Duma Kollárova

^[1]Nad krajem pustým mrtvý vévodí sen -
Daleký východ v mrakách zahalený —
Kto vrátí Slávě zapadlé skvělý den?
Kto dá v úzkosti, bídě ulevení?

Potomky stihla kruté kletby muka,
z praotcú slávy sotva jakés rumy,
sirotky tížila neblahá ruka:
Dítě své vlastní matce nerozumí.
Ohled poroučí — svět nezná milosti,
úžerný o zisk co pečuje vlastní,
nebe neprěje hněvné nadšenosti;
k tobě jediné má přístup nešťastný —
pěvec nic nemá z tohoto století,
jen jedno srdce — to vlasti posvětí.

Píseň jako ten větřík jarní věje,
za jehož dechem vstává celé žití,
ale na skále nekvetou naděje,
pustina nechce květy se těšiti —
holota v zlatých poutech si libuje,
klam její písní a blud bohem sluje.

Rozželen pěvec, plamenem zahoří,
ještě se jednou v poslední zpěv noří —
Duma to hrozná — on jí neleká se,
jak osud proti osudu žene se.

Nebe mu harfou, hvězdy slují struny,
hlasy jsou jeho nebeští kůrové,
výrazy jeho — blesky a peruny,
hřmění daleké a diví živlové,
za štít vzal zemi, peklo, hněvné nebe,
by vzkřísil národ, neb zahladil sebe.

Nehyne píseň, než žije a žije,
třebas proti ní tisíc živlů vyje —
Nehyne píseň, žije všem na ztrátu,
jenž jí zvonili do hrobu tmavého:
Plesejte, duše, z jejího návratu,
již nabudete života věčného.

Hlas ten jak slunce nad rovinou vzchází,
hned jako deštík po Tatrách prochází,
hned co ptáče vesnické v záhradě
zpívá na křoví v každounké osadě,
budí ku práci pilného rolníka —
Slovan dobře zná tohoto hlásníka,
tohoto věštce, jenž všecko přehlídá
a na každý čas chvíli předpovídá.

Kam jen ten šírý slovanský sahá svět,
všudy naděje pokvétá bujný květ;
kde jen to pyšné slunko slávské vzchodí,
hlas tajný divy, zázraky vyvodí:
Horvát, Čech, Polák v jeden národ splývá,
jeden zpěv slavný všude se ozývá
a Slovan plesá, že po bludech mnohých
svým cílům žije, vzývá bohů svojich.
. . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nad krajem pustým vzešel radostný den
po bouři — divných osudech — trápění;
století prošlo jak jeden dlouhý sen,
staly se v světě veliké proměny.

Nad věkem prošlým přísný soud držel čas,
nemožnosti se staly skutečnosti,
mnohého jméno, Slávy zapadnul hlas,
jak ozyv chvilky ve moři věčnosti.

Důležitosti se staly hříčkami;
Slovan se pýší činem, slávou svojí,
potupa otců smyta je bleskami,
východ slovanský ozářený stojí, —

hrady a města bělejí se skvěle,
Vltava, Dunaj slávským zpěvem hučí —
do budoucnosti hledí Slovan směle —
co je spojeno, žádný nerozloučí.

Tam nad Dunajem pahorek se výší,
lid tam v zbožnosti putuje zdaleka;
potomek s tímto pahorkem se pýší,
to země slavná — hrob, co skrývá reka —
to země boží — hrob, co skrývá kosti
věštce daleké, temné budoucnosti.
(V Balaše Ďarmatech — 1852)