ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jeden z příchozích byl nevysoký, vyhublý mladý muž v soukenném kožíšku a vysokých botách. Šel lehce a rychle a nesl dva velké kouřící čajníky s horkou vodou, přidržuje pod ramenem do šátku zavinutý chléb.

— Hleďme, i náš kníže se ukázal! — řekl, stavě čajník mezi koflíky a podávaje Maslové chléb. — Moc dobré věci jsme nakoupili, — pokračoval, snímaje kožíšek a házeje jej přes hlavy do kouta na pryčnu. — Marcel koupil vejce a mléko; to budeme hodovat. A Kyrilovna pěstuje zase svoji estetickou čistotu, — řekl s úsměvem, hledě na Rancevovou. — No, ale teď zavař čaj, — obrátil se k ní.

Z celého zevnějšku tohoto člověka: z jeho pohybů, hlasu, pohledu vanula bodrost a veselost. Druhý z příchozích, též nevysoký, vyhublý, s nápadně vystouplými kostmi v šedém obličeji, s krásnýma, zelenavýma, daleko od sebe položenýma očima a tenkými rty — měl naopak mračné a unylé vzezření. Na sobě měl starý, vatovaný svrchník a boty s kalošemi. Nesl dva hrnečky a dva tujesy. Postavil před Rancevovou svoje břímě a uklonil se Něchljudovu, prohýbaje šíji tak, aby na něj mohl hleděti. Potom mu neochotně podal zpocenou ruku a pomalu rozestavoval potraviny, jež vyjímal z košíku.

Oba tito političtí trestanci byli muži z lidu. První byl sedlák Nabatov, druhý — tovární dělník Marcel Kondraťjev. Marcel účastnil se revolučního hnutí už od 35tého roku svého věku, Nabatov od 18tého. Nabatov přišel pro své vynikající schopnosti z vesnické školy na gymnasium, po dobu svých studií vydržoval se hodinami a ukončil studie s vyznamenáním. Ale na universitu nevstoupil; již v VII. třídě se rozhodl, že půjde mezi lid, z něhož vyšel, aby vzdělával své zanedbané bratry. Tak také učinil. S počátku přijal místo písaře ve velké vesnici, ale brzy byl zatčen, protože čítal sedlákům knížky a zřídil jim konsumní a výrobní spolek.

Po prvé jej věznili osm měsíců a po propuštění tajně střežili. Jsa svoboden, odejel ihned do jiné gubernie, do jiné vesnice, usadil se tam jako učitel a působil jako dříve. Opět jej zatkli a tentokráte věznili rok a dva měsíce. Ve vězení se jeho názory ještě více ustálily.

Po druhém uvěznění byl vypovězen do permské gubernie. Utekl. Opět jej zatkli, věznili sedm měsíců a vypověděli do archangelské gubernie. Zase utekl a opět byl zatčen a odsouzen do vyhnanství do jakutského kraje. Tak ztrávil polovici mužných let ve vězení a ve vyhnanství. Všechny tyto příhody ani dost málo ho nermoutily, ba ani jeho energii neoslabily, nýbrž spíše ji roznítily. Byl to člověk-nezmar, s výborným zažívacím ústrojím, vždy činný, veselý a bodrý. Nikdy ničeho nelitoval a pro dalekou budoucnost nepřipravoval, ale celým svým rozumem, obratností a praktičností působil v přítomnosti. Když byl na svobodě, pracoval k cíli, který si vytkl, totiž vzdělati a sjednotiti pracující, zejména rolnický lid; když byl uvězněn, pracoval rovněž tak energicky a prakticky na spojení s vnějším světem a na upravení v daných poměrech nejlepšího způsobu života pro sebe i pro svůj kroužek. Především byl to člověk společenský. Pro sebe snad nepotřeboval ničeho, se vším se spokojil, ale pro své druhy žádal mnoho a dovedl pracovati fysicky i duševně, neskládaje rukou, bez spánku, bez jídla. Jako sedlák byl pracovitý, ostrovtipný, obratný, přirozeně zdrženlivý a zdvořilý, šetrný k citům i k mínění jiných. Stará jeho matka, negramotná selka, velice pověrčivá vdova, byla ještě na živu a Nabatov jí pomáhal a když byl na svobodě, navštěvoval ji. Za svého pobytu doma vpravil se do drobností jejího života, pomáhal jí v práci a stýkal se i dále s bývalými vesnickými kamarády z dětství: kouřil s nimi ťuťun^[9] v psí nožce,^[10] zápasil pěstí, vykládal jim, jak jsou všichni klamáni, a že je jejich povinností vyprostiti se z klamu, v němž je drží. Když přemýšlel a mluvil o tom, co poskytne revoluce lidu, vždy si představoval lid, ze kterého sám vyšel, v témže ovzduší, ale s půdou a bez pánů a úředníků. Revoluce podle jeho názoru nesmí zraditi základní formy národního života, — v tom se shodoval s Novodvorovem a jeho stoupencem, Marcelem Kondraťjevem, — revoluce nesmí podle jeho mínění rozbořiti celou budovu, jenom jinak rozděliti vnitřní místnosti krásné, pevné, ohromné, jím horoucně milované staré budovy.

V náboženských názorech byl též typickým sedlákem: nikdy nepřemýšlel o metafysických otázkách, o počátku všeho počátku, o posmrtném životě. Bůh byl pro něj, jako pro Araga, hypotésou, které dosud neměl příležitosti potřebovat. Nezajímalo jej, jak povstal svět, zda tak, jak hlásal Mojžiš či Darwin. Darwinismus, jenž se jeho přátelům zdál tak důležitým, byl pro něho právě takovou hříčkou fantasie, jako stvoření v šesti dnech.

Nezajímalo jej, jak povstal svět, a to proto, že otázka, jak na něm nejlépe žíti, byla pro něho přednější. O budoucím životě též nikdy nepřemýšlel. V hloubi duše choval po předcích zděděné, pevné, ustálené přesvědčení, společné všem zemědělcům, že jako ve světě rostlin a zvířat nic se neztratí, ale ustavičně přechází z jedné formy do druhé, — hnůj v zrno, zrno ve slepici, pulec v žábu, housenka v motýle, žalud v dub, — tak i člověk nemizí, nýbrž pouze se mění. Věřil tomu a proto bodře, ba i vesele díval se vždy smrti vstříc a pevně snášel utrpení, jež k ní vede. O svých zásadách nerad mluvil; ani to neuměl. Rád pracoval a byl vždy zaneprázdněn praktickými věcmi a nabádal k tomu též i soudruhy.

Trestanec Marcel Kondraťjev byl sice také prostý člověk z lidu, ale jiného druhu. Pracoval již od patnácti let a začal kouřit a pít, aby zahlušil temný pocit, že mu bylo ublíženo. Tento pocit měl po prvé, když jej jako dítě přivedli na Štědrý den ke stromečku, vystrojenému ženou továrníka, kde jemu a jeho kamarádům darovali kopějkovou píšťalku, jablko, pozlacený ořech a fík a dětem továrníka — hračky, které mu připadaly jako kouzelné dary čarodějky a stály, jak se potom dověděl, 50 rublů. Bylo mu 20 let, když do jejich továrny vstoupila jako dělnice známá revolucionářka. Tato postřehla vynikající schopnosti Kondraťjeva, dávala mu knihy i brožury a líčila mu jeho postavení a jeho příčiny a též prostředky, jak je zlepšiti. Když si pomyslil, že by mohl z této poroby vysvobodit sebe a druhé, zdála se mu tato nespravedlnost ještě krutější a hroznější než dříve a vášnivě zatoužil nejen po osvobození, ale i po potrestání těch, kdož páchají a chrání tuto hrubou nespravedlnost. Možnost toho poskytovaly, jak mu bylo dokázáno, vědomosti, a Kondraťjev vrhl se vášnivě na učení. Bylo mu sice nejasno, jak lze uskutečniti sociální ideály pomocí vědy, nicméně věřil, že, jako mu odkryly nespravedlnost jeho postavení, tak také ji napraví. Kromě toho vědění povznášelo jej ve vlastních očích nad jiné lidi. Proto přestal pít a kouřit a všechen svůj volný čas, jehož mu, když jej udělali skladníkem, zbývalo mnohem více, věnoval učení.

Revolucionářka jej učila a byla překvapena podivuhodnou schopností, s níž nenasytně hltal všechny vědomosti. Ve dvou letech naučil se počtům, měřictví, dějepisu, který zvlášť si zamiloval, a přečetl všechnu uměleckou, kritickou a hlavně socialistickou literaturu.

Revolucionářku zatkli a s ní i Kondraťjeva, poněvadž našli u něho zakázané knihy. Uvěznili jej a potom vypověděli do vologodské gubernie. Tam se seznámil s Novodvorovem, přečetl ještě mnoho revolučních knih, vše si zapamatoval a ještě více se upevnil v socialistických názorech. Po odpykání trestu vyvolal velkou dělnickou stávku, jež skončila rozbořením továrny a smrtí ředitele. Byl zatčen a odsouzen ke ztrátě občanských práv a opět do vyhnanství.

K náboženství choval se rovněž tak negativně, jako k tehdejšímu hospodářskému systému. Když pochopil strojenost víry, v níž vyrostl, zbavil se jí s počátku se strachem a s úsilím, ale potom s pravým nadšením, a z pomsty za klam, v němž udržovali jej i jeho předky, tropil si ustavičně jedovaté, zlobné úsměšky z popů a z náboženských dogmat.

Byl skoro asket, spokojil se s málem a jako každý, kdo od malička pracuje, byl silný a dovedl lehce vykonati mnoho jakékoliv fysické práce. Nade všecko vážil si prázdných chvil, za nichž ve vězení i na stanicích pokračoval v učení. Teď studoval první svazek Marxe a s velikou pečlivostí, jako poklad, ukrýval jej ve svém uzlu. K soudruhům choval se zdrženlivě, lhostejně, vyjímaje Novodvorova, jemuž byl zvlášť oddán a jehož výroky přijímal jako nezvratnou pravdu.

K ženám, které považoval za překážku všech důležitých prací, cítil nepřekonatelné pohrdání. Ale Maslovou litoval a byl k ní laskav. Viděl v ní příklad exploatace nižší třídy třídou vyšší. Ani Něchljudova neměl proto rád. Nerad s ním hovořil a když jej Něchljudov potkal a podával mu ruku, netiskl mu ji; dovolil jen, aby tak učinil Něchljudov.