ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Pochmurný dům věznice se strážným a svítilnou nad vraty, nehledě na bílý příkrov, jenž vše teď přikrýval — podjezd, střechu i stěny — působil svými po celém průčelí osvětlenými okny ještě pochmurnějším dojmem než ráno.

Před vrata vyšel majestátní správce a když přečetl pod svítilnou Něchljudovovu a Angličanovu vstupenku, pokrčil jakoby v pochybnostech mohutnými rameny, ale uposlechnuv rozkazu, vyzval hosty, aby jej následovali. Zavedl je nejprve na dvůr a pak do dveří vpravo a po schodech do kanceláře. Nabídl jim sedadlo a otázal se, čím může posloužiti. Když se dozvěděl, že Něchljudov ještě teď chce viděti Maslovou, poslal pro ni dozorce a byl ochoten odpovídati na otázky, jež mu počal klásti Angličan prostřednictvím Něchljudova.

— Pro kolik lidí je vystavena trestnice? Kolik je uvězněných? Kolik mužů, žen, dětí? Kolik trestanců, kolik vypovězenců, kolik netrestanců? Kolik nemocných?

Něchljudov překládal Angličanova i správcova slova, nevnímaje jejich smysl; byl zcela proti svému očekávání rozechvěn nastávajícím setkáním. Uprostřed věty, již Angličanu překládal, zaslechl blížící se kroky. Dveře kanceláře se otevřely a jako mnohokráte, dnes asi již naposled, vešel dozorce a za ním v šátku na hlavě, v trestanecké kazajce Kaťuša. Když ji uviděl, pocítil tíhu a jakousi nelibost.

„Chci žít, chci rodinu, děti, chci spokojený lidský život,“ — mihlo se mu hlavou v okamžiku, kdy Kaťuša bystrými kroky vešla do komnaty.

Vstal a popošel jí několik kroků v ústrety. Neřekla nic, ale její zanícená tvář jej překvapila. Zářila nadšenou rozhodností. Nikdy ji takovou ještě neviděl. Červenala a bledla a její prsty křečovitě ohýbaly kraje kazajky. Hned se na něj dívala, hned zase oči klopila.

— Víte již, že došla milost? — zeptal se Něchljudov.

— Ano, naddozorce mi to oznámil.

— Budete propuštěna a můžete se usaditi, kde chcete… Rozmyslíme si…

Kaťuša jej rychle přerušila:

— Co si rozmýšlet? Kde bude Vladimír Ivanovič, tam budu s ním i já.

Přes všechno vzrušení pohlédla na Něchljudova a mluvila rychle, jasně, jako by si již předem připravila vše, co řekne.

— Tak? — řekl Něchljudov.

— Co dělat, Dimitriji Ivanoviči, když on chce, abych s ním žila… — zastavila se polekaně a opravila: — abych byla u něho. Bude to pro mne nejlepší. Možná, že budu užitečnou jemu i druhým… Co mám dělat?

Něchljudov uvažoval: „Buď se zamilovala do Simonsona a nepřeje si vůbec oběti, o níž jsem si myslil, že ji konám pro ni, nebo mne má stále ještě ráda a pro mé blaho se mne odříká a navždy spaluje mosty mezi námi, spojujíc svůj osud se Simonsonem.“

Cítil, že se červená.

— Milujete-li ho… — řekl.

— Miluji, nemiluji. Toho jsem již dávno nechala. A Vladimír Ivanovič je přece takový zvláštní.

— Ano, to je pravda, — začal Něchljudov. — Je to výborný člověk a já myslím…

Kaťuša jej opět přerušila, jako by se bála, že řekne něco zbytečného, nebo že sama vše nevypoví.

— Ne, Dimitriji Ivanoviči, odpusťte mi, nedělám-li to, co vy chcete, — řekla, hledíc naň svýma šilhavýma, tajemnýma očima. — Je to už osud. I vy musíte žít.

Řekla totéž, co si sám teď stále říkal.

Ale teď už toho nedbal. Myslil a cítil něco zcela jiného. Bylo mu stydno, ale i líto všeho, co s ní ztrácel.

— Toho jsem nečekal, — řekl.

— Proč byste tu žil a mučil se? Dost jste už vytrpěl.

— Netrpěl jsem. Bylo mně tak dobře. Přece jen bych si přál vám sloužiti, kdybych mohl.

— My, — ona řekla „my“ a pohlédla na Něchljudova, — ničeho nepotřebujeme. Jsem vám beztak vším zavázána. Nebýt vás… — chtěla ještě něco dodati, ale hlas jí selhal.

— Nevím, kdo je komu více zavázán. Naše účty Bůh vyrovná, — řekl Něchljudov.

— Ano, ano, Bůh je vyrovná, — zašeptala a její černé oči se zaleskly slzami.

— Jaká jste dobrá žena! — řekl Něchljudov.

— Já že jsem dobrá? — odpověděla se slzami v očích a smutný úsměv ozářil její tvář.

— Are you ready?^[12] — zeptal se v tom okamžiku Angličan.

— Directly,^[13] — odpověděl Něchljudov a zeptal se jí na Krylcova.

Vzpamatovala se ze vzrušení a klidně vypravovala: Krylcov cestou velmi zeslábl a odevzdali jej hned do nemocnice. Marie Pavlovna byla velmi znepokojena a žádala, aby u něho byla ustanovena opatrovnicí, ale odpověď dosud nedošla.

— Už mohu odejít? — řekla Kaťuša, pozorujíc, že Angličan čeká.

— Neloučím se s vámi; ještě se uvidíme, — řekl Něchljudov, podávaje jí ruku.

— Odpusťte mi, — řekla sotva slyšitelně. Jejich oči se setkaly a ze zvláštního šilhavého pohledu a z lítostivého úsměvu, s jakým pronesla ne s „bohem“, nýbrž „odpusťte mi“, Něchljudov pochopil, že ze dvou domněnek o příčině jejího rozhodnutí správná byla druhá: milovala jej a myslila, že spojí-li se s ním, zmaří jeho život; odejde-li však se Simonsonem, že ho osvobodí. Nyní se radovala, plníc své rozhodnutí, a při tom trpěla, loučíc se s ním.

Stiskla mu rychle ruku, obrátila se a odešla.

Něchljudov ohlédl se na Angličana, ochoten jít, ale Angličan zapisoval cosi do zápisníku. Něchljudov ho nevyrušoval a usedl na dřevěnou lavičku u stěny. Pocítil náhle strašnou únavu. Byl unaven ne tím, že nespal, ne cestou, ne vzrušením, byl unaven celým svým životem. Položil se na lenoch lavičky, na níž seděl, a rázem usnul těžkým, mrtvým spánkem.

— Není libo podívat se nyní do cel? — zeptal se správce.

Něchljudov se probudil a užasl nad tím, kde je. Angličan dokončil své poznámky a chtěl prohlížeti cely. Něchljudov unaven a beze všeho zájmu jej následoval.