ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Místnosti, které obývali političtí trestanci, byly dvě malinké cely, jejichž dveře vedly na ohrazenou část chodby. Když Něchljudov tam vstoupil, uviděl Simonsona sedícího v dřepu se sosnovým polenem v ruce před chvějícími se a žárem prohnutými dvířky roztopených kamen.

Simonson, zpozorovav Něchljudova, nevstal, nýbrž zůstal v dřepu a hledě zdola nahoru, zpod hustého obočí, podal mu ruku.

— Jsem rád, že jste přišel, musím s vámi mluvit, — řekl s významným pohledem, dívaje se Něchljudovu přímo do očí.

— Oč běží? — zeptal se Něchljudov.

— Až potom, teď jsem zaměstnán.

A Simonson opět se obíral kamny, jež vytápěl podle své zvláštní theorie o nejmenší ztrátě tepelné energie.

Něchljudov chtěl již vstoupiti, když z druhých dveří vyšla sehnutá Maslová s koštětem v ruce. Odmetala ke kamnům velikou hromadu smetí a prachu. Byla v bílé bluzce, podkasané sukni a v punčochách. Na hlavě měla šátek proti prachu stažený až k obočí. Když spatřila Něchljudova, vzpřímila se, všecka červená a oživená, odložila koště, utřela si ruce o sukni a zastavila se.

— Dáváte místnosti do pořádku? — zeptal se Něchljudov, podávaje jí ruku.

— Ano, to je moje staré zaměstnání, — řekla s úsměvem. — A je tu tolik špíny, že byste ani nevěřil. Co jsme se už načistily.

— Pléd už uschl? — obrátila se Maslová k Simonsonu.

— Skoro, — řekl Simonson a pohleděl na ni jakýmsi zvláštním pohledem, jenž Něchljudova překvapil.

— Já si tedy pro něj přijdu a přinesu sušit kožichy. Naši jsou všichni tam, — řekla Maslová, ukazujíc na bližší dveře a odcházejíc k vzdálenějším.

Něchljudov otevřel dveře a vešel do neveliké cely, slabě osvětlené malinkou plechovou lampičkou, stojící nízko na pryčně. V cele bylo chladno a páchlo to prachem, vlhkem a tabákem. Plechová lampička jasně ozařovala jen své okolí, pryčny tonuly v šeru a po stěnách míhaly se stíny.

V neveliké cele byli všichni, kromě dvou mužů, kteří měli na starosti stravování a odešli pro horkou vodu a potraviny. Byla tu Něchljudovova stará známá, ještě hubenější a žlutší Věra Jefremovna s ohromnýma, bojácnýma očima a vystouplou žilou na čele, v šedivé bluzce a s krátkými vlasy. Seděla před novinovým papírem, na němž byl vysypán tabák; nabíjela jej nervosními pohyby do dutinek.

Byla tu též jedna z nejpříjemnějších Něchljudovu politických trestanek, Emilie Rancevová, jež obstarávala vnější hospodářství a dodávala mu za nejtěžších poměrů ženské útulnosti a půvabu. Seděla u lampy s vykasanými rukávy na osmahlých, krásných a obratných rukou a utírala a stavěla číše a koflíky na ručník, prostřený na pryčně. Rancevová byla nehezká, mladá žena s rozumným a mírným výrazem v tváři, který při zasmání se náhle měnil ve veselý, bodrý a okouzlující. Teď vítala s tím úsměvem Něchljudova.

— Už jsme si myslely, že jste odejel do Ruska, — řekla.

Ve stínu v druhém koutě zabývala se Marie Pavlovna s malinkým světlovlasým děvčátkem, které bez ustání žvatlalo svým milým dětským hláskem.

— To je hezké, že jste přišel. Viděl jste Kaťuši? — zeptala se Marie Pavlovna Něchljudova. — Hleďte, jakého mám hosta, — a ukázala na děvčátko.

Byl tu též Anatolij Krylcov. Seděl v odlehlém koutě na pryčně se skrčenýma nohama, obutýma v plstěných bačkorách, vyhublý, bledý, shrbený. Ruce měl zastrčené do rukávů kožíšku, celý se třásl a zimničnýma očima hleděl na Něchljudova. Něchljudov chtěl k němu popojíti, když tu napravo od dveří spatřil kučeravého, nazrzlého člověka v brýlích a nepromokavé kazajce. Seděl, hrabal se v tlumoku a rozmlouval s hezoučkou, usměvavou Grabcovou. Byl to známý revolucionář Novodvorov a Něchljudov pospíchal se s ním pozdravit. Činil to spěšně, protože ze všech politických trestanců tohoto transportu jedině tento člověk byl mu nepříjemný. Novodvorov blýskl za brýlemi svýma modrýma očima na Něchljudova a zamračen podal mu svou úzkou ruku.

— Tak co, cestujete pohodlně? — řekl zřejmě ironicky.

— Ano, je při tom mnoho zajímavého, — odvětil Něchljudov, dělaje, jako by nepozoroval ironie a přijímal to za roztomilost. Pak přistoupil ke Krylcovu.

Navenek tvářil se Něchljudov lhostejně, ale v duši zdaleka mu nebyl Novodvorov lhostejným. Novodvorovova slova, jeho zřejmé přání říci a učiniti mu něco nepříjemného, zkazily jeho jasnou náladu. Bylo mu pojednou smutno a teskno.

— Jak se vám daří? — řekl, tiskna chvějící se, chladnou ruku Krylcova.

— No, ujde to, jen se nemohu nějak zahřát, promokl jsem, — řekl Krylcov, schovávaje rychle ruku do rukávu kožíšku. — Je zde psí zima. Hleďte, okna jsou rozbita, — a ukázal na skla za železnými mřížemi na dvou místech rozbitá. — Proč jste tak dlouho u nás nebyl?

— Nepustili mne; byli přísní velitelé. Teď teprve se našel mírnější důstojník.

— Ten je pěkně mírný, — řekl Krylcov. — Zeptejte se Máši, co dělal ráno.

Marie Pavlovna vypravovala se svého místa příběh s děvčátkem při odchodu ze stanice.

— Podle mého mínění je nutno podat společný protest, — řekla rozhodným tónem Věra Jefremovna, dívajíc se při tom nerozhodně a ustrašeně do tváří přítomných. — Vladimír to oznámil, ale to nestačí.

— Jakýpak protest? — pronesl Krylcov zlostně a zachmuřeně. Strojený, nepřirozený tón a nervosnost Věry Jefremovny patrně ho už dávno dráždily. — Hledáte Káťu? — obrátil se k Něchljudovu. — Stále jen pracuje, poklízí. Poklidila naši mužskou celu a teď poklízí ženskou. Ale ty blechy nevyčistí. Div že nás nesnědí za živa. Co tam ta Máša dělá? — zeptal se, ukazuje hlavou do kouta k Marii Pavlovně.

— Vyčesává svoji schovanku, — řekla Rancevová.

— A nenasadí nám tu ten hmyz? — řekl Krylcov.

— Ne, ne, já dávám pozor. Teď už je čistá, — řekla Marie Pavlovna. — Vezměte si ji, — obrátila se k Rancevové, — a já půjdu na pomoc Kátě. A také pléd mu přinesu.

Rancevová vzala děvčátko a tisknouc k sobě s mateřskou něžností nahé, oblé ručky dítěte, posadila si je na klín a podala mu kousek cukru.

Marie Pavlovna vyšla a hned potom vstoupili do pokoje dva muži s horkou vodou a potravinami.