Vzkříšení III

Nešel spat, nýbrž dlouho přecházel pokojem. Jeho záležitost s Kaťuší byla skončena. Již ho nepotřebovala a proto cítil lítost i stud. Ale to ho teď nermoutilo. Druhý jeho úkol nebyl ještě dokončen a silněji než kdy jindy jej rmoutil a žádal jeho přičinění.

Všechno to strašné zlo, které viděl a poznal za celou tu dobu a zvláště nyní v této strašné věznici, všechno to zlo, jež zhubilo i milého Krylcova, slavilo vítězství a panovalo; nebylo ani vidět, že by bylo možno nad ním ne snad zvítěziti, ale aspoň pochopiti, jak zvítězit.

Před ním se rojily sta a tisíce lidí ponížených, zavřených ve zkaženém vzduchu, vězněných lhostejnými generály, státními zástupci, správci, ozýval se chechtot cely nad slovy evangelia, zjevil se stařec-podivín, považovaný za šílence a usvědčující představené a mezi mrtvolami krásná, mrtvá, vosková tvář zemřelého Krylcova s hněvem v duši. A stará otázka — je-li on sám šílenec či jsou-li šíleni lidé, kteří se pokládají za rozumné a všechno to provádějí — s novou silou před něj předstoupila a žádala odpovědi. Unaven přecházením po pokoji, usedl na pohovku a mechanicky otevřel evangelium, které mu Angličan daroval na památku a jež teď, vyjímaje, co měl v kapsách, vyhodil na stůl. „Říká se, že je tam vysvětlení všeho,“ — pomyslil si. Otevřel namátkou evangelium a četl Matouše kapitolu XVIII.:

1. V ten čas přistoupili učedlníci k Ježíšovi, řkouce: Kdo pak jest největší v království nebeském?

2. A zavolav Ježíš pacholátka, postavil je u prostřed nich,

3. A řekl: Amen pravím vám: Neobrátíte-li se a nebudete-li jako pacholátka, nikoli nevejdete do království nebeského.

4. Protož kdož by se koli ponížil jako pacholátko toto, tenť jest největší v království nebeském.

„Ano, ano, tak jest,“ — pomyslil si Něchljudov a vzpomněl, že čím více sebe ponižoval, tím větší měl radost a uspokojení ze života.

5. A kdož by koli přijal pacholátko takové ve jménu mém, mneť přijímá.

6. Kdo by pak pohoršil jednoho z maličkých těchto věřících ve mne, lépe by jemu bylo, aby zavěšen byl žernov osličí na hrdlo jeho, a pohřížen byl do hlubokosti mořské.

„Proč to: ,A kdož by koli přijal‘ a kam přijme? A co znamená: ,ve jménu mém‘?“ — otázal se sám sebe, cítě, že tato slova mu nic nepovídají. — „A k čemu ten žernov osličí a hlubokost mořská? Ne, to není to: je to nepřesné, nejasné,“ — pomyslil si. Vzpomínal, že již několikráte v životě chtěl čísti evangelium a jak ho vždy nejasnost takových míst odpuzovala. Přečetl ještě 7., 8., 9. a 10. verš o pohoršitelích, o tom, že přijdou na svět, o potrestání věčným ohněm, do něhož hříšníci budou uvrženi, o maličkých a jakýchsi jejich andělích, kteří patří na tvář Otce, kterýž jest v nebesích. „Škoda, že je to tak nesrozumitelné,“ — pomyslil si, — „ale lze pozorovati, že je v tom něco dobrého.“

11. Přišel zajisté Syn člověka, aby spasil to, co bylo zahynulo —

četl dále.

12. Co se vám zdá? Kdyby některý člověk měl sto ovec, a zbloudila by jedna z nich, zdaliž nenechá těch devadesáti devíti, a jda na hory, nehledá té pobloudilé?

13. A nahodí-liť mu se nalézti ji, amen pravím vám, že se raduje nad ní více, než nad těmi devadesáti devíti nepobloudilými.

14. Takť není vůle Otce vašeho, kterýž jest v nebesích, aby zhynul jeden z maličkých těchto.

„Ano, vůlí Otce nebylo, aby zahynuli, a hle, přece hynou po stech, po tisících! Není prostředku k jejich záchraně?“ — pomyslil si Něchljudov.

21. Tedy přistoupiv k němu Petr, řekl: Pane, kolikrát zhřeší proti mně bratr můj, a odpustím jemu? Do sedmi-likrát?

22. I dí mu Ježíš: Nepravím tobě až do sedmikrát, ale až do sedmdesátikrát sedmikrát.

23. A protož podobno jest království nebeské člověku králi, kterýž chtěl počet klásti s služebníky svými.

24. A když počal klásti, podán mu jeden, kterýž byl dlužen deset tisíců hřiven.

25. A když neměl čím zaplatiti, kázal jej pán jeho prodati, i ženu jeho i děti i všecko, což měl, a zaplatiti.

26. Tedy padna služebník ten, klaněl se jemu, řka: Pane, poshověj mi, a všecko zaplatím tobě.

27. I slitovav se pán nad služebníkem tím, propustil ho a dluh jemu odpustil.

28. Vyšed pak služebník ten, nalezl jednoho z spoluslužebníků svých, kterýž mu byl dlužen sto peněz, a chopiv se ho, hrdloval se s ním, řka: Zaplať mi, cos dlužen.

29. Tedy padna spoluslužebník ten k nohám jeho, prosil ho, řka: Poshověj mi, a všecko zaplatím tobě.

30. On pak nechtěl, ale odšed, dal jej do žaláře, dokudž by nezaplatil dluhu.

31. Vidouce pak spoluslužebníci jeho, co se dálo, zarmoutili se velmi; a šedše, pověděli pánu svému všecko, co se bylo stalo.

32. Tehdy povolav ho pán jeho, dí mu: Služebníče zlý, všechen ten dluh odpustil jsem tobě, nebs mne prosil.

33. Zdaliž i ty neměls se smilovati nad spoluslužebníkem svým, jako i já smiloval jsem se nad tebou?…

„Snad všecko tkví jen v tomto?“ — zvolal náhle hlasitě Něchljudov, když pročetl tato slova. A vnitřní, neomylný hlas mu pravil: „Ano, pouze v tom.“

A Něchljudovu přihodilo se to, co se často přihází lidem žijícím duševním životem. Myšlenka, která se mu zdála s počátku zvláštní, paradoxní, ba žertovnou — častěji a častěji nalézajíc v životě potvrzení — objevila se mu náhle tou nejprostší, nepochybnou pravdou. Teď náhle poznal, že jediným, nepochybným prostředkem vystříhati se hrozného zla, jímž trpí lidstvo, je, aby lidé před Bohem cítili svoji vinu a tak poznali svoji neschopnost trestati i napravovati jiné. Bylo mu teď jasno, že všechno to strašné zlo, jehož svědkem byl v žalářích a vězeních, a ta klidná sebedůvěra těch, kteří je páchali, plyne ze snahy uskutečniti nemožnou věc: zlí chtějí napravovati zlo. Hříšníci chtějí napravovati hříšníky a myslí, že toho dosáhnou mechanickým způsobem. Ale ze všeho toho vzešlo pouze to, že ziskuchtiví a leniví lidé, kteří si svolili svým zaměstnáním toto domnělé trestání a napravování, sami se zkazili v míře největší a ustavičně kazí i ty, jež trestají. Bylo mu teď jasno, odkud je všechna ta hrůza, již viděl, a co nutno dělati, aby byla odstraněna. Odpověď, již nemohl najíti, byla táž, kterou dal Kristus Petrovi: všem vždy odpouštěti, bezpočtukráte odpouštěti, protože není lidí, kteří by sami byli nevinni tak, aby mohli trestati nebo napravovati.

„To snad není ani možné, aby to bylo tak prosté,“ — pomyslil si, ale cítil určitě, ač mu to bylo s počátku tak zvláštním, ježto přivykl opaku, — že je to jisté odstranění zla, a to nejen theoretické, ale i praktické. Obvyklá dřívější námitka, co potom dělat se zločinci, nemají-li snad zůstat bez trestu, ho teď již nerozčilovala. Námitka ta měla význam jen tenkráte, kdyby bylo dokázáno, že trest zmenšuje přestupek a že polepšuje vinníky. Je-li však prokázán pravý opak a je-li zřejmo, že není v moci jedněch lidí napravovati druhé, tu nejrozumnější bude, přestanete-li dělat to, co je nejen neprospěšné, ale škodlivé, ba nemravné a kruté. „Po několik století trestáte lidi, jež považujete za zločince. Nuže, jsou vypleněni? Ne, nejsou, nýbrž naopak — jejich počet vzrostl ještě o zločince, kteří se zkazili tresty, a kromě toho o ony zločince — soudce, státní zástupce, vyšetřující soudce, žalářníky — kteří soudí a trestají.“ Něchljudov pochopil, že společnost a pořádek trvá ne tím, že existují tito zákonem ustanovení zločinci, soudící a trestající, ale poněvadž při své zkaženosti lidé přece jen druh druha litují a milují.

Něchljudov doufal, že najde potvrzení této myšlenky v evangeliu, a proto je četl od začátku. Když přečetl horské kázání, jež ho vždy tak dojímalo, po prvé viděl v něm ne abstraktní, krásné myšlenky s většinou nadsazenými a nesplnitelnými požadavky, nýbrž prostá, jasná a v praxi lehce proveditelná přikázání. Kdyby byla zachovávána (což bylo zcela dobře možné), způsobila by jistě překvapující, zcela nový pořádek v lidské společnosti. Násilí, jež Něchljudova vždy tak rozčilovalo, padlo by samo sebou a člověčenstvo dosáhlo by nejvyššího dostupného blaha — království Božího na zemi.

Těchto přikázání bylo pět.

První přikázání (Matouš V., 21. — 26.) hlásalo, že člověk nemá zabíjeti, ba nemá se ani hněvati na svého bratra, nemá nikoho pokládati za špatného, hodného slova „rácha“, a je-li s někým v nepřátelství, má se smířiti dříve, než Bohu přinese dar, t. j. než se bude modliti.

Druhé přikázání (Matouš V., 27. — 32.) hlásalo, že člověk nejenom nemá zcizoložiti, ale má se uvarovati i rozkoše z pohledu na krásnou ženu, a setká-li se s jednou ženou, nemá ji nikdy zraditi.

Třetí přikázání (Matouš V., 33. — 37.) hlásalo, že člověk se nemá k ničemu zapřisáhnouti.

Čtvrté přikázání (Matouš V., 38. — 42.) hlásalo, že člověk nejen nemá požadovati oko za oko, zub za zub, nýbrž nastaviti i druhé líce, když jej někdo udeřil do jednoho, že má odpouštěti urážky, klidně je snášeti a neodepříti, cokoliv by kdo od něho chtěl.

Páté přikázání (Matouš V., 43. — 48.) hlásalo, že člověk nejen nemá nenáviděti a s nepřáteli bojovati, nýbrž milovati, pomáhati a sloužiti jim.

Něchljudov se zahleděl do světla hořící lampy a zamyslil se. Vzpomněl na všecku zvrácenost našeho života a jasně si představil, čím by ten život mohl býti, kdyby byli lidé vychováváni v těchto zásadách, a dávno nepocítěné nadšení naplnilo jeho duši. Jako by po dlouhé námaze a utrpení našel náhle odpočinek a svobodu.

Nespal celou noc a jak se obyčejně stává těm, kdož čítají evangelium, po prvé plně pochopil význam slov mnohokráte čtených a nepochopených. Jako houba vodu, vpíjel to potřebné, vážné a radostné, co se mu v této knize odhalovalo. Vše, co četl, připadalo mu povědomým. Zdálo se, že to potvrzuje a objasňuje, co znal již dávno předtím, ale čeho nemohl si zplna uvědomiti a čemu nevěřil. Teď poznal a uvěřil. Ale nejen to, že lidé, plníce tato přikázání, dosáhnou nejvýše dostupného blaha, teď poznal a věřil, že člověku není třeba ničeho více, než plniti tato přikázání a že jedině v tom je rozumný smysl života lidského. Každá úchylka je chybou, jíž v zápětí následuje trest. Zračilo se to v celém učení a obzvláště jasně a důrazně bylo to vyjádřeno podobenstvím o dělnících na vinici. Dělníci se domnívali, že vinice, kam byli posláni pánem na práci, jest jejich vlastnictvím, že vše, co je na vinici, je určeno pro ně, a že jejich prací jest, aby ve vinici svého života užívali a zabíjeli ty, kdož jim připomínali povinnosti a pána.

„Totéž děláme i my,“ — pomyslil si Něchljudov, — „žijeme v nesmyslném přesvědčení, že jsme sami pány svého života a že je nám dán proto, abychom ho užívali. A to je zřejmě nesprávné. Vždyť, jsme-li sem posláni, tedy z něčí vůle a pro něco. Ale my jsme usoudili, že máme žíti jen své radosti a je zřejmo, že budeme potrestáni, jako bude potrestán dělník, který neplní vůli Pána. Vůle Pána je vyjádřena v těchto přikázáních. A kdyby je lidé plnili, nastalo by království Boží na zemi, a lidé by dosáhli toho nejvýš dostupného blaha.

Hledejte nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a ostatní bude vám přidáno. My však hledáme to ,ostatní‘ a jak je vidět, nenalézáme.

Hle, toť úkol mého života. Sotva je jeden skončen, začíná druhý.“

Od této noci otevřel se Něchljudovu docela nový život. Vstoupil do nových životních směrů a vše, co se mu stalo od těch dob, nabylo pro něj zcela jiného, nebývalého významu.

Čím skončí toto nové období jeho života, ukáže budoucnost.

V Moskvě 12. prosince 1899.