Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Robert Zvonár, Gabriela Matejová, Martin Droppa, Viera Studeničová, Peter Krško, Janka Kršková, Pavol Tóth, Renata Klímová, Michal Greguška, Martina Červenková, Andrea Minichová, Jozef Sedláček. Zobraziť celú bibliografiu
Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)
Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo | 144 | čitateľov |
[1]Nad krajem pustým mrtvý vévodí sen -
Daleký východ v mrakách zahalený —
Kto vrátí Slávě zapadlé skvělý den?
Kto dá v úzkosti, bídě ulevení?
Potomky stihla kruté kletby muka,
z praotcú slávy sotva jakés rumy,
sirotky tížila neblahá ruka:
Dítě své vlastní matce nerozumí.
Ohled poroučí — svět nezná milosti,
úžerný o zisk co pečuje vlastní,
nebe neprěje hněvné nadšenosti;
k tobě jediné má přístup nešťastný —
pěvec nic nemá z tohoto století,
jen jedno srdce — to vlasti posvětí.
Píseň jako ten větřík jarní věje,
za jehož dechem vstává celé žití,
ale na skále nekvetou naděje,
pustina nechce květy se těšiti —
holota v zlatých poutech si libuje,
klam její písní a blud bohem sluje.
Rozželen pěvec, plamenem zahoří,
ještě se jednou v poslední zpěv noří —
Duma to hrozná — on jí neleká se,
jak osud proti osudu žene se.
Nebe mu harfou, hvězdy slují struny,
hlasy jsou jeho nebeští kůrové,
výrazy jeho — blesky a peruny,
hřmění daleké a diví živlové,
za štít vzal zemi, peklo, hněvné nebe,
by vzkřísil národ, neb zahladil sebe.
Nehyne píseň, než žije a žije,
třebas proti ní tisíc živlů vyje —
Nehyne píseň, žije všem na ztrátu,
jenž jí zvonili do hrobu tmavého:
Plesejte, duše, z jejího návratu,
již nabudete života věčného.
Hlas ten jak slunce nad rovinou vzchází,
hned jako deštík po Tatrách prochází,
hned co ptáče vesnické v záhradě
zpívá na křoví v každounké osadě,
budí ku práci pilného rolníka —
Slovan dobře zná tohoto hlásníka,
tohoto věštce, jenž všecko přehlídá
a na každý čas chvíli předpovídá.
Kam jen ten šírý slovanský sahá svět,
všudy naděje pokvétá bujný květ;
kde jen to pyšné slunko slávské vzchodí,
hlas tajný divy, zázraky vyvodí:
Horvát, Čech, Polák v jeden národ splývá,
jeden zpěv slavný všude se ozývá
a Slovan plesá, že po bludech mnohých
svým cílům žije, vzývá bohů svojich.
. . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nad krajem pustým vzešel radostný den
po bouři — divných osudech — trápění;
století prošlo jak jeden dlouhý sen,
staly se v světě veliké proměny.
Nad věkem prošlým přísný soud držel čas,
nemožnosti se staly skutečnosti,
mnohého jméno, Slávy zapadnul hlas,
jak ozyv chvilky ve moři věčnosti.
Důležitosti se staly hříčkami;
Slovan se pýší činem, slávou svojí,
potupa otců smyta je bleskami,
východ slovanský ozářený stojí, —
hrady a města bělejí se skvěle,
Vltava, Dunaj slávským zpěvem hučí —
do budoucnosti hledí Slovan směle —
co je spojeno, žádný nerozloučí.
Tam nad Dunajem pahorek se výší,
lid tam v zbožnosti putuje zdaleka;
potomek s tímto pahorkem se pýší,
to země slavná — hrob, co skrývá reka —
to země boží — hrob, co skrývá kosti
věštce daleké, temné budoucnosti.
(V Balaše Ďarmatech — 1852)
[1] Lumír II, 1852, č. 6, str. 121—2. Pod básňou je pozn.: „V Balaše Ďarmotech“ a podpis „Janko Kráľ“. Básnik uctil touto básňou pamiatku Jána Kollára, ktorý umrel 24. I. 1852 vo Viedni, a uctil ho aj tým, že ju napísal po česky — čiže „staroslovenčinou“, ktorú Kollár vtedy odporučil Slovákom za úradnú reč. Je však zaujímavé, že použil v prvej časti celý rad motívov a veršov zo svojej básne Génius Slovanstva z českých prvotín. Je možné, že aj túto báseň z r. 1842—3 písal, mysliac na Kollára. V druhej časti Dumy líči prítomnosť ako víťazstvo Slovanov, hľadiacich smelo do budúcnosti, a Kollára ako hrdinu a „veštce daleké, temné budoucnosti“.
— básnik, jeden z najvýznamnejších a najradikálnejších predstaviteľov slovenskej romantickej generácie Viac o autorovi.
Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.
Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007
Autorské práva k literárnym dielam