtvrté již chtěl rozehnat, podoben bohu, hrozným vykřikl hlasem a zvolal perutná slova: „Opět jsi ušel smrti, ty pse! — již docela blízko 450 přišel ti zmar — však Foibos ti sám tvůj odvrátil osud, k němuž vždycky se modlíš, když odcházíš v oštěpu praskot. Však já tě sprovodím přec, byť později, s tebou se sraze, jestliže na pomoc mám též já snad někoho z bohů! Teď však na jiné Tróy zas pospíším, koho tu stihnu.“ 455 Řekl a Dryopa ranil svým oštěpem do středu hrdla: rovnou se k nohám mu skácel. Rek Dryopa ležeti nechav, Démúchu zarazil běh — ten muž byl velký a krásný — v koleno vraziv mu hrot, pak přiskočiv, docela zblízka ranil ho velkým mečem a milý život mu odňal. 460 Život vzal Láogonovi i Dardanu, z Bianta synům: najednou, učiniv útok, je srazil s povozu na zem, jednoho bodnuv kopím, a mečem druhého seknuv. Trós též Alastorovec — ten k jeho se kolenům vrhl, zda by ho ušetřit chtěl, jej zajal a živého pustil, 465 avšak nebral mu život, a cit měl se stejným věkem — bláhový! — neměl zdání, že ničím nedá se smířit: nebylť to muž, jenž něžný by byl neb jemného srdce, nýbrž nadmíru drsný. — On kolena obejmout hleděl, snaže se prosit reka — ten mečem ho do jater bodl, 470 játra mu vyklouzla ven, proud temné krve mu z rány potřísnil celá prsa, a temno mu zastřelo oči, když ho již opouštěl život. Rek přiskočiv, Múlia ranil do ucha oštěpem svým — hned druhým uchem mu projel bronzový oštěpu hrot. Pak ranil do středu hlavy 475 Echeta Agénorovce svým mečem se zdobným jilcem. Krví zahřál se meč kol dokola, krvavou smrtí oči mu zastřeny byly a životním osudem mocným. Potom Deukalióna, kde loketní svazy se pojí, tam, skrz milené rámě, ho probodl Achilleus slavný 480 bronzovým oštěpem svým — ten čekal ho s raněnou rukou, smrti se dívaje vstříc. Rek mečem ho do týla seknuv, daleko odrazil hlavu i s přilbicí — mícha mu rázem vystřikla z obratlů ven — sám na zemi natažen ležel. Potom na Rigma vrazil, jenž syn byl Peiroův statný, 485 který z krajiny thrécké tam přišel, hrudnaté země. Bodl ho do středu těla a ostří mu uvázlo v břiše — rázem skácel se s vozu. Pak soudruha Aréithoa, právě když obrátil spřež, svým ostrým udeřil kopím, do zad a srazil ho s vozu, a oba se splašili koně. 490 Jako když hloubkami roklí se řítí vyprahlým horstvem požár planoucí hrozně, a do hloubky chytají lesy: všude jej pohání vítr a plameny do víru stáčí, takto tam řádil všude svým oštěpem, podoben bohu, přes padlé spěchaje vpřed — krev proudila po zemi černé. 495 Býky když širokých čel muž hospodář pode jho spřáhne, chtěje, by ječmen bílý mu šlapali na mlatě v poli, pod kroky bučivých býků se zakrátko vyluští zrní — koně tak jednokopytní, jež poháněl Achilleus chrabrý, šlapali po mrtvých tělech i po štítech — náprava vespod 500 krví zbrocena byla i okraje okolo korby, na něž padaly kapky, jež od koňských stříkaly kopyt, jiné s loukotí kol — syn Péleův dosíci dychtil slávy, a krví a kalem si třísnil nezdolné ruce.