Vzkříšení III

Od trestanců přešli k vypovězencům, od vypovězenců k těm, kteří byli potrestáni obcemi a konečně k těm, kteří dobrovolně šli se svými příbuznými. Všude se opakovalo totéž: všude stejně vymrzlí, hladoví, nečinní, nemocní, ponížení, zavržení lidé ukazovali se jako divá zvěř.

Angličan, rozdav určitý počet evangelií, už více nerozdával, ba ani neřečnil. Smutné divadlo a zejména dusný vzduch vyčerpaly patrně i jeho energii. Kráčel celami a na správcův výklad, jací trestanci jsou v té které cele, odpovídal pouze: „All right.“

Něchljudov šel jako ve snu. Neměl sil odříci a odejíti a cítil stále jen únavu a beznadějnost.

V jedné cele vypovězenců spatřil ke svému údivu téhož starce-podivína, kterého viděl ráno na prámu.

Seděl na podlaze vedle pryčny, všecek zarostlý, samá vráska, bosý, jen v špinavé, na ramenou roztrhané košili popelavé barvy a v podobných kalhotách. Přísným, tázavým pohledem zadíval se na příchozí. Jeho zmalátnělé tělo, vyhlížející děrami špinavé košile, bylo zubožené a slabé a jeho tvář byla ještě vážnější a přemítavější než ráno na prámu. Při příchodu představených jako v jiných celách všichni trestanci vyskočili a se vzpřímili; stařec však zůstal sedět. Jeho oči se zaleskly a brvy hněvivě schmuřily.

— Vstaneš! — vzkřikl na něho správce.

Stařec se nehnul. Jen se pohrdavě usmál.

— Před tebou stojí tvoji sluhové. Já nejsem tvůj sluha. Jsi poznamenán… — pronesl stařec, ukazuje správci na čelo.

— Có-ó-ó? — řekl výhrůžně správce, vrhaje se proti němu.

— Já ho znám, — chvatně řekl Něchljudov správci. — Proč byl zatčen?

— Poslala ho sem policie pro nedostatek průkazů. Prosíme stále, aby nám ho sem neposílali, ale to je marné, — řekl správce, šilhaje hněvivě po starci.

— Ty jsi patrně také z antikristova vojska? — obrátil se stařec k Něchljudovu.

— Ne, já jsem návštěvník, — řekl Něchljudov.

— To ses tedy přišel podívat, jak antikrist mučí lidi? Nuže, podívej se. Zajal lidi, celé vojsko zavřel do klece. Lidé mají v potu tváři chléb svůj jísti, a on je zavřel jako svině a krmí bez práce, aby se stali zvěří.

— Co to povídá? — zeptal se Angličan.

Něchljudov řekl, že starec odsuzuje správce, poněvadž vězní lidi.

— Zeptejte se ho, jak se má podle jeho mínění jednati s těmi, kdož nešetří zákonů, — řekl Angličan.

Něchljudov tlumočil otázku.

Stařec se usmál zvláštním úsměvem, vyceniv husté zuby. — Zákon! — odpověděl pohrdavě, — nejdříve všechny oloupil, všechnu zemi, všechno bohatství vzal lidem, všechny si podmanil, všechny zabil, kdož proti němu šli, a potom ustanovil zákon, aby neloupili a nezabíjeli; měl ho napsat dříve!

Něchljudov přeložil odpověď. Angličan se zasmál.

— No ale přece, jak jednat se zloději a vrahy?

Něchljudov opět přeložil otázku.

Stařec se přísně zamračil.

— Řekni mu, aby sňal se sebe antikristovo znamení, a potom nebude u něho ani zlodějů ani vrahů. Tak mu to řekni.

— He iz crazy,^[16] — řekl Angličan, když mu Něchljudov přeložil starcova slova. Pokrčil rameny a vyšel z cely.

— Dělej si svoje a je nech na pokoji. Každý ať je sám sobě pánem. Bůh ví, koho má trestat a komu odpouštět, my toho nevíme, — řekl stařec. — Buď sám sobě představeným a pak nebude třeba představených.

— Jdi už, jdi, — dodal, hněvivě chmuře obočí a blýskaje očima na opozdivšího se Něchljudova. — Už ses dost nadíval, jak antikristovi sluhové krmí lidmi vši. Jdi už, jdi.

Něchljudov vyšel na chodbu a přistoupil k Angličanovi, který stál se správcem u otevřených dveří prázdné cely. Angličan tázal se na účel této místnosti. Správce řekl, že je to umrlčí komora.

— Ó, — podivil se Angličan, když Něchljudov tlumočil odpověď a projevil přání vstoupiti.

Byla to obyčejná, neveliká cela. Na stěně hořela lampička a jen slabě osvětlovala v koutě pohozené pytle a dříví a vpravo na pryčně čtyři mrtvá těla. První mrtvola v konopné košili a spodkách byl vysoký muž s malinkou špičatou bradkou a s oholenou na půl hlavou. Tělo už bylo ztuhlé: zmodralé ruce byly patrně složeny na prsou, ale sklesly; bosé nohy byly trochu roztaženy a špičky chodidel trčely od sebe. Vedle něho ležela v bílé sukni a kazajce mrtvola bosé, prostovlasé, staré ženy, krátkých, řídkých vlasů, se scvrklým, malinkým, jako šafrán žlutým obličejem. Vedle stařenky byla ještě mrtvola muže v čemsi fialovém. Tato barva Něchljudovu něco připomínala.

Popošel blíže a zadíval se na mrtvolu.

Malinká, ostrá, vzhůru trčící bradka, silný, krátký nos, bílé, vysoké čelo, řídké, kudrnaté vlasy. Něchljudov poznával známé rysy a nevěřil svým očím. Včera viděl tuto tvář hněvivě vzrušenou, trpící. Teď byla klidná, nehybná a strašně krásná. Ano, byl to Krylcov či snad jen jeho sled, jenž zbyl po jeho materiální existenci. „Proč trpěl? Proč žil? Ví to nyní?“ — pomyslil si Něchljudov. Zdálo se mu, že není na to odpovědi, že není ničeho kromě smrti, a bylo mu strašně. Ani se s Angličanem nerozloučil a požádal dozorce, aby jej vyprovodil ven. Cítil touhu po samotě, aby promyslil vše to, co zažil dnes večer. Odejel do hostince.