ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Něchljudov stál na kraji prámu a hleděl na širokou, dravou řeku. V jeho mysli se střídaly dva obrazy: hněvivá a třesoucí se hlava umírajícího Krylcova a Kaťuša, spokojeně kráčející na kraji cesty se Simonsonem. První dojem: umírající, k smrti připravený Krylcov, byl těžký a smutný. Druhý: bodrá Kaťuša, jež našla lásku člověka, jako byl Simonson a tak přišla na pevnou a jistou cestu dobra, měl býti radostný, ale Něchljudovu byl rovněž tak těžký a tuto těžkost nemohl přemoci.

Z města po vodě nesl se hlahol a kovový třaslavý hlas velkého slavnostního zvonu. Vozka, sedící vedle Něchljudova a všichni ostatní, jeden po druhém, sňali čapky a křižovali se. Jen u zábradlí malý zarostlý stařec, kterého si s počátku Něchljudov nepovšiml, se nepokřižoval, nýbrž zdvihl hlavu a zadíval se na Něchljudova. Byl oblečen v záplatovaný kabát, soukenné kalhoty a vyspravované sibiřské boty. Na zádech měl malou mošnu a na hlavě vysokou kožišinovou odřenou čepici.

— Hej, starý, pročpak ty se nemodlíš? — řekl Něchljudovovův kočí, když si nasadil a upravil čapku. — Či nejsi křesťan?

— Ke komu se mám modlit? — odpověděl zarostlý stařec vyzývavě a rychle, slabikuje slova.

— Ke komu — k Bohu, — řekl ironicky vozka.

— Tak mně ukaž, kde je ten Bůh.

V starcově řeči bylo něco tak vážného a pevného, že vozka pocítil, že mluví s člověkem obratným; poněkud se zarazil, ale aby si nezadal před posluchači, rychle odpověděl:

— Kde by byl! To se ví, že na nebi.

— Tys tam byl?

— Byl, nebyl. Všichni vědí, že se máme k Bohu modliti.

— Boha nikdo nikde neviděl. Jednorozený syn, jenž přebývá s otcem, nám to vyjevil, — řekl přísně zamračený stařec.

— Ty asi nejsi křesťan, ale nevěrec. Vůbec se snad nemodlíš, — řekl kočí, zastrčil za pás bič a upravoval řemení na koni.

Kdosi se zasmál.

— A jaké pak jsi, dědečku, víry? — zeptal se starší člověk, stojící s vozem na kraji prámu.

— Žádné víry nemám. Nikomu, nikomu nevěřím kromě sebe, — zase tak rychle a rozhodně odpověděl stařec.

— Jak to — sobě věříš? — řekl Něchljudov. — Můžeš se zmýlit.

— Ani jednou v životě, — odpověděl rozhodně stařec, pohodiv hlavou.

— Proč jsou tedy různé víry? — otázal se Něchljudov.

— Protože lidé věří lidem a nevěří sobě. Já jsem také věřil lidem a bloudil jsem jako v tajze. Zapletl jsem se tak, že jsem se už bál, že nevyváznu. Jsou starověrci i novověrci, jsou sobotníci a chlysti, popovci, bezpopovci, austrijáci, molokáni i skopci.^[11] Každá víra samu sebe chválí. Všichni se rozlezli jako slepá štěňata. Věr je mnoho, ale duch jeden. V tobě, ve mně i v onom. To znamená: věř každý svému duchu a pak budeme všichni spojeni. Buď každý sám pro sebe a všichni budou za jedno.

Stařec hovořil hlasitě a stále se ohlížel; patrně chtěl, aby ho slyšelo co možná nejvíce lidí.

— Jak už dlouho tak věříte? — otázal se ho Něchljudov.

— Já? Už dávno. Dvacátý třetí rok mne pronásledují.

— Jak to — pronásledují?

— Jako Krista, tak i mne pronásledují. Zatknou, k soudům, k popům — k zákonníkům a farizeům vodí; do blázince mne už také zavřeli. Ale se mnou nic nespraví. Jsem svoboden. Jak prý mně říkají? Myslí si, že si dám nějaké jméno. Já ale žádného nechci. Všeho jsem se odřekl, nemám jména, ani domova, ani vlasti, nemám ničeho. Žiji sám sobě. Jak mně říkají? Člověk. „A kolik je ti let?“ „Nevím,“ povídám, „nečítám jich a ani jich nemohu spočítati, poněvadž jsem byl vždy a budu vždy.“ „Kdo je tvůj otec a matka?“ „Nevím, nemám ani otce ani matky kromě Boha a země.“ Praví: „S tebou je těžko mluviti.“ A já na to: „Taky se neprosím, abyste se mnou hovořili.“ A tak mne pořád mučí.

— Kam jdete? — zeptal se Něchljudov.

— Kam mne Bůh dovede. Pracuji a není-li práce — žebrám, — odpověděl stařec, když zpozoroval, že se prám blíží k druhému břehu a vítězně se ohlédl po těch, kteří mu naslouchali.

Upevnili prám k druhému břehu.

Něchljudov vyňal tobolku a nabídl starci peníze. Stařec odmítl.

— Peněz nechci. Chléb, — řekl.

— Tak odpusť!

— Není co odpouštěti. Neurazils mne. Mne ani není možno urazit, — řekl stařec a oblékl si mošnu. Zatím vytáhli Něchljudovův povoz a zapřáhli koně.

Něchljudov dal zpropitné svalnatým převozníkům a vstoupil do vozu.

— Že se vám, milostpane, chce s ním hovořit, — řekl kočí. — Takový pomatený vandrák!