ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když minuli komnatu svobodných, poddůstojník, provázející Něchljudova, řekl, že přijde pro něj před přehlídkou, a vrátil se. Sotvaže odešel, k Něchljudovu rychle popošel blízko bosý trestanec, přidržuje si řetězy, a obklopuje jej těžkým, kyselým zápachem potu, tajemně mu sděloval:

— Pomozte, milostpane! Tomu ubožákovi popletli docela hlavu. Opili ho. Teď při přejímání hlásil se už místo Karmanova. Pomozte mu, my nemůžeme, zabili by nás, — řekl, neklidně se ohlížeje a ihned zase odběhl.

Běželo o to, že trestanec Karmanov přemluvil sobě podobného hocha, odsouzeného do vyhnanství, aby se vydával za něj, takže by pak sám šel do vyhnanství a hoch místo něho na nucené práce.

Něchljudov věděl již o této záměně, poněvadž týž trestanec už před týdnem mu o tom pověděl. Kývl hlavou na znamení, že pochopil a že učiní, co může, a neohlížeje se, šel dále.

Znal tohoto trestance již z Jekatěrinburku. Prosil jej za přímluvu, aby dovolili jeho ženě jíti s ním, a byl překvapen jeho zločinem. Byl to asi třicetiletý muž prostřední postavy, docela obyčejného mužického vzezření, odsouzený k nuceným pracím pro pokus loupežné vraždy. Jmenoval se Makar Děvkin. Provinění jeho bylo velmi podivné. Nebylo, jak sám Něchljudovu vypravoval, dílem jeho, Makara, nýbrž jeho, nečistého.^[8] K otci Makarovu přišel cestující a najal u něho za dva ruble povoz do vsi, vzdálené asi 40 verst. Otec poručil Makarovi, aby cestujícího odvezl. Makar zapřáhl koně, oblékl se a spolu s cestujícím vypil čaj. Při čaji tento vypravoval, že se jede ženit a že s sebou veze 500 rublů, nastřádaných v Moskvě. Když to Makar uslyšel, vyšel ven a do saní pod slámu položil sekyru. „Sám ani nevím, proč jsem tu sekyru vzal,“ — vypravoval. — „Vezmi sekyru, našeptává mi někdo, a já vzal. Sedli jsme si a jedeme. Nic. Už jsem skoro na sekyru zapomněl. Tu jsme se již blížili vsi — zbývalo ještě šest verst. S polní cesty na silnici jelo se do vrchu. Slezl jsem a jdu za saněmi a on mi zase šeptá: „Co se rozmýšlíš? Vyjedeš nahoru na silnici — tam budou lidé a potom vesnice. Odveze peníze: když jednat, tak hned, — nač čekat.“ Nahnul jsem se do saní, jako bych rovnal slámu, a topůrko takřka samo mně skočilo do ruky. On se vtom ohlédl. „Co to děláš?“ vzkřikl. Rozehnal jsem se sekyrou a chtěl jsem ho udeřit do hlavy, ale on, člověk odvážný, seskočil se saní a chytil mne za ruce. „Co to děláš, povídá, ty ničemo?“ — Povalil mne do sněhu a já ani jsem se nebránil. Vzdal jsem se. Svázal mně ruce opaskem a hodil mne do saní. Odvezl mne přímo k strážmistrovi. Vsadili mne do vězení. Soudili. Obec mně dala dobré vysvědčení, že jsem hodný člověk, a že nic špatného o mně nevědí. Hospodáři, u nichž jsem pracoval, také se o mně pochvalně vyjádřili. Ale na ablakáta nebylo peněz,“ — vypravoval Makar, — „a proto mne odsoudili na čtyři roky.“

A nyní tento člověk, chtěje zachrániti svého krajana, ač věděl, že vydává svůj život všanc, přece jen vyzradil Něchljudovu trestanecké tajemství. Kdyby se prozradilo, že on to učinil, jistě by ho za to druzí uškrtili.