ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Od Nižního Novgorodu do Permi podařilo se Něchljudovu viděti Kaťuši jen dvakráte: jednou v Nižním Novgorodě, než nalodili trestance na vězeňskou loď, a po druhé v Permi v kanceláři věznice. Při obou těchto setkáních byla zamlklá a popudlivá. Na otázku, je-li jí dobře a nepotřebuje-li něčeho, odpověděla vyhýbavě a rozpačitě, s tím, jak se mu zdálo, nepřátelsky vyčítavým tónem, jak jej již dříve odbývala. A tato její zasmušilá nálada, jež byla vyvolána stálým obtěžováním mužů, Něchljudova trápila. Bál se, aby pod vlivem těžkých a znemravňujicích poměrů, v nichž žila během cesty, znovu neupadla do dřívějšího stavu a do zoufalství, v němž byla tak podrážděnou a mnoho kouřila i kořalky pila, aby zapomněla. Ale nemohl jí pomoci, poněvadž po celou první dobu cesty jí ani neviděl.

Teprve když byla zařaděna k politickým vězňům, přesvědčil se, jak bezdůvodné byly jeho obavy. Při každém novém setkání pozoroval na ní vždy patrnější vnitřní změnu, po jaké u ní tak toužil. Při prvním setkání v Tomsku byla Maslová opět takovou jako před odjezdem. Když jej uviděla, nezamračila se, ani nebyla v rozpacích, nýbrž naopak radostně a prostě jej přivítala, děkujíc mu za vše, co pro ni učinil, zejména za to, že ji přeložili k lidem, s nimiž žila teď.

Po dvouměsíčním pochodu s transportem její duševní proměna byla patrna i na jejím zevnějšku. Zhubla, osmahla a jakoby zestarala; na spáncích a kolem úst ležely vrásky; nespouštěla vlasy na čelo, nýbrž ovazovala hlavu šátkem; ani v šatech, ani v účesu, ani v chování nebylo už dřívějšího koketství. A tato přeměna, která neustále pokračovala, působila Něchljudovu zvláštní radost.

Zaujal jej vůči ní pocit, jakého nikdy předtím nezakusil. Neměl nic společného s prvním poetickým opojením, tím méně se smyslným zamilováním, jež následovalo po onom, ba ani ne s vědomím vykonané povinnosti, spojeným se samolibostí, když se po soudu rozhodl oženiti s Maslovou. Byla to táž prostá lítost a nežnost, jakou pocítil po prvé při jejich shledání ve vězení a později ješte silněji po událostech v nemocnici, kdy přemohl svůj odpor a odpustil jí domnělou historii s felčarem, jejíž nepravdivost se potom vysvětlila. Rozdíl byl ten, že tehdy to byl pocit jen časový, kdežto nyní se stal trvalým. Ať přemýšlel o čemkoliv, ať dělal cokoliv, naplňoval ho ustavičné tento pocit lítosti a něžnosti nejen vůči ní, ale vůči všem lidem.

Otevřel v srdci Něchljudova pramen lásky, jenž nemohl dříve nalézti východu. Teď však plynul ke všem lidem, se kterými se Něchljudov stýkal.

Během celé cesty byl Něchljudov v nadšené náladě, v níž bezděky měl účastenství se všemi lidmi a jevil pozornost ke všem, od kočího a strážného po správce věznice a gubernátora, s nimiž bylo mu jednati.

V té době po zařadění Maslové k politickým trestancům seznámil se Něchljudov s mnohými z nich, nejprve v Jekatěrinburku, kde byli volně ubytováni ve veliké cele, a potom cestou s pěti muži a čtyřmi ženami, ke kterým byla přidělena Maslová.

Tyto známosti s politickými vyhnanci změnily úplně jeho názor o nich.

Od počátku revolučního hnutí v Rusku a zejména po 1. březnu^[4] cítil Něchljudov k revolucionářům nepřátelství a pohrdal jimi. Odpuzovala jej především krutost a tajemnost prostředků, jichž užívali v boji proti vládě, hlavně krutost vražd, jež vykonali, a potom byl mu protivný jim všem společný rys povahy: veliké sebevědomí. Ale když je poznal blíže a všecko to, co často bez viny zakusili od vlády, viděl, že mohli býti jinými.

Třebaže útrapy, jimž byli vydáni tak zvaní obyčejní trestanci, byly hrozné, přece jen s nimi jednali před odsouzením i po něm jakž takž podle zákona; ale u politických nebylo po takovém jednání ani stopy. Něchljudov viděl to v případě Šustovové a potom na mnohých a mnohých svých nových známých. Jednali s nimi tak, jako když se ryby loví v síti: vytáhne se na břeh vše, co se chytí, a potom se vyberou jen ty veliké a o drobotinu se nikdo nestará; ta hyne a zlekne na břehu. Tak i oni chytali sta takových nevinných, vládě naprosto neškodných lidí a zavírali je někdy na dlouhá léta do vězení, kde dostávali souchotiny, zešíleli nebo sami se vraždili. Drželi je tam pouze proto, že nebylo příčiny k jejich propuštění, kdežto ve vězení mohli se hoditi k vysvětlení leckteré otázky při vyšetřování. Osud všech těchto, často i se stanoviska vlády nevinných lidí závisel na libovůli, dlouhé chvíli nebo náladě četnického nebo policejního důstojníka, tajného, státního zástupce, vyšetřujícího soudce, gubernátora nebo ministra. Nudil-li se takový úředník nebo chtěl-li se vyznamenati — zatýkal a podle své nálady nebo nálady svých představených zatčené buď uvěznil anebo propustil. A vyšší představený rovněž tak, chtěl-li se vyznamenati nebo podle poměru, v jakém byl k ministru, poslal je kraj světa nebo držel v samovazbě nebo odsoudil do vyhnanství, k nuceným pracím, k smrti nebo propustil, když jej poprosila nějaká dáma.

Jednali s nimi jako na vojně, a oni přirozeně užívali těchže prostředků, kterých se užívalo proti nim. A jako vojáci bojují pod vlivem všeobecného mínění, které před nimi zločinnost jejich skutků neskrývá, ba naopak líčí je jako znamenité, jako hrdinné, — tak i politické vězně obklopovala sympatie jejich přátel, při níž kruté činy, konané s nebezpečím ztráty svobody, života a všeho, co je člověku drahé, nepřipadaly jim špatnými, nýbrž hrdinnými. Tím si Něchljudov vysvětlil podivuhodný zjev, že povahou mírní lidé, kteří nedovedli způsobiti nikomu bolest, ba ani se podívati na utrpení živých bytostí, klidně se připravovali k vraždě a téměř všichni v ní viděli jen sebeobranu a tuto cestu k dosažení vyšších cílů obecného blaha uznávali za zákonnou a spravedlivou. Mínění o velké důležitosti, kterou přikládali své věci a tím i sobě, plynulo přirozeně z toho významu, který jim přikládala vláda, a též z krutosti trestů, jimiž je pronásledovala. Museli míti o sobě takové vysoké mínění, aby mohli snášeti vše to, co trpěli.

Když je Něchljudov poznal blíže, přesvědčil se, že to nebyli jen samí zločinci, jak si je mnozí představovali, a také ne hrdinové, za jaké je někteří jejich přátelé pokládali. Byli to obyčejní lidé. A jako všude byli mezi nimi lidé dobří, špatní i prostřední. Někteří stali se revolucionáři proto, že cítili povinnost bojovati proti současnému zlu, ale byli i takoví, kteří jednali z egoistických, ctižádostivých pohnutek; většina však byla svedena jednak Něchljudovu známou z vojenských dob touhou po dobrodružství, jednak rozkoší pohráti si se svým životem, pocity, jež jsou vlastní i obyčejné energické mládeži. Od obyčejných lidí lišili se (a to ve svůj prospěch) jen tím, že jejich mravní požadavky byly vyšší. Za svoji povinnost pokládali zdrželivost, přísný život, pravdivost, nezištnost, ochotu obětovati vše, ba i život za společnou věc, a proto ti z nich, kteří vynikali nadprůměrně, představovali přímo vzor vzácné mravní výše; ti, kteří zůstávali pod průměrem, stáli mnohem níže, přetvařovali se, byli často nepravdiví, ba i samolibí i hrdí. Tak se stalo, že Něchljudov některé své nové známé si nejen vážil, ale je i miloval, k druhým pak byl více než lhostejný.