ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Angličan, Něchljudov a správce prošli síň a odporně páchnoucí chodbu, že se až žaludek obracel — ke svému údivu přistihli tam dva trestance, močící přímo na chodbu, — a vešli do první cely. Bylo tam 70 trestanců. Leželi hlava na hlavě, tělo na těle. Při vstupu návštěvníků zařinčeli všichni řetězy, vyskočili a postavili se vedle pryčny, blýskajíce nově do půl oholenými hlavami. Dva zůstali ležet. Jeden — mladý muž, v tváři rozpálený, patrně v horečce, druhý — stařec, který ustavičně vzdychal.

Angličan se otázal, kdy se rozstonal mladý trestanec. Správce řekl, že je nemocen od rána a stařec že stůně už dávno na břicho, že však je nemají kam umístiti, ježto lazaret je už dávno přeplněn. Angličan zavrtěl nespokojeně hlavou a řekl, že by rád těmto lidem řekl několik slov. Poprosil Něchljudova, aby je přeložil. Ukázalo se, že kromě jednoho cíle své cesty — popsati vyhnanství na Sibiři, — sleduje ještě jiný — hlásati spasení vírou a vykoupením.

— Řekněte jim, že Kristus jich litoval, že je i miloval, — pravil Angličan, — a že umřel za ně. A uvěří-li, že budou spaseni. — Pokud mluvil, všichni trestanci mlčky stáli před pryčnou s připaženýma rukama. — Řekněte jim, — skončil Angličan, — že v této knize je to všechno pověděno. Umí tu někdo čísti? — Ukázalo se, že gramotných je asi dvacet.

Angličan vyňal z příručního vaku několik vázaných výtisků „Nového Zákona“. Z konopných rukávů natáhly se k němu svalnaté ruce s dlouhými, černými nehty. Jeden odstrkoval druhého. Angličan rozdal dvě evangelia a zamířil k následující cele.

Bylo tam zrovna tak: dusno, zápach, mezi okny v popředí obraz a nalevo od dveří káď, všichni leželi hlava na hlavě, všichni vyskočili a se vzpřímili a rovněž tři nevstali. Dva se zdvihli a usedli, ale jeden zůstal ležet, ba ani se na příchozí nepodíval; byli to nemocní. Angličan pronesl zde opět svoji řeč a rozdal dvě evangelia.

[V třetí cele bylo slyšeti křik a hluk. Správce zabušil na dveře a vzkřikl: „Ticho!“ Když se dveře otevřely, opět se všichni trestanci vzpřímili u pryčny kromě dvou nemocných a dvou, kteří se mezi sebou rvali. Obličeje měli vztekem znetvořené a drželi se za vlasy a za vousy na bradě. Pustili se teprve, když k nim přiskočil správce. Jeden měl do krve rozbitý nos a po tváři mu tekly sliny a krev, jež si utíral rukávem pláště; druhý vybíral z brady vyrvané vousy.

— Starosta! — vzkřikl přísně správce.

Vystoupil krásný, silný trestanec.

— Nemohu je nijak zkrotiti, vaše vysokoblahorodí, — řekl, usmívaje se veselýma očima.

— Já je tedy zkrotím, — řekl zamračeně správce.

— What did they fight for?^[14] — zeptal se Angličan.

Něchljudov otázal se starosty, jak došlo k rvačce.

— Pro onuci; oblékl si cizí, — řekl starosta s úsměvem. — Jeden strčil druhého a ten mu to zase oplatil.

Něchljudov to tlumočil Angličanu.

— Rád bych jim řekl několik slov, — pravil Angličan, obraceje se k správci. Něchljudov to přeložil. Správce řekl: „Můžete.“

Angličan vyňal své evangelium v kožené vazbě.

— Prosím, přeložte toto, — řekl Něchljudovu. — Vy jste se pohádali a porvali, ale Kristus, který za nás umřel, dal nám jiný prostředek k urovnávání našich sporů. Zeptejte se jich, vědí-li, jak jednati podle zákona božího s člověkem, který nám ublížil.

Něchljudov přeložil slova i otázku Angličanovu.

— Představeným si stěžovat, aby oni rozhodli? — tázavě odpověděl jeden, dívaje se úkosem na majestátního správce.

— Nasekat mu, aby po druhé neubližoval! — řekl jiný.

Z několika míst ozval se pochvalný smích. Něchljudov přeložil Angličanu jejich odpovědi.

— Řekněte jim, že podle zákona božího mají jednati právě naopak: udeřil-li tě někdo do tváře jedné, nastav mu druhou, — řekl Angličan, dělaje posunek jako by nastavoval tvář.

Něchljudov tlumočil jeho slova.

— Ať to zkusí sám, — ozval se hlas.

— A když udeří do druhé, která se mu má potom nastavit? — zeptal se jeden z ležících nemocných.

— To tě pak rozbije na hadry.

— Tak prosím, zkusme to, — řekl kdosi zezadu a vesele se zasmál. Celou zaburácel všeobecný nezadržitelný smích. Ba i potlučený se chechtal, posmrkávaje krvácejícím nosem. Smáli se i nemocní.

Angličan nebyl tím nikterak zaražen a prosil, aby jim Něchljudov pověděl, že co se zdá nemožným, jest možným a lehkým těm, kdož věří.

— A zeptejte se jich, zda pijí?

— Toť se ví, — zaznělo sborem a zároveň se opět ozvalo frkání a chechtot.]^[15]

V této cele byli čtyři nemocní. Na Angličanovu otázku, proč nedají nemocné do jedné cely, odpověděl správce, že sami si toho nepřejí. Nejsou prý to nakažliví nemocní a felčar je opatruje a léčí.

— Už druhý týden se tu neukázal, — ozval se hlas.

Správce neodpověděl a vedl návštěvníky do následující cely. Opět otevřeli dveře, opět všichni vstali a ztichli a opět rozdával Angličan evangelia. Totéž se dělo v páté i v šesté cele, vpravo i vlevo, po obou stranách.