ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jakmile Hektora Zeus již přivedl s Trójany k lodím, nechal je snášet strasti a těžkou válečnou práci trvale dál, on sám však zářící odvrátil oči stranou do země Thréků, kde chov jest pěstován koňský, 5 Mýsů, rázných v boji, i statečných Hippémolgů, kteří se živí mlékem, i Abiů, ctitelů práva, avšak na trójskou zem již nehleděl zářivým zrakem, neboť v srdci se svém přec nenadál, že by kdo z bohů přišel a pomáhat chtěl buď Danaů vojsku neb Tróů. 10 Poseidón, Zemětřas mocný, však nebyl na stráži marně, neboť na boj a půtky též on pln podivu hleděl vysoko s thréckého Samu, až s vrcholu, krytého lesem, s kterého celá Ídé se očím jevila jasně, jevilo trójské město i achajské koráby všecky. 15 Seděl, vystoupiv z moře, a cítil s Achajci soustrast, jak jsou od Tróů kláni — a horšil se na Dia prudce. Hned tedy sešel s vrchu, jda s pohoří roklinatého, kráčeje chvatným krokem — les chvěl se i rozlehlé horstvo pod jeho božským krokem, jak vladař Poseidón kráčel. 20 Třikrát se rozkročil v chůzi a po čtvrté u cíle stanul, v Aigách, kde skvostný palác mu v hlubinách zátoky mořské ze zlata, samý třpyt, jest postaven, nezrušitelný. Přišel a zapřahal bůh své spřežení kovových kopyt, letící vkvap, kol šíjí jim zlatá splývala hříva. 25 Sám pak ze zlata zbroj vzal na sebe, uchopil bičík, zlatý, zrobený krásně, a potom vystoupil na vůz. Rozjel se po vlnách mořských, a obludy skákaly před ním zevšad z úkrytů svých, vždyť poznaly vladaře dobře. Radostně mořská pláň jim couvala — pádili koně 30 letem, a náprava z bronzu mu nebyla máčena vespod. Tak tedy poskočná spřež jej k lodím achajským vezla. Jakás široká sluj jest v hlubinách zátoky mořské mezi skalnatým Imbrem a Tenedem, uprostřed obou: Zemětřas Poseidáón tam stanul se svými koňmi, 35 rychle je vypřáhl z vozu a božskou píci jim podal za pokrm, okolo noh jim zlatá zavěsil pouta, nezlomná, nerozpojná, by čekali, spoutáni pevně, až by se navrátil pán — teď v achajský odešel tábor. Trójané, podobni ohni neb vichřici, v sražených řadách, 40 s Hektorem, z Priama rodem, se valili úsilím prudkým, s velkým rykem a křikem, vždyť doufali achajských lodí dobýt a hrdinům všem tam při lodích životy odnít. Vtom však Zemětřas mocný, bůh Poseidon, chvějící zemí, přikvapil s hluboké tůně a pobádal achajské mužstvo, 45 Kalchantu nezdolným hlasem i postavou těla jsa roven. Nejdřív k Aiantům děl, již po boji samoděk prahli: „Můžete danajských vojsk, ó Aianti, státi se spásou, myslíce na rázný vzdor, však nikoli na děsný útěk — neměl jinde bych strach, jak myslím, z nezdolných rukou 50 Tróů, ač velikou zeď již valem přestoupli všichni, neboť se ubrání všem lid Danaů holení krásných, zde však nesmírný strach mám na duši, že nás cos potká, neboť tu zuřivec ten jest vojvůdcem, podobný ohni, Hektór, který se chlubí, že syn jest silného Dia. 55 Ó kéž nějaký bůh vám oběma do duše vštípí, abyste statečně stáli a k zápasu nutkali jiné, pak byste, třeba i zuřil, jej od lodí rychlých v plavbě zahnali, ač sám Zeus jej k zápasu vzněcuje mocně.“ Řekl a obou těch reků bůh Poseidon chvějící zemi 60 žezlem dotkl se svým, čímž mocnou je naplnil silou, dodal mrštnosti údům, i odshora rukám i nohám, sám pak zvedl se v let jak jestřáb přerychlých křídel, který se strmé skály, a předlouhé, rychle se zvednuv, vyrazí rovinou prudce, by honil jiného ptáka; 65 podobně zmizel i jim bůh Poseidón, Zemětřas vládce. Nejprve rychlý Aiás, syn Ojleův, rozpoznal boha; proto již neváhal déle a pravil k Telamónovci: „Když tedy některý z bohů, již v Olympu obydlí mají, podobu věštcovu maje, nám velí u lodí válčit — 70 tohle přec není Kalchás, náš věštec, vykladač ptáků, vždyť jsem pohyby nohou i lýtek postřehl vzadu, docela lehko, jak šel — jest snadné poznati bohy. Avšak i vlastní duch v mých milých prsou mě nutká o mnoho víc než dřív, bych zápasy sváděl a válčil: 75 touhou odspodu nohy a odshora ruce se škubou.“ Na to zas Telamónovec mu odvětil těmito slovy: „Takto se škubou i mé kol kopí nezdolné ruce, nyní, a přebytek sil v nich překypěl, oběma vespod nohama vyskočit planu a dychtím v souboji třebas 80 s Hektorem, z Priama rodem, byť sebe víc zuřil, se potkat.“ Taková byla jich řeč, již navzájem mluvili k sobě; zjařilť je bojovný duch, jejž bůh jim do srdce vštípil. Zatím podnítil bůh též zadní u lodí mužstvo, které dodati sil zas hledělo milému srdci: 85 neboť těžkou mdlobou jim jednak zemdlely údy, jednak v srdci jim žal byl probuzen, hledícím na to, kterak velikou zeď již Trójané přestoupli davem. Když tak hleděli na ně, tu slzy jim kanuly z víček: mněliť, že jistý je zmar již nemine. Zemětras ovšem 90 vniknuv do silných řad, jim dodával odvahy snadno: Nejdřív k Léitu šel, pak k Teukrovi, k Déipyrovi, potom k Antilochovi a k rekovi Péneleovi, k statnému Mérionovi a Thoantu, v zápase mistrům, takto je pobízel všecky a pravil perutná slova: 95 „Hanba to Argejci jest — ó junáci, spoléhám já se, statným v zápase bojem že spasíte koráby naše! Vy-li však záhubnému se budete vyhýbat boji, ó pak přišel už den, v němž padnem rukama Tróů! Nastojte! Veliký div teď vidím na vlastní oči, 100 hrozný, o němž jsem myslil, že nikdy se nemůže státi: Trójští že vtrhnou až k nám, až do lodí!! — Tito přec jindy bývali jelenům plachým vždy podobni, kteřížto v lese šakalům, dravým vlkům jsou pokrmem, pardalům krutým, bez cíle pobihujíce a bázlivě, bez síly k boji. 105 Takto si netroufal dřív lid Trójanů — ani dost málo — achajské síle a rukám se na odpor postavit směle, nyní daleko města, až u dutých korábů válčí — vinou našeho vůdce a chabostí vojínů prostých, kteří se hněvají na něj a bránit nemají chuti 110 korábů rychlých v plavbě a dávají u nich se vraždit. Avšak kdyby i vskutku byl pravým vinníkem toho válečník Átreův syn, král Achaiů, přemocný vládce, poněvadž Péléovce byl zneuctil, rychlého v běhu, nám však neslušno jest být ochablí v zápase s Tróy! 115 Pročež zhojme to hned! — duch chrabrých může být zhojen! Vám však není to ctí, když chabnete v obrané rázné; všickni přec v táboře našem jste výborní — já bych se také nevadil s takým mužem, jenž v bitvě by chabě si vedl, slabých jsa sil — však v srdci to vám mám velice za zlé. 120 Změkčilci! Větší zmar vám zajisté způsobí záhy taký malátný boj! — Přec v duších probuďte smysl pro stud a vlastní čest! — Vždyť strašný se rozzuřil zápas: Hektór, bojovník statný, už válčí u samých lodí, silák, vždyť prolomil bránu a pevnou závoru dlouhou.“ 125 Tak jim dodával síly a povzbudil achajské vojsko. Okolo Aiantů obou se rázem stavěly šiky, v síle, že ani sám Arés ni Pallas budící k boji nemohli hanět by jich, vždyť vybraní, nejlepší muži čekali Trójanů k boji i Hektora, slavného reka. 130 S kopími srazili kopí a ke štítům přitiskli štíty: k štítu tak přiléhal štít, muž k mužovi, k přilbici přilba, které s chocholy z žíní se stýkaly hřebenem lesklým, muži jak kývali hlavou — tak sraženě u sebe stáli. V řadách trčela kopí a chvatem se ve smělých rukách 135 chvěla — tak kupředu táhli a touhou po boji prahli. Hromadně vyrazil vpřed voj Trójanů — v čele jim Hektór řítil se naproti nim, jak se skály valí se balvan, který vzkypělý proud byl s okraje skaliny serval, odplaviv přívalem podklad, jenž držel drzý ten balvan. 140 Ten pak poskokem letí — les pod jeho nárazy duní: balvan nerušen běží a úprkem — konečně přijde na rovnou pláň — tam staví svůj běh, byť rozehnán prudce. Nejinak nějaký čas též Hektór hrozil, že snadno prorazí stany a loďmi a pronikne k samému moři, 145 vražděním, avšak zatím, když narazil na husté řady, stanul, přitrhnuv blíž, voj Danaů s protější strany prudce ho tepaje meči a oštěpy o dvojím hrotu, zatiskl od svých řad — rek zaražen vrávoral z bitvy. Vzkřikl pak velkým hlasem a zvolal na trójské mužstvo: 150 „Trójane, Lyčané chrabří, i Dardani, válčící zblízka, vydržte! — dlouhý mě čas již nezdrží achajské vojsko, kdyby se třeba jak zeď druh ke druhu ve čtverhran srazil, přec však před kopím mým as couvnou, jestli mě vskutku povzbudil nejvyšší bůh, choť Héřin mohutně hřmící.“ 155 Řekl a každému z nich tím vzbudil bojovnou smělost. Z nich se tu Déifobos dal na pochod s bujarou myslí, Priamův syn. — Svou hruď kryl štítem veskrze stejným, lehkým stoupaje krokem, a kráčeje za štítem ukryt. Vtom však Molův už syn naň lesklým oštěpem mířil: 160 ve štít z býčí kůže jej udeřil, veskrze stejný, nechybiv, avšak přec jej neprotkl, nýbrž se dříve zlomilo dlouhé kopí blíž násady — od těla vzdálil štít svůj Priamův syn, jenž v srdci se polekal dřevce chrabrého Molova syna, však hrdinský bojovník tento 165 nazpět v soudruhů dav zas couval, rozhněván strašně proto, že vítězství pozbyl, a pro kopí, které si zlomil. Vykročil podél stanův a podél achajských lodí pro jiné dlouhé kopí, jež ve svém zanechal staně. Druzí válčili dále, a hrozný se ozýval lomoz. 170 Teukros, Telamónovec, z nich nejdřív Imbria zabil, který oštěpem válčil, a zplodil ho bohatý koňmi Mentór. Ten v Pédaiu bydle, než achajští synové přišli, vedlejší královu dceř měl za ženu, Médesikastu. Když však připluly lodi a přivezly achajské vojsko, 175 přišel do Tróje zpět, kdež v trójském vynikl mužstvu, společně s Priamem bydle, jenž ctil ho jak vlastní své syny. Jej tam Telamónovec svým dlouhým oštěpem bodnuv pod uchem, vytrhl hrot. — Jak jasan skácel se na zem, který na vrchu hor, kol dokola patrných z dálky, 180 na zem, sekyrou klán, své jemné svrhuje listí. Takto se skácel i on — zbroj zařinkla, zdobená kovem. Teukros se rozehnal prudce, jsa dychtiv svléci mu výzbroj. Hektór tu po něm, jak hnal, svým lesklým oštěpem mrštil, on však hbitě se uhnul, jak ostří oštěpu zhlédl, 185 jen tak-tak, však Kteatův syn byl do hrudi raněn oštěpem, Aktorův vnuk, když právě se do boje vrhal. Padl, až duněla země, a brnění zařinklo na něm. Hektór se rozehnal prudce, chtě chrabrému rekovi s hlavy strhnout přilbici lesklou a ke skráním přilehlou dobře. 190 Aiás, jak Hektór se hnal, naň lesklým namířil kopím, nebylo nikde mu pleť však viděti, ježto byl celý děsným brněním kryt — jen do pukly štítu ho bodl. Avšak s velikou silou jej odstrčil — ustoupil Hektór od obou mrtvol padlých, jež Achajci vyrvali potom: 195 Stichios Amfimacha a Menestheus, hrdina slavný, vůdcové athénských vojsk, v střed achajských odnesli šiků, Imbria Aianti zas, neb po rázné obraně prahli. Podobně dvojice lvů, když vyrvou násilně kozu hafanům ostrých zubův, ji nesou křovinou hustou, 200 ve svých čelistech strašných ji nad zemí držíce vzhůru: tak jej držíce vzhůru dva Aianti, váleční reci, s těla mu svlékali zbroj. Pak s měkké šíje mu hlavu odsekl Ojleův syn, byv rozhněván pro Amfimacha, potom zakrouživ jí, jak míčem ji zástupem hodil, 205 a pak zapadla v prach, blíž Hektora, před nohy právě. Tehdy však Poseidáón se rozhněval v hlubinách srdce, protože vlastní mu vnuk byl v strašné usmrcen řeži, vykročil podél stanův a podél achajských lodí, podnítil danajský lid, vsak Tróům útrapy strojil. 210 Tenkrát se krétský vladař mu namanul oštěpem slavný, kráčeje od svého druha, jenž přišel mu, nedávno tomu, s bojiště, v ohbí kolen jsa ostrým oštěpem raněn. Toho mu přinesli druzi a rek dav lékařům rozkaz, spěchal do stanu sám, vždyť mínil se do boje vrátit. 215 Tehdáž Zemětřas mocný mu pravil těmito slovy, hlasem Thoantu roven, jenž z Andraimona se zrodil, který v Pleurónsku celém a strmém na Kalydóně Aitólů vladařem byl, jak božstvo jsa u lidu v úctě. „Slavný Kréťanů rádce a vladaři, kdepak jsou hrozby, 220 kterými achajský lid kdys hrozil národu Tróů?“ K němu tu krétský král zas těmito slovy se ozval: „Teď aspoň žádný muž, můj Thoante, nenese vinu, pokud poznávám já, vždyť každý válčiti umí, nikoho zbabělý strach přec nepoutá, aniž kdo hledí 225 uniknout zápasům zlým jen z lenosti — pak se to takto mocnému Kronovu synu as nejspíš zlíbilo v srdci, aby tu danajský lid byl vyhuben, daleko Arga. Pročež, Thoante, vzhůru — vždyť statným bývals i dříve; jiné přec pobízíš sám, když někoho umdlévat vidíš, 230 proto jen neustaň nyní a pobízej každého muže!“ Zemětřas Poseidáón mu na to zas odvětil takto: „Kéž by se takový muž již nevrátil, Ídomenée, od Tróje, nýbrž psům ať pochoutkou tady se stane, kdo by si v dnešní den chtěl z úmyslu ochable vésti! 235 Oblékna tedy svou zbroj, pojď se mnou, musíme spolu o to se brát, zdaž z nás, jen dvou, kýs užitek bude: svorností rodí se síla i u lidí nadmíru slabých — my však sváděti boj též s chrabrými dovedem reky!“ Řekl a kvapem se bůh zas vrátil do boje mužů. 240 Když pak už krétský král byl ve staně stavěném pevně, ihned si překrásnou zbroj vzal na sebe, chopil dvě kopí, potom do boje šel jak blesk, jejž Kronovec mocný uchopí pravou rukou a s jasného nebe jím mávne, dávaje znamení lidem, a přejasná z něho jde záře. 245 Podobně jemu, jak běžel, se jiskřil na hrudi krunýř, tu však přišel mu vstříc syn Molův, před stanem ještě, králův výborný druh, jenž kvapil pro kopí z bronzu. Silný tu krétský vládce mu pravil těmito slovy: „Rychlý ty Molův synu, ty ze všech nejdražší druhů, 250 copakže přicházíš sem — proč vražednou opustils bitvu? Či jsi snad nějak raněn a souží tě od střely ostří? — či snad pro mne tě kdos sem posílá? — Ale vždyť nechci ve staně ani já sám dlít nečinně, raděj chci válčit.“ Molův rozumný syn zas toto mu v odpověď pravil: 255 „Krétův, oděných kovem, ty poradce, Ídomenée, sháním, zda ve staně svém máš po ruce nějaký oštěp, bych si jej vzal, vždyť zlomil jsem svůj, jejž dříve jsem nosil, do štítu Déifobova jej zabodnuv, zpupného muže.“ K němu tu krétský král zas těmito slovy se ozval: 260 „Kopí, budeš-li chtít, buď jedno — a třebas i dvacet — najdeš ve staně mém — jsouť opřena o stěnu třpytnou, trójská, jež odnímám těm, jež porazím, neboť se nikdy, doufám, nestavím vzad, když bojuji s odpůrci svými. Proto mám oštěpů dost, mám štítů vypouklých v středu, 265 přilbic, krunýřů též, jež leskem skvělým se blyští.“ Molův rozumný syn zas toto mu v odpověď pravil: „Též mám ve vchodu stanu a před svým korábem černým mnohá brnění trójská — však teď mám daleko pro ně. Vždyť já též, jak mním, jsem nepustil obranu s mysli, 270 vždycky se do prvých řad přec v zápase, zdobě to mužů, stavím i já, když válečný svár jest rozvinut prudký. Možná že leckdos jiný mě z Achaiův oděných kovem nevidí, když jsem v bitvě, ty sám však znáš mě, jak doufám.“ K němu tu krétský král zas těmito slovy se ozval: 275 „Vím, jak statný jsi muž — nač třeba ti mluviti o tom? Kdybychom, šlechtici totiž, se u lodí sebrali vesměs v zálohu, v které nejspíš se projeví mužova statnost — tam totiž najevo vyjde, kdo statný neb zbabělý člověk: neboť každou chvíli se obličej zbabělci mění, 280 rovněž i duch jest vzrušen a nedá tiše mu sedět: skrčen se na boku vrtí a přesedá na obě nohy, srdce pak uvnitř prsou mu strachem hlasitě buší, v děsivé představě smrti, a v ústech mu cvakají zuby — statnému muži se tvář však nemění, ani se hrůzou 285 neděsí, jakmile jednou se posadí v zálohu mužů, prahne však v krutou seč čím dřív tím lépe se vrhnout. Tak tvou sílu a ruce by nemohl pohanět nikdo. Kdybys i v bojovné práci byl nakrásně boden neb sečen, nikdy by do šíje tvé neb do zad nevnikla střela, 290 odzadu, nýbrž v hruď neb do břicha vždycky by vjela, jak by ses kupředu hnal v rej zápasu vojínů předních. O věci té však nemluvme již jak dětinští hoši, stojíce, aby se kdos snad nezjitřil nesmírným hněvem. Nuž, již do stanu vejdi a vezmi si obrovské kopí!“ 295 Řekl, a Molův syn, jenž hbitý byl jako sám Arés, s chvatem vzal bronzové kopí a vyšel ze stanu jeho, pak šel s Ídomenéem a pln byl po boji touhy. Jako když bere se v boj bůh Arés, záhubce mužstva — syn jeho, milený Děs, s ním kráčí, bez bázně, silný, 300 jímž se i válečník děsí, byť sebe byl smělejší člověk; oba pak ve zbroji své jdou k Efyrům ze země thrécké, po druhé k zmužilým zas jdou Plegyům — ovšemže oni nemohou vyslyšet obou — jen jedněm dávají slávu. — Takto i Molův syn šel do boje s Ídomenéem, 305 obadva vůdcové lidu a v jiskřivý odění krunýř. Molův nejprve syn děl ke králi důvěrné slovo: „Kdepak, Deukaliovče, se míníš do vřavy vrhnout? Chtěl bys na pravém křídle, či ve středu celého vojska, či snad na levé straně? — vždyť Achajci kadeří dlouhých, 310 myslím, nikde jak tam tak slabí v zápase nejsou.“ K němu tu krétský král zas těmito slovy se ozval: „Ve středu našich lodí jsou jiní k obraně muži: s oběma Aianty Teukros, jenž ze všech ve střelbě z luku největší dovednost má, též v zápase zblízka je mistrem. 315 Ti ho už proženou bitvou, byť sebe byl chtivější boje, Hektora, z Priama rodem, ač nad jiné vyniká silou. Těžké bude mu as, byť velice po boji dychtil, nezdolné ruce a sílu těch reků překonat dříve, než nám zapálí lodi — toť musil by hořící hlaveň 320 Kronovec, Olympan sám, nám vrhnout do lodí rychlých! Aiás Telamónovec by mužovi necouvl nikdy, který by podléhal smrti a požíval Démétřin pokrm, mečem byl poranitelný neb balvanem veliké tíže. Stěží by ustoupil Aiás i Achillu, průlomci vojů, 325 aspoň v osobním boji — vždyť v běhu s ním zápasit nelze. Tuhle nás na levý bok veď táborem, chceme co nejdřív zvědět, zda dobudem slávy, či jinému oslavu dáme!“ Řekl, a Molův syn, jenž hbitý byl jako sám Arés, vyšel, až táborem přišli, kam jeho mu naznačil soudruh. 330 Spatřivše Ídomenéa, jak silou je podoben ohni, jeho i soudruha jeho v jich brnění zdobeném krásně, Trójané vykřikli davem a vesměs na něj se vrhli. Rázem tu společný svár byl rozpoután u zádí lodních. Jako když z ostrých větrů se vichřice kupředu ženou 335 v takový den, když ve spoustách prach jest na cestách všude: nesmírný prachový mrak jest rázem do výše zvířen, takto se v společný boj tam srazili, všichni si přáli jeden druhého klát svým ostrým oštěpem v davu. Od kopí zježil se boj, všem záhubný, vztyčených, dlouhých, 340 která každým tělem vždy proniknou — přecházel všechněm září kovovou zrak, jež sálala z třpytivých přilbic, z krunýřů leštěných nově i ze štítů zářících leskem, kterak se sráželi v boj — toť věru by srdce měl tvrdé, kdokoli, boj ten zhlédna, by zaplesal, bez rmutu v srdci. 345 Tenkráte s různou myslí dva Kronovi synové silní strojili krutý žal všem mužům hrdinským v boji, neboť Kronovec Tróům i Hektoru vítězství chystal, ježto chtěl Achillu Zeus dát oslavu — ovšem si nepřál, aby snad achajský lid byl zničen před městem Trójou, 350 chtělť jen Thetidu slavit i Achilla, silného reka. Argejce Poseidáón zas pobízel, mezi ně přišed, potajmu, z pěnivých vln tam vystoupiv, neboť se mrzel, že jsou od Tróů kláni, a horšil se na Dia prudce. Ovšemť oběma rod byl společný, jediný původ, 355 avšak Zeus byl narozen dřív, měl znalostí více — proto se také zdráhal jít na pomoc Achaiům zjevně, nýbrž jen pobízel tajně, jda vojskem v podobě muže. Osidlo prudkého sváru a všechněm společné války střídavě, semo i tam, jim prostřeli oběma bozi, 360 nezlomné, nerozpojné, jež mnohého zbavilo žití. Trójanům krétský král, ač šedivěl, způsobil zmatek, povzbudiv achajské mužstvo a vrhnuv se v zástupy Tróů: usmrtilť Othryonéa. Byl v Íliu, Kabésan rodem, přišed nedávno teprv, když uslyšel o válce trójské. 365 Dceru chtěl Priama krále, všech nejhezčí, za ženu dostat, Kassandru, bez darů věnných — však slíbil převelké dílo: z Ília danajský lid jim vypudit — přes jeho odpor. Tomu ji Priamos kmet též zaslíbil, přikývnuv hlavou, za choť, a statečný rek pak válčil, spolehnuv na slib. 370 Tehdy jej krétský král, svým lesklým kopím naň míře, bodl, jak svysoka kráčel, a úderu nezdržel krunýř, bronzový, který nosil — v střed břicha mu zarazil kopí. Padl, až duněla zem. Rek zajásav, toto mu pravil: „Nejvíc, Othryonée, tě pochválím z veškerých lidí, 375 jestliže opravdu slib též vyplníš, který jsi slíbil Priamu, z Dardana rodem, když vlastní ti zasnoubil dceru — Vždyť bychom také mohli ti slib ten dáti a splnit: nejhezčí z královských dcer bys vyzískal, již bychom z Argu byli ti za ženu tvou sem přivezli, kdybys byl býval 380 s námi chtěl Ílion zbořit, to krásné lidnaté město. No tak už pojď! Nechť o sňatku tvém již brzy se shodnem u našich mořských lodí — my nevdáme nevěstu draho!“ Řekl, a zuřivou sečí jej za nohu s bojiště vlekl hrdinský krétský král. Jej přikvapil Ásios pomstít, 385 kráčeje před koňmi pěšky, jež otěžník nablízku řídil, takže mu dýchali do zad. Ten z hlubin srdce si žádal udeřit Ídomenéa — však tento jej udeřil dříve pod bradu, do hrdla přímo, a naskrz hrotem je prohnal. Skácel se rek, jak nějaký dub neb topol se skácí, 390 nebo i štíhlá jedle, již sekyrou broušenou nově tesaři vytnou v horách, by lodním trámem jim byla. Podobně před svým vozem a před koňmi natažen ležel chroptě a v krvavý prach své zaryl zoufale prsty. Tehdáž otěžník zbyl vší rozvahy, kterou měl dříve, 395 nemaje tolik síly, by nepřátel rukám se vymkna nazpátek obrátil spřež. Syn Nestorův, statečný v boji, v středu ho probodl dřevcem — a úderu nezdržel krunýř, bronzový, který nosil — v střed břicha mu zarazil kopí. On pak, pouštěje ducha, se skácel s úpravné korby, 400 hned pak koně a vůz syn Nestora, chrabrého reka, odehnal z trójského vojska a k Achaiům holení krásných. Nablízko Priamův syn vtom přikvapiv k Ídomenéu, žalem, že Ásios sklán, naň lesklým oštěpem mrštil, on však hbitě se uhnul, jak ostří oštěpu zhlédl, 405 neboť se za svůj štít byl schoval, veskrze stejný, okrouhlý, z býčí kůže a z třpytné bronzové vrstvy, jaký nosíval vždycky, a se dvěma držadly uvnitř. Za ten celý se skrčil — i přelétlo bronzové kopí. Dutě tu zazněl štít, jak zavadil oštěpem o něj, 410 přeletem — z těžké ruky však kopím nemrštil marně: Hypsénór, Hippasův syn, byl raněn, vládyka lidu, do jater, pod blanou příční, a rázem byl života zbaven. Mohutně Priamův syn vtom vykřikl s velikou chloubou: „Neleží bez pomsty přec náš Ásios, nýbrž jak myslím, 415 ač již v podsvětí kráčí a k silnému dozorci brány, v srdci se raduje svém — vždyť dal jsem mu průvodce cesty.“ Řekl, a při té chloubě se ozvala v Achajcích bolest, chrabrý však Nestorův syn byl nadmíru pobouřen v srdci, ale ač truchlivý byl, přec nepustil přítele s mysli, 420 přiskočil, obkročil tělo a obestřel k ochraně štítem, pak dvé soudruhů věrných jej na svá vložilo bedra, Mékisteus, z Echia rodem, a Alastór, hrdina slavný, potom, an zhluboka vzdychal, jej k dutým korábům nesli. Nezdržel krétský král své prudkosti, stále jen prahna, 425 kterak někoho z Tróů by temnou zahalil nocí, aneb zahynul sám, zlé záhubě Achaiů bráně. Vrhl se na Alkathoa, jejž Aisýétés byl zplodil, Diem živený rek. Byl vladaře Anchísa zetěm, neboť nejstarší z dcer měl za ženu, Hippodameiu, 430 kterou vznešená máti i otec miloval vřele, dokud bývala doma, vždyť předčila souvěké dívky krásou, umělou prací i rozumem. Proto ji také pojal nejlepší muž, jenž v širé Tróadě bydlil. Tohoto Poseidáón teď usmrtil Ídomenéem, 435 ztemniv mu zářící oči a statné upoutav údy, takže mu nebylo možná ni ucouvnout, ani se uhnout, stál jak sloup neb košatý strom, kmen vysoko vzrostlý, nehnutě: do středu hrudi mu ostré zarazil kopí hrdinský krétský král, jenž naskrz mu probodl krunýř, 440 bronzový, jenž až dosud mu od těla odvracel zhoubu, teď však zazvučel temně, jak praskal pod ranou kopí. Padl, až duněla zem, však kopí tkvělo mu v srdci, které trhalo sebou a horním oštěpu koncem chvělo, a teprve pak moc nárazu znenáhla slábla. 445 Mohutně krétský král vtom vykřikl s velikou chloubou: „Slušná to náhrada jest, jak myslíme, Priamův synu, tří smrt za jediného — když ty se tak nesmírně chlubíš! Bláhovče! Jen se mi sám též postav naproti k boji, ať jen zvíš, ký z Kronovce rod sem do Tróje přišel: 450 Z Kronovce nejdřív Mínós, ten ochránce Kréty, se zrodil, Mínós pak Deukalióna byl roditel, statného reka, já jsem z Deukalióna a mnohým vladařím mužům v širých krajinách krétských — a sem mě teď přivezly lodi na zmar tobě i otci a všechněm Trójanům druhým.“ 455 Řekl a Priamův syn v své duši se rozmýšlet počal, měl-li by z mužných Tróů si někoho za druha přibrat, ustoupě do davu nazpět, či samoten pustit se v zápas. Když tak přemítal o tom, tu uznal vhodnějším toto: k rekovi Aineiu jít, jejž viděl v posledních řadách 460 stát — on na slavného se hněval Priama stále, ježto mu nevzdával čest, ač nad jiné hrdinou býval. Kvapem přistoupil k němu a pravil perutná slova: „Aineie, slavný rádce nás Trójanů, nyní je třeba švagrovi na pomoc jít, jen trochu-li smutek tě tíží. 465 Se mnou tedy teď pojď, jej zachránit — bylť přec tvým švagrem, který tě v paláci svém byl vychoval, malého chlapce. Toho ti krétský král teď zahubil, oštěpem slavný.“ Toto mu hrdina řekl a smutek v duši mu vzbudil: naproti odpůrci vyšel a pln byl po boji touhy. 470 Neprchl krétský král jak nějaké mazlivé děcko, nýbrž stál, jak na horách vepř, své věřící síle, který štvanici lovců, již blíží se ve velkém počtu, na místě ústranném čeká a štětiny na zádech ježí, oči mu plamenem hoří, a kanec tesáky v tlamě 475 brousí a útokům mužův i ohařů bránit se dychtí. Podobně krétský král tam čekaje, necouval nijak, ačkoliv kvapně se rek hnal k útoku. Na druhy zvolal, hledě, kde Askalafos, kde Afareus, Déipyros, Molův kde bojuje syn, též Antiloch, v zápase mistři. 480 Takto je pobízel všecky a pravil perutná slova: „Přátelé, sem! Jsem sám — ó pomozte, bojím se hrozně Aineia, rychlého v běhu, sem jdoucího k útoku na mne, který je nadmíru silen a v bitvách ubíjí muže, též jest ve květu mládí, což věru je největší přednost. 485 Při této statnosti své bych chtěl být roven mu věkem! Brzy by on neb já lesk slávy si odnesl z boje!“ Řekl, ti odvahu svornou v svých prsou majíce všichni, těsně se srazili k sobě a k plecím přitiskli štíty. Aineiás na druhy své zas zvolal na straně Tróů, 490 zíraje na Déifoba a Parida, na Agénora, kteří zároveň s ním lid vodili — ale pak valem shrnul se lid, jak hrne se brav, když beran jej s pastvy zavádí do řeky k pití, a pastýř se raduje v srdci. Podobně Aineiův duch byl v prsou naplněn plesem, 495 vida, jak zástup lidu se za ním na pochod vydal. Oni tu o Alkathoa se nablízku na sebe vrhli dlouhými oštěpy svými, a krunýře na jejich prsou řinčely strašným zvukem, jak bodali naproti sobě ve vřavě — nad jiné zvlášť dvé reků, bojovných mužů, 500 hrdinský krétský vladař i Aineiás, Areu rovní, prahli, by tvrdý kov druh druhovi do těla vrazil. První tu po svém soku rek Aineiás oštěpem mrštil, on však hbitě se uhnul, jak ostří oštěpu zhlédl. Tak tedy Aineiův hrot byl s chvěním zaražen v půdu, 505 neboť z pevné ruky byl mrštěn docela marně. Do břicha zarazil hrot král Kréťanův Oinomaovi: proražen krunýře plát, hrot projel vnitřnostmi jeho. Raněný do prachu padl a zaryl do země prsty. Z mrtvoly krétský král své stinné vytrhl kopí, 510 avšak krásnou zbroj již nijak nebylo možná s plecí mu vzít, vždyť záplava střel jej tísnila zevšad. Nemělyť v nohách klouby, jak útočil, pevnosti více, nemohl za kopím svým již skočiti, ani se uhnout; pročež záhuby den sic zápasem odvracel stojným, 515 avšak z potyčky zpět dost rychle ho nenesly nohy. Když krok za krokem couval, tu lesklým oštěpem mrštil po něm Priamův syn, vždyť stále byl rozhněván na něj. Avšak i tehdy se chybil — hrot přiletěl na Askalafa, který se z Area zrodil. I projelo obrovské kopí 520 ramenem — raněný padl a zaryl do země prsty. Hřmotný obrovský Arés však dosud potuchy neměl, kterak vlastní mu syn byl zahuben v zuřivé seči, nýbrž pod zlatým mračnem si na vrchu Olympu hověl, poután Diovou vůlí, kde rovněž dleli i druzí 525 věční bohové všichni, vždyť do války nesměli jíti. Oni tu o Askalafa se nablízku na sebe vrhli: Hrdinský Priamův syn sic lesklou mu přilbici strhl, ale tu zas syn Molův, jenž hbitý byl jako sám Arés, přiskočiv, bodl ho v paže, a ihned z ruky mu padla 530 přilbice s otvory v hledí, a řinkot se po zemi ozval. Molův tu poznovu syn jak sup zas přiskočil k němu, chopil své obrovské kopí a opět z paže je vyrvav, nazpět se v soudruhů dav zas navracel. Vtom však už bratra odváděl poraněného, kol pasu ho rukama objav, 535 z potyčky plné smutku rek Polítés, dokud se ke svým nedostal rychlým koňům, již v pozadí boje a půtek stáli i s ozdobným vozem a při něm byl vozataj jejich. Koně ho k Íliu vezli, a raněný zhluboka vzdychal, trýzněn bolestí zlou, krev prýštila z raněné ruky. 540 Ostatní válčili dále a hrozný se ozýval lomoz. Aineiem Kalétorovec, rek Afareus, v hrdlo byl boden — Aineiás vyrazil naň, když právě se k útoku chystal — hlava mu stranou klesla, a vypadl štít mu i přilba; rázem pak černá smrt jej zastřela, hubící život. 545 Postřehnuv Nestorův syn, jak Thoón se obrátil nazad, přiskočil, bodl ho kopím a veskrz žílu mu proťal, která po hřbetě jdouc, až k samé přichází šíji. Tu tedy celou proťal. On naznak do prachu padl, na zem, a k milým druhům svá ramena rozpřáhl obě. 550 Hrdina přiskočil k němu a štít chtěl vzíti mu s plecí, zíraje kol — vtom Trójanů dav naň dorážel zevšad, v široký třpytný štít jej bodaje — přece však uvnitř nemohli tvrdým hrotem mu jemné poranit tělo: Zemětřas Poseidáón jej zevšad bezpečně chránil, 555 ježto byl Nestorův syn — byť vprostřed přívalu kopí. Nebylť ni okamžik prost svých nepřátel, nýbrž v jich středu pořád se otáčel rek, hrot nelenil, nýbrž jím pořád mával a obracel kolem, an hrdina zamýšlel v srdci, kopím po někom mrštit neb zblízka se na něho vrhnout. 560 Adamás dobře ho zhlédl, jak dřevcem ve vřavě mířil, proto ho do štítu, v střed, svým ostrým oštěpem bodl, zblízka se vyřítiv naň, však zmařil mu účinek bodu Poseidón tmavých vlasů a nepřál mu sokovy smrti: ve štítě oštěpu půl, jak kolík ožehlý ohněm, 565 vězela — druhá pak půl tam ležela na zemi před ním. Nazpět v soudruhů dav zas couval, prchaje smrti, Molův však syn, jak couval, ho dohoniv, ranil ho kopím uprostřed třísla a pupku, kde z celého těla je vždycky zranění nebohým lidem co nejvíc bolestné ze všech. 570 Tamo mu zarazil hrot — ten klesnuv, ratiště v těle, zmítal se, podoben býku, jejž na horách pastýřští muži provazy násilím sváží a vedou ho, třeba se bránil — takto se zmítal boden, však nakrátko, nikoli dlouho, dokud, přiskočiv blíže, mu oštěp nevyrval z těla 575 Molův hrdinský syn — pak temno mu zastřelo oči. Helenos Déipyrovi pak vrazil do spánku zblízka veliký thrécký meč, jímž s hlavy mu přilbici srazil: Sletěla, na zem padla, a jak se tak kulila dále pod nohy válčících mužů, tu někdo ji z Achajců zdvihl, 580 jemu pak černé temno se prostřelo po jeho očích. Bolestí Átreův syn byv zachvácen, bojovník statný, na reka, Helena vládce, se s hrozivým pohledem vrhl, mávaje ostrým kopím, ten napínal lučiště v oblouk: Tak tam ve srážce té z nich jeden mrštiti hodlal 585 ostrým oštěpem svým, však druhý z tětivy šipkou. Nejdřív Priamův syn jej střelil do prsou šípem, zasáhnuv krunýře plát, než šíp se mu odrazil ostrý. Jako se odráží hrách neb bobů strakaté plody od plochy věječky širé a na mlatě prostory velké 590 prudkým vanutím větru, když převivač věječkou mávne, podobně ostrý šíp byl krunýřem proslaveného vladaře odražen prudce a odletěl od něho v dálku. Do ruky Átreův syn jej poranil, bojovník statný, do té, v níž hlazený luk měl Helenos, oštěpem ostrým: 595 u luku bronzový hrot skrz naskrz pronikl rukou. Nazpět v soudruhů dav zas couval, prchaje smrti, bezvládně svěsiv ruku a kopí za sebou vlekl. Agénór, hrdina chrabrý, mu oštěp vytáhl z ruky, tuto pak zahalil v pás, jenž z ovčí vlny byl pleten, 600 ve svůj vlastní to prak, jejž soudruh vladaři nosil. Rovnou na Meneláa šel Peisandros, proslaveného, avšak k hodině smrti jej krutá sudička vedla, ty abys, vládyko Sparty, jej usmrtil ve strašné řeži. Když tak na sebe jdouce již docela nablízku byli, 605 chybil se Átreův syn, hrot kopí mu zalétl stranou; potom Peisandros zas svým dřevcem do štítu bodl vladaře proslaveného, však veskrz ho nemohl protít: široký štít jej zdržel, a kopí blíž násady prasklo; rek však zajásal v srdci a ve své vítězství doufal. 610 Stříbrem zdobený meč však vytasiv vládyka Sparty, vyrazil na Peisandra. Ten zpod štítu vytáhl pěknou sekyru z krásného bronzu, v níž topůrko z olivy bylo, dlouhé, hlazené krásně. Ti v stejnou se srazili chvíli: do přilby s chocholem hustým jej v hřeben Peisandros sekl, 615 navrchu, pod sám chochol, však sok, jak řítil se na něj, nad nosem bodl jej v čelo. I praskly mu kosti a k nohám krví zalité oči mu na zem do prachu padly. Svalil se, prohnuv se vzad, sok na hruď patou mu stoupnuv, svlékl mu krunýř s plecí a chlubná promluvil slova: 620 „Takhle snad necháte lodí nás Danaů, rychlých to jezdců, Trójané, lidé zpupní a hrozné dychtiví války, vy, již vždycky jen han, jen potup nadbytek máte, jimiž jste, bídní psové, mě ztupili — aniž vás v mysli mohutně hřmící Zeus svým těžkým poděsil hněvem, 625 jenž jest hostinný bůh! — Ten strmé město vám zničí: vždyť jste mi manželku z mládí a hojné poklady moje zločinně odvezli mořem, ač jejími hosty jste byli! Teď pak plni jste touhy, nám do našich korábů mořských zhoubný uvrhnout oheň a pobít achajské reky. 630 Ó, však necháte války, byť sebe jste zuřili více! — Říkají, otče ty Zéve, žes rozumem nad jiné lepší, nad lidi všecky i bohy — a z tebe přec tohle je všecko! Jakým to svévolníkům teď ve všem po vůli činíš, Trójanům zpupné mysli, již naprosto nemohou nikdy 635 zápasu společné války se ve svém nasytit srdci. Všeho se nabaží člověk: i rozkoší lásky i spánku, lahody plného zpěvu i požitku ladného tance — těch přec spíš než války se každý nabažit hledí — avšak trójský národ se nemůže nasytit války!!“ 640 Domluvil Átreův syn — pak padlému odepjal s těla krví zbrocenou zbroj, již věrným odevzdal druhům, sám pak vrátil se opět a v přední řady se vmísil. Tehdy se Harpalión, jenž zrodil se Pylaimenovi, vyřítil naň. — Ten v trójský kraj šel za milým otcem 645 válčit — než v otcovskou zem již nazpět nepřišel nikdy. V Átréovcův štít svým kopím udeřil zblízka, do středu zasáhnuv jej, však veskrz ho nemohl protít: Nazpět v soudruhů dav zas couval, prchaje smrti, všude se dívaje kolem, by nikdo ho neranil kopím. 650 Molův však syn, jak couval, naň kovanou vystřelil šipku, ranil ho do pravé hýždě, a rychlá hrocená šipka veskrz měchýřem prošla a pronikla pod kostí přímo. Ihned na místě sedl a v náručí milených přátel pouštěl naposled ducha, jak žížala na zemi leže, 655 natažen, temná krev svým proudem máčela zemi. Statní Paflagonové se pečlivě starali o něj: ti jej vsadili na vůz a k svatému Íliu vezli, truchliví, za ním šel otec a žalné proléval slzy — avšak za synův pád již ničím se nemohl pomstít. 660 Paris však pro jeho smrt byl nesmírně rozhněván v srdci, poněvadž u Paflagonů mu pohostným přítelem býval. Pro něj rozlícen hněvem, svou kovanou vystřelil šipku. Jakýs tam Euchénór byl, jenž pocházel od Polyída, věštce; byl zámožný, chrabrý, a měl své v Korintě sídlo. 665 Ten tam na lodi připlul, ač znal svůj záhubný osud: slýchalť od Polyída, jak říkával vzácný ten stařec, buďtože v paláci svém kdys zhoubnou nemocí sejde, aneb v achajském loďstvu že skončí rukama Tróů. Pročež vyhnout se chtěl jak těžkému Achaiů trestu, 670 tak též nemoci hrozné, by strastí netrpěl v duši. Bodl ho pod dáseň hrot, hned pod uchem — rázem mu z jeho údů vyprchal život, a hrůzné jej objalo temno. Tak tam sváděli boj jak plamen plápolající. Hektór Diovi milý však neslyšel, aniž co věděl, 675 kterak mu trójský lid jest od mužův achajských huben po levé korábů straně — a jistě by Achajci slávy dobyli, vždyť tak mocný tam Zemětřas chvějící zemí pobízel achajské mužstvo a sám svou silou jich hájil — nýbrž držel se v místě, kde Danaům, štítníkům statným, 680 husté prorazil řady a vrazil do zdi a brány, kdež měl koráby Aiás a hrdina Prótesiláos: na břehu zpěněných vln jim ležely, nad nimi dále stála jim ochranná zeď, však přenízká, při které nejvíc vojíni sami i koně se prudkou sráželi bitvou. 685 U ní boiótský lid, též Ióni s dlouhými rouchy, Lokrové, rovněž i Fthíjští i Epejci, mužové statní, bránili útoku na zeď, jen s obtíží, aniž však mohl Hektór, podobný ohni, být odehnán, hrdina slavný. Byli to z Athénských přední a vybraní, v čelo pak jejich 690 Menestheus, chrabrý rek, byl postaven. S nimi též přišli statný Biás a Feidás a Stichios, z Epeiů zase Megés, Fýleův syn, s ním Amfíón, Drakios chrabrý. Vůdcem vojínů fthíjských byl s udatným Podarkem Medón. Medón, Aiantův bratr, byl božského Ojlea krále 695 z vedlejší manželky syn, než daleko otcovské vlasti, ve městě Fylace měl své obydlí, usmrtiv muže, bratra to Eriópidy, své macechy, kterou měl Ojleus. Podarkés rek byl z Ífikla syn, jejž Fylakos zplodil. Ti tedy, oděni v zbroj, své zmužilé Fthíany vedli, 700 bráníce achajských lodí, a po boku Boiótů byli. Rychlý hrdina Aiás, syn Ojleův, naprosto nechtěl od boku Telamónovce ni na krok někam se vzdálit. Jako když pevný pluh dvé býků po nivě táhne, hnědých, a jednotné jest jich smýšlení — na čele jejich 705 kolem kořene rohů se potu jim pramení proudy — jedním hlazeným jařmem jsou od sebe děleni býci, kteří vyorat brázdu, až k souvrati, úsilně hledí, taktéž docela blízko ti rekové u sebe stáli. Za synem Telamónovým však velice četní a vzácní 710 druhové kráčeli v bitvu a štítu ho zbavili vždycky, kdykoli mdloba a pot již z údů braly mu sílu. Lokrové za Ojleovcem však nebyli, hrdinou chrabrým, nebyl by milý jich duch v té těsné odolal seči: přilbice s chocholem hustým jich neskryly, tepané z kovu, 715 neměli z jasanu kopí ni štítů s krásnými kruhy, nýbrž jen na své luky a na praky pletené z vlny spolehše, šli s ním k Tróji a těmito opět a opět stříleli v trójské řady a chtěli jim prolomit šiky. Aianti v předních řadách v svém brnění zdobeném krásně 720 s Trójany sváděli bitvy a s Hektorem oděným kovem. Střílel lokerský lid kdes z úkrytu — bojovnou mysl Trójané ztráceli již, vždyť střely je plnily zmatkem. Tenkráte s velkou hanbou by najisto z lodí a stanů trójské ucouvly šiky až před Tróju šlehanou větry, 725 ale vtom Panthoův syn děl k Hektoru, přistoupiv k němu: „Hektore, nedáš si říci a domluvy poslechnout nechceš: ježto ti nad jiný lid dal Kronovec válečné činy — proto chceš moudřejší být též radou nad jiné všecky. Abys však všecko si sám chtěl přisvojit — sotva je možno: 730 poněvadž Olympský bůh dal jednomu válečné činy, Kronovec vidoucí v dálku, a jinému umění tance, jinému loutnu a zpěv, zas jinému udělil rozum, zdravý, — a přemnohý muž má velký užitek z něho, neboť zachrání mnohé, a sám to i na sobě pozná. 735 Pročež řeknu to tak, jak nejlíp zdá se mi v srdci: Všude tu zápasu kruh kol tebe se rozhořel divě, Trójští však zmužilí v boji, když přestoupli ochrannou hradbu, jedni tu opodál stojí, ač ve zbroji, druzí pak válčí, slabší s přesilou velkou, a porůznu v táboře lodním. 740 Pročež poustup trochu a svolej veškery vůdce, chceme se všestranně radit a rozhodnout, zdali se máme na lodi s četnými vesly již nyní útokem vrhnout — chtěl-li by vítězství bůh nám dopřáti — či bychom spíše od lodí, úrazu prosti, se vzdálili — velmi se totiž 745 bojím, že včerejší dluh nám opět Danajci splatí. Vždyť přec při jejich lodích jest bojovník dychtivý války, dosud, a ten, jak mním, tak snadno se nezřekne boje.“ Řekl a prospěšný návrh se Hektoru velice líbil: Ihned s povozu svého, i se zbrojí, seskočil na zem, 750 potom se ozval takto a pravil perutná slova: „Ty tedy, Púlydamante, zde zadrž veškery vůdce, já ale odejdu tamto a chci se tam podívat na boj, avšak vrátím se hned, jak rozkazy udělím řádně!“ Řekl a vyrazil Hektór, jsa sněžné podoben hoře, 755 s křikem, a řadami Tróův i spojencův pospíchal letem. Oni se k Púlydamantu teď hrnuli, achajští vůdci, k mužnému rekovi, všichni, jak slyšeli Hektorův výzev. Hektór v popředí kráčel a pátral, zdali by spatřil, kde je rek Déifobos, kde silný Helenos vládce, 760 Adamás, Ásiův syn, též Ásios z Hyrtaka vzešlý. Již však naživě všech neb bez ran neshledal Hektór, poněvadž někteří z nich již při zádích achajských lodí rukama danajských vojsk svůj život ztratili v boji, jiní střeleni byvše neb bodeni, byli již v městě. 765 Avšak zakrátko zhlédl, jak nalevo slzavé bitvy slavený Alexandros, choť Heleny kadeří krásných, dodává druhům ducha a všecky je vzněcuje k boji. Ihned přistoupil k němu a pravil hanlivou řečí: „Paride, krásný, však špatný, ty mamiči po ženách vzteklý! 770 Kdepak je Déifobos a silný Helenos vládce, Adamás, Ásiův syn, též Ásios z Hyrtaka vzešlý?! Kdepak je Othryoneus?! — — Toť Ílion zbořeno strmé, celé, až k základům svým, teď neujdeš záhubě náhlé!“ Paris podobný bohům mu na to dal odpověď tuto: 775 „Hektore, jest tvým zvykem, že dáváš nevinným vinu. Ovšem — jindy snad spíš jsem snažil se vyhnouti bitvě, ale tak docela chabým mě přec jen nepočla matka. Od té chvíle co boj byl tebou při lodích vznícen, od té chvíle jsem tady a s vojskem achajským stále 780 válčíme — druhové jsou již zabiti, po nichž se tážeš. Jediný Déifobos a silný Helenos vládce do města vzdálit se mohli, neb obadva do ruky ranil dlouhých oštěpů hrot — však Kronovec odvrátil zhoubu. Avšak nyní nás veď, kam velí ti srdce a duše, 785 my pak za tebou půjdem — a nebudeš, jako si myslím, postrádat obrany rázné — co ovšem stačí nám síla: nad sílu válčit nelze, byť sebe kdo snažil se více.“ Takto mu Paris pravil a udobřil bratrovo srdce. S rychlostí odešli tam, kdež nejprudší ryk byl a bitva, 790 kde byl rek Kebrionés a hrdinský Púlydamás, také Orthaios, Falkés a Polyfét podobný bohům, Morys, syn Hippotiónův, i Askanios a Palmys, kteří předešlý den tam přibyli, vystřídat jiné, z hrudnaté askanské země, a Zeus je teď pobídl k bitvě. 795 Oni tu kráčeli v boj jak vichřice zuřivých větrů, která Diovým bleskem je na zem s prudkostí hnána: Na moře, strašlivě hučíc, se vyřítí, za vlnou vlna šumnou kypící pěnou se valí hučícím mořem, vzdutá, s hřebenem bílým, vpřed jedna a za ní hned druhá — 800 podobně Trójané též, vpřed jedni a za nimi druzí, sražení, záříce kovem, šli pospolu za svými vůdci. V jejich čele byl Hektór jak Arés, záhubce mužstva, Priamův syn. — Svou hruď kryl štítem veskrze stejným, který byl z četných kůží a tlustým pobitý bronzem, 805 na hlavě lesklá přilba se kolem spánku mu třásla. Všude tu, blíže se k nim, rek zkoušel danajské šiky, zda by mu ucouvly někde, jak kráčel za štítem ukryt, avšak nemohl přec v jich prsou statečnost zviklat. Aiás jda kročejem dlouhým, jej nejprv k zápasu vyzval: 810 „Bláhovče, pojď jen blíž! — Nač Danajce děsiti hledíš — marně? — vždyť umění války my nijak neznalí nejsme, nýbrž Diův jen bič nás Achajce pokořil krutý. Duch tvůj zajisté doufá, že zničí koráby naše, avšak ruce i nám jsou k ochraně hotovy mžikem. 815 Však váš lidnatý hrad vám mnohem dříve se skácí, silou pravice naší jsa vyvrácen z kořen a dobyt. Tobě však, mním, již blíží se den, v němž prchaje odsud, budeš vzývati Dia i druhé nesmrtné bohy, abys spřežení své měl rychlejší, nežli je jestřáb, 820 až tě pak povezou k městu a rovinu naplní prachem.“ Toto když děl, vtom věštný pták jim přiletěl zprava, orel vysokoletý — i zajásal achajský národ, osmělen znamením tím. Však statný mu odvětil Hektór: „Aiante, prázdný mluvko, ty chlubiči, cožes to řekl!? 825 Kéž bych já tak jistě byl synem bouřného Dia, nesmrtným na věky věkův a zrozen vznešenou Hérou, stejným způsobem ctěn jak bohyně Pallas a Foibos, jakože dnešní den vám Danaům přinese zhoubu, úplně všem — tyť zahyneš též, když s odvahou vyčkáš 830 dlouhého oštěpu mého, jenž jemné ti rozsápe tělo, ty pak hafanům trójským a ptákům pokrmem budeš vlastním sádlem a masem, až u lodí achajských padneš.“ Hektór domluviv řeč, šel v popředí, oni šli za ním, nesmírný činíce křik, jim zezadu hlučelo vojsko. 835 Také argejský lid tam zajásal, aniž se zřekl obrany — vyčkalť útok, jejž činili vůdcové trójští. Lomoz pak obou stran šel k Diově záři a nebi.