ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když přišly blíže, spatřily toto: důstojník, silný člověk s dlouhými, světlými kníry, mnul si zamračeně levou rukou dlaň pravé po políčku, který dal trestanci, a bez ustání neslušně a hrubě nadával. Před ním stál dlouhý, suchý trestanec v krátkém plášti a ještě kratších kalhotách, s oholenou na půl hlavou. Držel v jedné ruce pronikavě křičící děvčátko, zabalené do šátku, a druhou si otíral do krve rozbitou tvář.

— Já tě (neslušná nadávka) naučím odmlouvat (opět nadávka); ženským ji dáš, — křičel důstojník. — Navlékněte mu je.

Důstojník totiž žádal, aby dali ruční pouta obščestvenníku,^[1] který šel do vyhnanství a po celou cestu nesl na rukou děvčátko, jež mu zanechala žena, zemřelá v Tomsku v horečce. Trestancova výmluva, že by pak nemohl nésti dítě, podráždila špatně naladěného důstojníka tak, že jej zbil.

Proti trestanci stál strážný a jiný, ramenatý trestanec s černou bradou, s řetězem připevněným na jedné ruce. Hleděl úkosem, zamračeně na důstojníka a čekal, až s ním spojí ve dvojici trestance s děvčátkem. Důstojník opakoval strážnému rozkaz, aby vzal děvčátko. Mezi trestanci ozývalo se stále hlasitější reptání.

— Jdeme už od Tomska a neměl jich, — bylo slyšeti chraplavý hlas ze zadních řad.

— To není štěně, ale dítě!

— Co si má počít s děvčátkem?

— To není v předpisech! — řekl kdosi.

— Kdo to byl? — vzkřikl důstojník jako uštknutý, vrhaje se mezi zástup. — Já ti ukáži předpisy! Kdo to řekl? Ty? Ty?

— Všichni to říkali. Protože… — řekl malý, širokolící trestanec.

Nedomluvil. Důstojník oběma rukama začal jej bít do tváře.

— Vy se chcete bouřit? Já vám ukáži, jak se to dělá. Postřílím vás jako psy. Ještě mi za to poděkují. Vezmi to děvče!

Dav utichl. Zoufale křičící děvčátko vyrval jeden strážný a druhý začal upevňovati pouta otci-trestanci, který pokorně nastavil ruku.

— Dones ji ženským, — vzkřikl důstojník na strážného, připínaje si šavli.

Děvčátko, celé zrudlé od pláče, snažilo se vyprostiti ručky ze šátku a bez přestání křičelo. Z davu vystoupila Marie Pavlovna a popošla ke strážnému.

— Pane důstojníku, dovolte, já je ponesu.

Strážný s děvčátkem se zastavil.

— Kdo jsi? — zeptal se důstojník.

— Jsem politická.

Krásná tvář Marie Pavlovny s překrásnýma, velikýma očima (všiml si jich už při přejímání) patrně účinkovala na důstojníka. Mlčky se na ni podíval, jako by o něčem uvažoval.

— Mně je to jedno, neste, chcete-li. Vám je jich lehko litovat, ale kdyby utekl, kdo za to bude odpověden?

— Jakpak by s děvčátkem utíkal? — řekla Marie Pavlovna.

— Nemám kdy se s vámi bavit. Berte, chcete-li.

— Poroučíte, abych je odevzdal? — zeptal se strážný.

— Odevzdej.

— Pojď ke mně, — řekla Marie Pavlovna, vábíc dítě.

Ale děvčátko, natahujíc se z rukou strážného po otci, křičelo dále a nechtělo k ní jíti.

— Počkejte, Marie Pavlovno, ona půjde ke mně, — řekla Maslová, vyjímajíc preclík z uzlíku.

Děvčátko Maslovou již znalo a když uvidělo její tvář a preclík, šlo k ní.

Vše utichlo. Otevřeli vrata, transport vystoupil ven, seřadil se, strážní znovu přepočetli trestance. Uložili, přivázali uzly, usadili slabé. Maslová s děvčátkem na rukou postavila se mezi ženy vedle Fedosji. Simonson, který po celou dobu vše pozoroval, přistoupil velkými, pevnými kroky k důstojníku. Důstojník dával právě poslední rozkaz a usedal do svého cestovního vozu.

— Špatně jste jednal, pane důstojníku, — řekl Simonson.

— Jděte na své místo, to není vaše věc.

— Moje věc je, abych vám to řekl, a já vám říkám, jednal jste špatně, — opakoval Simonson, hledě upřeně důstojníkovi do tváře zpod svého hustého obočí.

— Hotovo? Četo, pochodem v chod! — vzkřikl důstojník, nevšímaje si Simonsona a chopiv se ramene vozky-vojáka, vlezl do vozu. Transport se hnul a roztáhl na blátivé, rozježděné cestě, ohraničené po stranách příkopy a vinoucí se středem lesa…