ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Oni tak po celém městě tam kvílili. Achajské mužstvo, jakmile ke svým lodím a k Helléspontu již přišlo, ihned se rozcházel lid, k své lodi se ubíral každý. Achilleus vojínům svým však ještě se rozejít nedal, 5 nýbrž ke svým druhům se ozval, dychtivým války: „Přátelé, rychlí jezdci a věrní druhové moji, neberme od vozů ještě svých koní jednokopytných, nýbrž se svými koňmi a s povozy k Patroklu jeďme, abychom nad ním lkali, což bývá zesnulých poctou; 10 ale až kvílením krutým se dosyta nalkáme nad ním, odpřáhnem od vozů koně a tady pak pojíme všichni!“ Řekl, a všechen se lid jal kvíliti — Achilleus první; spřežení půvabných hřív kol mrtvoly třikráte hnali, plačíce, neboť Thetis v nich vznítila po nářku touhu, 15 slzami máčen písek a máčeno odění mužů: toužiliť bolestně po něm, vždyť taký byl útěku strůjce. Achilleus uprostřed nich pak počal hlasitý nářek, na hruď milého druha své vražedné položiv ruce: „Potěš se, Patrokle můj, byť v chmurném Hádově domě! 20 Všecko ti splňuji už, jak dřív jsem tobě byl slíbil: Hektór bude dán psům, již syrové rozsápou tělo, v popředí hranice tvé pak trójským dvanácti synům, vzácným, podřežu hrdla, jsa pro tvou rozhněván zhoubu.“ Řekl a s Hektorem slavným se chystal potupně jednat: 25 u lože přítele svého jej Achilleus rozestřel na tvář, do prachu. Každý muž své brnění s těla si svlékal, bronzové, samý lesk, pak ze svých vypřáhli vozů koně, jež řehtali k výši, a bez počtu sedli si k lodi rychlého Péléovce, jenž pohřební hody jim dával. 30 Množství lesklých krav tam chroptělo, bodaných noži, také množství ovcí a mnohé mekavé kozy; vepře též bělostných zubů a hojným kypící sádlem na oheň Héfaistův kladli, by štětiny ožehl s těla. Proudem prýštila krev kol mrtvoly padlého reka. 35 Avšak vládyka sám, syn Péléův, ve běhu rychlý, od jiných achajských vládců byl veden k slavnému králi, stěží však přemluven byl, vždyť pro druha v srdci se trápil. Když pak s Achillem jdouce, už do stanu vládcova přišli, héroldům zvučných hlasů byl od vůdcův udělen rozkaz, 40 trojuchý velký kotel dát na oheň, zdali by mohli přiměti Péléovce, by ssedlinu krvavou spláchl; rek však se trvale vzpíral a konečně přísahu vyřkl: „Svědkem budiž mi Zeus, bůh nejvyšší, nejlepší ze všech: naprosto není slušno, by lázeň se hlavy mé dotkla, 45 dřív než Patrokla spálím a nad ním nasypou hrobku, nežli si ustřihnu vlas — vždyť nikdy už v takové míře nevejde žal v mé srdce, co na světě s živými budu. Teď však protivným hodům se přec jen podrobme všichni! Zrána pak, Átreův synu, dej rozkaz, vládyko mužstva, 50 ať sem navozí dříví a opatří, čeho je třeba mrtvému člověku dát, když vchází v temnotu chmurnou, aby mi přítelův trup již spálil nezmarný oheň s očí co nejdřív možná, by mužstvo se vrátilo k válce!“ Oni ho slyšeli rádi a ochotně poslušni byli: 55 horlivě každý z knížat si připraviv k večeři jídlo, jedli a z hostiny duch měl radost, dělené stejně. Když pak žízeň a hlad již nadobro zahnali všichni, pak se již rozešli k spánku a každý do stanu spěchal. Na břehu Péléův syn, kdež hučící šumělo moře, 60 ležel, vzdychaje zhloubi, jsa vprostřed četného vojska, na volném u moře místě, kde na břeh šplíchaly vlny. Právě ho jímal spánek, jenž konejší útrapy srdce, rozliv se mámivě kol — vždyť velmi mu zemdlely údy, statné, jak Hektora honil až před Tróju šlehanou větry — 65 aj, vtom přistoupil blíž duch Patrokla nešťastného, veskrz velkostí těla i krásným zrakem mu roven, rovněž i hlaholem svým — byl v totéž oblečen roucho. Stanul nad jeho hlavou a důtklivé slovo mu řekl: „Spíš, můj Achille drahý — však mne’s již vypustil z mysli! 70 Vždy jsi mě, pokud jsem žil, měl na mysli — mrtvého nedbáš! Hleď mě co nejdříve pohřbít, ať do bran Hádových vejdu! Vstoupit brání mi duše — jen obrazy zesnulých lidí — nechtíce připustit ještě, bych za řekou s nimi se družil, pročež takto tam bloudím, jen před Hádem s širokou branou — — — 75 Teď však ruku mi dej! — — Já ubohý! — — neboť už nikdy nepřijdu z Hádova domu, jak jednou mě spálíte ohněm! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Společné úrady své již nebudem spřádati živi, opodál milých druhů kdes sedíce — — — nýbrž mě právě pohltil hrozný los, jejž dostal jsem, jak jsem se zrodil! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — 80 Ale i samému tobě, ó Achille, podobný bohům, zhynout určeno jest — — tam pode zdí zámožných Tróů! — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — Jinou ti věc však povím a ukládám, dáš-li si říci: nechtějž, Achille můj, mých kostí ukládat zvláště, nýbrž společně s tvými — jak rostli jsme ve vašem domě, 85 když jsem k vám od Menoitia byl přiveden, ještě jsa chlapec, ve váš z Opúnta dům — ach pro onu neblahou vraždu, v den, když milého syna jsem zavraždil Amfidamantu — bláhový hoch, byť nechtě, když při kostkách vzplanul jsem hněvem! — — tenkráte jezdec Péleus mě přijal do domu svého, 90 hostil s velikou péčí a jmenoval za tvého druha — taktéž kosti nás obou ať skrývá společná schránka, zlatý, dvouuchý džbán, jejž dala ti vznešená matka!“ Achilleus rychlý v běhu mu odvětil těmito slovy: „Rozmilá hlavičko má, proč nyní ke mně sem’s přišel? 95 Pročpak vše mi to zvlášť teď vykládáš? — — Ale vždyť já ti všecko to udělám rád — vždyť vykonám, jak si to přeješ! Avšak postav se blíž, ať v náručí — na chvilku jenom — společně kvílením krutým se nalkat dosyta můžem!!“ Tak tedy k němu se ozval a rozpřáhl milené ruce, 100 avšak nechytil nic, neb duše se ztratila šustíc pod zem jak dým! — — On podivu pln hned procitl ze sna, Achilleus, sprásknuv ruce, a smutné promluvil slovo: „Nastojte! Opravdu tedy i v chmurném Hádově domě duše a podoba jest, jen života vůbec v ní není: 105 Neboť po celou noc duch Patrokla nešťastného pořád u mne tu stál, zvlášť všecko mi na srdce klada, tonul v nářku a slzách a divně byl podoben jemu.“ Pravil a roznítil tím v nich všechněch po nářku touhu. Když tak plakali žalně kol mrtvého druhova těla, 110 Zora vtom růžových prstů již povstala. Vládyka mocný kázal mužům a mezkům, by nakvap pro dříví vyšli, ze stanů, se všech stran. Muž vzácný dozíral na ně, Molův to hrdinský syn, druh mužného Ídomenéa. Vyšli a k sekaní dříví si v pravicích sekyry nesli, 115 také spletená lana, a před nimi kráčeli mezci. Všude tu nahoru dolů a bokem, napříč se brali. Jakmile strání Ídy již dostoupli, bohaté zdroji, vysoké košaté duby hned na místě sekyrou břitkou káceli s kvapným spěchem — i padaly s praskotem velkým. 120 Hned pak danajské mužstvo je sekyrou štípajíc v kusy, vázalo na mezky své, již kopyty zrývali zemi, chodíce hustým křovím, a toužili po rovné půdě. Břevnem drvoštěp každý byl zatížen, neboť to velel Molův hrdinský syn, druh mužného Ídomenéa. 125 Pořadem shodili na břeh svá břemena, v místě kde slavný Achilleus velký rov chtěl příteli zřídit — i sobě. Když pak nesčetných dřev lid Danaů naházel všude, hromadně usedli všichni a čekali. Achilleus zatím rozkaz narychlo dal svým druhům dychtivým války, 130 aby si odění vzali a do vozů zapřáhli koně. Ihned povstali druzi, a ve zbroj každý se oděv, vystoupli na svůj vůz, jak vozka, tak bojovník vedle. Napřed s povozy jeli, mrak pěších za nimi kráčel, bez počtu. Uprostřed nich byl Patroklos od druhů nesen, 135 kteří si ustřihli vlasy a celého pokryli jimi. Slavný Achilleus sám měl v rukou druhovu hlavu, truchliv, vždyť hrdinský druh byl provázen v Hádovo sídlo. Když pak přišli až k místu, jež naznačil Achilleus slavný, složili mrtvolu na zem a hojné kupili dříví. 140 Slavný Achilleus rychlý však pojal myšlenku jinou: opodál hranice stanul a rusé si ustřihnuv vlasy, které k bujnému vzrůstu byl pěstil Spercheiu řece, pravil s hořkostí v duši, a s pohledem na třpytné moře: „Nadarmo otec Péleus, ó Spercheie, přislíbil tobě, 145 jakmile domů se vrátím a do své otcovské země, mé že ti ustřihne vlasy a svatou vzdá slavnostní žertvu: padesát beranů bujných že na břehu zařízne tobě do zdrojů, kdež máš háj, máš oltář obětí plný. Takto ti sliboval kmet — tys nesplnil žádosti jeho! 150 Teď, když není už možno, bych do milé otčiny přišel, nuž, já Patroklu svému chci kadeř na cestu dáti.“ Řekl a kadeře své dal do rukou milému druhu, smuten, a roznítil tím v nich všechněch po nářku touhu. Byl by snad západ slunce je zastihl při pláči ještě, 155 ale tu k vladaři mužstva děl Achilleus, přistoupiv k němu: „Zajisté achajský lid tvých rozkazů poslechne vždycky nejraděj: vždyť přec mohou též jindy si ulevit nářkem, pročež rozkaz dej lidu, ať odejde chystat si jídlo, my to tu zastanem již, jak náleží, neboť je nejvíc 160 mrtvola na péči nám — jen vůdcové zůstaňte tady!“ Mocný vládyka mužstva, jak uslyšel výpověď tuto, ihned rozkázal lidu, by odešel k souměrným lodím, toliko pohřebníci tam zůstavše, skládali dříví: stostopou na dél a na šíř mu zřídili hranici z něho, 165 mrtvolu na vrchol dřev pak složili, truchliví v srdci. Přemnohé tučné ovce a lesklé loudavé krávy v popředí hranice stáhli a chystali. — Hrdina chrabrý Achilleus vzal z nich tuk, jímž druhovu mrtvolu pokryl, celou, od hlavy k nohám, a stažená zvířata rovnal. 170 Potom dvouuché džbány tam položil s medem a tukem, opřev je o jeho máry, pak koně tam vysokých šíjí dával s námahou, čtyři, a při tom žalostně vzdychal. Devět k zábavě psů měl ve staně Achilleus vládce, dvěma z nich podřezal hrdla a také je na dříví dával. 175 Dvanáct jinochů trójských, již vzácní po rodě byli, vraždil broušeným nožem — a chystal hrozné ty skutky. Oheň pak nezmorných sil tam roznítil, aby to strávil, potom zaúpěl žalně a zavolal milého druha: „Potěš se, Patrokle můj, byť v chmurném Hádově domě, 180 všecko ti splňuji už, jak dřív jsem tobě byl slíbil: dvanáct jinochů trójských, již po svém rodě jsou vzácní, oheň, zároveň s tebou, tu stravuje — do ohně Hektór k spálení nebude dán, syn Priamův — psové ho snědí!“ Takovou pohrůžku děl — — Však Hektora nežrali psové, 185 poněvadž Afrodíté jim bránila, Diova dcera, pořád, ve dne i v noci, a božským jej olejem třela, růžovým, aby mu rek, jím smýkaje, neodřel tělo. Tmavý nad tělem mrak též rozestřel Apollón Foibos, s výšin nebes až na pláň, a přikryl celé to místo, 190 na kterém Hektór ležel, by mrtvola kolem a kolem mocným slunečním žárem se neseschla v svazích a údech. Hranice s mrtvým druhem však nechtěla ohněm se vznítit. Slavný Achilleus rychlý tu pojal myšlenku jinou: opodál hranice stanul a ke dvěma větrům se modlil, 195 Zefyros byl to a Borrés, a sliboval oběti krásné; ze své zlaté číše jim uléval, vroucně je prose, přijít, by vzplanulo dříví, ať všecky ty mrtvoly na něm kvapem v plameni tom jsou spáleny. Rekovy prosby zaslechla rychlá Íris a odešla s poselstvím k větrům. 200 S Zefyrem dujícím ostře si hromadně v paláci jeho při hodech hověli právě — když běžíc stanula Íris na jejich kamenném prahu — Ti Íridu s radostí zhlédše, všichni jí povstali vstříc, z nich každý k sobě ji volal. Ona si nechtěla sednout a důtklivá slova jim řekla: 205 „Nesednu — nazpět k proudům chci odejít Ókeanovým, do země Aithiopů, již vzdávají slavnostní žertvy bohům, a já bych ráda těch obětí účastna byla. Nyní však Péleův syn vás toužebně za příchod prosí, Borea s Zefyrem bouřným, a slibuje oběti krásné, 210 byste mu v hranici žár tam vznítili, na které leží Patroklos — achajský lid tam kvílí pro něho všechen.“ Potom se vzdálila zas, když skončila. Větry se hnaly, náramný činíce lomoz a před sebou ženouce mračna. Mžikem se přihnaly k moři a bouřily — vlny se vzduly 215 ostrým úderem větrů — pak do Tróje, hrudnaté země, přišedše, v hranici vpadly. — I zapraskal vesele oheň, vzplanulý — po celou noc pak společně fučíce prudce šlehaly v hranice žár. Syn Péleův, hrdina rychlý, chopil dvouuchý pohár, a čerpaje z měsidla víno, 220 zlatého, po celou noc lil na zem, svlažuje půdu, Patroklu nešťastnému, a jménem volal duši. — Otec také tak lká, když pálí synovy kosti, který — nedávno ženat — své rodiče zarmoutil smrtí, podobně Achilleus lkal, když pálil druhovy kosti, 225 žalostně vláčeje krok kol hranice, vzdychaje hlasně. Když již dennice vstává a hlásí po zemi světlo, po níž v rouše jak šafrán se nad moře prostírá Zora, hranice za doby té již zhášela — dohořelť plamen. Větry se vydaly nazpět, by opět se vrátily domů, 230 cestou přes moře thrécké, jež ječelo, kypělo, vřelo. Tehdáž od ohně teprv syn Péleův odešed stranou, zemdlen na zemi klesl, a sladký naň přikvapil spánek. Druzí kol Átréovce tou dobou se hromadně sešli, jejich pak lomoz a dupot, jak kráčeli, Achilla zbudil. 235 Tento se posadil zpříma a tato k nim promluvil slova: „Átréovče i druzí, všech Danaů velmoži přední, nejdřív jiskrným vínem tu hranici nadobro zhaste, celou, kam plamene žár až zasáhl, dokola, všude, Patrokla Menoitiovce pak bílé sbírejme kosti, 240 dobře je poznávajíce — vždyť snadno je rozeznat možno, neboť v hranice střed byl položen, ostatní všecko na kraji hořelo zvlášť, však zmíchaně, koně i lidé. Ty pak do zlaté urny a v dvojí tukovou vrstvu položme, až já sám v dům Hádův skryju se také. 245 Příliš však velký rov vám neradím nasypat nad ním, nýbrž jenom tak slušný — však potom ať achajské mužstvo ve větší šířku a výšku jej nasype, které by po mně při lodích s četnými vesly tu naživě zůstalo ještě.“ Řekl tak Péléovec, a všichni ho poslušni byli: 250 nejdřív jiskrným vínem tu hranici zhasili zcela, všude, kam zasáhl plamen a vysoko napadal popel, soudruha laskavé mysli pak bílé sbírali kosti, plačíce, do zlaté urny a v dvojí tukovou vrstvu, potom je do stanu dali a jemným přikryli plátnem. 255 Do kruhu změřili hrobku a vyzdili základy nejdřív kolem hranice té — pak zřídili mohylu z hlíny. Když pak zřídili hrobku, zas odešli.

Achilleus rychlý zdržel na místě mužstvo a rozsadil v široký okruh. Z lodí zápasní ceny pak vynášel: trojnože, kotly, 260 vyváděl koně a mezky a býků mohutné hlavy, dívčiny s krásnými pásy a konečně železo sivé.

Nejprve rychlým jezdcům dal skvostné odměny tyto: Prvnímu dívčinu dal, jež vzácné uměla práce, s trojnohým uchatým kotlem, jenž měřil dvacetdvě míry, 265 druhému vítězi v jízdě dal Achilleus vyvésti klisnu, divokou, šesti již let, jež mezčí nosila mládě, třetímu zápasníku dal kotel docela nový, krásný, na čtyři míry, jenž leskem ještě se třpytil, čtvrtému zápasníku pak určil dva talenty zlata, 270 koflík se dvěma uchy dal pátému, docela nový. Potom se postavil zpříma a pravil k Argeiům takto: „Átréovče i druzí vy Achajci holení krásných, ceny jsou na závodišti a čekají příchodu jezdců. Kdyby teď achajský lid měl závody jinému k poctě, 275 první cenu bych já as do svého stanu si nesl; víte, jak spřežení mé svou zdatností nad jiné předčí: rodem nesmrtné jest, bůh Poseidón mému je otci daroval, Péleu vládci, a ten pak mně je zas svěřil. Já však zůstanu tady i koňové jednokopytní, 280 zhynulť jim takový vozka a takový hrdina slavný, vlídný, jenž často a často jim vláčný odshora dolů olej po hřívách lil, když vodou třpytnou je umyl. Pro něho smutně teď stojí a souží se, oběma hřívy splývají k samé zemi — i stojí s bolestí v duši. 285 Avšak druzí se z vás již chystejte, kdokoli z vůdců ke koňům důvěru chová i k vozům stavěným pevně!“ Domluvil Péléovec a jezdcům odvahy dodal. Eumélos, vládyka mužstva, se ze všech pozdvihl první, milý Admétův syn, jenž vynikal uměním jízdním, 290 mohutný Týdeův syn, rek Dioméd, zdvihnuv se druhý, do vozu Tróovu spřež dal zapřáhnout, kteroužto kdysi rekovi Aineiu vzal — jej samého zachránil Foibos. Rusý pak Átréův syn, král spartský, potomek Diův, třetí zdvihl se za ním a pode jho přivedl koně, 295 rychlé: bratrovu Aithu, a Podarga, vlastního hřebce. Kdysi ji Echepólos, syn Anchísův, daroval bratru, darem, by nemusil jít s ním do Tróje šlehané větry, nýbrž k potěše své směl zůstati — velkéť mu jmění udělil Zeus — on sám měl rovinný Sikyón sídlem. 300 Klisnu tu pode jho vázal, jež po běhu toužila velmi. Čtvrtý byl Antilochos, jenž koně si půvabné hřívy zapřahal, Nestorův syn. Rek Nestór chrabrý byl vládce, zrozený z Nélea otce. Ti koňové původem z Pylu, rychlí, táhli mu vůz. Vtom Nestór přistoupiv k němu, 305 rozvážný, radil mu dobře, ač syn byl rozumné mysli: „Zajisté, milý synu, ač mladý’s, pojal tě v lásku Poseidáón i Zeus — tys vyučen v jezdectví každém, od nich, a proto tě učit již vůbec potřeba není: umíš objíždět cíl pln hbitosti — ale ti koně 310 náramně zdlouhavě běží, a proto se nezdaru bojím. Koňové druhých jezdců jsou rychlejší, oni však sami prostředků nad tebe lepších si vymyslit nemají vtipu. Ty však, milený synu, teď seber veškeren důvtip, aby snad první cena ti někam neušla z rukou: 315 důvtipem o mnoho víc než silou drvoštěp svede, důvtipem řidič lodi svůj rychlý bezpečně řídí koráb na moři třpytném, ač zmítaný nárazy větrů, důvtipem vozataj též má převahu nad vozatajem. Kdo však důvěru má jen ve svůj povoz a koně, 320 bez plánu do dálky jede a zatáčí vpravo i vlevo — koně mu po dráze bloudí a on jich neumí zdržet. Kdo však rady si ví, byť slabší poháněl koně, nablízku — na očích cíl — spřež zatáčí, aniž mu ujde směr, jímž řemením svým hned po prvé popohnal koně; 325 tímtéž směrem vždy jede a všímá si před sebou jezdce. Znamení, docela zřejmé, ti naznačím — poznáš je jistě: trčí tam vyschlý kůl, as na sáh, nad povrch půdy, ať již z dubu či smrku, a deštěm neztlívá nikdy. O něj kamenů dvé jest opřeno, obadva bílé, 330 na styku obou cest — kol nich jest rejiště rovné. Snadže to některý muž má památník, zemřelý dávno, snad též za starých dob již býval závodním cílem. Slavný Achilleus rychlý i teď jej stanovil za cíl. K němu se přibliž těsně a objeď ho s vozem i koňmi, 335 sám však na levý bok hleď přitom trochu se nahnout na voze pleteném pevně — však na koně náručního vzkřikni a též jej šlehni a popust otěže v rukou. U cíle podsední kůň ať rychle se přiblíží k němu, aby se dotýkat zdál již samého sloupu tvůj náboj 340 kolesa úpravného, však varuj se kamene dotknout, abys nezranil koně a nerozbil vlastního vozu, k radosti druhých sokův a k potupě samému sobě. Pročež, milený synu, buď rozvážný, na stráži bdělé!: jakmile chvatným během bys přejel při samém cíli, 345 nemožno rychlou jízdou tě dohonit, neřkuli předjet, kdyby i Aríón sám — ten slavný — za tebou běžel, Adréstův rychlý kůň, jenž rodem pocházel z bohů, nebo i vzácní koně tu pěstění Láomedontem.“ Nestór, Néleův syn, když domluvil, na místo sedl, 350 jakmile hlavní věc byl pověděl synovi svému. Pátý Molův byl syn, jenž koně si půvabné hřívy zapřahal. Vystoupli na vůz a vložili do přilby losy: losoval Achilleus sám. Syn Nestora Néléovce první obdržel los, hned za ním Eumélos vládce, 355 po něm byl Átréův syn, král spartský, oštěpem slavný, vedle pak Molův syn měl vyjeti; poslední ze všech Týdeův syn, jenž nejlepší byl, měl vyjeti s koňmi. Stanuli v jedné řadě, cíl jízdy jim Achilleus určil daleko na rovné pláni. Pak jmenoval dozorcem běhu 360 Foiníka rovného bohům, jenž druh byl rekova otce: ten měl stopovat jízdu a povědět skutečnou pravdu. Všichni tu na jeden ráz svůj bičík na koně zdvihli, opraťmi do hřbetů šlehli, a každý vykřikl na ně, vzrušení pln. — Jak blesk svou cestu si razili plání, 365 úprkem, od lodí v dál — mrak prachu se pod jejich hrudí zdvíhal a stoupal vzhůru jak větrná bouře neb oblak, hřívy pak váním větrů jim na šíjích vlnivě vlály. Povozy některou chvíli se živné držely země, jindy zas skákaly k výši, až do vzduchu — vozkové jejich 370 vztyčeni na vozích stáli, a každému bušilo srdce, neboť zvítězit prahli, a každý pobízel koně, kteří pádili vpřed — mrak prachu se v rovině zdvíhal. Když již koňové rychlí se blížili ke konci dráhy, k zpěněné hladině nazpět — tu prokázat chtěli svou zdatnost: 375 vyjeli rázem všichni, a napjatě — záhy však rychlí koňové Férétovcovi se kupředu dostali z řady, za nimi vyběhli vpřed též hřebcové Diomédovi, Tróovi, daleko od nich však nebyli, nýbrž hned v patách. Každou chvíli se zdálo, že skočí mu na jeho korbu, 380 hřáli mu výdechem svým jak široká plece tak záda, neboť letíce vpřed své hlavy až u něho měli. Byl by ho buď již předjel neb výhru mu učinil spornou, nebýt Apolla Foiba, jenž zanevřel na Týdeovce — ten totiž lesklý bičík mu najednou vyrazil z ruky. 385 Hrdina horšil se v srdci, a z očí mu vyhrkly slzy, jakmile sokovu spřež zřel běžeti o mnoho více, jeho však mírnili běh, vždyť bič jich nenutil běžet. Nebylo Athéně tajno, jak ošálen od Apollóna statný Týdeův syn; hned spěchala k vladaři lidu, 390 opět dala mu bičík a koňům bujarost vdechla, potom však k Admétovci, vrouc záštím, přistoupla Pallas, koňské mu zlomila jařmo, a rázem mu koňové jeho utekli stranou cesty a oj se mu svalila na zem. Sám však s povozu spadl a u kola na zem se skulil, 395 pádem si odřel lokty, i oboje nozdry i ústa, také si narazil čelo, i s obočím — slzami rázem zalil se rekovi zrak, proud hlasu mu uvázl v hrdle. Vyhnul se Týdéovec a veškery soupeře svoje daleko předhonil vpřed svým spřežením, poněvadž Pallas 400 koňům dodala síly a rekovi oslavu dala. Rusý pak Átréův syn, král spartský, ujížděl za ním. Mohutně Nestorův syn vtom na koně otcovy vzkřikl: „Vykročte kupředu též! Jen táhněte s největším spěchem! Ovšem s oněmi koňmi vás nežádám pouštět se v zápas, 405 chrabrého Týdéovce, jimž bohyně, Athénská Pallas, dodala rychlosti velké a rekovi oslavu dala, koní mi Meneláových jen dohoňte — nebuďte chabí! Tužte se vpřed! — sic hanbou by vás pak pokryla ona, Aithé — přec jen klisna! Co váháte, stateční hřebci!? 410 Neboť tohle vám řeknu a také to splněno bude: Nestór, vládyka lidu, pak nebude o vás mít péči, nýbrž na místě vás dá ostrým zabíti nožem, jestliže zdlouhavou jízdou si horší odnesem výhru. Pročež za nimi běžte — a spěchejte! — rychle co možná! 415 O to se pokusím sám, jak docílit, abychom rychle projeli těsninou cesty — to věru mi ujíti nesmí!“ Pravil a spřežení koňské se zhrozilo pánovy výtky: ihned se rozběhlo víc — jen na chvíli. — Vtom však už těsný úvoz před sebou měl syn Nestorův statečný v boji. 420 Byla to prohlubeň půdy, kde shluklé přívaly zimní vyrvaly kousek cesty a snížily celé to místo. Zadržel Átreův syn — chtělť v těsnině zamezit srážku, Nestorův syn však přejel a koně své jednokopytné řídil po straně cesty, a vybočiv uháněl dále. 425 Zděsil se spartský vladař a zavolal na Antilocha: „Rozumné není, jak jedeš, ó příteli — zadrž přec koně! Úzká cesta tu jest! — zas na pláni předjíždět můžeš, sic bys narazil na vůz a oběma způsobil úraz!“ Řekl — však Nestorův syn hnal spřežení rychleji ještě, 430 bodcem k spěchu je nutě — a jako by nebyl ho slyšel. Pokud doletí diskos, jsa silnou vymrštěn rukou, kterým bujarý muž byl hodil, zkoušeje mládí, o tolik předběhl jej — však koňové Meneláovi zůstali zpět, neb z úmyslu sám jich pobízet přestal, 435 sice by jednokopytní se při jízdě srazili koně, převrhli pletené pevně své povozy, jezdcové sami, toužíce dobýt výhry, by upadli do prachu na zem. Rusý tu Átréův syn jej káral těmito slovy: „Není nad tebe věru ni jediný lstivější člověk! 440 Jeď si! — však omyl to byl, když Danajci zvali tě moudrým! Avšak věru i tak jen s přísahou dostaneš výhru!!“ Řekl a na koně své zas vzkřiknuv, takto se ozval: „Teď mi už nedlete déle a nestůjte s bolestí v duši! I vždyť tuhle těm koňům se kolena znaví i nohy 445 dřív než vám — jest oběma jim již ztraceno mládí!“ Pravil, a spřežení koňské se zhrozilo pánovy výtky, ihned se rozběhlo více a záhy se octlo jim v patách. V hledišti achajský lid byl rozsazen, na zápas hledě, koně pak pádili vpřed, mrak prachu se v rovině zdvíhal. 450 První byl krétský král, jenž rozeznal závodní koně, vysoko s vyhlídky hledě — on nebyl v hledišti dole — zdaleka již, bylť rozeznal hlas, jímž pobadač volal. Poznal význačného též komoně, jsoucího vpředu: ryzák po celém těle to byl, však na jeho čele 455 svítilo znamení bílé, a okrouhlé, podobné luně. Hned se pak postavil zpříma a pravil k Argeiům takto: „Poslyšte, přátelé milí, vy Danaů vůdci a rádci, sám jen poznávám koně? — či vy jste je poznali také? Jiní koňové jsou, jak myslím, v popředí nyní, 460 jiný je podobou svou též vozataj — oni tam někde na pláni zdrženi byli, ač v rozjezdu v popředí byli — — Vždyť přec viděl jsem dříve, jak objeli okolo cíle, teď však mi nemožno jest jich spatřiti — upřeným zrakem v trójskou pohlížím pláň — mé oči se dívají všude —. 465 Či snad mu vypadly z rukou jich otěže, aniž pak mohl přidržet koně kol cíle a neměl v zatáčce zdaru? Tam pak vypadl, myslím, a přitom rozlámal povoz, koně mu vyběhli z dráhy, když divokost v mysl jim vnikla. Avšak povstaňte také a pohleďte! — nemohuť já jich 470 bezpečně rozeznat sám — však zdá se mi, že to je asi původem aitólský muž, jenž nad lidem achajským vládne, Týdea, statného jezdce, to rozenec, Dioméd silný.“ Na něj však rychlý Aiás, syn Ojleův, hrubě si vyjel: „Copakže žvaníš takhle — a před časem!? — daleko ještě 475 po širé trójské pláni se poskoční koňové ženou. Vždyť tak docela mlád již v národě achajském nejsi, rovněž ty tvé oči ti nejbystřej nehledí z hlavy! — zato však ve svých řečech jsi žvanilem! — Není ti slušno takým žvanilem být — jsouť jiní tu nad tebe lepší! 480 Titíž koňové jsou teď v popředí, právě jak dříve, Eumélos řídí je sám, v svých rukou řemeny drže.“ Jemu zas krétský král děl v odpověď, zahořev hněvem: „Aiante, hrdino v hádkách, ty zlovolný! — v ostatním ve všem nejhorší z Achaiů všech — vždyť tvrdou mysl máš v hrudi! 485 Pojď jen a o trojnožku neb o kotlík spolu se vsaďme, zvolme si Átréovce, ať rozhodne, Agamemnona, kteří koně jsou vpředu — ať poznáš to, zaplatě sázku!“ Řekl a rychlý Aiás, syn Ojleův, zdvíhal se kvapně, hněvu jsa pln — chtělť hanlivou řeč zas ve tvář mu vrhnout. 490 Tu by se oběma spor byl rozpředl ještě i dále, vtom vsak už Achilleus povstal a sám jim důrazně pravil: „Dál teď hanlivou řeč již ve tvář si nechtějte vrhat, zlostnou, Ídomenée i Aiante — neníť to slušno! Jiným to za zlé máte, když takové věci kdo páše! — 495 Oba teď v hledišti tuhle, si sednouce, na zápas hleďte! Koňové za krátký čas sem zajisté přijedou sami, toužíce dobýt výhry, a potom poznáte každý, který achajský kůň jest pozadu, který je napřed.“ Vtom již se svými koňmi syn Týdeův přicválal k cíli, 500 pořád je šlehaje v plece, a vládcovi koňové oba vysoko zdvíhali hřbety a rychle si razili dráhu. Pořád prachové pršky se na jezdce hrnuly zevšad, vůz pak kováním z cínu a ze zlata zdobený skvostně za koňmi rychlých noh byl rozjetý, sotva že bylo 505 vidět v pozadí kol jen mělkou loukotí rýhu na ploše jemného prachu — jak překotně letěli koně. Ve středu hlediště stanul a koňům s krku a prsou potu se prýštily proudy a s těl jim stékaly na zem. Avšak hrdina sám již seskočil s třpytného vozu, 510 o jho pak bič svůj opřel. A nijak neváhal také Sthenelos, silný rek, než kvapem chopiv se výhry, chrabrým soudruhům svým dal rozkaz dívčinu odvést; uchatou třínožku též jim dal, pak vypřahal koně. Potom hned Nestorův syn, vnuk Néleův, přihnal své koně, 515 úskokem předhoniv soka a nikoli rychlostí jejich. Ale i tak hned za ním syn Átreův koně své přihnal. Jako as od kola kůň jest daleko, kterýžto právě na voze unáší pána a tryskem rovinou cválá: ohon tu konečkem žíní se dotýká loukotí kola, 520 kolo pak běží za ním, hned v zápětí, nevelký jenom prostor je uprostřed nich, jak po širé rovině pádí, takto as Átreův syn byl pozadu za Antilochem, ačkoli v první mžik byl daleko, na dohod diskem, brzy však dohonil soka, vždyť Aithé půvabné hřívy, 525 patřící bratrovi jeho, své úsilí zvýšila mocně. Kdyby jim delší čas byl závod potrval ještě, byl by ho najisto předjel, a výhra by nebyla sporná. Statný pak Molův jel syn, druh vladaře Ídomenéa, za slavným Átréovcem jsa pozadu na dohod kopí: 530 koně měl půvabné hřívy, však ze všech zdlouhavé nejvíc; také v závodech jízdních byl nejslabší pohaněč koní. Konečně Admétův syn, všech poslední, pěšky se vrátil, vláčeje krásný povoz, a spřež svou před sebou žena. Slavný Achilleus rychlý, naň pohleděv, pocítil soustrast, 535 ve středu Argeiů stanul a pravil perutná slova: „Naposled první jezdec jde se spřeží jednokopytnou, nuže, jak po právu jest, teď druhou mu věnujme cenu, avšak Týdeův syn nechť první cenu si vezme!“ Řekl a veškeren lid s tím souhlasil, jak jim to radil. 540 Již by mu byl dal koně, vždyť Argejci svolili k tomu, kdyby byl Antiloch sám, syn Nestora, chrabrého reka, Achillu Péléovci se s protestem neozval takto: „Velmi se horšit budu, ó Achille, jestliže splníš tuto svou řeč — vždyť vzíti mi chceš mou závodní výhru, 545 proto, že vůz vzal škodu a rychlí koňové jeho, třebaže sám jest výborný muž — — Však nebeským bohům modlit se měl — toť jisto, že nebyl by poslední přišel! Pakli s ním soustrast cítíš a milým stal se ti srdci, zlata přec ve staně svém máš nadbytek, máš tam i bronzu, 550 dost máš stád, máš děv, též koňů jednokopytných — z toho mu vyber cenu a dej mu ji — třebas i větší, pozděj — a třebas i hned, bys pochvaly Achaiů došel! Klisnu však nevydám já — ať každý se pokusí o ni, kdokoli z mužů má chuť svést se mnou rukama zápas!“ 555 Slavný Achilleus rychlý se zasmál výroku tomu z radosti nad Antilochem, jenž milým jemu byl druhem; proto mu odvětil takto a pravil perutná slova: „Když tedy, příteli milý, mě vybízíš, z majetku mého jiný dáti mu dar — já splním tobě i toto. 560 Krunýř darem mu dám, jejž odňal jsem Asteropaiu: celý bronzový jest, kol něho se slitina vine z lesknoucího se cínu — ten velice vzácný mu bude.“ Řekl a Automedontu dal rozkaz, milému druhu, vynést jej ze stanu ven; druh vyšed, přinesl krunýř, 565 Eumélu v ruce jej vložil, a on jej s radostí přijal. Tehdy se pozvedl též král spartský, rmoutě se v srdci, rozzloben na Antilocha, pln hořkosti. Ihned mu hérold do rukou vložil žezlo a zmlknout Argeiům kázal. Slavný Átreův syn pak promluvil, podobný bohům: 570 „Poslyš, Nestorův synu, dřív rozumný, co jsi to spáchal!? — Potupil’s dovednost mou, mé rychlé koně jsi zdržel, popohnav kupředu své, již mnohem špatnější byli! Pročež vyzývám vás, ó Danaů vůdci a rádci, nestranně rozsoudit spor nám oběma, nikoliv z přízně, 575 aby pak z Achaiů kdos snad neřekl, oděných kovem: ,Znásilniv Átréův syn jen podvodem soupeře svého, klisnu si odvedl sám, ač mnohem horší měl koně, poněvadž vznešeným stavem a mocí vynikal nad něj.’ Nuž, já rozsudek sám bych navrhl — nikdo mi tuším 580 z Achaiů nevytkne nic, vždyť správný zajisté bude: Sem pojď, Nestorův synu, jak zvyk jest, živený Diem, postav se před své koně a před povoz — do rukou vezmi opět svižný svůj bič, jímž poháněls, dotkni se koní, načež přísahy tvé buď Zemětřas chvějící zemí 585 za svědka zván, žes naschvál a lstí mých nezdržel koňů!“ Rozumný Nestorův syn zas toto mu v odpověď pravil: „Utiš se již! — Vždyť daleko já jsem mladšího věku, mocný vladaři Sparty — tys nade mne lepší a starší! Víš přec sám, jak mladistvý muž jest podroben chybám! 590 Příliš kvapný je duch — však mělká rozvaha mysli. Utiš se tedy tvé srdce — já z dobré vůle ti klisnu postoupím, již jsem vyhrál — a kdybys i z majetku mého žádal většího cos — já bez dlení raděj bych volil hned ti to dát, než po všechen čas z tvé vypadnout lásky, 595 vladaři živený Diem, a před bohy ve hříchu býti.“ Řekl a chopiv klisnu syn Nestora, chrabrého reka, v ruce ji Átréovci chtěl odevzdat. Vládci tu ihned v prsou okříval duch jak klas, když rosou je pokryt v době, kdy osení zraje a polnosti plny jsou klasů. 600 Podobně, Átréův synu, ti v prsou okřálo srdce. Potom se ozval takto a pravil perutná slova: „Příteli, teď já sám již ve svém na tebe hněvu ustanu: lehké mysli ni větroplach věru jsi nikdy nebýval dřív — teď rozvahu tvou jen přemohlo mládí. 605 Avšak příště se chraň, bys lepšího nepřelstil muže! Zajisté ne tak snadno by jiný mě udobřil Achaj! Ty však mnoho jsi již byl vytrpěl, mnoho jsi zkusil ve prospěch můj — též bratr, a také tvůj statečný otec. Proto ti na tvou prosbu chci vyhovět — nadto ti klisnu 610 daruji, ač jest má, ať také poznají tito, kterak nikdy mé srdce ni vzdorné není ni tvrdé.“ Noémón na jeho rozkaz pak odváděl pánovi svému klisnu a vládyka sám vzal kotel zářící jasně. Potom Molův však syn dvé talentů zlata si zvedl, 615 čtvrtý v řadě, jak přijel — však pátá zbyla tam výhra, koflík se dvěma uchy. Ten Achilleus Nestoru určil: nesl jej Argeiů mužstvem a pravil, přistoupiv k němu: „Tu máš, ať také ty sám máš v památku na slavný pohřeb uschován koflík tento, vždyť Patrokla samého nikdy 620 neuzříš v Achaiů středu — i dávám ti tuhletu výhru, bez boje: v pěstní boj již nepůjdeš, zápolit také nebudeš, v zápas kopím se nepustíš, ani též během závodit nebudeš chtít — vždyť těžké stáří tě svírá.“ Řekl a koflík mu podal, a on jej s radostí přijal, 625 potom se ozval takto a pravil perutná slova: „Všecko to pravdivé jest, co’s pravil, milený synu, nejsou už údy mi pevné, ó milený, nohy ni ruce na plecích s obou stran již nijak se nehýbou mrštně. Kéž jsem dosud tak mlád, ó kéž má síla je pevná, 630 jako když v Búprasiu kdys Epejci slavili tryzny mocného Amarynkea, a synové určili výhry! — nebylo, kdo by mi rovným byl nalezen — z Epeiů nikdo, žádný z Pylanů samých ni z Aitólů zmužilých v boji. Pěstí byl Klytomédés, syn Énopův, ode mne potřen, 635 v zápasu pleurónský muž byl poražen, Ankaios soupeř, Ífikla závodním během jsem předstihl, třeba byl zdatný, kopím jsem nad Polydóra a Fýlea vítězně předčil, jenom jsem od Aktorovců byl přemožen v závodě jízdném: jen však počtem mě zmohli, neb závistí zvítězit prahli, 640 poněvadž největší z cen jim ležely na místě ještě: Byli to dvojčata bratři, z nich jeden měl otěže stále, jeden měl otěže stále a druhý pobízel bičem. Takový kdys jsem býval, však nyní ať mužové mladší hledí si výkonů takých — já musím smutného stáří 645 poslušen být — byl čas, když nejlepší z reků jsem býval. Ale již odejdi zas, bys přítele oslavil hrami, já však přijímám rád ten koflík: srdce mi plesá, na mne že příznivce svého vždy myslíváš, čině mi poctu, kterou, jak příslušno jest, mám ctěn být v achajském lidu. 650 Za to pak věční bozi ti hojnou odplatu dejtež!“ Řekl, a Péleův syn zas vrátil se Achaiů davem, četným, když od Néleovce byl vyslechl veškeru chválu.

Pro trudný pěstní boj pak stanovil Achilleus výhry: přiveden robotný mezek a přivázán na zápasišti, 655 divoký, šesti již let, jejž ujařmit přetěžké bývá; kdo by však poražen byl, měl dostat dvouuchý pohár. Potom se postavil zpříma a pravil k Argeiům takto: „Átréovče i druzí, vy Achajci holení krásných, nejlepších pěstníků dvé sem voláme, zápasit o to, 660 vysoko zvednout pěsti a bíti se. Komu by Foibos na konec vítězství popřál a ode všech uznáno bude, robotnou mezkyni vezmi a odveď do stanu svého, kdo však poražen bude, si odnese dvouuchý pohár.“ Řekl a v okamžik ten vstal jinoch krásný a velký, 665 znalý pěstního boje: — slul Epeios Panopéovec. Mezka hned robotného se uchopiv, takto se ozval: „Přistup, kdo dvouuchou číš má úmysl odnésti odsud, neboť mezka, to pravím, si sotva kdo odvede jiný, zvítěze v pěstním boji — jsemť já z vás nejlepší ze všech. 670 Není-li dost, když v boji jsem sláb? — Jest nemožno přece, aby se v úkonech všech stal člověk dovedným stejně. Pročež tohle vám řeknu a také to splněno bude: na hadry roztrhám tělo a všecky mu rozdrtím kosti! — raděj ať pohřebníci zde na místě čekají na něj, 675 aby ho odnesli odsud, až pod mýma rukama padne!“ Pravil, i utichli všichni a mrtvé nastalo ticho. Jenom se Euryalos mu postavil, podobný bohům — Mékisteus jeho byl otec, muž vladař, z Talaa rodem, jenž kdys do města Théb, když života Oidipús pozbyl, 680 přišel a v závodních hrách tam překonal Kadmovce všecky. O něj se Týdeův syn, muž kopiník, pečlivě staral, slovy mu vzpružuje srdce, jsa dychtiv vítězství jeho: nejdřív mu na boky rek dal pásnici, potom mu podal řemeny z polního býka, jež úhledně krojeny byly. 685 Když byli hotovi k boji a do středu bojiště vstoupli, pozdvihše tváří v tvář své pevné obadva ruce, vrhli se v boj — již střetly se v ráz jich pravice těžké. Strašný skřípot skrání se ozýval, s údů jim zevšad proudem valil se pot. Vtom vztyčiv se Epeios slavný 690 praštil ho v tvář, jak sok naň pohlížel — nemohl déle pak již na místě státi a statné údy mu klesly. Jako se vyšvihne ryba, když Borrés hladinu čeří, u břehu plného řas — pak vlna ji přikryje temná, takto se vyšvihl raněn, však Epeios, hrdina chrabrý, 695 chopil ho rukou a vzpřímil, a milí jej obstoupli druzi. Tito jej bojištěm vedli, an stěží nohama pletl, hustou plivaje krev, svou hlavou kývaje těžkou, potom posazen od nich, jsa bez sebe, do jejich středu; sami se vrátili nazpět a přinesli dvouuchý pohár.

700 Jiné Péleův syn, již třetí, položil výhry trudného zápasu v křížku, a všemu je ukázal lidu: velký a ohnivzdorný dal vítězi trojnohý kotel, který za dvanáct krav — tak přibližně — cenilo mužstvo, sokovi poraženému však do středu postavil dívku, 705 znalou přemnohých prací — jí cenili za čtyři krávy. Potom se postavil zpříma a pravil k Argeiům takto: „Vstaňte, kdo úmysl má též v zápase tomto se zkusit!“ Řekl, i zvedl se Aiás, ten velký, Telamónovec, zvedl se Odysseus též, muž důvtipný, úskoků znalý. 710 Když byli hotovi k boji a do středu bojiště vstoupli, v náručí pevnou paží se jeden druhého chytli, podobni střešním trámům, jež proslulý zaklínil tesař na domě velké výšky, by vyhnul se návalu větrů. Oběma praskala záda, jež od smělých sokových rukou 715 úporně tažena byla, a pot z nich vlhký se řinul. Četné po celých zádech a po žebrech pružiny bojcům doruda naběhly krví, však sokové stále a stále o onu úpravnou trojnož se snažili vítězství dobýt. Nijak ho nemohl skácet a povalit Odysseus na zem, 720 Aiás nemohl též, vždyť sokova bránila síla. Když lid holení krásných se počínal konečně nudit, tehdáž veliký Aiás mu pravil, Telamónovec: „Zchytralý Odyssee, ty z Láerta potomku Diův, zvedni mě, nebo já tebe, vše další je v Diově vůli!“ 725 Řekl a zvednout ho chtěl — sok nepustil úskoku z mysli: kopl ho do podkolení a takto mu podrazil údy: naznak svalil se Aiás, a zároveň padl mu na hruď Odysseus — achajský lid, pln podivu, na to se díval. Potom jej Odysseus zdvíhal, ten nezdolný hrdina slavný: 730 sice jím od země hnul, však zcela ho nemohl zdvihnout, zato mu nastavil nohu — a oba se svalili na zem, jeden druhému blízko, a prachem se pokryli oba. Opět byli by vstali a po třetí dali se v zápas, vtom však už Achilleus povstal a sám jim v zápase bránil: 735 „Teď již zápasu nechte a trýzní nemařte síly, vítězství obou je vás, tož stejné vezmouce výhry, vzdalte se, by se i jiní těch závodův účastnit mohli.“ Oni to slyšeli rádi a ochotně poslušni jsouce, tělo si otřeli z prachu a opět si oděli roucha.

740 Achilleus na rychlý běh hned potom položil výhry: stříbrné měsidlo skvělé: jen šest měr mohlo sic pojmout, bylo však nejvzácnější svou krásou na celém světě. Sidonci v umění zběhlí je zrobili nadmíru vkusně, avšak foiníčtí plavci je odvezli po vzdušném moři, 745 potom připluli v přístav a dali je Thoantu darem. K výkupu za Priamovce je nabídl, za Lykáona, Patroklu, statnému reku, král Eunéos Iésonovec. Také je Achilleus rek dal za výhru, příteli k poctě, tomu, kdo nejrychlejším se v křepkém osvědčí běhu. 750 Druhému velkého býka pak určil, tučného lojem, konečně za třetí výhru půl talentu položil zlata. Potom se postavil zpříma a pravil k Argeiům takto: „Vstaňte, kdo úmysl má též v zápase tomto se zkusit!“ Řekl, a rychlý Aiás, syn Ojleův, zvedal se kvapně, 755 zvedal se Odysseus též, muž důvtipný, třetí se potom zvedal Nestorův syn, jenž v běhu byl z jinochů první. Stanuli v jedné řadě, cíl běhu jim Achilleus určil: od šraňků běh jim vyměřen byl. Vtom vyrazil napřed Aiás, Ojleův syn, hned za ním Odysseus slavný, 760 těsně — jak tkalcovská hůlka jest docela nablízku prsou ženštiny s krásným pásem, jež rukou ji přitáhne zručně, u samých prsou ji drží a osnovou provléká útek — stejně mu Odysseus rek byl nablízku — nohama vzadu šlapaje do jeho stop, než prachem zakryty byly. 765 Přes hlavu horkým dechem mu slavný Odysseus dýchal, pořád úprkem běže — a Danajci křičeli na něj, an tak zvítězit prahl, a hlučné mu volali: „Pospěš!“ Když pak se schyloval běh již ke konci, Odysseus kvapně k Athéně jiskrných zraků se modlil potichu v srdci: 770 „Slyš mě, ó bohyně má, mým nohám laskavě přispěj!“ Těmito prosil slovy, a Pallas ho slyšela božská, dodala mrštnosti údům, i odshora rukám i nohám. Když pak doběhnout měl, již zakrátko, k odměně běhu, tehdáž ve běhu sklouzl syn Ojleův, Palladou stržen: 775 z bučivých zabitých krav tam trus byl roztroušen právě, které Achilleus rychlý dal porazit, Patroklu k poctě: Aiantu ústa i nos byl kravským naplněn trusem. Výhru si Odysseus vzal, ten nezdolný hrdina slavný, poněvadž doběhl dříve — však Aiás obdržel býka. 780 Stanul a do rukou svých vzal za roh polního býka, pořád plivaje trus — pak ve středu Achaiů pravil: „Pallas mi podtrhla nohy, jež po bok se Odysseovi staví od dávných časův a pomáhá jemu jak matka.“ Pravil a nad těmi slovy se od plic zasmáli všichni. 785 Poslední Nestorův syn svou zápasní cenu si nesl s vlídným úsměvem na rtech a pravil žertovně toto: „Ačkoli každý to ví, přec, přátelé, povím, že bozi lidem staršího věku i nyní vzdávají poctu, neboť tuhle sic Aiás jen o něco málo je starší, 790 zato však Odysseus tuhle je ze starých časů a rodu, ale je dosud starcem prý jadrným — neboť je těžko Achaiům ve běhu s ním chtít zápasit, Achilla vyjmouc.“ Pravil a rychlému tím vzdal pochvalu Péléovci. Achilleus ujal se slova a řekl mu odpověď tuto: 795 „Nebyla, Nestorův synu, tvá pochvala řečena marně, neboť ke tvé výhře ti přidám půl talentu zlata.“ Pravil a zlato mu dával a tento je s radostí přijal.

Potom Péleův syn vzal stinný do ruky oštěp, vložil jej na zápasiště, a štít dal vedle a přilbu, 800 výzbroj to ze Sarpédonta, již v boji mu Patroklos odňal. Potom se postavil zpříma a pravil k Argeiům takto: „Nejlepších hrdinů dvé sem voláme, zápasit o to. Vezměte výzbroj a kopí, jež každým pronikne tělem, potom zkuste druh druha, zde před davem diváků valným: 805 kdokoli krásné tělo by z obou zasáhl dříve, dotkna se vnitřních částí skrz brnění — do toku krve, tomu bych tento zde meč dal v odměnu, zdobený stříbrem, krásný, thréckou to práci, jejž odňal jsem Asteropaiu; o zbroj sokové oba se rovným podělte dílem; 810 potom ve stanu svém jim vystrojím hostinu dobrou.“ Řekl, i zvedl se Aiás, ten velký, Telamónovec, potom mohutný rek, syn Týdeův, zvedl se druhý. Jakmile na obou stranách si rekové odění vzali, a když do středu davů se scházeli, dychtiví boje, 815 hledíce hrozným zrakem, jal veškery Danay úžas. Když tak na sebe jdouce, již docela nablízku byli, třikrát se na sebe vrhli a třikrát zblízka se potkli: Ve štít veskrze stejný jej Aiás veliký bodl, aniž pronikl k tělu, neb brnění bránilo uvnitř, 820 statný Týdeův syn však nad krajem velkého štítu hrotem lesklého dřevce mu pořád po hrdle mířil, tu však už o Aianta se Achajci nadmíru lekše, oběma kázali přestat a stejné vzíti si výhry. Avšak veliký meč dal hrdina Týdéovci, 825 nesa jej zároveň s pochvou i s řemenem krojeným vkusně.

Pak tam Péleův syn dal masivní železný kotouč, kterýmžto Éetión kdys házíval, nadmíru silný. Slavný Achilleus rychlý však usmrtiv Éetióna, v lodi si odvezl kotouč i s ostatním majetkem hojným. 830 Potom se postavil zpříma a pravil k Argeiům takto: „Vstaňte, kdo úmysl má též v zápase tomto se zkusit! Kdyby svůj úrodný lán měl vítěz i daleko z města, na pět za sebou let pak bude mít železa hojnost k všeliké potřebě své — pak nebude do města chodit 835 pastýř jeho ni oráč, by koupil je — stačí mu kotouč.“ Řekl, a Polypoités, muž udatný, zvedl se s místa, Leonteus, rovný bohům, pak povstal, veliký silák, Aiás, Telamónovec, a konečně Epeios slavný. Pořadím stanuli všichni. Vzal kotouč Epeios slavný: 840 zakrouživ, vymrštil jej — však Danajci propukli ve smích, druhý kotoučem hodil rek Leonteus, Areův soudruh, třetí syn Telamónův jej vyhodil, veliký Aiás, ze své pravice pevné a přehodil předchůdců značky, ale když Polypoités, muž udatný, disku se chopil — 845 jako když pastýřský muž svůj obušek vyhodí z ruky, ten se pak točí vzduchem a letí dobytčím stádem — o tolik bojiště celé rek přehodil — diváci vzkřikli. Druhové Polypoitovi se pozvedli se svého místa, chopili královu výhru a k dutým lodím ji nesli.

850 Ale pak střelcům z luku dal za výhru železo modré: deset tam dvojsekyr složil a deset sekyrek prostých. Z korábu temné přídy dal stožár vysoký vztyčit, opodál v pobřežním písku — a na něm teninkou stužkou za nohu plachý holub byl přivázán. Na toho velel 855 střílet: „Kým by tu z vás ten plachý holub byl střelen, odměnu dvojsekyr všech nechť do stanu odsud si vezme, kdo by však holuba chybil a zasáhl toliko stužku, ten jest patrně horší — a odnese sekyrky prosté.“ Tak tedy Achilleus děl. Vstal silný vládyka Teukros, 860 statný pak Molův vstal syn, druh mužného Ídomenéa. Potom metali losy, jež do přilby kované dali: Teukrův nejprve los z ní vyskočil. Z luku tu ihned s úsilím vystřelil šíp — však zapomněl slíbiti Foibu ze svých že prvňátek jehňat jej poctí slavnostní žertvou — 865 — ovšem ptáka se chybil, neb Foibos mu odepřel toho, střelil však u nohy stužku, kde právě byl uvázán holub: rázem tu ostrý šíp skrz naskrz přeřízl stužku, ihned vyletěl holub až k nebesům, stužka se dolů svěsila směrem k zemi — a Danajci spustili pokřik. 870 Nakvap Teukrovi luk syn Molův vytrhl z ruky, šíp však držel už dávno, kdy Teukros ještě byl mířil, ihned bohovi Foibu dal přípoveď, Jistému Střelci, ze svých že prvňátek jehňat jej poctí slavnostní žertvou: holuba plachého zhlédl už vysoko — pod samým mračnem, 875 tam, jak dokola kroužil, jej pod křídlem do prsou střelil. Veskrz proletěl šíp, však potom přiletěv nazpět, do země, střelcovi k nohám, se zabodl — střelený holub usedl na stěžeň lodi, jež tmavá na přídě byla, stranou svěsil šíji, a hustá sklesla mu křídla; 880 z údů mu vyletěl duch, již zakrátko: se stěžně spadl, opodál — achajský lid pln podivu na to se díval. Ihned Molův tu syn všech deset si dvojsekyr zvedl, Teukros sekyrky prosté si k dutým odnášel lodím.

Naposled Péleův syn tam stinný položil oštěp, 885 za výhru kotel dal nový a zdobený krásnými květy, který cenu měl býka. I povstali oštěpníci: nejdříve vládyka mužstva se pozdvihl, přemocný vládce, statný pak Molův vstal syn, druh vladaře Ídomenéa. Slavný Achilleus rychlý tu pravil ve středu jejich: 890 „Átréovče, vždyť víme, oč předčíš nad jiné všecky, víme, že v síle i v kopí ses osvědčil nejlepším ze všech, nuže, ty tuto zde výhru si ke svým korábům odnes, chrabrému Molovu synu pak oštěp darujme tento, ty-li jen ve svém srdci to dovolíš — já bych to radil.“ 895 Pravil, a Átreův syn byl srozuměn, vládyka mužstva: bronzový oštěp tedy dán sokovi. Vládyka lidu heroldu Talthybiovi pak odevzdal překrásnou výhru.