ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když se vrátil Něchljudov hned za Kaťuší do mužské cely, byli tam všichni rozčileni. Nabatov, který všude vlezl, se všemi se stýkal, vše pozoroval, přinesl překvapující zprávu. Našel na stěně řádky, napsané revolucionářem Petlinem, odsouzeným k nuceným pracím. Všichni se domnívali, že Petlin je už dávno v Kaře, a tu se ukázalo, že teprve nedávno se ubíral touže cestou sám s obyčejnými trestanci.

„17. srpna,“ — bylo napsáno, — „odeslali mne s obyčejnými trestanci, Nevěrov byl se mnou a oběsil se v Kazani v blázinci. Jsem zdráv a vesel a doufám v to nejlepší.“ Všichni posuzovali postavení Petlina a příčinu Nevěrovovy sebevraždy. Krylcov se ztrnulou tváří mlčky hleděl před sebe nehybnýma, lesklýma očima.

— Mně říkal muž, že Nevěrov trpěl halucinacemi již dříve v Petropavlovsku, — řekla Rancevová.

— Ano, byl to básník, fantastik a takoví lidé nevydrží samoty, — řekl Novodvorov. — Na příklad já. Když jsem se octl o samotě, nedovoloval jsem své fantasii pracovat a systematickým způsobem rozdělil jsem si čas. Proto jsem to vždy dobře snášel.

— Čeho všeho nesnese člověk! Býval jsem často takřka rád, když mne zavřeli, — řekl Nabatov vesele, chtěje tak rozehnati všeobecnou smutnou náladu. — Na svobodě se všeho bojíš: že sám se prozradíš i druhé zapleteš a věc pokazíš, ale jak tě zavrou — konec. Můžeš si oddechnout. Sedíš a pokuřuješ.

— Znal jsi jej osobně? — zeptala se Marie Pavlovna, hledíc znepokojeně na náhle změněnou a přepadlou tvář Krylcova.

— Nevěrov a fantastik? — řekl pojednou Krylcov, popadaje dechu, jako by byl dlouho křičel nebo zpíval.

— Nevěrov byl člověk, jak říkal náš vrátný, jakých země málo rodí. Ano… Byl to pravý křišťál, bylo jím naskrze viděti. Nejen že nelhal, ale nedovedl se ani přetvařovati. Nebyl rozmazlený, ale příliš citlivý a opravdový.

— Ano, byla to pevná a bohatá povaha, ne taková… Ale darmo mluvit!… — a Krylcov se odmlčel. — My se přeme, — řekl zlostně a zamračeně, — co je lepší, zda dříve vychovati lid a potom změniti formy života nebo napřed je změniti a potom — jak bojovat: mírnou propagandou či terorem. Ano, hádáme se. Ale oni se nehádají, znají svou věc a je jim úplně jedno, zahynou-li sta a tisíce lidí, třeba těch nejlepších. Naopak, oni chtějí, aby zahynuli ti nejlepší. Hercen pravil, že když „vzali z oběhu“ děkabristy, snížili všeobecnou úroveň. Jak by nesnížit! Pak „vzali z oběhu“ samého Hercena a jeho stoupence. A teď Nevěrovy…

— Všechny však nevyhubí, — řekl svým veselým způsobem Nabatov. — Někteří přece ještě zůstanou a ti budou tyto myšlenky dále pěstovat.

— Ne, nezůstanou, budeme-li oněch šetřiti, — mluvil Krylcov povýšeným hlasem, nedávaje se přerušiti. — Dej mi cigaretu.

— Ale vždyť ti není dobře, Anatole, — řekla Marie Pavlovna, — prosím tě, nekuř!

— Ale nech mně! — hněvivě odpověděl Krylcov a zapálil si cigaretu, ale hned se rozkašlal; bylo mu na zvracení. Odplivl a pokračoval:

— Nedělali jsme to pravé, nedělali. Neměli bychom tolik mluvit, ale sjednotit se… a zničit je.

— Ale vždyť oni jsou také lidé, — řekl Něchljudov.

— Ne, to nejsou lidé, když dovedou dělat to, co dělají… Ne, ne. Jsou prý vynalezeny bomby a balon. Ano, vznést se v balonu a posypat je jako štěnice bombami, aby pošli… Ano. Protože… — chtěl pokračovati, ale náhle zčervenal, ještě silněji se rozkašlal a na rtech objevila se mu krev.

Nabatov běžel pro sníh.

Marie Pavlovna vyňala valeriánové kapky a podávala je Krylcovu, ale on si zakryl oči, odstrkoval ji bílou, zhublou rukou a těžce a rychle dýchal. Když ho sníh a chladná voda poněkud upokojily a když jej uložili ke spánku, Něchljudov se se všemi rozloučil a spolu s poddůstojníkem, jenž pro něj přišel a už dávno na něj čekal, odešel.

Trestanci utichli a většinou již spali. Přesto, že v celách leželi i na pryčnách i pod pryčnami, nedostalo se na všechny místa a někteří leželi v chodbě na podlaze s hlavou na uzlech, přikrytí vlhkými plášti.

Na chodbě a ze dveří cel bylo slyšeti chrápání, vzdechy a ospalý hovor. Všude bylo viděti stlačené hromady lidských postav, přikrytých plášti. Jen v cele pro svobodné trestance jich několik nespalo. Seděli v koutě okolo oharku, který udusili, když spatřili vojáka. Potom ještě na chodbě pod lampou bděl stařec; seděl nahý a vybíral z košile hmyz. Zkažený vzduch v místnosti politických trestanců zdál se čistým oproti pachu, jenž byl zde. Čadící lampu bylo viděti jen jako v mlze a těžko se dýchalo. Kdo chtěl projíti chodbou a nestoupnouti na jednoho nebo nezakopnouti nohou o druhého ze spáčů, musil si napřed vyhlédnouti prázdné místo a když tam nohu postavil, hledati místo pro druhý krok.

Tři lidé, kteří patrně nenašli místa ani na chodbě, uložili se v síni, pod páchnoucí a v štěrbinách prosakující kadečkou. Jeden z nich byl přiblblý stařec, kterého Něchljudov vídával na pochodech. Druhý byl hoch asi desítiletý, jenž spal mezi dvěma trestanci s hlavou položenou na noze jednoho z nich.

Když vyšel Něchljudov z vrat, zastavil se a dlouho zhluboka a usilovně dýchal čerstvý vzduch.