ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov počítal, že promluví důvěrně s Kaťuší, jak to dělával obyčejně po večeři a společném čaji. Seděl vedle Krylcova a rozmlouval s ním. Mezi jiným vypravoval mu Makarovu historii a to, co mu tento prozradil. Krylcov pozorně naslouchal, upíraje horečný pohled na Něchljudova.

— Ano, — řekl náhle. — Často přemýšlím, že teď jdeme společně s nimi. A s kým — s nimi? S těmi, za které bojujeme. A při tom jich neznáme, ba ani nechceme znát. Oni, a to je ještě horší, nás nenávidí a pokládají za své nepřátele. To je hrozné!

— Není to nic hrozného, — řekl Novodvorov, jenž naslouchal jejich rozhovoru. — Masy vždycky zbožňují jen moc, — řekl drsným hlasem. — Vláda má moc, masy ji zbožňují a nás nenávidí; zítra budeme my panovat a ony budou nás zbožňovat.

V tom okamžiku bylo slyšeti za stěnou hádku, nárazy na zeď, řinčení řetězů, vřeštění a křik. Bili někoho, kdosi zvolal: „stráž.“

— Hleďte tu zvěř! Jaká pak vzájemnost může býti mezi námi a jimi? — klidně řekl Novodvorov.

— Zvěř? A vidíš, Něchljudov zrovna vypravuje o něčem jiném, — řekl podrážděně Krylcov a vyprávěl, jak se Makar odvažuje života, aby zachránil krajana. — To není zvířecí, nýbrž hrdinné.

— Sentimentálnost! — řekl ironicky Novodvorov. — My těžko chápeme emoci těchto lidí a motivy jejich jednání. Ty v tom vidíš velkodušnost, ale dost možná, že tomu trestanci jen závidí.

— Proč jen nechceš vidět v druhém nic dobrého? — řekla rozhořčeně Marie Pavlovna, jež všem tykala.

— Nemohu vidět, čeho není.

— Jakpak není, když se člověk vydává v nebezpečí strašné smrti?

— Já myslím, — řekl Novodvorov, — chceme-li vykonati své dílo, je první podmínkou (Kondraťjev nechal knihy, kterou četl u lampy a pozorně poslouchal svého učitele), abychom neblouznili, ale dívali se na věci tak, jak skutečně jsou. Dělat všecko pro masy, ale nečekat od nich nic. Masy jsou předmětem naší činnosti, ale pokud jsou v inertii, jako nyní, nemohou býti našimi spolupracovníky, — začal, jako by měl přednášku. — A proto je úplně ilusorní, očekávati od nich pomoci, pokud se neskončí proces rozvoje, k němuž je připravujeme.

— Jaký proces? — otázal se Krylcov, celý červený. — Hlásáme, že jsme proti libovůli a despotismu a není snad tohle úžasný despotismus?

— Není, — klidně odvětil Novodvorov. — Já jen říkám, že znám cestu, po které musí jíti lid, a také ji mohu ukazovati.

— Ale podle čeho jsi přesvědčen, že cesta, kterou ukazuješ, je správná? Což nebyla despotismem inkvisice a tresty smrti za velké revoluce? Oni též postupovali podle vědy jedinou jistou cestou.

— To, že zbloudili, nedokazuje ještě, že i já bloudím. A potom, jest velký rozdíl mezi blouzněním ideologů a fakty praktické ekonomické vědy.

Hlas Novodvorova zněl celým pokojem. On jediný hovořil a všichni mlčeli.

— Věčně se hádají, — řekla Marie Pavlovna, když na chvilku umlkl.

— A co vy o tom soudíte? — zeptal se Něchljudov Marie Pavlovny.

— Myslím, že má Anatolij pravdu, praví-li, — že lidu nelze vnucovati naše názory.

— To je zvláštní představa o úkolu revoluce, — řekl Novodvorov a mlčky hněvivě kouřil.

— Nemohu s ním hovořit, — zašeptal Krylcov a odmlčel se.

— Avšak je lépe nehovořit, — řekl Něchljudov.