ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

— A ještě něco: u koho bydlíte? U Ďuka? No, tam je to také špatné. Ale přijďte na oběd, — zval generál. — V pět hodin. Mluvíte anglicky?

— Ano, mluvím.

— To je dobře. Přijel sem totiž jakýsi Angličan, cestovatel. Studuje poměry ve vyhnanectví a v sibiřských věznicích. Bude u nás obědvat a vy též přijeďte. Obědváme v pět a žena má ráda přesnost. Dám vám potom konečnou odpověď, co učiníme s tou ženou a s tím nemocným. Snad s ním budeme moci někoho zde nechati.

Něchljudov se poroučel a v jakési zvlášť bodré a živé náladě odejel na poštu.

Poštovní úřad byl umístěn v nízké, klenuté komnatě. U stolků seděli úředníci a odbývali tísnící se obecenstvo. Jeden úředník s hlavou na bok skloněnou ustavičně razítkoval obálky, jež si obratně podstrkoval. Něchljudov nemusil dlouho čekati. Když jim řekl své jméno, ihned mu vydali jeho dosti četnou korespondenci. Peníze, několik dopisů, knihy a poslední číslo „Věstníku Evropy“. Něchljudov popošel se svojí poštou k dřevěné lavičce, na které seděl a na něco čekal voják s knížkou. Posadil se vedle něho a prohlížel došlé dopisy. Byl mezi nimi jeden doporučený — velká obálka s význačnou pečetí z jasně červeného pečetního vosku. Rozpečetil ji a když spatřil Seleninovo písmo a jakousi úřední listinu, pocítil, jak se mu svírá srdce a krev žene do tváří. Bylo to rozhodnutí o Kaťušině prosbě. Chvatně přeběhl dopis, napsaný drobným, těžko čitelným, tvrdým a hranatým písmem. Radostně vydechl. Rozhodnutí bylo příznivé.

„Milý příteli!“ — psal Selenin. — „Naše poslední rozmluva zanechala ve mně hluboký dojem. Měl jsi pravdu. Prostudoval jsem důkladně celý případ Maslové a shledal jsem, že byla na ní spáchána hrozná nespravedlnost. Napraviti ji mohla jen kabinetní kancelář, kam jsi také podal prosbu. Mám tam známé a tak se mi podařilo působiti, aby byla Maslové udělena milost. Opis listiny posílám na adresu, kterou mi dala Jekatěrina Ivanovna. Originál byl zaslán na místo, kde se zdržovala Maslová v době soudu, a bude jistě ihned předán kanceláři Vrchní politické správy sibiřské. Spěchám, abych ti oznámil tuto příjemnou zprávu. Přátelsky ti tiskne ruku tvůj Selenin.“

Listina obsahovala toto: „Kancelář Jeho Carského Veličenstva. Oddělení pro podané prosby. Ta a ta věc, v tom a tom místě, toho a toho dne a roku. Z rozkazu ředitelství kabinetní kanceláře Jeho Carského Veličenstva, oddělení pro podané prosby, oznamuje se tímto občance Jekatěrině Maslové, že Jeho Carské Veličenstvo, vyslechnuvši nejponíženější referát, ráčilo nejmilostivě vyslyšeti prosbu občanky Maslové a naříditi, aby nucená trestanecká práce byla jí zaměněna ve vypovězení do nepříliš vzdálených míst Sibiře.“

Zpráva byla radostná a důležitá: splnilo se vše, co si jen mohl přáti pro Kaťuši i pro sebe. Tato změna činila arci jeho poměr k ní ještě složitějším. Pokud byla trestankou, sňatek, který jí nabízel, byl fiktivní a jeho význam byl jen ten, že ulehčoval její postavení. Teď však nepřekáželo již nic jejich společnému žití. Na to nebyl Něchljudov připraven. A její poměr k Simonsonu? Co znamenala její včerejší slova? A svolí-li ke sňatku se Simonsonem, bude šťastna? V těchto myšlenkách nemohl se Něchljudov nijak vyznati a proto raději o tom ani nepřemýšlel. „Všechno se vyjasní později,“ — pomyslil si, — „teď ji musím co nejdříve viděti, oznámiti jí radostnou novinu a vysvobodit ji.“ Domníval se, že opis, který měl, k tomu postačí. Vyšel z poštovního úřadu a poručil kočímu, aby jel k věznici.

Přesto, že generál mu ráno nedovolil navštíviti věznici, rozhodl se Něchljudov, znaje ze zkušenosti, že čeho nelze nijak dosáhnouti u vyšších představených, velmi snadno se dosáhne u nižších, — že se přece jen pokusí vniknouti do věznice a oznámiti Kaťuši radostnou novinu. Chtěl také zároveň vypátrati, jak se vede Krylcovu, jakož i říci jemu a Marii Pavlovně, co pravil generál.

Správce věznice byl vysoký a tlustý člověk majestátního vzezření s kníry a licousy stočenými ke koutkům rtů. Něchljudova přijal velmi odměřeně a přímo mu řekl, že nemůže nikomu bez svolení velitelství dovoliti návštěvu. Na námitku, že i v hlavních městech dovolují, odpověděl:

— Možná, ale já nedovolím. — Z jeho řeči vyznívalo: „Vy, páni z hlavních měst, si myslíte, že nás omráčíte; ale my i ve Východní Sibiři víme velice dobře, co se patří a také vám to ještě ukážeme.“

Opis úřední listiny z osobní kanceláře Jeho Veličenstva rovněž na správce nepůsobil. Odepřel rozhodně pustiti Něchljudova dovnitř. Na naivní Něchljudovovo mínění, že Maslová může býti osvobozena po předložení tohoto opisu, se jen pohrdavě usmál a prohlásil, že má-li býti někdo propuštěn, musí to naříditi jeho nejbližší představený. Vše, co slíbil, bylo, že Maslové vyřídí, že jí byla dána milost a že jí nezdrží ani o hodinu, jakmile obdrží nařízení od svého představenstva. O Krylcovově zdraví rovněž odmítl dáti zprávu; nemůže prý ani říci, je-li tu takový trestanec. A tak Něchljudov celkem ničeho nedocílil, usedl do drožky a odejel do hostince.

Přísnost správce věznice bylo možno vysvětliti hlavně tím, že ve věznici přeplněné na dvojnásobný normální počet zuřil tou dobou tyfus. Drožkář, který vezl Něchljudova, vypravoval mu cestou, že „ve věznici lid valem hyne. Nějaká zlá nemoc se tam mezi nimi rozmohla. Zakopávají denně až dvacet lidí.“