ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když vyjeli na návrší, kočí se obrátil.

— Do kterého hostince mám zajeti?

— Který je dobrý?

— Nejlepší je „Sibiřský“. Ale Ďukův je také dobrý.

— Jeď, kam chceš.

Kočí opět usedl bokem a zrychlil jízdu. Město bylo jako všechna ruská města; stejné domy s mezaniny a zelenými střechami, stejný chrám, krámy a sklady na hlavní ulici, ba i stejní městští strážníci. Jenom že domy byly skoro všechny dřevěné a ulice nedlážděné. V nejživější ulici kočí zastavil u podjezdu hostince. Ale v hostinci prázdného pokoje neměli, takže museli jeti do druhého. Tam byl pokoj volný a Něchljudov po prvé po dvou měsících ocitl se opět v obvyklých poměrech, v čistotě a pohodlí. Třebaže pokojík, do kterého jej uvedli, byl jen málo přepychový, přece cítil Něchljudov velké ulehčení po poštovských vozech, zájezdních hospodách a stanicích.

Hlavně chtěl se zbaviti vší, které si vždy přinesl ze stanic. Když se ubytoval, odejel ihned do lázní a odtamtud po městsku oblečený v naškrobenou košili, vyžehlené kalhoty, kabát a svrchník — ke krajskému náčelníku. Vrátným hostince zavolaný drožkár s vykrmeným velkým kirgizským koněm, zapřaženým v rozeschlý kočár, zavezl Něchljudova k velké, výstavní budově, u níž stála vojenská stráž a policejní strážník. Kolem domu byl sad. V sadě mezi holými větvemi do vzduchu trčících osik a bříz se hustě a temně zelenaly sosny a jedle obyčejné i sibiřské.

Generál byl churav a návštěv nepřijímal. Přesto požádal Něchljudov lokaje, aby zanesl generálovi jeho navštívenku. Lokaj se vrátil s příznivou odpovědí:

— Pan generál prosí.

Předsíň, lokaj, příkazník, schodiště a dvorana s vyleštěnými parketami — vše podobalo se Petrohradu, jenže to bylo špinavější a imposantnější. Něchljudov vstoupil do kabinetu.

Generál, tlustý sanguinik, s nosem jako brambora a s vystouplými boulemi na čele i holém temeni a s lalůčky pod očima seděl v tatarském hedvábném plášti, s cigaretou v ruce a popíjel čaj ze sklenice na stříbrném podstavci.

— Pozdrav Bůh, baťuško. Odpusťte mi, že vás přijímám v plášti: lépe, než kdybych nepřijal, — řekl a zakryl pláštěm mohutnou tlustou šíji. — Nejsem úplně zdráv a nevycházím. Co vás zaneslo do našeho třicátého carství?

— Cestuji s trestanci, mezi nimiž mám známou, — řekl Něchljudov, a teď jsem přišel vaše prevoschoditělstvo jednak za ni poprosit a pak ještě něco.

Generál spolkl kouř, napil se čaje, uhasil cigaretu o malachitový popelník a nespouštěl s Něchljudova úzké, kalné oči. Vážně naslouchal. Přerušil Něchljudova, jen aby se zeptal, nechce-li si zakouřiti.

Generál patřil k typu učených vojáků, kteří myslí, že mohou spojiti liberálnost a lidumilnost se svým povoláním. Ale jako člověk od přírody rozumný a dobrý, brzy poznal nemožnost takové dohody a aby na to zapomněl, stále víc a více oddával se mezi vojáky velmi rozšířenému obyčeji: pití. Oddal se tomuto zvyku tak, že po pětatřicetileté vojenské službě stal se, jak říkají lékaři, alkoholikem. Byl všecek vínem prosycen. Stačila mu jakákoliv tekutina, aby cítil opojení. Pil, protože musel; bez vína byl by nemohl žíti. Každý den navečer byl úplně opilý. Zvykl si na to tak, že nevrávoral, ba nemluvil ani zvláštních hloupostí. A i kdyby je byl mluvil, při tak důležitém a vynikajícím postavení považovali by jakoukoliv jeho hloupou řeč za rozumnou. Jen ráno, právě v době, kdy ho navštívil Něchljudov, podobal se rozumnému člověku a dovedl chápati, co se mu povídalo, a s větším nebo menším úspěchem dokázati známé přísloví: chytrý opilý platí za dva. Jeho představení věděli, že je opilec, ale byl přece jen vzdělanější než druzí, — třebaže své vzdělání ukončil tehdy, kdy počal píti, — byl smělý, obratný, dovedl se representovati, ba i v opilosti zachovati takt. Proto jej ustanovili a ponechávali na tak vynikajícím a odpovědném místě.

Něchljudov generálu vyprávěl, že osoba, o niž se zajímá — jest žena, že byla nevinně odsouzena a že byla podána v její záležitosti prosba k Jeho Veličenstvu.

— Tak? No a čeho si přejete? — tázal se generál.

— V Petrohradě mně slíbili, že zpráva o jejím osudu bude mi poslána nejdéle v tomto měsíci, a to sem…

Generál nespouštěl s Něchljudova očí, natáhl ruku s krátkými prsty, zazvonil a mlčky naslouchal dále. Dýmal z cigarety a hlasitě si odkašlával.

— Prosím tedy, bude-li to možno, abyste zde nechal tuto ženu do té doby, než dojde vyřízení její žádosti.

Vešel sluha po vojensku oblečený.

— Optej se, vstala-li Anna Vasiljevna, — řekl generál sluhovi, — a přines nám ještě čaje. Je libo ještě něco? — obrátil se generál k Něchljudovu.

— Druhá moje prosba, — pokračoval Něchljudov, — týká se politického trestance z téhož transportu.

— Nuže? — řekl generál a významně pokývl hlavou.

— Je to těžce nemocný — umírající človek. Nechají ho tu nejspíše v nemocnici. Jedna z politických trestanek chtěla by s ním zde zůstati.

— Je to jeho příbuzná?

— Ne, ale je ochotna se za něho provdati, bude-li jí umožněno zůstati při něm.

Generál mlčky hleděl svýma lesknoucíma se očima na Něchljudova a kouřil. Chtěl patrně svým upřeným pohledem uvésti spolubesedníka do rozpaků.

Když Něchljudov skončil, vyňal generál ze stolu knihu, rychle slinil prsty a listoval, až našel stať o sňatcích. Přečetl si ji.

— K čemu je odsouzena? — zeptal se a zdvihl oči od knihy.

— K nucené práci.

— Pak se ovšem postavení odsouzeného nemůže sňatkem zlepšiti.

— Ale vždyť…

— Dovolte okamžik. Kdyby i svobodný člověk se s ní oženil, stejně by si svůj trest musila odbýt. Je tu otázka: kdo má těžší trest — on či ona?

— Oba jsou odsouzeni k nuceným pracím.

— No pak jsou si kvit, — řekl generál se smíchem. Co jeden, to druhý. On tu může konečně pro nemoc zůstati, — pokračoval, — a ujišťuji vás, že bude učiněno vše k zmírnění jeho osudu; ale ona, i kdyby se za něho provdala, nemůže zde zůstati…

— Paní generálová ráčí píti kávu, — oznámil lokaj.

Generál kývl hlavou a pokračoval:

— Ostatně já si to ještě rozmyslím. Jak se jmenují? Poznamenejte mi je.

Něchljudov tak učinil.

— To také nemohu, — zamítl generál prosbu Něchljudova o dovolení navštíviti nemocného.

— Vás já ovšem nepodezřívám, — řekl, — ale vy se zajímáte o něj, o jiné, a máte peníze. A u nás je všechno prodajné. Mám nařízeno: Vyhubte úplatnost! Ano, ale jak ji mám vyhubiti? Všichni se dají podplatit. A čím nižší má kdo postavení, tím je to horší. Copak se uhlídám člověka na pět tisíc verst? Žije tam jako malý král. Právě tak, jako já zde, — generál se usmál. — Vždyť vy jste se už jistě viděl s politickými trestanci, zaplatil jste a byl jste vpuštěn? — zeptal se generál s úsměvem. — Není-liž pravda?

— Ano, to je.

— Chápu, že tak musíte jednat. Chcete viděti politického trestance. Je vám ho líto. Takový inspektor nebo strážný, kteří mají čtyřicet kopějek služného a rodinu, ten se nedovede přemoci. Na jeho i na vašem místě jednal bych zrovna tak. Ale ve svém úřade neosmělím se odchýliti od zákona ani o písmenko, hlavně proto, že jsem — člověk a mohl bych býti sveden lítostí. Jsem vykonavatel; projevili mně v jistých věcech důvěru, a já ji nesmím zklamati. Tím je tedy tato otázka vyřízena. A teď mi, prosím, vypravujte, co se děje u vás v hlavním městě? — A generál se začal vyptávat a vyprávět, chtěje se patrně současně dozvěděti novinky i ukázati všechen svůj význam a lidumilnost.