ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V sousední cele bylo slyšeti hlas představeného. Vše utichlo a hned potom vešel poddůstojník s dvěma strážnými. Byla to inspekce. Poddůstojník spočítal všechny, ukazuje na každého prstem. Když došla řada na Něchljudova, řekl mu důvěrně:

— Teď po prohlídce, kníže, už tu nemůžete zůstat. Musíte pryč.

Něchljudov věda, co to znamená, přistoupil k němu a vstrčil mu připravené tři ruble.

— No, co si s vámi počnu! Ještě chvilku poseďte.

Chtěl odejíti, když vešel jiný poddůstojník a za ním vysoký, hubený trestanec s rozbitým okem a řídkým vousem na bradě.

— Jdu pro děvče, — řekl trestanec.

— Hele, tatínek přišel, — bylo slyšeti náhle zvonivý detský hlásek a světlovlasá hlavička zdvihla se za Rancevovou, která s Marií Pavlovnou a Kaťuší šila děvčátku nové šatečky ze staré sukně.

— Ano, já, dceruško, já, — řekl laskavě Buzovkin.

— Líbí se jí tu, — řekla Marie Pavlovna, hledíc soustrastně na Buzovkinovu rozbitou tvář. — Nechte ji u nás.

— Milostpaničky mně šijí nové šatečky, — řeklo děvče, ukazujíc otci na Rancevovou. — Hezoučké, — žvatlalo dítě.

— Chceš zůstat u nás na noc? — zeptala se Rancevová, hladíc děvčátko.

— Chci. A tati taky.

Rancevová zazářila úsměvem.

— Tati nemůže, — řekla. — Nechte ji tady, — obrátila se k otci.

— Chcete-li, můžete, — pravil poddůstojník ve dveřích a vyšel spolu s druhým poddůstojníkem.

Jakmile odešli, popošel Nabatov k Buzovkinu, poklepal mu na rameno a řekl:

— Tak co, brachu, je to pravda, že se chce Karmanov vyměnit?

Dobrodušná, přívětivá Buzovkinova tvář náhle zesmutněla a oči potemněly.

— Neslyšel jsem. Sotva, — řekl a dodal: — No, Aksjutko, měj se tu dobře s milostpaničkami.

Spěšně vyšel.

— Ví všecko. Je to pravda, že se vyměnili, — řekl Nabatov. — Co teď?

— Řeknu to ve městě na velitelství. Znám je oba osobně, — odpověděl Něchljudov.

Všichni mlčeli. Báli se patrně nové hádky.

Simonson, jenž po celou tu dobu mlčky ležel v koutě na pryčně s rukama pod hlavu podloženýma, prudce vstal a opatrně obcházeje sedící, přiblížil se k Něchljudovu.

— Můžete mne nyní vyslechnouti?

— Ale ovšem, — řekl Něchljudov, vstal a následoval jej.

Kaťuša pohlédla na odcházejícího Něchljudova a setkavši se s jeho pohledem, začervenala se a jakoby v pochybnostech, zavrtěla hlavou.

— Chci vám říci, — začal Simonson, když vyšli s Něchljudovem na chodbu, kam zvlášť silně zaléhal hlahol a jednotlivé výkřiky trestanců. Něchljudov svraštil čelo, ale Simonson toho patrně nedbal.

— Znám váš poměr ke Kateřině Michajlovně, — opět začal, hledě pozorně a přímo svýma modrýma očima do Něchljudovovy tváře, — a pokládám za svou povinnost, — pokračoval, ale musil přestati, ježto u samých dveří cely křičeli a o čemsi se hádali dva lidé.

— Povídám ti, neznabohu, nejsou moje, — volal jeden hlas.

— Aby tě čert vzal, — chraptěl druhý.

V tom okamžiku vyšla na chodbu Marie Pavlovna.

— Vždyť zde nemůžete hovořit, — řekla, — pojďte sem, je tu jen Věročka. — A sama vešla do dveří malinké, patrně pro samovazbu určené cely, vykázané teď politickým trestankám. Na pryčně se zahalenou hlavou ležela Věra Jefremovna.

— Má migrénu, spí a neslyší. A já odejdu, — řekla Marie Pavlovna.

— Ne, zůstaň, — řekl Simonson, — nemám před nikým tajemství, tím méně před tebou.

— Tak dobře, — řekla Marie Pavlovna a jako dítě, kývajíc celým tělem se strany na stranu, poposedla dále od kraje pryčny, a připravila se poslouchati, hledíc kamsi do dálky svýma krásnýma, beránčíma očima.

— Chci vám říci, — opakoval Simonson, — že znám váš poměr ke Kateřině Michajlovně a proto pokládám za svou povinnost objasniti vám svůj poměr k ní.

— Oč tedy běží? — zeptal se Něchljudov a bezděky se těšil z prostoty a upřímnosti, s jakou s ním hovořil Simonson.

— Chtěl bych se oženiti s Kateřinou Michajlovnou…

— To je zvláštní, — řekla Marie Pavlovna a upřela zrak na Simonsona.

— Rozhodl jsem se ji požádati, aby byla mou ženou, — pokračoval Simonson.

— A proč to říkáte mně? To závisí na ní, — řekl Něchljudov.

— Ano, ona se však bez vás nerozhodne.

— Proč?

— Poněvadž, dokud váš vzájemný poměr není definitivně rozhodnut, nemůže nijak voliti.

— Já jsem rozhodnut. Přál jsem si vykonati svoji povinnost a kromě toho ulehčiti její stav. Nechci jí však v ničem omezovati.

— Dobře, ona však nechce vaší oběti.

— Neobětuji se!

— Jsem přesvědčen, že je to její nezvratné rozhodnutí.

— Nuže, proč tedy o tom hovoříte se mnou? — řekl Něchljudov.

— Chce, abyste totéž i vy uznal.

— Jakpak mohu uznat, že nemusím vykonati svoji povinnost?! Jediné, co mohu říci, jest: je volna. Já však prost své povinnosti nejsem.

Simonson umlkl a zamyslil se.

— Dobrá, já jí to také tak řeknu. Nemyslete si, že jsem do ní zamilován. Miluji ji jako dobrého, vzácného, mnoho vytrpivšího člověka. Nežádám od ní ničeho, ale hrozně rád bych jí pomohl a ulehčil její posta…

Něchljudov se podivil, zaslechnuv, jak se chvěje Simonsonův hlas.

— … Ulehčil její postavení, — pokračoval Simonson. — Nechce-li přijati vaši pomoc, ať přijme mou. Kdyby svolila, požádal bych, aby mne vypověděli tam, kde bude ona uvězněna. Čtyři roky — to není věčnost. Žil bych vedle ní a možná i její osud ulehčil… Opět se zarazil. Pohnutím nemohl dále.

— Co mám říci? — pravil Něchljudov. — Jsem rád, že našla takového ochránce, jako jste vy…

— To právě jsem chtěl věděti, — pokračoval Simonson. — A ještě něco: považoval byste vy, jenž ji milujete a chcete jejímu dobru, můj sňatek s ní za šťastný?

— Ó jistě, — řekl Něchljudov.

— Všechno závisí na ní. Chci pouze, aby si tato ztýraná duše oddechla, — řekl Simonson a hleděl na Něchljudova s takovou dětskou něžností, jaké bychom nečekali od člověka na pohled tak vážného.

Simonson vstal, vzal Něchljudova za ruku, nahnul se k němu, rozpačitě se usmál a políbil jej.

— Já jí to také tak povím, — řekl a vyšel.