ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov se probudil, když vozkové už dávno odjeli. Do pokoje přišla oznámit hospodyně, utírajíc si po čaji šátkem tlustou šíji, že voják přinesl ze stanice lístek. Byl od Marie Pavlovny. Psala mu, že onemocnění Krylcova je vážnější než myslili. „Jednu chvíli chtěli jsme jej zdržeti a zůstati s ním, ale nedovolili nám to, a tak jej vezeme s sebou. Bojíme se toho nejhoršího. Zařiďte to v městě tak, aby, nechají-li ho tam, nechali u něho někoho z nás. Bude-li třeba, abych se za něho provdala, jsem samozřejmě ochotna.“

Něchljudov poslal hocha na stanici pro koně a rychle složil zavazadla. Ještě nedopil ani druhé sklenice, když poštovská trojka, zvoníc rolničkami a rachotíc koly po zmrzlém blátě jako po dláždění, přijela k zápraží. Zaplatil hospodyni, spěšně vyšel a usedl do povozu. Poručil jeti co nejrychleji; chtěl dohoniti transport. Kousek za vraty vesnické ohrady dohonil vozy s nemocnými a se zavazadly, které drkotaly po tajícím zmrzlém blátě (důstojníka neviděl — odjel napřed). Vojáci, patrně napilí, šli vzadu a po stranách a vesele hovořili. Vozů bylo mnoho. V předních namačkáni po šesti seděli slabí obyčejní trestanci, v zadních třech jeli po třech na sedadle političtí trestanci. Na nejzadnějším seděl Novodvorov, Grabcevá a Kondraťjev, na druhém Rancevová, Nabatov a slabá reumatická žena, již postoupila Marie Pavlovna své místo. Na třetím ležel v poduškách a na seně Krylcov. Vedle něho seděla Marie Pavlovna. Něchljudov zastavil u tohoto vozu svého vozku a přiblížil se ke Krylcovu. Opilý strážný zamával na Něchljudova rukou, ale on toho nedbal, popošel k vozu a drže se žebřiny, kráčel vedle. Krylcov v beránčím kožichu i čepici, s ústy šátkem zavázanými, byl ještě přepadlejší a bledší. Jeho překrásné oči byly zvlášť veliké a lesklé. Houpal se slabě na nerovné cestě, hleděl upřeným zrakem na Něchljudova a na otázku po zdraví zavřel oči a hněvivě zavrtěl hlavou. Všechna jeho energie byla patrně vyčerpána obtížným otřásáním vozu. Marie Pavlovna seděla na druhé straně. Vyměnila s Něchljudovem významný pohled, vyjadřující všechno její znepokojení, a potom vesele zahovořila:

— Je vidět, že se důstojník trochu zastyděl, — křičela, aby ji Něchljudov při rachotu kol mohl slyšeti — Buzovkinovi sňali ruční pouta. Nese sám děvčátko. Jde s ním Káťa a Simonson a místo mne Věročka.

Krylcov řekl něco, čemu nebylo rozuměti. Ukázal na Marii Pavlovnu, zachmuřil se a patrně zadržuje kašel, zakýval hlavou. Něchljudov se k němu naklonil, aby lépe slyšel. Krylcov vyprostil ústa ze šátku a zašeptal:

— Teď je mi mnohem lépe. Jen abych nenastydl.

Něchljudov kývl přisvědčivě hlavou a vyměnil pohled s Marií Pavlovnou.

— Co dělá problém tří těles? — zašeptal ještě Krylcov a smutně, těžce se usmál. — Pravda, to je těžké řešení?

Něchljudov nepochopil. Marie Pavlovna mu vysvětlila, že je to známý matematický problém stanoviti poměr tří těles: slunce, měsíce a země a že Krylcov žertem jej přirovnal k Něchljudovu, Kaťuši a Simonsonu. Krylcov přikývl na znamení, že Marie Pavlovna správně vysvětlila jeho žert.

— Já to nemohu rozřešiti, — řekl Něchljudov.

— Dostal jste můj lístek, vyřídíte to? — zeptala se Marie Pavlovna.

— Ano, — řekl Něchljudov a když zpozoroval na Krylcově tváři nespokojenost, odešel ke svému povozu a usedl na proseděné sedadlo. Přidržoval se rukou vozu, jenž jím házel po hrbolech neuježděné cesty a předjížděl na verstu roztažený zástup lidí v šedých pláštích a kožíšcích, s řetězy na nohou a v ručních poutech. Na druhé straně uviděl modrý Kaťušin šátek, černý kabát Věry Jefremovny a Simonsonovu kazajku, pletenou čapku a bílé vlněné punčochy, jako u sandálů obvázané řemínky. Simonson šel mezi ženami a cosi vášnivě vyprávěl.

Když ženy spatřili Něchljudova, pozdravily a Simonson vítězně nadzdvihl čapku. Něchljudov neměl, co by jim odpověděl a proto nezastavil a předejel je. Vozka dostal se opět na rovnou cestu a jel ještě rychleji. Byl však ustavičně nucen sjížděti s cesty, aby se vyhnul jedoucím nákladním vozům.

Cesta, rozjetá hlubokými kolejemi, vinula se nyní temným jehličnatým lesem, zpestřeným jasným žlutým listím bříz a jehličím modřínů. Na poloviční cestě ke druhé stanici les končil a po stranách prostíraly se „jelany“ (pole), a za nimi objevily se zlaté kříže a báně kláštera. Den se úplně vyjasnil, mračna zmizela, slunce vystoupilo nad les a mokré listí, louže, báně a kříže kostela se na slunci jasně zaleskly. Vpředu napravo v modravé dáli rýsovaly se daleké hory. Trojka vjela do veliké předměstské vesnice. Ulice byla plna lidu: Rusů i domorodců v podivných čapkách a pláštích. Opilí i střízliví mužíci a ženy tlačili se a hlučeli u krámů, hospod, kořalen a vozů. Bylo pozorovati blízkost města.

Kočí švihl pravého náručního koně a přitáhl mu uzdu. Usedl na kozlíku tak, aby mu oprati přišly napravo, furiantsky projel širokou ulicí a nezadržuje běh, popojel k řece, pres kterou se přejíždělo na prámu. Prám byl právě uprostřed dravé řeky a vracel se s druhého břehu. Čekalo tu již asi dvacet povozů. Něchljudov nemusil dlouho čekati. Prám zajel vysoko proti proudu a nesen pak dravými vodami, brzy přirazil k bednění přístaviště.

Vysocí, širokoramenní, svalnatí a mlčenliví převozníci v kožíšcích a vysokých sibiřských botách, obratně naučeným pohybem vyhodili provazy a upevnili je na kolech. Potom odstranili závory, vypustili vozy a naloďovali čekající. Řadili je i koně, plašící se pohledem na vodu, hustě vedle sebe. Rychlá široká řeka tepala boky loděk patřících k prámu a napínala provazy. Když byl prám plný a Něchljudovův povoz s vypřaženými koňmi, stisknutý ostatními povozy se všech stran, stál u jednoho kraje, převozníci uzavřeli závory a nedbajíce proseb těch, kteří se již nevešli, odvázali provazy a odstrčili prám.

Na prámu bylo ticho. Bylo slyšeti jen kroky převozníků a dupot přešlapujících koní.