ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Mezistanice ležela právě tak jako všechny mezistanice a stanice na hlavní sibiřské silnici; ve dvoře ohrazeném silnými špičatými koly stály tři přízemní obytné domy. V jednom, největším, se zamřížovanými okny, byli umístěni trestanci, ve druhém — strážní oddíl, ve třetím — důstojník a kancelář. Ve všech třech domech zářila teď světla a jako vždy i zde klamně slibovala v osvětlených pokojích něco pěkného, útulného. Před loubím domů hořely svítilny a ještě asi pět osvětlujících dvůr viselo na stěnách. Poddůstojník zavedl Něchljudova po prkně k loubí nejmenšího domu. Vystoupil po třech schůdcích a propustil jej do předsíně osvětlené lampičkou a plné čoudu. U kamen voják v hrubé košili, nákrčníku a černých kalhotách, v jedné botě se žlutou holínkou, sehnut rozdmychoval samovar druhou vysokou botou. Když spatřil Něchljudova, nechal samovar, sňal s Něchljudova kožich a odešel do druhého pokoje.

— Již přišel, vaše blahorodí.

— Tak ho přiveď, — ozval se hněvivý hlas.

— Vejděte, — řekl voják a hned se zase obíral samovarem.

V druhém pokoji, osvětleném visací lampou, za stolem se zbytky obědu a dvěma lahvemi, seděl v rakouské kazajce, těsně přiléhající k široké hrudi a ramenům, důstojník s dlouhými, světlými kníry a nápadně červeným obličejem. V teplém pokoji kromě tabákového zápachu páchly ještě jakési silné, špatné voňavky. Důstojník, spatřiv Něchljudova, se nadzdvihl a jaksi posměšně a podezřele se na něj zadíval.

— Čeho si přejete? — a nečekaje na odpověď, vzkřikl do dveří: — Bernove! Tak co samovar, už bude?

— Hned!

— Já ti dám hned, že na to budeš pamatovat! — vzkřikl důstojník a zablýskal očima.

— Už jdu! — zvolal voják a vešel se samovarem.

Něchljudov počkal, až postavil samovar (důstojník sledoval vojáka malinkýma zlýma očima, jako by mířil, kam by uhodil). Když byl samovar postaven, důstojník zavařil čaj. Potom vyňal z cestovního vaku čtyřhrannou láhev s koňakem a biskyty „Albert“, položil vše na ubrus a opět se obrátil k Něchljudovu.

— Čím tedy mohu posloužiti?

— Prosím, abych směl navštíviti jednu trestanku, — řekl Něchljudov, zůstav státi.

— Politickou? To je zákonem zakázáno, — řekl důstojník.

— Není politická trestanka, — řekl Něchljudov.

— Posaďte se, prosím, — pozval důstojník Něchljudova.

Něchljudov usedl.

— Není politická, ale na mou prosbu, — pokračoval, — bylo jí velitelstvím dovoleno jíti s politickými.

— Už vím, — přerušil jej důstojník, — taková maličká, snědá? No což, to může být. Kouříte?

Přisunul Něchljudovu krabičku s cigaretami, pak opatrně nalil dvě sklenice čaje a podal jednu z nich Něchljudovu.

— Prosím, — řekl.

— Děkuji vám, rád bych viděl…

— Noc je dlouhá. Času dost. Nařídím, aby vám ji vyvolali.

— A nemohl bych snad s vaším svolením přímo dovnitř? — zeptal se Něchljudov.

— K politickým? To je zakázáno.

— Mně to několikrát dovolili. Vždyť, kdyby byla obava, že něco podstrčím, mohl bych to učiniti jejím prostřednictvím.

— No, to ne, prohledají ji, — řekl důstojník a zasmál se nepříjemným smíchem.

— Nuže, prohledejte mne.

— No, my se obejdeme bez toho, — řekl důstojník, nahýbaje se s otevřenou lahví ke sklenici Něchljudova. — Dovolíte? No, jak je libo. Žiješ-li v této Sibiři, sejdeš se rád, opravdu rád se vzdělaným člověkem. Zejména když k něčemu jinému přivykneš, je to těžké. Vždyť o našincích je mínění, že každý eskortní důstojník je hrubec, nevzdělanec, ale na to se nepomyslí, že člověk může býti k něčemu docela jinému zrozen.

Červená tvář důstojníka, jeho voňavka, prsten a zejména nepříjemný smích byly Něchljudovu velice protivny, ale teď byl, jako vůbec během cesty, v oné vážné a vnímavé náladě, kdy si nedovoloval lehkomyslně a pohrdavě jednati s žádným člověkem a kdy považoval za nutné pohovořiti s každým „dosyta“, jak si v duchu pojmenoval tento poměr. Vyslechl důstojníka a pochopiv jeho duševní stav, vážně řekl:

— Myslím, že ve vaší službě můžete najíti útěchu, ulehčujete-li utrpení lidí.

— Jaké pak utrpení? Vždyť je to takový pronárod…

— Jaký pronárod? — řekl Něchljudov. — Jsou to zrovna takoví lidé jako ostatní. A jsou mezi nimi i nevinní.

— To je jisté, jsou všelijací. To je pravda, lituješ jich. Jiní jim ničeho nesleví, ale já, kde mohu, snažím se jim ulehčiti. Nechť raději sám trpím, jen ne oni. Jiní, jak se něco šustne, hned podle zákona, hned střílet, ale já se vždycky slituji. Přejete si ještě? Vypijte, — řekl, nalévaje ještě čaj. — Kdopak je vlastně ta žena, kterou si přejete viděti?

— Je to nešťastnice. Dostala se do nevěstince a tam ji křivě obvinili z travičství, a je to vlastně velmi hodná žena, — řekl Něchljudov.

Důstojník zakýval hlavou.

— To se stává. V Kazani, abych vám taky řekl, byla jistá… říkali jí Ema. Rodem Uherka, ale oči jako u Peršanky, — pokračoval důstojník, nemoha se zdržeti úsměvu při této vzpomínce. — Byla taková chic, že leckterá hraběnka…

Něchljudov přerušil důstojníka a vrátil se k předešlému rozhovoru.

— Myslím, že můžete ulehčit postavení takových lidí, pokud jsou ve vaší moci. A kdybyste tak jednal, jsem přesvědčen, že byste v tom nalezl velké potěšení, — hovořil Něchljudov se snahou vyjadřovati se co možná srozumitelně, jako se mluví s cizinci nebo s dětmi.

Důstojník hleděl na Něchljudova lesknoucíma se očima a zřejmě netrpělivě čekal, kdy skončí, aby mohl pokračovati ve vypravování o Uherce s perskýma očima, která se mu patrně živě zjevila před očima a zaujala všechnu jeho pozornost.

— Ano, to je jistě pravda, — řekl důstojník. — Já jich také lituji. Ale chtěl jsem vám vypravovati o té Emě. Tak víte, co ona…

— Mne to nezajímá, — namítl Něchljudov, — a řeknu vám upřímně, že ač jsem sám dříve byl také jiným, teď nenávidím takový poměr k ženám.

Důstojník pohlédl polekaně na Něchljudova.

— Není libo ještě čaje? — zeptal se.

— Ne, děkuji.

— Bernove! — zvolal důstojník. — Doveď pána k Vakulovu a řekni, aby jej pustil do zvláštní cely k politickým; může tam zůstat až do přehlídky.