ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když pak už každý kmen byl seřazen se svými vůdci, Trójané s velikým křikem a povykem táhli jak ptáci. Podobně jeřábů křik zní pod klenbou vysokých nebes, kteří unikše zimě a dešťům nesmírně dlouhým, 5 k proudům Ókéanovým se rozletí s velikým křikem, nesouce zhoubu a smrt všem mužům Pídimužíkům, s kterými ihned zrána se v zhoubný pouštějí rozbroj. Zato však achajský voj šel potichu, dýchaje silou, s touhou v hlubinách srdce, by jeden druhého chránil. 10 Nejinak na vrších hor, když Notos rozestře mlhu, pastýřům nijak milou, však zloději milejší nad noc: — tolik jenom je vidět, co někdo by kamenem hodil — podobně od jejich noh, jak kráčeli, kotouče prachu vstávaly — s velkým kvapem si plání razili cestu. 15 Když tak na sebe jdouce, již docela nablízku byli, Paris, podobný bohům, šel do boje Trójanům v čele, na plecích pardalí kůži a křivé lučiště nesa, měl též meč, dvé kopí, jež končila bronzovým hrotem, kterými v pravici mával a vyzýval veškery vůdce, 20 chce-li kdo tváří v tvář s ním vejít do strašné řeže. Bojovný Átreův syn, jak Parida před sebou spatřil, kterak se v popředí vojsk k nim blíží dlouhými kroky: jako se potěší lev, když velké nalezne zvíře, buďtože paroháč jelen či divý se naskytne kanec — 25 když má hlad — lev požírá jej, byť psové ho rychlí hleděli odtamtud zahnat a za nimi jinoši jaří — taktéž zaplesal on, když Parida rovného bohům spatřil na vlastní oči, vždyť doufal zlosyna ztrestat: ihned s povozu svého, i se zbrojí, seskočil na zem. 30 Jakmile podobný bohům jej spatřil před sebou Paris, kterak se v popředí zjevil, tu v milém zaražen srdci, nazpět v soudruhů dav zas couval, prchaje smrti. Hada-li uvidí muž, hned sebou trhne a couvne, v lesních úvalech horských, a vespod se zachvějí údy: 35 rázem se otočí nazpět a bledost mu pokryje líce, takto se uchýlil zpět v dav Trójanů hrdosti plných Paris podobný bohům, jak lekl se Átréovce. Když však ho Hektór spatřil, tu káral jej hanlivou řečí: „Paride, krásný, však špatný, ty mamiči, po ženách vzteklý! 40 Ty ses narodit neměl — měls neženat se světa sejít! Raděj i to bych volil, vždyť mnohem by lépe to bylo, než být předmětem hanby a zlehčován od jiných lidí! Ó, jak bude se smát lid danajský kadeří dlouhých! Mněliť, že válečník přední to jest — svou podobou těla 45 překrásný — ty však v duši ni mužnosti nemáš ni síly! Jakpak když takovýs byl, moh’s věrné soudruhy sebrat, na mořských korábech svých tak daleká proplouti vodstva, vejít k národům cizím a z dálné unésti země manželku velké krásy — a příbuznou bojovných mužů, 50 k pohromě vlastnímu otci, i národu všemu i městu, k radosti odpůrcům svým — však na hanbu samému sobě!? Ty tedy s vládykou Sparty se nesrazíš, bojovným rekem!? Poznal bys, jaký to muž, jejž oloupils o ženu skvělou! Málo ti prospěje loutna a milosti Afrodítiny: 55 ten tvůj vlas, tvá krása — až v prachu se váleti budeš! Ale náš trójský lid jest bojácný — sic bys už dávno za strasti, jichž jsi mu zdrojem, byl oblečen v kamenné roucho!“ Paris podobný bohům mu na to dal odpověď tuto: „Po právu, Hektore můj, měs pokáral, nikoli křivě! 60 Duch tvůj nezlomný jest jak sekyra, po všecky časy, která proniká kmenem, když rukou umělou tesař tesá korábní kládu — a zvětšuje mužovu ránu, taký bez bázně duch jest ve tvých, Hektore, prsou. Zlaté však Afrodíty mi nemáš vyčítat dary! 65 Skvostný od bohů dar přec nesmí zamítat člověk, když mu ho dávají sami — vždyť sám si ho nemůže vzíti! Teď však, jestliže chceš, bych zápasy sváděl a válčil, ostatní Trójany posaď, i veškero achajské mužstvo, mne však do středu vojsk teď s bojovným vládykou Sparty 70 sveďte, ať o jeho statky a Helenu dáme se v zápas: kdo z nás v zápase tom svým vítězstvím nabude vrchu, vezme si poklady všecky a ženu si odvede domů; druzí ať svatou smlouvu a přátelství sjednají spolu: ti ať zůstanou v Tróji, ti do Arga, pastviště koní, 75 půjdou a v achajskou zem, v níž krásné ženy se rodí!“ Hektór slyše tu řeč byl velice potěšen v srdci: vstoupiv do středu vojsk, lid trójský dozadu tiskl, v prostředku chopiv kopí — a rázem stanulo vojsko. Achajci kadeří dlouhých však po nem stříleti chtěli, 80 míříce střelami naň — též kameny chtěli ho ranit. Mohutně Átreův syn však vykřikl, vládyka mužstva: „Zadržte, Argejci, přec! Proč házíte, Achajci jaří? Hektór jiskřící přilbou, jak patrno, něco chce říci.“ Řekl, ti nechali bitvy a utichli úplně všichni, 85 rázem, i promluvil k nim rek Hektór ve středu jejich: „Trójané, poslyšte nyní, i Achajci holení krásných, co teď navrhl Paris, jímž rozbroj tento byl vznícen; nechať Trójané druzí i veškero achajské vojsko odloží krásné zbraně a dají je na zemi živnou, 90 bojovný vládyka Sparty a Paris ve středu jejich, samotni, o všecky statky a Helenu dají se v zápas; kdo z nich v zápase tom svým vítězstvím nabude vrchu, vezme si poklady všecky a ženu si odvede domů, druzí pak svatou smlouvu a přátelství sjednati máme.“ 95 Pravil, i umlkli všichni a mrtvé nastalo ticho, potom však Átreův syn k nim promluvil, bojovník statný: „Mne teď poslyšte též, vždyť žalost nejvíce vniká do duše mé, však doufám, že nyní spolu se smíří trójský a danajský lid, vždyť mnoho jste zkusili zlého 100 pro tuto rozepři moji a zločinný Paridův skutek. Komu pak stanoven jest z nás obou záhubný osud, ten nechť pozbude žití — však ostatní smiřte se rychle! Přineste bílou ovci a černého berana v oběť Slunci a bohyni Zemi, my jiného Diovi dáme. 105 Přiveďte Priama vládce, ať vykoná přísahu tady, sám, vždyť synové jeho jsou nevěrní lidé a zpupní; mohli by zpurností svou pak Diovy přísahy zmařit, poněvadž mladší muž má vrtkavé smýšlení vždycky! Když však s nimi je kmet, ten napřed i dozadu hledí, 110 kterak by oběma stranám to obzvlášť na prospěch bylo.“ Řekl, a trójské mužstvo i danajské zplesalo v srdci, neboť naději mělo, že strastné války se zbaví. Zdrželi po všech řadách své povozy, sestoupli sami, zbroj svou se sebe svlékli a na zem ji před sebe kladli, 115 zhuštěně, ke zbroji zbroj, jen malý prostor je dělil. Hektór, Priamův syn, dvé poslů do Tróje poslal, přinést jehňata rychle a pozvat Priama krále. Přemocný Átreův syn pak také vypravil posla k achajským dutým lodím, a kázal přinésti jehně. 120 Neváhal vyslaný posel, jsa poslušen slavného vládce. K Heleně bělostných loktů vtom přistoupla s poselstvím Íris, podobná Láodice, jež mocného Anténorovce, vládyky Helikáona, tím časem manželkou byla, kteroužto ze všech dcer měl Priamos nejkrásnější. 125 Našla ji v komnatě právě, jak velké tkanivo tkala: dvojitý nachový šat, v nějž mnohé všívala bitvy Trójanů, statných jezdcův, a Danaův oděných kovem, které snášeli pro ni, když Arés je ranami stíhal. Íris rychlá v běhu k ní přistoupla blíže a řekla: 130 „Sem pojď, milená dívko, ať uzříš podivné činy Trójanů, statných jezdcův, a Danaův oděných kovem, kteří na pláni trójské teď před chvílí naproti sobě chystali slzavý zápas a toužili po zhoubné bitvě. Ti teď mlčky tam sedí — a nadobro přestala bitva — 135 opřeni o štíty své — tkví dlouhé oštěpy v zemi. Ale tvůj manžel Paris a bojovný vládyka Sparty dlouhými oštěpy svými se o tebe potýkat budou: tomu, kdo zvítězí v boji, pak milou manželkou budeš.“ Tak tedy bohyně řekla a sladkou v ní vzbudila touhu 140 po jejím dřívějším choti i po městě, rodičích vlastních. Ihned bělostnou rouškou si Helené zakryla líce, kvapem z komnaty vyšla a drobnou ronila slzu, avšak nikoli sama — dvé žen s ní kráčelo cestou, Aithré to Pitthéovna a Klymené výrazných zraků. 145 Záhy se blížily k místu, kde Skajská se zdvíhala brána. Kolem Priama krále rek Panthoos, Thymoités stařec, Klytios, Hiketáón, druh Areův, statečný Lampos, Anténór, Úkalegón, dva mužové nad jiné moudří, všickni to starší lidu, tam seděli nad Skajskou branou. 150 Stářím přestali válčit, však zdatní řečníci byli, cikádám podobni jsouce, jež za léta na větvích stromů sedí porůznu v háji a tenkým zpívají hlasem; podobně trójští vůdci tam na věži seděli spolu. Jakmile spatřili starci, jak kráčí Helené k věži, 155 šeptem perutnou řeč druh ke druhu mluvili takto: „Není divu, že Trójští i Achajci holení krásných chtějí pro takou ženu tak dlouhé snášeti strasti: úžasně vzezřením svým jest věčným bohyním rovna! Ale ač taková jest, ať raději odpluje s loďmi, 160 sice tu dítkám i nám též v budoucnu zůstane k zhoubě!“ Řekli, a Priamos sám zval Helenu hlasitě takto: „Pojď sem blíž, mé dítě, a tuhle si usedni ke mně, uvidíš prvního chotě a příbuzné, přátele jeho! Ničím nejsi mi vinna — jen bohové jsou mi tím vinni, 165 kteří mi uvedli v zem ten slzavý s Achajci zápas. Nuž teď řekni, kdo jest ten hrdina obrovský tamhle — kdo to tam jest, ten danajský muž tak krásný a velký? Ovšem jsou tam i jiní, a větší o celou hlavu, ale tak krásného muže jsem neviděl na vlastní oči, 170 ani tak důstojného — ten muž se podobá králi.“ Helené, vznešená paní, mu odvece těmito slovy: „S úctou před tebou stojím a se studem, drahý můj tcháne: měla jsem strašnou smrt radš voliti, nežli s tvým synem přijít a ložnici svou — své vlastní příbuzné zradit, 175 dcerušku, rozmilé dítě, a drahé přítelky svoje! To se však nestalo tehdy, a proto se rozplývám v slzách. Já však povím ti teď, nač ptáš se a zvědět to žádáš: Tohle je Átreův syn, ten mocný Danaů vladař, který je výborný vládce i silný kopiník v boji, 180 také švagrem mi býval, mně nestoudné, ačli kdy býval.“ Takto mu dí; pak provolá kmet, pln podivu nad ním: „Blažený Átréovče, ty miláčků štěstí a bohů! Opravdu, velký ti dav jest poddán Achajců jarých! Já přec i ve fryžský kraj kdys zavítal, bohatý révou, 185 Frygů, rychlých jezdců, jsem spatřil nesmírný počet, mužstvo to Otréa krále a Mygdona rovného bohům na březích u Sangaria, jak táborem leželi tenkrát, — bylť jsem i já k nim čítán, jsa jejich spojencem války, tehdy když Amazonky jim mužatky do země vpadly — 190 nebylo jich však tolik, co Achaiův jasného zraku.“ Pohleděv na Odyssea, zas po druhé tázal se stařec: „Také mi o tomhle pověz, má dceruško, kdo to je asi: sic jest o hlavu menší než vládyka z Átrea vzešlý, avšak, jak se mi zdá, jest v ramenou širší a prsou, 195 veškerá výzbroj jeho mu leží na zemi živné, sám jak stádní beran se prochází řadami mužstva — mně aspoň připadá tak, jak beran s bohatou vlnou, který také tak chodí svým stádem bělostných ovcí.“ Helené zrozená z Dia mu na to zas odvece takto: 200 „To jest Láertův syn, muž důvtipný, Odysseus jménem, který v Ithace kdys byl vychován, ostrově skalném, znalý všemožných spádů a také záměrů chytrých.“ Anténór, rozumný muž, jí na to dal odpověď tuto: „Věru je pravdivá řeč, již nyní’s, Heleno, řekla, 205 neboť také už k nám kdys slavný Odysseus přišel s bojovným vládykou Sparty, stran tebe byv do Tróje poslán. Já jsem je za hosty přijal a ve svém pohostil domě. Tu jsem vzrůst jich poznal a rozvážné záměry jejich. Kdykoli ve schůzi lidu se ocitli, na sněmu trójském, 210 Átreův syn, jak stáli, byl širší rameny svými, avšak sedli-li k sobě, tu Odysseus statnější býval. Když pak se jali svá zdání a návrhy rozkládat lidu, tehdáž Átreův syn jen stručnými hovořil slovy, málo a zvučným hlasem, a dlouhých nemluvil řečí, 215 také naprázdno nikdy — ač rodem byl o mnoho mladší. Když však se svého místa se důvtipný Odysseus zvedl, stanul, pohleděl dolů a do země upřel své zraky, žezlem, které měl v ruce, ni kupředu nehnul ni nazpět, nýbrž je ztrnule měl jak nějaký bez smyslů člověk — 220 řekl bys, že je to morous neb nějaký takový hlupák. Ale když mohutný hlas již konečně vyrazil z prsou, slova mu plynula z úst, jež vločkám se rovnala sněžným — tehdy by s rekem tímto se žádný nemohl měřit. Pak jsme už nežasli tolik, když chování jeho jsme znali.“ 225 Aianta potom spatřiv, zas po třetí tázal se stařec: „Kdopak to tamhle zas jest, ten Danaj krásný a velký, vyniklý nad druhé hlavou a širými rameny svými?“ Helené táhlého roucha mu odvece, vznešená paní: „Toť jest obrovský Aiás, ó Priame, Achaiů hradba; 230 s Kréťany Ídomeneus jak bůh zas na druhé straně stojí, a krétští vůdci jsou hromadně okolo něho. Bojovný Átreův syn jej častokrát jakožto hosta přijal v paláci našem, když někdy se připlavil z Kréty. Všecky sic ostatní vidím a též bych mohla je poznat, 235 Achajce jasných zraků, a jejich jména ti říci, jenom nemohu dvou tam zhlédnout, vévodů lidu, Kastora statného v jízdě a Polluka v zápase pěstním, vlastní to rodné bratry, jež jedna mi zrodila matka. Cožpak z luzné Sparty se nechtěli k výpravě přidat? 240 Či snad na lodích mořských se také vydali k Tróji, avšak zápasu mužů se nyní účastnit nechtí, z výtek a han snad majíce strach, jež sypou se na mne?“ Řekla — a zatím je zem již skrývala, dárkyně plodů, v dálném Lakedaimoně, v jich milé otcovské zemi. 245 Přísežné oběti svaté již městem poslové nesli: jehňátek dvé, též víno, to potěšné ovoce zemské, ve měchu z kozí kůže, a Ídaios přinášel s sebou vinné měsidlo lesklé a zlaté poháry k tomu. Ten pak přistoupil k starci a touto jej oslovil řečí: 250 „Povstaň, Láomedontův ty potomku, knížata zvou tě Trójanů, statných jezdcův, i Danaův oděných kovem, abys sestoupil v pláň, ať svatou sjednáte smlouvu, poněvadž syn tvůj Paris a bojovný vládyka Sparty dlouhými oštěpy svými se o ženu potýkat budou; 255 tomu, kdo zvítězí v boji, pak připadne s poklady žena. Druzí, až svatou smlouvu a přátelství sjednáme spolu, my tady zůstanem v Tróji, ti do Arga, pastviště koní, půjdou, v achajskou zem, v níž krásné ženy se rodí.“ Pravil, i zděsil se kmet. Pak dal hned průvodcům rozkaz, 260 aby mu zapřáhli koně — ti poslechli velice hbitě. Priamos vstoupil na vůz a zatáhl otěže nazpět, zároveň Anténór rek s ním vstoupil do krásné korby. Ti tedy Skajskou branou svůj povoz řídili na pláň. Ale když k trójskému vojsku a k Achaiům konečně přišli, 265 sestoupli s povozu svého, a vkročivše na zemi živnou, do středu vojů trójských i achajských kráčeli oba. Mocný vládyka mužstva se ihned pozdvihl s místa, zvedl se Odysseus též, muž důvtipný. Poslové statní přísežné oběti svaté jim sváděli, v měsidlo víno 270 mísili. Knížatům všem pak nalili na ruce vody. Vytasiv od boku svého syn Átreův pobočný mečík, který mu visel vždycky dle velké mečové pochvy, jehňatům s hlav jím uřezal srst, již poslové statní knížatům národů obou, i Tróů i Achaiů, dali. 275 Vladař pozdvihl ruce a takto se hlasitě modlil: „Veliký, slavný Zéve, náš ochránce, vládnoucí s Ídy, Hélie, který vše vidíš a všecko i na světě slyšíš, Země a bohové řek, též bohové, kteřížto lidi zemřelé stíháte mstou, když někdo by přisáhl křivě, 280 vy nám za svědky buďte a svatost přísahy chraňte! Kdyby snad vládyku Sparty teď Paris v souboji zabil, sám nechť Helenu má — též veškery poklady k tomu, my pak na lodích mořských jsme ochotni odplouti domů; rusý-li vládyka Sparty však usmrtí Parida v boji, 285 Trójané poklady všecky i Helenu vydají nazpět, zároveň, jako je slušno, nám Achaiům náhradu splatí, která i příštím lidem by za vzor platila vždycky. Kdyby však Priamos vládce i se svými syny se zdráhal tuto mi náhradu dát, ač Paris by v souboji padl, 290 tu bych se odhodlal já též potom ještě tu zůstat, o tuto náhradu válče, až konečně vítězství dojdu.“ Pravil a tvrdým nožem syn Átreův podřízl ovce, potom je složil na zem, jak naposled trhaly sebou, když je už opouštěl život, vždyť nůž jim sílu byl odňal. 295 Z měsidla brali si víno a bohům žijícím věčně v oběť lili je z číší a přitom se modlili všichni. Tu pak pravil ten onen i z achajských mužů i trójských: „Slavný, veliký Zéve i druzí bohové věční, kdokoli dřív z nás obou by ukřivdil — naproti smlouvě, 300 tomu jak toto zde víno se vylij na zemi mozek, jeho i vlastních dítek — a ženy ať otročí jiným!“ Řekli, však Kronův syn té prosby jim neplnil ještě. Priamos z Dardana rodem se ozval ve středu jejich: „Trójané, poslyšte nyní, i Achajci holení krásných: 305 Do Tróje šlehané větry se já již na cestu vydám, nazpět; mně nemožno jest, bych hleděl na vlastní oči, kterak tu syn můj milý se potýká s vladařem Sparty. Diovi jest jen známo a druhým nesmrtným bohům, kterému z obou mužů jest určena hodina smrti.“ 310 Děl muž podobný bohům a jehňata položil na vůz, sám naň vystoupil také a zatáhl otěže nazpět. Vstoupil zároveň s ním též Anténór do krásné korby. Ti tedy zpětnou jízdou se nazpět k Íliu brali. Hektór, Priamův syn, pak se slavným Láertovcem 315 spěchali bojiště dřív jim vyměřit, potom však ihned oběma metali losy, jež do přilby kované dali, který dříve by měl svým kopím bronzovým hodit. Zatím modlil se lid, svých rukou pozdvihnuv k bohům; tu pak pravil ten onen i z achajských mužů i trójských: 320 „Veliký, slavný Zéve, náš ochránce, vládnoucí s Ídy, který způsobil z nich nám oběma takovou válku, dejž, ať zahyne nyní a sestoupí v Hádovo sídlo, nám však ať svatá smlouva a přátelství nastane zase!“ Hrdina jiskřící přilbou pak losoval, veliký Hektór, 325 nazpátek obrátiv zrak — los Paridův vyskočil z přilby. V řadách se obojí lid zas posadil, každý kde jeho poskoční koňové stáli a výzbroj ležela zdobná. Vtom již krásnou výzbroj si na svá oblekl plece slavený Priamův syn, choť Heleny kadeří krásných: 330 holeně ze všeho nejdřív si položil okolo lýtek, krásné, které k nohám mu vázaly stříbrné spony, potom těžký krunýř si připínal okolo prsou, půjčený od Lykáona, jejž k svému si upravil tělu. Stříbrem zdobený meč pak na svá pověsil plece, 335 bronzový, potom si štít vzal do ruky, velký a pevný. Potom si na hlavu silnou dal přilbici kovanou pevně, na které chochol z žíní se s vrcholu strašlivě kýval, silné pak dřevce si vzal, jež v dlaň se mu hodilo dobře. Bojovný vládyka Sparty se odíval způsobem stejným. 340 Když již na obou stranách si rekové odění vzali, do středu vojů trójských i achajských kráčeli oba, hledíce hrozným zrakem. To vidouce trnuli všichni, Trójané, statní jezdci, i Achajci holení krásných. Na místě změřeném dřív pak stanuvše poblíže sebe, 345 mávali oštěpem svým, druh na druha kypíce záštím. Nejdřív Priamův syn svým stinným oštěpem mrštiv, ve štít veskrze stejný jím udeřil vládyku Sparty, avšak neprojel kov — hrot kopí nazpět se ohnul o jeho silný štít. Pak druhý se rozehnal kopím 350 rusý Átreův syn, když k otci se pomodlil Diu: „Popřej mi ztrestat toho, kdo spáchal křivdu mi dříve, slavného králova syna, a rukama mýma ho potři, aby i z potomstva mnohý se zhrozil spáchati křivdu mužovi pohostnému, jenž dřív jej za hosta přijal!“ 355 Řekl — pak napřáhl ruku, a stinným oštěpem mrštiv, ve štít veskrze stejný jím udeřil odpůrce svého: naskrze lesklý štít byl proražen obrovským dřevcem, jehož pronikl hrot též krunýřem, zdobeným krásně, kopí pak u samých slabin mu naskrz proťalo roucho, 360 on však prohnul se v boku a černé unikl smrti. Vytasiv Átreův syn svůj meč, jenž zdoben byl stříbrem, svysoka, v hřeben přilby, jej udeřil, meč však mu rázem na tré, na čtvero kusů se rozlomiv, padl mu z ruky. Zalkal tu Átréovec a pohlédl k širému nebi: 365 „Není nad tebe, Zéve, ni jediný krutější z bohů! Já přec naději měl, jak Parida za zločin ztrestám — teď však zlomil se meč v mé pravici! — Také můj oštěp vyletěl z pravice mé jen naprázdno, aniž ho ranil!“ Řekl a přiskočil blíže a za přilbu s chocholem hustým 370 popadnuv, stočil ho stranou a pak jej k Achaiům vlekl. Řemen zdobený krásně ho škrtil pod měkkým hrdlem, neboť byl pod bradou sepjat a přilbici na hlavě držel. Byl by ho přivlekl vskutku a dosáhl nesmírné slávy, bystře však Afrodíté to zahlédla, Diova dcera; 375 ta hned přetrhla řemen, jenž z býka byl sklaného silou. Přilbice, prázdná nyní, šla chvatem za rukou pádnou. Rek jí zakroužil prudce a hodil ji do středu vojska Danaů holení krásných — i zvedli ji soudruzi věrní. On však poznovu zas naň vyrazil chtěje ho zabít 380 bronzovým oštěpem svým — vtom vyrván byl od Afrodíty, snadno, vždyť bohyně jest — pak hustým ho zastřela vzduchem, načež v ložnici vonnou jej složila, klenutou pevně. Sama však Helenu krásnou šla zavolat. Našla ji právě na vrchu vysoké věže a mnohé Trójanky jiné. 385 Za roucho nebeské krásy ji bohyně zatáhla rukou, majíc stařeny tvar, již letité, přadleny vlny, která za oněch dob, když ve Spartě bydlila ještě, vlnu jí česala krásnou a obzvlášť ji mívala ráda. Podobna stařeně té, jí pravila bohyně jasná: 390 „Sem pojď, Paris tě volá, bys domů se vrátila k němu. On tam v ložnici čeká — je na lůžku zdobeném řezbou, krásou září a rouchem a věru bys neřekla ani, z boje že před malou chvíli se navrátil — spíše že k tanci hodlá právě se brát, neb v přestávce tance že sedí.“ 395 Toto jí bohyně řekla a v hrudi jí vzbouřila srdce. Ale jak bohynin krk, ten překrásný, Helené zhlédne, její rozkošná ňadra a leskem zářící oči, rázem tu užasne velmi, dí slovo a promluví takto: „Duchu ty zlý, nač takto mě zas teď mámiti dychtíš? 400 Či snad ještě mě dál, kams v jiné lidnaté město, luzné do Méonie — či Frygie — zavésti hodláš? Copak ti také je tam kýs miláček ze smrtných lidí? Protože Átreův syn teď slavného Parida v boji překonav, úmysl chová mě ohavnou domů si odvézt, 405 protos přišla teď sem, bys léčku mi strojila zase? Jdi jen a seď si tam s ním! Radš všelikých styků se s bohy zřekni a nohama svýma už nechoď na Olymp více — nýbrž pořád jen oň měj starosti, pořád ho hlídej — ať si tě konečně přec buď za choť neb za služku vezme!! 410 Tam však nepůjdu já, vždyť nebylo by mi to slušno jemu tam chystat lůžko! — Toť potom Trójanky všecky budou mě hanou stíhat — jsem beztoho zármutku plna!“ Bohyně na tuto řeč jí pravila, vzplanuvši hněvem: „Nezlob mě, svévolná, dál, sic ve zlosti zavrhnu tebe, 415 zanevrouc na tebe tak, jak vřele jsem přilnula k tobě! Uprostřed obou vojsk, jak Danaů všechněch tak Tróů, zhoubnou ti zosnuji zášť — pak žalným osudem sejdeš!“ Helené zrozená z Dia se zhrozila pohrůžky této: šla tedy, v lesklou roušku, a bělostnou, zakryvši líce, 420 mlčky — a z Trójanek žádná jí nezřela — vedloť ji božstvo. Ale když v Paridův dům již vkročily, v překrásný palác, ihned služebné ženy se ke svým vrátily pracím, Helené, vznešená paní, šla v ložnici s vysokým stropem. Bohyně úsměvné tváře pak židlici do ruky vezme, 425 nese a Paridu před tvář ji postaví — bohyně sama. Na ni si Helené sedne, jež bouřného Dia je dcera, zrak svůj obrátí stranou a výtkou manžela kárá: „Tys tedy vrátil se z boje?! — Ó měls tam raději zhynout, usmrcen, silným mužem, jenž býval kdysi mi chotěm! 430 Co ses nachlubil dřív, žes paží, silou i kopím o mnoho statnější prý než bojovný vládyka Sparty!! Proč ho teď nejdeš vyzvat — by bojovný vládyka Sparty opět naproti tobě šel do boje?! Já ti však radím: vzdej se té myšlenky navždy! — a s rusým vládykou Sparty 435 chraniž se tváří v tvář chtít zápasy svádět a válčit — zpozdile — sic bys záhy byl proklán oštěpem jeho!“ Paris se ujal slova a řekl jí odpověď tuto: „Trpkou výčitkou svou mé srdce mi netýrej, ženo! Nyní sic vládyka Sparty mě s Palladou v zápase zdolal, 440 po druhé jeho zas já — též nám jsou na pomoc bozi! Teď však na lůžko pojďme, ať spočinem v náručí lásky! Nebylť dosud můj duch tak velice zatemněn touhou, ani když z luzné Sparty jsem tenkrát — po prvé právě — na mořských korábech svých byl na cestě, uchvátiv tebe, 445 s tebou pak v milostný styk jsem vstoupil na skalné výspě, teď jak po tobě bažím a sladká touha mě jímá.“ Pak šel na lůžko první, a choť s ním kráčela spolu. Takto si na lůžko lehli, jež krásná zdobila řezba. Zatím Átreův syn jak lev tam zástupem chodil, 450 zdali by Parida snad kdes zahlédl, rovného bohům. Avšak z Trójanů žádný ni ze slavných spojenců jejich nikdo mu nemohl říci, kde tehdy se nalézal Paris: nikdo by, láskou veden, ho neskrýval, kdyby ho spatřil, neboť protivný byl jim všem jak Morana černá. 455 Tehdy se ujal slova a pravil vládyka mužstva: „Trójané, slyšte má slova, i Dardani, spojenci všichni, zřejmo, že bojovný rek jest vítězem, rusý můj bratr, vy tedy Helenu z Argu a s ní též poklady všecky vydejte, náhradu též nám zaplaťte, jako je slušno, 460 která i příštím lidem má za vzor platiti vždycky!“ Takto děl vládyka mužstva a Danajci svědčili k tomu.