ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Domluvil slavný Hektór a kvapem vykročil z brány, Paris pak zároveň s ním šel do boje, neboť je v duchu velká pudila touha zas zápasy svádět a válčit. Jako je vítáno plavcům, když příznivý na moři vítr 5 sešle jim některý bůh: jsouť umdleni, tepouce moře hladkými z jedlí vesly, a mdlobou jim ochably údy — taktéž trójskému mužstvu ti rekové vítáni přišli. Tehdy byl Paridem sklán syn vladaře Aréithoa, z Arny, rek Menesthios, jejž zrodila Fýlomedúsa, 10 krásná, výrazných očí, a palcátník Aréithoos. Hektór pak Éionéa svým ostrým oštěpem ranil, do týla pod okraj z bronzu, a rázem ho života zbavil. Glaukos Hippolochovec a vévoda vojínů lyckých, útoče na Ífinoa, jenž z otce se Dexia zrodil, 15 bodl ho v zuřivé seči, jak skočil na rychlý povoz, v plece, i skácel se s vozu a rázem byl života zbaven. Pallas jiskrných zraků, když trójské spatřila reky, kterak danajský lid tam rubají v zuřivé seči, sestoupla s olympských výšin a na zem se spustila skokem, 20 ve svatý Ília kraj. Bůh Apollón shlédnuv ji s Pergam, rychle jí pospíšil vstříc, chtělť Tróům vítězství zjednat. Oba ti bohové věční se u dubu vespolek sešli. První ji Apollón vládce, syn Diův, oslovil takto: „Copakže s takým chvatem, ó Kronovce velkého dcero, 25 s Olympu přišla jsi sem? — toť velká tě ponukla touha! Či snad proto sem jdeš, bys Danaům vítězství dala, v boji? — vždyť Tróů nikdy, když hynou, líto ti není. Kdybys mě poslechnout chtěla! — což mnohem lépe by bylo! Poslyš — zastavme nyní, ó Athéno, vražednou bitvu — 30 pro dnes! vždyť válčit budou zas po druhé, dokud by konce nenašli trójskému městu, vždyť vám se tak zlíbilo v srdci, bohyním žijícím věčně, by zbořeno bylo to město.“ Pallas jiskrných zraků mu na to zas pravila toto: „Budiž, svémocný bože! Já sama jsem s úmyslem tímto 35 sestoupla s Olympu sem, v střed achajských vojů i trójských. Avšak pověz mi již, jak míníš zastavit bitvu!“ Na to jí Apollón vládce, syn Diův, odvětil takto: „V Hektoru, statném jezdci, teď probuďme mohutnou sílu, zdali by, jediný sám, chtěl z Danaů někoho vyzvat, 40 chtěl-li by tváří v tvář s ním vejít do strašné řeže. Oni sic užasnou nad tím — lid oděný v holeně z bronzu, přec však někoho určí, by válčil s Hektorem slavným.“ Pallas jiskrných zraků slov Foibových poslušna byla. Milý Priamův syn, rek Helenos, postřehl radu, 45 která nesmrtným bohům se zlíbila, rozvažujícím. Stanul Hektoru po bok a pravil mu důvěrné slovo: „Hektore, Priamův synu, jenž Diu jsi důmyslem roven, chtěl bys mi po vůli být? — vždyť já jsem rodný tvůj bratr: ostatní Trójany posaď a veškero achajské vojsko, 50 sám však na zápas vyzvi, kdo z achajských reků je přední, chtěl-li by tváří v tvář jít s tebou do strašné řeže; není ti souzeno ještě, bys osudu došel a zemřel: od bohů žijících věčně jsem slyšel takový výrok.“ Hektór slyše tu řeč, byl velice potěšen v srdci: 55 Vstoupiv do středu vojsk, své vojíny dozadu tiskl, v prostředku chopiv kopí — a všichni si usedli na zem, Achajce holení krásných zas usadil vládyka mužstva. Apollón Stříbrnoluký i Pallas jiskrných zraků na dub bouřného Dia, až v koruně, oba si sedli, 60 dvojici ptáků supů svým celým vzezřením rovni, radost majíce z mužů, již v řadách seděli hustých: přilby i jejich štíty i oštěpy trčely vzhůru. Jako když Zefyru váním se rozvlní hladina mořská, právě když počíná douti a moře se ztemňuje pod ním, 65 takové byly jich řady, jak seděla v rovině vojska. Tehdáž uprostřed nich rek Hektór promluvil takto: „Trójané, poslyšte nyní, i Achajci holení krásných, abych promluvil k vám, jak duch v mé hrudi mi velí: Kronovec vládnoucí s výše nám nedal přísahu provést, 70 nýbrž smýšleje zmar, nám oběma určuje za cíl, až buď skácíte Tróju, již zdobí překrásné věže, aneb zhynete sami, zde u svých korábů mořských. Ve středu vašem však jsou všech Danaů velmoži přední: kterého vlastní duch z nich pobízí, bojovat se mnou, 75 ze všech dopředu vystup, by se slavným Hektorem válčil. Tento pak můj jest návrh, a Zeus buď dozorčím svědkem: jestliže onen mě sklá svým břitkým v souboji kopím, nechať svlékne mi výzbroj a k dutým si vezme ji lodím, avšak mrtvolu mou vrať do města, aby tak mohli 80 Trójané, muži i ženy, mě spálit po smrti ohněm; pakliže já jej skolím, a dá-li mi Apollón slávu, také svléknu mu výzbroj a do svaté odnesu Tróje, do chrámu Apollónova ji pověsím, Jistého Střelce, k lodím, palubou krytým, však odevzdám mrtvolu jeho: 85 Achajci kadeří dlouhých mu slavný vystrojí pohřeb, potom mu nasypou rov — tam na širém Helléspontu. Tu kdos propoví někdy i z pozdních potomků lidských, na lodi s četnými vesly se třpytnou hladinou plavě: ,Aj, toť hrdina muž má mohylu, dávno již mrtvý, 90 kterého v chrabrém boji kdys slavný zahubil Hektór!‘ Tak kdos propoví někdy, a nezajde nikdy má sláva.“ Pravil, i umlkli všichni, a mrtvé nastalo ticho: odepřít — bylo by hanba — a strach byl podstoupit zápas. Po chvíli vládyka Sparty se zdvihnuv, mluviti počal, 95 výtky jim dělal, je plísnil, a vzdychal v hlubinách srdce: „Jste vy to chlubiči prázdní, vy Achajky, nikoliv muži! Tohle už opravdu přec jest ostuda — hanboucí hanba — když teď z Danaů žádný se Hektoru postavit nechce! Ó nechť raději všichni se změníte v zemi a vodu, 100 jak tady každý sedí, jak bez ducha, neslavně takto! Sám tedy obleku zbroj vstříc Hektoru — nahoře tamto řízení vítězství v bojích jest v rukou nesmrtných bohů!“ Když tak promluvil k nim, hned krásný oblékl krunýř. Tu by byl, vládyko Sparty, se zjevil ti života konec 105 rukama Hektorovýma, jenž mnohem byl silnější tebe! Avšak danajští vládci jej zdrželi, povstavše s místa, s nimi sám Átreův syn, král Achaiů, přemocný vládce. Za pravou ruku ho vzal, děl slovo a promluvil takto: „Blázníš, živený Diem, vždyť nijak ti potřeba není 110 tohoto bláznovství tvého — jen utiš se, jakkoli vzrušen! Nechtěj s chrabřejším rekem se o závod pouštěti v zápas, s Hektorem, z Priama rodem, jenž budí hrůzu i v jiných! Vždyť přec i Achilleus sám s tím mužem hrozí se utkat v zápase, zdobě to mužů — a mnohem je nad tebe lepší. 115 Ty však do sboru mužů se nyní odebeř sednout — jiného achajský lid již postaví k zápasu reka! Jestliže prost jest bázně a dychtiv válečné vřavy — aby jen nebyl pak rád, když sedne si! — jestliže jenom unikne z líté seče a strašné vražedné bitvy!“ Domluvil vládyka mužů a zvrátil bratrovo srdce 120 včasnou domluvou svou — rek poslechl. Druhové jeho velmi se těšili nad tím a krunýř svlekli mu s plecí. Nestór ve středu jich pak povstav, mluviti počal: „Běda! — toť velké hoře se na zemi achajskou valí! 125 Jak by tu bolestně zalkal rek Péleus, starý ten jezdec, národa myrmidonského to vzácný rádce a řečník! Jak byl nesmírně rád, když ve svém domě se tázal, který je původ a rod všech Danaů táhnoucích k Tróji — kdyby teď o nich slyšel, jak strachem z Hektora trnou! 130 Kterak by zvedal ruce a prosil nesmrtných bohů, aby mu život z údů již odešel v Hádovo sídlo! Kéž bych jen, otče ty Zéve, i Athéno, kéž bych jen, Foibe, tak byl mlád jak tenkrát, když prudkého u Keladontu zástup Pylanů válčil i Arkadi oštěpem slavní 135 u zdí Fejského města a na břehu jardanských proudů! Arkadům Ereuthalión byl v popředí, podobný bohům: Výzbroj na plecích svých měl s vladaře Aréithoa, slavného Aréithoa, jejž zvávali palcátníkem, příjmím, mužové všichni i ženštiny s krásnými pásy, 140 poněvadž dlouhým dřevcem ni lukem nesváděl bojů, nýbrž rozrážel šik svým železným palcátem vždycky. Lykúrgos však jej zabil, jen úskokem, nikterak silou, v těsnině úzké cesty, kde nemohl železný palcát odvrátit od něho smrt, vždyť dříve mu Lykúrgos proklál 145 dlouhým oštěpem hruď — rek naznak přiražen k zemi. Svlekl mu krunýř s plecí, jejž dal mu kdys kovový Arés, ten pak nosíval sám, když chodil do vřavy války. Ale když v paláci svém již Lykúrgos zestaral věkem, dostal jej Ereuthalión, druh vladařův, aby jej nosil. 150 Tuto měl na sobě výzbroj a vyzýval veškery vůdce. Všickni se velice báli a trnuli — nikdo však nechtěl. Mne můj nezdolný duch však pobídl k tomuto boji, vlastní odvahou svou, ač byl jsem nejmladší věkem. Já tedy bojoval s ním, však Pallas dala mi slávu. 155 Byl to muž nejsilnější a největší, jehož jsem zabil: obrovský, na dél a na šíř, tam na zemi roztažen ležel. Kéž jsem dosud tak mlád, ó kéž má síla je pevná! Hektór jiskřící přilbou, by zakrátko nalezl soka — z vás, ač mnozí tu jsou všech Danaů velmoži přední, 160 žádný nehoří touhou, by naproti Hektoru vyšel!“ Takto je plísnil ten kmet: Vtom vstalo jich celkově devět: Zdvihl se Achaiů král z nich nejdříve, vládyka mužstva, za ním mohutný rek, syn Týdeův, zvedl se druhý, za nimi Aianti oba, vždy odění v obranu ráznou, 165 za nimi krétský král, též průvodce krétského krále, Molův to syn, jak válečný bůh, ten vražedník mužů, vzácný Euaimonovec hned za nimi, Eurypylos, Thoás Andraimonovec, pak Odysseus, hrdina slavný: všichni, kdo jevili touhu, by válčili s Hektorem slavným. 170 Nestór, Gerénský jezdec, k nim opět promluvil takto: „Losem metejte nyní dle pořadí! — Komu z vás vyjde, zajisté potěší on lid danajský holení krásných, avšak v duši se sám též potěší — jestliže ovšem unikne z líté války a strašné vražedné bitvy.“ 175 Tak děl kmet. Z nich každý si v los své znamení vyryl, potom je vhodil v přilbu, jež patřila Agamemnonu. Zatím modlil se lid, svých rukou pozdvihnuv k bohům; tu pak pravil ten onen a pohlédl k širému nebi: „Zéve, ať zvolen je Aiás neb mohutný Týdéovec, 180 aneb vévoda sám, král Mykény bohaté zlatem!“ Řekli, a vládyka Nestór jim losoval, Gerénský jezdec: vyskočil z přilbice los, jak všichni si nejvíce přáli, Aiantův. Hlasatel hned jej nosil po řadě reků, vpravo, a ukázal jej všem danajským velmožům předním. 185 Každý, kdo neviděl svůj, hned los ten zamítl rukou. Ale když přišel až k tomu, jak nosil jej po řadě reků, kdo jej se značkou svou dal do přilby — statečný Aiás, tu on nastavil dlaň — ten dal mu ho, přistoupiv blíže. Spatřiv znamení losu a poznav je, zajásal v duši, 190 potom pod nohy své jím mrštiv, takto se ozval: „Přátelé, můj to je los, já sám jsem potěšen v srdci, neboť se nadějí těším, že slavného Hektora zmohu. Vy však, zatím co já svou válečnou výzbroj si vezmu, k Diovi, Kronovu synu, se každý modlete vroucně, 195 ale jen pro sebe, zticha, ať nezvědí Trójané o tom — ale i třebas zjevně — vždyť z nikoho nemáme strachu, neboť nikdo by silou mne nezahnal — proti mé vůli, ani ne zběhlostí svou, vždyť já tak neznalý války doufám na Salamíně jsem zrozen a vychován nebyl!“ 200 Řekl, lid modlil se k Diu a vzýval ho, Kronova syna. Tu pak pravil ten onen a pohlédl k širému nebi: „Veliký, slavný Zéve, náš ochránce, vládnoucí s Ídy, Aiantu vítězství dej, nechť skvělé dobude slávy! Máš-li i Hektora v lásce a také pečuješ o něj, 205 stejnou sílu a slávu jim oběma propůjčit račiž!“ Řekli, a v třpytnou výzbroj rek Aiás zatím se strojil. Ale když veškerou zbroj již na své tělo si oděl, potom vyrazil vpřed, jak kráčí obrovský Arés, spěchaje v boj v střed mužů, jež svárem, hubícím život, 210 na sebe popudí Zeus, syn Kronův, k zběsilé bitvě. Takto se rozehnal Aiás, rek obrovský, Achaiů hradba, s úsměvem v děsné tváři, a nohama na zemi vespod kráčel kročejem dlouhým a stinným oštěpem mával. Vida ho danajský lid, byl nadmíru potěšen v srdci, 215 Tróům však hrozný strach vjel do údů, každému zvláště. Zděsil se též sám Hektór, a v prsou mu bušilo srdce, avšak nebylo možná již uprchnout, ani se skrýti do davu vojínů zpět — vždyť sám jej k zápasu vyzval. Vtom již přikvapil Aiás, a štít měl podobný věži, 220 kovaný, ze sedmi koží. Ten Tychios uměle zrobil, štítař nejlepší všech, jenž v Hyle měl obydlí svoje. Jím tedy třpytný mu štít byl zhotoven ze sedmi koží, z velikých tučných býků a osmou z bronzu dal vrstvu. Aiás Telamónovec jej před svýma prsoma nesa 225 přistoupil k Hektoru zblízka a s hrozbou promluvil takto: „Nyní, Hektore, poznáš — a citelně — v souboji tomto, jací jsou chrabří muži i v našem danajském vojsku, i když tu Achilleus není, lví hrdina, průlomce vojů. Avšak nyní ten rek dlí u křivých korábů mořských, 230 nečinně, na Átreovce jsa rozhněván, vladaře lidu. My však také jsme schopni, že s tebou měřit se můžem: dost nás ve vojsku jest — nuž do boje — bitvu již počni!“ Hrdina jiskřící přilbou mu odvětil, veliký Hektór: „Aiante Telamónovče, ty vladaři, potomku Diův, 235 jenom mne nezkoušej takto, jak slabého jakéhos chlapce, aneb nějakou ženu, jež nezná válečných činů! Já však vím, jak bojovat mám, jak rubati muže, umímť přehodit štít jak na pravou stranu tak levou, vyschlý — a toto jest právě má zručnost v zápase štítem. 240 Umím učinit vpád v dav vozů s rychlými koňmi, umím v zápase zblízka též lítému Areu tančit. Nechci však bodnout tě lstí, když taký jsi hrdina slavný, pravý vyslídě čas — než veřejně, zdali tě trefím.“ Řekl — pak napřáhl ruku a stinným oštěpem mrštiv, 245 udeřil v Aiantův štít, ten hrozný, ze sedmi koží, navrchu, v kovový plát, jenž osmou na něm byl vrstvou: projel vrstvami šesti, jež prorazil, nezlomný oštěp, avšak sedmou koží byl zadržen. Po druhé zase Aiás, potomek Diův, svým stinným oštěpem mrštiv, 250 ve štít veskrze stejný jím udeřil odpůrce svého: naskrze lesklým štítem mu projelo obrovské dřevce, pronikl oštěpu hrot též krunýřem, zdobeným krásně, kopí pak u samých slabin mu naskrz proťalo roucho, on však prohnul se v boku a černé unikl smrti. 255 Rukama dlouhá ta kopí zas vyrvavše, zároveň oba, střetli se, podobni lvům, již žerou syrové maso, nebo i vepřům kancům, jichž síla je nezmožitelná. Oštěpem Priamův syn jej zasáhl do středu štítu, avšak neprojel kov, hrot kopí nazpět se ohnul. 260 Aiás přiskočil blíže a do štítu bodl ho kopím; oštěp veskrze projel a odrazil Hektorův útok, sečmo mu přejel šíji — a krev z ní vytryskla temná. Přec však neskončil boj rek Hektór jiskřící přilbou, naopak, ucouvl trochu a pádnou pravicí chopiv 265 kámen, ležící v pláni — byl černý, drsný a velký —, praštil v Aiantův štít, ten hrozný, ze sedmi koží, do jeho prostředku, v puklu — kov ve štítě zařinčel zvučně. Potom zase rek Aiás vzal skalinu o mnoho větší, zakrouživ mrštil jí po něm a napjal nesmírnou sílu, 270 dovnitř prolomiv štít tím balvanem, velkým jak žernov, zvrátil mu kolena milá. Rek naznak byl povalen na zem, přitištěn na vlastní štít — však rychle ho Apollón vzpřímil. A již byli by zblízka i mečem se bodali spolu, když k nim héroldů dvé, již poslové Dia a lidí 275 nazváni jsou — ten z Tróů, ten z Achaiův oděných kovem — přistouplo, Talthybios a Ídaios, rozumní oba. Napřáhli mezi ně žezla, i řekl jim důtklivá slova Ídaios, hlasatel statný, muž moudrou nadaný radou: „Přestaňte, synové milí, již zápasy svádět a válčit, 280 Kronovec, oblačný Zeus, vás obadva miluje stejně, oba jste oštěpem slavní — toť všickni jsme viděli právě — avšak nastává noc — též noci je ustoupit dobře!“ Na to mu Telamónovec dal odpověď těmito slovy: „Vyzvete Hektora dřív, ať podá takový návrh, 285 neboť k zápasu sám přec vyzval veškery vůdce, první buď on, já poslechnu rád, jen jakmile začne.“ Hrdina jiskřící přilbou mu pravil, veliký Hektór: „Aiante, ježto ti bůh dal velkost těla i sílu, moudrost, a poněvadž kopím jsi nejlepší z Achaiů všechněch, 290 nyní ustaňme tedy a zastavme vražednou bitvu — pro dnes — vždyť válčit budem zas po druhé, až by nás přece rozvedlo jednou božstvo a jedněm vítězství dalo: teď již nastává noc — též noci je ustoupit dobře, aby ses vrátil k lodím a potěšil Achajce všecky, 295 obzvlášť příbuzné svoje a soudruhy, které máš s sebou. Rovněž vrátím se já, bych po městě Priama vládce potěšil trójské mužstvo i Trójanky s vlečnými rouchy, které do chrámu vejdou a za mne tam děkovat budou. Teď však převzácný dar druh druhovi vzájemně dejme, 300 aby pak ten neb ten, jak z Tróů tak Achaiů, řekl: ,Jako se pustili v boj — byl zápas to hubící život — tak se i smířili opět a v přátelství rozešli spolu.‘ Stříbrem zdobený meč dal Hektór rekovi darem, nesa jej zároveň s pochvou i s řemenem krojeným vkusně. 305 Opasek červení lesklý dal darem Hektoru Aiás. Takto se rozešli spolu. — Tu jeden k Achaiům kráčel, druhý v Trójanů dav šel hlučící: radosti plni viděli jej, jak živý a zdráv k nim přichází opět, uniknuv rekově síle a nezdolné pravici jeho. 310 Vedli jej radostně k městu — vždyť čekali záhubu jeho. S Aiantem s druhé strany šli Achajci holení krásných, k slavnému Agamemnonu jej vedouce, hrdého výhrou. Jakmile vkročili v stan, v němž bydlil velitel vojska, býka hned Átreův syn, král Achaiů, vládyka mužstva, 315 tura to pětiletého, vzdal za oběť mocnému Diu. Horlivě stáhli ho z kůže a celého dělili zhruba, krájeli na drobno zručně, a nabodše na rožně kusy, pozorně upekli všecky a potom stáhli je s rožňů. Jakmile skončena práce a jídlo již hotovo bylo, 320 jedli a z hostiny duch měl radost, dělené stejně. Podélné hřbetní kusy však odložil, Aiantu k poctě, bohatýr Átreův syn, král Achaiů, přemocný vládce. Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, nejprve moudrý kmet jim počal rozkládat návrh, 325 Nestór, který už dřív měl ze všech nejlepší rady. Tento, muž moudré mysli, se ujal slova a pravil: „Átréovče i druzí, všech Achaiů velmoži přední, přemnoho zemřelo nám již Danaů kadeří dlouhých, jejichžto temnou krev kol krásných Skamandru proudů 330 prolil zuřivý Arés a duše jim do Hádu sešla. Proto bys, vládyko, měl hned za jitra skončiti boje, my pak se sejděme všichni a padlé vojíny svezme tažnými býky a mezky a potom mrtvoly spalme, ne však daleko lodí, by každý potomkům kosti 335 přivézti moh’, jak v otcovskou zem zas poplujem odsud. Potom jediný rov kol hranice vysoko zdvihněm, na pláni, společný všem. Hned za ním zbudujme rychle hradbu a vysoké věže, by chránily lodí a vojska. Při věžích zbudujme brány, jež byly by přilehlé dobře, 340 jimiž by běžela cesta, kde jezdit mohly by vozy. Zvenčí hluboký příkop pak vyryjme, u samé hradby, který by, před hradbou běže, byl překážkou koňům a vojsku, aby tak Trójanů mužných nás nemohl přepadnout útok!“ Řekl, a všechněm králům se návrh Nestorův líbil. 345 Také Trójanů sněm byl v Íliu, na výši hradu, velice bouřný, prudký, hned u brány králova domu. Anténór, rozumný muž, k nim počal veřejně mluvit: „Trójané, slyšte má slova, i Dardani, spojenci všichni, abych promluvil k vám, jak duch v mé hrudi mi velí! 350 Poslyšte, Helenu z Argu a s ní též poklady všecky vydejme Átréovcům! — Vždyť nyní vedeme válku, zrušivše svaté smlouvy — a myslím, nižádný z toho prospěch nevzejde nám, když jednat nebudem takto.“ Tak tedy Anténór pravil a usedl. V středu jich povstal 355 slavený Priamův syn, choť Heleny kadeří krásných, který mu odvětil takto a pravil perutná slova: „Anténore, cos děl, toť nijak milé mi není. Jistěže lepší návrh, než takový, vymyslit umíš! Jestliže opravdu však ten návrh pronášíš vážně, 360 potom pochyby není, že bohové zmátli ti rozum! Tróům, statečným jezdcům, své mínění veřejně povím, řeknu to do očí všem: já nijak nevydám ženu! — Poklady, jež v náš dům jsem tenkrát přivezl z Argu, všecky jsem ochoten vydat a ze svého přidati ještě.“ 365 Tak tedy Paris pravil a usedl. V středu jich povstal Priamos z Dardana rodem, jenž věhlasem roven byl bohům. Tento, muž moudré mysli, se ujal slova a pravil: „Trójané, slyšte má slova, i Dardani, spojenci všichni, abych promluvil k vám, jak duch v mé hrudi mi velí! 370 Snězte teď po městě všem svou večeři jako kdy jindy, potom pomněte stráží, a každý bedlivě bděte! Ráno ať k dutým lodím se hlasatel Ídaios vydá, vyřídit Átréovcům, i králi i vladaři Sparty, co teď nabídl Paris, jímž rozbroj tento byl vznícen, 375 ale i rozumný návrh jim povědět, budou-li chtíti: abychom hlučný boj teď zdrželi, co bychom mrtvé spálili — válčit budem až po druhé, až by nás přece rozvedlo jednou božstvo a jedněm vítězství dalo.“ Oni ho slyšeli rádi a ochotně poslušni byli. 380 Potom v táboře vojska, vždy po četách, večeři snědli. Ídaios k dutým lodím hned zrána se na cestu vydal. Zastal danajský lid, jenž v bitvách Areu sloužil, kterak na sněmu byl, blíž korábu vrchního krále. Vstoupil do jejich středu a pravil hlasatel zvučný: 385 „Átréovče i druzí všech Danaů velmoži přední, vladař mi Priamos kázal i druzí Trójané statní vyřídit — ovšem-li vám jest milé tohle a libé — co vám nabízí Paris, jímž rozbroj tento byl vznícen: praví, že poklady sic, jež na svých korábech dutých 390 do Tróje přivezl kdys — měl raděj zahynout dříve! — všecky je ochoten vydat a ze svého přidati ještě, nechce však Helenu dát, choť vládyky proslaveného, řádnou manželku z mládí, ač Trójané vskutku ho nutí. Také mi nařídil král vám nabídnout, je-li vám libo, 395 abychom hlučný boj teď zdrželi, co bychom mrtvé spálili, válčit budem zas po druhé, až by nás přece rozvedlo jednou božstvo a jedněm vítězství dalo.“ Pravil, i umlkli všichni a mrtvé nastalo ticho. Po chvíli Týdeův syn k nim promluvil, bojovník statný: 400 „Teď již nižádný z vás těch pokladů neberte od nich — Heleny též — jest jasno, a každý hlupec to vidí, že již konečný zmar jest určen trójskému lidu!“ Řekl, a danajský lid k těm slovům hlasitě jásal, s podivem slyše tu řeč, již mluvil statný ten jezdec. 405 K Ídaiu Achaiů král zas promluvil, vládyka mocný: „Slyšíš, Ídaie, sám, jak smýšlí danajský národ, jak svou odpověď dává — a mně se to velice líbí. Co se pak mrtvol týče, jich spálení vzpírat se nechci, neboť neradno jest, chtít padlé odkládat mrtvé, 410 nýbrž, jakmile zemrou, je honem potěšit ohněm. Smlouvy buď svědkem Zeus, choť Héřin mohutně hřmící.“ Řekl a ke všem bohům své vztyčil vládyka žezlo. Ídaios k svaté Tróji se opět na cestu vydal. Trójský a dardanský lid v ten čas byl na sněmu ještě, 415 pospolu, v hromadu shluklý, a vyčkával, až by se vrátil Ídaios k nim. Ten přišel a poselství achajské řekl, stanuv ve středu jejich. Tu všichni se chystali kvapně: jedni, by sváželi mrtvé, a jiní pro dříví jeli. Achajci s druhé strany zas od lodí palubou krytých 420 spěchali svážet mrtvé a jiní pro dříví jeli. Právě tu počalo slunce svým světlem líbati pole, z klidných hlubokých proudů se zvedajíc, Ókeanových, stoupajíc k nebes výši. Ti v pláni se potkali spolu. Tehdáž každého z padlých jen stěží rozeznat mohli, 425 teprv až ssedlou krev jim s údův opláchli vodou. Potom je zvedali na vůz a vřelé ronili slzy. Nechtěl však Priamos velký, by plakali — potichu tedy hromadně na oheň kladli své mrtvoly, truchliví v srdci. Když pak je spálili v ohni, šli opět do svaté Tróje. 430 Stejně i s druhé strany lid Achaiů holení krásných hromadně na oheň dal své mrtvoly, truchlivý v srdci. Když pak je spálil v ohni, šel k dutým korábům opět. Nebylo dosud jitro a ranní ještě byl soumrak, když již vybraný lid byl shromážděn na žárovišti, 435 aby tam jediný rov kol hranice vysoko zdvihl, na pláni, společný všem. Hned za ním zřídili rychle hradbu a vysoké věže, by chránily lodí a vojska. Při věžích zdělali brány, jež úplně přilehlé byly, jimiž by běžela cesta, kde jezdit mohly by vozy. 440 Zvenčí hluboký příkop pak vybrali, u samé hradby, veliký, značné šířky a na kraji zatloukli koly. Achajci kadeří dlouhých si hleděli této své práce. Bohové seděli zatím kol Kronovce, vladaře blesků, Achaiův oděných kovem se divíce velkému dílu. 445 Zemětřas Poseidáón tu počal mluviti takto: „Je-li kde, otče ty Zéve, kýs člověk na celém světě, kdo by svůj záměr a vůli nám bohům ještě chtěl hlásit? Nevidíš, jak zas tamhle lid achajský kadeří dlouhých ohradu, k ochraně lodí, si vystavěl, kolem pak příkop 450 vybral — slavnostních žertev však nevzdal nesmrtným bohům? Její se rozšíří sláva, kam paprskem dosvítí Zora, ta však v nepaměť padne, již já kdys s Apollem Foibem knížeti Láomedontu jsme zřídili s námahou mnohou!“ Kronovec, oblačný Zeus, pln podivu, odvětil takto: 455 „Podivno, Zemětřase, ty přemocný, co jsi to řekl!? Jiný některý bůh ať myšlenky této se lekne, který rukou a silou by mnohem méně byl mocný, tvá však potrvá sláva, kam paprskem dosvítí Zora! Proto buď dobré mysli: až Achajci kadeří dlouhých 460 do milé otcovské země se opět s koráby vrátí, potom jim rozboř hradbu a celou do moře spláchni, velký pak mořský břeh zas přikryj spoustami písku; aby ta velká zeď zas zmizela s povrchu země!“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě. 465 Zapadlo jasné slunce a skončena achajská stavba. Potom dobytek kláli a po stanech večeři jedli. Četné koráby z Lémnu tam přistaly, vezoucí víno, které Iésonovec, rek Eunéos, Danaům poslal. Pocházel od Hypsipyly, jež choť byla Iésonova. 470 Zvláště však Átréovcům, i králi i vladaři Sparty, kázal dovézti víno rek Eunéos, tisíc to mírek. Achajci kadeří dlouhých si odsud vozili víno, jedni je koupili za měď, a za lesklé železo jiní, někteří za kravské kůže a jiní za živé krávy, 475 jiní zas za své sluhy, a hody pak strojili skvělé. Kvasil po celou noc lid danajský kadeří dlouhých, kvasili Trójané také, i spojenci, po celém městě, po celou noc však všemoudrý Zeus jim pohromu chystal, pořád hřímaje strašně, a hrůzou tváře jim bledly, 480 každý z poháru svého lil po zemi, aniž si troufal dříve se napíti sám, než mocnému Diu by ulil. Potom si ulehli všichni a užili lahody spánku.