ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Bohové sešli se zatím a seděli u Dia v radě na zlaté podlaze síně, v jich středu pak vznešená Hébé každému nosila nektar, a bohové ze zlatých číší s vzájemným pozdravem pili a hleděli na trójské město. 5 Ihned s počátku schůze se pokoušel škádliti Héru Kronovec jizlivou řečí a s úštěpkem promluvil takto: „Dvě sic bohyně mocné jsou pomocny Meneláovi, Héré ctívaná v Argu a Pallas v Alalkomenách, ty však v dálce si sedí a pohledem na něj se baví, 10 úsměvná Afrodíté však neváhá Paridu svému pořád po boku býti a odvracet od něho zhoubu; tak ho i spasila teď, když myslil, že mu je zhynout. Avšak vítězství jest, jak patrno, u Meneláa. My ale uvažme teď, jak dále si počínat máme, 15 zdali zas hroznou válku a strašlivou roznítit půtku, či již přátelský mír těm stranám oběma zjednat. Pročež kdyby to všem snad milé bylo a libé, nuže ať Priamův hrad jest od Tróův obýván dále, zato však Átreův syn nechť vezme si Helenu z Argu!“ 20 Tak k nim Kronovec pravil, i reptaly Athéné s Hérou, které seděly blízko a Tróům smýšlely zhoubu. Potichu Athénská Pallas se chovala, aniž co řekla, mrzíc se na Dia otce, a hněv v ní divoký hořel, zlostí však vzkypěla Héré a pravila k Diovi toto: 25 „Jaké’s to pravil slovo, ty Kronův přehrozný synu!? Jakže? Ty chceš mou práci mi učinit planou a marnou, pot, jejž námahou svou jsem prolila, znavila koně, když jsem sháněla lid, chtíc Priama zhubit a syny!? Pro mne! — však ostatní bozi ti čin ten neschválí všichni!“ 30 Kronovec, oblačný Zeus, pln nevole, odvětil takto: „Copak ti Priamos král, ó ukrutná, se svými syny dělají tolik zlého, že stále a stále jen dychtíš z kořen vyvrátit Tróju, to krásné výstavné město? Ty snad tenkráte jen, když do bran a do dlouhých hradeb 35 vnikneš a za živa sníš jak Priama krále tak syny, ostatní Trójany též — jen pak svou ukojíš vášeň. Udělej, jakkoli chceš, jen tato ať hádka se jednou nestane v budoucích dnech nám oběma velikým svárem! Jinou ti věc však povím — ty na mysli přemítej o ní: 40 Až totiž já zas budu se horlivě snažiti o to, abych vyvrátil město, v němž milí ti mužové žijí — ne ať tento můj hněv pak zdržuješ — dej mi pak pokoj! — Vždyť jsem ti beztoho já teď povolil, jakkoli nerad: neboť co pod nebem hvězdným a pod sluncem na světě širém 45 různých se nalézá měst, v nichž bydlí pozemští lidé, ze všech posvátná Trója mi bývala nejvíce milá, kopiník Priamos vládce a všecken Priamův národ: hostiny příslušný díl byl na mém oltáři stále, zápalná oběť a víno, jichž k poctě se dostává bohům.“ 50 Bohyně výrazných zraků mu pravila, vznešená Héré: „Tré jest zajisté měst, jež mně jsou nad jiné drahá, Mykéné širokých tříd, mé milé Argos a Sparté. Tato si zboř, když některé z nich bys v nenávist pojal: nechciť se stavěti já k jich záchraně, aniž ti bránit. — 55 Kdybych i odpírat chtěla a zbořit je nechtěla dáti, nezmohu odporem nic, tvá moc jest o mnoho větší. Avšak slušno je též, bys práci mi nečinil marnou: jsemť přec božstvo i já, můj původ stejný je s tebou, vždyť já nejpřednější jsem dcerou lstivého Krona, — 60 ježto jsem téhož rodu, a protože slovu tvou ženou, ty pak, Zéve, jsi král všech věčných bytostí božských. Pročež druhu si druh teď po vůli učiňme oba, po tvé já, však po mé ty též — pak bohové druzí budou zajedno s námi — teď nařiď Palladě rychle, 65 aby šla do strašné půtky i danajských vojů i trójských zkusit, zda trójské mužstvo by Danaům z vítězství pyšným křivdit počalo dříve — i naproti přísežné smlouvě.“ Otec bohů a králů byl srozuměn s Héřinou radou, ihned se k Athéně ozval a pravil perutná slova: 70 „Kvapem do vojska sejdi, v střed achajských vojů i trójských, zkusit, zda trójské mužstvo by Achaiům z vítězství pyšným křivdit počalo dříve — i naproti přísežné smlouvě!“ Takto ji povzbudil Zeus — ač touhou plála už dříve: sestoupla s olympských výšin a na zem se spustila skokem. 75 Takový povětroň jest, jejž Zeus, syn lstivého Krona, posílá v znamení plavcům či širému táboru vojska, zářný, a četné jiskry kol dokola tryskají z něho — tomuto Athénská Pallas jsou podobna, na zemi slétla, do středu obého vojska — to vidouce trnuli všichni, 80 Trójané, statní jezdci, i Achajci holení krásných. Takto pak pravil ten onen a na svého pohleděl druha: „Jistě zas hrozná válka a strašlivá nastane půtka — či by již přátelský mír nám oběma Kronovec dával, kterýžto lidských bojů jest vrchním stanoven správcem?“ 85 Tak tam pravil ten onen i z achajských mužů i trójských. Ona pak Láodokovi jsouc podobna, Anténorovci, jenž byl kopiník silný, se v trójský vmísila zástup, Pandara rovného bohům tam shánějíc, zda ho kde spatří. Zhlédla, jak Lykáonovec, jenž muž byl chrabrý a silný, 90 stojí, a kolem něho se silné skupily řady štítníků, kteří s ním přišli až od proudův Aisépových; kvapem přistoupla k němu a pravila perutná slova: „Nechtěl bys Lykáonovče, mi vyhovět, hrdino chrabrý? Kdybys tak rychlý šíp chtěl vystřelit na Meneláa!! 95 U všech zajisté Tróů bys získal slávu a vděčnost, u vládce Parida zvlášť bys ze všech nejvíce získal: jistě by ze všech nejdřív ti skvostné přinesl dary, vida, jak bojovný rek, jenž pochází z Átrea rodem, byl tvým usmrcen šípem a na žalnou hranici vstoupil. 100 Pročež na Meneláa již vystřel, proslaveného! Apollu světlorodému a slavnému lučištníku přislib, že z prvňátek jehňat ho poctíš slavnostní žertvou, jak jen v Zeleiu svatou se navrátíš, v otčinu milou!“ Takto mu pravila Pallas a svedla mu nemoudrou mysl: 105 Sňal hned hlazený luk, jenž roben byl z mrštného kozla, divého — tohoto sám kdys šípem do prsou střelil, číhaje z nástrahy naň. — Ten skákaje se skály právě, raněn byl do srdce šípem a naznak na skálu padl. Šestnáct pěstí dlouhé mu vyrostly parohy z hlavy, 110 které soustružník rohů pak spojil dovednou rukou, vše pak vyleštil krásně a zlatý připevnil kroužek. Podepřel o zem ten luk, jej napial a pozorně na zem položil — druhové zdatní však před ním vztyčili štíty, — sice by danajský šik, lid bojovný, vyskočil dříve, 115 nežli by spartský král, muž bojovný, střelen byl šípem. Otevřel u toulu víko rek Pandaros, vytáhl šipku, perutnou, úplně novou, a pramen bolestí černých, potom však ostrou střelu si rovnaje na struně rychle, Apollu světlorodému a slavnému lučištníku 120 slíbil, ze z prvňátek jehňat ho poctí slavnostní žertvou, jak jen v Zeleiu svatou se navrátí, v otčinu milou, chopil pak zářezy šípu a táhl i s hovězí strunou: K prsům přiblížil strunu a k lučišti železné ostří — ale když velký luk již do kruhu Pandaros napjal: 125 břinkl tu luk — hlas struny se rozzvučel, vylétla šipka, broušená v ostrý hrot, chtíc do davu hustého vletět. Avšak blaženým bohům a věčným nevyšels s mysli, hrdinský vládyko Sparty, zvlášť kořistné Diově dceři, která před tebou stála a hrotitou zdržela šipku. 130 Tolik as od těla tvého ji uhnula, jako když matka odhání od syna mouchu, když leží v lahodném spánku. Sama však řídila šipku, kde zlaté opasku spony do sebe zapjaty byly a dvojitý sbíhal se krunýř. V opasek přilehlý těsně se ostrá zaryla šipka, 135 projela bez meškání skrz naskrze opaskem zdobným, pronikla krunýřem též, jenž velice krásně byl zdoben, pásem, jejž nosíval rek k své ochraně, k odrazu kopí — tento ho nejvíc chránil — i ten však pronikla naskrz. Ale jen povrch kůže byl rekovi natržen šípem: 140 ihned temná krev se mu proudem prýštila z rány. Jako když nějaká žena, buď z Kárska neb Méonska rodem, purpurem obarví sloň, jež koňské skráně má krášlit, — leží jí v zásobní síni, a mnohý zatouží jezdec, aby ji nositi směl — však leží tam k ozdobě králi, 145 aby byl okrasou koni a pýchou jezdcovi jeho, tak se ti, vládyko Sparty, tvou krví zbarvila stehna krásného vzrůstu, i lýtka, i krásné kotníky vespod. Nesmírně vladař mužstva se ve svém poděsil srdci, uviděv temnou krev, jak proudem z rány se prýští, 150 avšak zděsil se též sám bojovný vládyka Sparty. Ale když uviděl rek, jak šňůra i háčky jsou venku, znova se zmužilý duch zas vrátil do prsou jeho. Mocný však vládyka mužstva se ozval, vzdychaje z hloubi, chopiv za ruku bratra, a s ním též vzdychali druzi: 155 „Ty můj milený bratře, k tvé smrti jsem ujednal smlouvu, poslav tě před náš voj, bys samoten s Trójany válčil! Takhle tě zranili Trójští a zdupali úmluvy svaté! Přísaha s beránčí krví však nemůže nadarmo býti, oběť poctivých smluv, stisk pravice, základ to víry. 160 Neboť jestliže smluv bůh Olympský nesplnil ihned, ó však splní je pozděj, a vinníci draze to splatí vlastními hlavami svými, i s ženami, rodnými dětmi, neboť dobře to vím jak ve své mysli tak v srdci: nastane jednou den, v němž svatá Ílios klesne, 165 kopiník Priamos padne i všecken Priamův národ, Zeus až, vládnoucí s výše, tam na nebi, zrozený z Krona, osobně proti nim všem svou aigidou zatřese temnou, rozhněván pro tento klam — pak přísaha splněna bude! Tato však hrozná bolest mi pro tebe nastane bratře, 170 jestliže propadneš smrti a splníš života osud. Vždyť bych v žíznivé Argos se vrátil s největší hanbou!! Rázem by achajské mužstvo si vzpomnělo otcovské země — pak bychom Priamu králi i Trójanům nechali k chloubě krásnou Helenu z Argu — — Ty v Tróji tu ležeti budeš, 175 zpuchří v zemi tvé kosti, a skončeno nebude dílo. Potom by z Trójanů kdos snad prohodil, zpupných těch lidí, po hrobě milého bratra tu skákaje, proslaveného: ,Ó, kéž takto svůj hněv král Achaiů provede ve všem, jako sem argejský voj kdys přivedl — úplně marně! 180 Však se už vrátil domů a do milé otcovské země, statného vládyku Sparty tu zanechav — s prázdnými loďmi!‘ Tak kdos prohodí leckdy — to raděj pohlť mě země!“ Rusý však vládyka Sparty jej těšil těmito slovy: „Vzmuž se a docela nic lid danajský obavou neplň! 185 neutkvěl v smrtelném místě ten šíp — vždyť se strany přední nejprve opasek třpytný jej zadržel, vespod pak zase podpásník byl to a pás, jejž robili kovářští muži.“ Mocný vládyka lidu mu odvětil těmito slovy: „Kéž to jen vskutku je tak, můj milený, jako jsi pravil! 190 Ránu ti ohledá lékař a potom přiloží na ni léky, jež černou bolest ti zajisté zkonejší záhy.“ Velel pak Talthybiovi, jenž božský jeho byl posel: „Nemeškej, odejdi rychle, ať Macháón přijde co nejdřív, zrozený z Asklépia, jenž výborným lékařem býval, 195 aby byl vládyka Sparty, muž bojovný, ohledán řádně, kterého postřelil někdo, kdo mistr je ve střelbě z luku, z Lyčanů neb snad Tróů — k své oslavě — k žalosti naší!“ Řekl; to slyšel posel a ihned se rozkazem řídil: Vykročil rychlým krokem a kvapil danajským vojskem, 200 po reku Macháonovi se dívaje: spatřil ho státi uprostřed silných řad, jež kolem hrdiny byly, štítníci, kteří s ním přišli až od Trikky, pastviště koní. Kvapem přistoupil k němu a pravil perutná slova: „Pospěš si, Asklépiovče, sám vladař mocný tě volá, 205 aby byl vládyka Sparty, muž bojovný, ohledán řádně, kterého postřelil někdo, kdo mistr je ve střelbě z luku, z Lyčanů neb snad Tróů — k své oslavě — k žalosti naší!“ Toto mu vyřídil posel a smutek v duši mu zbudil. Odešli davem mužův i achajským táborem širým. 210 Když pak přišli až k místu, kde rusý bojovník statný šípem poraněn stál — kol zástup šlechticů předních, Macháón, podobný bohu, se postaviv do jejich středu, z opasku přilehlého se snažil vyvléknout střelu. Jak však táhl ji ven, vtom háčky se zlomily ostré. 215 Proto radš opasek třpytný mu odepial, vespod pak zase podpásník jeho a pás, jejž robili kovářští muži. Když pak prohlédl ránu, kde ostrá se zaryla šipka, vyssáv veškeru krev, hned znalecky přikládal léky, hojivé, které Cheirón kdys daroval z přátelství otci. 220 Zatím co raněný rek byl léčen, bojovník statný, trójských štítníků řady se vtom již přihnaly k boji; Achajci též svou zbroj zas navlekli, bojovat chtíce. Slavného vladaře mužstva bys tenkrát nespatřil mdlého, ani se choulit bázní neb liknavě k boji se míti, 225 nýbrž prudkosti pln šel do bitvy, zdoby to mužů. Nechalť spřežení státi i povoz zdobený bronzem — koně, již frkali chtivě, mu soudruh v ústraní držel, vzešlý od Ptolemaia, jenž z otce se Peiraia zrodil. Důtklivý rozkaz mu dal, být nablízku, kdykoli by snad 230 mdloba mu pojala údy, až vojskem choditi bude. Vydalť se do vojska pěšky a obcházel řadami mužstva. Které z Danaů spatřil, jak horlivě k boji se mají, hned k nim přistoupil blíže a velmi jim dodával srdce: „Nebuďte docela nic teď liknaví v obraně rázné! 235 Nebudeť otec náš Zeus přec pomocen takovým lhářům, nýbrž kdo křivdili dříve — i naproti přísežné smlouvě —, takových jemné tělo tu zajisté supové snědí, my vsak jim milé ženy i malá robátka jejich odvezem na lodích svých, až jednou se zmocníme města.“ 240 Kdykoli spatřil jiné, jak hrůzné bitvy se straní, ihned prudce je káral a mluvil hněvivá slova: „Argejci, rekové hubou, vy sketové, nemáte studu? Copak tu stojíte takhle jak kolouši, zmámeni strachem, kteří, když dlouhým během se unaví po širé pláni, 245 stojí a ve hrudi své již žádné nemají síly. Takto tu stojíte také a zmámeni nedbáte boje! Čekáte, až se sem Trójští snad přiženou, kde jsme si na břeh koráby krásných zádí kdys vytáhli z pěnivé tůně?! Chcete snad zřít, zdaž Kronovec dlaň nám k pomoci vztáhne?!“ 250 Tak tam rozkazy dával a obcházel řadami mužstva. Přišel k vojínům krétským, jak shlukem vojínů kráčel, kteří se chystali v boj kol chrabrého Ídomenéa. V čele byl krétský jich král, jenž silou roven byl kanci, vzadu pak Molův mu syn zas poslední pobízel řady. 255 Vida je vládyka mužstva, byl velice potěšen v srdci, oslovil Ídomenéa a mluvil vlídnými slovy: „Z Danaů, rychlých jezdců, si vážím nejvíce tebe, Ídomenée, i v bitvě i v každém jinačím díle, avšak při hodech též, když danajští šlechtici přední 260 staršinské jiskrné víno si dávají v měsidle mísit, neboť svou-li jen míru, jim určenou, ostatní pijí Achajci kadeří dlouhých, tvůj pohár vždycky ti stojí plný, stejně jak můj, bys pil, jak srdce si žádá; nuž již vrhni se v boj, jak jindy se pyšníváš vždycky!“ 265 K němu tu krétský král zas těmito slovy se ozval: „S radostí, Átréovče, ti věrným přítelem budu, trvale, jakmile jednou jsem pokynul hlavou a slíbil. Jiný však pobídnout hleď lid danajský kadeří dlouhých, bychom se bili co nejdříve, když přísežné zrušili smlouvy 270 Trójané — za to pak smrt jim nastane příště a žalost: počaliť křivdit dříve — i naproti přísežné smlouvě.“ Řekl, a vládyka mužstva zas odcházel, potěšen v srdci. Přišel k Aiantům dvěma, jak shlukem vojínů kráčel: právě se pozvedli v boj, mrak pěších za nimi kráčel. 275 Jako když na pastvě muž, kdes na hlídce, zahlédne mračno, kterak se snáší k moři, jsouc hučícím zefyrem hnáno — jemu, an daleko stojí, se černějším jeví než smůla, táhnouc se po širém moři a prudkou vichřici nesouc — vida to, hrůzou trne a do sluje zažene stádo: 280 takové byly i sbory, jež s Aianty, davy to husté, hrdin živených Diem, se do bitvy vražedné hnaly, tmavé, a jejich štíty a kopí trčela vzhůru. Vida je mocný král, byl nadmíru potěšen v srdci, pak se k nim ozval takto a pravil perutná slova: 285 „Aianti, statní vůdci svých vojův oděných kovem, vás jest neslušno nutkat, a proto vás pobízet nechci: sami již nutíte rázně své vojíny bojovat silou. Kéž by jen, otče ty Zéve, i Athéno, kéž by jen, Foibe, všechněm takový duch byl v jejich probuzen hrudi, 290 tu by hrad Priama vládce byl skácen za krátkou dobu, silou pravice naší jsa vyvrácen z kořen a dobyt!“ Pravil a nechav je tam, zas k jiným pokročil sborům. Nejdřív Nestora zastal, jenž zvučný byl Pylanů řečník, kterak soudruhy řadil a důtklivě pobádal k boji. 295 Sborům Pelagón velel a Chromios, Alastór statný, Haimón, velitel mocný, a Biás, vládyka lidu: napřed postavil jezdce i s jejich koňmi a vozy, zezadu pěší svůj lid pak seřadil, četný a vzácný, k záštitě naproti válce, však zbabělce do středu vměstnal, 300 aby tak každý vojín, byť nerad, donucen válčil. Jezdcům nejprve dával své pokyny, kázaje všechněm, zdržovat spřežení svoje a nehnat se do shluku lidstva: „Nikdo ať, ve svou statnost a v umění jezdecké věře, nedychtí zápasy vést sám jediný, před řadou druhých, 305 ani ať necouvá vzad — tím zemdlíte o mnoho více — kdo však se svého vozu by dostihl nepřátel povoz, kopím se rozpřáhni svým, vždyť takto je o mnoho lépe! Kdysi i dávní reci tak bořili města i hradby, takový v prsou rozum a takou majíce vůli.“ 310 Takto je pobízel kmet, jenž dávno byl zkušený války. Vida ho mocný král, byl nadmíru potěšen v srdci, k vládci se ozval takto a pravil perutná slova: „Ó kéž, jaký je duch v tvých prsou, milený kmete, tak ti i kolena slouží, a kéž tvá síla je pevná! 315 Tebe však společné stáří již přemáhá — kéž by kdos jiný z mužů stáří to měl, však ty abys k junákům patřil!“ Nestór, Gerénský jezdec, mu odvětil těmito slovy: „S radostí, Átréovče, bych sám chtěl takový býti, jako když Ereuthalión byl ode mne usmrcen slavný — 320 bohužel, zároveň všech nám bohové nedali darů: Byl-li jsem tehdáž mlád, tož teď zas svírá mě stáří; chci však i tak být s jezdci a dobré jim rozkazy dávat radou a pokynem svým — vždyť toto jest výsadou stáří, kopím ať mladší muži zas metají, kteří jsou přece 325 hbitější mnohem než já, své mladé věříce síle.“ Řekl a vládyka mužstva zas odcházel, potěšen v srdci. Zhlédl, jak athénský vůdce, rek Menestheus, výborný jezdec, stojí nečinně dosud, kol Athénští, v zápase mistři; také tam Odysseus stál, muž důvtipný, poblíže něho, 330 s řadami Kefallénů kol dokola, čerstvými sbory: Čekali — válečný ryk byl dosud neslyšen od nich, neboť se zdvíhaly teprv a k boji se hýbaly šiky Trójanů, statných jezdcův, i Achaiů. Čekaliť stojmo, jiný až achajský sbor v ryk zápasu vyrazí dříve, 335 vrhna se na trójské vojsko — že potom bojovat počnou. Spatřiv je počal je plísnit syn Átreův, vládyka mužstva, takto se k oběma ozval a pravil perutná slova: „Poslyš, z vladaře synu, jenž král byl živený Diem, ty též, lišáku chytrý a proslulý úskoky zlými, 340 copak se choulíte takto a stojíce, čekáte jiných? Vám by se slušelo přec, být v předních bitevních řadách, na místě k obraně státi a do bitvy horké se vrhnout. Vy přec slýcháte nejdřív mé pozvání k hostině vždycky, kdykoliv hostinu kmetů my Achajci dáváme strojit. 345 Tam jest příjemno vám jíst pečeni, poháry hojné sladkého vína jak med tam popíjet, pokud vám libo. Teď byste viděli rádi, by před vámi třebas i deset sborů danajských vstalo a tvrdým válčilo kopím!“ Posupně pohleděv naň, zas důvtipný Odysseus pravil: 350 „Jaké to, vládyko, slovo ti vyklouzlo z ohrady zubů?! Jakže? — že straním se války, jak povídáš?! — Kdykoli v prudkou s Trójany, statnými jezdci, se Achajci pustíme bitvu, uzříš, budeš-li chtíti, a jestli ti záleží na tom, Télemachův jak otec se vrhá na přední řady 355 Trójanů, statných jezdců — ty tohle jen do větru mluvíš!“ Jemu tu mocný král zas pravil s úsměvem na rtech — poznav rekovu zlost, svou výčitku zmírniti chtěje: „Zchytralý Odyssee, ty z Láerta potomku Diův, ani tě příliš kárat jsem nemínil, ani ti velet, 360 neboť dobře to vím, jak duch tvůj v milených prsou dobře to se mnou myslí, a stejné máš smýšlení se mnou. Nuže, jdi v boj! Až pozděj to spravíme, příkré-li slovo řekl jsem teď — nechť božstvo tu řeč dá odnésti větrům!“ Pravil a nechav je tam, zas k jiným pokročil sborům. 365 Zhlédl tu král, jak Týdeův syn, rek nad jiné chrabrý, stojí na voze svém, jenž velmi byl důkladně stavěn; u něho Sthenelos stál, jenž pocházel od Kapanéa. Spatřiv ho, počal jej plísnit syn Átreův, vládyka mocný, takto se ozval k němu a pravil perutná slova: 370 „Ajaj, z Týdea synu, jenž chrabrý byl válečný jezdec, copak se choulíš takto a mžouráš po drahách bitvy? Nebylo Týdeu zvykem, by v bitvách takto se choulil: před druhy, daleko vpřed, stál v zápase s odpůrci svými! Dí to, kdo v boji se bít jej viděli — já se s ním ovšem 375 nesetkal, aniž ho spatřil — prý vynikl nad jiné všecky: Přišelť, sbíraje lid, jak host kdys do města Mykén, pokojně, od Polyneika jsa provázen, rovného bohům. Na svaté thébské hradby se chystali táhnouti polem, pročež jich prosili snažně, by dali jim spojence slavné. 380 Oni je chtěli jim dát, vždyť za slušnou měli tu žádost, avšak je odvrátil Zeus, jenž zlá jim znamení dával. Když tedy odešli od nich a cestou kráčeli dále, a když k Ásópu přišli, jenž pln jest trávy a sítí, tehdáž zase rek Týdeus byl do Théb za posla vyslán. 385 Hrdina vydal se tedy a zastal veliké množství Kadmovcův u Eteokla, jak slavili v paláci hody. Avšak jezdec Týdeus, ač cizinec, nijak se nebál, ačkoliv zcela byl sám v tak velikém Kadmovců davu, naopak ještě je vyzval s ním zápasit — ale on ve všem 390 s lehkostí vítězem byl — tak mocně mu přispěla Pallas. Kadmovci, obratní jezdci, tu velkým vzplanuvše hněvem, když se zas Týdeus vracel, naň čekali v záloze silné, celkem padesát mládců a dva jim vůdcové byli: Maión, Haimonův syn, muž věčným podobný bohům, 395 statný též Polyfontés, jenž pocházel od Autofona. Avšak Týdeus i jim tam bídnou připravil zhoubu, neboť všecky je sklál, jen jednoho odeslal domů: Maiona propustil tedy, jsa poslušen znamení božských. Takový býval Týdeus, rek aitólský, syna však svého 400 zplodil horšího v bitvě, však lepšího v poradní schůzi.“ Mohutný Týdeův syn však neřekl na to ni slova, vladaře hodného úcty se zastyděv kárného slova, jemu však odvětil rek, jejž slavný Kapaneus zplodil: „Nelži jen, Átréovče, vždyť umíš promluvit pravdu! 405 My se přec můžem chlubit, že nad své otce jsme lepší, my jsme se zmocnili Théb, té pevnosti o sedmi branách, menší přivedše vojsko — když hradby už pevnější byly, věříce v znamení božská a v pomoc samého Dia. Vlastní však zpozdilost jejich se stala jim příčinou zkázy, 410 pročež rovné s námi již otcům nevzdávej chvály!“ Posupně pohleděv naň, děl silný hrdina toto: „Příteli, buď jen zticha a poslouchej pokynu mého! Nemámť vladaři mužstva to za zlé, Agamemnonu, jestliže pobádá v boj lid danajský holení krásných, 415 neboť veliká sláva ho provodí, jestliže Tróy porazí achajské vojsko a svaté Tróje se zmocní; velký však stihne ho žal, když Danajce porážka stihne. Pročež vzhůru! My též teď pomněme obrany rázné!“ Pravil a s povozu svého, i se zbrojí, seskočil na zem: 420 strašlivě řinčel kov kol prsou chrabrého vládce při jeho seskoku s vozu — i statného jala by hrůza! Jako když při břehu hlučném se zdvíhá vlnění mořské, vlna se za vlnou valí, když Zefyros doráží na ně: zprvu je kypění vln jen na moři, pak se však o souš 425 tříští a bouřlivě ječí a kolem vyčnělých skalin ženou a věží se v oblouk a mořskou plivají pěnu — nejinak, za řadou řada, se achajští vojíni hnali do boje bez přestání a každý velel své četě. Obecný vojenský lid šel bez hlesu — nebyl bys řekl, 430 tolik že vojínů táhne a v prsou hlasy že mají — potichu, strachem z vůdců, a kolem dokola na nich zářila zdobná výzbroj, v níž oděni, kráčeli v řadách. Trójané zase jak ovce, jež u muže zámožného bez počtu na dvoře stojí a mlékem nádoby plní, 435 bečíce stále a stále, když hlas svých jehňátek slyší — nejinak Trójanův křik byl slyšen táborem širým; neměli stejný hlas, všem nebyl společný jazyk: různá byla jich řeč, vždyť zevšad svoláni byli. Jedny z nich Arés vznítil a druhé Athénská Pallas, 440 s nimi byl Třas, byl Děs, též Svár, jenž stále je činný, Area, záhubce mužů, to rodný bratr a soudruh. Nejdřív zvedá se Svár jen znenáhla, v krátké však době k nebesům vztyčí témě, ač dosud po zemi kráčí. Takový společný svár též tehdy jim do středu vrhl, 445 kráčeje zástupem jejich a zvyšuje stenání mužů. Ti když na sebe jdouce už dospěli na jedno místo, srazili kožené štíty i kopí i vojínů síly, oděných v bronzovou zbroj: Již uprostřed vypouklé štíty na sebe vrazily prudce a velký se ozýval lomoz: 450 radostný jásot i nářek, jak vítězil někdo neb hynul, zevšad se zároveň zvedal, krev proudem po zemi tekla. Když dvé vzkypělých řek, jež s vysoké hory se řítí, svádí v kotliny hloub svých vodstev veliké spousty s vysokých vrchovišť horských a vymletou roklí se valí, 455 pastýř pak hrozný jich řev kdes v horách zdaleka slyší: tak těch válčících vojsk zněl lomoz zápasu v dálku. První od Antilocha syn Thalýsiův byl zabit, Echepól, statečný rek, jenž v prvních řadách byl chrabrý, do přilby s chocholem hustým jej první udeřil v hřeben, 460 do čela kopí mu vbodl — i proniklo do nitra kostí bronzové oštěpu ostří, a temno mu zastřelo oči: skácel se, jako když věž je skácena, v zuřivé seči. Za nohy Elefénorem, jenž z Chalkódonta se zrodil, zmužilým Abantů králem, byl uchopen, vládykou mocným, 465 který ho z dosahu střel chtěl vyrvati, aby co nejdřív mohl mu svléknouti zbroj — však pokus jeho byl krátký: Agénór, chrabrý rek, jej spatřiv mrtvolu vléci, v bok, jenž nakloněnému se pod štítem objevil očím, vrazil mu kované dřevce a rázem ho života zbavil. 470 Hrdinu opustil život, a nad ním Achaiů s Tróy zuřivý zápasu ryk byl rozpoután. Oni jak vlci vrhli se naproti sobe, muž muže tu porazit hleděl. Aiantem Telamónovcem syn Anthemiónův byl zabit, jinoch Simoeisios to bujarý, kterého matka 475 na březích u Simoenta kdys povila, kráčejíc s Ídy, za svými rodiči jdouc, jichž ovce si prohlédnout chtěla. Proto též Simoeisiem byl nazýván. Nemohl milým rodičům za vychování se odplatit: zkrátilť mu život Aiás, hrdina chrabrý, jenž ostrým kopím ho zabil: 480 bodlť, jak v popředí šel, jej v hruď, blíž bradavky prsní, vpravo, a bronzový hrot skrz naskrz plecem mu projel. Raněný na zemi v prach jak vysoký topol se skácel, který v poloze nízké, kdes na velké lučině vzrostl, hladký: své haluze má jen v koruně, ve velké výši. 485 Konečně vysoký strom muž kolář sekyrou lesklou utne, by pro krásný vůz měl loukotě z ohnutých větví, stromový kmen pak leží a práchniví na břehu řeky. Takový byl též rek, jejž porazil, Simoeisia, Aiás, potomek Diův. Vtom mrštil zástupem po něm 490 Antifos s brněním třpytným, syn Priamův, ostřeným kopím. Chybil se sic, však Leukos, když mrtvolu k Achaiům táhl, Láertovcův to druh, byl do slabin oštěpem raněn: mrtvolu pustil z ruky a skácel se na její tělo. Odysseus pro jeho smrt byl nesmírně rozhněván v srdci: 495 vykročil z první řady, jsa oděn v jiskřivý krunýř, kráčeje stanul zblízka a lesklým oštěpem mrštil, bystře se rozhlédnuv kol: lid trójský ucouvl před ním, jakmile vymrštil hrot. Rek nehodil oštěpem marně: poranil Démokoónta, jenž pravý syn Priamův nebyl: 500 právě mu z Abýdu přišel, kdež na rychlé klisny měl dohled. Jej tedy Odysseus bodl, jsa rozzloben pro druha svého, v spánky a druhou skrání skrz naskrz projelo mládci bronzové oštěpu ostří, a temno mu zastřelo oči. Padl, až duněla země a brnění zařinklo na něm. 505 Ucouvl přední šik — sám Hektór statečný couvl. Vzkřikl tu velkým hlasem šik achajský, mrtvé pak vyrvav pronikl daleko vpřed. Bůh Foibos nadmíru vzplanul, shlédnuv je s pergamských výšin — i vzkřikl a na Tróy zvolal: „Vzmužte se, statní jezdci, a Danaům neustupujte! 510 Nemají kamenné tělo, ni železné, aby snad sneslo, kdykoliv bodne je hrot, jenž pronikne bodeným tělem. Neválčíť Achilleus přec, syn Thetidy kadeří krásných, nýbrž při lodích sedí a hněv svůj trýznivý dusí.“ Strašlivý bůh jim s hradu to děl, však Danajce opět 515 pobídla Trítogeneia, jež Diova dcera je slavná, chodíc zástupem všude, kde někoho spatřila váhat. Díórés osudem zlým byl zadržen, Amarynkovec, neboť hranatý balvan jej poblíž kotníku ranil, do jeho pravého lýtka. Jím mrštil vévoda Thréků, 520 Peiroos, Imbrasův syn, jenž přišel do Tróje z Aina. Obadva svazy a kost ten drzý roztříštil kámen nadobro úderem svým — on na znak do prachu padl na zem a k milým druhům svá ramena rozpřáhl obe, pouštěje naposled ducha. Tu Peiroos, který ho ranil, 525 přiskočiv, u pupku zas jej probodl — vnitřnosti všecky rázem mu vypadly na zem, a temno mu zastřelo oči. Thoás vsak ranil ho kopím, muž Aitólan, přihnav se k němu, v hruď, blíž bradavky prsní, a ostří mu uvázlo v plicích. Hned vlak vládyka Thoás tam přiskočiv, obrovské kopí 530 z hrudi mu vytrhl ven, pak meč svůj vytasil ostrý, do břicha vrazil mu jej, v sám střed, čímž odňal mu život. Avšak mu nesvlékl zbroj: vtom mrtvolu obstoupli Thréci, s vlasy jen na vrchu hlavy, a dlouhá drželi kopí: ti jej, třeba byl velký a hrdého ducha i silný, 535 odtiskli od svých řad — rek zaražen, vrávoral z bitvy. Oni tak u soka sok tam leželi, prostřeni v prachu, jeden vévoda Thréků a druhý oděných kovem Epeiů — množství jiných se vraždilo okolo mrtvol. Nebyl by nikdo ten boj jim pohaněl, kdo by tam přišel, 540 dosud poraněn nejsa, ať zblízka či z daleka, kopím, kdyby jich středem chodil a vedla ho Athénská Pallas, vzala jej za ruku jeho a chránila útoku kopí, neboť v tehdejší den jak z Achaiů mnozí tak z Tróů na tváři, u druha druh, tam leželi, prostřeni v prachu.