ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zvláště si zamiloval mladého, souchotivého Krylcova. Šel s týmž transportem, k němuž byla přidělena Maslová, a byl odsouzen k nuceným pracím. Něchljudov seznámil se s ním ještě v Jekatěrinburku a cestou se s ním několikráte viděl a hovořil. Jednou v létě na zastávce ztrávil s ním skoro celý den. Krylcov se rozhovořil a vyprávěl mu svou historii, jak se stal revolucionářem. Kapitola o jeho životě před uvězněním byla velmi krátká. Jeho otec, bohatý statkář v jižních guberniích, zemřel, když byl Krylcov ještě dítětem. Byl jediným synem a matka ho vychovávala. Snadno se učil na gymnasiu i na universitě a ukončil studia jako první kandidát matematické fakulty. Nabízeli mu místo na universitě a cestu za hranice. Ale on váhal.

Bylo tu děvče, které měl rád a myslil na ženitbu a práci na venkově. Ke všemu měl chuť, ale k ničemu se nemohl odhodlati. Tou dobou jeho universitní přátelé požádali jej o peníze na společný účel. Věděl, že šlo o věc revoluční, o niž se tehdy vůbec nezajímal, ale z přátelství a samolibosti, aby si nemyslili, že se bojí, peníze poskytl. Lidé, kteří je od něho převzali, byli prozrazeni.

Našel se lístek, který prozradil, že peníze dal Krylcov; zatkli jej a uvěznili nejprve na policii a potom ve věznici.

Krylcov s vpadlou hrudí seděl na vysoké pryčně s rukama o kolena opřenýma, pohlížeje občas lesklýma, horečnýma, krásnýma očima na Něchljudova a vypravoval:

— Ve vězení, kam mne zavřeli, nebylo zvláštní přísnosti; dorozumívali jsme se klepáním, chodili jsme volně po chodbě, rozmlouvali, dělili se o stravu, o tabák a večer jsme dokonce sborem zpívali. Měl jsem pěkný hlas. Nebýt matky, jež si zoufala, bylo by mně ve vězení docela dobře, skoro příjemně. Vše mne tam velice zajímalo. Seznámil jsem se zejména se známým Petrovem (později se podřezal sklem na pevnosti) a ještě s jinými. Ale já jsem nebyl revolucionářem. Seznámil jsem se také se svými dvěma sousedy vedle v cele. Byli zatčeni s polskými proklamacemi a souzeni pro pokus útěku, když je vedli na železniční stanici. Jeden byl Polák, Lozinski, druhý žid, jménem Rozowski. Tento Rozowski byl ještě skoro hoch. Říkal, že je mu sedmnáct let, ale nevypadal ani na patnáct. Hubený, malý, s blýskavýma černýma očima, živý a jako všichni židé, hudebně nadaný. Hlas měl ještě nevyvinutý, ale zpíval výborně. Za mé přítomnosti vedli je oba k soudu. Ráno je odvedli. Večer se vrátili a vypravovali, že byli odsouzeni k smrti. Nikdo toho neočekával. Tak nepatrný čin, jen se pokusili utéci a ani nikoho neranili! A potom — bylo to tak nepřirozené, že by mohli popravit takové děcko jako byl Rozowski. Ve vězení jsme všichni usoudili, že je chtějí jen postrašit a že rozsudek nebude potvrzen. S počátku jsme byli rozčileni, pak jsme se však upokojili a život plynul jako dříve. Ano. Ale jednou večer přiblížil se k mým dveřím strážník a tajemně sděloval, že přišli tesaři stavět šibenice. S počátku jsem nerozuměl, co to — jakou šibenici? Ale strážník, stařec, byl tak rozčilen, že když jsem na něj pozorněji pohlédl, pochopil jsem, že je to pro naše dva sousedy. Chtěl jsem klepati, dorozuměti se se soudruhy, ale bál jsem se, aby oni toho neslyšeli. Soudruzi rovněž mlčeli. Patrně o tom věděli. V chodbě a celách bylo po celý večer mrtvé ticho. Neklepali jsme a nezpívali. Kolem desáté hodiny zase ke mně přišel strážník a sdělil mi, že z Moskvy přivezli kata. Potom hned odešel. Volal jsem jej, aby se vrátil. Náhle slyším, jak Rozowski ze své cely přes chodbu na mne křičí: „Co je? Proč jej voláte?“ Řekl jsem cosi, jako že mně přinesl tabák, ale on jistě něco tušil a začal se mne vyptávati, proč jsme nezpívali, proč jsme neklepali. Nepamatuji se, co jsem mu na to řekl. Rychle jsem se vzdálil, abych s ním nemusel hovořiti. Ano, byla to hrozná noc. Naslouchal jsem každému zvuku. K ránu slyším, jak se otvírají na chodbě dveře a ozývají kroky mnoha lidí. Stál jsem u okénka. V chodbě hořela lampa. První šel správce. Byl to tlustý, na pohled sebevědomý, rozhodný člověk. Jeho tvář byla bezbarvá: byl bledý, ponurý, jakoby uděšený. Za ním pomocník, zachmuřený, s odhodlaným výrazem, vzadu stráž. Přešli kolem mých dveří a postavili se v řadě před celu. Slyším: pomocník volá jakýmsi zvláštním hlasem: „Lozinski, vstávejte, oblecte čisté prádlo.“ Potom vrzly dveře — vešli asi k němu. Pak se ozvaly kroky Lozinského: popošel na druhou stranu chodby. Viděl jsem pouze správce. Stál bledý, rozpínal a zapínal knoflík a krčil rameny. Náhle, jako by se něčeho polekal, ustoupil. To přešel kolem něho Lozinski a přistoupil k mým dveřím. Byl to krásný jinoch, víte, takový pěkný polský typ: široké, přímé čelo s kšticí rusých, kučeravých, jemných vlasů a překrásnýma modrýma očima. Kvetoucí, ztepilý, zdravý jinoch. Zastavil se před mým okénkem, takže jsem mohl viděti celou jeho tvář. Byla strašná, šedá, přepadlá. „Krylcove, máte cigarety?“ Chtěl jsem mu je podati, ale pomocník chvatně, jako by se bál, že se opozdí, vyňal své pouzdro a nabídl mu. Lozinski vzal cigaretu, pomocník mu ji zapálil. Kouřil a zamyslil se. Potom si patrně na něco vzpomněl a pronesl: „To je kruté a nespravedlivé. Žádného zločinu jsem se nedopustil. Já…“ v jeho bílém mladém krku, od něhož jsem nemohl odtrhnouti zraků, cosi se zachvělo a on se zarazil. V té době slyším, jak Rozowski křičí cosi z chodby tenkým, židovským hlasem. Lozinski odhodil oharek a odešel od dveří. V okénku objevil se Rozowski. Jeho dětská tvář s vlažnýma černýma očima byla červená a zpocená. Měl na sobě též čisté prádlo. Kalhoty mu byly trochu široké. Stále je potahoval oběma rukama a všecek se chvěl. Přitiskl svou smutnou tvář k mému okénku: „Anatoliji Petroviči, pravda, že mně předepsal doktor prsní thé? Nejsem zdráv, napiji se ještě prsního thé.“ Nikdo neodpověděl. Díval se tázavě hned na mne, hned na správce. Nepochopil jsem, co tím chtěl říci. Náhle stáhl pomocník přísně tvář a opět jakýmsi kňouravým hlasem vzkřikl: „Jaké pak žerty? Pojďme!“ Rozowski nebyl patrně s to pochopit, co jej očekávalo, a jako by spěchal, kráčel, ba takořka běžel přede všemi na chodbě. Ale potom se asi vzepřel, zaslechl jsem jeho pronikavý křik a pláč. Nastala honba, bylo slyšet dupot nohou. Rozowski pronikavě křičel a plakal. Pak se hluk vzdaloval, na chodbě zarachotily dveře a vše utichlo… No a oběsili je. Provazy uškrtili. Jeden strážník to viděl a vypravoval mně, že Lozinski se neprotivil, ale Rozowski prý se dlouho bránil, takže jej musili na lešení vytáhnouti a násilím vložit na krk kličku. Ten strážník byl trochu přihlouplý. „Povídali mně, milostpane, že je to strašné. Ale není to pravda. Když viseli, jen dvakrát udělali takhle rameny,“ a on ukázal, jak se křečovitě zdvihla a sklesla ramena. „Potom jimi kat trhl, aby se patrně kličky lépe zatáhly, a byl konec: už se ani nepohnuli.“ „Není to nic strašného,“ — opakoval Krylcov strážníkova slova a chtěl se usmáti, ale místo úsměvu se rozplakal.

Potom dlouho mlčel, těžce dýchaje a zadržuje hrdlem se deroucí vzlykot.

— Od té doby stal jsem se revolucionářem. Ano, — řekl, upokojiv se a v krátkosti dopověděl svou historii.

Náležel ke straně narodovolců a byl dokonce hlavou podvratné skupiny, jejíž účelem bylo terorisovat vládu, aby se sama poděkovala a povolala národ. Proto když vyšel z vězení, jezdil hned na jih, hned do Petrohradu, hned za hranice, do Kyjeva nebo do Oděsy. Ale člověk, na kterého se spoléhal, jej zradil. Zatkli jej, soudili, věznili dva měsíce a na konec odsoudili k trestu smrti. Ten mu zaměnili za doživotní nucenou práci. Ve vězení dostal souchotiny a za poměrů, v nichž žil nyní, zbývalo mu patrně sotva několik měsíců života. Věděl to, ale nelitoval toho, co dělal. Říkal, kdyby měl ještě jeden život, že by ho užil zrovna tak: na zvrácení pořádku, při němž je možno páchat vše to, co viděl.

Krylcovova historie a jeho přátelství objasnily Něchljudovu mnohé z toho, čeho dříve nechápal.