ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nestoru neušel ryk, když ve stanu popíjel právě, proto děl k Asklépiovci a pravil perutná slova: „Uvažuj, Asklépiovče, jak dále si počínat máme: lomoz jinochů jarých je nyní u lodí větší; 5 ty ale seď jen dále a popíjej jiskrné víno, zatím co služebná dívka ti ohřeje na lázeň vodu, dívčina pletenců krásných, a krvavou ssedlinu spláchne, já však na rozhled vyjdu a zakrátko dovím se pravdy.“ Řekl a úpravného se chopil synova štítu, 10 který ve stanu ležel a patřil Thrasymédovi, bronzem celý se třpytě — a on měl zase štít otcův — chopil i silný oštěp, jenž ostrým hrotem se končil. Potom se postavil před stan — a potupné divadlo spatřil: jedni jak prchají v zmatku a druzí je od zadu ženou, 15 Trójané, chrabrý to lid — zeď danajská skácena leží. Jako když mořská tůň jen slabým se vlněním vzdouvá — tušíc nárazy prudké, jež působí vichřice ostré — v poklidu — v nižádný směr proud vlnění nemíří ještě, dokud nešle Zeus kýs určitý na moře vítr — 20 podobně přemýšlel kmet, v své mysli jsa rozštěpen na dvé: zdali se odebrat má zas k Danaům, rychlým to jezdcům, či by si ke králi měl snad zajíti, vladaři lidu. Když tak přemýšlel o tom, tu uznal vhodnějším toto: odejít k Átréovci. Lid v bitvě se vzájemně vraždil, 25 vedoucí boj — jich nezlomný kov jim na těle chřestěl, kterak se tepali meči a oštěpy o dvojím hrotu. Vládcům, jež vypěstil Zeus, kmet Nestór do cesty přišel, všechněm, kdož raněni byli. Teď kráčeli od lodí právě, Odysseus, Týdeův syn, též mocný vládyka mužstva, 30 neboť každý svou loď měl daleko bojiště státi, na břehu mořské tůně, kde nejblíž koráby svoje vytáhli na suchou zem — zeď stála jim za vnitřní řadou — poněvadž mořský břeh, byť široký, nemohl zcela pojmout korábů všech, vždyť mužstvo by tísněno bylo. 35 Proto je za sebe kladli, a lodi pak zabraly celé pobřeží zátoky dlouhé, až k samým hraničním mysům. Proto, když bitky a boj zas jednou viděti chtěli, opřeni o svá kopí, šli společně — v prsou jim srdce smutkem sklíčeno bylo. Vtom stařec potkal se s nimi, 40 Nestór, a vzezřením svým jim v prsou zarazil srdce. Proto se ozval takto a pravil vládyka mocný: „Nestore, Néleův synu, ty velká Danaů pýcho, copakže přicházíš sem — proč vražednou opouštíš bitvu? Strach mám, že vyhrůžku svou teď splní obrovský Hektór, 45 kterou pohrozil nám, když mluvil ve sboru Tróů: dřív že se k Íliu zpět, tak pravil, nevrátí z lodí, nežli je ohněm spálí a pobije veškero mužstvo. Tak tam prohlásil Hektór a teď se to splňuje všecko. Běda! Toť také jiní již Achajci holení krásných 50 stejně jak Achilleus sám v svých prsou na mne se horší, že již při zádích lodních se nechtí potýkat dále!“ Nestór, Gerénský jezdec, mu odvětil těmito slovy: „Bohužel, teď je ta věc již hotova, sám by to ani svysoka hřmící Zeus již nemohl předělat jinak! 55 Zeď již skácena jest, v niž tolik jsme nadějí kladli, že to je nezlomný štít jak nám tak korábům dutým — oni však urputný boj již vedou při lodích rychlých, stále, a stěží bys poznal, i sebe tam bystřeji hledě, s kterých Achajci stran jsou zmatkem velikým hnáni. 60 Tak jsou napořád kláni — ryk boje až k nebesům stoupá. My však rozvažme teď, jak dále si počínat máme, je-li co rozvaha platna — však nemyslím, abyste nyní dali se v boj, vždyť raněný muž přec nemůže válčit!“ Jemu zas vládyka mužstva dal odpověď těmito slovy: 65 „Když již při zádích lodních, ó Nestore, svádějí boje, když nám selhala zeď — tak mohutná — neprospěl příkop, při nichž se achajský lid tak natrudil, naději maje, že jsou nezlomný štít jak nám tak korábům dutým — pak se to mocnému Diu as nejspíš zlíbilo v srdci, 70 aby tu danajský lid byl vyhuben, daleko Arga. V paměti mám, jak pomáhal rád nám Achaiům dříve — nyní, jak vím, zas Trójany ctí jak blažené bohy, zato však chrabrost naši a ruce nám nadobro spoutal. Pročež nyní se tím, jak poradím, spravujme všichni!: 75 lodi, jež vtáhli jsme na břeh, hned na kraj, při samém moři, stáhněm s pobřeží všecky a na jasnou tůni je spusťme, na kotvách, na širém moři, je zastavme, dokavad božská nepřijde noc — snad zarazí boj, když nastane temno, Trójští, a stáhneme pak též ostatní veškeré loďstvo, 80 neboť zkázy se zbýt jest přípustno, třeba i v noci. Líp jest uniknout zkáze, než dáti se postihnout od ní.“ Posupně pohleděv naň, zas důvtipný Odysseus pravil: „Jaká ti vládyko řeč teď vyklouzla z ohrady zubů!? Proklatče! V jiném vojsku — a bezectném — měl jsi ty raděj 85 veleti, ne však nám být vladařem, kterýmžto přece od mládí stanovil Zeus, až do stáří, obtížné boje pořád na sebe brát, až každý se světa sejde. Ty že bys trójské město chtěl opravdu opustit takto — Ílion širokých tříd, když tolik jsme zkusili pro ně!? 90 Raději mlč! — sic z Achaiů kdos tvůj uslyší výrok, takový, jakého z úst přec pustit by nemohl člověk, který v duchu by svém byl schopen mluviti správně, vladař to vládnoucí žezlem — a tolik ho poslouchá lidu, kolika danajských mužů ty sám teď vladařem sloveš. 95 Takhle však pohanět smím tvůj nerozum — cožes to řekl!! — když nás spustiti zveš — teď vprostřed válečné vřavy — koráby palubou kryté, by pobídku ještě zas větší Trójané k radosti měli — vždyť beztoho převahu mají — aby se náhlý zmar k nám nachýlil — — nebudouť moci 100 Achajci vydržet boj, když budou spouštěny lodi: budouť se ohlížet spíše a na boj nebudou myslit. Tu pak, záštito lidu, tvá rada by na škodu byla.“ Jemu zas Achaiů král děl v odpověď, vládyka mužstva: „Nějak přespříliš prudce mi výtkou do duše saháš, 105 těžkou — ale vždyť já přec nenutím achajských synů spouštět — naproti vůli — své koráby palubou kryté! Kéž tu je muž, jenž lepší než já nám předloží radu, ať je už mlád, ať stár, ten nadmíru byl by mi vítán!“ Tu tedy Týdeův syn k nim promluvil, bojovník statný: 110 „Tady je muž! — nač hledati jej? — nuž jestliže chcete říci si dát — však nižádný z vás ať nevzkypí hněvem, protože po věku já jsem nejmladší ve sboru vašem. Vždyť přec původem svým též já jsem z vzácného otce, z Týdea, kterého v Thébách již pokrývá mohyla z hlíny. 115 Tré kdys hrdinských synů se zrodilo z Porthea krále, v Pleuróně obydlí měli a strmém na Kalydóně: byli to Agrios, Melás, a třetí jezdec byl Oineus, otec mého to otce, však chrabrostí vynikal nad ně. Oineus zůstal doma, můj otec po dlouhých cestách, 120 sídlo si zvolil v Argu — tak Zeus chtěl s ostatním božstvem. Jednu si z královských dcer vzav za ženu, obýval v domě zámožném hojným jměním: Mělť orných pozemků mnoho, pšeničných, kolem domu měl velké zahrady štěpné, měl též přemnoho stád — též kopím nad jiné předčil — — 125 Jistě jste o věcech těch již slyšeli, že to je pravda. Proto si nesmíte myslit, že zbabělý já jsem a nízký, ani mou zhrdnout radou, až s dobrou ji rozvahou povím: Vzhůru! teď do boje pojďme, ač raněni — musí to býti! Tam sic vražedné bitvy se budem zdržovat sami, 130 z dostřelu, ať snad někdo k své ráně si nestrží ránu, jiné však povzbuzujíce, tam vyšleme, kteří i jindy hovějí zbabělé mysli a neválčí, stojíce stranou.“ Oni ho slyšeli rádi a ochotně poslušni jsouce, chvatně se na cestu dali, a vedl je vládyka mužstva.

135 Poseidón, Zemětřas slavný, však nebyl na stráži marně, nýbrž za nimi vyšel, jsa podoben starému muži: přistoupil k Átréovci, a za pravou ruku ho chopiv, takto se ozval k němu a pravil perutná slova: „Nyní, Átreův synu, as Achillu nelidské srdce 140 v prsou radostí plesá, když vidí zkázu a útěk Achaiů — soucitu v něm bys nenašel, ani dost málo. Proto ať sám tak zhyne, ať bůh jej slepotou raní! Tebe přec nemají v záští tak zúplna, blažení bozi. I vždyť trójští vůdci a rádcové naplní ještě 145 prachem rovinu širou, a sám pak na vlastní oči od našich lodí a stanů je spatříš utíkat k městu!“ Řekl a hlasitě vzkřikl a plání kupředu běžel. Jako by devět tisíc neb deset tisíců mužů ve válce vydalo křik, když vedou Areův zápas, 150 takový vyrazil hlas bůh Poseidón, Zemětřas mocný, z prsou, a nadbytek sil tak každému do srdce vložil, aby jen válčil stále a s Trójany zápasy sváděl. Héré vtom se zlatým trůnem se pozorně rozhlédla bojem s vrcholu olympské hory, kamž vystoupla: Seznala ihned, 155 kterak se ve válce bůh tam namáhá, zdobě to mužů, rodný bratr i švagr, a nadmíru plesala v srdci. Na Ídě, bohaté zdroji, pak spatřila Kronovce Dia: na vršku temene sedět — i zdál se jí odporným v srdci. Vznešená, výrazných zraků, tu počala přemýšlet Héré, 160 kterak by pozorný duch byl zatemněn bouřnému Diu. Konečně záměr tento se jevil jí nejlepším ze všech: nejdřív se vyzdobit krásně a potom na Ídu zajít, zda by ho pojala touha, by usnul po jejím boku, v lásce, a zdravý spánek a lahody plný mu mohla 165 rozestřít po jeho víčkách a smyslech nadmíru bystrých. Kráčela v ložnici svou, již syn jí, Héfaistos milý, zrobil a pevné dveře jí připojil závorou tajnou k veřejím — jiný bůh jich neuměl otevřít žádný. Když tam vstoupila Héré, hned lesklé zavřela dveře: 170 nejdřív nebeským mýdlem si se svého luzného těla každou poskvrnu smyla, pak mastným se olejem božským natřela, lahody plným, jenž libou vydával vůni: kdykoli jen dost málo se v paláci s kovovým prahem pohnul, po celé zemi i nebi se rozlila vůně. 175 Tím když krásnou si pleť již natřela, sčesala vlasy, které rukama svýma si splétala v pletence lesklé, božské a plné krásy, jež s nesmrtné splývaly hlavy. Vzala pak božský šat, jejž oblékla — bohyně Pallas umnou jej utkala rukou a mnohé tam ozdoby všila. 180 Potom na prsou svých jej sponkami ze zlata spjala, načež si připjala pás, jenž sty byl zdobený střapci, potom do dírek ušních dvé náušnic zapjala krásných, zrnitých s perlami třemi, a ladný zářil z nich půvab. Potom bohyně jasná se přikryla na hlavě rouškou, 185 krásnou, zdobenou nově, jež jasná byla jak slunce. Konečně na nohy lesklé si připjala opánky krásné. Ale když na těle svém již skončila úpravu všecku, ihned z ložnice vyšla a vyzvala Afrodítu opodál druhých bohův a důvěrné slovo jí řekla: 190 „Chtěla bys, milé dítě, mi vyhovět, oč ti teď řeknu? Či bys to odepřít chtěla? — Či proto máš nenávist v srdci, protože Danaům já, však ty zas pomáháš Tróům?“ Na to zas Afrodíté jí odvece, Diova dcera: „Vznešená bohyně Héro, jež pocházíš z velkého Krona, 195 pověz, co na mysli máš, mé srdce mi káže to splnit, jestliže mohu to splnit a vůbec splnit to možno.“ Jí pak, smýšlejíc lest, zas pravila vznešená Héré: „Propůjč lásky mi kouzlo a svůdnosti, kterýmžto všecky přemáháš věčné bohy a veškery smrtelné lidi. 200 K hranicím Země teď jít mám úmysl, dárkyně plodů, matka kde bydlí Téthys a Ókean, prapůvod bohů, kteří mě pěstili s péčí a živili ve vlastním domě, svěřenou od matky Rheie, když Kronovec vidoucí v dálku pod zem Títéna Krona a pod moře vlnivé svrhl. 205 Na ty se podívat půjdu a smířit jim nesmírné sváry, neboť už dlouhý čas druh druha se úplně straní, milého lůžka a lásky, když hněv jim zapadl v srdce. Kdybych domluvou svou jim milé smířila srdce, zase je na lůžko svedla, by opět se spojili v lásce, 210 navěky bych jim milou a ctěnou byla pak zvána.“ Úsměvná Afrodíté jí na to zas odvěce takto: „Nelze a není slušno se vzpírat žádosti této, neboť tě Kronovec Zeus, bůh nejlepší, v náručí mívá.“ Řekla, a od prsou svých hned vyňala ozdobný řemen, 215 s obrazci; v řemeni tom jsou všemožná vábidla skryta, skryto v něm kouzlo je lásky, v něm svůdnost, laskání vábné, lichota, která přelstí i moudrých rozvahu lidí. Ten jí do rukou dá, dí slovo a promluví takto: „Tu máš, vezmi ten řemen a ukryj ho za ňadra tajně, 220 ozdobný — všecko to v něm jest vkouzleno — nemyslím tedy, s nezdarem že se zas vrátíš, oč ve svém duchu se snažíš.“ Bohyně výrazných zraků se usmávši, vznešená Héré, s úsměvem za ňadra svá ten řemen potajmu skryla. Domů se Afrodíté zas vrátila, Diova dcera, 225 Héré kvapně se zvedla a odešla s olympských vrchů, spěchala píerskou zemí a émathskou, libým to krajem, přelétla pohoří Thréků, kde chov jest pěstován koňský, nejvyšší temena sněžná, však ani se nedotkla země, potom přelétla Athos a na tůň se zvlněnou snesla, 230 přišla pak do města Lémna, kde božský panoval Thoás. Se Spánkem, bratrem to Smrti, se potká na této výspě, vřele mu pravici stiskne, dí slovo a promluví takto: „Spánku, ty všechněch bohův a všechněch vladaři lidí, jako jsi žádosti mé již vyhověl, tak mne i nyní 235 poslechni — budu ti já pak povděčna na věky vekův: Diovy zářící oči hleď uspat pod jeho víčky, ihned, jakmile já bych přilehla v objetí jeho. Krásnou a nezrušitelnou ti pohovku věnuji darem, zlatou, syn můj sám, bůh Héfaistos, dovedný mistr, 240 zrobí ji obratnou rukou a připojí podnožku vespod, na kterou, při hodech sedě, si lesklé položíš nohy.“ Na to jí sílivý Spánek dal odpověď těmito slovy: „Vznešená bohyně Héro, jež pocházíš z velkého Krona, jiného zajisté já bych z bohů žijících věčně 245 uspal docela snadno — i samého Ókeana, nesmírný dmoucí se proud, jenž přece je prapůvod všeho, avšak k Diovi já bych nechtěl, Kronovu synu, přistoupit, ani ho uspat — leč sám by mě vybídl k tomu. Však jsem zajisté já již dostal za vyučenou 250 rozkazem tvým, jak Zévův syn, ten hrdina chrabrý, nazpět z Ília plul, když trójské vyvrátil město. Diovi uspal jsem já tou dobou bdělého ducha, rozliv se mámivě kol. Tys v duši mu smyslila zhoubu, vzbudivši zuřivé větry a jejich nárazy prudké, 255 až jsi ho na výspu Kós pak zahnala, lidnatý ostrov, daleko od přátel všech. Zeus procitnuv, nesmírně zuřil, smýkaje domem bohy, však obzvlášť po mně se sháněl chtěje mě do moře shodit — a byl bych nadobro zmizel. Mne však spasila Noc, jež krotí bohy i lidi: 260 k té jsem prchaje přišel — Zeus přestal, jakkoli zuřil, chranilť se vykonat čin, jenž kvapné je nemilý noci. Nyní nutíš mě zas, bych vykonal nemožnost tuto?“ Bohyně výrazných zraků mu odvece, vznešená Héré: „Spánku, nač ve věci té máš opět rozpaky v duši? 265 Myslíš, že Vidoucí v dálku by právě tak pomáhal Tróům, jako když pro syna hněv jej zachvátil, pro Hérákléa? Pojď, já z Charitek jednu, z těch mladistvých, Pásitheu, po které přece ty sám den ze dne jsi roztoužen stále, za ženu tobě chci dát — tvou chotí bude se zváti.“ 270 Řekla, i zplesal Spánek a toto jí v odpověď pravil: „U styžských neklamných vod teď, Héro, mi přísahou potvrď, přičemž jednou rukou se živné dotekni země, druhou třpytného moře, by bozi nám za svědky byli, všichni, co hluboko jsou, tam pod zemí, pospolu s Kronem, 275 ty že mi z Charitek jednu, z těch mladistvých, Pásitheu, zadáš, po které já den ze dne jsem roztoužen stále!“ Héré bělostných loktů slov Spánkových poslušna byla: přisáhla, jako si žádal, a výslovně volala všecky v hlubinách Tartaru bohy, již jménem Titéni slovou. 280 Když pak se zařekla Héré a přísahu skonala řádně, ihned se vydali dále a minuli Lémnos a Imbros, hustým zakryti vzduchem, a rychle si razili dráhu. K Ídě pak, bohaté zdroji, se dostali, mateři zvěře, k Lektu, kde první vstup jest od moře; brali se dále 285 po souši: zachvíval hvozd, jak kráčeli, vrcholy svými. Tam však Spánek zůstal, než Diovy oči ho zhlédnou, vyšplhav na vrchol jedle, té nejvyšší, kterážto tenkrát na Ídě nejvýš vzrostla a vzduchem sahala k nebi. Na tu se posadiv bůh, byl jedlovým větvovím zakryt, 290 ptáku, jenž hlas má ostrý, jsa podoben, kterého v horách chalkidou bohové zvou, však lidem kymindis slove. Na vrch Gargaron Héré pak chvatným vystoupla krokem; v ídském vysokém horstvu ji Kronovec oblačný spatřil. Sotva ji zhléd, již rozvážný duch byl zatemněn láskou, 295 jako když, po prvé tenkrát, se sdružili objetím lásky, na lůžko vystupujíce, však za zády rodičů milých — Ihned před Hérou stanul, děl slovo a promluvil takto: „Kam tak naspěch, Héro, sem přicházíš s olympských výšin? Nejsou tu koně a vůz však po ruce, na nějž bys vstoupla.“ 300 Jemu pak, smýšlejíc lest, zas pravila vznešená Héré: „K hranicím Země teď jít mám úmysl, dárkyně plodů, matka kde bydlí Téthys a Ókean, prapůvod bohů, kteří mě pěstili s péčí a živili ve vlastním domě: Na ty se podívat půjdu a smířit jim nesmírné sváry, 305 neboť už dlouhý čas druh druha se úplně straní, milého lůžka a lásky, když hněv jim zapadl v srdce. Avšak spřežení mé jest pod Ídou, bohatou zdroji, které mě suchou zemí i vodstvem poveze k cíli. Teď však za tebou, Die, sem přicházím s olympských výšin, 310 aby tě na mne pak hněv snad nepojal, kdybych se tajně vydala k hlubokým proudům a do domu Ókeanova.“ Kronovec, oblačný Zeus, zas těmito odvětil slovy: „Tam by ses, milá Héro, i později vydati mohla, my však na lůžko pojďme, ať spočinem v náručí lásky: 315 neboť taková touha mne dosud nezmohla nikdy, po žádné z bohyň ni žen, skrz naskrz mi zalivši prsa, ani když k Ixíonské jsem vzplanul manželce láskou, mateři Peirithoově, jenž věhlasem roven byl bohům, k Danai Akrisiovně, té dívčině kotníků krásných, 320 z které zrodil se Perseus, rek nad muže veškery slavný, ani když k dívce jsem vzplál, již Foiníx přeslavný zplodil, mateři Rhadamantya a Mínóa rovného bohům, ani když k Semele kdysi a k thébské jsem Alkméně vzplanul, kterážto Hérákléa mi zrodila, hrdinu lvího, 325 Semelé Dionýsovi jest mateří, útěše lidstva, ani když k Démétře sličné, k té vládkyni pletenců krásných, ani když k přeslavné Létě a také k samotné tobě, teď jak po tobě bažím a sladká touha mě jímá.“ Jemu pak, smýšlejíc lest, zas pravila vznešená Héré: 330 „Jaké’s to pravil slovo, ty Kronův přehrozný synu? Jestliže touha je tvá, bys spočinul v náručí lásky na vrcholu pohoří Ídy — ó pak je sem zdaleka vidět! Jakpak — kdyby tak nás kdos z bohů žijících věčně uviděl na hoře spát? — ten půjde a řekne to bohům!! — — 335 ó pak já v tvůj dům bych nikdy už nepřišla více, až bych povstala s lůžka — vždyť nebylo by mi to slušno! Avšak jestliže chceš — když tvému se zlíbilo srdci — vždyť máš ložnici přec, již syn tvůj, Héfaistos milý, zrobil a pevné dveře ti k veřejím připojil zručně: 340 tam teď lehnout si pojďme, když tobě se zlíbilo lůžko!“ Kronovec, oblačný Zeus, zas těmito odvětil slovy: „Héro, jen neměj strachu, že někdo nás z bohů neb lidí spatří: v takový mrak nás kolkol zahalím oba, v zlatý, že Hélios sám nás naprosto nespatří pod ním — 345 který paprskem svým přec vidí nejbystřej ze všech.“ Pravil a v náruč bral syn Kronův manželku Héru. Zespodu božská zem jim rodila květiny čerstvé: vyrostl rosný jetel a šafrán, hyakinth krásný v koberec hustý a měkký, jenž od země vzhůru je zdvíhal. 350 Na ten si bohové lehli a přes sebe prostřeli oblak, krásný, skvoucí se zlatem, jenž třpytné krůpěje rosil. Tak tam pokojně dřímal, jsa na vrchu Gargarském otec, zmožen spánkem a láskou a choť svou v náručí držel. Honem tu sílivý Spánek se rozběhl k achajským lodím, 355 aby měl rychlou zvěst bůh Poseidón chvějící zemí: Kvapem přistoupil k němu a pravil perutná slova: „Chutě jen, Poseidóne, teď Achaiům pomáhej dále, také slávu jim dej, byť na chvilku, dokud je v spánku Zeus, vždyť byl jsem to já, jenž libým jej obestřel spánkem, 360 Héré pak lstí jej svedla, by láskou ji v objetí pojal!“ Řekl a odešel zpět zas k slavným plemenům lidským, víc jej podnítiv ještě, by Danaům pomocí přispěl: Skočil do první řady a takto k nim hlasitě volal: „Argejci, chcete již opět, by Hektór vítězství dobyl, 365 aby se zmocnil lodí a došel veliké slávy? On sic má ten záměr a chlubí se, poněvadž mešká Achilleus u lodí dutých, jsa ve svém rozhněván srdci, o něj pak nebudem stát tak přílišně, budem-li všichni horlivě k tomu se míti, by jeden druhému přispěl. — 370 Pročež nyní se tím, jak poradím, spravujme všichni: štíty, jež v táboře nám jsou nejlepší, největší ze všech, vezměm a lesklé přilby si na hlavy k ochraně vložme, oštěpy též, jež nejdelší jsou, v své pravice chopme, potom vyjděm a já vás povedu — jistěže Hektór, 375 Priamův syn, pak nezdolá nás, byť sebe víc zuřil. Je-li kdo statný v boji a štít má na pleci malý, dej jej slabšímu muži a štítem větším se zakryj!“ Oni ho slyšeli rádi a ochotně poslušni byli. Vládci, ač raněni byli, své vojíny řadili sami, 380 Odysseus, Týdeův syn, též mocný vládyka mužstva; ke všem došli si zvláště a kázali změniti štíty: silný si štít bral silný a slabší slabšímu dával. Ale když třpytné štíty si na svá těla už vzali, vyšli a Poseidón sám šel před nimi, Zemětřas vládce, 385 strašlivý břitký meč v své pádné pravici maje, třpytem podobný blesku. — S ním nikdo se utkati nesmí v kruté válečné seči: zlá bázeň zdržuje muže. Také Trójany své tam slavný pořádal Hektór. Tehdáž válečný svár jim prostřeli, nadmíru hrozný, 390 Poseidón tmavých vlasů a statný hrdina Hektór, jeden pomáhal Tróům a druhý Danaům zase. Mocně se zvlnila tůň až k samým stanům a lodím Argeiů — obojí voj šel do boje s velikým křikem. Neječí tolik vlna, jež valí se naproti souši, 395 těžkým Borea dutím jsouc puzena z širého moře, není takový praskot, jejž vydává planoucí požár v lesních úvalech horských, když vzplane a stravuje lesy, nehučí tolik vichr, když burácí v korunách stromů, který ze všeho nejvíc, jsa rozpoután, zuří a ječí, 400 jaký se rozlehl ryk, když na sebe zprudka se vrhlo trójské i achajské mužstvo a hrozný spustilo pokřik. První po Aiantovi svůj oštěp vymrštil Hektór, právě když přímo mu rek stál naproti — aniž se chybil: bodl, kde řemenů dvé měl napjato okolo prsou, 405 jedním držen byl štít, meč stříbrem zdobený druhým: tyto pak jemné tělo mu spasily. Vzplanul tu Hektór hněvem, že rychlé kopí mu naprázdno vylítlo z ruky. Nazpět v soudruhů dav zas couval, prchaje smrti. Jeho, jak couval krokem, zas udeřil veliký Aiás 410 balvanem — jakých se dost kol nohou válčících mužů, podloh to korábů rychlých, tam válelo. Jeden z nich zvednuv Hektora do hrudi ranil, hned nad štítem, poblíže krku: otočil jím jak vlkem, že kolem vrávorat počal. Jako když velký dub jest vyvrácen Diovou ranou, 415 z kořen, a hrozný puch pak z otvoru dýmati počne, sirný — kdo nablízku stojí a výjevu toho je svědkem, bez dechu jest — vždyť hrůzy je pln blesk bouřného Dia: takto i silný Hektór se rázem do prachu skácel, z ruky mu kopí padlo, a zároveň se štítem přilba, 420 na těle brnění krásné pak zařinklo, zdobené kovem. Ihned s velikým křikem se synové achajští shlukli, mníce, že odvlekou reka, a četná házeli po něm kopí, však nižádný z nich přec nemohl vládyku lidu ranit zblízka ni zdáli, vždyť dřív jej mužové přední 425 obstoupli: Púlydamás i Aineiás, Agénór slavný, Sarpédón, Lyčanů vůdce, a konečně hrdinský Glaukos. Každý z ostatních též oň pečoval: rozestřelť před něj štít svůj s krásnými kruhy — a druzí ho rukama zvedli, kvapně, a s bojiště pryč s ním prchali, dokud se ke svým 430 nedostal rychlým koňům, již v pozadí boje a půtek stáli i s ozdobným vozem a při něm byl vozataj jejich. Koně ho k Íliu vezli a raněný zhluboka vzdychal. Když pak přišli až k místu, kde brod jest v půvabných proudech Skamandru, vírné řeky, již věčný Kronovec zplodil, 435 tam jej složili na zem a říčnou kropili vodou. Hrdina přišel k sobě a na chvíli otevřel oči; pak se však v kolena schoulil a krev se mu spustila temná. Potom naznak se rek zas překotil, opět mu oči černá zakryla noc, vždyť dosud ho zmáhala rána. 440 Sotvaže Achajci zhlédli, že Hektór se vzdaluje z boje, zhurta se na Tróy vrhli a v prudší dali se bitvu. Tenkráte rychlý Aiás, syn Ojleův, nejdříve ze všech, Satniu, s ostrým kopím naň vyraziv, zasadil ránu, který byl Énopův syn. — Jej zrodila rusalka víla 445 Énopu, pastýři stád, blíž pobřeží Satnioëntu. Aiás oštěpem slavný jej kopím do slabin bodl, zblízka se vyřítiv naň. Kles’ naznak a o jeho tělo strhla se strašlivá seč jak danajských mužů tak trójských. Kopiník Panthoův syn vtom kvapem přišel ho bránit, 450 který oštěpem svým tam poranil Prothoénora, rodem z Aréilyka; i projelo obrovské kopí ramenem — raněný padl a zaryl do země prsty. Mohutně Púlydamás vtom vykřikl s velikou chloubou: „Poznovu Panthoův syn, jak myslím, hrdina statný, 455 z pevné pravice své teď nehodil oštěpem marně, nýbrž z Achaiů kdos jej do těla přijal, a myslím, že se oň opírat bude, až do sídla Hádova půjde.“ Řekl, a při té chloubě se ozvala v Achajcích bolest; chrabrý veliký Aiás byl obzvlášť pobouřen v srdci, 460 mohutný Telamónovec — vždyť padl mu docela blízko. S rychlostí, když rek couval, naň lesklým oštěpem mrštil. Hrdinu Púlydamanta sic černá minula zhouba, poněvadž uskočil stranou — hrot vjel však do Archelocha, statného Anténorovce, vždyť bozi mu určili zkázu: 465 kopím bodl ho tam, kdež hlava se spojuje s týlem, v obratel nejhornější, a oba mu prosekl svazy. A když raněný klesl, tu hlava i s nosem a ústy půdy se dotekla dřív než lýtka a kolena jeho. K rekovi Púlydamantu zas Aiás mohutně zvolal: 470 „Uvaž teď, Púlydamante, a pověz mi neklamnou pravdu: Zdalipak tento zde muž nám vyváží Prothoénora, cenou — vždyť rodem nízký ni z nízkých věru se nezdá, bratr je Anténora, jak myslím, statného jezdce, nebo snad syn, vždyť vzrůstem se zdá být z rodiny jeho.“ 475 Řekl a poznal ho dobře. — Lid trójský zatesknil v srdci. Promacha boiótského tu Akamás poranil kopím, bratrovo obkročiv tělo, jež Promachos odvléci hodlal. Mohutně Akamás rek vtom vykřikl s velikou chloubou: „Argejci, rekové hubou, a bohatí chlubnými řečmi, 480 přec tedy nečeká nás, jen jediných, svízel a hoře, nýbrž bude i vám, jak vidět, hynouti takto! Uvažte jen, jak na zemi sklán, váš Promachos dřímá, oštěpem mým — toť bratrův pád vám pomsty mé činem nebyl nesplacen dlouho — jen proto si ledakdos přává 485 ve svém domě mít bratra, by stal se mu mstitelem zhouby.“ Řekl, a při té chloubě se ozvala v Achajcích bolest, chrabrý však Péneleós byl obzvlášť pobouřen v srdci. Vyrazil na Akamanta — ten nevyčkal útoku dřevcem statného tohoto vládce, jenž poranil Ílionéa, 490 Forbanta, boháče stády, to potomka, kterého z Tróů nejvíc miloval Hermés a hojným jměním ho nadal — matka mu zrodila však jen jednoho, Ílionéa. Tehdáž pod samou brvou jej do důlku očního ranil, panenku vyrazil ven, hrot kopí pronikl okem 495 naskrz a prorazil týl — on sedl si, roztáhnuv ruce, avšak statný ten rek vtom meč svůj vytasiv ostrý, ťal jej do středu hrdla a mečem srazil mu na zem hlavu, a přilbici s ní. Ten velký dosavad oštěp v očním důlku mu tkvěl. Rek hlavu jak makovku zdvihnuv, 500 všechněm ji ukázal Tróům a chlubná promluvil slova: „Nuž, teď doneste zvěst, ó Trójané, otci a matce statného Ílionéa, by v domě se oddali pláči! Vždyť též Promacha choť, jenž pochází z Alegénora, s radostí manželův návrat už nespatří, až bychom jednou 505 z Tróje se na lodích svých zas vrátili, Achajci jaří.“ Řekl, a všechněm Tróům se hrůzou zachvěly údy, každý se rozhlížel kol, jak náhlé záhubě ujít. Nyní mi povězte, Músy, jež bydlíte v olympských domech, který, z Achaiů první, se zmocnil krvavých zbraní, 510 jakmile Zemětřas slavný byl obrátil převahu bitvy. Aiantem Telamónovcem byl nejdřív Hyrtios raněn, Gyrtiův syn, jejž za vůdce měl lid statečných Mysů, Falkés byl od Antilocha i Mermeros ze zbroje svlečen, Morys i Hippotión jsou zabiti od Mériona, 515 od Teukra Perifétés a Prothoón zbaveni žití. Potom též Hyperénór byl poraněn, vládyka lidu, do slabin od Meneláa — hrot projel vnitřnostmi jeho: celé je proťal veskrz, a duše mu zející ranou kvapem vylétla z těla, a temno mu zastřelo oči. 520 Rychlý hrdina Aiás, syn Ojleův, zabil jich nejvíc, neboť v stíhání rychlém se nikdo mu nemohl rovnat, když se dal na útěk lid, jak Zeus v něm způsobil zmatek.