ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vliv Marie Pavlovny byl prvním, jemuž podléhala Maslová. Vyplynul z toho, že si Maslová zamilovala Marii Pavlovnu. Druhým byl vliv Simonsonův. Zakládal se na tom, že se Simonson zamiloval do Maslové.

Všichni lidé žijí a jednají dílem podle svých, dílem podle myšlenek jiných lidí. To, pokud lidé žijí podle svých myšlenek a pokud podle myšlenek cizích, jest jedním z hlavních rozdílů mezi lidmi. Jedni nejčastěji užívají svých myšlenek jako rozumové hry a zacházejí se svým rozumem jako s hnacím kolem, s něhož byl sňat převodní řemen, ale ve svém jednání podléhají myšlenkám cizím: obyčeji, podání, zákonu. Jiní, pokládajíce své myšlenky za hlavní páku své činnosti, takřka vždy poslouchají příkazů svého rozumu a podrobují se mu; jen zřídka, a to po kritické úvaze jednají tak, jak rozhodli jiní lidé. Takovým byl i Simonson. Vše zkoušel, rozhodoval rozumem a co si umínil, to také provedl.

Ještě jako gymnasista usoudil, že jmění jeho otce, bývalého intendančního úředníka, je vyděláno nepoctivě a oznámil otci, že majetek musí dáti lidu. Když ho otec neposlechl a vyhuboval, odešel z domu a živil se sám. Usoudil, že všechno zlo pochází z nevzdělanosti lidu, odešel z university, spojil se s lidovci,^[2] stal se vesnickým učitelem a směle hlásal žákům a sedlákům vše, co pokládal za nespravedlivé, a zavrhoval, co pokládal za lživé.

Zatkli jej a soudili.

Během soudu nabyl přesvědčení, že soudy nemají práva ho soudit. Když však s ním soudcové nesouhlasili a soudili ho dále, umínil si, že nebude odpovídati, a mlčel na všechny otázky. Vypověděli jej do archangelské gubernie. Tam vymyslil náboženské učení, podle něhož se potom řídil. Zakládalo se na tom, že všechno na světě je — živé, mrtvého není, že všechny předměty, které pokládáme za mrtvé, neorganické, jsou jen částí ohromného organického těla, které nemůžeme pochopiti, a že proto úkolem člověka jako částečky velikého organismu je, aby udržoval život jeho a všech jeho živých částí. Ničit živé — považoval za přečin, byl proti vojně, trestu smrti, všelikému zabíjení lidí i zvířat. O manželství měl též svou vlastní teorii; soudil, že rozmnožování lidí je pouze nižší funkcí člověka, vyšší jest sloužiti živému. Potvrzení této myšlenky viděl v bílých krvinkách, fagocytech.^[3] Svobodní lidé byli podle jeho mínění právě takové bílé krvinky, jichž úkolem jest pomáhati slabým a nemocným částem organismu. A jak usoudil, tak také žil, ačkoliv dříve, jako jinoch, oddával se vášni. Pokládal sebe, právě tak jako Marii Pavlovnu; za světové fagocyty.

Jeho láska ke Kaťuši neodporovala této theorii, ježto miloval platonicky a soudil, že taková láska nepřekáží fagocytosní činnosti, nýbrž ještě více k ní nabádá.

Ale kromě těchto mravních otázek rozhodoval podle svého i většinu praktických otázek. Na všechno měl svoje vlastní theorie: měl pravidla, kolik hodin se má pracovati, kolik odpočívati, jak se živit, jak šatit, jak topit v kamnech a jak si svítit.

Při tom byl vůči lidem neobyčejně bázlivý a skromný. Ale když se na něčem rozhodl, nic ho již nedovedlo zadržeti.

Tento člověk měl tedy rozhodný vliv na Maslovou tím, že se do ní zamiloval. Maslová velmi brzy uhodla to svým ženským instinktem a vědomí, že dovedla vzbuditi lásku v tak neobyčejném člověku, povzneslo její sebedůvěru. Něchljudov nabízel jí sňatek z velkodušnosti a pro to, co bylo dříve, ale Simonson miloval ji takovou, jakou byla nyní, miloval ji prostě proto, že miloval. Kromě toho cítila, že Simonson ji pokládá za ženu neobyčejnou, lišící se od všech ostatních, ženu zvláštních vznešených mravních vlastností. Věděla, jaké vlastnosti jí připisuje, ale přesto, aby ho neoklamala, snažila se ze všech sil probuditi v sobě nejlepší vlastnosti, jaké si jen mohla představiti. A to nutilo ji býti tak dobrou, jak jen mohla.

Začalo to již ve vězení, kdy při seznámení se s politickými vězni zpozorovala, že zpod vysokého čela a hustých brv tkví na ní zvláštní pohled nevinných, dobrých, tmavomodrých Simonsonových očí. Již tehdy postřehla, že je to zvláštní člověk. Postřehla i jeho zvláštní pohled, překvapující spojením přísnosti — příčinou toho byly štětinaté vlasy a husté brvy — s dětskou dobrotou a nevinností. Později v Tomsku, když byla zařaděna k politickým vězňům, uviděla jej znovu. Slova s ním nepromluvila, ale v pohledu, který vyměnili, bylo přiznání, že jsou důležiti druh druhu. Ani potom neměli významnějších rozmluv, ale Maslová cítila, že když mluvil v její přítomnosti, byla jeho řeč namířena k ní, že hovoří pro ni a snaží se vyjadřovati se co možná pochopitelně. Nejvíce se spřátelili od té doby, kdy pěšky šel s obyčejnými trestanci.