ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Silný Menoitiovec až dosud ve staně léčil zranění přítele svého. A zatím válčili dále v davech Danajci s Tróy — však neměl už patrně příkop Trójany v postupu zdržet ni za ním vysoká hradba, 5 zřízená k ochraně lodí, a před ní vybrán byl příkop, aby jim rychlých lodí a kořisti chránily hojné — skvělých slavnostních žertev však věčným nevzdali bohům. Takto i příkop i zeď jsou zřízeny bez vůle bohů věčných — z příčiny té též neměly trvání dlouhé. 10 Pokud byl na živě Hektór, a pokud se Achilleus hněval, pokud Priamos král měl hrad svůj nezbořen ještě, dotud trvání měla i velká Danaů hradba. Když však zemřeli z Tróů, kdo ze všech nejlepší byli, mnozí z Achaiů též — buď padli neb zůstali živi — 15 a když Priamův hrad byl zbořen v desátém roce, když se i danajský lid zas vrátil do milé vlasti: tehdáž Apollón Foibos i Poseidón pojali záměr, přívaly řek tam svésti a zeď tak velikou zbořit. Řeky ty prýští s Ídy a vtékají do hlubin mořských: 20 Karésos, Heptaporos a Rhodios, Gréníkos, Rhésos, božské Skamandru proudy, a Simoeis, Aisépos blízký, u nichž přemnoho přilbic a množství kožených štítů do prachu spadalo druhdy a plemeno půlbohů reků. Obrátil ústí těch řek bůh Apollón na jedno místo: 25 na zeď po devět dní hnal proud — Zeus pomáhal deštěm, opřítrž, aby tu hradbu co nejdřív do moře spláchl. Počal ji Zemětřas sám, v svých rukou trojzubec nesa, bourat a vlnami řek jí veškery základy smetl z kamenů velkých a klád, jež Danajci sroubili pracně, 30 u proudův helléspontských pak učiniv plošinu rovnou veliký mořský břeh zas přikryl spoustami písku. Když byl pobořil zeď, zas do koryt svedl ty řeky, do kterých vlévaly dřív svou krásnou proudící vodu: tak tedy Apollón Foibos i Poseidón učinit měli, 35 později, avšak tehdy kol ohrady stavěné pevně zápas a ryk plál prudce a praskaly ve věžích trámy z úderů. Achajský lid, jenž Diovým bičem byl zdolán, u svých korábů dutých, jsa tísněn, choulil se k sobě: neboť se Hektora bál, jenž silný byl útěku strůjce, 40 který stejně jak dřív tam bojoval, podoben vichru. Jako se na lovu lev neb divoký otáčí kanec silou bezuzdný svou, když lovci a psové ho sevrou — lovci tu všichni jak zeď, druh ke druhu sraženi těsně, řadí se naproti němu a četná házejí po něm 45 kopí z pravicí svých, však zmužilé srdce mu nikdy netrne, aniž se bojí — až vlastní ho zabije mužnost; točí se na všecky strany, a útočí na řady mužů: kam však vrhne se lev, tam couvají myslivců řady. Stejně se otáčel Hektór, jda zástupem, žádaje druhů, 50 aby jen příkop přešli — však neměli odvahy k tomu koňové rychlých noh, než hlasitě řehtali všichni, stojíce na samém kraji, vždyť příkop velmi je děsil, široký — přeskočit jej neb přejít nebylo snadno, neboť srázný byl svah, jenž strměl po celé délce, 55 s obou příkopu stran, jenž odshora silnými koly, ostrými, ovrouben byl, jež zatloukli, husté a velké, achajští synové statní, by odpůrce odrazit mohli. Nebylo koňům snadno, by s vozem s krásnými koly vkročili v hloub — bylť na vahách lid, zdaž pěšky to svede. 60 Ale tu Panthoův syn děl k Hektoru, přistoupiv k němu: „Hektore s druhými vůdci jak spojenců našich tak Tróů, nesmysl jest tím příkopem hnát svá spřežení rychlá: velmi je těžká vec jej přejeti: na druhé straně trčí špičaté koly a za nimi achajská hradba. 65 Proto i nemožno jest tam jezdcům sjeti a válčit: vždyť je tam těsné místo, kdež tuším k úrazu přijdou. Jestliže smýšleje zhoubu, je hodlá nadobro zničit svysoka hřmící Zeus, nám Trójanům pomáhat dychtě — pak bych jistě si přál, ať raději hned se to stane, 70 aby tu danajský lid byl vyhuben, daleko Arga. Pakli se obrátí na nás a od svých lodí nás opět zaženou — — kdyby náš voj v ten hluboký příkop byl zahnán!! ó — pak najisto mním — jak Danajci na nás se vrhnou, že pak ni posel se z nás již nevrátí do města odsud! 75 Pročež nyní se tím, jak poradím, spravujme všichni: koně ať druhové naši zde při kraji příkopu zdrží, ostatní půjdem pěšky, však úplně odění ve zbroj, Hektorem vedeni všichni, a sevřeně — takto zas oni podlehnou, jestliže jim jest určena konečná zhouba!“ 80 Řekl, a prospěšný návrh se Hektoru velice líbil: ihned s povozu svého, i se zbrojí, seskočil na zem; také Trójané druzí již na svých nedleli vozech, nýbrž sestoupli všichni, jak Hektora slavného zhlédli, načež každý ten rek dal rozkaz vozkovi svému, 85 u kraje příkopu zůstat a držet v pořádku koně. Potom se rozstoupli všichni a do pěti sřadili skupin, v husté se srazili čety a kráčeli za svými vůdci: jedni šli s Hektorem samým a hrdinským Púlydamantem, nejlepší, nejčetnější, a ze všech toužili nejvíc 90 prolomit achajskou hradbu a u dutých korábů válčit. Také vozataj sám jich sledoval — u vozu totiž jiný, chabější muž, byl rekem Hektorem nechán. Druhých vůdcem byl Paris a Agénór, Alkathoos, třetích pak Déifobos a Helenos podobný bohům, 95 synové Priama krále, a hrdinský Ásios třetí, Ásios, Hyrtakův syn, jejž přivezli z Arisby koně, hnědí, postavy velké, až od řeky Selléentu. Čtvrtých Anchísův syn byl velitel, hrdina statný, Aineiás, kráčelo s ním dvé synův Anténorových, 100 Akamás, Archelochos, již v každé se vyznali bitvě. Slavným spojencům trójským se postavil Sarpédón v čelo, který si přibral i Glauka a chrabrého Asteropaia, neboť ti se mu zdáli, hned po něm, z ostatních všechněch obzvlášť nejlepší být — sám vynikal nad druhy všechny. 105 Když pak se ke druhu druh již přitiskli pevnými štíty, rovnou, zápasu chtiví, šli do boje, mníce že jistě Achajci nezdrží jich, než do černých lodí že vtrhnou. Tehdáž Trójané druzí a přeslavní spojenci jejich vzorného Púlydamanta se řídili výbornou radou, 110 Ásios jediný z nich, syn Hyrtakův, záštita mužů, nechtěl nechati tam svých koňů a soudruha vozku, nýbrž k rychlým lodím i s nimi se pokusil přijet, bláhový — nemělť ovšem své strašné záhubě ujít, neměl s vozem i koňmi se od černých korábů dutých 115 do Tróje šlehané větry zas nazpět navrátit slavně — neboť proklatý los jej temnem zahalil dříve kopím Ídomenéa, jenž syn byl Deukaliónův. Ásios na levý bok hnal spřežení, kudy se vždycky Achajci vraceli s pláně i se svými koňmi a vozy. 120 Tamtudy přejel s koňmi a s povozem, aniž však našel veřeje přimklé k bráně a za nimi závoru dlouhou, nýbrž dokořán byly, a muži je drželi v rukou, zdali by někoho z druhů, když prchal, spasili k lodím. Tudy svou spřež hnal kupředu rek, s ním kvapili druzí, 125 ostrý spustivše křik, vždyť myslili, tehdy že jistě nezdrží útoku jejich a do černých lodí že vtrhnou. Bláhoví! Hrdinů dvé tam před branou zastali chrabrých, nadmíru statné syny dvou Lapithů válčících kopím: jeden, Peirithoovec, byl mohutný Polypoités, 130 Leonteus byl pak druhý, jak Arés, záhubce mužstva. V popředí vysoké brány ti rekové nehnutě stáli, podobni horským dubům, jež vrchem strmíce k výši, vzdorují Diovu dešti a vichřicím po všecky časy, velkými kořeny svými, a dlouhými, zarostlé v půdě; 135 tak tam čekali též, své věříce síle a rukám, když se jim Ásios blížil, muž ohromný, aniž se hnuli. Trójané vyschlé štíty tu vysoko pozvedli zpříma naproti pevné hradbě a běželi s velikým křikem. Vedl je Íamenos a Orestés, Ásios vládce, 140 Adamás, Ásiův syn, též Oinomaos a Thoón. Lapiti nějaký čas lid Danaů holení krásných nutkali, uvnitř jsouce, by hájili korábů dutých. Když však viděli již, jak Trójané útočí na zeď, a jak danajský lid jest v útěk lomozný stržen, 145 oba tu kvapem vyšli a válčili v popředí brány, podobni divým kancům, již čekají na horách kdesi štvanici mužův a psů, jak pomalu z dálky se blíží: z boku tu vyrazí oba a z kořen křoviny lesní lámou okolo sebe, a skřípot zubů je slyšet, 150 až pak některý muž jim kopím odejme život — takto i lesklý kov jim řinčel na jejich prsou, jak byli tepáni zpředu, vždyť válčili nadmíru statně, věříce ve svou sílu a v soudruhy nahoře na zdi: ti totiž po celý čas déšť kamenů metali shůry, 155 s věží stavěných pevně, by rychlých korábů v plavbě chránili, sebe i stanů. Tak sněhové padají vločky, které vichřice zlá, jež plaší oblaky stinné, v chomáčích hustých žene a sype je na zemi živnou, právě tak kameny husté se sypaly z achajských rukou, 160 avšak také i trójských, a přilbice duněly temně, balvany tepány jsouce, i vprostřed vypouklé štíty. Tehdáž hlasitě zalkal a na svá si udeřil stehna Ásios, Hyrtakův syn, pak rozhněván, promluvil takto: „Ty tedy též, ó Zéve, ses ukázal přítelem klamu, 165 naprosto — nikdy bych já byl neřekl, že by kdy mohli Achajci zdržet náš útok a nezdolné pravice naše. Tito jak včely neb vosy, jichž tělo je uprostřed hbité, při cestě, kamení plné, si vystaví společné hnízdo, z dutého obydlí svého však neprchnou, nýbrž tam jsouce, 170 naproti útočníkům se o plod dávají v zápas: stejně, ač dva jen byli, ti Lapiti neměli chuti ustoupit dřív, než pohubí nás neb zahynou sami.“ Pravil, však Zévův duch tou řečí se pohnouti nedal, neboť si raději žádal, by Hektór dosáhl slávy. 175 Každý z oddílů vojsk kol jiné bojoval brány. Těžká věru je věc, bych líčil všecko jak Músa: všude kol kamenné hradby se rozhořel planoucí požár, velký — a danajský voj, byv donucen, truchlivý v srdci, o své lodi se bránil, a bozi se rmoutili v srdci, 180 všichni, co Danaům dřív jich bývalo pomocno v boji. Tak těch Lapithů dvé tam svádělo vražednou bitvu. Tehdy rek Polypoités, muž mohutný, Peirithoovec, Damasa oštěpem sklál skrz přilbici s bronzovým čelem, aniž přilbice bronz jej zadržel: do hlavy vnikl 185 oštěpu hrot, v ní prorazil kost, až v hlavě mu mozek celý zalila krev — tak zabil ho, jak se naň řítil. Hrdinu Pylóna potom a Ormena života zbavil, syna pak Antimachova rek Leonteus, Areův soudruh, poranil oštěpem svým, jímž dole ho v opasek bodl, 190 potom broušený meč rek Leonteus vytasiv z pochvy, nejdřív na Antifata skrz zástup vojínů vrazil, načež zblízka ho ťal — ten naznak skácel se na zem. Potom však Íamenos a Orestés, hrdinský Menón, vesměs sraženi byli, druh za druhem, na zemi živnou. 195 Zatím co vítězi zbroj jim svlékali, zářící leskem, mužstvo, jež s Púlydamantem a Hektorem kráčelo k boji, nejlepší, nejčetnější, co nejvíc toužilo ze všech prolomit achajskou hradbu a ohněm zapálit lodi, avšak váhalo ještě a při samém příkopu stálo, 200 neboť jim přiletěl pták, když přejít hodlali příkop, orel vysokoletý, a zleva jim zamezil postup. Orel v pařátech svých měl velkého rudého hada, který zmítal se živ, však dosud půtky se nevzdal, neboť ač držel ho pták, přec v hrudi jej u hrdla uštkl, 205 obrátiv nazpět hlavu. Pták pustil jej od sebe na zem, zachvácen bolestí krutou a shodil ho do středu vojska, sám pak bolestně vzkřikl a odletěl s vanutím větru. Trójany popadl strach, když viděli třpytného hada ležeti uprostřed nich — zlé znamení bouřného Dia. 210 Tenkrát Panthoův syn děl k Hektoru, přistoupiv k němu: „Kdykoli na schůzích mluvím, ty vždycky mě haníváš nějak, ačkoliv smýšlím dobře — však není přípustno, není, aby, kdo prostý je občan, ti odmlouval v poradě vůdců, také ve válce nikdy — než naopak sílil tvou vážnost. 215 Avšak povím ti teď, jak nejlíp zdá se mi v srdci: Nechoďme, Hektore, dál vést zápasy o jejich lodi! Neboť takhle, jak mním, věc dopadne: jestliže vskutku Tróům přišel ten pták, když přejít hodlali příkop, orel vysokoletý, a zleva jim zamezil postup — 220 jestliže v pařátech svých měl velkého rudého hada, živého, hned ho však pustil — než do hnízda milého přišel, aniž ho donesl k cíli a dal jej mláďatům vlastním —: takto se nám též stane — i kdybychom s velikou silou zbořili hradbu i bránu, a Danajci před námi couvli — 225 v pořádku cestou touž již nepůjdem od lodí nazpět, neboť přemnoho Tróů tam necháme, ježto je kopím pohubí achajský voj, jenž lodí hájiti bude. Taký výklad by dal muž věštec, který by v duši dobře byl znamení znalý, a lidé ho poslušni byli.“ 230 Posupně pohleděv naň děl Hektór jiskřící přilbou: „Púlydamante, cos děl, toť nijak milé mi není! Jistěže lepší návrh, než takový, vymyslit umíš! Jestliže opravdu však ten návrh pronášíš vážně, potom pochyby není, že bohové zmátli ti rozum: 235 radíš záměru nedbat, jejž sám nám, nedávno tomu, Kronovec mohutně hřmící byl slíbil, přikývnuv hlavou. Zato však vybízíš nás mít k ptákům širokých křídel důvěru!! Avšak těch já nedbám, aniž se starám, zda snad napravo letí, kde vychází zora a slunce, 240 aneb na levou stranu, kde chmurný se nalézá západ. My se však záměry řiďme, jež velký Kronovec určil, který smrtelným lidem i věčným vladaří bohům! Jeden je nejlepší pták, být ochráncem otčiny vlastní! Copak se, Púlydamante, tak bojíš vražedné bitvy!? 245 Neboť kdyby i smrt nás ostatní zasáhla všecky, u dutých achajských lodí — ty nemusíš báti se smrti: ty totiž nemáš ducha, jenž bojovný byl by a statný. — Ujdeš-li z vražedné bitvy, neb někoho jiného z mužů budeš zrazovat řečmi a od boje odvrátíš takto, 250 proboden oštěpem mým svůj život na místě ztratíš!“ Hektór dokončiv řeč, šel v popředí, oni šli za ním, náramný činíce křik. — Vtom Kronovec, velitel blesků, najednou s ídských hor jim poslal bouřlivý vítr, kterýžto rovnou k lodím hnal prach, jenž ubíral síly 255 Achaiům — avšak Tróům a Hektoru přinášel slávu. Trójané znamení tomu a vlastní věříce síle; velkou danajskou hradbu se úsilně snažili zbořit, hledíce strhnout římsu a skácet cimbuří na ní: páčili výstupní sloupy, jež nejvíc dopředu právě 260 Achajci zatloukli v půdu, by věžím ochranou byly — ty jim vyvrátit chtěli, čímž doufali achajskou hradbu prolomit — achajský voj však nijak necouval s cesty, nýbrž cimbuří hradby svým štítem kryjíce každý, tepali odpůrce své, když k útoku na zeď se hnali. 265 Tehdáž Aianti oba, své vojíny pobádajíce, chodili za hradbou všude a budili v Achajcích chrabrost, jednoho vlídnou řečí a druhého tvrdými slovy, kdykoli někoho zhlédli, jak úplně umdlévá v boji: „Ať je kdo, přátelé, z vás teď výtečný, ať je i střední, 270 ať je i špatnější též, vždyť všem jest nemožno mužům stejní ve válce být — však všem teď nastala práce. Vždyť přec sami to snad již vidíte. — Velení mého poslušni, nižádný z vás ať nazpět se nevrací k lodím, nýbrž žene se vpřed, druh k zápasu pobízej druha, 275 zdali by Zeus nám dal, král Olympu, velitel blesků, odrazit nazpět bitvu a odpůrce zahnati k městu!“ Tak tam křičeli silně a nutkali Achajce k boji. Jaké jsou sněhové vločky, když sypou se s oblohy hustě v zimní den, když všemoudrý Zeus dá padati sněhu, 280 neboť smrtelným lidem chce ukázat tyto své střely: utiší vání větrův a sněží pořád a všecky pokryje vrcholy horské a strmé podhoří jejich, jetelem porostlé pláně a lidská úrodná pole. Pobřeží zpěněné tůně i zátoky pod sněhem leží, 285 vlna sic doráží na něj a hubí jej — ostatní všecko navrchu pokrývá sníh, když Diova vánice spadne: takto se s obou stran tam sypal kamenů příval, jednak do mužstva Tróů a tam zas v achajské mužstvo — jak se tam tepali hrozně — hřmot rachotil po celé hradbě. 290 Ale ni trójské mužstvo ni statný hrdina Hektór nebyl by prolomil bránu a za ní závoru dlouhou — avšak Danaům vstříc byl poslán všemoudrým Diem Sarpédón, vlastní syn, jak lev, když vyrazí na skot. Ihned nastavil štít k své ochraně, veskrze stejný, 295 překrásný, celý z bronzu: byl kovaný, neboť ho kovář ukoval, uvnitř štítu pak četné kožené vrstvy spojil zlatými nýty, jež zatloukl do kraje štítu. Štít ten nastavil tedy a mávaje oštěpy dvěma, vykročil vpřed jak horský lev, jenž masa už neměl 300 dávný čas, však mužný duch jej pobízí k tomu, aby i v pevný dvůr šel s odvahou, napadnout ovce. Avšak kdyby tam u nich i pastýřské nalezl muže, kterak s oštěpy v rukou a s ohaři hlídají stáda, přec však se nemíní lev dát odstrašit, nezkuse útok, 305 nýbrž buď uloupí kus, naň vyskoče, nebo mu bývá oštěpem z rychlé ruky vzat život v popředí bitvy. Tak rek podobný bohům byl vlastním pobádán duchem, učinit na hradbu útok a strhnout cimbuří na ní. Ihned tu ke Glaukovi se ozval, Hippolochovci: 310 „Pročpak, milený Glauku, jsme nejvíc poctěni ze všech čestným místem a masem a poháry plnými vína v Lycku, a veškeren lid tam na nás jak na bohy hledí? Také na březích Xanthu je dán nám veliký úděl, krásná štěpnice plodná a orná pšeničná půda. 315 Nám by se slušelo přec být v předních Lyčanů řadách, na místě k obraně státi a do bitvy horké se vrhnout, aby pak ten neb ten děl z Lyčanů oděných v krunýř: ,Věruže bez slávy nejsou, kdo v lycké panují zemi, tuhleti králové naši, již tučným bravem a vínem, 320 vybraným, chutným se živí — ti mají jadrnou sílu! — neboť svádějí boj jen v předních Lyčanů řadách!‘ Kdybychom této zde válce, můj rozmilý, ušli a navždy losem bylo nám dáno být nesmrtní, nestárnoucí, ó pak jistě ni sám bych v předních neválčil řadách, 325 ani bych nenutil tebe, jít do boje, zdoby to mužů. Takhle však pořád stejně nám hrozí sudičky smrti, nesčetné — žádný jim ujít ni uniknout nemůže člověk. Pojďme! Buď dobudem slávy neb jinému oslavu dáme!“ Řekl, on rekových slov byl poslušen, aniž se vzepřel. 330 Ti tedy kráčeli přímo a četné Lyčany vedli. Sotva je zhlédl, jak jdou, rek Menestheus, v duši se zhrozil: chtěliť na jeho věž hnát útokem, nesouce zhoubu. Po sborech achajských hleděl, kol dokola, spatří-li koho z vůdců, jenž druhům jeho by záhubu odvrátit mohl. 335 Zahlédl Aiantů dvé, již vždy jsou dychtivi války, pospolu státi a Teukra, jak vycházel ze stanu blízko, avšak nebylo možná se někoho dovolat křikem: taký totiž byl hluk — ryk boje až k nebesům stoupal, jak byly tepány štíty a přilbice s chocholy z žíní, 340 tepány zavřené brány — a Trójané naproti těmto stojíce, chtěli je rozbít a násilím projíti jimi. Pročež poslovi svému dal rozkaz k Aiantům jíti: „Běž teď, Thoóte slavný, a zavolej Aianty honem, raděj ať přijdou oba — což bylo by ze všeho nejlíp, 345 poněvadž za krátký čas nám nastane záhuba náhlá: s takou se přihnali sem teď prudkostí vůdcové lyčtí, kteří v zuřivých sečích jak diví útočí vždycky. Jestliže však též jim tam zuří zápas a práce, aspoň Telamónovec ať přikvapí, mohutný Aiás, 350 ať s ním přijde i Teukros, jenž mistr je ve střelbě z luku!“ Řekl, to posel slyšel a ihned se rozkazem řídil. Zakrátko k Aiantům přišel, dle pevné odběhnuv hradby Achaiův oděných kovem, a nakvap toto jim pravil: „Aianti, statní vůdci nás Achaiův oděných kovem, 355 Menestheus, statečný rek, muž živený Diem, vás volá, byste šli tam, byť na krátký čas, být účastni práce, raděj pojďte vy oba, což bylo by ze všeho nejlíp, poněvadž za krátký čas jim nastane záhuba náhlá; s takou se přihnali naň tam prudkostí vůdcové lyčtí, 360 kteří v zuřivých sečích jak diví útočí vždycky. Jestliže však též vám jest rozzuřen zápas a práce, aspoň Telamónovec ať přikvapí, mohutný Aiás, ať s ním přijde i Teukros, jenž mistr je ve střelbě z luku.“ Řekl, a Telamónovec byl srozuměn, veliký Aiás, 365 hned děl k Oíleovci a pravil perutná slova: „Aiante, zůstaň tady i s mohutným Kreiontovcem! Stůjtež na místě tomto a vzbuzujte Danay k boji, já ale odejdu tamto, a chci se tam účastnit boje, avšak vrátím se hned, jak pomoci poskytnu oněm.“ 370 Aiás, Telamónovec, se vzdálil po těchto slovech, Teukros se ubíral s ním, jenž bratr byl z jednoho otce. Též šel Pandión s nimi a luk nes’ Teukrovi křivý. Rekové ku věži přišli, jíž hájil Menestheus chrabrý, uvnitř za hradbou jdouce a našli je ve velké tísni: 375 silní Lyčanů vůdci a rádcové kráčeli právě, chmurné vichřici rovni, již naproti cimbuří hradby. Zápas tu tváří v tvář byl sveden, povstala vřava. Aiás, Telamónovec, z nich nejdřív usmrtil muže, Epikla, chrabrého reka, jejž Sarpédón za druha míval, 380 hranatým balvanem hodiv, jenž uvnitř za stěnou hradby, velký, nejvýše ležel, blíž cimbuří — nezdvihl by ho oběma rukama muž, byť vynikal mladickou silou, jaký nyní je lid, rek zdvihl a shůry jej hodil: přilbici, s lícněmi čtyřmi, mu promáčknuv, veškery kosti 385 rázem mu rozdrtil v hlavě, a ten jak potápěč sletěl dolů s vysoké hradby, a z kostí mu vyletěl život. Právě kdy silný Glaukos, jenž pocházel od Hippolocha, na zeď se vysokou dral, rek Teukros ranil ho šípem, spatřiv nekryté paže, a odňal mu bojovnou mysl. 390 Skočil potajmu se zdi, by z mužův achajských nikdo nespatřil, jak jest raněn, a s chloubou nejásal nad ním. Sarpédón pocítil bol, když vycházel s bojiště Glaukos, jakmile jej byl spatřil, však zápasu nepustil s mysli; naopak Alkmáona svým ostrým oštěpem bodl, 395 potom však vytáhl hrot — ten skácel se, oštěpem stržen, do prachu na svou tvář, zbroj zařinkla zdobená kovem. Sarpédón cimbuří hradby se rukama statnýma chopiv táhl — i strhl je celé, skrz naskrze — navrchu hradba docela odkryta byla a mnohému poskytla přechod. 400 Současně Aiás a Teukros naň vrazili — tento svým šípem na prsou v lesklý řemen ho zasáhl, který byl napjat se štítu, jímž kryl tělo, — však Kronovec odvrátil zhoubu od svého vlastního syna, by nezemřel při zádích lodních. Aiás přiskočil blíže a do štítu bodl ho kopím, 405 veskrz neprojel hrot, však hrdinův odrazil útok. Od hradby několik kroků sic ustoupil, nechtěl však zcela ucouvnout: statný v něm duch měl naději dobýti slávy. Lyčany, rovné bohům, tam pobádal, mluvě k nim přímo: „Copakže, Lyčané moji, tak slábnete v obraně rázné? 410 Těžké věru mi jest, ač muž jsem nad jiné silný, sám jim prolomit hradbu a k lodím si proklestit dráhu. Pročež pospolu pojďte: kde lidí je víc, tam zdar jest!“ Pravil a lycké mužstvo se zhrozilo pánovy výtky: mocněji vrazilo vpřed kol vlastního pána a rádce. 415 Také argejský lid své řady si pevněji zřídil, uvnitř, za hradbou svou, vždyť tušili zuřivý zápas: neboť ni lycký voj, byť silný, nemohl nijak prolomit achajskou hradbu a k lodím si proklestit dráhu, nikterak nemohl též voj Danaů válčících kopím 420 Lyčany odrazit zpět, když jednou se dostali ke zdi. Jako když o mez pole, jež dosud společné měli, hádá se dvojice mužův, a v rukou měřidla mají, stojíce na malém místě, a prou se tam o stejnost dílů, takto je dělilo též jen cimbuří — oni pak přes ně 425 bodali druhovi druh kol prsou v kožené štíty, zdobené krásnými kruhy, a v malé lehounké terče. Mnohý tu na těle svém byl tvrdým oštěpem raněn, jestli se obrátil někdo a nechal nekrytá záda, dokonce skrz sám štít byl mnohý bojovník raněn. 430 Všude tu hojná krev jak danajskych mužů tak trójských máčela po obou stranách i cimbuří hradby i věže: nemohli ale ni tak voj danajský na útěk zahnat, nýbrž se držel stejně, jak přadlena, poctivá žena, závaží drží a vlnu, chtíc oboje vyrovnat vahou, 435 aby si pro děti své tak získala výdělek skrovný. Tak jich půtky a boj byl rovnou rozestřen měrou: konečně Kronovec Zeus dal Hektoru oslavu vzácnou, který v achajskou zeď pak ze všech nejdříve vkročil. Vykřikl velkým hlasem a zvolal na trójské mužstvo: 440 „Vzmužte se, statní jezdci, a prolomte Achaiům hradbu, veskrz, a planoucí žár jim vrhněte do lodí jejich!“ Tak jim dodával síly — i poslouchal horlivě každý: přímo se hromadně lid hnal na hradbu, dychtivě všichni na římsu vystoupit chtěli, svá ostrá držíce kopí. 445 Hektór uchopil balvan a stál s ním v popředí brány: kámen byl zespodu tlustý, však na svém hořením konci podobu špičatou měl — dvé mužů, nejlepších z lidu, sotva by od země na vůz ten balvan zdvihnouti mohlo, jací nyní jsou lidé — on jediný snadno jím mával, 450 neboť syn lstivého Krona mu lehčím učinil balvan. Jako když pastýř ovcí si odnáší beraní vlnu, jednou rukou ji vezma, a málo jen tíží ho váha, tak rek zdvihl ten balvan a přímo jej na fošny nesl, jistou to ochranu vrat, jež přepevně přilehlá byla, 455 dvoukřídlá, velké výšky — dvě vzájemné závory dveřní uvnitř je držely pevně, a jeden vězel v nich kolík. Kráčeje stanul zblízka a v střed jej s rozmachem vrhl, zširoka rozepjav krok, čímž dodal důrazu hodu. Ve vratech obojí čep byl vyražen — prorazil balvan 460 tíhotou svou — třesk vrat vtom zapraštěl — závory pevné praskly a veřeje brány se rozlítly na obě strany pod vrhem kamene toho — a statný Hektór tam vkročil, podoben kvapné noci svým pohledem — dokola plála strašná zbroj, jež kryla mu hruď — v své pravici držel 465 oštěpů dvé — kdož vyjda mu vstříc jej zadržet mohl? — leda jen bůh, — jak do vrat se vrh — zrak sálal mu ohněm. Potom se obrátil davem a trójské vybídl vojsko přestoupit achajskou zeď — lid poslechl vyzvání toho. Ihned někteří z nich zeď přestoupli, jiní však zase 470 úpravnou vrazili branou — i zahnáno achajské mužstvo na útěk po dutých lodích, a strhl se bez konce lomoz.