ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Venku se vyjasnilo a hvězdy zazářily. Něchljudov vrátil se po ztuhlém, místy jen prosakujícím blátě do své zájezdní hospody a zaťukal na temné okno. Dveře mu otevřel bosý, širokoramenný dělník a vpustil jej do síně. Ze síně vpravo bylo slyšeli hlasité chrápání vozků v čeledníku; zvenčí vpředu za dveřmi bylo slyšeti žvýkání ovsa četných koní. Vlevo vedly dveře do hlavní světnice. Páchla pelyňkem a potem a za přehradou ozývalo se rovnoměrné chrčivé chrápání mohutných plic. Před obrazy v červeném skle hořela lampička. Něchljudov se svlékl, rozprostřel na pohovku potaženou voskovaným plátnem pléd a položil hlavu na svou koženou tašku. V duchu si opakoval vše, co viděl a slyšel tohoto dne. Ze všeho toho byla nejhroznější podívaná na chlapce, spícího s hlavou položenou na trestancově noze ve špíně, vytékající z kadečky.

Ačkoliv rozhovor, jejž měl dnes večer se Simonsonem a Kaťuší, byl tak překvapující a vážný, nezabýval se tím: bylo to příliš složité a při tom neurčité a proto každou myšlenku na to odháněl. Ale tím živěji připomínal si pohled na ty nešťastníky v dusném vzduchu hynoucí a válející se ve špíně, jež tekla z páchnoucí kadečky, a zejména ten chlapec s nevinným obličejem, spící na trestancově noze, nešel mu z mysli.

Věděti, že kdesi nedaleko jedni lidé mučí druhé, hubí je mravně, nelidsky trápí a ponižují, nebo ustavičně po tri měsíce se dívati na tuto mravní zkázu a mučení lidí — jest něco úplně jiného. Něchljudov to zakusil. Mnohokráte během těchto tří měsíců ptal se sám sebe: „Jsem šílený, že vidím, čeho jiní nevidí, nebo jsou šílení ti, kteří provádějí to, co vidím?“ Ale ti lidé (a bylo jich mnoho) konali to, co v něm budilo údiv a hrůzu, s tak klidným přesvědčením, jako by to muselo být, jako by vše to bylo velmi vážné a užitečné — že bylo těžko uznati je všechny šílenými. Sám šílencem nebyl, byl si vědom, že jeho mysl je jasná. A proto byl stále v pochybnostech.

To, co během těchto tří měsíců Něchljudov viděl, rozdělil si takto: ze všech na svobodě žijících lidí jsou soudy a administracemi vybíráni ti nejpřednější, nejvášnivější, nejprobudilejší, nejnadanější a nejsilnější, avšak méně než jiní chytří a ostražití lidé, kteří nejsou o nic více vinni a nebezpečni společnosti, než ti, kteří zůstali na svobodě, a jsou především zavřeni do věznice, vláčeni po stanicích a káznicích. Jsou tam po měsíce a roky v úplné nečinnosti, materielně zabezpečeni a vzdáleni přírody, rodiny, práce, to jest mimo všechny podmínky přirozeného a mravního života lidského. To je prvé.

Za druhé: tito lidé tam byli bezdůvodně, všemožně snižováni: byly jim připiaty okovy, oblečen potupný šat, oholeny hlavy, t. j. byli zbavováni hlavního popudu k mravnému životu u slabých lidí, — ohledu na mínění lidí, studu a vědomí lidské důstojnosti.

Za třetí: byli v neustálém nebezpečí života, nemluvě ani o zvláštních okolnostech, jako slunečním úpalu, utopení, požáru, o nakažlivých nemocech zahnízděných ve věznicích, vyčerpání sil, pranicích — čili ustavičně v poměrech, v nichž i ten nejlepší, nejmravnější člověk je doháněn pudem sebezáchrany (jiné, když oni to konají, omlouvá!) k činům udivujícím svou ukrutností.

Za čtvrté: tito lidé byli násilně přinuceni žíti s jedinci výjimečně zkaženými, s ničemy, vrahy, zloději, kteří na všechny, kdož nebyli ještě úplně zkaženi, působí jako kvas v těstě.

Konečně za páté: všem těmto lidem vnucovalo se nejpřesvědčivějším způsobem a hlavně nelidskými skutky na nich páchanými — mučením dětí, žen, starců, bitím, mrskáním, odměnami těm, kdo dodávali úřadům živého či mrtvého uprchlíka, rozloučením mužů s ženami a společným životem cizích žen s cizími muži, zastřelením a věšením, — že násilí všeho druhu a zvířecí ukrutnosti se nezakazují, že je dovoluje i vláda, je-li to pro ni výhodné a že proto je to dovoleno tím spíše těm, kteří žijí v nepřátelství, nouzi a neštěstí.

Byla to jakoby schválně vymyšlená zařízení k provádění nejnemožnější zkázy a hříšnosti, jaké není možno docíliti za žádných jiných podmínek, proto, aby potom tato zhuštěná zkáza a hříšnost rozšířily se mezi nejširším obyvatelstvem. „Právě tak, jako by zkoumali, jak nejlépe a nejjistěji zničiti co možná nejvíce lidí,“ — uvažoval Něchljudov, když přemýšlel o životě na stanicích a v žalářích. Lidé byli každoročně v statisících doháněni na pokraj zkázy a když si ji úplně osvojili, pouštěli je na svobodu, aby roznesli zkaženost mezi všechen lid.

Ve vězeních — ťjumeňském, jekatěrinburkském, tomském a na stanicích viděl Něchljudov, jak společnost s úspěchem dosahuje tohoto cíle, který, jak se zdálo, si vytyčila. Lidé — prostí, obyčejní, s názory společenské ruské, selské a křesťanské mravouky, svou mravnost opouštěli a osvojovali si novou, trestaneckou, dovolující každá potupení, násilí i zničení lidské bytosti, bylo-li pro ně výhodné. Lidé, zavření v žalářích, věřili podle toho, co se s nimi dělo, že všechny ony mravní zásady o úctě a soustrasti s bližním, jež hlásají církevní i světští učitelé, ve skutečnosti neplatí a že jich proto nemusí dbát. Pozoroval to na všech mu známých trestancích: na Fedorovu, na Makarovi, ba i na Tarasovi, který za dva měsíce života na stanicích překvapil Něchljudova nemravností svých názorů. Cestou se Něchljudov dověděl, jak prchající trestanci přemlouvají k útěku své druhy a potom je v tajze zabíjejí a živí se jejich masem. Poznal člověka, který byl z toho obviněn a přiznával se k tomu. Nejhroznější bylo, že tyto zločiny nebyly ojedinělé, nýbrž ustavičně se opakovaly.

Jen při zvláštním pěstění těchto hanebností bylo možno přivésti ruského člověka do stavu, jenž byl charakterisován těmito zločinci, kteří předběhli Nietscheovu nauku, pokládajíce vše za možné a dovolené, a rozšiřovali toto učení s počátku mezi trestanci a později mezi všemi lidmi.

Jedinou omluvou všeho toho bylo, že lidská společnost chtěla zastavit zločiny, zločince postrašit, napravit a podle zákona přiměřeně odplatit, jak se to píše v knihách. Ve skutečnosti však nebylo po všem tom nejmenší potuchy. Místo zastavení zločiny šířili. Místo zastrašení zločince povzbuzovali. Ba mnozí z nich, jako na příklad tuláci, šli dobrovolně do vězení. Místo napravení — systematicky kazili všemi hanebnostmi. Ani snahu odplatiti vláda nemírnila, ba pěstovala ji ještě i mezi lidem, kde jí dříve nebylo.

„Proč to tedy všechno dělají?“ — ptal se Něchljudov sám sebe, ale odpovědi nenalézal.

Nejvíce jej překvapovalo, že všechno to se nedělo nevědomě, z nedorozumění, výjimečně, nýbrž ustavičně, od staletí, s tím rozdílem, že dříve trestancům roztrhávali nosy, uřezávali uši, vypalovali znak a vodili na tyčích, teď jednoho ke druhému přikovávali a vodili vo dvojicích.

Tvrzení, že to, co jej rozčilovalo, pramení, jak mu vypravovali úředníci, v nedokonalém zařízení vězení a posílání trestanců do vyhnanství a že se to může napraviti vystavěním moderních věznic, Něchljudova neuspokojovalo, poněvadž cítil, že to není ta pravá příčina. Čítal o zdokonalených vězeních s elektrickými zvonky, o doporučovaných Tardem popravách elektřinou. Toto zdokonalené násilí jej ještě více rozčilovalo.

Rozčilovalo jej hlavně to, že u soudů a v ministerstvech jsou lidé, kteří berou veliký, lid zatěžující plat za to, že podle knih, jež sepsali z těchto příčin podobní úředníci, zařazují provinění lidí na zákonech, napsaných jim podobnými lidmi, pod paragrafy a podle nich odpravují je tam, kde už jich sami neuvidí a kde v moci krutých, hrubých správců, dozorců a strážných hynou duševně i tělesně.

Když Něchljudov blíže poznal vězení i stanice, pochopil, že všechny ty zvrhlosti, probuzené u trestanců: opilství, karban, krutost a všechny ty hrozné zločiny, jimi páchané, i lidojedství — nejsou nahodilé případy nebo zjevy degenerace, zločinného typu, nerozumu, jak to vládě vysvětlují tupí učenci, ale že jsou to nevyhnutelné následky nepochopitelného omylu, že lidé smějí trestati jiné lidi. Pochopil, že lidojedství nepočíná v tajze, nýbrž v ministerstvech, komisích, departementech a v tajze toliko končí. Pochopil, že jeho švakrovi a všem soudním i jiným úředníkům, od soudního pořadatele až po ministra, pranic nezaleží na spravedlnosti nebo na blahu národa. Potřebují pouze rubly, které jim platí za konání oné služby, z níž pochází tato zkaženost a strádání. Bylo mu to zcela jasné.

„A děje se to vše jen z nedorozumění? Což to nelze uspořádati tak, aby všem těm úředníkům bylo zabezpečeno jejich služné a kromě toho dávána odměna za to, aby nedělali, co dělají?“ — pomyslil si Něchljudov. S těmito myšlenkami, když kohouti již po druhé zpívali, přes množství blech, které jako vodotrysk kolem něho sršely, když se trochu pohnul, usnul pevným spánkem.