ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tak tam trójský lid byl na stráži — achajské mužstvo zděšenost krušila zlá, jež provází přehrozný útěk. Nesnesitelný bol všem vůdcům pronikal srdce. Jako když rybnou tůň dvé větrů rozvlní někdy, 5 Zefyros totiž a Borrés, jež vanou ze země thrécké, kdykoliv přikvapí náhle, a tmavá vlna se zdvíhá, valem, a množství řas z vod mořských na souši vrhá, takto i Danaův duch byl hrůzou pobouřen v prsou. Velkým Átreův syn v svých prsou proniknut bolem, 10 héroldům zvučných hlasů dal rozkazy, táborem chodě, svolat Danay v sněm — jen jménem, každého zvláště, bez křiku — vládyka sám byl také obzvláště činný. Truchliví sedali k schůzi. Tu vládyka achajských vojů, vstávaje, ronil slzy jak pramen ztemnělé vody, 15 který se strmých skal svou temnou vylévá vodu. Vládyka vzdychal zhloubi a mluvil k Argeiům takto: „Poslyšte, přátelé milí, vy Danaů vůdci a rádci, Kronovec, velký Zeus, v svou těžkou mě zapletl šalbu — ukrutník — vždyť mi už dřív přec přislíbil, přikývnuv hlavou, 20 já že se vrátím z války, až hrazené Ílion zbořím; teď si však záhubný klam zas vymysliv, dává mi pokyn, abych se bez slávy vrátil, když množství lidu jsem ztratil. Tak se to mocnému Diu as nejspíš zlíbilo v srdci, který tolika měst již pobořil vysoké hradby, 25 ale i zboří ještě, vždyť moc má největší ze všech. Pročež nyní se tím, jak poradím, spravujme všichni: Prchněm na lodích domů a do milé otcovské země, Ília širokých tříd již beztoho dobýti nelze!“ Pravil, i umlkli všichni, a mrtvé nastalo ticho. 30 Achajci dlouhý čas pak mlčeli, truchliví v srdci, — po chvíli Týdeův syn k nim promluvil, bojovník statný: „Nejdřív, Átreův synu, tvé bláhové radě se opru, jakož na sněmu, vládce, jsem oprávněn — ty se však nezlob! Před tím mužnosti mé ses dotekl před Danaovci: 35 pravils, že zbabělý jsem — prý bez síly — ale to všecko vidí Achajci všichni, i mladí muži i starci. Tobě však jedno jen z dvou dal Zeus, syn lstivého Krona: žezlem, pravda, ti dal být uctíván nad jiné všecky, mužnosti — té ti však nedal, jež věru je největší přednost. 40 Bláhový, ty snad myslíš, že achajští synové vskutku též tak zbabělí jsou, tak bez síly, jako jsi pravil? Jestli však tolik tvůj duch jest roztoužen odejít domů, jdi jen — cesta je volná — tvé lodi jsou poblíže moře, které připluly kdys, tak četné, z Mykény s tebou — 45 lid však kadeří dlouhých tu zůstane, ostatní vojsko, až bychom přec hrad trójský tu zbořili — ale ať třeba prchnou s koráby domů a do milé otcovské země, já však bojovat budu, a Sthenelos, až bychom našli konec trójskému městu — vždyť s božskou vůlí jsme přišli!“ 50 Řekl, a danajský lid k těm slovům hlasitě jásal, s podivem slyše tu řeč, již mluvil statný ten jezdec. Potom jezdec Nestór zas povstav, promluvil takto: „Ovšemže, Týdeův synu, jsi ve válce nad jiné silný, z druhů stejného věku i v radě ses osvědčil prvním — 55 žádný z Danaů všech tvé slovo ti pohanět nesmí, ani ti vyvracet něco, leč hlavní jsi neřekl věci — ovšem, dosud jsi mlád — mým synem mohl bys býti, nejmladším po rodě svém — však přec tak rozumně mluvíš ve středu achajských králů, vždyť promluvils patřičné slovo. 60 Pročež zase teď já, jenž věkem starší jsem tebe, povím a proberu všecko, a zajisté nižádné z knížat nezhrdne poradou mou — též sám náš přemocný vladař. Bratrstva, práva i krbu se zříká takový člověk, který by domácí svár měl v oblibě, nad jiné hrozný. 65 Teď už je černá noc — nuž poslechněm! Ať si však každý připraví k večeři jídlo, pak každá ať skupina strážců za zeď hradby si lehne, kde zející příkop se táhne. Mládeži taký úkol bych navrhl. Ty ale potom, vladaři, věci se chop, vždyť králem’s nejvznešenějším! 70 Připrav hostinu kmetům — toť slušno je, neslušno není; vždyť tvůj stan jest vína ti pln, jež danajské lodi po širé hladině mořské ti vozí z Thrékie denně, všeho máš dost, čím hostí se host, vždyť mnohých jsi vládcem. Když se jich množství sejde, tu můžeš řídit se oním, 75 nejlepší radu kdo dá, vždyť všem jest Achaiům třeba vzácné rady a moudré — jest nepřítel poblíže lodí, pále tu množství ohňů — kdo mohl by zplesati nad tím? — neboť dnešní noc buď rozdrtí vojsko neb spasí.“ Oni ho slyšeli rádi a ochotně poslušni byli. 80 Potom veškeří strážci i se zbrojí s pospěchem vyšli: vedeni od Thrasyméda, jenž pocházel z Nestora vládce, jiní od Askalafa a Jalmena, od Afarea, jiní od Déipyra a chrabrého Molova syna, slavného od Lykoméda, jenž z Kreionta vládce se zrodil, 85 sedm to vůdců stráží, a s každým kráčelo po stu statných zároveň junů, a dlouhá drželi kopí. Jdouce pak, usedli tam, kdež příkopu střed byl a hradby, tam pak vznítili oheň, a oddíly strojily jídlo. Zatím Átreův syn již přiváděl achajské kmety 90 ve svůj stan, kdež lahodný kvas jim předložit kázal. Oni tu zdvíhali ruce a se stolu brali si jídla; když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, nejprve moudrý kmet jim počal rozkládat návrh, Nestór, který už dřív měl ze všech nejlepší rady. 95 Tento, muž moudré mysli, se ujal slova a pravil: „Slavný Átreův synu, ty mocný vládyko mužstva, u tebe řeč svou začnu, i dokončím, neboť jsi věru mnohých národů pánem, a Kronovec propůjčil tobě žezla i královských práv, bys lidem prospěšně radil, 100 proto bys ty měl zvlášť jak mínění říci tak slyšet, také dovolit jiným, když někoho pobádá srdce, aby tu mluvil v náš prospěch, pak rozhodneš, co má mít platnost. Pročež řeknu to tak, jak nejlíp zdá se mi v srdci, sotva si lepší kdo věc z vás vymyslí, nežli je tato, 105 již mám na mysli já — už dávno a také i nyní: Pořád od doby té, cos dívčinu, potomku Diův, Achillu, přes jeho hněv, dal ze stanu násilně vyvést — nikterak s naší vůlí — vždyť já jsem tě snažně a vroucně odvrátit od toho hleděl — ty hrdé však povoliv mysli, 110 rekovi největšímu, jejž poctili bohové sami, poskvrnils čest — vždyť jeho máš dar — Však ještě i nyní uvažme nějaký způsob, jak přec jen hrdinu opět smíříme libými dary a získáme vlídnými slovy.“ K němu tu Átreův syn zas promluvil, vládyka mužstva: 115 „Nestore, není to lež, jak mé jsi tu vyčetl viny: Chybil jsem já — toť vyznávám sám! Jest nad četné vojsko platen takový muž, jenž Diu se zalíbil v srdci, jako teď Achilla poctil a pohubil achajské mužstvo. Avšak když jsem už zbloudil a zhoubné povolil mysli, 120 opět to napravit hodlám a nesmírnou náhradu dáti. Veškeré uprostřed vás teď vypočtu převzácné dary: nových trojnoží sedm a deset talentů zlata, dvacet lesklých kotlův a dvanáct mimoto koňů, vítězných, velice silných, již v závodech získali ceny. 125 Dost by měl pozemních statků a nadbytek vzácného zlata onen zajisté muž, jenž tolik jmění by nabyl, kolik ti jednokopytní mí výher zjednali koně. Dám mu i dívek sedm, jež vzácné umějí práce, z Lesbu, jež vzal jsem si sám, když podmanil vzdělaný ostrov, 130 které nad rody žen svou krásou předčily velkou. Tyto mu dám, pak dívčinu též, již tehdy jsem jemu odňal, Brísovu dceru, a ztvrdím přísahou velkou, že jsem k ní nevešel v lůžko a milostných styků s ní neměl, jako to u lidí všech jest ve zvyku, u žen i mužů. 135 Tohleto všecko už teď bych daroval — ale až jednou velký Priamův hrad nám bohové popřejí zbořit — potom, až do města vnikne, ať bronzovým nádobím koráb naplní, jakož i zlatým, až o kořist budem se dělit. Sám též z dívek trójských si dvacet vybrati může, 140 které Heleně z Argu svou krásou nejvíc se blíží. Jestliže v achajské Argos pak přijdeme, v žírnou tu zemi, může i zetěm mi býti, a ctěn být s Orestem stejně, který, miláček srdce, mi vyrůstá v blahosti hojné. Tré mám v paláci dcer, z nichž jedna je Ífianassa, 145 druhou mám Láodiku a třetí Chrýsothemistu; kterou z těchto by chtěl, nechť za choť bez darů věnných vezme si v Péleův dům — já přidám mu na usmířenou darů, že nižádný muž jich tolik nepřidal dceři: sedmero lidnatých měst mám v úmyslu darem mu dáti, 150 Enopu, Kardamylu a travou bohatou Híru, dám mu i přesvaté Féry i Antheiu úrodných lučin, Aipeiu, krásné město, a Pédasos bohatý révou. Všecka jsou poblíž moře a sousedí s písečným Pylem. Bohatí bravem i skotem v nich lidé obydlí mají, 155 kteří mnohými dary ho budou ctíti jak boha, budou mu, jakožto králi, též hojné poplatky dávat. To bych všecko mu splnil, když ustane od hněvu svého. Ať si dá říci — jen Hádés se obměkčit nedá a smířit! Proto i ze všech bohů je nejvíc protivný lidem, 160 Ať se mi natolik poddá, oč větším jsem nad něho králem, oč též tvrditi mohu, že věkem nad něho předčím.“ Nestór, Gerénský jezdec, mu odvětil těmito slovy: „Slavný Átreův synu, ty mocný vládyko mužstva, nemožno pohanět dary, jež nabízíš Achillu vládci, 165 pročež zvolme si posly a pošlem je, aby co nejdřív k Achillu Péléovci se vydali do stanu jeho — nebo je vyhlídnu sám — však potom ať poslechnou všichni! Foiníx, Diovi milý, buď nejdřív poselstva vůdcem, potom veliký Aiás a Odysseus, hrdina slavný; 170 z héroldův Eurybatés a Odios půjdou tam s nimi. Přineste na ruce vody a pobožně umlknout kažte, abychom vzývali Dia, zda chtěl by nám milostiv býti!“ Pravil, a návrh jeho se líbil knížatům všechněm. Ihned sluhové statní jim nalili na ruce vody, 175 vína až po samý kraj pak jinoši v měsidla vlivše, dali je po řadě všem, pak bohům ulili z číší. Ale když ulili bohům a pili dle libosti srdce, poslové, puzeni spěchem, šli ze stanu vládyky mužstva. Nestór, Gerénský jezdec, jim důtklivě pokyny dával, 180 mrkaje na všecky živě, a nejvíc na Odyssea, aby tam hrdinského zas udobřit hleděli reka. Po břehu kráčeli posli — a hučící šumělo moře — vroucně se modlíce v srdci, by Zemětřas chvějící zemí popřál, by hrdé srdce se zdařilo v rekovi smířit. 185 Ke stanům vojínů jeho a k dutým korábům přišli. Právě tam konejšil rek svou zvučnou formingou srdce, úpravnou, velice krásnou, jež kobylku stříbrnou měla, kterou si z kořisti vzal, když zbořil hrad Éetiónův. Tou on konejšil srdce a zpíval hrdinství reků. 190 Patroklos příteli vstříc, sám jediný, seděl a mlčel: čekalť, až Aiakův vnuk svou píseň hrdinskou skončí. Zatím kráčeli dále, a slavný Odysseus v čele, potom stanuli před ním — pln podivu vyskočil s místa Achilleus, s formingou v ruce, vstav se židle, na které seděl. 195 Povstal Patroklos též, když viděl vládyky vcházet. Achilleus, rychlý v běhu, je vítal vlídně a pravil: „Vítám vás! Přátelé milí sem vcházejí — však je to dobře! — neboť jste ve hněvu mém všech Danaů milí mi nejvíc.“ Domluvil Achilleus slavný a vedl je do stanu svého, 200 aby si na křesla sedli a koberce nachové barvy; hned pak k příteli svému se ozval, který byl blízko: „Větší postavit hleď sem měsidlo, Menoitiovče, silnější namíchej víno a připrav každému pohár, vždyť to jsou nejdražší muži, co pod mou vstoupili střechu!“ 205 Řekl, a Patroklos povstal, jsa poslušen přítele svého. Sám vzal krájecí stůl, jejž postavil k paprskům ohně, z tučné kozy a ovce pak na něj položil hřbety, také z tučného vepře tam hřbet dal kypící sádlem. Držel je vozataj jeho, sám Achilleus slavný je sekal, 210 potom je nadrobno krájel a na rožně nabodl kusy. Patroklos podobný bohům zas nítil veliký oheň. Když pak dohořel oheň a plamen docela klesl, rozhrnul řeřavé uhlí a navrch rozložil rožně, potom je s podstavců zdvihl a božskou posypal solí. 215 Když pak to upekl všecko a položil na desky masné, Patroklos přinesl chléb, jejž po stole v košících krásných mužům rozdělil všem, však maso zas Achilleus dělil. Sedl si u druhé stěny a naproti božskému vládci rekovi Láertovci, a přítele Patrokla vyzval, 220 bohům zapálit oběť. — Ten vrhal do ohně maso. Oni tu zdvíhali ruce a se stolu brali si jídla; když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, pokývl Foiníku Aiás. To postřehl Odysseus slavný, vínem si naplnil číš a pozdravil Achilla takto: 225 „Achille můj, buď zdráv! Nám hostiny dělené stejně nechybí u Átréovce, když hodujem ve stanu jeho, nechybí u tebe též — jest před námi nadbytek jídla. — Avšak nikoli k hodům, ač chutným, vede nás touha — naopak, živený Diem, když vidíme nesmírnou zkázu, 230 trneme — jistoty není, zda záchrany dojdou či zhynou koráby palubou kryté, když ty by ses neoděl v sílu. Poblíž lodí a hradby si totiž rozbili tábor Trójané, chrabří muži, a přeslavní spojenci jejich, vznítivše plamenů roj v svém táboře. — Tvrdíť, že déle 235 nebudou prý už váhat a na černé lodi se vrhnou. Napravo Kronovec Zeus jim znamení najevo dává, blýskaje. Hrdina Hektór pak velkou se nadýmá silou, strašným způsobem zuří, pln důvěry v Kronovce Dia, nedbaje lidí ni bohů, a divá ho posedla vzteklost: 240 žádá si, aby co nejdřív se jasná zjevila Zora, hroze, že u lodí všech nám zuráží vrcholky hlavic, v nich pak hltavý žár prý zanítí — okolo lodí všechen prý pobije lid, jenž dýmem děsit se bude. Já tedy hrozný strach mám na duši, že mu ty hrozby 245 bohové vyplní všecky, a nám je tu souzeno zhynout, od Arga, pastviště koní, tak daleko, v planině trójské! Proto již konečně povstaň, ač míníš-li achajské syny zachránit, třebas pozdě, tak týrané, ze vřavy Tróů! Neboť pozděj i sám bys litoval — není však možno, 250 až se už neštěstí stane, je odčinit. — Proto radš dříve uvaž, jak záhuby den nám Achaiům odvrátit hodláš! Tobě přec otec Péleus, můj rozmilý, na srdce kladl v den, když z rodné Fthíe tě posílal k vladaři Mykén: ,Vítězství, milý synu, ti dojista Athéné s Hérou 255 dají, budou-li chtít, však ty hleď divoké srdce krotit ve hrudi své, vždyť vlídnost mnohem je lepší! Po každé zlostrůjný svár hleď potlačit, aby tě spíše Achajci mívali v úctě, i mladí muži i starci!‘ Takto ti radil ten kmet — tys zapomněl! Ale i nyní 260 ustaň a trýznivý hněv hleď zapudit — důstojné dary nabízí vládyka mužstva, když ustaneš od hněvu svého. Poslyš, je-li ti libo, a já ti tu vypočíst hodlám, kolik Danaů král v svém stanu ti přislíbil darů: nových trojnoží sedm a deset talentů zlata, 265 dvacet lesklých kotlův a dvanáct mimoto koňů, vítězných, velice silných, již v závodech získali ceny. Dost by měl pozemních statkův a nadbytek vzácného zlata onen zajisté muž, jenž tolik jmění by nabyl, kolik ti jednokopytní mu výher zjednali koně. 270 Dá ti i dívek sedm, jež vzácné umějí práce, z Lesbu, jež vybral si sám, když vzdělaný podmanils ostrov, které nad rody žen svou krásou předčily velkou. Tyto ti dá, pak dívčinu též, již tehdy ti vládce odňal, Brísovu dceru, a ztvrdí přísahou velkou, 275 že k ní nevešel v lůžko a milostných styků s ní neměl, jako to ve zvyku jest, ó vladaři, u žen i mužů. Tohleto všecko už teď by ti daroval — ale až jednou velký Priamův hrad nám bohové popřejí zbořit — potom, až do města vnikneš, máš bronzovým nádobím koráb 280 naplnit, jakož i zlatým, až o kořist budem se dělit. Sám též z dívek trójských si dvacet vybrati můžeš, které Heleně z Argu svou krásou nejvíc se blíží. Ale až v achajské Argos pak přijdeme, v žírnou tu zemi, můžeš i zetěm mu býti, a ctěn být s Orestem stejně, 285 který, miláček srdce, mu vyrůstá v blahosti hojné. Tré má v paláci dcer, z nichž jedna je Ífianassa, druhou má Láodiku a třetí Chrýsothemistu. Kterou z těchto bys chtěl, máš za choť bez darů věnných vzíti si v Péleův dům — on přidá ti na usmířenou 290 darů, že nižádný muž jich tolik nepřidal dceři: sedmero lidnatých měst má úmysl darem ti dáti, Enopu, Kardamylu a travou bohatou Híru, dá ti i přesvaté Féry i Antheiu úrodných lučin, Aipeiu, krásné město, a Pédasos bohatý révou. 295 Všecka jsou poblíž moře a sousedí s písečným Pylem. Bohatí bravem i skotem v nich lidé obydlí mají, kteří mnohými dary tě budou ctíti jak boha, budou ti, jakožto králi, též hojné poplatky dávat. Toto by všecko ti splnil, když ustaneš od hněvu svého. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — 300 Pakliže Átréovce sis příliš zprotivil v srdci, jeho i se všemi dary — nuž s ostatním achajským mužstvem, týraným v táboře svém, měj soucit! — Oni jak boha budou tě ctít — tím velikou čest bys ve vojsku získal. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Teď bys i Hektora sklál, jenž velmi by blízko ti přišel, 305 zhoubné vzteklosti pln — vždyť žádný není prý jemu roven z Achaiů všech, jež lodi sem přivezly kdysi!“ Achilleus rychlý v běhu mu odvětil těmito slovy: „Zchytralý Odyssee, ty z Láerta potomku Diův, potřeba jest, bych mínění své vám do očí řekl, 310 jak si je myslím vskutku — a jak se i dojista splní; už mi tu neškemrejte, druh za druhem, sedíce u mne, vždyť jak Hádova brána se taký člověk mi hnusí, který jiného cos má na mysli, jiné však mluví! Pročež řeknu to tak, jak nejlíp zdá se mi v srdci: 315 Ani mne vládyka mužstva, syn Átreův, nezíská asi, ani též Danajci druzí — vždyť nebylo patrně díků za to, že s odpůrcem lítým jsem válčil stále a stále. Stejný tu každý má díl, ať válčí stále či sedí, stejnou dostává čest jak zbabělý člověk tak statný. — — 320 Zahyne nečinný muž jak člověk velikých činů! — — Copak nyní mám z toho, že v duši jsem trampoty snášel, když jsem vydával všanc svůj vlastní ve válce život!? Jako když přináší pták svým malým holátkům pokrm, kdykoli sežene něco, ač sám jest hladový přitom, 325 podobně já tak přemnohou noc jsem bez spánku probděl, den pak stále a stále jsem trávil v krvavých bitvách, zápasy sváděje s muži — bych jim jen milenky sháněl. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Dvanácte lidských měst jsem zbořil, na lodích připluv, pěšky pak jedenáct jiných — zde v Tróadě, hrudnaté zemi, 330 z těchto pak všechněch měst jsem poklady četné a vzácné zabral a přinášel všecky, a po každé odevzdal králi, ,Átreovci‘ — a tento — jsa u rychlých korábů vzadu, přijav je, rozdal jich málo, však zato si nechával mnohé. — Dával četné dary i králům i náčelníkům — — 335 tito je v bezpečí mají — mně samému z Achaiů všechněch odňal a má mou milenou choť!! — — Nechť s touto se v lásce kochá jen dál!! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Nač zápasy vést má s národem trójským argejský lid? Proč shromáždil voj? — Proč k Tróji ho vedl Átreův syn? — Zdaž nebyl ten čin jen Heleně kvůli? 340 Či snad jen Átreovcům jsou manželky smrtelných lidí milé? — Vždyť každý muž, jenž řádným a rozumným slove, manželku svou má v lásce a na péči — tak jsem i já ji míval ze srdce rád — byť kopím dobyta byla. — — Teď, když vyrval mi dar z mé pravice, zklamal mě trpce, 345 ať mne jen s pokojem nechá, mne nezklame, já ho znám dobře!! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Ale jen, Láertův synu, ať s tebou a druhými králi zkouší, jak planoucí žár vám odvrátí od lodí rychlých!! — — Vždyť přec už tolik toho si beze mne pořídil pracně — — Dokonce postavil hradbu a při ní vykopal příkop, 350 veliký, značné šířky, a na kraji natloukl kolů! Avšak nemůže přec tlak Hektora, záhubce mužů, zadržet! — — — Pokavad já jsem vespolek s Achajci válčil, Hektór odvahy neměl, by bojoval opodál hradeb, než jen ke Skajské bráně, a nanejvýš vycházel k dubu — 355 tam kdys čekal mě sám, však jenjenže unikl zhoubě!! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Teď když nemám už chuť, bych válčil s Hektorem slavným, Dia i druhé bohy hned za jitra obětí poctím, dobře si zásobím lodi a potom je na moře stáhnu. Uzříš, budeš-li chtíti, a jestli ti záleží na tom, 360 na rybném Helléspontu mé koráby s úsvitem plouti, uvidíš lodníky mé, jak horlivě mávají vesly. Jestliže Zemetřas slavný mi šťastné dopřeje plavby, mohl bych třetí už den být ve Fthíi, hrudnaté zemi. Tam mám velice mnoho, co nechal jsem, když jsem plul k Tróji, 365 odtud pak vezu si dost jak rudé mědi tak zlata, dívčiny s krásnými pásy a také železo sivé, vesměs, čeho jsem nabyl — však dar — ten zpupně mi odňal vladař v přemoci své, ač sám mi ho za podíl přiřkl, Átreův syn!! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Jen všecko mu vyřiďte, jak vám to velím! 370 veřejně, aby i druzí se zjitřili Achajci na něj, jestliže úmysl má zas někoho z Danaů podvést — pláštěm vždycky mu jest jen nestoudnost — mně by snad přece pohledět v tvář, ač drzý to pes, již smělosti neměl!! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Nyní mi skončena jest s ním porada — neřku-li skutek, 375 neboť už jednou mě zklamal, a urazil, že mě už příště nezklame lstí! — Ať na tom má dost — ať s klidem jen táhne — neboť všemocný Zeus jej rozvahy nadobro zbavil!! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Hnusny jsou jeho mi dary — a já si jich nevážím za zblo, kdyby i desetkrát tolik, a dvacetkrát, nabídl darů, 380 všecko, co má již nyní, a odjinud nabude ještě, všecko, co do Orchomenu kdy přichází, v aigyptské Théby — v město, kde po domech všech jest pokladů složeno nejvíc, které mají sto bran, skrz každou vyjíždí bránu do boje na dvě stě mužů i se svými koňmi a vozy. 385 Kdyby i tolik mi dával, co v světě je písku a prachu, přece by vládyka mužstva ni tak mé nesmířil srdce, leda by za hanu mou, tak trýznivou, odpykal zcela! — Dceru pak Agamemnona si nevezmu, Átréovce, kdyby i s Afrodítou se o krásu svářiti mohla, 390 Athéně jiskrných zraků se rovnala pracemi svými, přec bych ni tak jí nechtěl! — Ať jiného z Achaiů zvolí, jenž by se hodil mu spíše a králem byl by mu větším! — Budou-li bozi mne chránit a do svého domova přijdu, tam pak Péleus mi sám, můj otec, vyhledá ženu: 395 dost jest achajských žen, jak v Helladě všude tak Fthíi, dcery to velmožů předních, již měst jsou ochranou mocnou — kterou z těchto bych chtěl, svou ženou si učiním milou. Po tom mužný můj duch již dlouhou je roztoužen dobu, řádnou dívku si vzít v svém domově za ženu vhodnou, 400 ze svých těšit se statků, jichž Péleus stařec mi dobyl. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Nestojí za můj život ni poklady, kolik jich kdysi v Íliu bývalo prý, v tom krásném lidnatém městě, dřív, když ještě byl mír — než synové achajští přišli, ani co kamenný práh má pokladů Střelčího boha, 405 Apollóna to Foiba, v svých prostorách v skalnaté Pýthě. Lupem nabýti možná jak krav tak tučného bravu, získat i trojnože možná, i rusé komoňů hlavy — jedině lidský život ni lapit nelze ni chytit, aby se navrátil zas, jak vystoupí z ohrady zubů. 410 Thetis třpytivých nohou mi říkává, bohyně matka, dvojí že přivede los můj život k hodině smrti: jestliže zůstanu tady a budu kol Ília válčit, konec je návratu mému, však nezměrné nabudu slávy, pakliže odejdu domů a do milé otcovské země, 415 konec je vzácné slávě, však zato mi trvati bude život po dlouhý čas — má smrt pak nepřijde záhy. — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Avšak také bych radil, by ostatní Achajci všichni domů odpluli zpět — vždyť sotva už uzříte asi strmého Ília pád, když Kronovec vidoucí v dálku 420 nad ním pravici vztáhl a Trójan zas smělosti nabyl! Vy však vraťte se nyní a danajským velmožům předním odpověď povězte mou — vždyť toto jest výsadou rádců — aby si jiný plán jen smyslili — o něco lepší — který by achajské mužstvo a lodi jim zachránit mohl 425 v jejich táboře lodním — vždyť tento se provésti nedá, který si smyslili teď, když já byl popuzen k hněvu. Foiníx ať zůstane s námi a ve staně k spánku si lehne, může i na lodích mých plout se mnou do milé vlasti s úsvitem, bude-li chtít, však násilím nechci ho vléci.“ 430 Pravil, i umlkli všichni, a mrtvé nastalo ticho, s podivem slyšíce řeč, vždyť zamítl s důrazem velkým. Foiníx, starý ten jezdec, mu po chvíli odvětil takto; slzy mu vytryskly z očí, mělť velkou o lodi bázeň: „Jestliže opravdu již máš na mysli, Achille slavný, 435 návrat, a od lodí nám již žádným způsobem nechceš odvrátit zhoubný žár, když hněv tak v srdce ti padl, jak bych tu bez tebe já moh’ zůstati, milený synu, sám — kmet jezdec Péleus mě poslal do Tróje s tebou, v den, když z rodné Fthíe tě posílal k vladaři Mykén, 440 mladého, dokavad ještě byls nezkušen společné války, nezkušen byls též v radě, v níž muži se proslavit mohou. Proto mě poslal s tebou, bych učil tě tomuhle všemu, bys byl výmluvný v slovech a s důrazem prováděl skutky. Proto bych za nic nechtěl tu bez tebe, milený synu, 445 samoten být, byť třeba sám bůh chtěl přípověď dáti, že zas kvetoucím mládcem mě učiní, shladě mé stáří — jako když z Hellady tenkrát, kde krásné ženy se rodí, prchal jsem otcovu lání. Ten velmi se rozlítil na mne, Amyntór, Ormenův syn, skrz milenku kadeří lepých. 450 K té on jevíval lásku a vlastní si nevážil ženy, milé to mateře mé, jež pořád mě prosila snažně, bych šel k milence dříve, by nechuť pojala k starci. Já jí to učinil kvůli, však otec se domysliv toho, počal strašně mi klnout a hrozné Lítice volat: 455 nikdy ať milé dítě mu na jeho kolena není vloženo, zrozené ze mne — a bohové prokletí toto přijali: podzemský Zeus, s ním hrozná Persefoneia. Tehdy jsem úmysl jal, jej mečem zabíti ostrým, hněv ten některý bůh však potlačil, který mi v srdce 460 vštípil pomluvu lidu a četné potupy lidské, aby mne otcovým vrahem pak národ danajský nezval. Tehdy již duch můj v hrudi se nedal naprosto zdržet, abych v paláci dlel, když hněvem byl zachvácen otec. Mnozí přátelé moji a příbuzní byli sic se mnou, 465 všichni mne prosili vroucně a zdržet hleděli doma: přemnohé tučné ovce a lesklé loudavé krávy kláli, a četné vepře, již bílým kypěli sádlem, na oheň Héfaistův kladli, by štětiny ožehl s těla; také přemnoho vína se ze sudů kmetových pilo. 470 Po celých devět nocí mi po boku trávili stále, střídavě konali hlídky, a nikdy jim nezhasly ohně: jeden v podsíni dvora, jenž celý byl ohrazen pevně, před vchodem ložnice mé plál druhý, v předsíni domu. Když však temná noc, již desátá, konečně přišla, 475 tehdáž k ložnici vchod jsem vylomil, přilehlý těsně, z komnaty ven jsem vyšel a přeskočil ohradu dvora, snadno se mužům strážcům i ženám služebným ukryv. Helladou, rovinnou zemí, pak prchaje dále a dále, do Fthíe, hrudnaté země, jsem přišel, matky to bravu. 480 Péleus byl země té král — ten přijav mě s ochotou velkou, vřelou mě zahrnul láskou — jak syn jest milován otcem, jediný, miláček srdce, a dědic velikých statků. Dal mi též velké jmění a množství lidu mi přidal. Na samých hranicích Fthíe jsem bydlíval, Dolopům vládna. 485 Tebe jsem vychoval v reka, ó Achille, rovného bohům, maje tě ze srdce rád, vždyť nikdy’s nechtíval s jiným na hody jít, též v komnatě sám ses nechtíval najíst, až jsem tě konečně já vzal na svá kolena vlastní, pokrájel, podal ti jídlo a číšku ti přidržel s vínem: 490 Často’s mi na prsou mých též celé poblinkal roucho, vínem prskaje z úst v svém nemilém rozmaru dětském. Mnoho tak pro tebe já jsem vytrpěl, mnoho jsem zkusil, s úmyslem, když již božstvo mi vlastních nedalo dětí, abych tak aspoň tebe, ó Achille podobný bohům, 495 synem si učinil svým, bys bídné zhouby mě zbavil. Ukroť hrdou svou mysl, ó Achille, nemůžeš přece srdce své bez citu mít! — Též bozi se uprosit dají, jichž přece mnohem je větší i hodnost i síla i zdatnost — přec však modlitbou milou a obětmi zápalnými, 500 kadidlem vonným a vínem je k milosti nakloní lidé, prosíce jich, když nějaký blud neb přestupek spáší. Vždyť jsou i bohyně Prosby, jež velkého Dia jsou dcery, chromé, svraskalých tváří, a očima hledící stranou, které, starostí plny, se belhají za Bludem vždycky. 505 Blud však je rovných nohou a mohutný — proto je snadno o mnoho předhoní všecky a nejdřív po celé zemi zmámí veškeren lid — pak Prosby to spraviti hledí. Kdokoliv uctivý jest, když Diovy dcery se blíží, tomu jsou prospěšny také a slyší žádosti jeho, 510 kdo však zamítne Prosby, ba dá jim surově výhost, ihned spěchají k Diu a prosí ho, Kronova syna, aby mu Blud byl druhem a škodou za vinu pykal. Pročež, ó Achille můj, též ty vzdej Diovým dcerám čest, jež zkonejší cit též jiných hrdinů chrabrých! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — 515 Kdyby ti nedával dary a propříště neslíbil jiných Átreův syn — než zavilý hněv chtěl podržet dále, já bych tě neměl k tomu, bys odložil hněv svůj a kvapil Argeiům na pomoc jít, již prahnou po tobě touhou — — takhle však mnoho ti dává, hned na místě, slibuje jiné, 520 muže, již nejlepší jsou, sem posílá, odprosit tebe, které z achajských vojsk byl vyvolil, tito jsou tobě samému obzvláště milí — jich proseb a příchodu nesmíš zlehčit — nynější hněv mít za zlé ovšem ti nelze! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Takto jsme slyšeli zvěst též o slavných hrdinách dávných: 525 kdykoli některý z nich byl zavilým napaden hněvem, dali se smířit dary a přemluvit vlídnými slovy! V mysli mám příběh tento, již oddávna, nikoli nově, kterak se stal. Ten, přátelé, vám teď vyprávět hodlám: Aitólů, statných v boji, a Kúrétů válka se vedla 530 u Kalydónských hradeb a jeden druhého vraždil; bránilť aitólský lid svůj Kalydón, rozkošné město, Kúréti touhou pláli jej z kořen vyvrátit válkou: Artemis se zlatým trůnem jim totiž poslala zhoubu, z hněvu, že oběť za žně jí nevzdal v záhybu sadu 535 Oineus: ostatní božstva si chutnala na hekatombách, jí ale oběti nevzdal, ač velkého Dia je dcera — zapomněl — či snad nedbal — a velmi tím na mysli zbloudil. Poslala plná hněvu — rod Diův — střelkyně šípů, kance jim štětinatého a divého, bělostných zubů: 540 po zvyku bezčetných škod tam napáchal v králových polích, množství vysokých kmenů mu na zem vyvrátil z půdy, zcela, i s kořeny jejich, a s hojným ovocným květem. Konečně od Meleagra byl usmrcen, Oinéovce, který z okolních měst tam svolal lovce i se psy, 545 četné — nebyloť možná jej zabít se skrovným počtem, takový byl, vždyť četný už lid v žár hranice vrhl. Artemis vádu a křik v nich vzbudila o tělo kance, o jeho hlavu a hřbet, jenž spoustou štětin se ježil. Aitólům, zmužilým v boji, pak nastala s Kúréty válka. 550 Dokud bojovný rek byl ve válce, z Oineia vzešlý, Kúrétům přinášel boj jen nezdary: nemohliť ani meškat před městskou zdí, ač počtem velice četní — ale když později hněv v něm zahořel, jakým i jiní mužové vzkypí v srdci, byť jinak rozumní byli, — 555 tehdy rek na Althaiu jsa rozezlen, milenou matku, prodléval u Kleopatry, své řádné manželky krásné. — Marpéssa kotníků krásných jí zrodila, Euénovna, Ídovi, který tehdáž jsa ze všech největší silák, dokonce odvahu měl svým velkým namířit lukem 560 pro choť kotníků krásných i naproti Foibovi vládci. Tehdáž v paláci svém jak vznešená matka tak otec příjmením Alkyonou ji zvávali, poněvadž totiž trvale plakala máť, los žalného lednáčka majíc, když ji byl uchvátil bůh, sám Apollón, svémocný Foibos. 565 U té prodléval tenkrát, a hněv jej trýznivý trávil; kletbou mateře své byv rozhněván, poněvadž pro smrt bratrovu truchlila hrozně a k bohům se modlila vroucně: do země, dárkyně plodů, tu bušila rukama prudce, volala mocného Háda a hroznou Persefoneiu, 570 sedíc na zemi klečmo — a slzy jí máčely ňadra: — aby mu seslali smrt. — Hlas slyšela v Erebu temném Erínýs chodící v temnu a tvrdé mající srdce. Kúrétů vřava a ryk kol brány se rozléhal záhy, od prudkých do hradeb ran. — Jej prosili královi rádci 575 aitólští — bohů kněze mu poslali nejpřednější, aby je zachránit vyšel, a dar mu též nabídli velký: půdu kde nejžírnější měl Kalydón, rozkošné město, z té, jak vybídli jej, směl nejhezčí úděl si vybrat, padesát jiter půdy — půl pozemku k pěstění révy, 580 polovic ornice prosté si z roviny oddělit mohl — Prosil za slitování kmet Oineus, starý ten jezdec, v paláci s vysokým krytem, až na prahu obydlí stoje, na dveře zavřené bušil a pro všecko na světe prosil, prosily za slitování i rodné sestry, ba také 585 vznešená máť — tím spíš jí odpíral, prosili vroucně druzi, již nejvíc milí a vzácní mu bývali ze všech — avšak přece ni takto mu srdcem nemohli pohnout. Až když na jeho dům již husté padaly rány, Kúréti zlézali hradby a zapálit chtěli už město, 590 tehdy už konečně jej též manželka se skvostným pásem prosila s hořekováním a všecky mu vypočtla strasti, které stíhají lid, když jeho je dobyto města: jak jsou mužové kláni, jak oheň spaluje domy, ženy jak, štíhlé v pase, i s dítkami cizinec vleče. — — 595 Tu se v něm pohnulo srdce, když slyšel hrozné ty věci, vyšel a na tělo vzal své brnění, zářící jasně. Tak tedy Oineův syn den poroby Aitólům zahnal, svému jen povoliv citu, a proto mu nedali darů, hojných, velice libých — tak odvrátil zkázu i bez nich. 600 Ty však ve hrudi své tak nesmýšlej! Kéž by tě zloboh také nezahnal tam, můj miláčku! — Hůř by pak bylo hájit korábů našich, již hořících. Za dary tedy vytáhni v boj — jak boha tě ctít pak Danajci budou. Kdybys zamítl dary a přec pak do války vstoupil, 605 nebudeš už tak vážen — ni kdybys i zapudil válku!“ Achilleus, rychlý v běhu, mu odvětil těmito slovy: „Tatíčku, živený Diem, ó staroušku, taká mi pocta lhostejná jest, vždyť poctěn jsem dost již Diovou vůlí, která u lodí křivých mi potrvá, dokavad ještě 610 dech budu ve hrudi míti, a kolena hýbat se budou. Jinou ti věc však povím, ty na mysli přemítej o ní: nemať mysl mi dál tím nářkem a hořekováním, k libosti Átréovci — vždyť věru se nesluší tobě, milovat jej — sic láska se má pak promění v záští! 615 Toho bys po boku mém měl rmoutiti, mne kdo by rmoutil: radš bych ti dal půl vlády a polovic veškery pocty. Tito zde se zprávou půjdou — ty se mnou ve staně tady lehni si na lůžko měkké, a za jitra, s úsvitem Zory, smluvíme, máme-li plout již k domovu, nebo tu zůstat.“ 620 Řekl a Patroklu svému dal potajmu znamení brvou, Foiníku pevné lůžko již prostříti, aby co nejdřív na návrat ze stanu zpět již myslili. Podobný bohům Aiás Telamónovec tu pravil ve středu jejich: „Zchytralý Odyssee, ty z Láerta potomku Diův, 625 pojďme už, neboť vidím, že splnění úkolu svého nedojdem cestou touto — a musíme Danaům rychle oznámit Achillův vzkaz, byť nijak veselý nebyl, kteří nyní as sedí a čekají. — — Achilleus tuhle si zatvrdil krutostí divou své pyšné ve hrudi srdce, 630 svévolník — vždyť již nedbá ni přátelství soudruhů vlastních, pro něž jsme u lodí svých jej ctívali nad jiné všecky — bezcitný — nejeden muž již dokonce od vraha přijal za bratra smírný výkup, ba za smrt vlastního syna: vinník pak ve vlasti své již zůstane, zaplativ mnoho, 635 mstitelův mužný se duch pak spokojí, jakož i srdce, jakmile náhradu vzal. Jen tobě jest od bohů dána do prsou zavilá vášeň, a urputná — pro pouhou dívku — jednu — vždyť sedm ti jich teď dáváme, nad jiné předních, k nim též jiného mnoho. — Již smířlivé smýšlení pojmi, 640 vlastního krbu si važ! — vždyť pod tvým krovem jsme hosté, vybraní ze všeho lidu — a doufáme přece, že obzvlášť my jsme ti nejvzácnější a nejdražší z Achaiů všechněch!“ Achilleus rychlý v běhu mu odvětil těmito slovy: „Aiante Telamónovče, ty vladaři, potomku Diův, 645 tak se mi nějak zdálo, žes mluvil všecko mi z duše, vždy však vzkypí mi žluč v mých útrobách, myslím-li na to, kterak naložil se mnou, tak potupně, před tváří lidu, Átreův syn, tak jako bych byl kýs bezectný cizák! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Vy však nyní už jděte a toto mu povezte přímo: 650 vůbec nebudu dřív mít na péči krvavou válku, dokavad slavný Hektór, syn Priama, chrabrého reka, ke stanům vojínů našich a k dutým nepřijde lodím, achajské vojíny vraždě, a lodi jim nespálí ohněm. Avšak před mým stanem a před mým korábem černým, 655 zajisté Hektór, jak mním, byť dychtiv, zřekne se boje.“ Řekl, a každý z poslů vzal do ruky dvojuchý pohár, ulil a k lodím se zpět zas navracel, Odysseus v čele. Potom Menoitiovec dal rozkaz druhům i služkám, Foiníku pevné lůžko co možná nejdříve prostřít. 660 Poslušně, jak jim velel, je prostřely, na ně pak daly vlněné koberce, rouna a pokrývku z tenounkých vláken. Na ty si stařec lehl a čekal na jasnou Zoru. Uvnitř Achilleus sám spal ve staně stavěném pevně, po bok mu ulehla dívka, již z Lesbu si přivezl kdysi, 665 sličná to Diomédé, jež rodem z Forbanta byla. Naproti na lůžko šel zas Patroklos; u něho byla Ífis se skvostným pásem, již dal mu kdys Achilleus slavný, dobyv strmého Skýru, v němž vládyka Enýeus vládl. Jakmile vkročili v stan, v němž bydlil velitel vojska, 670 hned sbor danajských synů je s poháry zlatými vítal, povstav se svého místa, a druh se jich za druhem tázal. Obzvlášť Achaiů král však vyzvídal, vládyka mužstva: „Slavený Láertovče, ty velká Danaů pýcho, řekni, zda planoucí žár nám od lodí odvrátit hodlá, 675 či nám odřekl pomoc a hněv má doposud v srdci.“ Jemu zas Odysseus děl, ten nezdolný hrdina slavný: „Slavný Átreův synu, ty mocný vládyko mužstva, nemíní potlačit rek svou nevoli — naopak ještě hněvem plní se více a zamítá tebe i dary: 680 sám prý přemýšlet máš, jak vzkázal, s Argeiů vůdci, jak bys danajské mužstvo a lodi nám zachránit mohl. On, jak vyslovil hrozbu, hned za jitra, s úsvitem Zory, prohnuté, palubou kryté prý spustí na moře lodi. Avšak také by radil všem ostatním achajským vůdcům 685 domů s koráby plout, vždyť sotva prý uzříte asi strmého Ília pád, když Kronovec vidoucí v dálku nad ním pravici vztáhl a Trójan zas smělosti nabyl. — Toť jest Achillův vzkaz, jsou svědkové průvodci moji, Aiás a héroldi tuhle, dva mužové velice moudří. 690 U něho Foiníx, ten kmet, šel na lůžko, ježto ho pozval, by prý na lodích jeho s ním odplul do milé vlasti, za jitra, bude-li chtít, však násilím nechce ho vléci.“ Pravil, i umlkli všichni, a mrtvé nastalo ticho, s podivem slyšíce řeč, vždyť s velkým důrazem mluvil. 695 Argejci dlouhý čas pak mlčeli, truchlivi v srdci — po chvíli Týdeův syn k nim promluvil, bojovník statný: „Slavný Átreův synu, ty mocný vládyko mužstva, taky’s ho nemusil prosit a bez počtu nabízet darů rekovi Péléovci — jest beztoho nadmíru vzpurný, 700 takhle však ještě zas víc v něm vzpurnou posílils mysl. Avšak raději naň již nedbejme, ať si už půjde, ať již zůstane tady — on tenkrát bojovat bude, až jej ve hrudi duch zas ponukne — pobídne božstvo; pročež nyní se tím, jak poradím, spravujme všichni: 705 Nyní si lehněte k spánku, když milé okřálo srdce jídlem a chutným vínem — vždyť v nich jest mužnost a síla. Ale až růžovoprstá a krásná se objeví Zora, vyveď před lodi v chvat jak pěší mužstvo tak koně, silně je povzbuzuj všecky a sám též v popředí bojuj!“ 710 Řekl a všechněm králům se návrh hrdinův líbil: s podivem slyšeli řeč, již mluvil statný ten jezdec. Potom však ulili bohům, a každý do stanu spěchal, kdežto si ulehli všichni a užili lahody spánku.