ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tak tam sváděli boj jak plamen plápolající. Střelhbitý Nestorův syn, když k Achillu s poselstvím přišel, u lodí zahnutých vzhůru, v jich popředí, hrdinu zastal, kterak na mysli tušil, co právě se skutečně sběhlo. 5 Potom však, úzkosti pln, děl ke své zmužilé duši: „Podivno! Copakže zas lid Danaů kadeří dlouhých žene se nazpět k lodím a ve zmatku rovinou pádí? Že mi to bozi teď bol již poslali, žalostný srdci! — — jako mi rodička má kdys podrobnou zjevila věštbu, 10 kterak mi z krajanů mých, ten nejlepší, za mého žití rukama trójských mužů prý opustí sluneční světlo! Že to už Menoitiovec je zbaven života svého!! — — Odvážný! — Vždyť jsem mu kázal, by odvrátil planoucí požár, potom však k lodím se vrátil a neválčil s Hektorem silou!“ 15 Co on přemýšlel takto i ve svém srdci i v mysli, statného Nestora syn vtom přišel k Achillu zblízka, vřelé proléval slzy a řekl mu bolestnou zprávu: „Chrabrého Pélea synu, ó žel — teď nesmírně smutnou uslyšíš ode mne věc, jež nikdy se neměla státi! 20 Mrtev Patroklos jest — kol těla se rozzuřil zápas, holého — poněvadž zbroj má Hektór jiskřící přilbou.“ Takto mu děl — vtom zármutku mrak jej zahalil černý: nabral si tmavého prachu a oběma rukama svýma, vsypal jej na svou hlavu a krásné si zohyzdil líce; 25 na říze nebeské krásy se černý zavěsil popel, sám pak do prachu klesl, a roztažen — velikán velký — ležel a škubal si vlasy a milýma rukama hyzdil. Dívky, jichž Achilleus kdysi a Patroklos nabyli z plenu, hlasitě vykřikly bolem a ze stanu, zármutku plny, 30 k Achillu, chrabrému reku, se sbíhaly, bušíce prudce rukama do svých ňader, a všechněm se kolena třásla. Antiloch s druhé strany zas běduje proléval slzy, přítele za ruce drže, jenž sténal v zmužilém srdci, neboť ho pojala hrůza, že mečem hrdlo si protkne. — 35 Pak teprv zalkal strašně.

Jej slyšela vznešená matka v hlubinách mořských vod, jsouc u svého starého otce. Ihned zalkala Thetis a bohyně shlukly se kolem, veškeré Néréovny, jež v mořských hlubinách dlely. Byla tam Kýmodoké a Thaleia, byla tam Glauké, 40 Nésaié, Speió a Thoé i Halié výrazných zraků, byla tam Kýmothoé i Aktaié, Limnóreia, Melité, Iaira také, i Agaué, Amfithoé, Ferúsa, Dýnamené a Dótó s nimi a Prótó, Dóris a Dexaméné a Panopé, Kallianeira, 45 byla tam Amfinomé a přeslavná Galateia, Némertés, Apseudés také, a s nimi též Kallianassa, byla tam Ianassa a Klyméné, Ianeira, Óreithýia a Maira a bohyně pletenců krásných, Amatheia a jiné, jež v mořské hlubině byly. 50 Jimi se bělostná sluj jen hemžila — nymfy pak vesměs bušily do svých ňader, a Thetis počala nářek: „Néréovny, mé sestry, ó poslyšte, abyste všecky věděly poslouchajíce, co bolů se tají mi v prsou! Ach, jak nešťastná jsem, já ubohá rekova matka! 55 Zrozen ze mne byl syn, muž hrdinský, nad jiné silný, z reků nejlepší všech. Ten vypučel podobný stromku. Když pak vypěsten byl jak strůmek v záhybu sadu, pak jsem do Tróje já jej poslala na křivých lodích, aby tam s Trójany válčil. — Však já ho už nespatřím doma, 60 neboť se nevrátí víc v dům statného Pélea otce! Dokud však na světě žije a vidí sluneční světlo, má jen žal — já nemohu nic být pomocna jemu. — Avšak já již půjdu — chci spatřit syna a slyšet, jaký stihl ho žal, když přece je od války vzdálen.“ 65 Když již skončila Thetis, šla z jeskyně. — Ostatní všecky plačíce kráčely s ní — jim mořské couvaly vlny. Jakmile mořské nymfy již do Tróje hrudnaté přišly, na břeh vkročily řadou, jak vystouply, na kterém hustě koráby Achilleovy kol vůdcova korábu stály. 70 K němu, an vzdychal z hloubi, tu přistoupla vznešená matka, ostrým zalkala hlasem a chopila synovu hlavu, potom žalostně kvílíc, mu pravila perutná slova: „Copakže pláčeš, dítě? Proč bolest ti do srdce padla? Povídej, netaj mi nic! Tvé přání splněno přece, 75 jak sis to od Dia sám byl vyprosil, pozdvihnuv ruce, aby byl achajský lid sem k zádím korábů zahnán, po tobě touhou prahna — a krušné útrapy zažil.“ Achilleus rychlý v běhu jí odvětil, vzdychaje z hloubi: „Ovšemže Olympský Zeus mé přání mi vyplnil, matko — 80 jaký však z toho mám zisk, když milý soudruh mi zhynul, Patroklos, jehožto já jsem z druhů nejvíc si vážil — stejně jak vlastní hlavy! — — Ten zahynul! — Výzbroj mu Hektór odebral, zabiv ho v bitvě — tu obrovskou — hotový zázrak — krásnou, již za skvostný dar kdys Péleus od bohů dostal, 85 v den, v němž v lidské tě lůžko, ač bohyni, uvrhli bozi! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Měla jsi zůstat doma a u bohyň bydlících v moři, rovněž i lidskou choť měl raděj vzíti si Péleus! Takhle však bez počtu muk též tebe teď na duši tíží, pro smrt milého syna, jejž nikdy už nespatříš doma, 90 neboť se nevrátím víc — vždyť nechce už ani mé srdce žíti a s lidmi tu být zas pospolu, kdyby snad neměl Hektór, mým oštěpem sklán, svůj život ztratit a takto za zbraň, Patroklu vzatou, mi řádnou pokutu splatit.“ Thetis pak roníc slzy mu dala zas odpověď tuto: 95 „Ó — pak podle těch slov bys nebyl naživě dlouho! Hned totiž po Hektorovi jest určen ti života konec!“ Achilleus rychlý v běhu, pln nevole, odvětil takto: „Na místě mrtev chci být — když neměl jsem příteli svému přispět v hodině smrti! Tak daleko od vlasti vzdálen 100 zhynul — — a já tam nebyl, bych odvrátil od něho zhoubu!! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Teď, když není už možná, bych do milé otčiny přišel, když jsem ni Patroklu svému ni druhům ochráncem nebyl, kterých veliký dav jest pobit Hektorem slavným, nýbrž tu při lodích sedím, jsa marným břemenem země, 105 ač jsem takový rek, jak z Achaiův oděných kovem žádný ve válce není — ač na sněmu lepší jsou jiní — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Ó kéž každý svár jest vyhlazen z lidí i z bohů, jakož i hněv, jímž k prudkosti vzplá též rozvážný člověk, hněv — jenž sladší než med, když člověku do hrdla stéká, 110 kvapem v mužově hrudi jak pára se do výše zvedá! — — Takto mě Achaiů král byl rozhněval, vládyka mužstva. — Co však stalo se dřív, již nechejme — ač je nám krušno, — vášeň pak ve hrudi své již potlačme — vždyť je to nutné! Půjdu však teď, bych sklál té drahé hlavičky vraha, 115 Hektora — svou však smrt já podstoupím, kdykoliv ráčí Kronovec na mne ji poslat i druzí bohové věční. Neušelť, neušel přec sám silný Héráklés smrti, který Kronovci kdys byl nejdražší, Diovi vládci, nýbrž ho přemohl osud a prudká Héřina zloba. 120 Právě tak já, když podobný los jest tedy mí určen, ležet budu, až umru — teď vzácné slávy chci dobýt, abych z Trójanek mnohou i z Dardanek štíhlých v boku přiměl, s něžných tváří si oběma rukama svýma žalnou setříti slzu a hlasitě zalkati bolem; 125 poznajíť, kterak jsem já již dlouho se vzdaloval války! Od boje, ač mě máš ráda, mne nezdržuj — není to možno!“ Thetis třpytivých nohou mu na to zas pravila toto: „Jistě to, milý synu, je pravdivé — není to chyba, druhům pomáhat v tísni a odvracet záhubu náhlou — 130 ale tvá krásná zbroj jest nyní majetkem Tróů, bronzová, samý lesk, v níž Hektór jiskřící přilbou oděn je na plecích sám, pln hrdosti. — Dlouho však, pravím, nebude pyšnit se jí, vždyť smrt jest jemu již blízká. Ty však do vřavy války se nijak nepouštěj ještě, 135 dokud na vlastní zrak bys nespatřil, že jsem zas přišla, neboť ráno se zas sem navrátím, s východem slunce, nesouc překrásnou zbroj, již vyrobí Héfaistos vládce!“ Takto mu pravila Thetis a odešla od syna svého, potom k mořským nymfám, svým sestrám, pravila toto: 140 „V mořský hluboký klín teď vy se zas ponořte všecky, abyste mořského starce a otcovo spatřily sídlo, jemu pak povězte všecko! Já na Olymp vysoký nyní k vladaři Héfaistu půjdu, zda slavný umělec svolí, skvostnou zářící zbroj dát milému synovi mému.“ 145 Řekla a do hlubin mořských se ihned vnořily nymfy. Thetis třpytivých nohou šla opět na širý Olymp skvostnou zářící zbroj chtíc přinésti milému synu. Nohy ji na Olymp nesly.

Však zatím achajské mužstvo Hektorem, zhoubcem mužů, jsouc tísněno, s úpěním hrozným 150 k lodím a k Helléspontu již na svém útěku přišlo. Nebyl by z četných střel lid Danaů holení krásných vyrval padlého reka, jenž Achillu soudruhem býval, neboť mužstvo i koňstvo již opět mrtvolu stihlo, zvlášť však Priamův syn svou silou podobný ohni. 155 Třikráte statný Hektór jej odzadu za nohy chopil, žádostiv odvléci tělo, a mohutně na Tróy volal, Aianti třikráte již jej zahnali od jeho těla, oděni v obranu ráznou — on trvale, věře své síle, jednak se v bojovný ryk naň vrhával, jindy se opět 160 zastavil, nesmírně křiče, však dozadu necouval vůbec. Nemůže plavý lev být od těla zvířete zahnán pastýři venkovskými, když velkým hladem je týrán — podobně od druha svého jej nemohli zastrašit nijak, Hektora, z Priama rodem, dva Aianti, váleční reci. 165 Byl by ho přec jen vyrval a dosáhl nesmírné slávy, vtom však rychlá jak vítr, tam s Olympu přiběhla Íris, poselství Achillu nesouc, by neváhal do boje vyjít — za zády bohův a Dia, jen od Héry vyslána byvši — Íris přistoupla k němu a pravila perutná slova: 170 „Povstaň, Péleův synu, jenž nejstrašnější jsi z mužů, na pomoc Patroklu spěš — jest o jeho mrtvolu právě strašný u lodí boj, v němž jeden druhého hubí: brání se achajské mužstvo a zápasí o tělo padlé, Trójané útočí na ně, by vyrvali mrtvolu jeho 175 do Tróje šlehané větry — však obzvlášť slavený Hektór dychtí odvléci jej: jest žádostiv utít mu hlavu od jeho měkké šíje a potom ji nabodnout na kůl. Vzhůru, a neleň už dél! Nechť hrůza ti naplní srdce, že by se trójským psům měl přítel pochoutkou státi: 180 bude to potupa tvá, když zohaven bude nám vrácen!“ Slavný Achilleus rychlý jí na to dal odpověď tuto: „Kterýpak, Írido božská, tě z bohů s poselstvím vyslal?“ Íris rychlá jak vítr mu na to zas pravila toto: „Sama mě Diova choť sem poslala, vznešená Héré — 185 neví docela nic syn Kronův vládnoucí s výše, nevědí ostatní bozi, již na sněžném Olympu bydlí.“ Achilleus rychlý v běhu jí odvětil těmito slovy: „Jak mám do vřavy jít, vždyť zbroj mou Trójané mají! Také milená matka mi brání do boje vyjít, 190 dokud na vlastní zrak bych nespatřil, že sem zas přišla, slibujíc, od Héfaista mi přinést překrásnou výzbroj. Nikoho jiného neznám, v čí zbroj bych skvostnou se oděl, leč jen jediný štít, jejž nosí veliký Aiás, ale on sám, jak mním, jest v předních vojínů řadách, 195 o tělo druhovo válče a kopím ve vřavě zuře.“ Íris rychlá jak vítr mu na to zas pravila toto: „Dobře i samy to víme, že skvostná ti odňata výzbroj, avšak přece i tak vkroč k příkopu, na oči Tróům, zdali by, strachem z tebe, snad zděšeni přestali válčit, 200 aby se danajský lid zas zotavil, chrabré to mužstvo, z velkých nesnází svých — byť na krátko, oddech to přece!“ Íris, rychlá v běhu, se vzdálila po těchto slovech. Diovi milý rek byl poslušen — bohyně Pallas aigidu, zdobenou střapci, mu vložila na silná plece, 205 potom bohyně jasná kol hlavy mu prostřela oblak, zlatý, a nad hlavou jas v něm nítila, zářící vůkol. Jako když valí se kouř až k nebesům, stoupaje z města, zdaleka, z jakés výspy, již obléhá nepřátel vojsko, měšťané po celý den tam v hrozném zápase lítém 210 bojují s městských zdí, však jakmile zapadne slunce, zaplanou četné ohně, kol dokola — do výše záře plápolá vyšlehující, by zřeli ji sousedé vůkol, zdali by připluli s loďmi a mstiteli zhouby se stali, podobně sahala zář až k nebesům s rekovy hlavy. 215 K příkopu Achilleus přišel, jda ode zdi — k Achaiům ovšem nešel, vždyť mateře své měl na mysli rozvážnou radu. Tam pak stanul a vzkřikl, a zvlášť zas bohyně vzkřikla, Pallas, a trójský lid byl přiveden ve velký zmatek. Jak zní přejasný hlas, když polní zazvučí trubka, 220 jestliže svírá hrad voj nepřátel hubících život, podobně Achillův hlas kol dokola přejasně zazněl. Jakmile Achillův zvuk, ten kovový, zaslechli Trójští, všechněm zachvěl se duch. — Též koňové půvabné hřívy povozy točili zpět, vždyť duch jim předvídal zhoubu. 225 Vozkové zmateni byli, když viděli nezmarný oheň, jak ten strašlivý žár plá nad hlavou chrabrého reka: Pallas jiskrných zraků jej totiž nítila nad ním. Třikrát Achilleus božský tam zahoukl za příkop mocně, třikrát spojenci slavní i Trójané upadli v zmatek. 230 Dvanáct šlechtických mužů tam tenkrát pozbylo žití ve zmatku vlastních vozův a oštěpů. Achajci zatím vyrvali z dosahu střel trup Patroklův k radosti vlastní, pak jej na lůžko dali. Tu milí jej obstoupli druzi, plačíce — uprostřed nich pak slavný Achilleus rychlý 235 vřelé proléval slzy, když uzřel věrného druha, kterak na marách jest, jak kopím je usmrcen ostrým — vždyť jej sám byl poslal i se svými koňmi a vozem do války — avšak zpět jej neměl přivítat více. Héliu neúmornému tu Héré výrazných zraků, 240 vznešená, rozkaz dala, by zapadl do Ókeanu — Hélios zapadl nerad — i nechali Achajci slavní konečně prudké vřavy a všechněm společné války.

Rovněž i trójský lid, když nechal zuřivé seče a když rychlé koně si od svých vypřáhl vozů, 245 večeře nechal stranou a ihned se do schůze sešel. Zpříma tam na sněmu stáli, a žádný odvahy neměl sednout — zachvátilť strach z nich každého, neboť se zjevil Achilleus — dlouhý čas byl trudného válčení vzdálen. Rozumný Púlydamás k nim počal veřejně mluvit, 250 Panthoův syn, jenž nazad i vpřed sám jediný viděl. Byl též Hektorův druh, vždyť jedné se zrodili noci: jeden vynikal radou, a druhý kopím byl mistr. Tento, muž moudré mysli, se ujal slova a pravil: „Přátelé, uvažte dobře — kol dokola — já aspoň radím 255 nyní do města jíti a jasné nečekat Zory na pláni, poblíž lodí — jsmeť daleko od hradeb městských! Dokavad na slavného byl rozhněván Agamemnona, tento zde muž — byl snadnější boj, jejž s Achajci vedem. Mělť jsem radost i já, když spal jsem při lodích rychlých, 260 doufaje, jistě že už jim zaberem prohnuté lodi. Teď však veliký strach mám z Achilla, rychlého reka! Jaký Achillův duch jest násilný, nebude chtíti zůstat na pláni tuhle, kde achajské vojsko i trójské, vprostřed, jedni i druzí, se s rovnou prudkostí bijí, — 265 naopak: o město naše a o ženy povede zápas! Pročež vraťme se k městu! — Ó věřte mi! — bude to takhle: nyní Achilleus rychlý byl ovšem zadržen nocí, božskou — jestliže nás však zastihne na pláni tady, za jitra vyraze na nás, zas v brnění, dobře ho každý 270 pozná a bude pak rád, když vrátí se do svaté Tróje — prchne-li! — Mnohé z Tróů pak psové a supové snědí. Ó kéž o věcech těch bych nemusil slyšeti nikdy! Chcete-li tedy mých slov, byť s bolestí, poslušni býti, na sněmu zadržme lid teď za noci — městu pak hradby 275 s věžemi, vysoká brána a ku bráně přilehlá vrata, vysoká, hlazená krásně a zavřená, k ochraně budou! Zrána pak, za svítání, až brnění na sebe vezmem, staneme na hradbách svých. Pak běda mu, bude-li chtíti od lodí vytrhnout na nás a o město bojovat s námi — — 280 však se zas vrátí k lodím, až spřežení vysokých šíjí zchvátí všemožným během, jak na město útočit bude! Avšak dovnitř vniknout mu nijak zmužilost nedá; také ho nezboří nikdy — dřív rychlí psové ho snědí!“ Posupně pohleděv naň, děl Hektór jiskřící přilbou: 285 „Púlydamante, cos děl — toť nijak milé mi není! Radíš nám couvnout nazpět a uvnitř města se zavřít! Ještě-li nemáme dost — být v hradbách zavřeni stále!? Všecken smrtelný lid přec říkal v dřívějších dobách, kterak Priamův hrad jest bohat zlatem a bronzem! 290 Teď však poklady krásné už z našich zmizely domů: do luzné Méonie a Frygie přemnoho zboží prodejem odchází stále, když Kronovec zanevřel na nás. Avšak teď, když právě mi dal syn lstivého Krona u lodí dobýt slávy a Danajce zatlačit k moři — — — 295 bláhovče, takových rad již před lidem neříkej nahlas! Nesmí nikdo tvých slov být poslušen — nesvolím k tomu! Pročež nyní se tím, jak poradím, spravujme všichni! Snězte teď — ovšem v četách — svou večeři, v táboře tady, potom pomněte stráží, a každý bedlivě bděte! — 300 Jestliže někoho z Tróů tak přespříliš majetek mrzí, seber a lidu ho dej — nechť společnou hostinu mají! Bude přec líp, když stráví jej lid než danajské vojsko! Zrána pak, za svítání, až brnění na sebe vezmem, u jejich dutých lodí se v prudkou pustíme bitvu. 305 Jestliže Achilleus slavný již opravdu u lodí povstal, hůř se mu, bude-li chtít, pak povede — neprchnu před ním ze srážky plné smutku — než já se mu postavím směle! — ať by již on neb já lesk slávy si odnesl z boje: společnýť válečný bůh, jenž vraždí toho, kdo vraždí!“ 310 Takto k nim Hektór mluvil, a Trójané k pochvale vzkřikli — bláhovci! — bohyně Pallas jim nadobro odňala rozum: s Hektorem jevili souhlas, ač dával radu jim špatnou, žádný s Púlydamantem, jenž radu jim vymýšlel vzácnou. V táboře večeři svou pak pojedli.

Achajci zatím 315 kvílili po celou noc kol Patrokla, plačíce žalně. Achilleus uprostřed nich pak začal hlasitý nářek, na hruď milého druha své vražedné položiv ruce, vzdychaje často a prudce jak s bradou mohutnou lvice, které myslivec kdys byl vybral lvíčata tajně 320 z hlubin houštiny lesní. Ta pozděj přijde a truchlí, proběhá údolí mnohá a po stopě lovcově pátrá, zda by ho nalezla někde, a vztekem zuřivým soptí. Podobně vzdychal z hloubi a ke svým se vojínům ozval: „Hleďte, já v onen jsem den jen marné prohodil slovo, 325 tenkrát, když v paláci svém jsem těšil druhova otce: děl jsem, že do Opoenta mu přivedu ve velké slávě syna, až Ílion zboří a dostane z kořisti podíl. Avšak Kronovec Zeus všech záměrů neplní lidem. — Tutéž zbrotiti zem nám oběma určeno bylo, 330 v trójské krajině, tady! — vždyť já se už nevrátím více! Péleus, starý ten jezdec, mne ve svém nespatří domě, Thetis mne nespatří máť — vždyť tady mě pokryje země! Když tedy, Patrokle můj, až po tobě pod zemi půjdu, nevzdám poctu ti dřív, než Hektora, chrabrého reka, 335 hlavu a krásnou zbroj sem přinesu, vraha to tvého. V popředí hranice tvé pak trójským dvanácti synům, vzácným, podřežu hrdla, jsa pro tvou rozhněván zhoubu. Zatím u křivých lodí mi budeš bez pohřbu ležet, dívčiny štíhlé v boku, i trójské i dardanské, budou 340 plakat ve dne i v noci a nad tebou roniti slzy, kterých jsme dobyli kdys svým dlouhým kopím a silou, kdykoli zámožná města jsme bořili smrtelným lidem.“ Pravil a soudruhům svým pak slavný Achilleus velel, trojnohý velký kotel dát na oheň, aby co nejdřív 345 Patrokla umýt mohli a krvavou ssedlinu spláchnout. Druhové kvapili dát ten kotel na oheň žhoucí, nalili do něho vody a vespod topili dřívím: plápolal velký žár kol trojnože, voda se hřála. Ale když v lesklém kotli již voda se počala vařit, 350 tehdy mu omyli tělo a natřeli olejem mastným, devítiletou mastí mu plnili na těle rány, pak jej na lože dali a jemným přikryli plátnem, celého, od hlavy k nohám, a bílým rubášem svrchu. Achilleus rychlý v běhu a veškeří krajané jeho 355 kvílili po celou noc kol Patrokla, plačíce žalně. K Héře tu promluvil Zeus, své sestře a zároveň choti: „Přece’s provedla svou, ó vznešená, výrazných zraků! Rychlého reka jsi v boj zas vzbudila — teď je už jisto, vlastní že synové tví jsou Achajci kadeří dlouhých.“ 360 Bohyně výrazných zraků mu pravila, vznešená Héré: „Jaké’s to pravil slovo, ty Kronův přehrozný synu!? Vždyť přec i každý člověk smí jinému provésti něco, který jen smrtelný jest, jenž tolik důvtipu nemá, proč bych nesměla já — jež, myslím, první jsem z bohyň, 365 ježto jsem téhož rodu a protože slovu tvou ženou, ty pak, Zéve, jsi král všech nesmrtných bytostí božských — Trójanům přistrojit pád, když na ně jsem pojala záští!?“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě.

Thetis třpytivých nohou již vcházela v Héfaistův palác, 370 hvězdnatý, nezrušitelný a z božských nejvznešenější, bronzový, který si sám byl zrobil Héfaistos chromý. Našla ho v pilné práci, jak zpocen kol měchů se toče, trojnože, celkem dvacet, si uměle zhotovit hleděl, aby mu u stěn stály, kol dokola výstavné síně. 375 Ke každé jejich noze pak připojil kolečko zlaté, aby mu do schůzí bohův i samoděk dojeti mohly, odkudž by na místo své zas jezdily — hotový zázrak. Celkem je hotovy měl, jen scházela ozdobná ucha: právě je připojit hodlal a koval příhodné nýtky. 380 Zatím co taková díla tam hotovil umělou myslí, Thetis třpytivých nohou se vtom již blížila k němu. Charis, vyšedši z domu, ji zahlédne, závojem krytá, krásná, již přeslavný bůh měl za ženu, dovedný mistr, vřele jí pravici tiskne, dí slovo a promluví takto: 385 „Copakže přišla jsi k nám, ó Thetido s oděvem dlouhým, milá, nad jiné ctná? — vždyť jindy sem nechodíš často! Avšak vejdi jen k nám, bych dala ti jídlo a pití!“ Pravila bohyně jasná a Thetidu zavedši dovnitř, na křeslo, zdobené stříbrem, ji pozvala v komnatě sednout, 390 úpravné, velice krásné, jež vespod podnožku mělo, hned pak volala muže a umělci slavnému řekla: „Héfaiste, honem pojď sem, vždyť Thetis chce od tebe něco!“ Na to jí přeslavný bůh zas pravil, dovedný mistr: „Aj, toť vznešenou máme a ctěnou bohyni v domě, 395 která mě v ochranu vzala, když trpěl jsem hlubokým pádem z vůle mé nestoudné matky, jež chtěla mě odstranit tajně, poněvadž jsem byl chromý. Tu býval bych vytrpěl strasti, Thetis však s Eurynomou mě v mořský přijaly záliv, dcerou to Ókeanovou, jenž opět do sebe vtéká. 400 Tam jsem po devět let jim koval přemnohé skvosty, přezky a vinuté brože a kalíšky, řetízky na krk, v jejich prostorné sluji, a hučivě pěnil a šuměl Ókean, nesmírný proud, kol dokola — naprosto nikdo nevěděl o tom z bohův a žádný z pozemských lidí, 405 Thetis jen s mořskou nymfou, jež ve svou mě ochranu vzaly. Ta teď přichází k nám. Jest svatá povinnost moje, Thetidě kadeří krásných se za život odplatit cele. Teď však, manželko má, jí předlož jídlo a pití, já zatím kovářský měch dám se vším nářadím stranou!“ 410 Pravil funící obr a ihned se od špalku zdvihl, kulhaje — tenká lýtka jen stěží se viklala pod ním. Odstavil od ohně měchy, a veškero nářadí svoje, kterým pracoval teď, zas do truhly stříbrné složil. Ruce pak nakonec obě i obličej omýval houbou, 415 také mohutnou šíji a široká zarostlá prsa. Oblékl šat, vzal pádnou hůl, pak ze dveří vyšel, kulhaje, šly s ním služky a byly mu podporou v chůzi, ze zlata — živým dívkám však úplně podobny byly: v prsou rozum jim jest, jest hlas v nich, v nich je i síla, 420 znají i umělé práce, jimž věční je učili bozi. S námahou, po boku jdouce, jej držely — Héfaistos belhal k místu, kde Thetis byla a na lesklém seděla křesle, vřele jí pravici stiskl, děl slovo a promluvil takto: „Copakže přišla jsi k nám, ó Thetido s oděvem dlouhým, 425 milá, nad jiné ctná — vždyť jindy sem nechodíš často! Pověz, co na mysli máš, mé srdce mi káže to splnit, jestliže mohu to splnit a vůbec splnit to možno!“ Thetis pak, roníc slzy, mu dala zas odpověď tuto: „Zkusila některá někdy, co vůbec je v Olympu bohyň, 430 tolik ve hrudi své, ó Héfaiste, žalostných trampot, kolik ze všech bohyň mi Kronovec přisoudil strastí? Neboť z bohyň mořských mě jedinou podrobil muži, Péleu, z Aiaka rodem. — I snesla jsem lidské to lůžko, velmi, ach nerada velmi! — Ten smutným vysílen stářím 435 leží v paláci svém. — — Teď přidal trampoty jiné: Syna mi Olympský Zeus sic zrodit a vychovat popřál, z hrdinů nejlepšího — ten vypučel podobný stromku. Když pak vypěstěn byl jak strůmek v záhybu sadu, pak jsem do Tróje já jej poslala na křivých lodích, 440 aby tam s Trójany válčil. — Však já ho už nespatřím doma, neboť se nevrátí víc v dům statného Pélea otce! Dokud však na světě žije a vidí sluneční světlo, má jen žal — já nemohu nic být pomocná jemu: Dívku, již v čestný mu dar kdys danajští synové dali, 445 tu mu zas Achaiů král v své přemoci uchvátil z rukou. Pro tu on velmi se trápil a kormoutil. Achajce zatím zahnalo trójské mužstvo až do lodí — ani jim vůbec nedalo vyjíti z nich. Pak přední ho prosili vůdci, velice četné dary, a vzácné, nabízejíce. 450 Tehdáž Achilleus sám sic zamítl odvrátit zkázu, avšak vlastní zbroj dal Patroklu, příteli svému, načež ho do bitvy poslal a četné mužstvo mu přidal. Po celý den pak boj kol Skajské sváděli brány. Byli by trójský hrad tam zbořili, kdyby byl Foibos 455 silného Menoitiovce, jenž množství pohubil lidu, nezabil v předních řadách a Hektoru oslavy nedal. Proto tu objímám teď tvá kolena, zdali bys nechtěl ochotně přilbu a štít dát synovi krátkého věku, také holeně krásné, jež k nohám by vázaly spony, 460 brnění též — vždyť zbroj, již míval, ztratil mu přítel, od Tróů sklán. Teď zármutku pln, syn na zemi leží.“ Na to jí přeslavný bůh zas pravil, dovedný mistr: „Vzmuž se a o tuto věc v svých prsou starostí neměj! Kéž bych mohl tak jistě jej před smrtí, zármutku plnou, 465 daleko skrýt, až hrozný los jej postihne jednou, jakože dostane zbroj, jíž kráse by jistě se mnohý z lidstva, jež přečetné jest, pak podivil, kdo by ji spatřil.“ Pravil a nechal ji tam. Pak ke svým přikročil měchům, rychle je obrátil k ohni a pak jim dmýchati kázal. 470 Dvacet celkem měchů mu dmýchalo na jeho pánve, příhodné do ohně proudy dle potřeby vydechujíce: silný, by v pospěchu díla byl po ruce, jindy zas slabý, vždycky, jak Héfaistos chtěl, jak po každé žádalo dílo. Házel do pánví cín, pak měď též nezlomitelnou, 475 stříbro a vzácné zlato. Hned potom Héfaistos vložil na špalek kovadlo velké a pádné kladivo silné chopil pravicí svou, však levicí uchopil kleště.

Velký a pevný štít bůh vyráběl ze všeho nejdřív, kruhem jej uměle robil a lesklou obrubou vroubil, 480 trojitou, samý třpyt, pak řemen pobitý stříbrem. Vrstev veliký štít měl patero, na ploše jeho ozdobné obrazy mnohé svou umělou vyráběl myslí: Střed štítu: země, nebe, moře. Vprostřed vytvářel zem, báň nebes a hladinu mořskou, Hélia neúmorného a jasný v úplňku měsíc, 485 s nimi i veškeré hvězdy, jež celou oblohu zdobí, souhvězdí Pléjad a Hyad a silného Óarióna. Také Medvěda zrobil, jenž Vůz jest nazýván příjmím, točí se na témž místě a zírá na Óríóna, koupelí Ókeanových sám jediný účasten nejsa. První pruh: dvě města: a) město v míru: svatba, soud. 490 Dvé pak zobrazil měst, v nichž bydlili smrtelní lidé, krásných — v jednom byl sňatek a slavné svatební hody: nevěstu z ženské síně tím městem v průvodu vedli, přičemž pochodně plály a zvučela svatební píseň. Mladí se tanečníci tam točili, ve středu jejich 495 píšťaly hrály a loutny — a četné zvědavé ženy, stojíce v průjezdech domů, se s podivem dívaly na ně. Hojný na sněmu lid byl shromážděn: jednali právě o sporu: občanů dvé stran náhrady rozepři mělo za muže zavražděného: vrah tvrdil, že zaplatil všecko, 500 dávaje důkazy lidu, sok popíral, že by co dostal. Avšak přáli si oba, by znalý je rozhodl soudce. Lid, jak komu kdo přál, svůj souhlas najevo dával. Héroldi hlučící lid tam tišili, starší pak lidu na křesla kamenná sedli a v posvátném okruhu soudním 505 héroldů zvučných hlasů v své pravici drželi žezlo, s kterým vstávali s křesel a po řadě činili nález. Zároveň uprostřed nich dvé talentů leželo zlata za dar pro toho soudce, jenž nález nejlepší podá. b) město ve válce: záloha, boj. Kolem druhého z měst dvé vojenských táborů bylo, 510 ze zbraní tryskala zář: Měl nepřítel úmysl dvojí: buďto jim zbořit město, neb na dvé rozdělit jmění, všecko, jež ve svém nitru to rozkošné chovalo město. Měšťané nechtěli svolit a chystali zálohu tajně: hradeb manželky milé a slabé hájily dítky, 515 stojíce k ochraně na nich a mužové stížení stářím. Vytáhli, v čele jim Arés a bohyně Athénská Pallas, ze zlata zrobení oba a v zlaté odění roucho, ve zbroji, postavy velké a krásní jak bohové právě, nad jiné patrní všem, lid pod nimi mnohem byl menší. 520 Když však přišli až k místu, kde vhodnou se záloha zdála, u řeky, u které k pití se scházela veškerá stáda, tamo si usedlo mužstvo, jsouc oděno v jiskřivý krunýř. Podál tábora vojska dva zvědové, sedíce zvláště, číhali, zdali by ovce a lesklé spatřili krávy: 525 brzy se přihnala stáda, dva pastýři kráčeli s nimi, píšťal se bavíce hrou, vždyť neměli o léčce tuchy. Měšťané zhlédli je jíti a přiběhli, s rychlostí velkou zabrali s obou stran jak hojnost skotu tak stáda krásných bělostných ovcí a zabili pastýře bravu. 530 Když však nepřítel slyšel, jenž seděl před shromaždištěm, u krav veliký hluk, hned na vozy poskočných koní vstoupli a za nimi jeli a také záhy je stihli. Stanuvše počali půtku a válčíce na břehu řeky, oštěpy kovových hrotů tam házeli naproti sobě. 535 Tam byl Svár, tam Ryk, tam hrozná Morana zhoubná jednoho, živého, s ranou, a druhého bez rány držíc, jiného válečnou vřavou, již mrtvého, za nohy vlekla. Háv, jejž na plecích měla, byl rudý od krve mužů. Byli jak živí lidé, jak živí sváděli boje, 540 mrtvoly padlých mužů si hledíce vzájemně vyrvat. Druhý pruh: život venkovský: orba, žně, vinice. Potom zas kyprý lán tam vytvářel, úrodnou půdu, širokou, oranou třikrát, a četní oráči na ní do kruhu potahy hnali, vždy obratem, vzhůru i dolů. Kdykoli obratem zpět zas dostihli souvrati pole, 545 pohár sladkého vína jim dával do rukou vždycky muž, jenž po každé přišel. Dle brázdy se vraceli jiní, k souvrati dlouhé nivy se snažíce dostati nazpět. Vzadu se černala prsť, jež byla jak zoraná právě, ačkoli ze zlata byla — což obzvlášť budilo podiv. 550 S vysokým obilím lán tam Héfaistos vytvářel potom: ženci je kosili srpy, jež ve svých pravicích měli: hustě tu, za hrstí hrst, jim padaly požaté klasy, vzadu je vazači brali a povřísly vázali v snopy; celkem vazačů tré tam vázalo, za nimi hoši 555 sbírali požaté hrsti, a rychle je nosíce v rukou, vazačům dávali stále, a u brázdy, ve středu jejich, pán stál, v pravici žezlo, a mlčky se radoval v srdci. Sluhové opodál nich jim pod dubem chystali jídlo, velkého k hostině býka jim zabivše, ženy pak hojnost 560 ječné mísily mouky a žencům ji chystaly k jídlu. Potom i viničný sad tam vytvářel, plničký révy, krásný, ze zlata celý, a tmavé byly tam hrozny. Stříbrné vinné tyče v něm dlouhým pořadím stály, příkop po obou stranách byl modravý, ohrada kolem 565 z cínu, a jediná jen tím sadem pěšinka vedla, po které nosiči hroznů, když klidili, vždycky se brali. Po ní mladistvé dívky a jinoši laškovné mysli sladký nosili plod, jejž v koších pletených měli. V jejich středu byl hoch, jenž hrál jim na struny libě, 570 na svou zvučnou loutnu, a zpíval žalozpěv ke hře, krásně a jemným hlasem, a do taktu veškerá mládež kráčela, výskala, pěla a tančila k průvodu zpěvu. Třetí pruh: lvi přepadnou stádo, pastvina, tanec. Skotu pak s přímými rohy tam Héfaistos vytvářel stádo, ze zlata některé z krav bůh vyrobil, jiné pak z cínu: 575 ze dvora s bučením táhlým se zvířata na pastvu hnala, podél hučící řeky a podél klátivé třtiny. Zároveň s kravami svými šli řadou pastýři čtyři, zlatí, a devět psů jim po boku běželo rychlých. Dvojice strašných lvů vtom chopila řvoucího býka 580 v prvním pořadí stáda, a býk ten strašlivě buče, vlečen byl od oněch lvů. Psů smečka a junáci za ním — Lvové mu roztrhli kůži a chlemtali z velkého býka střeva i temnou krev. Však pastýři úplně marně naproti zuřivým lvům své rychlé ohaře štvali: 585 neboť majíce kousnout, vždy prchali ode lvů nazpět, jenom nablízku stáli a štěkali, vždycky však couvli. Pastvinu přeslavný bůh tam vytvořil, dovedný mistr, velkou, v úvale krásném, a bělostné ovce tam byly, ovčíny, pastýřské chýše a ohrady střechami kryté. 590 Rejiště přeslavný bůh též zobrazil, dovedný mistr, Héfaistos, docela tak, jak Daidalos v rozlehlém Knósu pro dívku kadeří krásných kdys vytvořil, pro Ariadnu. Na něm svobodní hoši a dívčiny veliké ceny tančili tvoříce kruh, druh v zápěstí soudruha drže. 595 Dívčiny v jemná roucha a jinoši v suknice krásné, tkané, oděni byli, jež mírně se olejem leskly, děvušky čelenky krásné a junáci mečíky měli zrobené z ryzího zlata a řemeny pobité stříbrem. Brzy tu cvičenou nohou se pustili do kola v tanec, 600 lehko, jak hrnčířský kruh, jenž dobře se do dlaní hodí — — hrnčíř kdy sedne si k němu a zkouší, dobře-li běží — brzy zas tančili v řadách a kráčeli naproti sobě. Nadmíru četný dav kol tohoto libého tance, plný radosti stál. Též božský pěvec jim zpíval, 605 na loutnu provodě zpěv. Dvé kejklířů bylo tam také, kteří, když počínal zpívat, se točili ve středu jejich. Čtvrtý pruh: Ókeanos. Silný a velký proud tam vytvořil Ókeanův kolem krajního lemu, kol dokola pevného štítu.

Když však byl od boha štít již vytvořen, velký a pevný, 610 zrobil mu také krunýř, jenž svítil nad záři ohně, zrobil i těžkou přilbu a ke skráním přilehlou dobře, úpravnou, velice krásnou, a zlatý připevnil chochol, zrobil i holeně krásné, jež vytvořil z táhlého cínu. Když již zhotovil zbroj, ten slavný, dovedný mistr, 615 ihned ji vyzdvihl z dílny a před matku rekovu složil. Thetis pak hned jak jestřáb se s Olympu sněžného snesla se zbrojí od Héfaista, jež jasným jiskřila leskem.