ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— Co tomu říkáte? — pravila Marie Pavlovna. — Je zamilovaný, až po uši zamilovaný. To bych nikdy nečekala, že by se Vladimír Simonson zamiloval takovou hloupou chlapeckou láskou. Je to zvláštní a mám-li říci pravdu, zarmucující, — zakončila s povzdechem.

— A co Káťa? Jak ona na to hledí? — zeptal se Něchljudov.

— Ona? — Marie Pavlovna se odmlčela, chtějíc patrně co nejsprávněji odpověděti na otázku. — Ona? Nehledě na její minulost, jest od přírody nejmravnější povaha a tak dokonale cítí… miluje vás, poctivě miluje a je šťastna, že vám může prokázati aspoň negativní dobro — nepřipoutati vás k sobě. Pro ni byl by sňatek s vámi hrozným pádem, horším všeho předcházejícího, a proto nikdy nesvolí. A při tom vaše přítomnost ji znepokojuje.

— Tak co — mám odejít? — řekl Něchljudov.

Marie Pavlovna se usmála svým milým dětským úsměvem.

— Ano, částečně.

— Jak to — částečně?

— Špatně jsem se vyjádřila. Dále jsem vám chtěla říci, že ona asi vidí bláhovost jeho nadšené lásky (on jí nic nepovídal) a že jí to jednak lichotí, jednak se toho bojí. Vy víte, že nejsem v této věci kompetentní, ale zdá se mi, že s jeho strany je to zcela obyčejný mužský cit, třebaže maskovaný. Říká, že tato láska probouzí v něm energii a že je to láska — platonická. Ale jsem přesvědčena, že i když je to — zvláštní láska, přece jen v ní jistě spočívá mrzkost… Jako u Novodvorova s Ljubočkou.

Marie Pavlovna uchýlila se od otázky a rozhovořila se o svém oblíbeném thematě.

— Co tedy mám dělat? — otázal se Nechljudov.

— Myslím, že jí to musíte říci. Lépe, bude-li vše jasné. Promluvte s ní, zavolám ji. Chcete? — řekla Marie Pavlovna.

— Prosím, — pravil Něchljudov a Marie Pavlovna vyšla.

Zvláštní pocit naplnil Něchljudova, když zůstal sám v malinké cele a slyšel tiché, občas stenáním přerývané dýchání Věry Jefremovny a hlasitý hovor trestanců, ustavičně se ozývající za oběma dveřmi.

To, co chtěl Simonson, zbavovalo jej povinnosti, která ve chvilkách slabosti zdála se mu těžkou a hroznou. Při tom však pociťoval i něco nepříjemného a bolestného. Cítil, že návrh Simonsonův ruší výjimečnost jeho činu, zmenšuje v očích jeho i cizích lidí cenu oběti, kterou přinášel: jestliže člověk tak dobrý, ničím k ní nepoutaný, přeje si spojiti s ní svůj osud, jeho vlastní obět není už tak významná. Byla to možná též žárlivost: přivykl tak její lásce, že nemohl připustiti, aby si mohla zamilovati jiného. Byl tím zmařen plán společného jejich života po dobu jejího trestu. Kdyby se provdala za Simonsona, byla by jeho přítomnost zbytečnou a musil by sestavovat nový životní plán.

Dříve ještě než se mohl vyznati ve svých pocitech, otevřenými dveřmi vnikl zesílený křik obyčejných trestanců (dělo se mezi nimi nyní něco zvláštního) a do cely vstoupila Maslová.

Přiblížila se k němu rychlým krokem.

— Posílá mne Marie Pavlovna, — řekla a stanula blízko něho.

— Ano, musím s vámi pohovořiti. Sedněte si. Vladimír Ivanovič již se mnou mluvil.

Usedla a složila ruce do klína. Zdála se klidnou, ale jakmile Něchljudov pronesl jméno Simonsona, zarděla se.

— Co vám povídal?

— Řekl mi, že se chce s vámi oženiti.

Její tvář se náhle svraštila a vyjadřovala bolest. Neodpověděla. Jen oči sklopila.

— Ptal se po mém souhlasu nebo radě. Řekl jsem mu, že vše závisí na vás, že vy musíte rozhodnouti.

— Ach, co to má být? Proč? — promluvila a podívala se mu do očí tím zvláštním, vždy tak neobyčejně mocně na něho působícím šilhavým pohledem. Několik vteřin hleděli si mlčky do očí. Tento pohled řekl mnoho jemu i jí.

— Vy musíte rozhodnouti — opakoval Něchljudov.

— Co mám rozhodnouti? — odpověděla. — Vše je již dávno rozhodnuto.

— Ne, musíte rozhodnouti, přijímáte-li nabídku Vladimíra Ivanoviče? — naléhal Něchljudov.

— Jaká bych to byla žena? Jsem trestanka. Proč mám zničit ještě i Vladimíra Ivanoviče? — pokračovala zamračeně.

— A co když přijde milost? — řekl Něchljudov.

— Ach, nechte mne. Nechci o tom hovořiti, — řekla.

Vstala a vyšla z cely.