ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V den, kdy pro dítě došlo při odchodu ze stanice k výstupu mezi důstojníkem a trestancem, Něchljudov, nocující v zájezdní hospodě, probudil se pozdě a ještě se zdržel psaním dopisů, jež si připravoval pro gubernské město, takže vyjel později než obyčejně. Transportu již nedohonil. Když přijel do vesnice, vedle níž byla mezistanice, byl již soumrak. Osušil se v zájezdní hospodě, jejíž majitelkou byla obstarožní tlustá vdova s neobyčejně mohutnou bílou šíjí. V hostinci vypil v čistém pokoji, ozdobeném množstvím ikon a obrazů, čaj a odešel na staniční dvůr vyžádat si od důstojníka dovolení k návštěvě.

V šesti předcházejících stanicích důstojníci, ač se střídali, nedovolili Něchljudovu přístup do staničních místností. Neviděl Kaťuše více než týden.

Příčinou toho byla očekávaná návšteva vyššího vězeňského inspektora. Ten však již zatím projel, aniž stanice prohlížel, a Něchljudov doufal, že důstojník, který ráno převzal transport, dovolí mu jako ti dřívější návštěvu Kaťuše.

Hospodská nabídla Něchljudovu bryčku (stanice byla až na konci vesnice), ale on šel raději pěšky. Za průvodce měl mladého chasníka, dělníka-bohatýra, v ohromných botách, čerstvě namazaných páchnoucím dehtem. Padala mlha a bylo temno. V místech, kam nepadalo světlo z oken, jakmile se chasník vzdálil jen na tři kroky, Něchljudov ho již neviděl a jen slyšel čvachtání jeho bot v lepkavém, hlubokém blátě. Když přešli náves s kostelem a dlouhou ulici s jasně osvětlenými okny, přišli na konec vesnice a octli se v úplné tmě. Ale brzy i v ní zakmitly se rozplizlé paprsky svítilen, postavených kolem stanice. Tyto červené skvrny rostly a bledly. Bylo již viděti tyčky plotu, černou postavu přecházejícího strážného, pruhovaně natřený sloup a strážní budku. Strážný vzkřikl na blížící se obvyklé: „Kdo tam?“ a když zvěděl, že jsou cizí, byl tak přísný, že nechtěl ani dovoliti, aby čekali u ohrady. Ale Něchljudovova průvodce to neuvedlo do rozpaků.

— Jsi, brachu, nějaký zlostný! — řekl. — Zavolej poddůstojníka. My tu zatím počkáme.

Strážný neodpověděl, vzkřikl cosi do branky a zůstal stát. Upřeně hleděl, jak širokoramenný chasník čistí Něchljudovu třískou boty plné bláta.

Za ohradou bylo slyšeti šum mužských i ženských hlasů. Asi za tři minuty zařinčelo železo, branka se otevřela a z temnoty vyšel poddůstojník v plášti, přehozeném přes ramena a zeptal se, čeho si přejí. Něchljudov podával mu připravený dopis, v němž prosil o přijetí v osobní záležitosti, a žádal, aby jej odevzdal důstojníku. Poddůstojník nebyl tak přísný jako strážný, ale zato velmi zvědavý. Chtěl mermomocí vědět, co Něchljudov důstojníkovi chce a kdo je. Tušil patrně zpropitné a nechtěl o ně přijíti. Něchljudov řekl, že má zvláštní jednání a že bude vděčným, odevzdá-li ten lístek. Poddůstojník jej vzal, kývl hlavou a odešel. Za chvíli po jeho odchodu opět zaskřípěla branka a vycházely s hlasitým štěbetáním ženy s košíky, tujesy,^[5] hliněnými hrnci a uzly. Byly oděny po městsku v pláště a krátké kožíšky; sukně měly vysoko podkasané a na hlavách šátky. Při světle svítilny si zvědavě prohlížely Něchljudova a jeho průvodce. Jedna, patrně rozradostněná setkáním se širokoramenným chasníkem, začala mu hned upřímně, ze srdce, po sibiřsku nadávat.

— Aj, ty lesní strašidlo, co tu u čerta děláš? — volala na něj.

— Tuhle cestujícího doprovázím, — odpověděl chasník. — A co tebe sem zavedlo?

— Přinesla jsem něco od masa. Zítra máme zase přijít.

— A na noc vás tam nechtěli? — zeptal se chasník.

— Aby tě, ty žvanile,… — zvolala žena se smíchem. — Hajdy s námi do vsi, doprovoď nás.

Průvodce řekl ještě něco směšného, že se zasmály nejenom ženy, ale i strážný, a obrátil se k Něchljudovu:

— Najdete cestu sám? Nezabloudíte?

— Najdu, najdu.

— Hned jak minete kostel, od jednopatrového domu napravo druhý. Tuhle máte hůl, — řekl, podávaje Něchljudovu svoji dlouhou, delší než dospělý člověk, hůl a čvachtaje v blátě svými ohromnými botami, zmizel v temnotě s ženami.

Jeho hlas, přerušovaný ženskými, bylo ještě dlouho z mlhy slyšeti, když znovu zarachotila brána a vyšel poddůstojník a zval Něchljudova, aby jej následoval.