Vzkříšení III

Po nevázaném, přepychovém a zhýčkaném životě posledních šesti let ve městě a po dvou měsících života ve věznici mezi zločinci zdál se Kaťuši ten nynější s politickými vězni při všech těžkostech jejich postavení velmi pěkným. 20-30tiverstové pochody při dobré stravě a jednodenním oddechu po dvoudenní chůzi ji fysicky posilovaly; styky s novými druhy odkrývaly jí nové životní zájmy, o kterých neměla ani potuchy.

Takových podivuhodných, jak říkala, lidí, jako byli ti, s nimiž teď šla, až dosud nepoznala, ba nedovedla si je ani představiti. „Hle, plakala jsem,“ — řekla si, — „že mne odsoudili. A na věky jsem za to povinna Bohu díky. Poznala jsem to, čeho za celý svůj život bych byla nepoznala.“ Kaťuša velmi lehce a bez námahy pochopila zásady, jimiž se řídili tito lidé, a jako žena z lidu úplně s nimi sympatisovala. Pochopila, že tito lidé šli do boje za lid proti pánům. To, že ač sami páni, obětovali své výhody, svobodu a život za lid, budilo v ní úctu a nadšení.

Byla nadšena všemi svými novými druhy, nejvíce však Marií Pavlovnou. Přímo ji milovala zvláštní zbožnou, zanícenou láskou. Překvapovalo ji to, že tato krásná dívka, z bohatého generálského domu, mluvící třemi jazyky, počínala si jako obyčejná dělnice, rozdala vše, co jí posílal bohatý bratr, a nosila obuv i šaty docela prosté a chudé, nedbajíc pranic na svůj zevnějšek. A hlavně ta vlastnost, že se nechtěla nikdy líbiti, naplňovala Maslovou údivem a vábila ji. Věděla, že Marie Pavlovna ví, ba že je jí příjemné věděti, že je krásná, ale nejen že se z toho neradovala, nýbrž bála se mužů, ba cítila přímo odpor proti lásce a strach před ní. Její přátelé-muži to věděli a proto, ač k ní cítili náklonnost, přece se neopovážili ji projeviti a jednali s ní jako s kamarádem-mužem. Ale cizí muži na ni často dotírali. Před těmi ji chránila, jak sama říkala, velká fysická síla; byla na ni zvlášť hrda.

— Jednou, — vyprávěla se smíchem, — přitočil se ke mně na ulici jakýsi pán a za nic nechtěl odejít; zatřásla jsem s ním tak, že se až polekal a utekl.

Revolucionářkou se stala proto, že již od dětství cítila odpor k panskému životu a milovala život prostých lidí. Kárali ji vždycky za to, že bývá více v čeledníku, v kuchyni, v konírně než v saloně.

— Ale mně bylo s kuchařkami a kočími veselo a s našimi pány a dámami nudno, — vyprávěla. — Potom, když jsem nabyla rozumu, poznala jsem, že náš život je úplně špatný. Matky jsem neměla, otce jsem nemilovala; v devatenácti letech utekla jsem s přítelkyní z domu a vstoupila za dělnici do továrny.

Později vystoupila Marie Pavlovna z továrny a žila na vsi, potom přijela do města, a v bytě, v němž se nalézala tajná tiskárna, byla zatčena a odsouzena k nuceným pracím.

Sama to nikdy nevyprávěla, ale Kaťuša dověděla se od jiných, že byla odsouzena proto, že vzala na se výstřel, který při prohlídce v temnotě vypálil jeden z revolucionářů.

Od té doby, co ji Kaťuša poznala, viděla, že Marie Pavlovna, ať byla kdekoliv a za jakýchkoli okolností, nikdy nemyslela na sebe, ale vždycky se starala jen o to, jak by posloužila, pomohla jiným v maličkostech i ve velkých věcech. Jeden z nynějších jejích druhů, Novodvorov, žertem se o ní vyjádřil, že pěstuje sport milosrdenství. A bylo to pravda. Všechen zájem jejího života, jako zájem lovce najíti zvěř, směřoval k tomu, aby našla příležitost posloužiti jiným. A tento sport přešel ve zvyk, stal se jejím denním zaměstnáním. Konala to tak prostě, že všichni, kdož ji znali, už si toho ani nevážili, ale žádali to.

Když se k nim Maslová dostala, Marie Pavlovna pocítila k ní odpor a ošklivost. Kaťuša to postřehla. Ale potom též postřehla, že Marie Pavlovna se přemohla a je k ní obzvlášť dobrá a laskavá. Dobrota a laskavost této neobyčejné bytosti tak pohnuly Maslovou, že se jí oddala celou duší, bezděky přijímajíc její názory a ve všem ji napodobujíc.

Obě ženy sbližoval kromě toho ještě odpor k fysické lásce. Jedna ji nenáviděla, protože zakusila všechnu její hrůzu; druhá jí nezakusila, ale dívala se na ni jako na něco nepochopitelného, odporného a urážejícího lidskou důstojnost.