ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ale když útěkem hnáni, již příkopem prošli a koly, a když přemnozí z nich též rukou Danaů padli, teprv při vozích svých zas čekali, zdrževše útěk, zahnáni, hrůzou bledí. Tu Kronovec procitnuv povstal 5 od Héry se zlatým trůnem, jsa na vrchu pohoří Ídy. Rychle se zvedl a stanul — a Danajce zhlédl a Tróy: jedni jak prchají v zmatku a druzí je odzadu ženou, Argejci — ve středu jich jest Zemětřas, Poseidón vládce, Hektór jak na širou pláň jest položen, u něho druzi — 10 hrdina sotvaže dech již popadá, omráčen leže, plivaje krev — vždyť ránu kdo dal, ten nejslabší nebyl. Otec bohův a králů jej zahlédl. Soucit ho pojal, posupně pohlédl na choť a takto jí hrozivě pravil: „Že tvá úskočná lest, ó nezkrotná, zlovolná Héro, 15 Hektora zdržela boje a na útěk zahnala Tróy! Avšak nevím, nevím, zda trapných úskoků zase ovoce nezkusíš první a nebudeš ranami bita! Nevíš, jak’s visela shůry — a jak jsem tenkrát ti připjal na nohy kovadlin dvé, jak ruce jsem svázal ti poutem 20 zlatým, nezlomitelným — ty s jasného nebe a mračen viselas? V Olympu širém se bohové mrzeli sice, přijít a zbavit tě pout však nemohli — koho jsem chytil, tím jsem mrštil s prahu, jej popadnuv — dopadl na zem, sotva že popadal dech. Však trvalá bolest ni takto 25 božského pro Hérákléa mi nevyšla z milené duše. Tenkrát s Boreem větrem jsi strašné vichřice bouřné na mořskou vlnivou tůň naň poslala, zkázu mu snujíc, až jsi ho na výspu Kós pak zahnala, lidnatý ostrov. Já jej zachránil odtud a mořem přivedl nazpět, 30 do Arga, pastviště koní, ač mnohé podnikl trudy. To ti chci uvést v paměť — ty všakých úskoků zanech! — sice ti láska a lůžko, jak uvidíš, prospěje málo, pro kterés od bohů přišla a mne jím podvedla takto!“ Bohyni výrazných zraků a vznešenou pojala hrůza, 35 pak se však ozvala takto a pravila perutná slova: „Svědkem budiž mi Zem, též širá Nebesa shůry, jakož i Styžský proud, jenž pod zem stéká a bývá přísahou nejděsnější a největší blaženým bohům, také svatá tvá hlava a manželské lůžko nás obou, 40 při kterém v žádný čas bych nechtěla přísahat křivě, mým že to návodem není, že Zemětřas Poseidáón Hektoru křivdí a Tróům a pomáhá Danaům v boji. Nejspíše vlastní duch jej pobízí k tomu a pudí — asi ho pojal soucit, když viděl je u lodí v tísni. 45 Naopak já bych spíš jej samého přemluvit chtěla, aby šel tam, kam ty by sis přál, ó vladaři mraků.“ Otec bohův a králů se usmál k výkladům těmto, načež jí odvětil takto a pravil perutná slova: „Vznešená, výrazných zraků, ó kéž bys ty aspoň, Héro, 50 se mnou jedné mysli vždy sedala v poradách bohů! — jistě by Poseidáón, byť dychtivě směřoval jinam, po tvé vůli a mé pak honem změnil svou mysl. Jestliže pravdivě tedy a z upřímné duše mi mluvíš, pospěš a se vzkazem mým teď do sboru odejdi bohů, 55 aby sem Íris přišla i Apollón, lučištník slavný, ona ať odejde rychle v střed Achaiův oděných kovem, k vladaři Poseidónu, a řekne mu ode mne rozkaz, aby již od bojův ustal a do svého domu se vrátil, Hektora však nechť povzbudí v boj bůh Apollón Foibos, 60 ať zas vdechne mu sílu a všech jej bolestí zbaví, jimiž ve hrudi své jest sužován. Achajské vojsko nechať zas obrátí nazpět a zbudí v něm zbabělý útěk, v lodi ať s četnými vesly se zmateným útěkem vrhnou — Achilla Péléovce, a ten pak do boje pošle 65 Patrokla, soudruha svého, jejž Hektór zabije slavný poblíž ílijských zdí, až množství jinochů skosí, jiných — a též můj syn tam zahyne, Sarpédón slavný. Rozezlen pro druha svého pak Achilleus Hektora skolí. Od té chvíle bych já zas zpětný od lodí útěk 70 pořád po všechen čas zas prováděl, až by se strmé Achajci zmocnili Tróje dle návodu Pallady božské. Dřív své nepřízně k nim však nesložím, nebudu také trpět nikomu z bohů, by Danaům pomáhal v boji, dokavad Péléovci se nadobro nesplní přání, 75 jež jsem mu jednou slíbil a hlavou přisvědčil k slibu v onen zajisté den, když nohy mi objala Thetis, prosíc, by Achilleus její byl oslaven, bořitel hradů.“ Héré bělostných loktů slov Diových poslušna byla: sestoupla s ídských vrchů a k výšinám Olympu spěla: 80 Podobně člověku duch kdys zalétne, jestliže světem širým prochodil dříve a v bystré si představí mysli: „tam neb tam bych rád“, an četné plány si dělá, takovým chvatným letem se přenesla vznešená Héré. Přibyla na strmý Olymp a shledala v Diově domě, 85 dosud že nebeský sbor jest pospolu. Sotva ji zhlédli, všichni jí povstali vstříc, svou číší ji přivítajíce. Héré si nevšimla druhých, jen od sličné Themisty vzala podanou číš, vždyť nejdříve vstříc jí přiběhla ze všech. Themis se ozvala takto a pravila perutná slova: 90 „Copakže přišla jsi sem? — Tyť vypadáš vzrušena jaksi! Že on tě Kronův syn zas postrašil, jenž je tvým chotěm!“ Héré bělostných loktů jí dala zas odpověď tuto: „Netaž se po věci té, ó Thémisto, vždyť to víš sama, jaký Kronovcův duch jest nevlídný, jaký je zpupný. 95 Ty však s bohy se vrať zas k hostině, dělené stejně — o tom však uslyšíš též — až ve sboru nesmrtných bohů — jakou to strašlivou věc sem vzkazuje — nemyslím věru, všem nám že by se duch moh’ potěšit, lidem i bohům, kdyby i některý z nich teď hodoval v náladě dobré.“ 100 Tak tedy bohům řekla a sedla si vznešená Héré. V paláci božský sbor byl pobouřen — ona se sice usmála, ale jen rtoma, však nemohla vyjasnit čelo okolo obrví tmavých a pravila, vzplanuvši hněvem: „Bláhoví! Na Dia chcem mít nevoli — rozumu prosti! 105 Pořád by ještě kdo chtěl jej zadržet útokem zblízka, slovem neb napětím sil — Zeus nedbá, opodál sedě, aniž všímá si nás — prý z věčných bytostí božských silou a statností svou jest obzvlášť nejlepší ze všech — proto jen snášejte zlé, jež Kronovec každému pošle! 110 Nyní se, jak já mním, též Areu neštěstí stalo: neboť vlastní mu syn byl zahuben v zuřivé seči, nejdražší ze všech mužů, jež za své uznává Arés.“ Řekla — vtom udeřil v ráz bůh Arés dlaněma pádně odshora na křepká stehna a zvolal, běduje takto: 115 „Teď mi už nemějte za zlé, kdo bydlíte v olympských domech, k lodím-li achajským půjdu a pomstím synovu zhoubu, byť mi i souzeno bylo, bych raněn Diovým bleskem pospolu s mrtvými těly tam ležel v krvi a prachu!“ Rozkázal Třasu a Děsu, by koně mu zapřáhli k vozu, 120 sám pak na sebe bral svou výzbroj, zářící jasně. Tehdy by ještě zas větší a hroznější naproti bohům Diovo záští a hněv byl najisto poznovu vzkypěl, jenomže Athénská Pallas, jsouc ve strachu o bohy všecky, s křesla, kde seděla dosud, se pozdvihla, předsíní vyšla, 125 s plecí strhla mu štít, též přilbici s hlavy mu sňala, o sloup opřela oštěp, jejž vzala mu z pravice pevné, přitom domluvou svou jej kárala, prudkého boha: „Zuřivče, zbavený smyslu, jsi ztracen — patrně marně k slyšení máš své uši — kde tvůj jest rozum a ostych!? 130 Slyšels, co řekla tu teď choť Diova bělostných loktů, která od něho k nám sem přichází, od Olympana! Přál by sis, abys ty sám zas přišel na Olymp nazpět, ztrýzněn mnohými strastmi, jsa donucen, truchlivý v srdci, nám ale, ostatním všem, chceš pohromu způsobit velkou? 135 Mžikem Trójanů chrabrých i Achaiů Kronovec nechá, kvapem na Olymp přijde a hrozně tu řáditi bude. Po řadě popadne nás — ať nevinen bude či vinen — — Pročež radím ti teď, bys nevole pro syna nechal! Vždyť přec i mnohé jiné, i silou i v zápase lepší, 140 buď již postihla smrt, neb postihne! — Věru je těžko rod všech smrtelných lidí i potomstvo zbaviti smrti.“ Ihned pak prudký Arés byl na křeslo posazen od ní. Zatím ze síně ven byl vyvolán od Héry Foibos, Írida též, jež poselkou zpráv jest nesmrtným bohům. 145 Pak se k nim ozvala takto a pravila perutná slova: „Káže vám oběma Zeus jít na Ídu, rychle co možná. Až však přijdete k němu a vzhlédnete Diovi ve tvář, učiňte, k čemu vám on dá pokyn a poručí konat!“ Když pak toto jim řekla, zas odešla vznešená Héré, 150 potom si na křeslo sedla. Ti odlétli, zdvihše se rychle; na Ídu, matku to zvěře, pak přilétli, bohatou zdroji. Kronovec vidoucí v dálku až na samém temeni seděl Gargaru — vonný mrak byl rozestřen okolo něho. Když pak přišli až k němu a stanuli bohové oba 155 před Diem, oblačným bohem, ten vida je, zaplesal v srdci, že slov manželky milé tak ochotně poslušni byli. Nejdřív se k Íridě ozval a pravil perutná slova: „Pospěš si, Írido rychlá, a vladaři Poseidónovi oznam tohleto všecko a lživou poselkou nebuď; 160 rozkaz vyřiď mu můj, ať nechaje boje a půtek, ihned v jasnou tůň neb do sboru bohů se vrátí! Nechce-li rozkazů mých být poslušen, ani jich dbáti, ať jen přemýšlí o tom i ve svém srdci i v mysli, zdali si troufat může, mi vzdorovat, třeba byl silný, 165 poněvadž já, jak mním, jsem mnohem silnější nad něj, také rodem jsem starší — on v milém však neváhá srdci za rovna se mnou se mít, jenž budím hrůzu i v jiných!“ Íris rychlá jak vítr slov Diových poslušna byla: sestoupla s ídských vrchů a spěchala do svaté Tróje. 170 Jako se řítí sníh neb mrazné s oblaků kroupy, nárazem Borea hnány, jenž z jasných nebes se rodí, takovým chvatným letem se rychlá přenesla Íris, přistoupla ku Poseidónu a tato mu pravila slova: „Od Dia, bouřného boha, ti jakous přináším zprávu, 175 vladaři tmavých vlasů, jenž zemí zachvíváš mocně: Rozkaz ti vzkazuje Zeus, bys nechaje boje a půtek, ihned v jasnou tůň neb do sboru bohů se vrátil. Nechceš-li rozkazů těch být poslušen, ani jich dbáti, tuto ti vzkazuje hrozbu, že urputně bojovat bude 180 s tebou, sám sem přijda, a radí, vyhnout se jeho rukám, poněvadž myslí, že mnohem je silnější tebe, také rodem je starší, ty v milém pak neváháš srdci za rovna jemu se mít, jenž budí hrůzu i v jiných!“ Jí pak, nevole pln, děl slavný Zemětřas toto: 185 „Cože? — Sic mocný je Zeus, však zpupná promluvil slova: Mne-li on, rovného v právu, chce znásilnit, proti mé vůli!? Tré je nás rodných bratrů, jež Kronovi zrodila Rheié, nejdřív Zeus, pak já, pak Hádés, podsvětí vládce. V tré jest rozdělen svět, z nás každý vladařství došel 190 losy, jež metány byly: já dostal pěnivé moře, abych stále v něm dlel, bůh Hádés temnotu chmurnou, Zeus pak nebesa širá, by v nadvzduší bydlil a mračnech. Země a vysoký Olymp jsou všechněm společny bohům. Proto, jak poroučí Zeus, žít nebudu, nýbrž ať klidně, 195 třeba byl nadmíru silný, si zůstane v podíle třetím. Paží ať dokonce již, jak zbabělce, přestane strašit! Snad by se hodilo lépe, by na vlastní dcery a syny hroznými dorážel slovy, vždyť sám jest roditel jejich — ti pak rozkazů jeho, byť neradi, poslušni budou!“ 200 Íris rychlá jak vítr, mu na to zas pravila toto: „Opravdu vyřídit mám tvá vzdorná slova a tvrdá, vladaři tmavých vlasů, jenž zemí zachvíváš mocně? Či bys povolit chtěl? — Duch moudrých povolný bývá! Nevíš, že starším lety jsou Lítice po boku vždycky?“ 205 Zemětřas Poseidáón jí na to dal odpověď tuto: „Zajisté, Írido božská, to slovo jsi patřičně řekla, též jest výborná věc, když posel chápe, co slušno. — Ten však strašlivý bol mé srdce i mysl mi svírá, mne když, rovného stavem, — vždyť podíl stejný nám určen 210 losem — takhle si troufá tu peskovat hněvnými slovy! Nuž, já ostychem veden, mu pro tenkrát ustoupím ještě. Jinou ti věc však povím a vážně ho varovat hodlám: jestliže přes mou vůli i kořistné Pallady přání, Hermeia, vznešené Héry, a Héfaista, mocného vládce, 215 ušetří strmé Tróje a nedá vyvrátit město, aniž Danaům svolí, by dobyli veliké slávy, věziž, že nezkrotný hněv nám oběma navěky bude!“ Takto jí Zemětřas pravil a opustil achajské mužstvo. Odešed, v moře se vnořil, jsa postrádán Achaiů reky. 220 Kronovec, oblačný Zeus, děl tehdáž k Foibovi takto: „Nyní, milený Foibe, jdi k Hektoru krytému kovem, poněvadž právě se teď bůh Poseidón chvějící zemí odebral v jasné moře a vyhnul se náhlému hněvu našemu — ten náš boj též jiní by slyšeli bozi, 225 kteří, pospolu s Kronem, jsou vězněni v nesmírné hloubi — takhle však o mnoho líp věc dopadla — pro mne i pro něj, bratr že raději dřív chtěl couvnout, ostychem veden, ramenům mým — vždyť bez potu as ten zápas by nebyl. Ty však do svých rukou chop aigidu zdobenou střapci, 230 tou tam zachvívej silně a zastrašuj achajské reky! Obzvlášť, Nemylný Střelče, buď slavný ti na péči Hektór: potud sílu v něm vzbuzuj, až celé achajské vojsko k lodím a k Helléspontu by na svém útěku přišlo! Od doby té já sám pak stanovím radu a skutek, 235 aby se danajský lid zas zotavil od trudu boje!“ Řekl, a otcových slov byl poslušen Apollón Foibos: s vrcholu ídských hor hned sletěl, jestřábu roven, hbitému, holubů zhoubci, jenž lítá nejrychlej z ptáků. Zhlédl, jak slavný Hektór, syn Priama, chrabrého reka, 240 seděl — neležel již — než právě zas nabýval síly, vůkol soudruhy své zas poznával — záducha s potem mizely: bouřný Zeus svou vůlí opět ho budil. Vtom již přistoupil k němu a pravil svémocný Foibos: „Hektore, Priamův synu, nač ty tady, opodál druhých, 245 sedíš, bez sebe, sláb — snad nějaký smutek tě tíží?“ Jemu, již ztráceje sílu, děl Hektór jiskřící přilbou: „Kdopak z bohů jsi asi, ó přemilý, že se mne tážeš? Copak ti není známo, jak u zádí achajských lodí, když jsem mu kosil druhy, rek Aiás, bojovník statný, 250 v prsa mě balvanem ranil a zbavil mě obrany rázné? Však jsem věru již myslil, že k mrtvým v Hádovo sídlo v tento již odejdu den — již milou duši jsem pouštěl.“ K němu pak svémocný bůh zas promluvil, Apollón vládce: „Nyní se vzmuž, vždyť takého Zeus, syn Kronův, ti poslal 255 průvodce s ídských hor, jenž bude ti k ochraně státi, Foiba to se zlatým mečem, mě, Apolla, který i jindy hájím samého tebe a strmého vašeho města. Vzhůru, teď trójským jezdcům dej rozkaz, hromadně hnáti rychlá spřežení svá až k dutým achajským lodím, 260 já pak v popředí půjdu a rychlým ílijským koňům srovnám veškeru cestu a obrátím achajské reky!“ Řekl a nadbytek sil v něm vznítil, vladaři lidu. Nejinak stájní kůň, jenž nažral se u žlabu hojně, přetrhne ohlávky pouto a dupotem rovinou pádí, 265 v krásných proudech říčních jsa zvyklý denně se koupat, jarosti pln, svou hlavu pne do výše, po plecích hříva po obou stranách mu vlá, kůň krásou těla se pyšní; rychle ho kolena nesou, kde zvyklá je pastvina koní — podobně zdvíhal nohy a ohýbal kolena hbitá, 270 vzněcuje trójské jezdce, když božská uslyšel slova. Jako když divý kozel neb velký paroháč jelen od psů vyplašen bývá i od lovců, venkovských mužů, tu ho však strmá skála a stinná houština lesní ukryje — neurčil osud, by nyní právě byl chycen. 275 Vtom se však bradatý lev jim zjeví na jejich pokřik, v cestě — a v rozběhu svém jest naráz rozplašen zástup; podobně nějakou chvíli je Danajci stíhali v davu, prudce je bijíce meči i oštěpy o dvojím hrotu — když však Hektora zhlédli, jak do řad přichází mužů, 280 ztrnuli v ráz, jich statný duch jim klesl až k nohám. Tehdáž mluvil k nim Thoás, jenž pocházel od Andraimona, z Aitolů nad jiné přední, jenž v házení kopí byl znalec, statný i v zápase zblízka, a málokdo vynikal nad něj v schůzích, kde rekové mladí se o svá mínění přeli; 285 tento, muž moudré mysli, se ujal slova a pravil: „Nastojte! Veliký div teď vidím na vlastní oči, jak zas muž ten vstal, své záhubě znova se vyhnuv, Hektór, — každý tu z nás měl jistou naději v srdci, že jej Telamónovec už usmrtil, veliký Aiás — 290 teď však některý bůh jej zachránil, poznovu spasil, reka, jímž přemnohý muž byl zbaven života svého. Takto se stane i teď, jak mním, vždyť bez vůle sotva mohutně hřmícího Dia, tak bojechtiv, staví se vpředu. Pročež nyní se tím, jak poradím, spravujme všichni: 295 vojsku teď rozkaz dejme, by k dutým korábům couvlo, sami pak, každý tu z nás, kdož v táboře přední jsme šlechta, vyjděm mu vstříc! — Svým odporem snad jej zdržíme přece, zdvihnouce oštěpy své, byť sebe víc po boji dychtil, přec jen bude se bát nám vniknout do středu šiku.“ 300 Oni ho slyšeli rádi a ochotně poslušni byli. Ihned s Aiantem rekem a s vladařem Ídomenéem, Teukrem a Molovým synem a Megétem Areu rovným svolali přední vůdce a krutou chystali bitvu naproti trójským vojům a Hektoru. Za jejich zády 305 všechen se ostatní lid již vracel k achajským lodím. Hromadně vyrazil vpřed voj Trójanů — v čele jim Hektór, dlouhým kráčeje krokem, a před nimi Apollón Foibos, na plecích zahalen mhou, měl hroznou aigidu v ruce, útočnou, se střapci kolem, a přeskvoucí, kteroužto mistr 310 Héfaistos Diovi dal, jenž nosil ji na postrach mužům. Tu tedy v rukou nesl a v čelo se postavil mužstvu. Hromadně achajský voj jich vyčkával, povstala vřava zuřivá s obou stran. — Tam s tětiv lítaly šípy, četné, a ze smělých ruk též mnohé oštěpy ostré: 315 do těl jinochů křepkých se jednak zaryly hrotem, jiné však, cestou ještě, než dolétly k bílému tělu, v černou se zabodly zem, byť toužily těla se napást. Dokavad Apollón Foibos měl aigidu nehnutě v rukou, rány se s obou stran jen sypaly, padalo mužstvo, 320 ale když Apollón bůh jí zatřásl, do očí hledě Danaům, rychlým jezdcům, a strašným vykřikl hlasem, v prsou zmátl jim srdce — i nechali obrany rázné. Podobně hovězí stádo neb ovcí veliké hejno plaší dvojice lvů, když v čiré temnotě noční 325 vrazí mezi ně náhle — a pastýř přítomen není; tak byl zbaběle hnán lid danajský, neboť ho děsil Apollón, avšak Tróům a Hektoru přinášel slávu. Když pak se vůdců seč již rozmohla, druh tu klál druha: Hektór Stichia sklál, sklál hrdinu Arkesiláa: 330 Boiótův, oděných kovem, byl velitel Arkesiláos, Stichia věrným druhem měl Menestheus, hrdina chrabrý. Aineiás Medontu zase a Íasu odění odňal: Medón, Aiantův bratr, byl božského Ojlea krále z vedlejší manželky syn — než daleko otcovské země, 335 ve městě Fylace měl své obydlí, usmrtiv muže, bratra to Eriópidy, své macechy, kterou měl Ojleus. Chrabrý Íasos zas byl velitel athénských vojů; otec jeho byl Sfélos, a ten se zas z Búkola zrodil. Mékisteus Púlydamantem a Echios Polítem skolen, 340 v prvním pořadí seče, pak Klonia Agénór zabil, Paris pak Déiochovi zas odzadu probodl plece v první řadě když prchal, a hrotem naskrz ho prohnal. Zatím co Trójané zbroj jim svlékali, achajské mužstvo k příkopu ke hlubokému a kolům se přihnalo v zmatku, 345 prchalo na všecky strany a za zeď se skrývalo z nouze. Hektór Trójanů lid však pobídl, mohutně vzkřiknuv: „Na lodi úprkem žeňte a nechejte krvavé zbroje! Koho já opodál lodí bych spatřil, na druhé straně, ihned na místě tom jej zabiju — nemyslím, že by 350 vlastní bratři a sestry ho po smrti spálili ohněm, nýbrž budou ho rvát, až zahyne, před městem psové.“ Řekl a spřežení své rek Hektór po plecích šlehl, pobídnuv po řadách lid. — S ním zároveň vykřikli všichni hlučně a řídili vpřed svá spřežení, tahouny vozů, 355 náramný činíce křik — jim v popředí Apollón Foibos. Příkrý příkopu kraj svou nohou strhuje snadno, do hloubky shazoval hlínu a takto jim upravil cestu velké šířky a délky, co doletí hozený oštěp, kdykoliv nějaký muž jej vymrští, zkoušeje sílu. 360 Po ní v řadách se hnal lid Trójanů — před nimi Foibos převzácnou aigidu držel a strhoval achajskou hradbu, lehko, jak nějaký hoch blíž hladiny hromádku písku: nejdřív si vystaví hračku, z níž těší se v dětinském hraní, potom ji rukou a nohou zas rozhází — takto se bavě. 365 Takto jsi, zářící Foibe, tak trudnou práci a trýzeň Achaiů zboural snadno, v nich samých vzbudil jsi zmatek. Achajci u lodí svých zas čekali, zdrževše útěk, druh tam pobízel druha a ke všem v Olympu bohům zdvíhali s prosbou ruce a každý vroucně se modlil, 370 avšak Gerénský kmet z nich nejvíce, Achaiů strážce, zvedal k nebesům ruce a takto se k Diovi modlil: „Jestli kdo, otče ty Zéve, ti v Argolsku pšenicí hojném, tučné ze stehen maso kdy pálil z ovcí a býků, za šťastný návrat prose — ty slíbils, přikývnuv hlavou, 375 na to si vzpomeň, Zéve, a nám den záhuby odvrať, nedej, by achajský lid byl takto nám od Tróů ničen!“ Těmito prosil slovy a Všemoudrý zahřímal hlučně, slyše, jak modlí se kmet, jenž pocházel z Nélea otce. Jak hrom bouřného Dia lid trójský rachotit slyšel, 380 zhurta se na soky vrhl a v prudší bitvu se pustil. Jako se příval vln kdys přeleje přes lodní stěnu na moři širokých cest, když někdy je nárazem pudí vichřice tlak, jímž nával vln jest nejvíce vzdouván, taký byl Trójanů řev, když tehdy se valili přes zeď, 385 pak tam vehnali koňstvo a válčili u zádí lodních kopími o dvou hrotech — již nablízku — jedni tu s vozů, druzí pak s černých lodí, když vystoupli na jejich povrch, házeli dlouhé žerdě, jež na lodích k námořní bitvě ležely, spojené ztuha, a na konci pobité bronzem. 390 Patroklos za doby té, když trójské i danajské mužstvo opodál rychlých lodí kol ochranné válčilo hradby, seděl ve stanu zatím a bavil hovorem družným mužného přítele svého a na jeho bolestnou ránu přikládal hojivý lék, jenž konejší bolesti černé. 395 Ale když znamenal již, jak Trójané útočí na zeď, a jak danajský lid jest v útěk lomozný stržen, tehdáž zaúpěl žalně, a udeřil dlaněma pádně odshora na obě stehna, a běduje promluvil takto: „Nemohu, příteli můj, ač velice toho si žádáš, 400 dél již při tobě být, vždyť strašný se rozzuřil zápas! Proto ať tebe tvůj druh teď pobaví — já ale musím honem k Achillu jít, bych přiměl hrdinu k boji. Kdopak to ví, když přispěje bůh, zdaž myslí mu pohnu přímluvou svou — když domluví druh, jest vždycky to dobře.“ 405 Nohy jej k Achillu nesly, když domluvil. Útoky Tróů odrážel achajský lid pln chrabrosti, ale jich nijak nemohli od lodí zahnat, ač počtem bylo jich méně. Avšak nemohl též voj trójský danajských šiků zlomit a do jejich stanův a korábů nemohl vniknout. 410 Nejinak lodní trám jest rovnán tesařskou šňůrou v rukou tesaře znalce, jenž návodem Athény božské v celém umění svém jest vycvičen docela dobře, takto jich půtky a boj byl rovnou rozestřen měrou; každý z oddílů vojsk kol jiné bojoval lodi. 415 Vyrazil Aiantu vstříc rek Hektór, proslavenému: o jednu loď tam sváděli boj, však nemohl přece Hektór Aianta zahnat a koráb zapálit ohněm, ani jej odrazit Aiás, vždyť bůh jej přivedl k lodím. Tehdáž Aiantem statným syn Klytiův, Kalétór jménem, 420 kopím byl poraněn v hruď, jak plamen do lodi nesl: padl až duněla země, a hlaveň padla mu z ruky. Sotvaže Hektór zhlédl, jak milý bratranec jeho mrtev skácel se v prach, byv proboden před lodí černou, trójský a lycký lid hned pobídl, mohutně vzkřiknuv: 425 „Trójané, Lyčané chrabří, i Dardani, válčící zblízka, jenom nechtějte, probůh, ni couvnout v těsnotě této, nýbrž Klytiův syn buď zachráněn, sic by mu mohli Achajci svléknouti zbroj, když v lodním táboře padl!“ Řekl a Aiantu vstříc svým lesklým oštěpem mrštil; 430 chybil se sic, však Mastorův syn byl proboden dřevcem, Lykofrón, Aiantův druh, muž Kythéřan, který s ním bydlil pospolu, protože sklál kdys v posvátných Kythérách muže. Ostrým oštěpem svým jej do hlavy nad ucho bodl, jak tam s Aiantem stál — on naznak do prachu padl, 435 na zem za zádí lodní, a rázem byl života zbaven. Zachvěl v srdci se Aiás a pravil k bratrovi takto: „Teukre ty můj, teď věrný druh nám právě byl zabit, Mastorův syn, jenž Kythéřan jest, má obydlí s námi, jehož jak otce a matku jsme ve svém ctívali domě. 440 Hektór, udatný rek, jej zahubil. — Kdeže jsou tvoje smrtící šípy a luk, jejž obdržels od boha Foiba?“ Řekl, a Teukros slyšel a přiběhnuv, u něho stanul, nesa si lučiště pružné a toulec, na střely pouzdro, v pravici své, pak na trójský lid své vysílal šípy: 445 střelen byl slavný Kleitos, jenž pocházel od Peisénora, — druh byl Púlydamantův, a ten se zas z Panthoa zrodil — v rukou když opratě držel a svými byl zaměstnán koňmi: právě je obracel k místu, kde nejvíc se tísnily šiky, Tróům a Hektoru vděk — však záhy ho zastihla zhouba, 450 které nikdo mu z nich, byť toužili, nemohl zdržet, neboť zezadu v šíj byl šípem žalostným střelen. Rázem skácel se s vozu a koně mu skočili nazpět, prázdným hrčíce vozem. To rozenec Panthoův zhlédl, pročež ze všeho nejdřív se koňům naproti vrhnuv, 455 vydal je Astynoovi, jenž pocházel od Protióna, snažně mu na srdce klada, by držel je, zíraje na ně, blízko. Pak vzdálil se opět a v přední řady se vmísil. Teukros jinou bral šipku, by střelil krytého kovem Hektora. Tenkrát by boj byl najisto u lodí skončil, 460 kdyby mu, chrabrému reku, byl šipkou ukrátil život. Diův však bystrý duch jej postřehl, kterýžto chránil Hektora — oslavu vzal však Teukrovi Telamónovci: tětivu, kroucenou pevně, mu přetrhl na luku silném, kterou napínal na něj — a proto byl odražen jinam 465 těžký, kovaný šíp — též lučiště padlo mu z ruky. Zachvěl v srdci se Teukros a pravil k bratrovi takto: „Běda, již pochyby není, že zcela nám záměry bitvy maří nějaký bůh — vždyť luk mi teď vyrazil z ruky, tětivu, kroucenou nově, mi přetrhl — já ji přec připjal 470 ráno, by množství střel jí vrhaných vydržet mohla!“ Na to mu Telamónovec děl v odpověď, veliký Aiás: „Odlož tedy svůj luk, můj rozmilý, četné své šípy, jestliže maří je bůh, jenž nepřízeň k Danaům pojal, vezmi však na plece štít, chop dlouhý do ruky oštěp, 475 bojuj s Trójany dále a druhé povzbuzuj mužstvo, ať nám, bez boje aspoň, byť vítězi, nemohou dobýt lodí palubou krytých — Jen chutě se do boje dejme!“ Řekl, a bez dlení rek své lučiště do stanu složil, pak svůj čtyřvrstvý štít kol plecí zavěsil mocných, 480 potom si na hlavu silnou dal přilbici kovanou pevně, na které chochol z žíní se s vrcholu strašlivě kýval. Uchopiv silný oštěp, jenž ostrým hrotem se končil, kvapem se do běhu pustil a přiběhnuv u něho stanul. Hektór, jakmile zhlédl, že Teukrovi zmařeny střely, 485 trójský a lycký lid hned pobídl, mohutně vzkřiknuv: „Trójané, Lyčané chrabří, i Dardani válčící zblízka, přátelé, mužové buďte a pomněte obrany rázné podél korábů dutých, vždyť na vlastní oči jsem viděl, muži jak výbornému jsou Diem zmařeny střely! 490 Přesnadno Diovu moc jest poznat na mužích v boji, kdykoli někomu z nich čest oslavy podává zjevně, nebo ho snižuje zas, svou pomocí přispěti nechtě. Takto i Achaiů moc teď snižuje, pomáhá Tróům! Nyní se shlukněte k lodím a bojujte! Kdo by byl raněn 495 zblízka neb zpodálí z vás, své smrti a osudu dojda, mrtev tu buď — jeť veliká věc, když v obraně vlasti mrtev kdo jest: pak jista je choť, jsou jisty i dítky, nedotčen jeho je dům, též majetek, jestliže jednou do milé otcovské země se Achajci s koráby vrátí!“ 500 Řekl a každému z nich tím vzbudil bojovnou smělost. Aiás na druhy své zas zavolal, Telamónovec: „Hanba to Argejci jest! — Teď nezbývá, nežli tu zhynout, aneb zachráněn býti a odvrátit od lodí zhoubu! Mníte, až jiskřící přilbou se zmocní korábů Hektór, 505 že se pak v otcovskou zem z vás každý dostane pěšky? Žádný neslyšel z vás, jak pobízí veškero mužstvo Hektór, jenž chtivostí plá, nám jižjiž zapálit lodi? Jistěže nikoli k tanci, než do boje Trójany volá! Není myšlenka žádná nám nad tuto lepší ni rada, 510 než jen v zápase zblízka se silou bíti a rukou. Líp jest na jeden ráz buď naživě zůstat neb zhynout, než se tu dlouhý čas tak trápit v strašlivých řežích, nadarmo u dutých lodí a od slabších potírán býti!“ Řekl a každému z nich tím vzbudil bojovnou smělost. 515 Hektór tu Schedia sklál, jenž rodem z Perimédea, velel fóckému mužstvu, a Aiás Láodamanta, vůdce to pěšího vojska, jenž z Anténora se zrodil. Ze zbroje Púlydamantem byl svlečen z Kyllény Ótos, velitel Epeiů mužných a věrný Megétův soudruh. 520 Vida to vrazil naň Megés — však hrdina statný se vyhnul stranou — i chybil se hrot — vždyť nechtěl dopustit Foibos, aby tam Panthoův syn byl v předních usmrcen řadách. Zato však do hrudi, v střed, své kopí Kroismovi vrazil: padl, až duněla země, on s plecí svlékal mu krunýř. 525 Zatím hrdinský Dolops naň vyrazil, oštěpu znalec, Lampův to syn, vždyť z Lampa měl rod, jenž předním byl rekem, rodem jsa z Láomedonta, a znalý byl obrany rázné. Tehdáž v Megétův štít svým kopím do středu bodl, zblízka se vyřítiv naň, však zdržel ránu mu krunýř, 530 pevný, složený z plátů, jejž Fýleus hrdina kdysi od řeky Selléentu, až z Efyry, přivezl s sebou. Dal mu jej Eufétés vládce a Dolopův hostinný přítel, aby jej do boje nosil, by chránil ho nepřátel lítých. Krunýř od jeho syna i tenkrát odvrátil zhoubu. 535 Do přilby s chocholem hustým jej ostrým oštěpem bodnuv v její kovový kužel, až nahoře, hrdina Megés, srazil mu žíněný chochol tím úderem — na zemi rázem celý do prachu padl, jsa čerstvou červení lesklý. Zatím co směle s ním válčil a ve své vítězství doufal, 540 bojovný Átreův syn vtom přišel Megéta bránit: hrdina stoupnuv si zaň, však potajmu, do plecí bodl Dolopa oštěpem svým, hrot prsoma proletěl chtivě, mrštěn s prudkostí vpřed. Rek na tvář poraněn padl. Oba se na něj vrhli a kovaný krunýř mu svlekli 545 s plecí. Tu příbuzným svým rek Hektór domlouval všechněm, zvlášť však Melanippovi, jenž pocházel z Hiketáona, rekovi velké síly. Ten v Perkópě loudavé krávy pásal nějaký čas, když ještě byl nepřítel vzdálen. Ale když achajský lid pak přivezly prohnuté lodi, 550 přišel do Tróje zpět, kdež v trójském vynikal mužstvu, společně s Priamem bydle, jenž ctil ho jak vlastní své syny. Tohoto Hektór plísnil, děl slovo a promluvil takto: „Takto-li, příteli můj, chcem chabnout? — Copak tvé srdce nijak dojato není, když tvůj byl bratranec zabit? 555 Nevidíš sám, jak na jeho zbroj dav nepřátel padl!? Za mnou! Nemožno jest již válčit s Achajci z dálky, dokud buď nezhynou všichni neb strmé Ílion svaté nebude zbořeno zcela a pobiti občané naši!“ Řekl a v čele se bral, s ním rek šel podobný bohům. 560 Aiás danajský lid zas pobízel Telamónovec: „Přátelé, mužové buďte a studem naplňte duši! Druh nechť druha se stydí, když válčíte v zuřivé seči: druha-li stydí se druh, jest víc jich živo než padne, když však prchají z boje, tu slávy ni obrany není!“ 565 Pravil; lid od sebe sám již dychtiv statně se bránit, domluvu k srdci si vzal, pak bez dlení kovovou hradbou sevřel koráby kol. Zeus Trójany pobídl na ně. Povzbuzen od Átreovce syn Nestorův, statného reka: „Nikdo tu z Achaiů není, kdo věkem by tebe byl mladší, 570 kdo by byl rychlejší v běhu a tolik v zápase silný! Nechtěl bys vyskočit z řady a probodnout někoho z Tróů?“ Řekl a odkvapil sám zas do řady, podnítiv druha: z přední vyskočil řady a lesklým oštěpem mrštil, bystře se rozhlédnuv kol. Hned couvali Trójané před ním, 575 jakmile po nich mrštil. On kopím nehodil marně: mrštiv po Melanippu, jenž pocházel z Hiketáona, právě když vrhal se v boj, blíž bradavky prsní ho bodl. Padl, až duněla země, a brnění zařinklo na něm. Přiskočil Nestorův syn jak pes, když na laň se vrhne, 580 kterou zastřelil šíp: Když vyběhla z doupěte právě, lovec ji střelil šťastně a rázem ji života zbavil. Takto se na tebe hnal syn Nestorův, hrdino statný, aby ti odňal zbroj. Však slavný Hektór to spatřiv, ihned vyšel mu vstříc, skrz vražednou vřavu se žena. 585 Nevyčkal Nestorův syn, byť mrštným byl válečníkem, nýbrž prchl jak lev, jenž udělav nějakou škodu — buďže byl od něho pes neb pastýř při skotu zabit — prchá, než pastýřů dav naň vyrazí, odevšad shluklý. Tak syn Nestorův prchl, a za ním s Trójany Hektór, 590 nesmírný činíce křik, svá žalná házeli dřevce. Pak teprv obrátil tvář, když přišel k zástupu druhů. Trójané podobni lvům, již žerou syrové maso, na lodi úprkem hnali a Diovu plnili vůli, který nadbytek sil v nich vzbuzoval — Achaiům ducha 595 zchromoval, slávu a čest jim ztěžoval, Trójany nutkal, neboť si raděj žádal, by velké dosáhl slávy z Priama zrozený Hektór a planoucí nezmarný oheň do lodí křivých vrhl, a Thetidě nesmírnou žádost celou splniti moh’ — vždyť čekal všemoudrý otec, 600 co by jen zahlédl zář, jak vyšlehne z hořící lodi, poněvadž od té chvíle zas zpětný od lodí útěk Tróům způsobit chtěl, však Danaům oslavu dáti. Takový chovaje plán teď vzněcoval u lodí dutých Hektora, z Priama rodem, jenž sám již po boji dychtil. 605 Zuřil jak kopiník Arés neb požár záhuby plný v horách zuřívá někdy neb v hlubinách houštiny lesní: pěnou okol úst byl potřísněn, plameny z očí, z děsných rekových brv, jen sršely — strašně se třásla přilbice kolem spánků — jak zuřivě bojoval Hektór, 610 neboť Kronovec sám byl s nebes pomocník jeho, Zeus, jenž Hektoru jen, z tak velkého hrdinů počtu, dával slávu a čest — vždyť jenom kratičkou dobu měl již na světě žíti, a osudnou hodinu smrti silou Achilla vládce mu chystala bohyně Pallas. 615 Tehdáž achajský šik chtěl prolomit, pokusy čině, kdekoli nejhustší zástup a nejlepší uviděl zbraně. Nemohl přece ni tak jich prolomit, jakkoli toužil, stáliť všichni jak zeď, druh při druhu, jako by stála strmá, veliká skála, jež u tůně pěnivé trčíc, 620 čelí, když ostrých větrů se přiženou nárazy prudké, čelí i vzdutým vlnám, jež bijí zuřivě do ní. Taktéž Danaů voj jim vzdoroval, neprchal nikdo, v dav však vrhl se rek, jenž celý plamenem zářil: vřítil se v něj, jak nával vln, když do lodi vpadne, 625 zdvižený vichrem z mračen a vzbouřený — rázem tu celý koráb se zahalí v pěnu a strašná vichřice větrů do placht korábu hučí a plavec v duši se chvěje, obavy pln, vždyť jen tak-tak své uniká smrti. Takto i Danaů duch byl hrůzou rozrýván v prsou. 630 Hektór jak lítý lev, jenž vrhne se na stádo skotu, který v poloze nízké a na velké louce se pase, bez počtu — jejich pastýř však není vycvičen ještě, aby se o život krav dal v zápas naproti lvovi. On sic po všechen čas buď v pozadí kráčí neb v čele 635 zároveň se svým stádem, lev do středu vpadne a krávu zadáví — druhý se skot dá na útěk. Podobně prchlo zděšeně před Priamovcem a před Diem achajské mužstvo, všechno — jen Perifétés byl zabit, hrdina z Mykén, Kopreův milený syn, jenž od vládce Eurysthéa 640 k silnému Hérákléu kdys chodíval jakožto posel. Z něho se narodil on, syn lepší z horšího otce všemožnou zdatností svou, jak chrabrým bojem tak během; také rozumem svým byl k prvním v Mykénách řazen. Hektoru tehdy ten muž dal dobýt oslavy vzácné: 645 když se chtěl obrátit nazpět, tu narazil na okraj štítu, který nosíval sám, až po paty, k odrazu kopí, o ten klopýtnuv tedy, pad’ naznak a na hlavě přilba strašný vydala zvuk kol skrání padlého reka. Bystře to spatřil Hektór a přiběhnuv u něho stanul, 650 v prsa mu vrazil kopí a zabil ho na očích přátel, kteří nemohli přec, byť truchlivi pro druha svého, pomoci — postrachem byl jim samým slavený Hektór. Octli se před loďmi přímo, a krajní je ukryly lodi, které vytáhli nejdál — a za nimi přitrhli Trójští. 655 Achajci od lodí svých, byť neradi, ucouvli tehdáž, od prvních — u stanů svých však stanuli hromadně všichni, aniž se rozptýlil lid vším táborem: stud je a bázeň zdržely: na druha druh jen pořád hlasitě volal. Avšak Gerénský kmet z nich nejvíce, Achaiů strážce, 660 horoucně každého žádal a při jeho rodičích prosil: „Přátelé, mužové buďte a studem naplňte duši přede vším lidem světa, a přitom si vzpomeňte každý na své dítky a choť, svůj majetek, rodiče svoje, ať je už naživě máte, či odešli v Hádovo sídlo — 665 při těch tedy teď já vás prosím, vzdálených odsud, statečně v zápase stůjte — ó nedejte strhnout se v útěk!“ Řekl a každému z nich tím vzbudil bojovnou smělost. Tehdáž temnoty mrak jim s očí Athéné sňala, božský, a s obou stran jim jasné zasvitlo světlo, 670 stejně i se strany loďstva i se strany společné války: Hektór, bojovník statný, i druhové spatřeni byli od těch, co v pozadí stáli a účast neměli v boji, jakož i od oněch všech, kdož válčili u lodí rychlých. Aiantu, chrabrému reku, se dél již nechtělo v srdci 675 zároveň s ostatními se opodál zápasu držet, nýbrž se po krytech lodních jal přecházet kročejem dlouhým, velikou lodní žerdí v své pádné mávaje dlani, spojenou pevnými kruhy a dlouhou dvacetdva lokte. Jako když nějaký muž zná po koních uměle skákat, 680 kterýžto z mnohých koní jen čtyři si zvolí a spřáhne, potom je rozžene s pláně a prudce je pohání k městu, po hlavní silnici jeda — a mnozí s podivem na něj hledí, muži i ženy, on pořád a s jistotou pevnou s koně vždy na koně skáče a střídá je — koňové letí; 685 nejinak po četných krytech rek Aiás na lodích rychlých chodil kročejem dlouhým a hlas mu až k nebesům sahal. Pořád strašlivě křičel a nutkal danajské mužstvo, stanův a korábův svých být ochranou. Ale ni Hektór nezůstal v hlučném davu svých krajanův oděných v krunýř. 690 Jako když plavý orel se na hejno křídlatých ptáků rozletí v ráz, již na březích řek své hledají pastvy, jeřábů, divokých hus neb labutí s dlouhými krky, podobně vyrazil rek též na koráb temné přídy, vyskočiv vstříc — syn Kronův, Zeus, jej zezadu tlačil, 695 rukou velikou velmi, a zároveň povzbudil mužstvo. Opět zuřivý boj byl rozpoután u lodí rychlých. Tehdy bys býval myslil, že čerství a nezmožitelní spolu se srážejí v seč — jak s velkou válčili chutí. Tyto pak válčící lid měl myšlenky: achajské mužstvo, 700 že již najisto zmar jich nemine, nýbrž že zhynou; Trójanům ve hrudi duch zas doufal, každému zvláště, lodi že zapálí ohněm a pobijí achajské reky. Tak tam smýšleli v duchu a čelem si naproti stáli. A již mořské lodi se za záď uchopil Hektór, 705 krásné, plující rychle, jež přivezla Prótesiláa, do Tróje — v otcovskou zem však z Tróje ho nevezla nazpět. O tuto válčíce loď, jak danajské mužstvo tak trójské, spolu se tváří v tvář tam hubili. — Takto pak ovšem žádný na příval šípův a oštěpů nečekal vdáli, 710 nýbrž nablízku stáli, a odvahu majíce svornou, sekyrou břitkého ostří a teslicí sváděli bitvu, nebo i velkým mečem neb kopím o dvojím hrotu. Mečů s krásnými jilci a zdobených černými pruhy hojně jim padalo z rukou, a jiné padaly s plecí 715 mužů vedoucích boj — krev proudila po zemi černé. Hektór, jak za kormu loď již popadl, pustit ji nechtěl, hlavici v rukou maje, a volal na trójské mužstvo: „Oheň! — a hromadný ryk teď zdvihněte zároveň všichni! Zeus nám nyní dal den, jenž všecky nám nahradí jiné: 720 achajských dobýt lodí, jež připluvše bez vůle bohů, nesmírné množství běd nám spáchaly — vinou však kmetů: kdykoliv já jsem chtíval zde bojovat u zádí lodních, kmeti mě zráželi vždycky a bránili trójskému mužstvu. — Jestliže tenkrát Zeus nás zemdlíval, vidoucí v dálku, 725 nyní Olympan sám nás pobízí k tomu a pudí!“ Řekl, ti prudčeji vzpláli a na lid se achajský vrhli. Aiás nemohl dél již vytrvat, střelami tísněn, avšak couvl jen málo — vždyť myslil, že mu je zhynout — na lávku o sedmi stopách a sešel s paluby lodní. 730 Tam tedy hrdina stál — však číhaje, oštěpem vždycky od lodí odrážel muže, když nesl kdo nezmarný oheň, pořád strašlivě křiče a nutkaje danajské mužstvo: „Přátelé, danajští reci, již Areu sloužíte v bitvách, druhové, mužové buďte a pomněte obrany rázné! 735 Mníme, že nějaký voj jest k naší ochraně vzadu? — či snad pevnější zeď, jež mužům odvrátí zhoubu? Není tu nablízko město, kol s pevnými věžemi v hradbách, v němž by nás ochránil lid, jenž mohl by vítězství zjednat: tady jsme, na trójské pláni, a Trójští jsou oděni v krunýř, 740 s širým za zády mořem a vzdáleni otcovské země! Pročež v rukou je spása a nikoli v chabosti války!“ Řekl a divou silou svým ostrým dorážel kopím: jestliže z Trójanů někdo se k dutým korábům blížil se žhoucím ohněm v rukou dle rozkazu Hektora vládce, 745 Aiás čekaje na ně, svým dlouhým je ubíjel kopím. Dvanáct v popředí lodi jich proklál, docela zblízka.