ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov, provázen příkazníkem, vyšel opět na tmavý dvůr, matně osvětlený červeným plamenem hořících svítilen.

— Kam jdeš? — zeptal se strážný, kterého potkali, vojáka doprovázejícího Něchljudova.

— Do zvláštního oddělení, číslo pět.

— Tudy neprojdeš, je zavřeno, musíš tam tím vchodem.

— A proč je zavřeno?

— Poddůstojník zavřel, šel do vsi.

— No, tak pojďme tudy.

Voják dovedl Něchljudova k druhému loubí a po prknech popošel k druhému vchodu. Už venku bylo slyšeti směsici hlasů a šum jako v silném úle před rojením, a když se Něchljudov přiblížil a otevřely se dveře, hluk ten se ještě zesílil a přešel v hukot překřičujících se, nadávajících a smějících se hlasů. Bylo slyšeti řinčení řetězů a zavanul známý těžký zápach.

Oba tyto dojmy — šum hlasů, s řinčením řetězů a hrozný zápach — splývaly Něchljudovu vždy v jediný trapný pocit jakési mravní tíhy, přecházející v tíhu fysickou. Oba tyto dojmy se mísily a navzájem zesilovaly.

Když vešel teď do pokoje, kde stála ohromná páchnoucí káď, první, co spatřil, byla žena sedící na kraji kádě. Naproti ní byl muž s placatou, na stranu posazenou čapkou na holé hlavě. Rozmlouvali o něčem. Trestanec, spatřiv Něchljudova, mrkl očima a prohodil:

— Ani car vody nezadrží.

Žena spustila cípy pláště a sklopila hlavu.

Ze síně vedla chodba, do níž se otvíraly dveře jednotlivých cel. První cela byla pro ženaté, potom byla velká cela pro svobodné a na konci chodby byly dvě malinké, vyhrazené politickým zločincům.

Místnosti mezistanice, určené pro 150 lidí, byly pro těch 450 trestanců, kteří zde byli ubytováni, tak těsné, že ti, kteří se do cel už nevešli, zaplňovali celou chodbu. Jedni seděli nebo leželi na podlaze, druzí přecházeli sem a tam s prázdnými čajníky nebo plnými horké vody. Mezi těmito byl Taras. Dohonil Něchljudova a zdvořile ho pozdravil. Dobrá Tarasova tvář byla zohyzděna fialově červenými opuchlinami na nose a pod okem.

— Co se ti stalo? — zeptal se Něchljudov.

— Ale taková hloupost, — řekl Taras s úsměvem.

— Ano, všichni se perou, — řekl pohrdavě strážný.

— K vůli ženské, — dodal trestanec, který šel za nimi. — Se slepým Feďkou se chytili.

— A co Fedosja? — zeptal se Něchljudov.

— Děkuji, je zdráva, tuhle jí nesu horké vody na čaj, — řekl Taras a vstoupil do cely pro ženaté.

Něchljudov nahlédl do dveří. Cela byla plná mužů a žen, jak na pryčně, tak i pod ní. Vznášela se tam pára z rozvěšených mokrých šatů a bylo slyšeti neumlkající křik ženských hlasů. Druhé dveře vedly do cely svobodných. Ta byla také plná, ba ještě i ve dveřích a přede dveřmi na chodbě stál hlučný zástup trestanců v mokrých šatech, kteří se o něco dělili či o něčem rokovali.

Strážný vysvětlil Něchljudovu, že to starosta^[6] vydává majdanščíkovi^[7] vyhrané stravné nebo už předem prohrané na lístky zhotovené z hracích karet. Trestanci, kteří stáli blíže, když spatřili poddůstojníka a pána, se odmlčeli a nepřátelsky pohlédli na mimojdoucí. Mezi dělivšími se zahlédl Něchljudov známého trestance Fedorova a vždy jej doprovázejícího ubohého, bílého, jakoby opuchlého mladého hocha, a dále protivného, dolíčkovatého, beznosého tuláka, pověstného tím, že na útěku v tajze zabil svého druha a uživil se jeho masem. Tulák stál na chodbě s mokrým pláštěm, přehozeným přes rameno, posměšně a drze pohledl na Něchljudova a neuhnul se mu. Něchljudov ho obešel.

Třebaže Něchljudov znal už toto divadlo, třebaže vídával během posledních tří měsíců všech těch 450 trestanců v nejrozmanitějších poměrech: v horku, v oblacích prachu, který zdvihali nohama vlekoucíma řetězy, na přístavištích, na pochodu, na stanicích za teplé pohody venku na dvoře, kde se veřejně odehrávaly úžasné scény rozvratu, — přece jen po každé, kdykoli mezi ně přišel a pocítil, že všechna jejich pozornost je obrácena na něj, měl trapný pocit studu a vědomí, že se proti nim provinil. Nejtěžší bylo to, že k tomuto pocitu studu a viny pojila se ještě nepřekonatelná ošklivost a hrůza. Věděl, že v poměrech, v jakých se octli, nemohou býti jinými, přece však nemohl zdolati svůj odpor k nim.

— Těm je dobře, darmojedům, — zaslechl, když se už blížil ke dveřím, vedoucím k politickým vězňům. Řekl to čísi chraplavý hlas a dodal ještě neslušnou nadávku.

Bylo slyšeti nepřátelský, posměšný chechtot.